Obavy z Alpské národní pevnosti (Alpenfestung) se objevily již v září 1944, kdy americká zpravodajská služba OSS (předchůdce CIA) uváděla, že nacisté přestěhují všechna klíčová odvětví průmyslu do Bavorska. Ministerstvo obrany Spojených států tuto zprávu vzalo vážně na vědomí 12. února 1945, kdy varovalo, že Hitler bude chtít vyvolat skutečný Soumrak bohů.

Na druhé straně však výzkumné a analytické oddělení OSS pod vedením Billa Langera vypracovalo rozsáhlou zprávu, která velmi skepticky hodnotila existenci Národní pevnosti. Nikdo však této práci nevěnoval potřebnou pozornost. 21. března 1945 vydal štáb 12. armádní skupiny generála Bradleyho zásadní změnu strategické orientace, podle níž význam Berlína poklesl a celkový postup vojsk měl směřovat do pevnosti v jižním Bavorsku.

Iluzi Národní pevnosti významně podporoval ministr propagandy Joseph Goebbels ve svých plamenných prohlášeních rádia Wehrwolf. Objevily se zprávy o podzemních chodbách a dílnách, do nichž se přestěhovaly stroje na výrobu falešných bankovek.

Pravdu Spojenci zjistili až 23. dubna 1945, když nedaleko od Magdeburgu překročili Labe tři Němci a vzdali se 30. pěší divizi. Jedním z mužů byl generálporučík Kurt Dittmar, který vešel ve známost svými oficiálními zprávami z fronty a byl považován za velmi důvěryhodný zdroj. Dittmar při výslechu uvedl, že Národní pevnost je jen romantický sen a mýtus. Dittmar také uvedl, že Hitler zůstal v Berlíně. Spojenci si příliš pozdě uvědomili, že žádná Národní pevnost není a nikdy nebyla. [7]
 

Eisenhowerovo rozhodnutí vedlo německou armádu k tomu, aby se pustila do naprosto beznadějné bitvy o hlavní město Třetí říše. Pro tento poslední útok Rudá armáda shromáždila v ústí řeky Visly Rokossovského front, Žukovův front a Koněvův front. Koněv a Žukov byli Stalinem pověřeni hlavními úkoly, na jejichž splnění měli asi 3 milióny vojáků, 6500 tanků, 42 000 děl a 8 500 letadel.

Na německé straně proti Rudé armádě stála od severu k jihu Manteuffelova 3. Panzerarmee, Busseho 9. armáda a 4. Panzerarmee, která byla součástí Schörnerovy skupiny armád Mitte. 9. armáda narazila se svými 14 divizemi, 500 tanky a 700 děly na 77 divizí podporovaných 3200 tanky a 17 000 děly Žukovova frontu.

Sovětský plán spočíval v rozdrcení německé obrany na Odře, v obklíčení 9. armády a části 4. Panzerarmee. Poté Rudá armáda měla provést obchvat hlavního města ze severu a jihu. Útok začal 16. dubna 1945. Předcházela mu mohutná dělostřelecká příprava. Na severu se Manteuffelově 3. Panzerarmee podařilo postup sovětských jednotek omezit. Na jihu Koněvova armáda za pomoci útočných člunů překročila Odru, kde prolomila pozice 4. Panzerarmee a rychle postupovala ve směru na západ a severozápad. Němcům zakopaným v prostoru Seelöwe mimo dostřel sovětského dělostřelectva se celé tři dny dařilo odrážet sovětské útoky.

K prolomení obrany došlo až 19. dubna 1945. Pak se situace německých vojsk rychle zhoršovala. Koněvův front překročil Sprévu a postupoval na Juterborg a Zossen, kde sídlilo OKH. Žukovův front dohonil zpoždění a začal s obklíčením Berlína od severu, kde došlo k obklíčení Busseho 9. armády a části 4. Panzerarmee.

20. dubna 1945 byla situace obrany Berlína kritická. Adolf Hitler oslavil své 56. narozeniny. Oslavy se účastnili všichni vrchní velitelé, Jodl, Keitel, Krebs a Dönitz a představitelé režimu Hermann Göring, Martin Bormann, Heinrich Himmler, Joseph Goebbels a Albert Speer. Hitler byl srdečný a klidný. Pilo se šampaňské a Vůdce si dopřál krátkou procházku mimo bunkr. Také se pokusil povzbudit skupinu mladíků, jejichž rodiče zmizeli při spojeneckém leteckém bombardování Drážďan. Bylo to naposledy, kdy se Vůdce objevil na veřejnosti.

Poté se všichni rozešli. Karl Dönitz odjel do nového sídla svého hlavního stanu ve Flensburgu. Wilhelm Keitel a Alfred Jodl odjeli do Neuruppinu asi 60 kilometrů severovýchodně od Berlína, kde sídlilo OKW. Herman Göring odjel do Obersalzbergu. Heinrich Himmler se vrátil do svého hlavního stanu v Zeithenu.

V následujících dnech se situace velmi rychle zhoršovala. Jednotky Žukova a Koněva se přiblížily k předměstí Berlína a byl dokončen obchvat města od severu. Hitler však dále manipuloval svými jednotkami na mapě, aniž jeho rozkazy mohly být splněny. Předpokládal, že s nově seskupenou obrněnou skupinou armád by Steiner měl proniknout od severu ve směru na Berlín. Busseho 9. armáda se měla vymanit z obklíčení a otevřít cestu k hlavnímu městu. Vůdce upíral své naděje především na Wenckovu 12. armádu, která stála na Labi proti 9. americké armádě. Wenckova armáda se měla obrátit a zaútočit do boku Koněvových formací a prorazit až do Berlína.

24. dubna 1945 dorazily první Žukovovy jednotky do severního předměstí Berlína. Na jihu se Koněvovy jednotky přiblížily k letišti Tempelhof a překročily Tetowský kanál. 25. dubna 1945 se Hitler dozvěděl o setkání Američanů a Rusů v Torgau, po němž následovaly první střety o výkladu jednotlivých bodů závěrů Jaltské konference.

Avšak 27. dubna 1945 se Hitlerovy poslední naděje rozplynuly. Steiner neměl šanci se probít k Berlínu a Wenckova 12. armáda se v postupu k Berlínu zastavila. Busseho 9. armáda se nemohla dostat z obklíčení. Adolf Hitler přijal poslední návštěvníky a oznámil jim své pevné rozhodnutí zemřít v Berlíně.

Mezi Odrou a Labem se bitva proměnila v řadu bitek oddílů, které ztratily spojení se svými jednotkami. Na severu se na konci svých sil ocitla 3. Panzerarmee a ve zmatku opustila dolní tok Odry směrem k západu. I přes Keitelovy rozkazy odmítli Heinrici a Manteuffel ústup přerušit.

Na jihu 4. Panzerarmee byla obklíčena 5. sovětskou armádou a neustále byla napadána leteckými útoky. Za cenu ohromného úsilí a obrovských ztrát se jí podařilo ustoupit směrem na západ.

26. dubna 1945 zůstalo v pohyblivé kapse jen 125 000 mužů. Více než polovina mužstva padla a jednotky přišly o svůj obrněný předvoj. 30. dubna 1945 se trosky Busseho 9. armády spojily s Wenckovou 12. armádou. Pochod přežilo jen 30 000 mužů, kteří spolu se 70 000 muži Wenckovy armády překročili americké linie.

Přímý útok na Berlín začal 25. dubna 1945. K obraně města měl generál Weidling k dispozici zbytky 9. a 3. Panzerarmee a různě vybudované jednotky, jako byly oddíly policie, protiletadlového dělostřelectva a volkssturmu. Obrana města se opírala o barikády, průchody mezi domy a minová pole. Ve městě zůstalo 1,5 miliónu civilních obyvatel, jimž chyběla voda, elektřina a potraviny.

Do boje o město bylo nasazeno půl miliónů sovětských vojáků za podpory tankových a dělostřeleckých jednotek. Ve dnech 25. až 27. dubna 1945 za cenu velkých ztrát byla vyčištěna předměstí. Od 28. dubna začalo obkličování posledních míst odporu. Obránci města se zuřivě bránili kolem Postupimského náměstí a budovy ministerstva vnitra.

28. dubna 1945 Adolf Hitler pochopil, že nastal definitivní konec jeho nadějím. Rozloučil se se svými posledními věrnými, dopsal politickou závěť a potvrdil Göringovo vyloučení ze strany za to, že chtěl převzít funkci Vůdce. Himmlerovi zase vyčítal, že prostřednictvím hraběte Bernadotteho chtěl vyjednávat se Spojenci o separátním míru. Hitler pak jmenoval maršála Schörnera vrchním velitelem wehrmachtu a Karla Dönitze hlavou státu. Ještě téhož dne v noci se oženil s Evou Braunovou.

