1. října 1946 Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (Nürnberg) po 216 soudních jednáních vynesl rozsudky. Z původních 24 obviněných jich 12 (včetně Martina Bormanna v nepřítomnosti) odsoudil k trestu smrti oběšením. Odsouzení k trestu smrti byli Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Alfred Rosenberg, Julius Streicher, Ernst Kaltenbrunner, Hans Frank, Fritz Sauckel, Seyss- Inquart, Wilhelm Frick, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl a Martin Bormann.

Kingsbury Smith, autor článku [1], byl vybrán jako jeden z několika zástupců amerického tisku, jimž byla umožněna účast při popravách.
 

Hermann Göring byl vrchním velitelem Luftwaffe (německého vojenského letectva), Prezidentem Říšského sněmu, Ministerským předsedou Pruska a ustanoveným nástupcem Adolfa Hitlera.

Hermann Göring se narodil 12. ledna 1893 v Rosenheimu. Jeho otec byl právníkem a Bismarck ho vyslal do jihozápadní Afriky jako prvního stálého zplnomocněnce. V roce 1914 nastoupil do armády jako důstojník pěchoty a brzy se stal bojovým pilotem. V roce 1918 se jako důstojník letecké jednotky Richthofen sestřelil 22 nepřátelských letadel. Byl vyznamenán za odvahu a obdržel Železný kříž první třídy. Koncem války byl válečným hrdinou. Po skončení války působil jako letecký akrobat v Dánsku a ve Švédsku, kde potkal svoji první manželku baronku Karin von Fock-Kantzow, s níž se oženil v Mnichově v únoru roku 1922.

Aristokratické postavení a prestiž válečného hrdiny Göringovi pomohli vstoupit do mladé nacistické strany a Adolf Hitler ho v prosinci 1922 jmenoval velitelem jednotek SA. Göring, který se nemohl vyrovnat s trpkou porážkou Německa, získal v NSDAP to, co hledal: akci, dobrodružství, kamarádství a uspokojení z moci.

V roce 1923 ze zúčastnil mnichovského puče, byl vážně zraněn a musel na čtyři roky opustit Německo, dokud nebyla vyhlášena všeobecná amnestie. V zahraničí pobýval v Rakousku, v Itálii a pak ve Švédsku, kde byl přijat do nemocnice pro duševně nemocné kvůli své drogové závislosti na morfinu. V září 1925 byl umístěn do útulku pro nebezpečné chovance jako těžký toxikoman, aby se zde léčil.

Po návratu do Německa v roce 1927 byl znovu přijat do NSDAP a v roce 1928 se stal jedním z prvních poslanců Říšského sněmu této strany. Během následujících pěti let Göring hrál významnou roli na cestě Adolfa Hitlera k moci. Využíval svých kontaktů zejména v konzervativních kruzích, mezi velkými podnikateli a vojenskými důstojníky, které přesvědčil k podpoře NSDAP. Přispěl k úspěchu nacistické strany ve volbách 31. července 1932 a byl jmenován Prezidentem Říšského sněmu.

30. ledna 1933 byl Adolf Hitler jmenován Říšským kancléřem. Hermann Göring se stal Pruským ministrem vnitra, vrchním velitelem Pruské policie a tajné státní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei) a Komisařem pro letectví. Jako tvůrce tajné policie společně s Heinrichem Himmlerem a s Reinhardem Heydrichem nechal vystavět první koncentrační tábory pro politické odpůrce. Göring zde prokázal svoji nezměrnou schopnost terorizovat a krutě potlačovat veškerý odpor.

V rámci boje proti komunistům bylo Prusko "očištěno" od stovek důstojníků a tisíců řadových policistů, které nahradili příslušníci SA (Sturm-Abteilung) a SS (Schutz-Staffeln). Göring zřejmě také zosnoval požár Říšského sněmu, který se stal záminkou nacistů ke krvavým útokům proti komunistům a sociálním demokratům a k rozsáhlému potlačování základních lidských práv. Také řídil akci během tzv. Noci dlouhých nožů 30. června 1934, kdy byli odstraněni Ernst Röhm a další vedoucí představitelé SA.

1. března 1935 byl Hermann Göring jmenován vrchním velitelem leteckých sil a společně s Ernstem Udetem a Erhardem Milchem zodpovídal za organizaci rychlého vybudování leteckého průmyslu a výcvik bojových pilotů. V roce 1936 svoji moc ještě posílil, když byl jmenován Zplnomocněncem pro realizaci čtyřletého plánu. Tím získal reálnou kontrolu nad celým německým hospodářstvím. V roce 1937 vybudoval státem vlastněný podnik Hermann Göring Werke, mohutný průmyslový konglomerát se 700 tisíci zaměstnanci a s kapitálem asi 400 miliónů říšských marek.

Göring svého postavení využíval k neuvěřitelnému hromadění majetku a žil v přepychu v paláci v Berlíně. Vybudoval lovecké sídlo pojmenované po jeho první ženě Karin (která zemřela na tuberkulózu v roce 1931), organizoval pompézní recepce, hony, hromadil umělecké poklady z celé Evropy a pobuřoval ostatní členy strany svými extravagancemi. Měnil uniformy pětkrát týdně, snažil se napodobit archaický německý styl loveckého oděvu, nosil řadu medailí a šperků jako odznaků své neomezené moci. "Železný rytíř", kuriózní směs vojáka a požitkáře, "poslední renesanční muž" s teatrálním vystupováním a stále rostoucí reálnou mocí. Přesto Göring zůstával mezi německými masami populární, protože byl čestnější a přístupnější než Vůdce.

