Možnosti, jimiž Organizace spojených národů disponuje, zcela závisejí na politické vůli členských států, na operativních fondech a na pracovnících OSN, kteří operace provádějí. Ironií zůstává, že naprostá většina států se sice shoduje na požadavku rychlých a operativních zásahů OSN, ale finanční a materiální prostředky pro takové zásahy uvolňuje často pomalu a neochotně.

Rada bezpečnosti OSN by mohla mít významné slovo při řešení problémů světové politiky, ekonomiky, lidského zdraví a životního prostředí. Některé státy jsou však dosud agresivní a vojensky velmi nebezpečné. Tento stav je mimo jiné důsledkem chybně připravených, nedostatečně financovaných, slabě technicky vybavených nebo nedůrazně provedených operací. Tato situace naznačuje, že Radu bezpečnosti OSN je nutné reformovat, tak aby byla složena z více představitelů členských států.

Zatímco se členské státy OSN dobře shodují v tom, čím by se měla Organizace spojených národů zabývat, mnohem méně se shodují v tom, jak by těchto cílů měla dosahovat. Pro řadu zemí, včetně těch nejsilnějších, bohužel Organizace spojených národů slouží pro zastírání svých vlastních zájmů, pro odvrácení nežádoucí pozornosti a politických tlaků nebo pro zbavení se zodpovědnosti. Státy se shodují ve svých představách, ale rozcházejí se v praxi. V roce 1993 byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN o ochraně některých měst v Bosně. Tato rezoluce byla přijata přes nesouhlas řady odborníků a varování Generálního tajemníka. Rada bezpečnosti rozhodla chránit Gorazde, Sarajevo, Srebrenicu a několik dalších měst a pověřila jednotky UNPROFOR (the United Nations Protection Force) podle kapitoly VII Charty OSN použít "všech nezbytných opatření" na ochranu bezpečnosti těchto měst. Avšak na druhé straně členské státy Rady bezpečnosti odmítly poskytnout potřebné finanční a materiální prostředky. Výsledek byl katastrofální. Pokud má Rada bezpečnosti OSN zůstat užitečným nástrojem pro preventivní akce k odvrácení násilí, musí všem svým misím poskytnout odpovídající finanční a materiální prostředky a také musí zajistit dostatek kvalifikovaných lidí.

Přestože dosud nepanuje shoda v tom, zda Organizace spojených národů má mandát zabývat se vnitřními konflikty států, mnohokrát byla OSN požádána takovou misi povést. V Kambodži se mise OSN podílela na ukončení občanské války a přechodu k míru. V Bosně se podílela na ukončení konfliktu. V Somálsku Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR poskytl rozsáhlou humanitární pomoc a ve Rwandě pomohl statisícům uprchlíků.

S rostoucím počtem konfliktů uvnitř států musí mezinárodní společenství a OSN vyvinout nový koncept vztahů mezi národní suverenitou a mezinárodní zodpovědností. Bývalý Generální tajemník OSN Boutros Boutros-Ghali uvedl, že respektování státní suverenity a integrity je klíčem ke společnému mezinárodnímu pokroku. Avšak doba absolutní a výlučné suverenity již minula. Tato teorie nikdy v praxi nefungovala. Proto je dnes úkolem představitelů států pochopit a nalézt rovnováhu mezi potřebami dobré vnitřní vlády a požadavky nezávislého světa.

Pokud jsou lidé kdekoliv na světě vystaveni masovým útokům a ohrožení, nelze stavět národní suverenitu proti lidskému právu na život a bezpečnost. Nedávná historie ukazuje, že pokud dochází k ohrožení bezpečnosti lidí a k masovému násilí, mělo by být mezinárodní společenství oprávněno ke kolektivní akci podle mezinárodního zákona.

Komise pro globální vládu již navrhla změnit Chartu OSN, aby takové akce opravňovala. V posledních letech se objevují snahy, aby princip "obrany mezinárodní bezpečnosti" byl pozměněn na princip "lidské bezpečnosti", který by kladl důraz na ochranu základních lidských práv. Otázka národní suverenity je v řadě zemí světa velmi citlivá a rozporuplná. Charta OSN obsahuje ve svém článku 2 důležitý princip, podle něhož Organizace spojených národů nemá právo intervenovat ve věcech, které spadají do právní působnosti každého státu. Avšak tento princip nevylučuje možnost opatření podle kapitoly VII této Charty.

Charta Organizace spojených národů vznikla v roce 1945, kdy hlavním cílem OSN bylo zabránit vzniku třetí světové války. Charta také obsahuje opatření, která mají chránit slabší státy před vměšováním silných států do svých záležitostí. V současné době ale realita vnitrostátních konfliktů ukazuje, že mezinárodní společenství potřebuje oprávnění zasáhnout v případech, kdy na území některého státu dochází k hromadnému násilí a porušování lidských práv.