Následující den řídil obvyklé porady. Generál Weidling mu oznámil, že ministerstvo vnitra padlo do rukou Rudé armády a že bezpečnost kancléřství může zajistit jen do 1. května. Večer Vůdce adresoval svoji poslední depeši OKW, v níž se dotazoval, kde zůstala Wenckova 12. armáda. Keitl mu odpověděl, že všechny pokusy vymanit se z obklíčení selhaly. 30. dubna 1945 Rudá armáda vrhla do útoku proti říšskému kancléřství jednu divizi. Adolf Hitler a Eva Braunová po poledni spáchali sebevraždu. Ještě týž den ve 22 hodin vztyčili dva sovětští vojáci vlajku vítězství na kupoli Reichstagu.

1. května 1945 se Joseph Goebbels a po něm Krebs pokusili dosáhnout zastavení palby a uznání Dönitzovy vlády. Stalin trval na bezpodmínečné kapitulaci. Vzápětí nato Goebbels a jeho žena otrávili své děti a spáchali sebevraždu. 2. května se generál Weidling rozhodl beznadějný boj ukončit. Denní rozkaz byl šířen sovětskými radiovozy a obracel se ke všem jednotkám. Naprostá většina jednotek se vzdala, pouze některé skupiny kapitulaci odmítly a pokusily se o beznadějný pochod směrem k západu, což se některým podařilo.

Pádem Berlína skončila poslední velká bitva německé armády. Ztráty wehrmachtu nelze spolehlivě určit. Rudá armáda měla 300 tisíc mrtvých, zraněných a nezvěstných.
 

Někteří vysoce postavení příslušníci SS a SD brzy po vylodění Spojenců v Normandii pochopili, že válka je prohraná. Proto si začali připravovat pozice svoji pro poválečnou existenci. Byl přijat tajný dokument, v jehož úvodu se uvádí:

"Bitva o Francii je ztracena. Pánové, musíme se postarat o to, aby se nepříteli nedostaly do rukou cennosti, peněžité částky, důležité dokumenty a naše plány na obnovu hospodářství, vědy a techniky."

10. srpna 1944 se konala tajná konference v "Maison rouge" ve Strasbourgu. Účastnil se jí také SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner, Heydrichův nástupce ve funkci Říšského hlavního bezpečnostního úřadu RSHA (Reichsicherheitshauptamt). Byl mužem, který byl "vůdci a národu" zodpovědný za špionážní a jiné záznamy SS a za rozsáhlý majetek, které nacistické Německo nahromadilo během "konečného řešení" židovské otázky a během "okupační politiky" v obsazených státech Evropy. V té době měla SS v rukou také kontrolu vědeckého výzkumu a všech vědeckých pracovišť Třetí říše.

Dalším velmi významným mužem byl Albert Speer, který nesl odpovědnost za převážnou část movitého a nemovitého majetku německého průmyslu. Albert Speer zastával Vůdcův názor, že nepříteli do rukou smí padnout jen "spálená země". Speerovi proto šlo o uchování výsledků německého výzkumu v chemii, fyzice, ve vývoji jaderných zbraní a o uchování devizových prostředků, které měl průmysl k dispozici.

Účastníci konference ve Strasbourgu dali najevo svůj zájem na "čtvrté říši", o níž se hovoří v prováděcích nařízeních protokolu konference.

Protokol nařizuje všem německým institucím, které dosud měly k dispozici devizové prostředky, zlato a další cennosti, aby je uložily v neutrální cizině. Zvláštním zmocněncům byla k dispozici zvláštní konta označená číslem. Byly sestaveny seznamy lidí, kteří byli oprávněni s těmito konty disponovat. Každé konto mělo dva dispozitory, kteří se vzájemně neznali a ani banka o nich nebyla informována. Banka měla k dispozici jen hesla vkladu. Tyto seznamy byly bez jakéhokoliv bližšího označení uloženy v různých oddělených úkrytech, k nimž mělo klíč jen několik přísahou vázaných mužů "čtvrté říše". Tito muži měli skutečné dispoziční právo a dispozitoři uvedení v seznamech mohli jednat jen na základě jejich zmocnění.

Pro uložení seznamů byla vybrána různá jezera. Společně se seznamy dispozitorů tajných kont byly uloženy také různé plány výroby, seznamy agentů a konfidentů a jiné písemnosti, které neměly za žádnou cenu padnout do rukou nepříteli.

Zlaté a další cenné předměty, které se nepodařilo umístit v zahraničí, nebo které se měly stát základem financí "čtvrté říše", byly ukryty v jeskyních a umělých štolách. Tímto způsobem byly také ukrývány tajné materiály nacistické státní správy, tajné státní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei) atd.

Konference ve Strasbourgu se kromě prominentů NSDAP, SS, SD a RSHA účastnili také někteří spolehliví experti pro finanční transakce a pro průmysl, tzv. wirtschaftführeři. Bezpečnostní plán přechodu nacistických špiček do ilegality po prohrané válce byl zajišťován do všech podrobností.

Zakopávání pokladů a valut v lesích nebo jejich potápění v jezerech bylo příliš nedokonalé a sloužilo jen jako krajní řešení.

Cílem bylo přesunout veškeré jmění do neutrálních států, do spolehlivých zahraničních bank. Zejména u švýcarských bank byla vytvářena nová konta pod jménem řady firem v zahraničí. Většina těchto firem byla pro tento účel teprve zřízena a často fyzicky existovala jen v podobě zmocněnce s dispozičním právem. Podle odhadů se jednalo o 300 až 700 firem ve Španělsku, Portugalsku, v Argentině a jinde. Část bohatých kont byla vyhrazena vybraným prominentům z NSDAP a SS, kteří mohli s konty disponovat jen ve trojicích, aniž se však vzájemně znali. Seznam těchto důvěrníků patří k tajným seznamům, které jsou snad ukryty pod hladinou jezera Töplitzsee v rakouských Alpách. [1]

Strasbourgský protokol hovoří o tom, že peněžité částky v hotovosti a dokumenty mají být ukládány ve vodotěsných kovových a vhodně zajištěných schránkách. Vodotěsné bedny měly být umístěny v blízkosti "vodních děl". Původně se soudilo, že vodní díla měla sloužit k zamaskování činnosti spojené s ukládáním beden. Později se zjistilo, že měla být použita jezera nebo velké rybníky se stavidly, která bylo možno ve vhodné chvíli vypustit.

Strasbourgský protokol se neomezoval pouze na jezera, avšak hovoří se v něm také o štolách, vyhloubených vodorovně nebo svisle. Počítá se s využitím přírodních skrýší, skalních jeskyní, těžko přístupných roklí nebo opuštěných dolů. Za účelem maskování byl vyroben syntetický kámen, který od přírodního lze rozeznat jen rozborem. Řada předpisů hovořila o zabezpečení uložených předmětů třaskavinami.

Mnoho nacistických odborníků se koncem války raději skrývalo, než aby padlo "pro vlast a vůdce". Byl v tom jednak vlastní zájmy kladené nad zájmy rozpadající se Říše, jednak zájmy podnikatelů a politiků ze zahraničí.

Uvádí se, že podezřelá finanční konta deponovaná ve Švýcarsku a některých dalších neutrálních zemích dosahovala těsně po válce hodnoty asi pěti miliard dolarů. Zájem na nich měli jednak nacisté a jednak samotné banky.

1. září 1963 vstoupil ve Švýcarsku v platnost zákon, podle něhož majetek nejasného nebo pochybného původu, který po bližším ověření a proklamaci zůstane bez ohlasu, propadá státu. Tím došlo ke změně původního zákona, podle něhož majetek měl propadnout ve prospěch bank. Zplnomocněncem byl jmenován dr. Weber, který byl šéfem úřadu "Meldestelle für Vermögen verschwunderen Ausländer" (Ohlašovací úřad majetku po zmizelých cizincích). Do 29. února 1964 měly všechny finanční instituce a soukromé osoby, které před rokem 1945 převzaly cenné předměty od cizinců, ohlásit jejich vlastnictví tomuto úřadu.

Ve švýcarských bankách nebyla deponována pouze konta nacistů, ale také anonymní konta, kam židovští podnikatelé ukládali svůj majetek po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Majitelé těchto kont se často nesvěřili ani svým nejbližším příbuzným a řada z nich zemřela v plynových komorách koncentračních táborů. Židovské organizace odhadly výši tohoto majetku na miliardu švýcarských franků.
 

