Ve prospěch náboženských vůdců a církevních institucí při řešení konfliktů hovoří celkem pět faktorů.

1. Mohou vyslat jasné poselství, které brzy získá značnou odezvu u jejich příznivců.
2. Vytvářejí trvalé a pevné zázemí.
3. Díky své dobře promyšlené infrastruktuře mohou navazovat kontakty na místní, národní i mezinárodní úrovni.
4. Mohou legitimně hovořit o podstatě a příčinách krize.
5. Svojí tradiční orientací na mír, porozumění a lásku mohou působit na všechny své příznivce.

Příkladem je podíl katolické církve na řešení krizové situace na Filipínách. Korupce, porušování lidských práv a vražda bývalého senátora Benigna Aquina v roce 1983, významného oponenta prezidenta Ferdinanda Marcose, sjednotila opozici politických stran. V roce 1986 opozice dosáhla svržení prezidenta Marcose. Značný význam měla také římsko-katolická církev, která hlásala nenásilí.

Během revoluce si církev vybudovala významné postavení díky svému morálnímu a politickému působení. Podařilo se jí sjednotit politické a náboženské cíle dvou náboženských skupin. Pokroková skupina požadovala sociální spravedlnost a potrestání zločinů. Konzervativní skupina naopak preferovala osobní spasení a spiritualitu. Římsko-katolická církev v září 1972 sjednotila náboženskou opozici díky působení kardinála Jaime Sina. Během 80. let 20. století římsko-katolická církev podporovala opoziční politické strany proti prezidentu Ferdinandu Marcosovi. Ve svých pastorálních dopisech soustavně upozorňovala na sociální situaci a vznášela konkrétní požadavky. Současně bránila extrémistům, aby došlo k ozbrojenému odporu vůči vládě, který by přerostl v krvavé násilí.

Řada představitelů římsko-katolické církve byla členy Národního občanského hnutí za svobodné volby a církev samotná vyjadřovala otevřeně tomuto hnutí podporu. Rozhlasová stanice Veritas, jíž řídila Biskupská konference a která byla provozována z biskupství v Manille, se stala hlasem opozice. Během revoluce rozhlasová stanice podrobně informovala občany o celé situaci, vyzývala je k akci a organizovala revoluci. Po loutkových volbách 7. února 1986 římsko-katolická církev napadla legitimitu těchto voleb a vyhlásila, že režim ztratil svůj mandát a morální právo vládnout.

Řada náboženských organizací a církví ve světě se podílela na vybudování mostů mezi znepřátelenými stranami konfliktu. Od roku 1965 Společnost Corrymeela, jedna ze skupin zapojených do procesu náboženského smíření v Severním Irsku, se pokusila vytvořit fórum pro jednání různých skupin s cílem překonat jejich vzájemnou nevraživost, předsudky a strach, a dosáhnout vzájemného respektu, důvěry a spolupráce. V bývalé Jugoslávii představitelé čtyř náboženských komunit, muslimů, Židů, ortodoxních Srbů a Římsko- katolických Srbů, vytvořili stálou Mezináboženskou radu s cílem dosáhnout náboženského smíření a spolupráce v Bosně a Hercegovině a vyjádřit své společné zájmy nezávisle na politice.

Náboženská advokacie je mimořádně účinná zejména tehdy, pokud překračuje hranice různých náboženských věrouk. Četné dialogy mezi jednotlivými církvemi jsou velkou příležitostí pro vzájemné pochopení a toleranci nejen církví, ale zejména věřících. Vznikla Světová rada církví (the World Council of Churches), kde dochází k dialogu mezi křesťany a muslimy, Židy a křesťany a mezi dalšími náboženskými směry.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že náboženští představitelé a instituce mohou celosvětově přispět ke vzájemnému respektu a toleranci a zabránit náboženským sporům, které někdy vyústí v krvavé a ničivé konflikty. Představitelé církví musí hledat vhodné cesty náboženského dialogu a smíření a tím potlačovat některá ohniska napětí. Mohou účinně působit proti těm náboženským vůdcům hlásajícím nenávist a nesmiřitelnost na základě rozdílné náboženské víry.

Pokud je náboženské společenství neutrální a apolitické, může účinně zprostředkovat jednání mezi znepřátelenými stranami. Neocenitelnou službu při řešení konfliktů prokazují církve, které se věnují charitě, humanitární a sociální pomoci těm nejchudším a nejpostiženějším lidem, jako jsou matky s dětmi.

Náboženská společnost Sant'Egidio sehrála důležitou roli při ukončení občanské války v Mozambiku. Sant'Egidio zajistila dohodu o vzdělávání dětí v provincii Kosovo v etnických jazycích. Více než rok Sant'Egidio tajně vyjednávala v Římě se znepřátelenými stranami v konfliktu v Burundi a dosáhla formálních mezivládních smluv za předsednictví prezidenta Tanzanie. Všeafrická konference církví významně diplomaticky přispěla v roce 1997 k řešení konfliktu v Demokratické republice Kongo obhajobou mírových politických změn a respektováním lidských práv ve střední Africe.

Náboženské skupiny mají současně místní, národní a nadnárodní charakter. Mohou stát v ohnisku konfliktu a současně přispět k jeho řešení na mezinárodní úrovni. V bývalém sovětském bloku během komunistické nadvlády církve pomáhaly udržet národní hrdost a náboženské cítění a zajišťovaly důležité kontakty se západním demokratickým světem.

V bývalé Německé demokratické republice církev zřejmě pomohla odvrátit hromadné násilí. Formou protestů a zprostředkování Protestantská církev v bývalé Německé demokratické republice měla na podzim roku 1989 rozhodující podíl na nenásilném pádu komunistického režimu a na přechodu k demokracii.