Rozpor mezi respektováním národní suverenity a morálním a etickým požadavkem zastavit násilí uvnitř států bude obtížné vyřešit. Charta OSN vymezuje Radě bezpečnosti určitý rámec, na jehož základě se může takovými problémy zabývat. Vždy však záleží na konkrétním rozhodnutí členů Rady bezpečnosti. Členové Rady bezpečnosti řeší v každém konkrétním případě, zda převažuje princip národní suverenity nebo ochrany lidské bezpečnosti. Často zde hraje roli zájem nebo nezájem jednotlivých členských států se vnitřním problémem určitého státu zabývat. V blízké budoucnosti proto musí dojít k reformě Rady bezpečnosti, aby jejími členy bylo více států a tím by se rozložila zodpovědnost za rozhodnutí zasáhnout na území určitého státu.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že Organizace spojených národů má ústřední a nezastupitelnou roli při prevenci hromadného násilí uvnitř států a při organizaci mezinárodní pomoci. Organizace spojených národů má legitimní oprávnění a schopnost se soustředit na klíčové problémy světové politiky, ochrany lidských práv a životního prostředí a také má dostatečnou operační kapacitu svých výkonných agentur a úřadů. Budoucnost bude vyžadovat určité reformy OSN, aby lépe vyhovovala účelům prevence. Generální tajemník OSN Kofi Annan uvedl, že jedním z hlavních cílů takové reformy musí být nejen převzetí klíčové odpovědnosti OSN za mír a lidská práva ve světě, ale také nástroje na její prosazování. Aby Organizace spojených národů začala zastávat svoji novou roli ve světě, bude nutné provést řadu opatření:

• Rozšířit a posílit kontakty Rady bezpečnosti OSN s vládami, regionálními organizacemi, nevládními organizacemi, akademickými institucemi a náboženskými organizacemi s cílem včas odhalovat potenciální hrozby mezinárodnímu míru a bezpečnosti.
• Vytvořit jednotky OSN rychlého nasazení.
• Provést opatření k integraci humanitární pomoci s dalšími preventivními opatřeními, jako jsou včasná varování a sledování ochrany lidských práv s cílem přenést činnost OSN od řešení krizí k dlouhodobé prevenci těchto krizí.
• Posílit roli Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva UNHCHR (Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights) o funkci včasného varování před porušováním lidských práv, o mírové mise, mírovou výstavbu a humanitární operace.
• Vytvoření úřadu pro odzbrojení a kontrolu zbrojení, který by vyvinul strategii a politiku prevence šíření všech typů zbraní a kontroloval by tok konvenčních zbraní do oblastí konfliktů.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že Organizace spojených národů by měla učinit následující opatření:

• Členské státy by měly ročně přispívat do Fondu pro preventivní akce, který ustavila norská vláda v roce 1996 pro preventivní opatření Generálního tajemníka OSN. Generální tajemník OSN může tento fond používat pro rozšíření skupiny vhodných kandidátů, kteří slouží jako vyslanci nebo zvláštní pověřenci v krizových oblastech. Pomocí tohoto fondu lze zajistit těmto kandidátům potřebný výcvik a podporu jejich misí.
• Generální tajemník OSN by měl nejméně jednou ročně svolat zasedání představitelů velkých regionálních organizací, jak tomu bylo v srpnu 1994. Tato zasedání se mimo jiné mohou zabývat oblastmi potenciálních konfliktů, možnými preventivními strategiemi a koordinovat regionální úsilí s úsilím OSN.
• Generální tajemník OSN by měl ustavit poradní výbor soukromého sektoru, jehož členové budou mít větší přehled o situaci ve společnosti různých států
• Generální tajemník OSN by měl ustavit poradní výbor pro vědu a technologii, jehož členy by byly zástupci širokého spektra vědeckých oborů. Členové tohoto výboru by mohly poskytovat rady a doporučení v celé řadě problémů.
• Rada bezpečnosti by měla požádat Valné shromáždění, aby Výbor kolektivních opatření přehodnotil používané metody uvalování a provádění sankcí a vypracoval doporučení, jak posílit jejich zastrašovací účinek. Rada bezpečnosti by si měla podržet právo rozhodovat, kdy došlo k porušení mezinárodních norem a kdy a jaké sankce jsou oprávněné.
• Agentury UNICEF, UNDP a UNHCR by měly klást větší důraz na prevenci konfliktů a masového násilí a těsněji spolupracovat s Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva (the United Nations High Commissioner for Human Rights) s cílem posílit roli OSN při včasném varování, ochraně lidských práv a při prevenci konfliktů.

Od roku 1945, kdy vznikla Organizace spojených národů, se svět výrazně změnil. Proto by také Rada bezpečnosti OSN měla projít reformou, aby lépe odrážela dnešní geopolitickou situaci. Rada bezpečnosti OSN by měla být rozšířena, ale počet jejích členů nesmí být příliš velký, aby nebránil její operativnosti. Panuje shoda, že by také velké státy Afriky, Asie a Latinské Ameriky měly mít v Radě bezpečnosti svého stálého člena. Navíc by stálé členské státy Rady bezpečnosti neměly mít právo veta. Prezident Malajsijské republiky Tan Sri Razil Ismail v době, kdy byl prezidentem Valného shromáždění, předložil návrh, který předpokládá, že by se počet členů Rady bezpečnosti měl zvýšit z 15 na 24 doplněním pěti stálých a čtyř nestálých členů. Z pěti stálých členů by byl jeden volen ze států Afriky, jeden ze států Asie, jeden z rozvojových států Latinské Ameriky a oblasti Karibského moře, dva z průmyslových států. Ze čtyř nestálých členů by byl jeden volen ze států Afriky, jeden ze států Asie, jeden ze států východní Evropy, jeden ze států Latinské Ameriky a oblasti Karibského moře.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu dále navrhuje, aby bylo v Chartě OSN zrušeno ustanovení, podle něhož nelze volit nestálé členy Rady bezpečnosti ve dvou po sobě jdoucích obdobích. Tím se umožní jiným velkým mocnostem pokračovat ve snaze stát se stálými členy a obhájit své případné stálé členství novým zvolením. Komise se dále domnívá, že každé nové uspořádání Rady bezpečnosti by mělo být po několika letech zrevidováno.