18. srpna 1943 Britové poprvé bombardovali pokusné raketové středisko nacistického Německa v Peenemünde na pobřeží Baltského moře. Řada objektů byla zničena a při náletu zahynulo více než 700 lidí. Tím došlo ke zdržení dalšího vývoje raketové zbraně A-4, označované později jako V-2 (Vergeltungswaffe, odvetná zbraň). Raketa startovala téměř vertikálně a dosahovala výšky až 400 kilometrů a vzdálenosti větší než 300 kilometrů. Po poničení Peenemünde britským letectvem bylo rozhodnuto přemístit výrobu do podzemí. Od srpna 1943 se výroba přemístila do štol vápencového kopce Kohnstein, který leží na jižním úpatí pohoří Harz ve středním Německu několik kilometrů severně od města Nordhausen. Na výrobě zbraní zde pracovali v krutých podmínkách vězňové koncentračního tábora Dora. První transport vězňů byl vypraven 26. nebo 27. srpna 1943 z tábora Buchenwald. V září 1943 zde pracovalo asi 3500 vězňů, koncem roku 1943 již 9200 vězňů. Každý měsíc zde zemřelo podle nacistického hesla "Verschrottung durch Arbeit" (sešrotovat prací) 7 procent všech vězňů. [8]

V létě 1944 začalo kvůli strategickému bombardování německého průmyslu spojeneckým letectvem uvažovat o gigantickém projektu podzemních továren na jižním okraji pohoří Harz, kde mělo být nasazeno asi 200 tisíc dělníků. V uzavřeném okruhu 50 km kolem městečka Niedersachswerfen měl být vybudován rozsáhlý podzemní komplex s krycím názvem Mittelbau. V bezprostřední blízkosti tábora Dora a firmy Mittelwerk měly k tomuto komplexu patřit výrobní jednotky B11 pro firmu Ammoniakwerke Merseburg a nově pro zušlechťování benzínu a výrobu kapalného kyslíku IG Farben, B12 pro výrobu protiletadlových raket Taifun firmy Elektromechanische Werke a B3 pro leteckou firmu Junkers. Realizaci těchto plánů ukončila porážka nacistického Německa.

Hlavním konstruktérem balistických raket V-2 byl Wernher von Braun. Pocházel z bohaté šlechtické rodiny, jejíž rodokmen sahal až do 13. století. Jeho otec, Magnus von Braun vlastnil pomořanský statek Oberwiesenthal. V Německu zakládal banky, byl generálním ředitelem stavební společnosti záložen a ve von Papenově vládě byl ministrem pro výživu a zemědělství.

Wernher von Braun se narodil v roce 1912. Na internátu Hermanna Lietze v Ettesburgu se projevil jeho technický talent. Ve svých 17 letech se začal učit základům raketové techniky u profesora Obertha. Ve svých 18 letech se skupinou nadšenců na severní periférii Berlína Reinickendorf vybudoval amatérskou raketovou střelnici.

Ve svých 20 letech v roce 1932 přijal místo raketového technika u Waltera Dornbergera na vojenské střelnici v Kummersdorfu. Ve svých 22 letech předložil doktorskou disertaci s názvem "Konstrukční, teoretický a experimentální přínos k problému raket na tekuté palivo". V této práci von Braun uvedl, že raketa by měla co do dostřelu a stability letu překonat dělostřelectvo. Na příkaz německé kontrašpionáže byla doktorská práce zabavena a pod evidenčním číslem Wa Prw 2 Az 47 uložena do spisů ministerstva obrany.

Ve svých 24 letech začal kreslit první plány rakety A4. Ve svých 25 letech vedl konstrukční oddělení na velké základně baltského ostrova. Když bylo von Braunovi 31 let, Adolf Hitler ho jmenoval univerzitním profesorem bez ohledu na univerzitní tradice.

Vývoj těžkého dělostřelectva byl Německu versailleskými dohodami zapovězen, ale o vývoji raketové techniky se v nich nepsalo. Wernher von Braun tento vývoj vytušil. Zakrátko za ním do vojenských laboratoří přišli další odborníci. Po změně politického režimu a nástupu nacistů k moci ve své činnosti pokračovali, aniž uvažovali o morálních aspektech. [8]

Wernher von Braun se stal členem NSDAP a vstoupil také do SS. Stýkal se s nejvyššími představiteli Třetí říše a několikrát přednášel o své práci na poradě u Vůdce. Nacisté si od jeho "zázračných zbraní" slibovali rozmach Třetí říše. Avšak po poničení raketového střediska v Peenemünde se vývoj zastavil a teprve 8. září 1944 startovala první raketa s tunou trhaviny na Londýn. Jediná raketa byla schopna zničit celý blok domů. Wernher von Braun sliboval ještě dokonalejší a účinnější zbraně. Jenže v té době již wehrmacht nebyl na vrcholu své slávy a na východě se začala německá fronta hroutit.

Wernher von Braun však na blížící se konec Třetí říše vůbec nepomýšlel. Jeho šéf Walter Dornberger stále více naléhal na vývoj další nové zbraně, jíž by bylo možno odpalovat z ponorek.

Pokusy s odpalováním raket z ponorek probíhaly již v létě 1942 v blízkosti ostrůvku Greifswalder Oie. V březnu 1943 se za vedoucími pracovníky v Peenemünde dostavil ředitel Lafferenz z Německé pracovní fronty, který praktickými pokusy dokázal, že ponorky jsou schopny za sebou vléci až 30 metrů dlouhou nádrž. Pokud by bylo možno do takové nádrže umístit raketu V-2, bylo by možno ostřelovat zámořské cíle na vzdálenost několika stovek kilometrů.

V té době se díky propagandě Josepha Goebbelse začalo veřejně hovořit o "zázračných zbraních", které rozhodnou válku. Tím by bylo možno uskutečnit odvetný plán nacistů a bombardovat raketami i americká města. Odborníci v Peenemünde vypočetli, že jedna ponorka bude schopna vléci při průměrné rychlosti 12 uzlů za hodinu až tři rakety V-2. Po dosažení místa odstřelu se měly tři nádrže s raketami naplnit z části vodou, aby se dostaly do svislé polohy. Pak se měl zvednout poklop a raketa mohla startovat.

V polovině roku 1944 byla vypracována zpráva o dosavadních pokusech a byla navržena první konstrukce. Jenže v té době již Spojenecké letectvo dostatečně kontrolovalo celý prostor Německa a podobné přípravy by snadno odhalilo.

V úvahu proto přišlo jezero Töplitzsee v rakouských Alpách, kde od roku 1942 pracovala pokusná stanice německého námořnictva. Zkoušely se zde především účinky podmořských min. Jezero je asi 1,5 kilometru dlouhé a 350 až 400 metrů široké. Jeho hloubka na několika místech dosahovala až 106 metrů. Nebylo tedy problémem provádět s ponorkou také složité manévry.

Na jezeře Töplitzsee se objevil konstruktér dr. Determann s úkolem urychleně vyzkoumat možnost odpalování raket V-2 z ponorek. Wernher von Braun v téže době pracoval na prodloužení doletu rakety V-2 tak, aby z Atlantického oceánu bylo možno útočit na libovolné americké město.

V té době již bylo na Anglii odpáleno asi 9300 raket V-1, z nichž asi 6000 zasáhlo cíle na pobřeží. Rakety V-2 dopadaly na Londýn a na přístav Antverpy. Až do 27. března 1945 stál útvar zbraní "V" na výhodném místě v Holandsku, pak se musel stáhnout kvůli postupu Spojenců.

Adolf Hitler a někteří lidé z jeho okolí věřili, že nové zbraně zvrátí katastrofický vývoj války. Naznačovalo se, že bude možno použít nových výbušných látek, které překonají účinnost všech známých výbušnin.

Počátkem února 1945 se základna Peenemünde začala stěhovat. Kolonu vozidel čekala dlouhá cesta celým Německem od Baltského moře až na jih k rakouským hranicím. Štáb vedoucích pracovníků se zastavil ve Schwedtu na Odře. Nikde v literatuře ale není zmínka o důvodech této zastávky, když město bylo ohroženo postupem Rudé armády.

Autor knihy [1] uvádí, že na schwedtském předmostí velel jedné divizi SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny, který byl specialistou na sabotáže a diverzní akce. Jednou z jeho akcí bylo osvobození Mussoliniho z horského vězení. [6]

Otto Skorzeny byl spolupracovníkem Waltera Schellenberga a věděl o tajných plánech Ernsta Kaltenbrunnera. Na druhé straně ve své knize "Mé velitelské operace" [6] se Skorzeny o této události vůbec nezmiňuje. Lze tedy pouze spekulovat o jeho případném podílu na celé akci.

