Probudil se a při letmém pohledu na hodinky se skoro lekl. Spal tak dlouho. Ale výsledek byl výborný: včerejší únava byla tatam. Cítil se jako úplně nový člověk, plný energie, chuti do života. Přemýšlel, co bude dělat. Poslední dny tu byla děsivá nuda. Občas se sice našla nějaká zábava - pokusy, televizní vysílání - ale jinak nic. Už ani neměl co číst, rádio mělo slabé baterie a kromě toho - akustika tohoto "obydlí" nestála za nic.

A potom - všude to hrozné ticho. Ticho, které řvalo do uší, ticho, které pulsovalo v jeho mozku. Asi se z toho brzy zblázní. Jinak to dopadnout nemůže.

A v tom ho to napadlo. Báječná myšlenka, jak zabít čas. Že na to nepřišel dřív. Bylo to tak prosté a přitom tak dokonalé: procházka. Pohlédl oknem ven. Všude nahoře zářily tisíce hvězd tak jasně, že se divil, proč si toho nevšiml dřív. A pak ten Měsíc. Byl nádherný.

Rozhodl se.

Otevřel dveře a vyšel ven. Byla to krása. Všechny ty tečky nad jeho hlavou. Velký Vůz, Kasiopeia, Sírius. Poznával všechna ta souhvězdí, o nichž se roky učil. Nebylo souhvězdí, které by neznal. A celou tu báječnou podívanou skvěle doplňovaly krátery nejrůznějších tvarů, jež viděl na Měsíci.

Jeho kroky zvedaly prach z míst pod jeho chodidly, z té krásy ani nedýchal. Bylo mu chladno, ale ten pocit v tu chvíli potlačil - šel dál s užaslým pohledem upřeným do tmy nad jeho hlavou. Udělal ještě krok, ještě jeden...

Ale co to je? Co se to děje? Proč se nemůže nadechnout? Jeho hrudník byl jako sevřený v lisu, lapal po dechu, žíly mu vystouply. Stále se pokoušel o to samé: chytit alespoň kousek vzduchu. Ale ten najednou nebyl nikde. Nikde v okolí. Oči mu lezly z důlků, chtěl bojovat, ale bylo to marné. Ztratil vědomí.

V prachu leželo bezvládné tělo. Nad obzorem se objevil srpek vycházející Země a ticho šatníku, kde visel opuštěný skafandr, protrhl chrapot vysílačky: "Voláme Základnu klidu, ozvěte se..."

Výbuch

Země se otřásla. Znovu a znovu. A do toho děsivé dunění a skřípění plechu. Zase a zase.

"Nemůžete mě tu nechat!!! Otevřete!!! Pro lásku boží!!! Prosím!!! Já vás prosím!!!"

Křičel, řval, bušil pěstmi do pancéřových dveří. "To přece nemůžete!!! Jsem taky člověk!!! Počkejte!!!"

Všechno bylo marné. Mohutná detonace někde nablízku rozechvěla celou budovu. Neudržel se na nohou, přepadl dozadu a udeřil se hlavou o podlahu. Posadil se.

"Pane Bože," zašeptal, "já vím, že si to nezasloužím, vždycky jsem jen hřešil, ale prosím tě, já tě prosím jak nejvíc to jen umím, zachraň mě. Dej mi šanci. Prosím..."

Jeho slova přerušil ve vteřině výbuch hlavního reaktoru budovy. Stačil ještě otočit tvář směrem ke dveřím, než se rozletěly do stran ustupujíc tlakové vlně a žáru. Ani nejrychlejší fotoaparát by nebyl schopen zachytit jeho pohled naplněný beznadějí a pootevřená ústa, chystající se vyslovit: "Amen." Setina sekundy stačila na to, aby bylo třicet let života neskutečným žárem spáleno na prach a ještě v témže okamžiku rozneseno stovky metrů do prostoru. Zbyl jen stín...