17. června 1997 se administrativa amerického prezidenta Billa Clintona připojila k debatě o rozšíření Rady bezpečnosti OSN o pět stálých členů, jimiž by bylo Německo, Japonsko a tři rozvojové země, které by byly vybrány zatím neupřesněným procesem. Žádný z nových členů Rady bezpečnosti by neměl právo veta. Spojené státy americké podmiňují rozšíření Rady bezpečnosti OSN tím, že celkový počet členů nebude větší než 21. Podle Komise pro prevenci ničivého konfliktu by členství v Radě bezpečnosti nemělo být vázáno pouze na možnosti států, ale také na potřeby mezinárodního společenství. Počet obyvatel, hrubý národní důchod, úroveň mezinárodních závazků (měřená například účastí na mírových misích Organizace spojených národů) by měly být kritéria pouze pro stálé členy Rady bezpečnosti. Článek 23 Charty OSN uvádí jako kritéria pro výběr členů Rady bezpečnosti přínos kandidátů k mezinárodnímu míru a bezpečnosti a dalším úkolům OSN a také požaduje rovnoměrnost členů výběru podle geografické polohy.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu nemá žádné iluze o tom, že tento model uspokojí všechny členské státy OSN. Přes všechny potíže je však třeba dosáhnout dohody o reformě Rady bezpečnosti především dostatečně rychle. Každý rok, po který Rada bezpečnosti OSN setrvává ve své původní struktuře, znamená postupnou ztrátu důvěry členských států ve schopnosti OSN řešit efektivně světové problémy a oslabuje potenciál OSN realizovat preventivní opatření proti vzniku hromadného násilí.

Dlouhodobá role Organizace spojených národů v prevenci ničivého konfliktu spočívá v jejím dlouhodobém prosazování míru a celosvětové bezpečnosti, v podpoře udržitelného rozvoje, v požadavku na respektování lidských práv a v dalším rozvoji mezinárodního práva. Nové úkoly Organizace spojených národů jsou stanoveny ve třech hlavních dokumentech: V roce 1992 byl publikován dokument o míru (An Agenda for Peace), v roce 1995 dokument o rozvoji (An Agenda for Development) a v roce 1996 dokument o demokratizaci (An Agenda for Democratization). Každý dokument se soustředil na hlavní úkoly dnešního světa: zabránění vzniku globální epidemie násilí, ochrana globálního míru a stability, znemožnění dalšího šíření a postupná likvidace zbraní hromadného ničení, prosazování udržitelného ekonomického a sociálního rozvoje, zajišťování lidských práv a základních svobod všem obyvatelům naší planety a odstranění bídy a chudoby. Každý úkol má zásadní význam pro mír, rozvoj a demokracii ve světě a představuje závazky vlád všech vlád světa.

Dokument o míru (An Agenda for Peace) a Dodatek dokumentu o míru (the Supplement to An Agenda for Peace) z roku 1993 zdůrazňují potřebu včas identifikovat příznaky možného konfliktu a všechny příčiny, které by mohly vést k hromadnému násilí a pomocí diplomacie tyto zdroje nebezpečí odstranit. Kromě důrazu na včasné varování a na závazky mezinárodního společenství řešit krizové situace se dokument zabývá nezbytností dalších opatření, jako prosazování a udržování míru a dlouhodobé vytváření podmínek pro mír v krizových oblastech. Dokument zdůrazňuje nezbytnost popsat nejhlubší příčiny konfliktů: ekonomická bída, sociální nespravedlnost a politický útlak. Dokument o míru a jeho dodatek popisují, jak státy mohou využít svých zkušeností při zvládání vnitrostátních konfliktů, jejichž neblahým důsledkem je rostoucí počet občanských válek.

Dokument o rozvoji ukazuje, že zrychlený ekonomický růst a široké ekonomické příležitosti přispívají k positivní sociální a technologické transformaci. S ekonomickým růstem těsně souvisí větší zaměstnanost, možnosti vzdělání a zlepšení životních podmínek širokých vrstev obyvatelstva. Dřívější podpora ekonomiky rozvojových zemí bez snahy změnit jejich politický systém nevedla k požadovaným cílům. Nyní se odborníci shodují, že politický pokrok a ekonomický pokrok směrem k tržním mechanismům spolu těsně souvisejí. Odstraňování bídy v rozvojových zemí musí být provázeno zásadními změnami jejich politického systému. Dokument o rozvoji také zdůrazňuje, že Organizace spojených národů musí prosazovat principy trvale udržitelného rozvoje, jimž se musí dnes podřídit zejména ekonomicky vyspělé země.

Dokument o demokratizaci hovoří o roli Organizace spojených národů v procesu demokratizace všech zemí světa. Každý člověk má právo se vyjadřovat k vládě své země a má právo se na této vládě podílet svojí svobodnou volbou. Bývalé komunistické systémy jsou dostatečným důkazem, že totalitní vlády vážně ohrožují světový mír a bezpečnost. Existuje celá řada modelů demokracie a řada různých cest, jak demokracie dosáhnout. Organizace spojených národů procesy demokratizace podporuje na základě tří klíčových dokumentů: Charty Organizace spojených národů, Všeobecné deklarace lidských práv a Deklarace o zaručení nezávislosti koloniálním zemím a jejich lidu. Dnes Organizace spojených národů nabízí široké možnosti pomoci při budování politické kultury, která je nezbytná pro udržení demokratických metod vlády.