Ve východním Německu revoluce probíhala ve dvou různých fázích. V první fázi došlo k rozvoji a ochraně hnutí odporu. Ve druhé fázi došlo k pádu komunistického režimu a k vytvoření nového zřízení. Náboženské organizace se podílely na obou fázích, někdy svými protesty a někdy prosazováním smíření. V první fázi církev vytvořila prostor pro svobodné vyjádření názorů a pro zahájení protestních akcí a současně bránila vzniku násilí. Protestantská církev od počátku hlásala smíření, dialog, svobodu, a podíl na moci na rozdíl od marxistického režimu, který požadoval stejnost a poslušnost. Církev také pomohla zformulovat první požadavky: právo na emigraci, důraz na ekologii, tržní ekonomiku, dodržování lidských práv. Důraz církve na nenásilí zajistil poklidný průběh všech protestů.

Během revoluce ("die Wende") v roce 1989 církev požadovala politické změny, ekonomické reformy, svobodu tisku, svobodu pohybu a svobodné volby za účasti více politických stran. Podařilo se jí přesvědčit vládu, aby propustila politické vězně, a zprostředkovala jednání mezi státem a opozičními skupinami. Od prosince 1989 do března 1990 církev zajišťovala nenásilné změny politického režimu, které vyústily svobodnými volbami 18. března 1990. Do nového parlamentu bylo zvoleno 19 pastorů a do vlády byla jmenována řada náboženských představitelů.

Podobnou funkci jako ve východním Německu sehrála církev také v Jihoafrické republice, a jak již bylo zmíněno výše, také na Filipínách.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že musí pokračovat dialog mezi všemi církvemi a musí být nalezen jejich společný základ pro porozumění a respekt. Náboženští představitelé a církve mohou představovat sjednocující prvek v rozrůzněných společnostech a tím mohou zabránit vzniku násilí mezi skupinami lidí různých názorů. Církve také mohou prosazovat nové principy vztahů mezi lidmi, rasami, národy a státy.

Hans Küng ve své knize "Yes to a Global Ethic" (ed. Hans Küng, Continuum, New York, 1996) uvádí následující principy globální etiky:
 

1. Nemůže existovat nový globální řád bez nových globálních principů:  Všichni jsme zodpovědni za lepší globální řád. Zcela nezbytná je naše spoluzodpovědnost za ochranu lidských práv, svobodu, spravedlnost, mír a ochranu Země. Naše různé náboženské a kulturní tradice nám nesmí bránit ve společné zodpovědnosti za boj proti všem formám nehumanity a ve snaze za vyšší humanitu. Principy globální etiky se týkají všech lidí bez ohledu na jejich etické přesvědčení a náboženský nebo nenáboženský základ.

2. Fundamentální požadavek: S každým člověkem musí být nakládáno humánně.  Existuje princip, který již tisíce let leží v základech řady náboženských a etických tradic: "Nikomu nečiň to, co si nepřeješ, aby tobě činili jiní." nebo v kladném smyslu: "Dělej pro druhé to, co chceš, aby druzí dělali pro tebe". Tento princip musí být základní normou všech oblastí života, v rodině a ve společnosti, musí platit pro všechny rasy, národy a náboženství.

3. Čtyři neodvolatelné příkazy:  Závazek nenásilí a respektování života.  Závazek solidarity a spravedlivého ekonomického řádu. Závazek tolerance a života v pravdě. Závazek stejných práv a partnerství muže a ženy.

 

Velkou výzvou pro vědecké společenství a vzdělance v 21. století je širší a hlubší pochopení podstaty a příčin lidských konfliktů a nalezení účinných cest, jak konflikty vyřešit dříve než přerostou v násilí.

Vědecké společenství představuje dnes nejtěsnější přiblížení lidí různých národů, ras, politických názorů nebo a náboženských vyznání. Vědci, jako mezinárodní společenství, sdílejí určité fundamentální zájmy, hodnoty, standardy a představy o podstatě hmoty, života, chování a celého vesmíru na základě vědeckého výzkumu. Toto společné přesvědčení překonává národní hranice, zakořeněné předsudky, nacionalismus a etnocentrismus a všechny bariéry, které brání svobodné výměně informací.

Díky významnému pokroku v telekomunikacích, jako je globální světová síť Internet, vědci v posledních desetiletích společně brání svým hlasem a postojem světové válce a zejména jaderné hrozbě. Vědci pracují na základě přesných informací, jasných principů a metod. Mohou vytvořit nové a pružné způsoby řešení konfliktů díky svým zcela odlišným postojům, než mají politici a představitelé vlád.

Vědecké společenství především může nabídnout pochopení, poznání a analýzu důležitých globálních a lokálních problémů lidstva. Proto je nutné, aby se vědci také zabývali možností ničivých konfliktů. Pomocí svých vědeckých institucí a organizací vědci mohou výzkum ničivých konfliktů a jejich příčin nasměrovat do řady vědeckých oblastí, jako je psychologie a biologie agresivního chování, psychický a sociální vývoj dětí, vztahy mezi skupinami lidí, předsudky a etnocentrismus, podstata a příčina válek a podmínky jejich ukončení, vývoj moderních zbraní a jejich kontrola, likvidace zbraní hromadného ničení, pedagogické metody pro úpravu vzájemných vztahů a pro řešení konfliktů.

Vědecké společenství díky síti Internet, dalším komunikačním nástrojům a sdělovacím prostředkům může účinně přispívat ke snižování napětí mezi skupinami lidí, k demystifikaci rozporů, k potlačení předsudků a strachu a k šíření pravdivých informací mezi veřejností. Vědecké společenství může vytvořit mosty mezi všemi stranami konfliktů, odhalit kořeny a všechny aspekty krizí a nalézt technické řešení těchto krizí.

Během období Studené války vědecké společenství svým důrazným postojem přispělo ke snížení počtu jaderných zbraní a zejména zbraní prvního úderu. Vědci pracovali na zmenšení hrozby mylného nebo neúmyslného rozpoutání jaderné války, na zajištění ostrahy proti neoprávněnému odpálení jaderných raket, na systémech, které by zabránily závažným chybám ve výpočtech. Jejich snahy vedly také ke zlepšení vztahů mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Čínou a k alespoň částečné spolupráci v klíčových oblastech týkajících se zdraví a bezpečnosti lidstva. Jedním z hlavních důvodů, proč vědci měly takový významný vliv na politiku Studené války, byla jejich klíčová role při vývoji jaderných zbraní. Naprostá většina vědců byla přesvědčena, že nesou hlubokou zodpovědnost za osud lidstva a planety Země.