Hosk je neskutečně čiperné a neposedné dítě. Však je taky moje. Těžko vám budu popisovat, jaké krkolomné kousky občas provádí, ale myslím, že leckterý psycholog by se po jejich shlédnutí určitě zbláznil. Lona - to je moje žena - nás občas jen tak pozoruje, jak spolu dovádíme, pak se postaví, ruce dá v bok, kroutí hlavou a s úsměvem, ale přesto se snahou o přísný pohled, prohodí směrem k nám: "Už se nemůžu dočkat, až zas něco rozbijete!" nebo "Kdy už alespoň ten kluk dostane rozum!" anebo "Jako malí kluci...", prostě všelijaké ty ženské řečičky. Myslím, že by občas ráda dováděla s námi, ale její "mravní kodex", jak ona často říká, jí to prostě zakazuje. A nevěřili byste, jakou práci dá vysvětlit pětiletému děcku, co to je mravní kodex.

Musím ale uznat, že s námi má trpělivost a zaplaťpánbů, že ji mám. Už jsem si dokonce vynutil - a musím na svou obhajobu podotknout, že Lona to nakonec shledala velice dobrým nápadem - aby veškerý zbytečný nábytek byl odstěhován někam pryč. V pokoji tedy momentálně máme pouze jakousi gaučendu, malý stolek, dva soniky a jednu středně velkou kinonzoli zabudovanou ve stěně. Bylo to jediné řešení, jak se zbavit problémů s rozbitými věcmi a přitom nekupovat ty drahé moderní hračičky, jako je například restruktor. Můj soused Trebor sice tvrdí, že zatím nebyla jediná rozbitá věc, kterou by restruktor nedal dohromady, ale já myslím, že takhle je to lepší. Byt zůstal útulný, nic se nemůže rozbít a kromě toho máme s Hoskem víc místa pro naše skopičiny, což mě těší daleko nejvíc.

Mimochodem - abych nezapomněl - ani jsem se vám nepředstavil! Tak tedy: Jmenuji se Alimak a pocházím ze Země. Můj otec tam byl uznávaný vědec a žil se svojí rodinou v budově výzkumného ústavu a stále tam něco zkoumal. Nevím sice co a asi se to už nikdy nedozvím, ale čert to vem. Stejně mu to bylo nanic - všechny výsledky zůstaly tam. Já žiju spokojeně, živím se zaměstnáním správce informačního uzlu nervové sítě Marsu. Je to pohodlná práce - málokdy se něco porouchá a tak mi na Lonu a Hoska zbývá spousta času. A já jsem jedině rád, že se mu mohu tolik věnovat. Žiju tedy vcelku normální život průměrného Marťana, až na tu událost nedávno. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.

Vím sice, že existuje posmrtný život - vždyť už je to přes třicet let vědecky dokázáno - ale nikdy jsem netušil, že se s ním setkám ještě za svého vlastního života tak osobně, jak se mi to stalo před rokem, tedy v době, kdy jsme museli nuceně opustit naši rodnou planetu.

Nastěhovali jsme se do našeho bytu a vcelku rychle jsme se zabydleli. Naštěstí i to někdy až nepříjemně červené marťanské světlo šlo díky filtrům upravit na pozemské zbarvení - zkrátka: nic nám nescházelo, krom našeho starého domova. Jenže pak se začaly dít ty podivné věci...

Přišel jsem domů z práce. Málem už jsem tam netrefil - tak dlouho jsem tam nebyl. A koneckonců doufám, že tam zas dlouho muset nebudu.

"Mamí, mamí," křičel Hosk, "táta je tu!"

"Ahoj, Alí, miláčku," uvítala mne Lona.

"Ahóóój, tak co, zlobila tě maminka, když jsem tu nebyl?" ptám se Hoska a zároveň se usmívám na Lonu. A ona na mě.

"Tati, půjdem do pralesa? Prosím!!!" žadonil Hosk.

"No, když s námi půjde maminka..."

"A co mi zbývá, vy uličníci?" odvětila s milým úsměvem Lona. V očích jsem jí ale viděl starosti.

"Tak se běž připravit," poslal jsem Hoska do jeho pokoje. Odběhl a zavřely se za ním dveře.

"Co tě trápí?" pohladil jsem Lonu po tváři.

"S Hoskem není něco v pořádku." Lona mi oplatila pohlazení. "Stále se ptá po strýčkovi Lachimovi a několikrát dokonce říkal, že tu byl Lachim na návštěvě a že nechce, aby musel strýček pokaždé odejít."

"To je divné."

"Prostě si asi nemůže zvyknout na to, že už ho nemáme. I když by se mi občas moc hodil - budeme muset pořídit zase nějakého takového."