Přestože si to většina lidí dnes neuvědomuje, mezinárodní finanční instituce vytvořené v Bretton Woods a vedené Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem jsou součástí Organizace spojených národů. Během Studené války tyto finanční instituce stály stranou činnosti Organizace spojených národů. Dnes však společně s regionálními finančními institucemi hrají důležitou roli v prevenci hromadného násilí. Mírové smlouvy nutně potřebují podporu ekonomického rozvoje, jíž zajišťují Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (Světová banka) a Mezinárodní měnový fond poskytováním finančních prostředků na obnovu válkou zničených zemí.

Mezinárodní finanční instituce mohou svoji finanční pomoc vázat na spolupráci původně znepřátelených stran, podmiňovat ji ekonomickou asistencí a monitorováním politické situace. Tyto mezinárodní finanční instituce od 50. let 20. století dokazují, že ekonomického rozvoje lze dosáhnout jen díky skupinové nebo regionální spolupráci. Světová banka a Mezinárodní měnový fond často investují v krizových oblastech a tím demonstrují svoji podporu procesům demokratizace a odvracejí nebezpečí hromadného násilí. V roce 1997 Světová banka zveřejnila výroční publikaci "The State in a Changing World", v níž vyjádřila svůj zájem na podpoře stabilních a demokratických politických systémů.

Aby tyto finanční instituce byly účinnější, než je tomu doposud, musí brát větší ohled na místní podmínky a zajistit, aby se jejich finanční a ekonomičtí odborníci zabývali kritickými politickými a sociálními otázkami a byli zodpovědnější za rady, které poskytují.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že Světová banka a Mezinárodní měnový fond navážou lepší spolupráci s politickými orgány Organizace spojených národů tak, aby ekonomické zvýhodňování hrálo větší roli při včasné prevenci konfliktů a v obnově států po ukončení konfliktu.

Každé velké regionální seskupení nebo organizace má svojí legitimitu zakotvenou v principech Charty Organizace spojených národů. Regionální seskupení jsou spojena s Organizací spojených národů přinejmenším tím, že jejich členské státy jsou současně členskými státy OSN. Kapitola VIII Charty OSN požaduje, aby pro regionální problémy byla hledána především regionální řešení. Téměř všechna velká regionální seskupení a organizace ve svých základních dokumentech citují Chartu OSN. Tato seskupení se liší svojí velikostí, mandátem a účinností, ale vždy představují vůli států řešit své vlastní problémy vlastními silami.

Regionální organizace mají ovšem důležitá omezení. Například nejsou dostatečně silné na to, aby prosadily své záměry a úmysly proti vůli dominantních států. Dokonce pokud jsou regionální organizace dostatečně silné, nemusí vždy představovat vhodné prostředí pro řešení určitého konfliktu kvůli rozporným zájmům členských států této organizace. Pokud regionální organizace nejsou dostatečně odolné vůči protichůdným zájmům svých členů nebo jsou bezmocné vůči rostoucímu násilí v určitém státě, nemohou představovat vhodné prostředí pro řešení konfliktu, ani nemohou mít dostatečnou důvěru znepřátelených stran.

Regionální organizace lze rozdělit do tří velkých skupin. První z nich tvoří bezpečnostní organizace různého významu, jako Severoatlantická aliance NATO (the North Atlantic Treaty Organization), Organizace amerických států (the Organization of American States), Organizace africké jednoty (the Organization of African Unity), Západoevropská unie (the Western European Union), atd. Druhou z nich tvoří ekonomické organizace různého významu, jako Evropská Unie (the European Union), Asijsko-pacifická ekonomická spolupráce (the Asia-Pacific Economic Cooperation), Severoamerická dohoda o volném obchodu (the North American Free Trade Agreement), Mercado Común del Sur (MERCOSUR), atd. Poslední skupinu tvoří různé diskusní skupiny, politická a kulturní uskupení a asociace, jako je např. Commonwealth, La Francophonie, Organizace islámské konference (the Organization of the Islamic Conference) nebo Hnutí nezúčastněných států (the Nonligned Movement).

Regionální bezpečnostní organizace mají přes svá omezení některé významné výhody. Mají velmi dobrý přehled o situaci, znají příčiny napětí a mohou diskrétně a rychle jednat, pokud se objeví problém. Např. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSCE (the Organization for Security and Cooperation in Europe) během své existence vyvinula řadu mechanismů aktivní prevence. Důležitou roli při řešení regionálních konfliktů v Evropě sehrává Úřad vysokého komisaře pro národnostní menšiny (the Office of the High Commissioner on National Minorities), jehož hlavním úkolem je chránit práva národnostních menšin a tím bránit vzniku konfliktů.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSCE původně vznikla jako Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (the Conference on Security and Cooperation in Europe) v Helsinkách podpisem závěrečného aktu v roce 1975. Jejím hlavním cílem byla normalizace vztahů mezi západní Evropou a komunistickou střední a východní Evropou. Po 25 letech své existence se OSCE stala důležitou stálou organizací, která pořádá pravidelná zasedání. Dnes OSCE má 54 členských států a prošla řadou důležitých změn:

• Stálá rada (the Permanent Council) slouží jako důležité diskusní fórum pro včasnou identifikaci a řešení vzájemných sporů a stížností evropských států. Rada zasedá pravidelně jednou týdně a je složena ze stálých představitelů účastnických států.
• Předseda rady (the Chairman-in-Office) spolupracuje se Stálou radou a zajišťuje, aby její rozhodnutí byla provedena a vytváří prostor pro konzultace a dialog. Předseda má řadu nástrojů, jako jsou jeho osobní vyslanci a představitelé, sestavování pracovních výborů pro řešení určitého problému, asistence při získávání podkladů, zprostředkování jednání a zprostředkování dohod.
• Vysoký komisař pro národnostní menšiny (the High Commisioner on National Minorities) je důležitým přínosem k preventivní diplomacii. Jeho úřad zajišťuje podklady pro řešení stížností a sporů, předkládá Stálé radě informace o možných problémech, připravuje včasné preventivní akce s cílem zabránit eskalaci napětí. Úřad lze charakterizovat diskrétní diplomacií, důvěrou a respektem zúčastněných stran.
• Dlouhodobé mise. Dlouhodobé mise ustanovuje Předseda rady a Stálá rada s cílem získat podklady pro řešení stížností nebo sporů. Tyto mise se skládají z malých, pružných expertních týmů, které až 6 měsíců shromažďují potřebné informace týkající se předložené stížnosti nebo řešeného sporu. Dlouhodobé mise mají zvláštní podporu OSCE a mají nezastupitelnou roli při řešení stížností a problémů.
• Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (the Office for Democratic Institutions and Human Rights) vznikl v roce 1990 s cílem podpořit v členských státech vznik demokratických institucí a zajistit dodržování lidských práv. Úřad se soustřeďuje na organizaci demokratických voleb v souladu se standardy OSCE a na vybudování občanské společnosti a na demokratické sociální struktury.

Ekonomické organizace v globální ekonomice sehrávají stále důležitější roli a jako regionální uskupení mohou zabránit vzniku hromadného násilí. Aktivní role Evropské unie již byla zmíněna. V dubnu 1996 sehrála významnou roli organizace MERCOSUR, když její preventivní demokracie odvrátila hrozbu masového násilí v Paraguay. Když se generál Lino Oviedo v Paraguay pokusil převzít moc a chtěl přinutit presidenta Juana Carlose Wasmosyho, aby odstoupil, Argentina a Brazílie prosadily vyloučení Paraguay z organizace MERCOSUR. Ekonomický tlak Brazílie na Paraguay výrazně ovlivnil paraguayský obchod a rychle a účinně zabránil hromadnému násilí v zemi.

Kromě bezpečnostních a ekonomických regionálních uskupení existují samozřejmě další regionální a subregionální uskupení, která spojují různé společné zájmy. Kromě OSCE jde například o Organizaci islámské konference, Golfskou radu spolupráce (the Gulf Cooperation Council), Černomořskou zónu ekonomické spolupráce a Jihoafrické společenství rozvoje (the Southern African Development Community). Tato společenství tvoří vhodný doplněk bilaterálních vztahů států v určité oblasti.

Prosazování vzájemné spolupráce, dialog a důvěra jsou ještě v některých oblastech světa teprve v počátcích. Historie těchto společenství odráží trvalý proces řešit regionální a globální problémy. Dnes jsou zřejmě největším problémem konflikty uvnitř států, které přerůstají v hromadné násilí. Žádný region není vůči tomuto problému imunní. Pokud mají být regionální společenství účinným nástrojem, musí jeho členské státy nejen demonstrovat svoji politickou vůli, ale také věnovat potřebné finanční a materiální zdroje.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že regionální uskupení budou při řešení konfliktů sehrávat stále významnější roli. Ve spolupráci s Organizací spojených národů mohou regionální organizace monitorovat příčiny konfliktů uvnitř regionů. Mohou přitom využívat různá diplomatická, politická a ekonomická opatření v regionálním měřítku a tím ve většině případů zabránit vzniku hromadného násilí. Konečně mohou pomoci Organizaci spojených národů při případných humanitárních nebo vojenských misích v oblasti.

V předchozích kapitolách jsme ukázali, že úspěšná prevence násilných konfliktů musí být všestranná a dlouhodobá. Pro řešení bezprostředně hrozícího nebezpečí potřebujeme propracovaný systém včasného varování a důraznější využívání možností preventivní diplomacie, ekonomických sankcí, zvýhodňování a požití síly. Abychom se mohly hlouběji zabývat podstatou násilí, potřebujeme strukturální opatření, která zajistí bezpečnost, zdraví a právo pro více než šest miliard lidí. Občanská společnost v nejširším smyslu, včetně nevládních organizací, náboženských organizací a jejich představitelů, vzdělávacích a vědeckých institucí, hromadně sdělovacích prostředků a obchodních společností by měly hrát důležitější roli. Organizace spojených národů a regionální organizace jsou klíčovými nástroji mobilizace, koordinace a realizace potřebných opatření mezinárodního společenství.

Naléhavost prevence konfliktů je zřejmá. Existuje celá řada sil, které nutí skupiny obyvatelstva do vzájemných konfliktů: nezodpovědní vůdci, historické kořeny napětí, růst populace, rostoucí zločinnost ve velkých městech, ekonomické tlaky, ničení a poškozování životního prostředí, represivní a diskriminační politika, narušená nebo neúplná moc státu a technologický pokrok, který rozšiřuje mezeru mezi bohatými a chudými.

