Literatura:

[1] Tomáš Novák, Věra Capponi: Sám proti agresi. Grada Publishing 1996. ISBN: 80-7169-253-0

[2] František Koukolík: Kniha o Evě a Adamovi. Makropulos, Praha, 1997. ISBN: 80-86003-14-0
 

Rovnováha organismů na planetě Zemi vychází mimo jiné také z toho, že mezi organismy existují vztahy predátora (lovce) a jeho kořisti. Pokud by Tvůrce chtěl odstranit mezi organismy násilí, které souvisí se získáváním potravy, musel by se zastavit již u baktérií. Celý ekosystém by však fungoval pouze do té chvíle, než by se projevil nedostatek základních potravních zdrojů.

Druhy rostlin a živočichů, které využívají podobné zdroje ve stejném prostoru, si nutně navzájem konkurují. Evoluční biologové tvrdí, že tato konkurence je jednou z hybných sil přírodního vývoje, tedy podstatou zániku a vzniku nových druhů. Druhy mohou být ve vztahu lovce a kořisti, nebo mohou soutěžit o stejné potravinové zdroje, mohou využívat různých potravinových zdrojů nebo mohou vedle sebe existovat ve vzájemně výhodné symbióze.

Samotářsky žijící živočichové musí chránit své teritorium vůči ostatním jedincům svého druhu a proti potravním konkurentům. Uvnitř svého teritoria se chovají agresivně a mimo něj obvykle bázlivě, pokud mají dostatek potravy.

Podstatně složitější chování existuje u sociálně žijících živočichů. Agresivní chování se projevuje ve vztahu k potravním konkurentům jiného druhu, dále ve vztahu k jiným skupinám stejného druhu a konečně v rámci boje o sociální postavení uvnitř své skupiny.

Vzájemné agresivní chování mezi skupinami bylo pozorováno například u šimpanzů. J. Goodahlová studovala chování šimpanzů ve volné přírodě. Manžel J. Goodahlové mimo jiné nafilmoval útok jedné skupiny šimpanzů na druhou. Na jeho záběrech lze také vidět jak šimpanz zabil šimpanze z jiné skupiny utržením hlavy, jíž drží v jedné ruce před sebou, dívá se do mrtvého obličeje a druhou rukou odlupuje kousky masa z těla oběti.

Podobná agresivita mezi skupinami stejného druhu byla pozorována u potkanů, hyen, lvů, paviánů a dalších druhů. Tato agrese je u zvířat nejnebezpečnější formou útočného chování. Ve skupině se agresivní chování přenáší a stupňuje mnohem více, než například v boji dvou samců o přízeň samice.

Skupiny sociálně žijících druhů nemusí mít žádnou hierarchii. Příkladem jsou skupiny hlodavců, kde nikdo není nikomu podřízen a všichni příslušníci skupiny mají rovnoprávné postavení.

Pro vysvětlení hierarchického uspořádání skupin živočichů existuje několik teorií. Podle genové teorie dominantní postavení pro samce a samice znamená snadnější přístup k rozmnožování a výchově potomků do věku, kdy se budou schopni sami množit. V případě nedostatku potravních zdrojů mají dominantní jedinci a jejich potomci větší šanci na přežití. Podle darwinovské teorie se do dominantního postavení ve skupině dostávají nejzdravější a nejschopnější jedinci, což je pro celou populaci výhodné v boji o přežití.

Ať už je důvod pro hierarchické uspořádání skupin jakýkoliv, jejich příslušníci jsou vůči sobě uvnitř skupiny agresivnější, než jiné druhy. Sociální hierarchie přitom omezuje množství vzájemných střetů, protože tyto střety vznikají pouze o sousední postavení, tedy jedinec beta se snaží bojovat o postavení alfa a jedinec gama zase o postavení beta. Proti vzájemné agresi mezi příslušníky ve skupině existuje několik regulačních mechanismů. Jedním z nich je ambivalentní chování, kdy proti sobě stojící zvířata jsou jakoby bezradná a chtějí a současně nechtějí útočit. Například kohouti po vzájemné hrozbě na sebe nezaútočí, ale začnou zobat zrní nebo alespoň předstírat sběr potravy. Dalším je přesun agrese jiným směrem nebo agrese může být tlumena strachem.