Vozidla s nákladem základny Peenemünde byla označena zkratkou "V.z.b.V" (Vergeltungswaffen zur besonderen Verwendung) - Odvetné zbraně pro zvláštní použití. Ze základny byla odvezena veškerá technika, ale především plány, výkresy, výpočty a modely. Koncem února 1945 kolona vozidel dorazila do Nordhausenu, kde byly ve vápencových štolách kopce Kohnstein na jižním pohoří Harz podzemní továrny na výrobu raket. Avšak ani zde nebylo bezpečno. Proto 3. dubna 1945 se 450 vedoucích pracovníků vydalo dále na jih. Ve městě Bad Sachsa se k nim přidali příslušníci SD. Cílem byl prostor Oberammargau, asi 70 kilometrů jižně od Mnichova, na rakouských hranicích v blízkosti Hitlerova letoviska Garmisch-Partenkirchen.

Britské a americké výzvědné služby ale o pohybu nacistických konstruktérů na jih Německa věděly. Vznikl dokonce plán operace Paperclip, jak se jich zmocnit. Zvlášť vybrané skupiny odborníků byly zařazeny mezi jednotky armád prvního sledu s cílem se zmocnit výsledků německého vojenského výzkumu.

V blízkosti Neubergu byly ve 14 zaletovaných plechových bednách ukryty u jednoho sedláka ve stodole výsledky výzkumu tryskových motorů. V okolí tábořila skupina inženýrů, kteří na jejich vývoji pracovali. Čekali zde pod vedením svého šéfa Helmutha Schelpa na pokyn, aby nabídli Američanům své služby. Později se skutečně řada z nich podílela na výzkumu tryskových motorů, někteří dokonce pracovali v Jet Propulsion Laboratory.

V dubnu 1945 odjel do bezpečí také dr. Franz Anselm, který vedl výzkum v Junkersových leteckých závodech. Odjel pochopitelně se všemi výkresy a modely nových letadel, na nichž pracoval. Později pracoval řadu let ve službách amerického leteckého výzkumu.

Dr. Wernher von Braun a jeho štáb se usadili v hotelu Ingerburg v blízkosti lázní Hindelang-Oberallgäu nedalo hranic se Švýcarskem. Již na sobě neměl uniformu příslušníka SS. Čekali na pokyn mužů Waltera Schellenbera. Pokud by Američané nabídku odmítli, zůstaly by všechny plány a projekty uloženy v bednách na dně jezera Töplitzsee pro budoucí využití.

Mladší bratr Wernhera von Brauna, Magnus von Braun sestoupil do údolí, kde se objevily americké tanky a pěší jednotky. Pokud by se situace vyvíjela příznivě, měl pozvat zástupce amerických jednotek do hotelu k dalšímu jednání. Netrvalo dlouho a vojenský jeep dojel k hotelové chatě Ingerburg a z něj vystoupilo několik amerických důstojníků.

O několik týdnů později Wernher von Braun s celým svým štábem přesídlil do Fort Bliss v Texasu. Dostal k dispozici budovu bývalé nemocnice. Z Německa byly do Spojených států dopraveny všechny plány, výkresy, vývojové studie a několik kompletních balistických raket V-2.

V roce 1946 vydala americká vláda úřední zprávy, že v USA pracuje asi 300 německých a rakouských raketových odborníků. Pro raketový výzkum byla zřízena střelnice ve White Sands, New Mexico.
 

V koncentračním táboře v Oranienburgu bylo zřízena v bloku 18 a 19 největší padělatelská dílna světa, která podléhala přímo Kaltenbrunnerovi. Ostrahu, utajení a řízení dílny zajišťovalo Sonderkommando des Reichssicherheitsdienstes. Byly zde umístěni grafici, malíři, rytci a padělatelé peněz ze všech koncentračních táborů. Nacisté se zde pokoušeli vyrobit padělky britských liber a později amerických dolarů. [9]

V roce 1943 se podařilo vyrobit první britské libry, které byly rozšiřovány prostřednictvím zvláštních agentů v Itálii na územích, kde se očekávalo brzké vylodění spojeneckých vojsk. Na jaře roku 1945 z dílny vycházely celé série bankovek, které byly od pravých téměř k nerozeznání. Agenti SD (Sicherheitsdienst) za falešné bankovky nakupovali v zahraničí zlato a drahokamy a ty prodávali za pravé devizové prostředky, které pak ukládali ve švýcarských bankách.

V únoru 1945 se začaly rozpadat obranné fronty na území Německa. Vězňové, stráže, stroje, zásoby papíru a hotové padělky byly odvezeny do koncentračního tábora Mauthausen. Padělatelská "akce Bernhard" skončila. V březnu došlo k dalšímu přemístění, do tábora Flecken-Redl-Zipf v rakouských Alpách. Do podzemní továrny se nastěhovalo několik vagónů, strojů a asi 140 vězňů. Byla opět zahájena výroba padělků.

Koncem dubna 1945 se v podzemních chodbách továrny začalo stěhovat veškeré zařízení. Vězňové padělatelské dílny neměli tušení, že se zde také pracovalo na výrobě součástí k balistické raketě V-2.

Velitel zvláštního komanda SS-Obersturmbannführer Bernhard Krüger, který byl zodpovědný za "Unternehmen Bernhard", nařídil, aby byl připraven transport k evakuaci. Co nebylo možné odvézt, mělo být na místě zlikvidováno. Ostatní stroje, padělky, nástroje a vězni měli být přemístěni do koncentračního tábora Ebensee. Potom však Bernhard Krüger zmizel a velení převzal jeho zástupce SS-Obersturmbannführer Hansche.

Do koncentračního tábora Ebensee přijela těsně před obsazením území americkými jednotkami skupina příslušníků SS pod vedením Otto Skorzenyho. Byl mu přidělen zvláštní oddíl vězňů, který do 22 beden ukládal zlaté pruty o hmotnosti 2,4 kg. Náklad byl pak naložen na nákladní automobily a odvezen.

Konečně do koncentračního tábora Ebensee přijela další skupina příslušníků SS pod velením SS-Obergruppenführera Ernsta Kaltenbrunnera. Tato skupina přivezla 24 beden s dokumenty úřadu Reichsicherheitshauptamt. Byly v nich také seznamy kont u bank ve Švýcarsku a jména osob, které s nimi měly disponovat.

Obě kolony vozidel směřovaly k jezeru Töplitzsee. Zlato a dokumenty zde byly potopeny a vězňové, kteří práci vykonali, byli zřejmě zastřeleni. Autor knihy [1] uvádí, že se dosud žádný z vězňů nepřihlásil k svědectví.

Otázkou však zůstává, kam zmizely padělané peníze, projektová dokumentace tajných zbraní a spisy výzvědné služby generála Reinharda Gehlena.

SS-Hauptsturmführer dr. Wilhelm Höttl, významný pracovník nacistické rozvědky, napsal po válce pod pseudonymem Walter Hagen knihu, kde tvrdí, že kolona s padělanými penězi z Ebensee k cíli nedorazila. Tvrdí, že náklad byl odvezen do jezera Traunsee.

Falešné libry byly v 60. letech 20. století nalezeny v jezeře Töplitzsee. Není jasné, proč dr. Wilhelm Höttl uvedl nepravdivá tvrzení. Zdá se, že dr. Determann v jezeře potopil své tajné zbraně a že se zde nachází také bedny s archivem Reinharda Gehlena, posledního šéfa oddělení "Fremde Heere Ost".
 

5. května 1945 přijel k jezeru Töplitzsee motorizovaný oddíl SS, štáb SS-Obersturmbannführera Adolfa Eichmanna. K Eichmannovu štábu patřili mimo jiné SS-Sturmbannführer Hane Günther, který řídil pražskou ústřednu pro "konečné řešení židovské otázky v protektorátu Čechy a Morava" a SS-Sturmbannführer Rolf Günther, který Adolfa Eichmanna zastupoval ve funkci IV. oddělení RSHA v Berlíně. Dalším příslušníkem Eichmannova štábu byl Franz Nowak, který byl odpovědný za transporty židovských vězňů do plynových komor.

Adolf Eichmann byl přijat SS-Obergruppenführerem Ernstem Kaltenbrunnerem, nejvyšší autoritou v "Alpské pevnosti". Tato návštěva Kaltenbrunnera potěšila. Byli staří kamarádi z Vídně z doby studií.

Adolf Eichmann přivezl muniční bedny plné zlata, které bylo shromážděno z vytlučených zlatých korunek a můstků a z rodinných šperků židovských vězňů. Muniční bedny skončily na dně jezera. Adolf Eichmann odešel do úkrytu spletitých chodeb a slojí, horských salaší, jeskyní, hustých lesů a jezer, kde chtěl vyčkat konfliktu mezi Američany a Rusy.
 

1. května 1945 německé rozhlasové stanice přerušily své vysílání a oznámily zprávu z hlavního stanu, že Vůdce Adolf Hitler padl ve svém velitelském stanovišti v říšském kancléřství za Německo. Německý národ byl klamán až do posledního okamžiku.