"Hosk k němu prostě moc přilnul. Byl to vlastně jeho kamarád."

"Tak jako tak, nebyl čas a hlavně nebylo místo, abychom ho mohli vzít s sebou na Mars. Koneckonců, byl to jen android..."

Lona se zatřásla. I já ucítil chlad po celém těle. Najednou se za námi ozvala rána. Ohlédli jsme se. Jediná věc, která mohla v celém bytě spadnout, obraz našeho pozemského domova, který ještě před chvílí visel v tomto pokoji, najednou ležel na zemi. Oba s Lonou jsme na sebe nevěřícně hleděli.

"Z té skoby přece nemohl jen tak, bez cizí pomoci, spadnout," řekla Lona.

"Máš pravdu, je to divné..."

Všichni ostatní už používali na obrazy (pokud ještě nějaké měli) magnetických závěsů, ale my jsme si tenhle přivezli s klasickou železnou skobou. A z té opravdu obraz nemohl jen tak spadnout.

Přemýšlel jsem o události s obrazem a pořád jsem té záhadě nemohl přijít na kloub. Z mého proudu myšlenek mě vytrhl až Hosk.

"Tati, tati!"

"Dobré ráno, Hosku."

"Tati, kdy zas přijede strýček Lachim?"

"Ale synku, kdys ho viděl?"

"Byl tu dneska v noci u mě v pokoji a povídal si se mnou."

"Ale synku, něco se ti zdálo. Vždyť víš, jak to bylo se strýčkem Lachimem. Nemůže se vrátit." Ta poslední věta se mi náhle sama od sebe začala v hlavě opakovat stále silněji a silněji. Už to začínalo být nesnesitelné. Začínalo mě to bolet.

"Dóóóóst!!!" vykřikl jsem až se Hosk lekl.

"Co je ti, tati?" ptal se vystrašeně Hosk.

"To bude v pořádku, synku," řekl jsem polohlasem a přitiskl k sobě Hoska.

"Ali! Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, proč jsi zase dal ovládání od sonikoru pod okno?" ozvala se z jídelny Lona.

"Ale já ho tam nedal, miláčku!" odvětil jsem a obrátil se na Hoska: "Nevíš o tom něco, rošťáku?"

"Já jsem na ovládání od sonikoru v jídelně vůbec nesahal, tati."

"Ani Hosk to nebyl!" doplnil jsem naši společnou obhajobu.

"To je divné," řekla Lona, zatímco přicházela do pokoje, "tenhle týden ho vracím na správné místo už potřetí."

"No, když jsme u toho, mě by taky zajímalo, kdo mi neustále strká boty na balkón."

"Já tedy ne!" vyhrkli současně Lona a Hosk.

"Tak tu asi straší..."

S mými slovy se v místnosti zvedl průvan a mě bylo jasné, že něco není v pořádku.

"Miláčku, dnes přišly ty materiály na sčítání obyvatelstva na Marsu. Mohl bys to zodpovídat?"

"Samozřejmě, už jdu na to," odpovídám od dveří. Dnes byla už zase porucha na uzlu. Tenhle měsíc už podvacáté. A to je teprve třiačtyřicátého.

Zapínám sonikor.

"Co je nového?" ptám se.

"Sčítání obyvatelstva, Alimaku," odpovídá sonikor.

"Tak se do toho pustíme."

"Dobrá," souhlasí příjemný umělý ženský hlas sonikoru, "tedy: Alimak Nalim, narozen na Zemi, otec Chost Nalim, matka Atena Nalim."

"Ano, žije zde."

"Lona Nalim, narozena na Zemi, otec Atis Rogir, matka Lona Rogir."

"Ano, žije zde."

"Hosk Nalim, narozen na Zemi, otec Alimak Nalim, matka Lona Nalim."

"Ano, žije zde."

"Lachim Nalim, narozen..."

"To jsou chybné údaje, nemá mít naše příjmení."

"V údajích není žádná chyba, pokračuji. Lachim Nalim, narozen na Zemi, otec Chost Nalim, matka Jexela Monta."

"To není možné, to je špatně."

"Opakuji, že v údajích není žádná chyba, jsou potvrzeny vlastnoručně oběma rodiči."

"To ne..."

Došlo mi, kolik uhodilo.

"Vaše odpověď, Alimaku?"