Významným příkladem spolupráce vědců během Studené války byly Pugwashské konference o vědě a světových záležitostech (the Pugwash Conferences on Science and World Affairs), které byly oceněny v roce 1995 Nobelovou cenou míru. V polovině 50. let 20. století Albert Einstein a Bertrand Russel publikovali manifest, jímž vyzvali všechny světové vědce, aby odvrátili hrozbu ničivé katastrofy v důsledku zneužití vědecké práce pro vojenské účely. První zasedání se konalo v městě Pugwash v Novém Skotsku v roce 1957. Na tomto zasedání jeho účastníci dospěli k závěru, že vědecká objektivita a humanita, které jsou společné všem národům, mohou být základem řešení hrozby jaderné války. Po tomto prvním zasedání proběhlo několik dalších informačních diskusí mezi světovými vědci a byla vypracována řada doporučení pro vlády světových velmocí.

Příkladem další významné aktivity vědců ve Spojených státech amerických je Unie angažovaných vědců (the Union of Concerned Scientists) [X4], která je nezávislou a neziskovou organizací, jejímiž členy je dnes 50 tisíc lidí a vědců. Unie vznikla v roce 1969 na protest studentů a vědeckých pracovníků Massachusettského institutu technologie (MIT, the Massachusetts Institute of Technology) proti zneužití vědy a technologie ve společnosti pro politické a vojenské účely. Jejich hlavním cílem dodnes je přesvědčit vědce a inženýry, aby svůj vědecký výzkum zaměřili především na sociální problémy a problémy životního prostředí. Od svých počátků Unie angažovaných vědců ovlivňuje myšlení vědců, techniků, široké veřejnosti a vyvolává soustavný tlak na vládu Spojených států.

V roce 1979 Unie angažovaných vědců vypracovala Deklaraci vědců o závodech v jaderném zbrojení, jíž podepsalo přes 12 tisíc vědců. Deklarace požadovala zastavení vývoje nových jaderných zbraní a moratorium na testování a rozmisťování nových jaderných zařízení.

V roce 1983 Unie angažovaných vědců ostře vystoupila proti Strategické obranné iniciativě SDI (Strategic Defence Initiative) prezidenta Ronalda Reagana, jíž novináři označovali jako "Hvězdné války". Analýzy Strategické obranné iniciativy, které vypracovali vědci Unie angažovaných vědců, se staly rozhodujícím nástrojem pro oponenty této Reaganovy politiky.

V roce 1985 více než 700 členů Národní akademie věd včetně 57 nositelů Nobelových cen podepsalo "Výzvu k zákazu kosmických zbraní", jíž vypracovala Unie angažovaných vědců. Tato výzva požadovala, aby Sovětský svaz a Spojené státy americké podepsaly dohodu o zákazu testování a rozmisťování zbraní ve vesmíru.

V roce 1990 Unie angažovaných vědců svojí analýzou významně přispěla k omezení výroby bombardérů B-2 Stealth na 15 letadel.

V roce 1992 asi 1700 vědců z celého světa včetně většiny nositelů Nobelových cen ve vědě podepsalo Světové varování vědců o humanitě. Předseda Unie angažovaných vědců Henry Kendall vypracoval výzvu, která vyzývala světovou veřejnost k zastavení ničení přírodních zdrojů Země.

V roce 1997 více než 1500 vědců z celého světa včetně 105 nositelů Nobelových cen ve vědě podepsalo Světové provolání vědců na Summitu o klimatu v Kyoto. S tímto dokumentem se díky práci vědců Unie angažovaných vědců seznámili vědci, politici a světová veřejnost. V roce 1999 Unie angažovaných vědců publikovala zprávu, která vyvolala veřejný zájem o problém globálního oteplování Země. [X4]

Studená válka jasně ukázala, jak důležitá je role vědecké a odborně vzdělané veřejnosti v prevenci mezinárodních konfliktů. Připomeňme, že také v Sovětském svazu existovala silná opozice vůči válečné politice sovětské komunistické vlády. Neúprosným kritikem sovětského režimu, obráncem lidských práv a demokracie byl Andrej Dmitrijevič Sacharov (1921 - 1989), který se původně podílel na vývoji sovětských zbraní hromadného ničení a byl otcem sovětské vodíkové bomby. [X5]

Andrej Sacharov si pokládal otázku, zda sovětští a američtí atomoví vědci mohou pomoci zachovat mír. Po více než čtyřiceti letech existuje svět bez třetí světové války a existuje rovnováha jaderné hrozby. Sacharov si nikdy nebyl jist stabilitou této rovnováhy a proto později tak kladl důraz na jaderné odzbrojení. Každý vědec má zodpovědnost a musí uvažovat v globálním měřítku, tolerancí, důvěrou, bez ideologického dogmatismu, bez prosazování vlastních zájmů a bez národního egocentrismu. [X5]
 

Vzdělání umožňuje lidem pochopit příčiny konfliktů mezi lidmi, rasové, národnostní, kulturní a společenské rozdíly ve společenství lidí a možnosti vzájemné tolerance, snášenlivosti a spolupráce. Vzdělání je silou, která může přispět k omezení konfliktů mezi skupinami rozšířením společenské identifikace jednotlivců za hranice rodiny, rodu nebo národnosti. Vzdělání lidem může ukázat cíle, jichž lze dosáhnout jen spoluprácí lidí a skupin. Proto musíme hledat základy našeho lidství přes rozdíly a odlišnosti kultur, národností, národů a společenství. Jsme jednotný a na sobě závislý živočišný druh, který žije na planetě, jíž můžeme snadno vážně poškodit nebo dokonce zničit.