Téhož dne se Goebbels a po něm Krebbs pokusili naposledy vyjednávat o uznání Dönitzovy vlády a o zastavení palby. Stalin prohlásil, že v úvahu připadá pouze bezpodmínečná kapitulace. Poté Joseph Goebbels a jeho žena Magda otrávili své děti a pak sami spáchali sebevraždu. Následující den se generál Weidling rozhodl vzdát.

Denní rozkaz byl šířen sovětskými radiovozy: "30. dubna nás Führer, kterému jste přísahali věrnost, opustil. Podle Führerova rozkazu ještě věříte tomu, že musíte bránit Berlín, ačkoliv vám chybějí těžké zbraně a munice a díky vývoji situace je už tento boj zhola zbytečný. Každá další hodina boje jen prodlouží utrpení obyvatel Berlína a našich raněných. V souhlasu se sovětským velením vás žádám, abyste okamžitě boj ukončili."

Nicméně válka ještě neskončila. Trvala prakticky ještě celý týden. Ve Flensbourgu, kde se usadila poslední vláda Třetí říše, měl velkoadmirál Karl Dönitz jedinou starost, jak dostat maximum uprchlíků a oddílů přes západní frontu. Tato snaha se týkala 1,2 miliónu mužů, kteří patřili Schörnerově skupině armád Střed. 430 tisíc mužů bylo ještě v Maďarsku a 180 tisíc mužů v severní Jugoslávii.

Tento plán se uskutečnil pouze částečně. První kapitulace proběhla 2. května v Itálii. 5. května jednal admirál Friedeburg s Montgomerym o kapitulaci vojsk v Holandsku, na severu Německa a v Dánsku. Na Labi přijali Britové a Američané kapitulaci celých nebo izolovaných jednotek v počtu 200 tisíc mužů.

V Československu Američané odmítli přijmout kapitulaci Němců, jimž se podařilo uniknout ze sevření Rudé armády. 7. května generál Jodl jako velvyslanec admirála Dönitze podepsal v Remeši (Reims) generální kapitulaci platnou pro všechny fronty. 8. května ve 2 hodiny 48 minut byla podepsána totální kapitulace, jíž provázel skromný ceremoniál za vedení náčelníka Eisenhowerova štábu generála Bedella Smithe.

V Berlíně 9. května ve 22 hodin 30 minut byla podepsána kapitulace požadovaná sovětským velením. Kapitulaci podepsal maršál Keitel v doprovodu generála luftwaffe Stumpfa a admirála Friedeburga. Za spojenecká vojska kapitulaci podepsal maršál Žukov a britský letecký maršál Tedder.

8. května velkoadmirál Dönitz vydal lodím německého válečného námořnictva rozkaz, aby zakotvily v určených přístavech. Několik ponorek (U-bootů) se však nepřihlásilo. Ve chvíli, kdy maršál Keitel podepsal kapitulaci, byly v Atlantském oceáně a mířily na jihozápad k argentinskému pobřeží. O jejich poslání vědělo jen několik lidí. Celou akci řídil generál Wilhelm von Faupel.

Wilhelm von Faupel se již jako mladý pruský důstojník účastnil několika tažení proti africkým černošským kmenům a tak se učil likvidovat odpor vůči koloniálnímu násilí. V roce 1919 velel jednotce, která postupně v Drážďanech (Dresden), v Mnichově (München) a v Porúří krvavě potlačovala lidová povstání. Pak na čas zmizel v Jižní Americe. Objevil se v době nástupu Adolfa Hitlera k moci. V roce 1936 Adolf Hitler jmenoval Wilhelma von Faupela svým zástupcem u generála Franca ve Španělsku.

Na jaře roku 1945 se Wilhelm von Faupel vydal do Argentiny, kde připravoval půdu pro přijetí několika desítek nacistických prominentů a agentů, kteří by tam přečkali pád Třetí říše.

Po kapitulaci Německa se u pobřeží Argentiny vylodila řada nacistů, kteří zmizeli kdesi ve vnitrozemí. Dodnes jsou někteří nacisté nezvěstní, jako šéf stranické kanceláře Martin Bormann, který byl v roce 1946 odsouzen v nepřítomnosti Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku jako válečný zločinec k trestu smrti.
 

Generál Reinhard Gehlen začal svoji kariéru v okupované Francii. Jako spojovací důstojník povolán generálem Adolfem Heusingerem, šéfem operačního oddělení, k práci v oddělení Fremde Heere Ost, které se zabývalo špionáží proti Sovětskému svazu.

V té době se agenti, které oddělení posílalo do Sovětského svazu, nevraceli. Major Reinhard Gehlen se seznámil s celou situací a dokázal se brzy rychle orientovat. Uměl dobře logicky myslet a podklady, které vypracoval, dokázaly jeho nadřízené přesvědčit. Brzy byl povýšen na podplukovníka a o rok později na plukovníka a stal se šéfem oddělení.

Někdy koncem roku 1944, kdy vojenská situace Německa byla zjevně beznadějná, generál Reinhard Gehlen nařídil vytvořit fotokopie všech důležitých dokumentů. Začátkem ledna 1945 byly dokončeny svitky mikrofilmů o celkové délce několika stovek metrů.

Po tajné strasbourgské konferenci nacistických špiček se přistoupilo k praktické realizaci plánů. Ernst Kaltenbrunner nechal pořídit podrobné seznamy důvěrníků finančních kont a čísel kont. Nejbližším spolupracovníkem Kaltenbrunnera byl vedoucí VI. oddělení Říšského bezpečnostního úřadu RSHA Walter Schellenberg. Jedním z jeho podřízených byl také podplukovník SS Otto Skorzeny.

S těmito muži generál Gehlen spolupracoval. Lze se domnívat, že věděl o jejich krocích a přechod svého oddělení do ilegality prováděl s jejich vědomím a za jejich pomoci.

Na podzim roku 1944 se začal uskutečňovat plán přechodu oddělení Fremde Heere Ost do ilegality. Gehlen se postaral, aby se o některých lidech, na nichž mu záleželo, přestalo hovořit. Nechával je zmizet beze stopy, kdy je vybavil falešnými doklady a odeslal do jiné části Německa. Lidi, kteří o těchto akcích věděli, Gehlen nechal odstranit.

9. ledna 1945 se Reinhard Gehlen zúčastnil porady ve Vůdcově hlavním stanu. Porady se mimo jiné účastnili Hermann Göring, Alfred Jodl, Heinrich Himmler a Heinz Guderian.

Reinhard Gehlen přinášel zprávy o připravované velké sovětské ofenzívě. 8. ledna 1945 se Hitler smířil s ústupem německých vojsk v operaci Herbstnebel v Ardenách.

12. ledna 1945 do zpravodajských ústředen Třetí říše začaly docházet velmi špatné zprávy o mohutné sovětské ofenzívě, kdy se čtyři fronty Rudé armády, Žukovův, Koněvův, Čerňakovského a Rokossovského, vrhly na německé pozice ve východním Prusku a na jihu Polska. Sovětská armáda se začala velmi rychle přibližovat k hranicím Třetí říše na frontě široké téměř 1200 kilometrů.

15. ledna 1945 Adolf Hitler vydal na denní poradě o situaci rozkaz k přesunu hlavního stanu do Berlína, do bunkru pod Říšským kancléřstvím.

Zřejmě se již nepodaří zjistit, jakou činnost vyvíjel generál Reinhard Gehlen v těchto dnech. Pracoval na zřízení podzemního hnutí wehrwolf. Daleko více mu ale záleželo na vlastních cílech. Chtěl v ústranní přečkat porážku Třetí říše a zachovat archivy svého oddělení pro pozdější dobu.

Důležitý archiv se stěhoval do jižního Německa. Gehlenovi důstojníci již dříve vyhledali vhodná místa v bavorských Alpách. Také vyhledali vhodný úkryt pro svého šéfa, v osamělé chatě Olandsalm u jezera Schliersee.

Gehlen se skutečně určitou dobu v horské chatě skrýval. Všechny tajné dokumenty byly v té době již ukryty na bezpečných místech.

Do "Alpské pevnosti" v posledních dnech druhé světové války vedly hlavní ústupové cesty elity Třetí říše. Byly zde ukrývány cenné a tajné dokumenty, zlato, devizové prostředky. Byly také sestaveny seznamy důvěrníků a ochránců posledního odkazu Třetí říše, byla udělena konta u švýcarských bank a rozděleny úlohy.

Podle určitých dokladů měla být řada důležitých dokumentů a cenností ukryta na dně jezera Töplitzsee. Rakouská vláda zahájila 28. října 1963 oficiální průzkum tohoto jezera. Novináři ale nebyli s průběhem prací spokojeni. V polovině prosince byly práce přerušeny a pokračovalo se až na jaře.