"Ne, nežije zde, zemřel."

"Děkuji."

Po tvářích mi stékaly proudy slz, mé oči hleděly daleko dopředu, někam, odkud přicházely paprsky slunce. Prostoupil mě smutek, strach a vztek. Vztek na otce.

"Otče, proč jsi mi zatajil, že mám bratra? To se nemělo stát. Proč?" mluvil jsem k otci, i když tu se mnou nebyl, byl už dávno po smrti. "Všechny tvoje starosti s nemanželským děckem vyřešilo jedno slovo, jedna věta: Je to android. Je to jen android. Jak jsi mohl?"

Přemýšlel jsem, proč zrovna já jsem musel zabít svého vlastního bratra. Proč jsem ho tam nechal zavřeného na pospas smrti. Proč i já jsem ho opustil. Byl to pro mne jen android...

"Bratře, odpusť, Lachime, prosím, odpusť. Nevěděl jsem, že tam nechávám svého vlastního bratra. Nechtěl jsem. Tohle jsem nechtěl..."

Zavřel jsem oči a ruce zatnul v pěst.

"Odpusť, prosím..."

"Není co odpouštět, bratře, Ali..."

Otevřel jsem oči. Byl tady. Stál přede mnou a mluvil na mě. "Jsem rád, že už to víš. Už budu mít klid. Máš skvělou rodinu, dokonalou ženu a nádherného synka. Žij pro ně. Mnoho štěstí."

Přistoupil ke mně a objal mě. Cítil jsem jeho tělo, jak se dotýká mého. "Bratře," zašeptal jsem.

"Bratře," odpověděl.

Tiskl jsem ho, jak to jen šlo.

"Je čas. Musím jít," řekl tiše a moje ruce zůstaly osamoceně viset ve vzduchu. "Sbohem..."

"Sbohem, bratře," odpověděl jsem a mou duši náhle naplnil pocit uvolnění a klidu.
 

Jasné výstřely někde nablízku mu nedají se uklidnit. Je kořist. Kořist hnaná městem, které nezná. Kde to vlastně najednou je? Ty domy okolo přece nikdy předtím neviděl. Neví kudy kam. Jsou mu na stopě a je jen otázkou času, kdy mu nadběhnou, kdy ho zaženou do úzkých. Ví, že naděje na přežití jsou téměř nulové. Vždyť kdo by byl schopen se postavit bandě profesionálních zabijáků. Ale co když to nejsou profesionálové?

Ten pocit nejistoty je hrozný. Nic neví, na nic si nemůže vzpomenout. Tuší, že ještě před chvílí ležel na krásné louce a nechával paprsky žhnoucího slunce lechtat svou tvář. Ovíval ho příjemný vánek, který s sebou přinášel sytou vůni pylu všech možných květin. Slyšel zpěv ptáků a "řehtání" lučních koníků. Nádhera.

A pak najednou průlet tunelem, záblesky, světlo, tma, světlo, tma. A teď je tady. Stojí přitisknutý k plísní porostlé zdi, ve stínu, který mu propůjčuje určitou ilegalitu. A má strach jako ještě nikdy předtím. Nemůže tu ale být stále, oni si ho najdou. Už jsou zase blízko. Už zas.

Rozhodl se pokračovat. Musí pokračovat, i když má nohy těžké. Vždycky běhal dobře a rychle a najednou mu to nejde. Jako by mu zem ujížděla pod nohama...

Musí někoho najít. Musí najít pomoc - člověka, telefon, metro, autobus...

Ale kudy z téhle neskutečně opuštěné čtvrti? A je tu vůbec něco jiného, než tmavé domy s oprýskanou omítkou a vymlácenými okny, ponuré ulice s občasným kuželem lampy vyříznutým do mlhy a hnilobným pachem kanálů? Měl pocit, že ne. Ale zkusit to musí. Nic jiného mu nezbývá.

Proběhl pod lampou a těch pár okamžiků, kdy byl osvětlen, mu připadalo jako celá věčnost. Zapadl do postranní uličky. Zdálo se mu, že zaslechl kroky a zahlédl na protější straně ulice stín. Ne, ne. Už blázní. Jenom klid.