Göringova vychytralost, brutalita a ambice se projevily v jeho intrikování proti dvěma vysokým generálům armády, Werneru von Fritschovi a von Blombergovi (přezdívanému "gumový lev"), které v únoru 1938 pomocí falešných obvinění a pomocí kompromitujících materiálů odstranil z funkcí.

Po Křišťálové noci (Kristallnacht) z 9. na 10. listopadu 1938 Göring požadoval od německých Židů miliardu marek odškodnění. Vydal příkazy odstranit Židy ze všech významných míst německého hospodářství, vyhlásil "arizaci" židovského majetku a obchodů, přikázal vyloučit Židy ze škol, průmyslu a z úřadů. Zakázal Židům vstup do parků, lesů atd. 12. listopadu 1938 vyhlásil "konečné zúčtování s Židy". Byl to opět Hermann Göring, kdo vydal 31. července příkaz Reinhardu Heydrichu, aby podnikl všechny přípravy ke konečnému řešení (Endlösung, Gesamtlösung) židovské otázky na všech územích Evropy pod německým vlivem.

Hermann Göring se ztotožňoval s územními požadavky Adolfa Hitlera a sehrál klíčovou roli při připojení Rakouska (Anschluss) k Německu v roce 1938 a při likvidaci Československa v roce 1939. 30. srpna 1939 byl jmenován Říšským předsedou rady pro národní obranu a 1. září 1939 byl Hitlerem oficiálně prohlášen za jeho nástupce. Göring pak řídil útok německého letectva (Luftwaffe) na Polsko a Francii a 19. června 1940 byl jmenován Říšským maršálem.

V srpnu 1940 se Göring připravil na velkou ofensivu proti Velké Británii, která měla smést britské královské letectvo (RAF, Royal Air Force) z oblohy a zabezpečit nadvládu Luftwaffe nad Velkou Británií. Bitvu o Velkou Británii však prohrál poté, co udělal zásadní taktickou chybu, když nařídil mohutné noční bombardování Londýna na 7. září 1940 v době, kdy se britská letecká obrana zotavovala ze svých ztrát na zemi a ve vzduchu. Tato změna zachránila letecké řídící stanice před zničením a poskytla britskému letectvu delší čas pro zotavení. Neúspěch Luftwaffe (které Hitler Göringovi nikdy nezapomněl) vedlo ke zrušení operace "Lvoun" (Seelöwe), plánované invaze do Anglie a k počátku politického pádu Göringa. Další neúspěchy Luftwaffe na východní frontě a bombardování Německa spojeneckým letectvem jen potvrdily Göringovu neschopnost jako vrchního velitele. Německé letectvo technicky zaostávalo, protože Göring kladl důraz na osobní hrdinství místo na vědeckotechnický výzkum.

Göring kvůli svým neúspěchům v očích Vůdce rychle propadl do netečnosti a do světa svých snů a představ. Odmítl například v roce 1943 hlášení generála Gallanda o pronikání spojeneckých bombardérů do stále hlubšího území Německa. Göring se stal pouhým stínem své dřívější osobnosti, diskreditován, izolován a stále více obviňován Vůdcem za německé porážky. Bormannovy intriky, rostoucí vliv Heinricha Himmlera, Josepha Goebbelse a Alberta Speera, psychické ponižování Vůdcem vedly k tomu, že Göring začal postupně duševně chátrat. Když Hitler vyhlásil, že zůstane až do konce války v Berlíně, Göring byl Bavorsku. Domníval se, že Vůdce abdikoval a on má převzít jeho úřad. Když se to Hitler dověděl, okamžitě ho zbavil všech funkcí, vyloučil ho ze strany a nechal ho uvěznit. Krátce poté, 9. května 1945 byl Göring zajat vojáky 7. americké armády a ke svému velkému překvapení byl postaven před mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku.

Během soudního procesu ve vězení Göring zhubl a neměl přístup k drogám. Při jednání se zuřivě bránil a často obviňoval svědky. Vystupoval jako dominantní osobnost, nařizoval výpovědi ostatním vězňům, vyzdvihoval své vlastní hrdinské úspěchy a pevně věřil ve svoji nesmrtelnost jako německého hrdiny. Přesto byl shledán vinným ve všech čtyřech bodech obžaloby: z přípravy války, ze zločinů proti míru, z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. 15. října 1946, dvě hodiny před popravou, spáchal sebevraždu jedem.
 

Joachim von Ribbentrop byl původně obchodníkem s vínem. 1. května 1932 vstoupil do NSDAP. Od roku 1933 působil jako zvláštní Hitlerův pověřenec pro zahraniční záležitosti. 23. dubna 1943 byl jmenován zvláštním komisařem Říšské vlády pro odzbrojení. V této funkci podléhal ministru zahraničních věcí. 1. června 1935 byl Hitlerem jmenován do funkce mimořádného a zplnomocněného velvyslance se zvláštním posláním. V této funkci řídil jednání s Brity na konferenci v Londýně o námořní výzbroji v červnu 1935. Od 30. října 1936 byl velvyslancem ve Velké Británii. 4. února 1938 byl jmenován ministrem zahraničí. 22. května 1939 podepsal s italským ministrem zahraničí Galeazzem Cianem tzv. Ocelový pakt. 23. srpna 1939 podepsal se sovětským komisařem pro zahraniční záležitosti Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem v Moskvě pakt, který vymezil mezi oběma státy sféry vlivu a vedl k pozdějšímu oboustrannému útoku na Polsko a k ruské okupaci pobaltských republik, Besarábie a severní Bukoviny.

27. září 1940 podepsali Ribbentrop, Galeazzo Ciano a japonský velvyslanec Kurusu v Berlíně trojstranný pakt. V dalším průběhu války Ribbentropův vliv stále klesal, přestože byl říšským ministrem zahraničí. Jeho schopnosti však na tuto funkci nestačily. Ribbentrop byl snad nejvíce závislý na Hitlerovi.