Při vzájemných soubojích někdy dochází ke sladění pohybů těla tak, aby nedocházelo k vážnějším zraněním. Například samci antilop své souboje provádějí formou určitého rituálu, tedy zápas podle určitých pravidel, která zaručují, že se rozpozná vítěz a poražený.

Etologická pozorování (etologie = nauka o chování zvířat) ve volné přírodě však prokázala, že u takto ritualizovaných soubojů někdy dochází k agresivnímu souboji "na život a na smrt".

Kromě agresivního a neutrálního chování u zvířat existuje také určité altruistické chování, které se vyskytuje zejména u sociálně žijících druhů. Častější a intenzivnější bývá u skupin s přímou příbuzenskou vazbou, například u sociálně žijícího hmyzu, jako jsou včely a mravenci. Jedinec je prakticky kdykoliv ochoten zahynout ve prospěch kolonie. Protože všichni členové kolonie jsou potomci jedné matky, geneticky nedochází k žádné ztrátě. Míra altruismu přitom klesá s příbuzenskou vzdáleností. Někteří biologové tvrdí, že altruismus u živočichů je často pouze "recipročním altruismem", "quid pro quo" (lat. něco za něco).

Agresivní chování se vyskytuje také mezi samci a samicemi v souvislosti s jejich sexualitou. Příkladem mohou být divoce žijící domácí kočky. U primátů je v sexuálním chování více agrese u samců a je vždy spojeno s překonáváním agrese obou jedinců. Proto se vytvořily složité rituály námluv.

Druhy s vysokou agresivitou často vytvářejí stabilní páry. Svoji roli přitom sehrává také složitost a časová náročnost péče o potomky. U řady velmi agresivních druhů se sexualita nebo rituály námluv objevují také mimo období páření a jsou projevem pozitivní komunikace a posílení vazby páru. Osobní svazek se překvapivě objevuje pouze u druhů s dobře vyvinutou agresivitou vůči jedincům vlastního druhu. Vnitrodruhová agrese je o milióny let starší než láska a přátelství. Důkazem je skutečnost, že pozitivní vazby mezi jednotlivci se objevují až u fylogeneticky mladých druhů. Zakladatel etologie a nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz uvádí, že láska nemůže existovat bez agrese.

Biologové považují člověka za druh spíše egoistický, který se svým chováním podobá spíše žralokům než hmyzím společenstvím. Zdánlivě altruistické chování je většinou zaměřeno k nějaké výhodě jednotlivce nebo jeho nejbližších příbuzných.

Otázka dobra a zla trápí lidstvo od počátku jeho dějin. Všechny kultury a náboženství věnovaly značné úsilí na stanovení pravidel morálního lidského chování, jejich výkladu a trestům za jejich porušování. Etické zásady starověkých Egypťanů se od základních biblických přikázání příliš neliší. Například podle egyptské Knihy mrtvých musí duše zemřelého při posledním soudu pronést vyznání neviny: "Nedopustil jsem se zla vůči lidem. Nerouhal jsem se bohu. Nedopustil jsem se násilí na chudém. Nikoho jsem nezabil. Nikomu jsem nezpůsobil bolest. Nezkrátil jsem chrám o povinné dávky."

Podobné zásady nalezneme ve všech náboženstvích a kulturách. Nikdy nechybí popis toho, jaké tresty postihne duši zemřelého, který se za svého života těchto zásad nedržel. Zmíněná pravidla jsou zřejmě důkazem, že již starověké kultury měly problémy s lidskou agresivitou, násilím, zlem, sobectvím a nemorálním chováním.

Člověk je však bezpochyby schopen také spolupráce, přátelství a altruismu. Příčinou altruismu v rodině je sdílení společných genů. Podle této teorie jedinci věnují péči o dítě tím větší, čím je toto dítě geneticky bližší. Rodiče vynakládají větší úsilí do potomků než potomci do rodičů. Děti v náhradní rodině jsou více ohroženy než v rodině vlastní.

Podle teorie recipročního altruismu u nepříbuzných jedinců jedinec A pomůže jedinci B, jestliže z hlediska jedince A pravděpodobnost, že jedinec B bude tuto pomoc opětovat, násobená mírou zisku z tohoto opětování, bude přinejmenším stejná nebo vyšší než míra této pomoci. Pokud však jedinec B pomoc neopětuje, bude následně potrestán. Pravděpodobnost, že jedinec B pomoc neopětuje, roste ke konci vzájemného vztahu. Jedinci, kteří pomoc neopětují budou mít méně spojenců než ti, kteří pomoc opětují.