V alpských úkrytech se v posledních dnech druhé světové války zdržovali lidé, kteří se s porážkou Třetí říše nesmířili. Někteří z nich doufali v obnovení nacistické vlády.

Náčelník SD (Sicherheitsdienst) Ernst Kaltenbrunner vydával poslední rozkazy ze svého štábu na břehu jezera Töplitzsee. Ubytoval se v bývalé stáji prince Hohenlohe v Alt Ausee.

Walter Schellenberg čekal s diplomatickým pasem někde ve Skandinávii. Heinrich Himmler několik dní pobýval u vlády Karla Dönitze. 10. května 1945 se rozhodl, že musí kontaktovat Američany. Oholil si knírek a nasadil si přes oko pásku. V kapse měl doklady policisty Heinricha Hitzingera, popraveného lidovým soudem. Příslušníci polní policie však spadali pod Gestapo, takže Spojenci tyto muže zatýkali. Himmlerovu skupinu kontrolovali na třech místech, v Zeelosu, ve Westertimke a v Bremervörde, kde byl Himmler spolu s dalšími podezřelými osobami zatčen a převezen do civilního vyšetřovacího tábora 031 u Lüneburgu. Odhalil svoji totožnost a 23. května 1945 v britském zajetí spáchal sebevraždu kyanidem draselným.

Jak již bylo uvedeno, Reinhard Gehlen se určitou dobu skrýval v osamělé chatě Olandsalm u jezera Schiersee, kde vyčkával na začátek konfliktu mezi Američany a Rusy. Věřil, že výsledek řady zákulisních jednání bude úspěšný a zbytky wehrmachtu se spojí se západními jednotkami a z poraženého Německa zahájí společný boj proti Sovětskému svazu.

Jenže tyto plány nevyšly. Gehlen však dobře promyslel svůj osobní osud. Měl svůj mikrofilm a znal jeho cenu pro americkou tajnou službu. Na filmu byly mimo jiné velmi důležité informace o metodách špionáže proti Polsku a Sovětskému svazu.

Reihard Gehlen se skrýval až do 20. května 1945. Potom sám sestoupil z chaty Olandsalm do údolí a přihlásil se na blízkém americkém velitelství. Americká jednotka generála přijala. Než byla prokázána jeho totožnost, byl na několik dní zajatcem. Avšak v prvních červnových dnech se situace změnila a Gehlen byl pozván do štábu 7. americké armády a odtud byl odvezen do Wiesbadenu ke generálmajoru Donovanovi. Netrvalo dlouho a Gehlen jednal přímo na americkém ministerstvu války. Kladl si podmínky, že za dodání mikrofilmu a dalších dokumentů on a jeho spolupracovníci nebudou postaveni před válečný soud.

Reinhard Gehlen pak 59 měsíců pracoval v amerických službách a pak přešel do služeb Spolkové republiky Německo. Několikrát došlo ke skandálu a k politickým sporům, avšak bývalá nacistická síť byla relativně mocná. Ještě dvacet let po válce Gehlen a jeho lidé měl v rukou rozsáhlou zpravodajskou síť.
 

Šéf nacistické Himmlerovy policie SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner byl zatčen v horském sídle u jezera Töplitzsee. Přestože měl falešný pas na jméno Artur Scheidler, byl odhalen.

19. listopadu 1945 byl zahájen Norimberský proces, který vznesl tři základní obvinění: zločiny proti míru (příprava agresivní války), válečné zločiny (porušení válečných norem, zacházení s válečnými zajatci) a zločiny proti lidskosti (deportace, genocida, nucené práce, represe a podobně). Před soud byli postaveni kromě Adolfa Hitlera, Josepha Goebbelse, Heinricha Himmlera a Roberta Leyho, kteří spáchali sebevraždu, všichni nejvyšší členové nacistického vedení. V nepřítomnosti byl souzen Martin Bormann.

10. října 1946 byl vynesen rozsudek mezinárodního soudního tribunálu. Hermann Göring po vynesení rozsudku smrti spáchal sebevraždu. 15. října 1946 byly rozsudky smrti vykonány.

Odsouzení k trestu smrti byli Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Alfred Rosenberg, Julius Streicher, Ernst Kaltenbrunner, Karl Hermann Frank (ten však byl souzen v Praze), Fritz Sauckel, Arthur Seyss-Inquart, Wilhelm Frick, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl a Martin Bormann.

Adolf Eichmann měl falešný pas a vojenskou knížku na jméno jednoho poddůstojníka. Po krátkém pobytu v zajateckém táboře se mu podařilo uprchnout. Jeho žena se třemi dětmi odjela z Bad Aussee někam do západní části Německa. V roce 1959 byl Eichmann unesen izraelskou tajnou službou před jeho domem v Buenos Aires a tajně převezen do Izraele. Tam byl odsouzen a pověšen.

Franz Nowak žil do počátku 60. let 20. století v Rakousku, dokud nebyl zatčen a umístěn ve vyšetřovací vazbě.

Otto Skorzeny se vydával za obchodního zástupce a pro svůj pohyb ve světě využíval také falešných dokladů. Jeho popularita a prominentní postavení z doby nacistické éry mu umožnilo dokonce napsat knihu "Meine Kommandounternehnem (Krieg ohne Fronten)", která byla vydána v roce 1993 v Mnichově a v roce 1994 byla vydána v Praze. [6] V této své knize se Otto Skorzeny pokouší osvětlit svoji činnost za nacistické éry a odmítá všechna spojení s neonacisty.

V okolí jezera Töplitzsee bylo objeveno několik nacistických pokladů. V nevelké zahradě štábu Ernsta Kaltenbrunnera byly nalezeny nejméně tři bedny se zlatými mincemi. V nedalekých solných slojích bylo vypátráno dalších sedm beden se zlatými předměty, které nacisté uloupili v kostelech a chrámech.

V jedné široké zdi arcibiskupského paláce v Salzburgu byly objeveny zlaté předměty v hodnotě několika miliónů marek. Byla to část pokladu, který zde ukryli nejvýše postavení nacisté. Tento úkryt zajistil dr. von Hummel, tajemník vedoucího stranické kanceláře Martina Bormanna, který po smrti Adolfa Hitlera zmizel beze stopy.

V posledních hodinách druhé světové války se do oblasti jezera Töplitzsee dostala armáda generála SS Fabiunkeho, která kapitulovala v Aussee a jejíž válečná pokladna v hodnotě asi 4,3 miliónu marek byla zabavena.

V několik kilometrů dlouhých štolách solných dolů poblíž Alt Aussee byla nalezena řada uměleckých pokladů, které postupně putovaly na svá původní místa v evropských galeriích. Jejich hodnota byla odhadnuta na asi 4 miliardy dolarů.

V jednom květnovém dni roku 1945 americká hlídka objevila čtyři mrtvé muže v uniformách SS bez osobních dokladů. Bylo patrné, že muži byli popraveni. Jeden rolník z horské vesničky Gössl vypověděl, že 29. dubna 1945 vozil volským potahem těžké bedny až k jezeru Töplitzsee. Jiný svědek, britský voják, zajatý u Tobruku v roce 1941 a odvezen do zajetí v blízkosti jezera, vypověděl, že viděl u jezera čtyři nákladní auta. Asi dvacet německých vojáků házelo do jezera kovové bedny.

Německý důstojník SS Max Gruber několikrát vypověděl, že velel komandu SS, které potápělo bedny v jezeře Töplitzsee. Uvedl, že v bednách bylo zlato, dokumenty tajných archivů a falešné bankovky. Uvedl také, že byl na zámku Fuchsl přítomen, když se zlato ukládalo do beden.

V létě roku 1945 americké velitelství v Aussee vyslalo vojenské potápěče, aby prohledali dno jezera. Pro smrt jednoho vojenského potápěče v ledově studené vodě bylo pátrání zrušeno.

V té době již pro americkou vládu pracoval Wernher von Braun s desítkami blízkých spolupracovníků a stovkami odborníků. Na ministerstvu války působil také Reinhard Gehlen.

V únoru 1946 z Lince (Linz) vyrazili směrem k horskému masivu Totes Gebirge (Mrtvé pohoří) nad jezerem Töplitzsee tři Rakušané, inženýr Mayer, inženýr Pichler a řidič Haslinger. Společně vystoupili až do blízkosti vrcholu Rauchfang. Mayer a Pichler pokračovali v cestě, Haslinger se kvůli špatnému počasí vrátil.

Asi po dvou měsících horská služba nalezla oba muže mrtvé. Na horské plošině stál pozorovací letoun Storch, který byl vyroben firmou Feiseler pro nacistické dělostřelectvo. U letadla byla postavena chýše. Při bližším ohledání mrtvých bylo zjištěno, že inženýr Pichler měl rozříznuté břicho a žaludek. Případ nebyl nikdy objasněn.