1. května 1945 jednal s novým Vůdcem Karlem Dönitzem o svém působení v nové vládě, avšak ten jeho služby odmítl.

Po válce se Ribbentrop skrýval v Hamburgu až do 14. července 1945. Mezinárodní vojenský tribunál ho odsoudil k trestu smrti oběšením.
 

Od roku 1932 byl členem SS a NSDAP v Rakousku. Od roku 1937 byl vůdcem SS v Rakousku. V červenci 1934 se účastnil převratu, při němž byl zavražděn kancléř Dollfus. Byl zatčen rakouskou policií, avšak krátce poté byl propuštěn. Po připojení Rakouska k Německu (Anschluss) v březnu 1938 byl jmenován státním sekretářem bezpečnosti. Nedlouho poté byl povýšen a jmenován vyšším vedoucím SS a policie oblasti Dunaj v 13. vojenském okruhu. 30. ledna 1943 převzal řízení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA (Reichssicherheitshauptamt). Tím se stal šéfem Bezpečnostní policie SD (Sicherheitsdienst) a Bezpečnostní služby. Zodpovídal za činnost Gestapa (Geheime Staatspolizei) a za provoz koncentračních táborů. Kaltenbrunner byl Hitlerovým oblíbencem a schvaloval brutální zločiny nacistů. Nerozlišoval mezi válečnými zajatci, Židy, nepřáteli a svými soky. Přestože byl formálně podřízen říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi, Himmler se tohoto záludného Rakušana obával.

V roce 1946 před Mezinárodním vojenským tribunálem tvrdošíjně zapíral a nepřiznal ani svůj vlastní podpis. Za spáchané zločiny byl odsouzen k trestu smrti oběšením.
 

Martin Bormann byl šéfem stranické kanceláře NSDAP, reichsleiterem a osobním tajemníkem Vůdce. Koncem 2. světové války se stal fakticky druhým mužem Třetí říše.

Martin Bormann se narodil 17. června 1900 v Halberstadtu v rodině bývalého pruského důstojníka, který se později stal zaměstnancem pošty. Bormann odešel ze školy a začal pracovat na velkostatku v Mecklenburgu. Po krátké vojenské službě u polního dělostřelectva koncem 1. světové války se stal v letech 1922 až 1923 příslušníkem Freikorps Rossbach v Mecklenburgu.

V březnu 1924 byl odsouzen k jednomu roku vězení, podobně jako Rudolf Hess, za podíl na brutální vraždě Walthera Kadowa, který byl Bormannův bývalý učitel na základní škole.

Po propuštění z vězení vstoupil do strany NSDAP a stal se jejím regionálním tiskovým mluvčím a v pak roce 1928 obchodním manažérem. V letech 1928 až 1930 pracoval pro nejvyšší velení SA a v říjnu 1933 se stal Reichsleiterem NSDAP. V letech 1930 až 1933 byl šéfem Hilfkasse NSDAP. V listopadu 1933 byl delegátem NSDAP v Říšském sněmu. Od července 1933 do roku 1941 byl šéfem kanceláře v Úřadu zástupce Vůdce Rudolfa Hesse, kde působil jako osobní tajemník a pravá ruka Vůdce.

Během tohoto období Martin Bormann byl spolehlivým a výkonným tajemníkem a dostal se do středu mocného stranického aparátu. Díky svým schopnostem zvládl byrokratický mechanismus a začal zastupovat Hitlerovy osobní zájmy. Martin Bormann založil a začal spravovat Fond německého průmyslu Adolfa Hitlera, finančně silný fond "dobrovolných" příspěvků od úspěšných průmyslníků Vůdci, z něhož později financoval dary většiny vrcholných funkcionářů NSDAP.

Martin Bormann jako správce osobních financí Adolfa Hitlera v roce 1933 zakoupil Haus Wachenfeld v Berchtesgadenu a v roce 1936 jej nechal přebudovat na Berghof. Od počátku považoval za svoji povinnost přizpůsobit Obersalzberg "Vůdcovým potřebám". Obersalzberg proto postihly zásadní změny.

V dubnu 1937 přišel Martin Bormann poprvé s myšlenkou vybudovat na vrcholu hory Kehlstein "Orlí hnízdo", Teehaus, které chtěl Vůdci jménem NSDAP darovat k jeho 50. narozeninám. Sídlo mělo být okázalé a reprezentativní, neboť mělo být přístupné výlučně Vůdci, jeho nejbližším a nacistické špičce

Martin Bormann postupně získal mocnou kontrolu nad způsobem života gauleiterů (župních vedoucích), reichsleiterů (říšských vedoucích) a zřejmě také ovlivnil život všech příslušníků Vůdcova blízkého okolí.

Kvůli jeho brutalitě, hrubosti, nedostatku vzdělání a naprosté bezvýznamnosti příslušníci "staré gardy" podcenili Bormannův skrytý vliv a schopnost učinit se nepostradatelným. Když Rudolf Hess odletěl do Velké Británie, otevřela se cesta, aby se Martin Bormann stal "šedou eminencí". 12. května 1941 byl Vůdcem jmenován šéfem Stranické kanceláře. Bormann tak ve svých rukou soustředil potřebnou moc a zbavil se odpůrců. Až do konce války pracoval skrytě ve zdánlivě nedůležitém úřadě, kde se stal mistrem v intrikování, manipulaci a politických střetech.

Martin Bormann se projevoval jako "skromný muž Strany", strážce nacistické pravověrnosti. Byl naprostým fanatikem zejména v rasové politice a antisemitismu. Podařilo se mu během války mezi církvemi "Kirchenkampf" upevnit pozice Strany nejen vůči Wehrmachtu, ale také vůči SS.