Etologové soudí, že pravěká společenství lovců a sběračů měla malou dělbu práce. Proto si skupiny lidí vzájemně vyměňovaly především informace, někdy životně důležité, jako kde se nachází brod přes řeku, kde lze nalézt hojnost potravy, kde se pohybují nebezpečné šelmy. Podobný význam měly také informace uvnitř skupiny - kdo s kým spí, kdo s kým kamarádí, kdo se na koho zlobí. Takové informace přispívaly reprodukční zdatnosti.

Podle knihy R. Wrighta "The Moral Animal: The New Science of Evolutionary Psychology" patří výměna "drbů" mezi činnosti, jimž i dnes přátelé věnují nejvíce času a může být jednou z hlavních příčin, proč přátelství existuje.

Altruismus (nejenom u lidí) funguje nejlépe jako altruismus reciproční, tedy jako vzájemná oboustranně výhodná výměna hodnot. Koncem 70. let 20. století americký politolog R. Alexrod provedl zajímavý experiment. Požádal odborníky na teorii her, aby mu zaslali své programy, které se týkaly hry, při níž se program rozhoduje, zda má s ostatními hráči spolupracovat. Alexrod tímto způsobem testoval několik desítek programů, kteří se pravidelně střetávaly. Každý program si přitom pamatoval, s kterými programy již spolupracoval a podle toho přizpůsoboval své další chování. Když se každý program s každým setkal alespoň 200 krát, zahájil druhé kolo. Každý program byl nasazen v počtu kopií, který odpovídal jeho úspěšnosti v prvním kole. Hra takto pokračovala po řadu dalších kol (tedy generací). Po řadě generací převládala v populaci programů kooperativní strategie. Nakonec zvítězil program A. Rappoporta "Něco za něco". Tento program při prvním setkání spolupracoval s každým programem. Při druhém setkání udělal to, co partner v předchozím setkání. "Dobré skutky" odměnil a na "špatné skutky" reagoval obdobně špatnými skutky. Přestal spolupracovat s programy, které zneužily "jeho dobroty", dokud se tyto programy "nepolepšily". Svojí strategií "oko za oko, zub za zub" nakonec zvítězil dokonce nad velmi rafinovanými programy. Svou přímočarostí bylo jeho chování snadno pochopitelné pro ostatní programy. Rychle rozdělil ostatní programy na ty, s nimiž lze spolupracovat, a na ty ostatní.

Zmíněný experiment je dobrým modelem evoluce vztahů v malých skupinách. Jejich členy zůstanou pouze ti, kteří jsou ochotni spolupracovat. Otázkou zůstává, zda je člověk takové spolupráce také ve skupině celého lidstva. Autoři knihy [1] se domnívají, že k takové spolupráci by došlo pouze při nějakém vážném ohrožení celého lidstva.

Nejhorších zločinů agrese vůči lidem se člověk dopouští jako příslušník nějaké organizované skupiny, jako je armáda. Skupinová agrese vůči "těm druhým" se člověku provádí snadněji, protože není omezována kulturními a zřejmě ani biologickými mechanismy. V organizované skupině se totiž lidé nedopouštějí zločinů na svých blízkých, ale na nepřátelích, tedy členech jiné etnické skupiny, jiného náboženství, jiné ideologie nebo jiné kultury. Dokonce může být taková agrese společensky označena za správnou.

Anglický filozof raného novověku David Hume označil lidský rozum za služku emocí. Moderní věda o lidském chování a lidském mozku mu dává za pravdu. Řada biologů se dívá na budoucnost lidstva spíše pesimisticky. Někteří dokonce tvrdí, že lidský mozek vznikl jako důsledek určité chyby ve vývoji mozku. Optimisté tvrdí, že lidský mozek svůj vývoj ještě nedokončil. V podstatě člověk má mozky tři. Nejstarší máme společný s plazy, mladší máme společný se všemi savci. Konečně máme hemisféry předního mozku, který mají pouze primáti. Mezi těmito mozky však chybí vertikální spojení, takže mezi nimi neexistuje odpovídající koordinace.