Lidstvo dnes stojí před závažnými globálními problémy, které, pokud nebudou včas řešeny, mohou způsobit zánik celé civilizace. V některých oblastech světa je populační růst tak rychlý, že se lidem nedostává základních potřeb pro přežití: potravin a pitné vody. Moderní technologie průmyslové výroby umožňují produkovat stále více výrobků za stále kratší čas a se stále menším počtem pracovních sil, což vede k omezování výroby a hrozbě masové nezaměstnanosti. Suroviny, jako jsou kovy, minerální oleje, plyn a uhlí se vyskytují v omezeném množství a nutné vynakládat na jejich těžbu stále více energie a vzniká stále větší množství odpadu. Velmi závažným problémem všech vyspělých zemí světa jsou odpady, jejich skladování a zejména bezpečná likvidace.

Podle zpráv Organizace pro výživu a zemědělství FAO (Food and Agriculture Organization) je největším nebezpečím pro všeobecnou bezpečnost hlad, nedostatek pitné vody a bída. Podle odhadů FAO trpí 800 miliónů lidí hladem a podvýživou a pouze 40 procent lidí naší planety má odpovídající instalace pro odběr pitné a užitkové vody.

Rezervy fosilních paliv jsou vzhledem k rostoucí spotřebě zcela nedostatečné. Pro zachování života na Zemi bude nutné snížit spotřebu energie z fosilních paliv v příštích dvaceti letech o polovinu. V nejbližších desetiletích lze očekávat kolaps silniční dopravy založené na vozidlech s benzínovými a naftovými motory kvůli vyčerpání zásob ropy.

Odhaduje se, že každý den vyhyne vinou člověka 50 až 100 rostlinných a živočišných druhů. Pokud bude tento trend dále pokračovat, během příštích 50 let vymizí navždy čtvrtina všech živočišných druhů. Na každém rostlinném druhu nebo poddruhu je životně závislých 20 až 30 živočišných druhů. Pokud nedojde k zásadním změnám, nebude možno v budoucnu zabezpečit lidstvu dostatek potravin.

V roce 1996 bylo vykáceno 5,5 miliónů hektarů deštného pralesa. Poslední strom v deštném pralese při současném tempu likvidace by měl být vykácen již za 80 let. Před 30 lety byla celková plocha deštných pralesů více než 16 miliónů km², dnes je tato plocha poloviční. Tropické deštné pralesy jsou důležitým klimatickým regulátorem a producentem kyslíku, který absorbuje oxid uhličitý, nejvýznamnější skleníkový plyn.

Bez úrodné půdy si nelze představit zemědělskou výrob. Přitom je tato cenná půda znehodnocována skladováním jedovatých odpadů, kácením lesů, průmyslovou, bytovou a silniční výstavbou. Závažným problémem je rozšiřování pouští, které dnes postihuje více než 100 zemí světa a ohrožuje více než miliardu lidí.

V řadě světových velkoměst ovzduší obsahuje takové množství škodlivin, že je ohroženo zdraví a někdy život dětí, starších lidí a lidí nemocných srdečními vadami. Atmosféra Země není schopna absorbovat celkové přebytky spalin a tepla. Někteří odborníci se proto domnívají, že by do 50 let mělo dojít k výraznějšímu globálnímu oteplení, které výrazně změní charakter dvou globálních systémů atmosférické cirkulace ENSO (El Niňo Southern Oscillation) a NAO (North Atlantic Oscillation). Důsledkem budou katastrofální sucha a povodně v různých částech světa.

V nejbližších desetiletích lze očekávat akutní nedostatek pitné vody. Podle zprávy Světové zdravotnické organizace WHO (the World Health Organisation) umírá ročně 3,2 miliónů batolat a dětí na průjmová onemocnění, způsobená biologickými patogeny ve vodě a potravinách. Dva milióny lidí umírá ročně na malárii a více než 2 miliardy lidí jsou ohroženy infekčními chorobami z vody.

Samotné problémy však nutně nevedou k použití násilí mezi skupinami lidí. Rozhodnutí o použití násilí leží vždy na vůdcích skupin, které jsou ochotny těmto vůdcům naslouchat. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že všechny vůdce a jejich skupiny lze od použití násilí odvrátit. Vůdce je nutné přesvědčit nebo donutit, aby používaly mírových prostředků pro řešení konfliktů a strukturální opatření mohou přesvědčit skupiny lidí, že násilí není správným řešení.

Avšak kromě přesvědčování nebo donucování musíme vytvořit "kulturu prevence". Prevenci ničivého konfliktu je třeba vyučovat ve světských i církevních školách a hovořit o ní ve sdělovacích prostředcích. Prevence ničivého konfliktu musí být jedním z hlavních úkolů Organizace spojených národů a dalších velkých mezinárodních organizací a musí se stát každodenní součástí života každého z nás jako součást globálního kulturního dědictví předávaného z generace na generaci. Představy a znalosti, jak zabránit ničivému konfliktu, a schopnost vzájemně komunikovat při prevenci konfliktů musí ovládat všichni představitelé vlád.

Ve světě zbraní hromadného ničení a rostoucího geografického a společenského přibližování je soutěžení mezi skupinami o moc krajně nebezpečnou hrou. V 21. století přežití lidské civilizace bude záviset na našich schopnostech naučit se novým formám adaptace, kdy vzájemné soutěžení musí být nahrazeno vzájemným porozuměním a spoluprácí. Budeme se muset naučit žít vedle sebe. Bez ohledu na náboženství, kulturu, národnost, sociální původ, velikost majetku, politické názory.