Bormann získal kontrolu nad problematikou bezpečnosti režimu, ovládal legislativu, jmenování a postavení příslušníků Strany. Vybudoval v armádě špionáž, kdy získal mladší důstojníky, aby sledovali politické názory svých nadřízených. Znovu vyvolal odpor vůči křesťanské církvi, když v roce 1942 v tajném pokynu gauleiterům uvedl, že moc křesťanské církve musí být definitivně a zcela zlomena. Nacismus, založený na "vědeckém" světovém názoru byl zcela v protikladu vůči křesťanství, jehož vliv podle Bormanna byl vážnou překážkou totalitnímu režimu. Bormann se stal nejostřejším odpůrcem církve ve vedení nacistické strany. Shromaždoval veškeré doklady a důkazy proti církvi. Stal se vůdčí osobností ve "válce církví", přestože Adolf Hitler chtěl z taktických důvodů problematiku církví ponechat až na období po ukončení války.

Martin Bormann byl jedním z rozhodujících obhájců radikálních a násilných kroků proti Židům, proti obyvatelům východní Evropy a proti válečným vězňům. 9. října 1942 podepsal nařízení, podle něhož "trvalé odstranění Židů z území Velkého Německa již nemůže probíhat emigrací, ale musí být použito nelítostné síly ve zvláštních táborech na Východě". 1. července 1943 podepsal rozhodnutí, podle něhož Adolf Eichmann získal absolutní moc nad všemi Židy, kteří nyní spadali pod výlučnou pravomoc německé tajné policie Gestapo (Geheime Staatspolizei).

Bormannovy zápisy týkající se Slovanů jasně dokazují, že Slovany považoval za "sovětizované masy" podlidí, kteří nemají žádné právo na národní nezávislost. Ve svém zápisu z 19. srpna 1942 napsal: "Slované slouží jen k práci pro nás. Jakmile je nebudeme potřebovat, mohou chcípnout. Rozmnožování Slovanů není žádoucí."

Koncem roku 1942 se Bormann stal Hitlerovým tajemníkem a jeho nejbližším spolupracovníkem, kdy plně využil Hitlerovy slabosti a povahové zvláštnosti ve svůj vlastní prospěch. Bormann byl vždy Vůdci nablízku, zajišťoval pro Vůdce únavnou administrativu a takticky vedl Hitlera tam, kam potřeboval. Proto se Bormann stal vážným rivalem ostatním špičkám Třetí říše, jako byl Hermann Göring, Joseph Goebbels, Albert Speer a dokonce Heinrich Himmler, jejichž přístup k Vůdci Bormann kontroloval.

Martin Bormann svoji pozici upevňoval vybudováním "čínské zdi" kolem Hitlera, jehož ponechával vlastním fantaziím. Bormann vždy dohlížel na všechny návrhy ostatních členů Strany. Z Hitlerovy blízkosti odstranil veškerou administrativní práci a osvobodil tak Vůdce od nudného papírování. Řídil Hitlerův osobní program a rozhodoval o tom, kdo k Hitlerovi má přístup a kdo nikoliv. Adolf Hitler oceňoval tyto služby tím, že Bormanna označoval za "mého nejvěrnějšího stranického kamaráda".

Martin Bormann byl také hlavou Volkssturmu, polovojenské organizace německého civilního obyvatelstva, jejímž úkolem bylo škodit Spojencům při obsazování Říše. Ani v době ohrožení Říše Bormann neopustil své Machiavelliho byrokratické intriky proti svým rivalům. Zřejmě to byl on, kdo způsobil, že Hermann Göring a Heinrich Himmler upadli v posledních dnech války ve Vůdcovu nemilost.

Martin Bormann byl nejzáhadnější a nejzlověstnější postavou Třetí říše. Podepsal Hitlerovu politickou závěť, byl svědkem při svatbě Adolfa Hitlera s Evou Braunovu, byl přítomen v okamžiku jejich sebevraždy v bunkru pod Říšským kancléřstvím. Podle Vůdcova příkazu "dal přednost zájmům národa před svými vlastními" a 30. dubna 1945 opustil bunkr. Co se s ním stalo dále, je dodnes předmětem spekulací.

Podle Hitlerova osobního řidiče Ericha Kempky Bormann zahynul při pokusu probít se přes ruské linie, když jeho tank dostal zásah protitankovým granátem. Kempka tvrdil, že viděl Bormannovo mrtvé tělo. Vůdce Hitlerovy mládeže Artur Axmann na druhé straně věřil, že Bormann spáchal sebevraždu a tvrdil, že jeho mrtvolu viděl 2. května 1945 v Invalidenstrasse jižně od řeky Sprévy v Berlíně.

Dohady a domněnky ale zůstaly. Počátkem roku 1946 se objevila zpráva, že Bormann se nachází v severoitalském klášteře. V témže roce jeho manželka Gerda, zuřivá nacistka a dcera nejvyššího stranického soudce Waltera Bucha, zemřela v jižním Tyrolsku na rakovinu. Do posledních dní života se domnívala, že jejich deset dětí přežilo válku. Poznamenejme, že ještě v 90. letech 20. století žila Bormannova dcera Irmgarda, která byla přesvědčena, že její otec plnil pouze přání Adolfa Hitlera.

Objevila se také domněnka, že Martin Bormann uprchl podobně jako řada jiných nacistů přes Řím do Jižní Ameriky, kde se skrýval v Argentině jako milionář v ústraní. Cestoval také do Brazílie a Chile, kde se měl setkat se svými dětmi.

Mezinárodní vojenský soudní tribunál v Norimberku 1. října 1946 v nepřítomnosti odsoudil Martina Bormanna jako válečného zločince k trestu smrti. V dubnu 1973 byl nejvyšším soudem Spolkové republiky Německo prohlášen za mrtvého, ale jeho osud zůstává dodnes opředen tajemstvím.
 