Vzdělání musí od dětství budovat vztahy mezi lidmi od menších skupin až po mezinárodní společenství. Sociální experimenty ukázaly, že rozšiřování kontaktů mezi navzájem nepřátelskými skupinami lidí není rozhodujícím faktorem pro změnu postojů těchto skupin. Klíčovým faktorem jsou vhodné podmínky, za nichž tyto kontakty probíhají. Pokud existuje atmosféra vzájemné nedůvěry, pokud spolu tyto skupiny silně soutěží, pokud kontakty nejsou podporovány významnými představiteli těchto skupin nebo pokud probíhají za značně nerovných podmínek, nikdy nelze dosáhnout významnějšího úspěchu. Naopak, kontakty za nevhodných podmínek mohou ještě posílit vzájemnou nevraživost a nenávist.

Pokud se však podaří navázat přátelské kontakty za rovných podmínek a s podporou významných představitelů, pokud takové kontakty vedou ke vzájemné spolupráci bez ohledu na etnické, náboženské, sociální a kulturní rozdíly, lze dosáhnout významných úspěchů a zcela potlačit jakékoliv formy nepřátelství. Za těchto podmínek čím více kontaktů mezi lidmi existuje, tím lépe.

Klíčové vzdělávací instituce, počínaje rodinou, školou, až po společenské organizace a sdělovací prostředky, mají silný vliv na vytvoření dobrých vztahů mezi různými skupinami lidí. Takové organizace mohou sehrávat významnou roli při řešení vzájemných konfliktů mezi lidmi. Školy mohou dětem nabídnout prakticky totéž, co mohou učinit jejich rodiče: vychovat v dětech smysl pro povinnost, vychovat v nich respekt k určitému řádu, zodpovědnost za všechna rozhodnutí a činy, vychovat v nich smysl pro vzájemnou spolupráci při učení a vést děti k přijatelnému společenskému chování ve škole a mimo školu. Škola a rodina může v dětech vychovat úctu a respekt k jiným kulturám a lidem a vybudovat základní principy světového názoru. V dětech 21. století je nutné vychovat schopnost účinné spolupráce, probudit v nich hluboký zájem o svět kolem sebe a o odlišné kultury. Děti by měly také pochopit společné a hodnotné cíle lidské civilizace, stejně jako cíle svého etnika, kultury a společenství. Přitom je třeba v dětech posilovat jejich individualitu a respekt k názorům, postojům a jednání jiných lidí.
 

Většinu válečných a násilných konfliktů po Studené válce rozpoutali extrémní nacionalističtí a sektářští vůdci. Místní sdělovací prostředky zde posloužily k šíření propagandy a mylných a zavádějících informací. Protože k válečným konfliktům dochází většinou v nám vzdálených oblastech a protože mají složitou historii, mezinárodní postoj veřejnosti často závisí na tom, jak mezinárodní zpravodajové o konfliktu informují a vysvětlují jeho pozadí. Překvapivě některé krvavé konflikty, jako byl konflikt v Sierra Leone, nevyvolaly v médiích žádnou pozornost.

V 90. letech 20. století existuje řada příkladů, kdy zprávy sdělovacích prostředků svým tlakem vyvolaly politickou reakci. Snímky zabitého amerického vojáka, jehož mrtvola byla vlečena ulicemi Mogadiša, obletěly celý svět a vyvolaly odchod všech amerických vojsk ze Somálska. Přestože v Bosně násilí trvalo více než čtyři roky, teprve záběry pumového atentátu v Sarajevu v roce 1994 vyvolaly okamžitou reakci Spojených států, Evropské unie a Organizace spojených národů.

Pokud existuje tak těsná vazba, jak uvedené příklady ukazují, je třeba si položit otázku, jakou zodpovědnost nesou sdělovací prostředky za informování o konfliktech a krizích. Bez ohledu na to, zda jsou sdělovací prostředky nezávislé nebo ovládané vládou, jejich vliv jako celku je ohromný, zejména v reálném čase. Přes široké spektrum aktivit, od celosvětového zpravodajství o násilí až po místní rozhlasové stanice, které informovaly o krvavých událostech ve Rwandě a v Bosně, mají sdělovací prostředky ohromný dopad na světové mínění. Proto je nesmírně důležité tyto veřejné sdělovací prostředky využít ke vzájemnému porozumění mezi lidmi, k nenásilnému řešení konfliktů, ke zlepšení vztahů mezi různými etnickými, národnostními, kulturními a náboženskými skupinami, přestože tato činnost jistě nebude patřit k hlavním zprávám dne.

Důležitým úkolem sdělovacích prostředků musí být pravdivé a objektivní zprávy o konfliktech, které vyvolají konstruktivní zájem veřejnosti a mohou přispět k jejich řešení nenásilnou cestou. Sdělovací prostředky mohou nabídnout nové myšlenky a cesty k řešení problémů prostřednictvím nezávislých odborníků. Jejich přítomnost v krizových oblastech může zajistit faktické a přesné zpravodajství. Veřejné sdělovací prostředky by měly dodržovat určité standardy zpravodajství z krizových oblastí, aby vyvolaly odpovídající pozornost a přispěly k řešení krize a naopak se nestaly jednou z příčin násilného konfliktu. K tomuto účelu by mohla vzniknout mezinárodní tisková rada, složená z uznávaných profesionálních novinářů a publicistů, která by monitorovala a vynucovala přijatelné profesionální metody zpravodajské práce. Tato tisková rada by mohla také působit na vydavatele v krizových oblastech, aby odmítaly publikovat lživé zprávy a zprávy podněcující nenávist. Jako nátlakových prostředků by rada mohla využít například odepření přístupu k mezinárodním službám a sdělovacím prostředkům. Komunikační sítě dnes umožňují velmi rychle informovat světovou veřejnost o pozadí a situaci v krizových oblastech. Tyto zprávy by měly být dostupné kromě sdělovacích prostředků také ve školách a jiných vzdělávacích institucích. Dnes již existují první návrhy profesionálních novinářských standardů, jak informovat o závažných událostech z krizových oblastí.