O několik let později podnikli do horského masivu Totes Gebirge horolezeckou výpravu Gert Geres a Dr. Ing. Keller, oba z Hamburgu. Těsně před cílem se podle svědecké výpovědi Dr. Kellera pan Gert Geres zřítil. Z vrcholu Reichenstein je vidět celé jezero Töplitzsee. Autor knihy [1] se domnívá, že z vrcholu bylo možno vidět až na dno jezera, což bylo možná důvodem, proč se Gert Geres neměl vrátit.

Dr. Ing. Keller nebyl u jezera Töplitzsee poprvé. V roce 1942 byla u jezera zřízena pokusná stanice námořnictva. Dr. Joseph Goebbels uvolnil vilu židovského továrníka na munici Rotha, která stála na břehu jezera, a předal ji německému námořnictvu. Zde Keller působil jako technický ředitel. Dno jezera se mapovalo a měřilo. Podle autora knihy [1] měl mapu právě Keller. Podle této mapy se ponořovaly bedny s tajnými dokumenty a zlatem v noci 29. dubna 1945.

Do roku 1955 se o dozor na jezerem Töplitzsee starala americká posádka, která využívala okupačních práv. Po podepsání státní smlouvy s Rakouskem dozor převzalo policejní ředitelství ve Štýrsku.

Autor knihy [1] uvádí, že ihned po kapitulaci nacistického Německa byla založena skupina "Forschungsgruppe Töplitzsee", která měla za úkol prozkoumat jezero. Jejími členy byli nacisté, kteří se v okolí jezera v posledních dnech války pohybovali. Předsedou skupiny byl důstojník SS Federico Schwend z Peru. Tajemníkem skupiny byl Heinz Riegel a tiskovým šéfem dr. Bartsch.

Autor knihy [1] dále uvádí, že "Forschungsgruppe Töplitzsee" byla vlastníkem mapy nebo kopie mapy dna jezera a tvořila jistý útvar, který byl součástí nacistického mezinárodního podsvětí. V letech 1949 a v letech 1959 až 1963 skupina podnikla ilegální výlovy nejzávažnějších dokumentů a nejcennějšího majetku.

Nacistický majetek ukradený ze státních pokladen evropských zemí, ze státních a soukromých bank, ze soukromého majetku řady firem na okupovaných územích a z majetku jednotlivců, kteří byli pronásledováni nebo zlikvidováni v koncentračních táborech, činil několik miliard marek. Pro takové množství zlata a deviz jezero Töplitzsee, jeskyně a propasti v Alpské pevnosti rozhodně nemohlo postačovat. Podle autora knihy [1] šlo spíše o majetek několika nacistů pro jejich přechod do ilegality. Většina pokladů je dosud ukryta na různých místech nacisty okupované Evropy nebo byla vyvezena do zahraničí.
 

Pevnost Šumava (Böhmerwaldfestung) vznikla jako alternativa Alpské pevnosti (Alpenfestung). Šlo o plán Karla Hermanna Franka ve spolupráci s mnichovským gauleiterem. Pevnost se "budovala" podobně jako Alpská pevnost. V celé oblasti operovalo 5 divizí 7. armády včetně tankové brigády SS Therese a několik divizí armády Ostmark. Předpokládalo se, že v případě nepříznivého vývoje se sem stáhnou útvary Schörnerovy armády Mitte, která v posledních měsících války byla nejlépe vyzbrojeným a udržovaným útvarem, který operoval v Čechách a měl 62 divizí.

V šumavských lesích a horách byly budovány okopy, bunkry, kryty, skrýše zbraní a munice. Většina měst v oblasti byla prohlášena za otevřená nebo lazaretní. Sem se soustřeďovali uprchlíci a rodiny "lepší nacistické společnosti", aby se zde snáze ukryli.

Karl Hermann Frank vydal 22. února 1945 příkaz připravit patřičné úkryty pro důležité materiály, písemnosti a zásoby. Vybral k tomu okresy Domažlice a Klatovy a zřejmě také okres Prachatice.

Příkaz byl adresován zemským radům, majetkovému úřadu při německém státním ministerstvu, ústřednímu stavebnímu úřadu, veliteli protektorátní pořádkové policie, veliteli bezpečnostní policie (SiPo, Sicherheitspolizei), veliteli bezpečnostní služby (SD, Sicherheitsdienst), pověřenci říšského komisaře pro upevnění souručenství, pověřenci německého státního ministra v Čechách a na Moravě pro výstavbu, generálnímu referentu pro protileteckou ochranu, řídící úřadovně Východ, německým vedoucím a prezidiálním vedoucím autonomních protektorátních ústředních úřadů, zemským prezidentům v říšských správách v Praze a v Brně, vrchnímu finančnímu prezidentovi a kurátorům německých vysokých škol.

Karl Hermann Frank ve svém příkaze na devíti stranách vydal podrobné předpisy pro případ přímého ohrožení nepřítelem. Uložil adresátům, aby zajistili prostřednictvím zvláště jmenovaných (jinými místy) zmocněnců odvoz všech materiálů, písemností a cenností uvedených ve výnosu z 9. února 1945 na bezpečná místa. Každý úřad měl vypracovat svůj vlastní plán odvozu potřebných materiálů do předem stanovených úkrytů.

Úředníci Karla Hermanna Franka se také chystali k evakuaci všech mužů ve věku od 16 do 60 let z území Čech a Moravy, aby tak znemožnili nepříteli získat čerstvé síly. Avšak Frank se buď obával zásobovacích potíží nebo byl realistou a odmítl význam tzv. Räumungsgebieten (vyklizovacích prostorů).

Tehdy také Karl Hermann Frank rozhodl o přemístění některých dokumentů ve štěchovických slojích na jiná místa v jižní části Německa. Zástupce ředitele Národní banky pro Čechy a Moravu zaslal dotaz, kam má odvézt poslední zbytky zlatého pokladu banky o hmotnosti jedné tuny čistého zlata a dalších cenností. Navrhnul Řezno (Regensburg) nebo Norimberk (Nürnberg). Tato tuna zlata se nikdy nenašla. Autor knihy [1] se ptá, zda ještě neleží někde v "šumavské pevnosti".

Autor knihy [1] porovnáním údajů o transportech zjistil, že rozhodujícím datem byl 20. a 21. duben 1945. Kolony se vydaly na cestu většinou druhého dubnového týdne. Jejich rychlost byla narušena prudkým vývojem válečných operací Spojenců.

21. dubna opustil Berlín říšský maršál Hermann Göring. Prchal přes Drážďany (Dresden), Plzeň, Klatovy na své nové stanoviště na Špičáku u Železné Rudy. Zde však zjistil, že sídlo nebude do konce války vybudováno a rozhodl se pokračovat do Alpské pevnosti ve snaze urychlit své jednání s Američany.

Ve dnech 20. až 21. dubna 1945 Rudá armáda zaútočila v Lužici a sovětská ofenzíva na Berlín trvala již téměř týden. Američané obsadili Lipsko (Leipzig). V Itálii padla Bologna a Titovy jednotky se přiblížili k italskému Terstu.

Ve střední Evropě Rudá armáda postupovala od Chotěbuzi na jih, na jižní Moravě a do těsné blízkosti Ostravy. Američané byli ve Zwickau a blížili se ke Krušným Horám. Na jihu pronikali od Norimberku (Nürnberg) směrem k hranicím Československa. 27. dubna 1945 byly odříznuty všechny silnice ze Šumavy s výjimkou silnice na Linec (Linz). Naložené nákladní vozy mohly postupovat jen v noci. Velitelé kolon proto ukrývali bedny v šumavských nebo bavorských jezerech, jeskyních a štolách, které při své cestě objevili.

Autor knihy [1] uvádí, že řadu let hledal ve štěchovických a hradištských lesích pozůstatky nevídaného sociálního, vědeckého a neskonale morbidního experimentu, který měl vliv na uspořádání světa.

Štěchovický archiv nalezl 11. února 1946 policejní oddíl amerického okupačního vojska v prostoru bývalého cvičiště Waffen-SS. V prostoru nebylo pouze cvičiště, ale také kamenné doly pod správou SS. Autor knihy [1] uvádí, že podle určitých dokladů zde jednotky SS neuložili archiv státního tajemníka protektorátu Čechy a Morava Karla Hermanna Franka, ale daleko cennější materiály.

Celé akci předcházel 13. října 1945 dopis francouzského velvyslanectví v Praze ministru zahraničních věcí, v němž se sdělovalo, že ve francouzském zajateckém táboře pro důstojníky SS se přihlásil důstojník SS Günther Achenbach. Ten vypověděl, že může identifikovat místo nedaleko od Prahy, kde jsou uloženy vysoce důležité diplomatické dokumenty. V dopise se dále uvádělo, že francouzské úřady jsou ochotny dopravit Achenbacha s ostrahou do Československa, aby bylo možno jeho tvrzení ověřit.