Lidské chování je zejména v zátěžových situacích ovládáno emocionálními afekty. Navíc se nic nezměnilo v našem vrozeném chování v sociální skupině. Člověk má dodnes velmi silnou potřebu se podřizovat autoritě vůdce nebo skupiny, přičemž se opírá pouze o své emoce a víru. Potřebujeme se identifikovat s nějakou sociální skupinou a přejímat modely světa, které konzistentně (bezrozporně) a "logicky" podají vysvětlení podstaty světa bez ohledu na jejich pravdivost. Proto vždy lépe uspějí demagogové, kteří nabízejí jasné návody a jednoduchý obraz světa, než lidé, kteří připouštějí své pochybnosti a neznalosti.

Ve Spojených státech amerických byl proveden experiment, který po dokončení vyvolal značné rozhořčení. Jistá katedra psychologie zveřejnila inzerát, v němž hledala pokusné osoby k experimentům o sociálním chování. Přihlásila se řada lidí, kteří byli psychologicky vyšetřeni. Pak se však téměř dva roky nic nedělo. Tazatelům bylo sděleno, že katedra nedostala grant a že se možná žádný experiment konat nebude. Mezitím však ve sklepení univerzity za získaný grant byla vybudována věrná kopie americké věznice. Dobrovolníci byli náhodně rozděleni na dvě skupiny. Jedna byla vyzvána, aby se zúčastnila pokusu s velmi nebezpečnými zločinci. Cílem pokusu mělo být zjištění, zda lze k těmto lidem přistupovat humánně a psychologicky. Dostali uniformu a vybavení dozorců včetně obušků. Druhá polovina dobrovolníků byla "zatčena policisty" a bez ohledu na jejich protesty všichni byli převezeni do fingované věznice ve sklepení univerzity. Pak již psychologové sledovali chování "dozorců" vůči "vězňům". Přes přísné instrukce, že "dozorci" mají jednat humánně, bylo chování "dozorců" vůči vězňům takové, že pokus musel být po třech dnech ukončen. Pokus odhalil, jak nelidsky se lidé dokáží chovat pod tlakem informací nějaké autority, které důvěřují, a jak snadno lze člověka zmanipulovat k agresi. Tento pokus vnesl jisté světlo do chování nacistických dozorců, kteří původně byli obyčejnými a slušnými lidmi.

Lidé jsou agresivní zvířata. stejně jako většina jiných. Autoři knihy [1] jsou však přesvědčeni, že není nutné propadat pesimismu. Lidstvo nemusí čekat, až evoluční vývoj lidský mozek "dokončí". Každý člověk se může bránit své vlastní agresi vůči jiným lidem a vůči sobě.

Historie dokazuje, že nejvíce agresivní války překvapivě vedly státy, které po svých občanech vyžadovaly vzájemnou lásku a spolupráci. Značně agresivní bývají lidé, kteří prosazují velmi pevné morální zásady. Navenek vypadají zásadově a morálně, avšak skutečnost je naprosto odlišná. Tito lidé nemohou sami se sebou žít v míru. Proto někdy hledají oběť, jíž by mohli ničit, protože ji považují za ještě horší, než jsou sami. Tito lidé se stávají představiteli různých organizací pro potírání zla všeho druhu a všude se snaží "páchat dobro". Někteří lidé obracejí agresi sami vůči sobě. Týrají se výčitkami svědomí nad svou špatností. Zvyšují v sobě úzkost a tím také agresi. Obvykle si způsobí nějaké psychosomatické onemocnění.

Zřejmě jedinou možností, jak se zbavit agrese, je cesta pokory. Pokory před přírodou, před sebou a před ostatními lidmi a jejich slabostmi. Chyby je třeba vnímat pouze jako chyby. Selhání patří k životu stejně jako úspěch. Nemá smysl na sebe a na druhé klást požadavky, které nelze unést a splnit. Nemá smysl se trápit tím, že se nám něco stále nedaří. Lepší je se zamyslet, zda to, co se nám nedaří, je opravdu to, co skutečně chceme. Možná, pokud bychom napnuli své síly jiným směrem, tak bychom dosáhli úspěchu a uspokojení. Římský autor Vergilius napsal: "Non omnia possumus omnes" (Nemůžeme všichni všechno). Avšak každý z nás může být něčím výjimečný.