Zejména televize a rozhlas mají dosud nevyužitý potenciál pro snižování napětí mezi státy nebo jinými znesvářenými stranami, protože mohou přispět k demystifikaci sporů a přispět k většímu porozumění. Již v období Studené války rozhlasová stanice Hlas Ameriky VOA (the Voice of America), součást Informační služby Spojených států amerických, odhalovala posluchačům za "železnou oponou" propagandistické lži komunistického režimu a přinášela nezkreslované, nefiltrované a nezamlžované zpravodajství ze svobodného světa. Obrovský kus práce učinila během Studené války rozhlasová stanice Svobodná Evropa (the Radio Free Europe), jejímž prostřednictvím se lidé za "železnou oporou" dovídali pravdu o domácích událostech a o činnosti protikomunistického odboje doma a v exilu.

V roce 1995 rozhlasová stanice Hlas Ameriky zahájila projekt pro řešení konfliktů (Conflict Resolution Project). Projekt vytvořil zvláštní programy pro širokou veřejnost o příčinách, principech a metodách řešení konfliktů. Publicisté na pozadí závažných událostí ve světě vytvořili pořady, kde vysvětlovali jejich příčiny a nabízeli možná nenásilná řešení. Zabývali se místními podmínkami, sociálními vztahy a možnostmi lidí, jak dosáhnout řešení problémů mírovou cestou. Základní série 24 dokumentárních pořadů v několika jazycích byla přizpůsobena specifickým požadavkům posluchačů. Obsahovala pořady o prevenci konfliktů, o významu sdělovacích prostředků, o složité práci novinářů v krizových oblastech a také návody, jak by publicisté mohli přispět k řešení konfliktů.

V roce 1983 během Studené války vznikl americko-sovětský "vzdušný most" rozhlasových pořadů, v nichž mohli diskutovat občané těchto dvou zemí prostřednictvím komunikačních satelitů a simultánních překladů. Tento most umožnil překonat zažité stereotypy, strach a obavy lidí na obou stranách a otevřel cestu ke Gorbačovově "glasnosti" a "perestrojce". Každý tento pořad poslouchalo až 200 miliónů lidí. Později vznikl pořad mezi hlavními městy obou zemí "Capital to Capital", který byl přenášen americkou a sovětskou televizí a některými dalšími televizemi komunistického bloku. Vystupovali v něm mimo jiné představitelé amerického Kongresu a sovětského Nejvyššího sovětu a hovořili otevřeně o kontrole zbrojení, lidských právech a o budoucnosti Evropy.

Nezávislé, pluralistické hromadné sdělovací prostředky mohou podporovat demokracii objasňováním problémů a seznamováním s programem kandidátů do volených funkcí. Domácí i světová veřejnost může dohlížet prostřednictvím sdělovacích prostředků na průběh voleb. Sdělovací prostředky mohou informovat domácí veřejnost o možných řešeních konfliktů a o ochotě a možnostech mezinárodního společenství přispět k řešení. Krizové oblasti proto potřebují vlastní nezávislou televizi a rozhlas, jejichž vysílání by bylo dostupné v celé oblasti. Rozhlasové vysílání díky své jednodušší technologii v porovnání s televizí může dosáhnout kamkoliv a je dostupné komukoliv. Nezávislé rádio bylo například velmi účinné během operace Organizace spojených národů v Kambodži. Rozhlasová síť Organizace spojených národů UNTAC vysílala řadu zpráv a vzdělávacích programů ve všech oblastech země a úspěšně bojovala s propagandou režimu proti OSN. Obyvatelé se dovídali o aktivitách OSN a o organizaci svobodných voleb.
 

Mezinárodní obchodní společenství je dosud kritizováno za svoji nevšímavost k porušování lidských práv, k nedemokratickým režimům a za neochotu se podílet na řešení konfliktů. Obchodní společenství dosud plně nechápe svůj zájem na prevenci konfliktů a zodpovědnost za podmínky, které k takovým konfliktům mohou vést. Většina obchodních aktivit má dnes globální charakter a nebezpečná nebo nestabilní situace v některých oblastech tyto aktivity ohrožuje. V Rusku například dnes působí společnosti AT&T, British Petroleum, Daimler-Benz AG, Exxon, Ford, General Motors, Hitachi, IBM, Mitsubishi, Siemens AG a další. V řadě afrických států působí společnosti IBM, Toyota, General Motors a British Petroleum.

Nadnárodní společnosti mohou své obchodní aktivity urychlit prostřednictvím kontaktů s místními a národními představiteli, kdy jsou vypracovány takové obchodní metody, které zajistí nejen očekávaný zisk, ale také přispějí ke stabilitě společnosti. Uvážené a citlivé obchodní aktivity v potenciálně nebezpečných oblastech mohou nejen přispět k prevenci případného konfliktu, ale zabrání značným obchodním ztrátám, které by případným násilným konfliktem vznikly.

Nadnárodní společnosti jsou pod stále rostoucím tlakem svých zákazníků a akcionářů, aby svou činností přispívaly k ekonomické, politické a společenské spravedlnosti a při všech obchodních aktivitách dodržovaly určitá etická pravidla. Těmto pravidlům jsou společné následující prvky:

1. respektování lidské důstojnosti a lidských práv,
2. ohledy na životní prostředí,
3. respektování práv zákazníků, zaměstnanců, akcionářů, dodavatelů a konkurentů,
4. respektování společenství, v níž obchodní společnost působí,
5. maximální zisk pro společnost.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že vlády mohou vyvinout větší tlak na obchodní společnosti, aby se podílely na prevenci konfliktů. Například vlády mohou ustanovit obchodní poradní výbory, které by doporučovaly vládám přijmout sankce nebo zvýhodnění vůči některým státům a dohlížely by na obchodní praktiky tak, aby byly v souladu s etickými pravidly. Obchodní společnosti zpravidla mají první varovné signály jistých o změnách politické a společenské situace v krizových oblastech. Mohou proto informovat své vlády a mezinárodní společenství a tím přispět ke včasnému řešení případného konfliktu. Na druhé straně nelze samozřejmě očekávat, že by obchodní společnosti zastupovaly zodpovědnost vlád za včasnou reakci.