Alfred Rosenberg byl synem východopruského velkostatkáře, ruským Němcem pocházejícím z Revelu v carském Rusku. Před válkou vystudoval architekturu v Moskvě. Po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku však odjel do Německa naplněn protibolševickými a protižidovskými pocity.

V Německu vstoupil do NSDAP a v roce 1921 se stal vydavatelem a šéfredaktorem ústředního orgánu NSDAP "Völkischer Beobachter". Zúčastnil se neúspěšného nacistického pokusu o převrat v roce 1923. Když byl Hitler v roce 1924 zatčen, stanul přechodně v čele strany. Nebyl však schopným vůdcem. Když se Hitler vrátil, přenechal Rosenbergovi oblast teorie nacismu a vzdělávání. V letech 1933 až 1945 byl reichsleiterem a šéfem zahraničně politického úřadu NSDAP. Od roku 1934 byl pověřencem Vůdce pro dohled nad duchovní a světonázorovou výukou v NSDAP. V letech 1941 až 1945 byl říšským ministrem pro obsazená východní území. Měl sice jen velmi malé faktické pravomoci, avšak podílel se na masových deportací Židů do vyhlazovacích táborů, loupení majetku a ideologicky zdůvodňoval vyhlazovací politiku nacistů.

Rosenberg byl nacistickým ideologem a autorem částečně nesrozumitelné knihy "Mýtus 20. století" (Der Mythus des XX. Jahrhunderts, München, 1938) a knihy "Krev a půda" (Blut und Boden). V těchto knihách Rosenberg uvádí, že v historii lidské civilizace měli vždy vedoucí roli vysocí, světlovlasí a modroocí árijci, kteří se objevovali již ve starém Egyptě, na Blízkém východě a v Římské říši, aby árijskou civilizaci zbavovali méněcenných ras. V knize "Mýtus 20. století" autor prohlašuje Čechy a Poláky za bezcenné, degenerované a impotentní netvořivé národy. Češi jsou podle Rosenberga národ neschopný, barbarský a zbabělý.

V roce 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem k trestu smrti oběšením.
 

V letech 1900 až 1923 byl Frick bavorským úředníkem. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a účastnil se Hitlerova mnichovského pokusu o státní převrat. Od roku 1924 byl poslancem Říšského sněmu a od roku 1928 předsedou parlamentního klubu NSDAP. Od roku 1930 byl ministrem vnitra a lidové osvěty v Durynsku. V letech 1933 až 1943 byl říšským a pruským ministrem vnitra. Zavedl opatření, která rozšířila vliv nacistické strany na stát. Jako šéf policie se dostal do sporu s Heinrichem Himmlerem, který chtěl mít pod kontrolou bezpečnostní službu. Byl nucen předat Himmlerovi pořádkovou a bezpečnostní policii (SiPo).

20. srpna 1943 se stal říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava, avšak měl pouze malý vliv, protože skutečným vládcem byl Karl Hermann Frank. V roce 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku za zločiny proti lidskosti k trestu smrti oběšením.
 

Hans Frank byl mnichovský advokát. Účastnil se nacistického pokusu o převrat v roce 1923. Od roku 1927 byl právníkem NSDAP a od roku 1929 do roku 1942 vedl právní oddělení Úřadu říšského vedoucího NSDAP.

V roce 1930 se stal poslancem Říšského sněmu. V roce 1933 se stal předsedou Německé akademie právních věd a od prosince 1934 do roku 1939 byl bavorským ministrem spravedlnosti.

Od roku 1939 po porážce Polska do roku 1945 byl generálním guvernérem generálního gouvernementu Polsko a od roku 1940 stál v čele Ústavu pro výzkum východu, který se zabýval zejména likvidací podrobených slovanských národů. Jako generální guvernér byl zodpovědný za vyvražďování Židů v polských vyhlazovacích a koncentračních táborech. Působil jako nejvyšší správní orgán v přímém spojení s veliteli německých okupačních jednotek, vyšším vedoucím SS a bezpečnostní policií SD.

Frank byl bezohledný, citově nevyrovnaný člověk, který dával Polákům nepokrytě najevo, že "jim vládne vyšší rasa". Polsko rozdělil na čtyři části. Nechal vykrádat zásoby různého zboží a potraviny. Vydal příkaz k fyzické likvidaci polské inteligence. Dále vydal příkaz ke shromáždění všech polských Židů a k jejich odeslání do vyhlazovacích táborů v Osvětimi (Auschwitz - Birkenau) a v Treblince. 4. srpna 1942 schválil projekt na osídlení prostoru Zamosce a Lublin Němci z Besarábie a pobaltských území, což vedlo k hromadným deportacím polského obyvatelstva. Součástí tohoto projektu byly hromadné popravy Poláků a Židů.

Když Polsko obsazovala Rudá armáda, pokusil se několikrát o sebevraždu. V srpnu 1944, když vrcholilo Varšavské povstání, odstoupil ze své funkce. V roce 1946 odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem k trestu smrti oběšením.
 

Fritz Sauckel byl od roku 1923 členem NSDAP a od roku 1927 gauleiterem (župním vedoucím) NSDAP v Durynsku. Od roku 1933 byl říšským místodržícím Durynska. Od roku 1942 do konce roku 1944 byl generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. V zájmu udržení válečné výroby zajistil deportace více než 5 miliónů lidí do Německa (totální nasazení) a odhadl, že jen asi 200 tisíc lidí přijelo do Německa dobrovolně. Po roce 1943 se jeho úřad dostal do značných problémů, protože nastal nedostatek pracovních sil. Z mnoha okupovaných území proto organizoval odvody lidí na nucené práce, při nichž docházelo k častým násilnostem. Mnoho zahraničních dělníků v německých městech zahynulo při náletech spojeneckých bombardérů. V roce 1944 se Sauckelovi podařilo získat dostatek pracovních sil, takže válečná výroba v Německu dokonce stoupala. Ztráta okupovaných území a rozvrat německého průmyslu a dopravní infrastruktury spojeneckým bombardováním však vedly ke zhroucení německého zbrojního průmyslu.