Nikdy není pozdě vytvořit radikálně nové způsoby lidských vztahů, podobně jako se lidé naučili, že Země není plochá. Tyto způsoby musí začínat výukou, výchovou a vzájemnou spoluprácí. Lidé již musí přijmout fakt, že všichni sdílejí jednu planetu.

Existuje velmi dlouhý evoluční vztah mezi lidskými skupinami a jejich přežitím v boji o život. Tento základní fakt má několik důsledků pro řešení konfliktů a rozvoj mezilidských vztahů. Během posledních několika desetiletí došlo k významnému pokroku ve studiu lidského chování a chování lidských skupin. Mimo jiné výzkum zjistil, že sklon rozlišovat mezi lidmi "uvnitř skupiny" a "vně skupiny" a vytvářet rozdíly mezi "našimi a "těmi cizími" patří k základním lidským vlastnostem. Tento sklon pochází od našich předků, kdy sloužil k zachování rodu a k jeho přežití. Dnes však bývá také zdrojem vážných násilných konfliktů.

Lze zachovat vnitřní soudržnost takových skupin a vzájemný respekt, aniž by muselo docházet ke konfliktům a k násilí? Velká schopnost lidí se přizpůsobit novým podmínkám by měla posloužit k potlačení nenávisti a zdůrazňování rozdílů. Lidé jsou schopni se naučit novým vzorcům svého chování bez ohledu na evoluční pozadí.

Existuje celá řada příkladů vzájemné tolerance a spolupráce. Jaké jsou však podmínky, které způsobují, že vývoj vztahů mezi skupinami se ubírá buď jednou nebo druhou cestou? Pokud se nám podaří nalézt uspokojivou odpověď, budeme schopni nalézt nutnou rovnováhu mezi zachováním kultury, národa, společenství na straně jedné a míru a spolupráce na straně druhé.

Sociologický výzkum by se proto měl soustředit především na pochopení příčin předsudků a na pochopení dynamiky vztahů mezi různými sociálními, kulturními a národnostními skupinami. Lepší porozumění lidskému chování je jedním ze základních předpokladů řešení problémů válek a zajištění míru.

Důležitým úkolem sociologického a psychologického výzkumu je vypracování pedagogických a výchovných metod ve školách, které by zde pomohly vytvořit atmosféru vzájemného respektu, tolerance a spolupráce mezi dětmi a studenty s různým kulturním, sociálním a národnostním pozadím. Děti je třeba neustále vychovávat ke vzájemné spolupráci, k toleranci vůči kulturním a sociálním rozdílům a k překonání vzájemných předsudků, které jsou často využívány různými vůdci pro vyvolávání vzájemné nenávisti. Tento úkol je dlouhodobý a týká se nejen rozvojových zemí, ale především vyspělých zemí, kde opět vzrůstá rasismus a xenofobie.

V každé civilizované společnosti je velmi důležitá svoboda hromadně sdělovacích prostředků, k nimž by měly mít rovný přístup všechny strany, zejména menšinové skupiny. Každý musí mít právo vyjádřit a obhajovat svobodně své politické a kulturní názory. S touto svobodou souvisí právo přezkoumávat činnost vlády a právo kritizovat všechny strany, dokonce i v případě, že taková kritika není příjemná a někdy je neoprávněná.

Jak může mezinárodní společenství ovlivnit hromadné sdělovací prostředky, aby se podílely na boji proti vzájemným předsudkům různých skupin a proti etnocentrismu? Jak lze tyto sdělovací prostředky přimět, aby se podílely na řešení násilných konfliktů? Z řady příkladů z historie víme, že sdělovací prostředky se mohou stát mocným nástrojem propagandy a podněcovat napětí a nenávist, pokud se dostanou do rukou vůdců některé skupiny. Soustavná propaganda v tisku, v televizi, v rádiu a ve školách všech stupňů v zemích bývalého sovětského bloku zcela překrucovala politickou situaci ve světě, vyvolávala obavy a nenávist vůči demokratickým zemích západní Evropy a Severní Ameriky. Naopak, rozhlasové stanice Svobodná Evropa (the Radio Free Europe), Hlas Ameriky (the Voice of America), BBC (British Broadcasting Corporation) a další informovaly posluchače o skutečném dění v těchto zemích, o pronásledování politických odpůrců a o událostech v zahraničí.

Rádio je relativně levné a dostupné médium. Mezinárodní společenství by proto mělo podporovat rozhlasové stanice a další nezávislá média, která bojují s propagandou, s podněcováním rasové, národnostní, náboženské a kulturní nenávisti, která přesně a pravdivě informují o aktuálních událostech, o vztazích mezi skupinami a o aktuálních snahách řešení konfliktů.

Přestože většina církví oficiálně věří v mír a bratrství, náboženští představitelé často podporují a dokonce vyvolávají nenávist a násilí mezi skupinami. S jistým znepokojením sledujeme, jak v některých církví narůstají tendence vlastní glorifikace a bigotní, někdy až fanatické znevažování "odlišných" náboženských a kulturních skupin. Takové tendence jsou krajně nebezpečné. Naštěstí tyto extrémní orientace jen zřídka získávají v těchto církvích převahu. Stejně jako v historii, také dnes většina církví prosazuje společenskou toleranci, vzájemný respekt a nenásilné řešení sporů a konfliktů. Řada náboženských představitelů má velkou důvěru a popularitu u svých stoupenců a významný vliv na vzdělanost společnosti.