Obchodní společnosti mají však možnost působit nezávisle na vlády zemí, v nichž dochází ke zhoršování politické a společenské situace a k hrozbě násilného konfliktu. V jejich prvořadém zájmu je vyrábět a prodávat a proto je také v jejich zájmu zabránit situaci, která by tuto výrobu a prodej mohla ohrozit.

Obchodní společnosti mohou sehrávat také významnou roli v prevenci násilných konfliktů podporou laboratorního výzkumu v průmyslu. Vědci a inženýři, kteří pracují v laboratořích, mají zkušenosti se spoluprácí, která překračuje jakékoliv hranice, dokonce i v krizových situacích. Věda a technologický vývoj se dnes bez mezinárodní spolupráce neobejdou.
 

Co mohou udělat obyčejní lidé, kteří jsou bezprostřední obětí hromadného násilí, pro prevenci konfliktů? Jejich možnosti jsou omezené a často obtížně realizovatelné. Jednotlivci riskují svoji svobodu a často život, pokud odmítnou podporovat své vůdce, kteří směřují k násilnému konfliktu. K účasti na konfliktu mohou být donuceni různými prostředky, jako je ponižování, pronásledování, věznění, mučení, nebo dokonce poprava. Síla obyčejných lidí se může projevit jen v jejich počtu: v odborech, ve společenských organizacích občanské společnosti. Příkladem bylo odborové hnutí Solidarita v Polsku, které nakonec přivedlo k pádu komunistickou moc. Dalším příkladem jsou organizovaná hnutí žen. V roce 1995 v Mexico City proběhla první Mezinárodní konference žen, která vyzvala všechny ženy k prosazení jejich práv všude ve světě.

Masová hnutí, zejména nenásilná hnutí, často změnila běh dějin. Tak tomu bylo například v Indii, kde hnutí Mohandase Gandhího kladlo nenásilný odpor britské nadvládě. Stovky miliónů lidí následovalo příkladu prostého muže, který kázal o toleranci a respektování všech lidí v Indii a o jejich právu se podílet na politické moci. V Jihoafrické republice značná zahraniční podpora černošské většiny a nenásilné domácí hnutí přivedlo k pádu režim apartheidu. Ve Spojených státech amerických Martin Luther King, Jr. přiměl černé i bílé obyvatele k masovému hnutí za lidská práva. Podobně nenásilné hnutí vyústilo v revoluci na Filipínách v roce 1986 nebo v Thajsku v roce 1992.

Mohou se masová hnutí vždy vyhnout násilí? Jak lze zabránit násilnému řešení konfliktů? Musí být v čele hnutí vždy takové osobnosti, jako byl Mohandas Gandhí, Nelson Mandela nebo Martin Luther King? Na tyto otázky se pokusí odpovědět následující kapitola.

Organizace spojených národů představuje jedinečné a největší fórum pro kolektivní bezpečnost a světový dialog. Neslouží jako světová vláda, ale jako celosvětová síť služeb pro všechny lidi této planety, jak pro bohaté, tak pro ty nejchudší. Organizace spojených národů má od 90. let 20. století novou roli: již neslouží pro diplomatické bitvy velmocí Studené války, ale k těm účelům, k nimž původně vznikla.

Organizace spojených národů za dobu své existence dosáhla řady významných úspěchů: zajistila větší bezpečnost mezi státy, dosáhla dekolonizace národů Afriky a Asie, ekonomického a sociálního rozvoje, ochrany lidských práv a základních svobod a obecně spolupráce mezi národy na řešení společných globálních problémů. Organizace spojených národů opravňuje závazek členských států řešit krize a občas přejímá zodpovědnost, pokud členské státy sami nemohou z vážných důvodů tyto krize vyřešit.

Bohužel, zasedání Organizace spojených států někdy vypadají jako nesourodé seskupení suverénních států. Z praktických důvodů a ve snaze o svoji reformu Organizace spojených národů často stojí proti zájmům vlád chránit svoji národní suverenitu a proti hlubokému, ačkoliv nevyjádřenému, odporu vůči postupnému směru vývoje k nadnárodnímu světu.

Tyto dva obrazy Organizace spojených národů - na jedné straně velmi úspěšné, praktické a vskutku nezbytné organizace, a na druhé straně skupiny stále se dohadujících států - vedou ke klíčovým závěrům této zprávy. Hlavní zodpovědnost za řešení všech globálních problémů, včetně ničivého konfliktu, nesou vlády. Ať pracují jednotlivě, nebo navzájem spolupracují, vždy mají v rukou řešení nebo usměrnění problému. Organizace spojených národů je účinná pouze do takové míry, do jaké jí to umožňují její členské státy.

Organizace spojených národů může být centrem uspořádání, řízení a koordinace všech zdrojů, které jsou státy schopny poskytnout pro prevenci hromadného násilí. Žádná vláda, jakkoliv silná, žádná nevládní organizace, nemůže udělat vše potřebné, ani to nelze očekávat. Organizace spojených národů se po Studené válce stala předmětem oprávněné i neoprávněné kritiky. Ve Rwandě, například, Rada bezpečnosti Organizace spojených národů odvolala jednotky OSN snad v nejhorším možném okamžiku. Avšak některá selhání Organizace spojených národů odrážejí, kromě jiného, postoj některých členských států nevměšovat se do vnitřních záležitostí jiných států a narušovat jejich národní suverenitu. Tyto postoje členských států občas zcela znemožní předcházet a účinně reagovat na vzniklé násilí, především uvnitř států. Tyto postoje sehrávají negativní roli zejména při ustavování jednotek rychlého nasazení. Organizace spojených národů se bude muset v blízké budoucnosti rozhodnout, zda a jaký přijme mechanismus pro rychlé rozhodování sporů týkajících se zásahů uvnitř států postižených hromadným násilím. Pokud OSN má skutečně účinně řešit vnitrostátní krize, musí mít plnou důvěru všech členských států.
 

Klíčovými cíly Organizace spojených národů, jako globální organizace kolektivní bezpečnosti, je prosazování mezinárodního míru a bezpečnosti, trvale udržitelný ekonomický a sociální rozvoj a ochrana všeobecných lidských práv. Každý z těchto cílů nějak souvisí s prevencí ničivého konfliktu.