V roce 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku jako válečný zločinec k trestu smrti oběšením.
 

Artur von Seyss-Inquart byl rakouský nacista, který připravil půdu pro připojení Rakouska (Anschluss) k Německu a v letech 1940 až 1945 byl říšským komisařem v Holandsku.

V době, kdy byla NSDAP v ilegalitě, se stal jejím tajným rakouským představitelem. V roce 1938 byla NSDAP v Německu povolena a Seyss-Inquart byl na Hitlerův nátlak v únoru 1938 jmenován rakouským kancléřem Schuschniggem ministrem vnitra, pod jehož kontrolu spadala policie. Seyss-Inquart dostával pokyny přímo z Berlína a působil prakticky nezávisle na rakouském kancléři. 11. března 1938, když německé jednotky stály na hranicích s Rakouskem, byl Seyss-Inquart jmenován kancléřem a zorganizoval převzetí moci nacisty. 13. března 1938 podepsal dokument o připojení Rakouska ke Třetí říši (Anschluss). Od března 1938 do října 1939 byl říšským místodržícícím v Rakousku.

V říjnu 1939 se stal zástupcem Hanse Franka v generálním gouvernementu Polsko. Od roku 1939 byl říšským ministrem. V květnu 1940 se stal říšským komisařem Holandska, získal úplnou kontrolu nad veškerou holandskou státní správou a zcela ji podřídil německému válečnému hospodářství. Za své působení se zodpovídal přímo Vůdci a do jeho záležitostí nemohli zasahovat ani holandští nacisté. V březnu 1941 získal právo použít v případě odporu proti nacistické moci zkrácené soudní řízení. Ukládal velké kolektivní pokuty, pronásledoval odpůrce režimu, konfiskoval majetek Židů a nepřátel Říše. Nechal deportovat 117 tisíc Židů do koncentračních táborů a donutil 5 miliónů Holanďanů pracovat pro Říši. V roce 1943 v zájmu Říše nechal zabavit textil a spotřební zboží.

V květnu 1945 byl zatčen kanadskými jednotkami a Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku byl odsouzen k trestu smrti oběšením.
 

Julius Streicher svým až patologickým antisemitismem patřil k nejsurovějším a nejprimitivnějším nacistům.

Svoji kariéru zahájil krátce po 1. světové válce, kdy se stal spoluzakladatelem Německé socialistické strany, v níž působil od roku 1919 do roku 1922. Tato strana byla největším soupeřem Hitlerovy nezkušené NSDAP až do doby, kdy Hitler Streichera přesvědčil, aby s řadou svých stoupenců přešel k němu. V roce 1922 se obě strany sloučily. Tímto krokem Streicher Hitlerovi značně pomohl a Hitler mu to nikdy nezapomněl. Streicher se podílel na neúspěšném převratu ve Felderrnhalle 9. listopadu 1923 a v témže roce založil noviny Der Stürmer, které vydával až do roku 1943. Tyto noviny byly polooficiální a soustřeďovaly se na vulgární senzace a byly silně protižidovsky a protikomunisticky zaměřené. V letech 1924 až 1940 vykonával funkci gauleitera. V roce 1935 zinscenoval norimberský sjezd, kde byly přijaty tzv. Norimberské zákony, které byly ostře zaměřeny proti Židům.

Přestože byl Streicher oddán Vůdci, který ho vždy chránil, byl příliš zkorumpovaný a měl příliš špatnou pověst, takže nemohl dostat žádnou významnou vládní funkci. V roce 1940 byl postaven před soud a odsouzen za zpronevěry židovského majetku. Byl odvolán ze své funkce gauleitera a zbytek války strávil na svém statku.

Po válce byl Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku odsouzen za válečné zločiny k trestu smrti oběšením.
 

Alfred Jodl byl původně bavorským důstojníkem dělostřelectva.

V roce 1938 se stal náčelníkem operačního oddělení Vrchního velení armády OKW (Oberkommando der Wehrmacht). V roce 1939 byl jmenován náčelníkem štábu Wehrmachtu. V této funkci se podílel na řízení tažení do Polska. 12. prosince 1939 projednal s Hitlerem, Keitelem a Raederem útok na Norsko, poté do západní Evropy. Aktivně se účastnil plánování útoku na Řecko a Jugoslávii. 29. července 1940 uložil svému štábu úkol vypracovat útok na Sovětský svaz, pro který se Hitler rozhodl. Plán operace Barbarossa obsahoval také směrnici o likvidaci politických komisařů Rudé armády. Wilhelm Keitel jako velitel OKW byl poněkud slabý a veškerá taktická rozhodnutí ponechával na dynamickém Jodlovi. Jodl se účastnil porad, které se za Hitlerova vedení konaly dvakrát denně. Hitlerovu strategii převáděl do konkrétních taktických operací. V roce 1944 byl povýšen na generálplukovníka.

Týden po Hitlerově sebevraždě 7. května 1945 podepsal v Remeši (Reims) bezpodmínečnou kapitulaci německé armády. Byl souzen za válečné zločiny Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a odsouzen k trestu smrti oběšením.
 