Na tento dopis, který byl předán ministru vnitra dr. Karlu Zavadilovi, však nikdo nereagoval. Proto asi o tři měsíce později francouzské velvyslanectví zaslalo další dopis, který byl adresován hlavnímu štábu. Vojenský atašé v něm zasílal výpověď důstojníka SS Achenbacha s plánky, kde má být archiv uložen. Teprve po dvanácti dnech hlavní štáb přidělil dopisu jednací číslo.

V té době již Američané připravili vlastní akci. Major B. J. Wheeler podepsal 2. února 1946 důvěrný rozkaz skupině důstojníků a vojáků, která měla štěchovický nález dopravit do americké zóny.

Velitel evropské oblasti, generál McNarney, který převzal předtím velení od generála Eisenhowera, ale nejednal na vlastní pěst. Než pověřil majora Wheelera vydáním rozkazu, musel získat souhlas k provedení akce z Washingtonu.

K provedení celé akce byli určeni tři důstojníci a tři poddůstojníci zpravodajského oddělení G-2 a dva Francouzi, kteří byli přiděleni americké vojenské špionáži. Skupině velel kapitán Stephen M. Richards, který byl pro tento účel povýšen a vybrán nadporučíkem Williamem J. Owenem. Richards byl považován za vynikajícího odborníka na odstraňování nástrah. Dále se výpravy účastnil nadporučík William J. Leeman, který měl za úkol pořídit fotodokumentaci celé akce.

Americkou skupinu přivedl na místo nálezu Achenbach, který místo přesně identifikoval podle mladého stromku vysazeného nad ústím do štoly. Skupina pracovala u Štěchovic za sněhové bouře po dobu asi 38 hodin od 11. února 1946 do 12 února večer. Odkryli asi tunu hlíny a dostali se do vydřevené štoly, která byla zajištěna systémem nástrah. Kapitán Richards použil k odstranění zeminy kompresoru. Po několika hodinách se dostali až k dřevěnému bednění. Ženisté odstranili jednu z desek a přestřihli 22 drátů vedoucích k náložím. Pak začali vytahovat jednotlivé bedny, které byly zajištěny minami a trhavinami. Bylo vytaženo 32 beden, které byly naloženy na nákladní automobily a odvezeny do Německa. Hranici výprava překročila 13. února 1946 ve 4 hodiny ráno.

Teprve 13. února odpoledne se o celé akci dověděly úřady. Ministr Jan Masaryk si zavolal velvyslance Steinhardta, který vyslovil své hluboké politování. O celé akci však zřejmě byl informován předem.

Lionel S. B. Shapiro, dopisovatel agentury North American Newspaper Alliance, který se celé akce účastnil, v časopise MacLean's uvedl, že k nálezu dopraveného do Frankfurtu byli přizváni českoslovenští pozorovatelé. V bednách byly nalezeny spisy SS a Gestapa, tajné rozkazy vydané Karlem Hermannem Frankem a Reynhardem Heydrichem. Byly nalezeny také seznamy všech českých kolaborantů. Shapirova zpráva se zmiňovala o československých pozorovatelích, avšak o jejich existenci a totožnosti nebylo nic známo.

23. února 1946 vydal americký State Department o nálezu oficiální zprávu, která podle autora knihy [1] byla v několika bodech úmyslně nepřesná. Americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že americká vláda vyjádřila hluboké politování a nařídila okamžité vrácení dokumentů československé vládě.

Američané 2. března 1946 vrátili po diplomatických jednáních archiv Karla Hermanna Franka tehdejšímu československému prezidentovi Edvardu Benešovi. Karl Hermann Frank však v té době ještě žil a několikrát popřel, že by svůj archiv nechal uschovat u Štěchovic. Tvrdil, že své materiály převezl do amerického zajetí, kde je předal.

Není tedy jasné, co americká rozvědka ve skutečnosti odvezla. Určité informace lze získat z tehdejšího švédského tisku z února 1946, kam pronikly informace od pražských rezidentů americké rozvědky.

V polovině 60. let 20. století se objevily zprávy o nálezu beden z nacistickými dokumenty v Černém jezeře na Šumavě. Zprávy vedly podle autora knihy [1] k dohadům a úvahám v neonacistických kruzích, které byly vedeny bývalými šéfy Hitlerových organizací.

Autor knihy [1] uvádí, že mezi nálezy na Šumavě, u Štěchovic a v jezeře Töplitzsee existují souvislosti. Jejich základem byl příkaz říšského ministra vnitra Heinricha Himmlera v roce 1944.

Podle autora knihy [1] bylo ukládání tajných nacistických archivů řízeno jednotným plánem, který byl vypracován s obvyklou německou přesností a důkladností. Plán zahrnoval vedle předpisů o ukládání listin také ustanovení o zacházení s devizami, zlatem a jinými cennostmi. Obsahoval ustanovení o úschově materiálů o důležitých akcích Gestapa v Evropě, seznamů agentů Abwehru, vědeckých a hospodářských materiálů. Tento plán měl zajistit předpoklady pro nastolení Čtvrté říše.

Americká rozvědka odvezla Štěchovický archiv na základě výpovědí důstojníka SS Günthera Achenbacha, který dovedl Američany na místo nálezu. Podobně tomu bylo u nálezů v jezeře Töplitzsee, kde nález vyzradil důstojník SS Höttl. Autor knihy [1] vyslovuje domněnku, že za oba muže rozhodoval někdo jiný a materiály se tak dostaly do rukou "lepšího nepřítele", s nímž se počítalo jako s budoucím spojencem. Avšak není jasné, zda oba důstojníci SS odhalili skutečně všechno, co bylo ukryto.

Autor knihy [1] vyslovuje řadu pochybností o tom, že bedny nalezené u Štěchovic obsahovaly písemnosti. Pokud by totiž byly v bednách písemnosti, byly by zřejmě uloženy ve vodotěsných obalech opatřených ochranným nátěrem proti vnikání vody. Bedny by byly zality izolační hmotou.

Štěchovické bedny však byly z neizolovaného nenatřeného dřeva a spisy byly podle Shapirovy zprávy uloženy volně bez zajištění kovovými obaly. Podle autora knihy [1] jsou dvě možnosti. Buď příslušníci SS uložili cenné dokumenty bez řádného zajištění proti poškození vodou, nebo bedny neobsahovaly dokumenty. Autor dále uvádí, že první možnost lze vyloučit. Příslušníci SS měli dost času, aby spisy přemístili do kovových krabic, kterých měli dostatek. Vojenská střelnice byla vzdálena jen půl kilometru. Navíc měli možnost zalít bedny asfaltem, který je dobrou izolací proti vlhkosti a jehož bylo na cvičišti dostatek.

Zachovala se výpověď nadporučíka Kočvary, velitele ženijního útvaru v Hradišťku, který hovořil s kapitánem Richardsem a bedny z blízka viděl. Uvedl poměrně přesně jejich rozměry, na jejichž základě lze odhadnout jejich hmotnost. Autor knihy [1] vážením zjistil, že taková bedna naplněná dokumenty musí vážit o více než polovinu až dvě třetiny méně, než bedna, jejíž hmotnost odhadl novinář Lionel Shapiro. Shapiro dále uvedl, že bedny byly vlečeny vrátkem do kopce se sklonem šedesáti stupňů na vzdálenost 200 yardů. Pokud by v nich byly dokumenty, takové bedny by odnesly snadno čtyři muži. Autor knihy [1] proto uzavírá, že v bednách nebyly žádné dokumenty, ale nějaký kov.

Na místě nálezu Američané zanechali utrhané pečeti úřadu protektorátní vlády a kanceláře Karla Hermanna Franka. Tím mělo být dokumentováno, že šlo skutečně o dokumenty z těchto dvou úřadů. Je nanejvýš zajímavé, že by příslušníci tajné služby, kteří jinak dokonale utajovali účel své cesty, zanechali na místě tak zjevné důkazy. Znovu zopakujme, že Karl Hermann Frank popřel, že by nechal nějaké dokumenty zakopat u Štěchovic.

Autor knihy [1] se domnívá, že o povaze štěchovického pokladu Karl Hermann Frank a jeho šéf kanceláře dr. Robert Giess vůbec nevěděli, stejně jako většina důstojníků SS z Hradišťka. Mohlo by však jít o poklad spojený s SS-Obersturmbannführerem Adolfem Eichmannem, který by měl obsahovat šperky, schránky s bankovkami a jinými předměty, které Eichmann soustředil během roku a půl svého působení při "konečném řešení židovské otázky".