Následující tabulka obsahuje přehled aktivit Organizace spojených národů.
 

* Atomová energie  Mezinárodní agentura pro atomovou energii IAEA (International Atomic Energy Agency)  * Děti  Mezinárodní dětský fond UNICEF (United Nations Children's Fund)  * Civilní letecká doprava  Mezinárodní organizace civilního letectví ICAO (International Civil Aviation Organization)  * Prevence kriminality a trestní právo  Ekonomická a sociální rada ECOSOC (Economic and Social Council), Komise pro prevenci kriminality a trestní právo (Economic and Social Council, Commission on Crime Prevention and Criminal Justice)  * Pomoc při katastrofách  Úřad OSN humanitárních věcí UNDHA (United Nations Department of Humanitarian Affairs)  * Vzdělání, věda, kultura  Organizace spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO (United Nations Education, Scientific, and Cultural Organization)  * Životní prostředí  Program pro životní prostředí UNEP (United Nations Environment Programme)  * Potraviny a zemědělství  Organizace pro výživu a zemědělství FAO (Food and Agriculture Organization), Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství IFAD (International Fund for Agricultural Development), Světová rada pro výživu WFC (World Food Council), Světový potravinový program WFP (World Food Programme)  * Lidské zdraví  Světová zdravotnická organizace WHO (World Health Organization)  * Osídlení  Středisko OSN pro lidská osídlení UNHCS (United Nations Centre for Human Settlements)  * Průmyslový rozvoj  Organizace spojených národů pro průmyslový rozvoj UNIDO (United Nations Industrial Development Organization)  * Intelektuální vlastnictví  Světová organizace intelektuálního vlastnictví WIPO (World Intellectual Property Organization)  * Práce a zaměstnanost  Mezinárodní organizace práce ILO (International Labor Organization)  * Námořní doprava  Mezinárodní námořní organizace IMO (International Maritime Organization)  * Meteorologie  Světová meteorologická organizace WMO (World Meteorology Organization)  * Finanční politika  Mezinárodní měnový fond IMF (International Monetary Fund), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (the International Bank for Reconstruction and Development)  * Narkotika  Komise pro narkotika při ECOSOC (Commission on Narcotic Drugs)  * Populace  Populační fond UNPFA (United Nations Population Fund)  * Uprchlíci a domácí vysídlenci  Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees)  * Výzkum a výuka  Institut pro výuku a výzkum UNITAR (United Nations Institute for Training and Research), Univerzita Organizace spojených národů UNU (United Nations University)  * Telekomunikace  Mezinárodní telekomunikační unie ITU (International Telecommunication Union)  * Obchod a ekonomický rozvoj  Konference OSN o obchodu a rozvoji UNCTAD (United Nations Conference on Trade and Development)  * Obchod a cla  Světová organizace obchodu WTO (World Trade Organization)  * Ženy  Rozvojový fond OSN pro ženy UNIFEM (United Nations Development Fund for Women), Mezinárodní výzkumný a výukový institut pro podporu žen INSTRAW (International Research and Training Institute for the Advancement of Women), Komise o postavení žen při ECOSOC (Commission on the Status of Women)

Globální rozsah a mezivládní charakter Organizaci spojených národů zajišťuje významný vliv, zejména pokud hovoří jedním hlasem. Rada bezpečnosti vznikla jako pružný bezpečnostní nástroj pro řešení celé řady závažných problémů světové bezpečnosti. Úřad Generálního tajemníka OSN má vysokou prestiž, soustředěnou moc a schopnost dosáhnout řešení problémů v mnohem kratší době, než by byla schopna jakákoliv vláda nebo soukromá organizace. Řada výkonných úřadů, jako je Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR, the United Nations High Commissioner for Refugees), Dětský fond OSN (UNICEF, the United Nations Children's Fund), Rozvojový program OSN (UNDP, the United Nations Development Program), Světový potravinový program (WHP, the World Food Program), Světová zdravotnická organizace (WHO, the World Health Organization), a finanční instituce jako Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (Světová banka) (the International Bank for Reconstruction and Development) a Mezinárodní měnový fond (IMF, the International Monetary Fund) realizují své programy po celém světě.

Organizace spojených národů vynakládá velké úsilí na prevenci hromadného násilí. Její dlouhodobé programy se snaží odstranit hlubokou nerovnost mezi bohatými a chudými a posílit možnosti slabých vlád, aby účinně zvládaly své závazky.

Členské státy využívají Radu bezpečnosti pro řešení náhlých závažných krizí, které ohrožují mezinárodní mír a bezpečnost. Na Středním východě, v Africe, na Kypru, v jihovýchodní Asii, v Kambodži a v řadě dalších oblastí Organizace spojených národů postupně vytvořila řadu nových nástrojů, jako mise pozorovatelů, mírové mise, rozsáhlé humanitární akce, zvláštní vyjednávači Generálního tajemníka, organizace voleb a monitorování jejich průběhu, podpora lidských práv, jimiž se snažila odvrátit hrozbu ničivých konfliktů. Organizace spojených národů v drtivé většině případů dosáhla odvrácení nebo stupňování krize a ukončení násilí a nepřátelských akcí.

Organizace spojených národů dává hlas všem svým členským státům, velkým i malým, a poskytuje světové fórum, kde je tento hlas dostatečně slyšet. Řada kritických situací, jako apartheid v Jihoafrické republice nebo práva Palestinců, byla řešena během zasedání OSN s cílem nalézt uspokojivé řešení.