V letech 1938 až 1945 zastával funkci náčelníka Vrchního velitelství branné moci (OKW, Oberkommando der Wehrmacht). Hitler si ho vybral pro jeho neprůbojnou povahu a servilnost. Hitlerovy rozkazy prováděl vždy bez dotazů a proto si vysloužil přezdívku Lakaitel (Lakai = lokaj, sloužící). Podílel se na většině strategického rozhodování pouze tím, že Hitlerovi radil, když ho Vůdce o radu požádal. 19. srpna 1940 byl jmenován polním maršálem. Většinu práce OKW vykonával jeho náčelník štábu Alfred Jodl. Keitel se však účastnil všech důležitých porad, na nichž se rozhodovalo o útocích německé armády.

8. května 1945 podepsal v Berlíně bezpodmínečnou kapitulaci. Byl souzen za válečné zločiny Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a odsouzen k trestu smrti oběšením.
 

Hermann Wilhelm Göring unikl šibenici požitím jedu ve své cele krátce předtím, než ostatních deset odsouzených nacistických zločinců bylo popraveno oběšením. Požil kyanid draselný, který měl ukryt v malé měděné kapsli.

Tehdejší druhý muž Třetí říše v nacistické hierarchii zemřel pouhé dvě hodiny předtím, než měl být vyveden na šibenici postavené v malé, dobře osvětlené tělocvičně jen 35 yardů od vězeňského bloku, kde strávil poslední dny svého života.

Göringovo první místo při popravách zaujal německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Dále byli popraveni v uvedeném pořadí polní maršál Wilhelm Keitel, šéf nacistické bezpečnostní policie SD Ernst Kaltenbrunner, nacistický ideolog a říšský ministr pro obsazená východní území Alfred Rosenberg, generální guvernér na území Polska Hans Frank, nacistický ministr vnitra Wilhelm Frick, generální zmocněnec pro pracovní nasazení Fritz Sauckel, generálplukovník Alfred Jodl a gauleiter (župní stranický vedoucí) a zuřivý antisemita Julius Steicher. Posledním popraveným byl Arthur Seyss-Inquart, gauleiter Holandska a místodržící v Rakousku.

Jak přicházeli na šibenici, všichni z deseti odsouzených prokázali určitou osobní statečnost. Někteří na šibenici kráčeli vzdorně, jiní rezignovaně a někteří prosili Boha o milost.

Všichni s výjimkou Alfreda Rosenberga na popravišti pronesli krátkou poslední řeč. Jediným, kdo se v posledních minutách života zmínil o Adolfu Hitlerovi a nacistické ideologii, byl Julius Streicher.

Tři načerno natřená dřevěná popraviště stála uprostřed tělocvičny, místnosti asi 33 stop (1 stopa = 0,3048 metrů) široké a 80 stop dlouhé s plastovými stěnami, které byly místy popraskané. Tuto tělocvičnu používali ještě tři dny před popravami američtí strážní pro basketbal. Střídavě se používaly dvě šibenice a třetí měla být použita v případě potřeby. Odsouzení byly popravováni po jednom. Avšak aby popravy probíhaly rychleji, vojenská policie odcházela do věznice pro dalšího odsouzeného, ještě když předchozí visel na oprátce.

Deset mocných mužů Hitlerovy Třetí říše, která měla trvat tisíc let, svůj život ukončilo výstupem po třinácti dřevěných schodech na dřevěnou plošinu o tloušťce asi osmi palců (1 palec = 25,4 mm) a osmi stop široké.

Oprátky byly zhotoveny z krouceného, zřejmě konopného provazu, který byl upevněn na dvou místech. Pro každého odsouzeného byla použita nová oprátka.

Když se propadliště otevřelo, odsouzený se propadl na jeho dno, které bylo ze tří stran uzavřeno dřevěnými prkny a zakryto černým plátnem na čtvrté straně. Nikdo kromě lékaře a popravčího tedy nemohl sledovat smrtelné křeče oběšenců.

Joachim von Ribbentrop vstoupil do popravčí místnosti v 1:11 norimberského času. Ve dveřích se s ním dva strážní, kteří ho přivedli, zastavili a třetí mu sejmul kovová pouta a nahradil je koženými řemínky.

Původně se předpokládalo, že obvinění budou na popraviště z cely přicházet bez pout, avšak po Göringově sebevraždě byli všichni spoutáni.

Joachim von Ribbentrop až do poslední chvíle zdánlivě zachovával klid. Strnulým krokem v doprovodu dvou strážných přišel k popravišti, avšak na otázku úředníka, aby uvedl své jméno, nejprve neodpověděl. Teprve poté, co ho úředník znovu vyzval, téměř vykřikl "Joachim von Ribbentrop" a pak bez zaváhání vystoupil po schodech na popraviště.

Když stál na popravišti tváří v tvář svědkům popravy, zdálo se, že zatnul zuby. Pak vztyčil hlavu se svou starou arogancí. Když byl vyzván, aby pronesl poslední slova, řekl: "Bůh ochraňuj Německo" a dodal: "Mohu ještě něco říci?"

Pak bývalý diplomatický čaroděj nacistické říše pronesl hlasitě a pevně svá poslední slova: "Mým posledním přáním je, aby Německo dosáhlo své podstaty a pak aby bylo dosaženo porozumění mezi Východem a Západem. Přeji světu mír."

Když mu popravčí navlékal na hlavu černou kapuci, von Ribbentrop se díval před sebe. Pak mu popravčí nasadil na krk oprátku, stlačil páku a von Ribbentrop zmizel v propadlišti.

Polní maršál Wilhelm Keitel byl prvním vojenským velitelem, který byl odsouzen podle nového principu mezinárodního práva, podle něhož se profesionální vojáci nemohou vyhnout potrestání za vedení agresivní války a za zločiny proti lidskosti obhajobou, že plnili pouze rozkazy nadřízených.