Skrýt se. Jen na chvíli. Stačí i průchod - a ten tu naštěstí byl. Skočil za roh a opatrně začal pozorovat ulici. Nikde nic. Přesto se ale nemohl jen tak uklidnit. Nešlo to. V žilách místo krve adrenalin, spánky mu pulsovaly, žíly naběhlé, strach, strach.

Náhle ucítil chlad na zátylku. Ve zlomku sekundy mu vše došlo. Prohrál.

"Mám tě. Seš můůůj!!!" zařval stín za ním.

Tep se mu zrychlil na maximum, byl v beznaději. Ozvala se rána, jejíž ozvěna utichla ve tmě.

Smrt může znamenat probuzení...
 

Byla to skvělá ženská a dodneška nevím, proč k tomu tenkrát muselo dojít. Je velká škoda, že už s ní nejsem. Ani se mi moc nechce vzpomínat, aby mi nebylo zase smutno. Ale slíbil jsem to.

Chodili jsme spolu v tý době už něco přes pět měsíců a můžu říct, že takhle šťastnej jsem už dlouho nebyl. Skoro jsem měl pocit, že tahle je ta pravá. Jmenovala se Erika.

To léto byly hrozný vedra a my jsme se rozhodli, že před nima na dva tejdny nějak utečem. Určitě víte, co to jsou takzvaný "lást mynyt zájezdy" a že jsou mnohem levnější než obyčejné.

Španělsko letecky za 7999,-!!!

Itálie - Bibione (autokar) - 3100,-!!!

Jedinečná příležitost: Tunisko, odjezd pozítří, 3 volná místa po 50000,-.

Švýcarské Alpy - superslevy (včetně horolezeckých zájezdů).

Mníšek pod Brdy - Poznejte Brdsko s hubeným účtem.

Nastalo rozhodování. Tunisko bylo sice s velkou slevou, ale přece jenom pořád trochu drahý a krom toho by tam o moc chladnějš než tady nebylo. Škrt. Stejně tak ve Španělsku se zrovna bruslit nedalo. Škrt. Itálie - no comment. Škrt.

Ne, že bych měl něco proti Brdsku nebo Mníšku, ale Alpy to nakonec vyhrály.

A bude se lézt, mnul jsem si ruce, když Erika uznala, že moje rozhodnutí bylo správný.

A lezlo se.

Ze začátku měl sice chlápek s titulem "instruktor" tendence nám do toho kecat, ale brzo poznal, že jestli to někdo ovládá, tak jsme to my dva s Erikou. Za chvíli jsme chodili lézt i na jiný místa, kde nás nikdo neotravoval. Zkrátka - super dovolená. Až na ten závěr...

"Proč jsi mi nevěrnej, Filipe?"

"Ehhh?"

Její otázka mě tenkrát dost zaskočila. Myslím, že není běžný, aby se někdo o takovejch věcech začal bavit ve chvíli, kdy šlape po třicet cenťáků široký ledový pěšině, kterou s každý strany lemuje minimálně stometrovej sráz s šedesátiprocentním klesáním.

"Proč jsi mi nevěrnej?"

"Já vim, cos řikala. Jenom mi není jasný, co tě to zas chytá. To už je podesátý za poslední měsíc. Která to bude tentokrát, co?" začal jsem hystericky.

"To je snad jasný, ne? Je to pořád ta samá!" zvýšila hlas, aby nezůstala pozadu.

"Ježišikriste, to nemůže bejt pravda! Jak si to můžeš myslet? Ta holka je teď desítky kilometrů na sever! Jsi se mnou 24 hodin denně. Máš mě pořád na očích, tak o co ti sakra jde?!"

Dostával jsem se pomalu do afektu. Viděl jsem zamlženě její rty, jak se usilovně ohýbaly a briskně měnily tvar. Kolečko, čárka, ovál, kolečko a do toho zběsilé cukání spodní čelisti a mrštného jazyka.

"Jsi mi nevěrnej!"

"Nebuď žárlivá."

"Vždyť je to pravda!"

"Přestaň," procedil jsem.

"Jsi mi nevěrnej a víme to oba!"

"Přestaň!"

Položila si prst na spánek.

"Oba víme, že za poslední týden jsi byl víc s ní než se mnou! Ráno,..."

"Povídám, přestaň!!!"

"...odpoledne..."

"Už toho mám..."

"...dokonce i večer, když jsi se mnou šoustal, ty..." ječela Erika.