Vzdělávání v řadě významných církví se postupně soustřeďuje na indoktrinaci v historii a na teologii víry. Etický obsah víry již přivedl některé církve k poznání, že je morálně a prakticky nezbytné vycházet přátelsky s jinými církvemi a skupinami lidí. Mezinárodní společenství by mělo vyzvat významné církve, aby se více podílely na školní a zejména mimoškolní výchově směrem k toleranci, respektu a spolupráci.

Výchova k mírovému řešení konfliktů nemůže být omezena národními hranicemi. Mezinárodní společenství proto musí hrát rozhodující roli při šíření veřejné osvěty a vzdělání v celé oblasti problémů, které se nějak týkají násilí mezi skupinami.

Organizace Spojených národů se již stala vrcholnou světovou institucí pro řešení konfliktů kdekoliv ve světě. Proto by měla být aktivnější také v oblasti prevence těchto konfliktů. Různé agentury a organizace v rámci OSN sehrávají nezastupitelnou úlohu při řešení konfliktů a mohou proto sehrávat klíčovou úlohu při vzdělávání a výchově politiků a široké veřejnosti, jak vzájemné problémy a spory řešit nenásilnou cestou.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu se například domnívá, že by Organizace spojených národů mohla například sponzorovat a organizovat semináře představitelů států v těsné spolupráci s univerzitami nebo výzkumnými organizacemi. Na tyto semináře by byli zváni noví představitelé států, noví ministři zahraničí, noví ministři obrany, představitelé parlamentů, různých vlivných skupin a politických stran. Účelem těchto seminářů by bylo objasnit těmto představitelům různé možnosti Organizace spojených národů a ostatních mezinárodních organizací při řešení sporů států a různých skupin lidí. Zřejmě by obsahem těchto seminářů byly také problémy nacionalismu, etnocentrismu, rasismu, nacismu, komunismu, které mohou vést k násilným konfliktům. Klíčovým tématem těchto seminářů by ale byla prevence násilí.

Prostřednictvím těchto seminářů a sdělovacích prostředků může Organizace spojených národů seznamovat zodpovědné představitele a širokou veřejnost se svými zkušenostmi při řešení závažných konfliktů. Organizace spojených národů může udržovat informace o různých konfliktech ve světě, které by mohly přerůst v násilné konflikty, může informovat o důsledcích manipulací se zbraněmi hromadného ničení a neřízené výroby a šíření konvenčních zbraní. Účastníci seminářů by se mohly seznámit s účinnými ekonomickými strategiemi ekonomického rozvoje včetně pokroků vědy a techniky. Důležitou součástí seminářů by mohly být přednášky o mírovém řešení sporů na mezinárodní úrovni.

Organizace spojených národů může prostřednictvím obsáhlého informačního programu šířit informace získané oficiální cestou od klíčových politiků. Lze také vybudovat informační síť, jejímiž účastníky by byly významné společenské organizace, nevládní organizace, akademické instituce a soukromý sektor. Díky tomu by vládní a nevládní organizace měly k dispozici dostatečně přesné a důvěryhodné informace o mezistátních a vnitřních konfliktech, na jejichž základě by mohlo být dosaženo nenásilného řešení.

Významným příspěvkem k prevenci násilí se stal mezinárodní program Organizace spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO (the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization), který byl zahájen v květnu 1996 s cílem prosazovat toleranci, spolupráci a prevenci konfliktů na školách.

"Kultura míru" je koncepční rámec, na němž se podílejí vzdělávací instituce v zemích po celém světě a na jeho základě vytvářejí vlastní vzdělávací strategie. Kromě vzdělávacích materiálů, vzdělávacích harmonogramů a výuky učitelů se projekt soustřeďuje na sociální vztahy samotného procesu vzdělávání. Pilotní aktivity projektu se soustřeďují na nenásilné řešení problémů a konfliktů ve školách, kdy se samotné děti takto učí řešit své spory bez násilí.

Toto úsilí UNESCO může sloužit jako model dalších širších mezinárodních iniciativ, které by měly získat podporu na místní, národní a mezinárodní úrovni.

Mezinárodní společenství může podporovat vztahy a kontakty lidí různých skupin, kulturních a náboženských prostředí a zemí. Širší poznávání často navzájem neznámých kultur účinně zabraňuje negativním předsudkům. Konečně vzdělávací, kulturní a vědecká výměna zkušeností má trvalou hodnotu. Mezinárodní společenství by proto mělo prosazovat rozvojové společné projekty, které by umožnily trvalejší spolupráci skupin lidí bez ohledu na politické a kulturní hranice. Existuje celá řada možností, jak překonat vzájemné protiklady, předsudky a nenávist mezi skupinami. Každá vláda by proto měla přivítat jakékoliv iniciativy v tomto směru.

Lidé, kteří překračující etnické, národnostní a náboženské hranice, mohou vytvořit první mosty mezi odlišnými skupinami a tím pomoci k širší a nerozdělené společnosti. Vytvoření těchto mostů vyžaduje mnoho lidí na obou stranách, kteří překračují tradiční bariéry na základě vzájemného respektu. Porozumění lidem mimo hranice své skupiny nikdy nebylo jednoduché. Člověk sám sebe musí chápat nejen jako člena určité rodiny, rodu, náboženské nebo kulturní skupiny nebo národa, ale především jako obyvatele této planety. Nové tisíciletí je pro nás všechny velkou výzvou.

- pokračování -