Jako otevřené fórum OSN nabízí možnost včasného upozornění na vznikající problémy, možnost varování před zhoršováním situace, prostor pro dialog znepřátelených stran, prostor pro výměnu informací, které mohou objasnit příčiny nebezpečných situací. OSN nabízí řadu nástrojů, jako je Rada bezpečnosti, Valné shromáždění OSN, Úřad Generálního tajemníka a řadu výkonných úřadů, pomocí nichž státy mohou účinně řešit vzniklé problémy kdekoliv ve světě. OSN také představuje fórum, kde mohou státy řešit problémy přesahující národní a regionální hranice a jejichž řešení leží zcela mimo možnosti těchto států. Proto se OSN zabývá celou řadou globálních problémů, jako je odzbrojení a kontrola zbrojení, znečišťování a ochrana životního prostředí, populační růst, lidské zdraví, nedostatek potravin a pitné vody, nelegální výroba a distribuce drog, zneužívání dětí, nerovnost žen a lidská práva. Smlouvy globálního charakteru ve většině případů vznikly z iniciativy Organizace spojených národů, před níž dnes stojí celá řada dalších závažných úkolů.

V minulosti Organizace spojených národů přijala celou řadu nástrojů, dohod a konvencí na ochranu lidských práv:

• Konvence o otroctví (1926) (Slavery Convention of 1926)
• Konvence o prevenci a potrestání zločinů genocidy (1948). (Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide)
• Konvence o zamezení obchodování s lidmi, vykořisťování lidí a nucení k prostituci (1949) (Convention for the Suppression of the Traffic in Persons and of the Exploitation or the Prostitution of Others)
• Konvence o statutu uprchlíků (1951) (Convention Relating to the Status of Refugees)
• Konvence o politických právech žen (1952) (Convention on the Political Rights of Women)
• Protokol z roku 1953 o doplnění Konvence o otroctví z roku 1926 (1953) (1953 Protocol Amending the Slavery Convention of 1926)
• Doplněná Konvence o otroctví (1953) (Slavery Convention of 1926 as amended)
• Konvence o statutu lidí bez státní příslušnosti (1954) (Convention Relating to the Status of Stateless Persons)
• Dodatková konvence o zrušení otroctví, otrocké práce a institucí a praktik podobných otroctví (1956) (Supplementary Convention on the Abolition of Slavery, the Slave Trade, and Institutions and Practices Similar to Slavery)
• Konvence o národnosti vdaných žen (1957) (Convention on the Nationality of Married Women)
• Konvence o omezení počtu lidí bez státní příslušnosti (1961) (Convention on the Reduction of Statelessness)
• Konvence o svolení k manželství, minimálním věku pro manželství a registraci manželství (1962) (Convention on Consent to Marriage, Minimum Age for Marriage and Registration of Marriages)
• Mezinárodní konvence o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965) (International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination)
• Mezinárodní smlouva o občanských a politických právech (1966) (International Covenant on Civil and Political Rights)
• Mezinárodní smlouva o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966) (International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights)
• Dobrovolný protokol o mezinárodní smlouvě o občanských a politických právech (1966) (Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights)
• Protokol o statutu uprchlíků (1967) (Protocol Relating to the Status of Refugees)
• Konvence o nepoužitelnosti statutárních omezení pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (1968) (Convention on the Non-Applicability of Statutory Limitations to War Crimes and Crimes against Humanity)
• Mezinárodní konvence o zamezení a potrestání zločinů apartheidu (1973) (International Convention on the Suppression and Punishment of the Crime of Apartheid)
• Konvence o odstranění všech forem diskrimace žen (1979) (Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women)

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR vznikl v roce 1951 s původním účelem chránit lidi vysídlené během 2. světové války a uprchlíky ze zemí střední a východní Evropy po vzniku železné opony počátkem 50. let 20. století. Po 40 let od doby svého vzniku Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky působil především v azylových zemích, avšak od poloviny 80. let 20. století se začal soustřeďovat také na pomoc domácím vysídlencům, lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci jako uprchlíci, ale přitom nepřekračují hranice svého státu. Do roku 1989 vznikalo průměrně 5 humanitárních krizí ročně. V roce 1990 došlo náhle k 20 krizím a v roce 1994 již k 26 krizím v důsledku zhroucení komunistického bloku a konfliktů mezi různými skupinami obyvatel těchto zemí. Odhaduje se, že koncem roku 1996 bylo na světě 20 miliónů domácích vysídlenců a 16 miliónů uprchlíků. Rozpočet Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky za posledních 20 let vzrostl dvacetkrát.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je přitom pod tlakem vlád, aby svoji činnost rozšířil. S růstem vědomí zodpovědnosti vlád a široké veřejnosti tradiční humanitární mise ochrany uprchlíků byly rozšířeny na další podporu uprchlíků a jejich repatriaci do zemí původu po ukončení konfliktu. Po násilnostech na domácích vysídlencích v Bosně a teroristických útocích na rwandské uprchlické tábory ve Východním Zairu řada vlád vyzvala Vysokou komisařku OSN pro uprchlíky Sadako Ogataovou, aby posílila ochranu a péči o uprchlíky a domácí vysídlence, a pokud je to nezbytné, aby využila multilaterálních ozbrojených sil pro ochranu humanitárních operací OSN.

Mezivládní charakter dává Organizaci spojených národů jedinečné možnosti pro určité typy včasných preventivních akcí, jako jsou diskrétní diplomatická jednání na nejvyšší úrovni, která jednotlivé vlády většinou vést nemohou. Úřad Generálního tajemníka OSN již mnohokrát upozornil na širokou oblast světových problémů, které vyžadovaly mezinárodní pozornost. Generální tajemník OSN upozorňuje Radu bezpečnosti na počáteční známky ohrožení míru, genocidy, velkého toku uprchlíků, který ohrožuje okolní země, na důkazy systematického a rozsáhlého porušování lidských práv, na pokusy násilného svrhnutí zákonných vlád a na potenciální nebo reálné poškozování a ničení životního prostředí. Generální tajemník OSN může pomoci dosáhnout dohody a zajistit včasnou reakci Rady bezpečnosti OSN rozmístěním jednotek nebo vysláním zvláštních vyjednavačů, vytvořením skupiny "přátel", která se soustředí na konkrétní problém. Generální tajemník OSN se také věnuje globálním otázkám, jako je omezení a likvidace zbraní hromadného ničení, ničení životního prostředí, problém chudoby, hladu a nedostatku pitné vody, problém epidemií atd.