Nevydržel jsem. Napřáhl jsem ruku a máchnul.

"...DOST!!!" zařval jsem a pak to mlasklo.

Erika zavrávorala, uklouzla jí noha a se zoufalým výrazem zmizela v mlze pode mnou. Nestačila se zachytit. Naštěstí...

Říkáte, že jsem morbidní. Možná jsem. Já nechtěl, aby to tak dopadlo, nemoh jsem tušit, že má schopnosti, který hned tak někdo jinej nemá.

Mrzí mě to, ale když si dám dohromady dvě a dvě, ta holka mi chtěla vzít úplně všechno soukromí. I to nejsoukromější soukromí. V tu chvíli těsně před fackou jsme to věděli oba.

Teď už se nedá nic dělat. Aspoň, že to vypadalo jako nehoda. Nemusím teď kamarádům vyprávět ponižující, i když pravdivou historku: "Víte, kluci, dal jsem jí facku a ona ode mě utekla..."
 

Procitl z nádherného snu. Nikdy dříve předtím, než se mu zalíbil zrovna tenhle způsob života, by nebyl řekl, že na sny člověka může mít takový vliv prostředí. Anebo to možná způsobil ten nepopsatelný pocit klidu a kontakt s přírodou, to ve chvíli, kdy člověk usíná v jejím náručí. Daleko od měst, hluku dopravy, světel neónů a houfů anonymních tváří, které člověk denně potkává na ulicích. Byl to prostě sen, který doplňoval všechnu tu krásu kolem něj. Tady se snad ani špatné sny nezdají, pomyslel si. To by přece odporovalo zdravému rozumu.

Posadil se, protřel si oči a rozhlédl se kolem sebe. A znovu mu přišlo na mysl to, co ho napadlo vždy, když se po noci strávené uprostřed lesů ráno poprvé podíval okolo. Každý den je jiný. Všechno se mění s novým ránem a předešlá noc zůstává zapomenuta v prachu měsíčního svitu. Pokaždé všechno vypadá trochu jinak a přitom člověk nemůže říci, co se změnilo.

I tentokrát měl ten pocit.

Kdyby mě tak Pavla viděla, pomyslel si a v duchu si vybavil její tvář, na níž zazářil úsměv, poté co ho spatřila ráno "zmuchlaného" vylézat ven ze spacáku.

"Ahoj," zabručel rozespalým hlasem na spacák po jeho levici, odkud právě vylézal kamarád.

"Ahoj, Petře," odpověděl Zdeněk a začal si protírat oči.

"To jsem se zase suprově vyspal."

"Já taky."

Oba chvíli nehnutě seděli a pozorovali tu krásu kolem sebe. Obloha byla blankytně modrá, jen občas se objevil mráček, a nádherně rámovala koruny stromů nad jejich hlavami. Slunce zářilo nízko nad obzorem a pokrývalo louku před nini dlouhými stíny, které ještě dokreslovaly kouzlo tohoto místa. Všechno to vypadalo, jakoby se oba dívali na ten nejkýčovitější obraz od ztroskotalého krajináře, ale přesto věděli, že na světě neexistuje nikdo, kdo by byl schopen něco takového vetřít štětcem do plátna, kdo by do obrazu vepsal tolik energie a pozitivních pocitů.

"A všechno zase vypadá trochu jinak," okomentoval svoje okolí Zdeněk, jako by uměl číst myšlenky.

"Něco neni v pořádku. Támhleten strom včera večer spadlej nebyl. A tamty tři malý tu nestály vůbec. Vypadá to tu hodně jinak."

"Prosimtě. Zase se ti něco zdálo. Tenhle pocit máš přece vždycky. Já ho taky mívam."

Ten pocit byl ale dnes o něco silnější než obvykle.

"Tak můžem," zavelel Zdeněk, když si opět, jako již pokolikáté, hodil na záda svůj cestovní dům.

"Škoda, že už se musíme vrátit," povzdychl si Petr.

"Jenom se nedělej. Už se nemůžeš dočkat, až uvidíš Pavlu. Seš jasnej. Seš v tom až po uši. A nemysli si, že to neni vidět."

"No, vlastně máš pravdu. Eště že to máme do města jenom kousek. Doufám, že už bude doma. Vždycky o ní mam strach, když jede autem nějak daleko a eště ke fšemu sama."

"Neboj. Dyť už řídí nějakej pátek."

"No jo. Ale víš jaký sou lidi prasata."

Vyšli na silnici a jejich pocity náhle přerostly ve strach. Ve strach z něčeho nečekaného a příliš neuvěřitelného.

"Prosim vás, co se mi to tady snažíte namluvit?!? Vy si snad děláte srandu! Chodíte po městě jako hastroši a budete nám tvrdit, že je rok 1996! Vono vás v chládku to fetování přejde a možná, že nadobro, až pár dní nedostanete dávku. To, co tu předvádíte, je narušování veřejnýho pořádku, jestli o tom náhodou ty vaše vyfetovaný hlavy neslyšely. To teda ne. Takhle bysme kamarádi nebyli."

Je zajímavé, jak moc je člověk schopen ustoupit zdravému rozumu, říkal si Petr. A někdy stačí jenom pár hodin pobytu na obyčejné policejní strážnici. No, obyčejné...

"My nevíme, co se to s náma stalo. Netušíme, proč nám takhle přeskočilo. Kdyby se to dalo nějak vrátit..."

"Šéfe, oba maj čistej rejstřík. Je to poprvý, teď to přišlo."

"Vy máte kliku. Mažte a ať už vás tu víckrát nevidim."

Oba stále ještě nechápali, co se stalo, ale věděli, že se musí přizpůsobit. Nic jiného jim nezbývalo. Nesnažit se to chápat. Jenom se přizpůsobit.

Dva roky. Čtyřiadvacet měsíců. Sedm set třicet dnů. A každý je jiný.

Tolik se toho stalo za tu dobu.

Petr sice nevěděl proč, ale vzpomněl si na Pavlu. Co by asi řekla, kdyby ho viděla s Lenou. Od doby, co jí potkal, byla jeho nejlepší přítelkyně. Byla v tomhle světě jedna z posledních, které milovaly přírodu a čistotu; to, co on měl také rád. A byla Pavle duší tak podobná.

Ale po Pavle se slehla zem.

Rozhodl se pátrat.

Bylo mu o deset let víc a byl o dva roky starší.

"Ahoj, Zdeny," pozdravil svého kamaráda, když vstupoval do kanceláře, jejíž dveře zdobila cedulka 'Zdeněk Hora, historie 2. poloviny 20. století, specialista'.

"Ahoj Petře, už tě čekám."

"Budeš na mě mít chvíli času?"

"Dyť sme se přece domluvili. Kamaráde, zkoušel jsem hledat a něco jsem našel. Asi tě to příliš nepotěší."

"Co to je?"

"Její doklady. Netrvalo to dlouho. Videokopie rodnýho listu, občanky, řidičáku..." Na obrazovce se střídaly papírové kartičky a archy, které již dávno patřily minulosti.

"...indexu, platební karty a..."

"A čeho?"

Na obrazovce se objevil formulář.

"Úmrtní list...?" šeptal Petr. Na okamžik se zastavil čas.

"Bohužel. Autonehoda. Ten den, co se měla vrátit. Je mi to líto... Nevím, co na to říct."

Zdeněk dal Petrovi ruku kolem ramen a pevně ho stiskl. V Petrových očích se objevily slzy. Kapky vláhy, která smývá z člověka to špatné jako očistec. Plakal.

"Autonehoda... Autonehoda..." opakoval stále dokola, "to přece nejde. Vždyť byla taková mladá a pěkná a... ...a já jí miloval ...a pořád miluju. Proč, Zdeňku...? PROČ?!"

"Byla šťastná, Petře. Měla tebe. A ty máš mě a Lenu. Každý někoho má. I kdyby jen ve vzpomínkách. Nesmíš být nešťastný."

"Asi máš pravdu. Možná je to osud, že jsem tam ten den nebyl. Možná náhoda. Štěstí."

Podíval se na Zdeňka.

"Myslím, že to věděla. Že ji miluju. A ona mě taky milovala. Cítil jsem to."

Zdeny si vzpomněl na jedno podivné ráno v přírodě. "Tvoje pocity byly vždycky správný."

"Já vím," usmál se Petr a někde hluboko v jeho očích bylo možné vyčíst naději. Měl o dva roky víc a cítil se o deset let starší.