Wilhelm Keitel vstoupil do popravčí místnosti dvě minuty poté, co von Ribbentrop zmizel v propadlišti a ještě visel na oprátce. Ribbentropovo tělo však bylo skryto na dně propadliště uvnitř první šibenice a jediné, co bylo vidět, byl napjatý provaz.

Keitel nebyl tak napjatý jako von Ribbentrop. Držel svoji hlavu pevně vztyčenou, ruce měl podél těla a k šibenici přišel téměř vojenským krokem. Na výzvu úředníka hlasitě uvedl své jméno a vystoupil po schodech na šibenici jako by to byla tribuna přehlídky německých armád.

Jistě nepotřeboval pomoc strážných, kteří ho drželi za ruce a vedli na šibenici. Když stál na popravišti, rozhlížel se kolem sebe pevným pohledem hrdého pruského důstojníka. Jeho poslední slova, která pronesl pevným hlasem, zněla: "Prosím Všemohoucího Boha, aby byl milosrdný k německému lidu. Více než dva milióny německých vojáků zemřelo přede mnou za svou otčinu. Nyní budu následovat své syny - vše pro Německo."

Svědci se shodli, že Wilhelm Keitel projevil před popravou více odvahy než v soudní síni, kde se snažil svalit veškerou vinu na Hitlera, který jako Vůdce selhal. Keitel tvrdil, že nenese žádnou zodpovědnost za rozkazy, které od Hitlera obdržel.

Když byl Keitel popraven, nastala krátká přestávka. Americký plukovník, který řídil popravy, požádal generála zastupujícího Spojené státy americké ve Spojenecké kontrolní komisi, zda si přítomní mohou zakouřit. Po souhlasné odpovědi si téměř všichni z asi třiceti zúčastněných zapálili cigaretu. Důstojníci a příslušníci vojenské policie nervózně přecházeli po místnosti nebo prohodili navzájem několik slov, zatímco dopisovatelé tisku zuřivě zapisovali poznámky o této historické události.

V těchto několika minutách americký vojenský lékař a ruský vojenský lékař přešli do vnitřku první šibenice. Ve 1:30 oba hovořili s americkým plukovníkem. Plukovník se obrátil k úředním svědkům a prohlásil: "Tento muž je mrtev".

Dva vojenští policisté rychle vešli do vnitřku první šibenice. Popravčí velkým vojenským nožem odřízl oprátku. Mrtvé tělo Joachima von Ribbentropa bylo přeneseno do vzdáleného rohu místnosti, kde bylo během necelých deseti minut uloženo pod černé plátno.

Plukovník řídící popravy požádal všechny zúčastněné, aby uhasili a odložili cigarety. Další plukovník odešel pro dalšího odsouzeného, jímž byl Ernst Kaltenbrunner. Do popravčí místnosti vstoupil v 1:36 hodin. Na sobě měl svetr pod svým modrým kabátem. Se svou hubenou až vychrtlou tváří zbrázděnou starými jizvami se bývalý Heydrichův nástupce ve funkci šéfa bezpečnostní služby vyděšeně rozhlédl po místnosti.

Se sevřenými rty nervózně a strnule přišel v doprovodu dvou strážných k šibenici. Na dotaz úředníka uvedl tichým a slabým hlasem své jméno. Když stanul na popravišti, krátce promluvil s římsko-katolickým knězem americké armády. Jeho poslední slova byla: "Vroucně jsem miloval německý národ a svoji otčinu. Plnil jsem povinnosti podle zákonů mého lidu a lituji, že nyní je můj národ veden muži, kteří nejsou vojáky, a že jsem byl obviněn ze zločinů, o nichž nic nevím."

Přitom jedním z jeho podřízených byl Rudolf Hoess, který podle jeho přímých rozkazů nechal zavraždit v plynových komorách v koncentračním táboře Auschwitz Birkenau asi 3 milióny lidí.

Když mu popravčí navlékal na hlavu černou kapuci, Kaltenbrunner ještě hovořil slabým hlasem a jeho poslední slova patřila Německu: "Mnoho štěstí, Německo". Byl popraven v 1:39 hodin.

Polní maršál Wilhelm Keitel byl prohlášen za mrtvého v 1:44 hodin a o tři minuty později strážní jeho tělo přenesli do vzdáleného rohu místnosti. Šibenice byla připravena pro dalšího odsouzeného.

Alfred Rosenberg se při vstupu do místnosti nepřítomně rozhlédl kolem sebe. Nevypadal nervózně, když strnule přešel k šibenici. Na výzvu úředníka uvedl své jméno a na otázku, zda chce něco říci odpověděl, že nikoliv. Přestože byl atheista, na šibenici přišel v doprovodu protestantského kněze, který se za něj krátce pomodlil.

Rosenberg se na kněze jen krátce a bez zájmu podíval. Popravčí mu navlékl na hlavu černou kapuci a na krk oprátku a o devět sekund později Rosenberg zmizel v propadlišti.

Nakrátko zavládlo ticho, než byl v 1:52 hodin Ernst Kaltenbrunner prohlášen za mrtvého.

Dalším odsouzeným byl Hans Frank. Byl jediným z obviněným, kdo do místnosti vstoupil s mírným úsměvem. Frank ve vězení konvertoval ke katolické víře. Přestože nervózně polykal, zřejmě byl přesvědčen, že tento trest za jeho ďábelské činy je spravedlivý.

Na dotaz úředníka tiše uvedl své jméno a jako poslední svá slova uvedl: "Děkuji za způsob zacházení a prosím Boha, aby mne milosrdně přijal." Když mu popravčí navlékal na hlavu černou kapuci, Frank zavřel oči a těžce polknul.

Dalším odsouzeným byl devětašedesátiletý Wilhelm Frick. Do popravčí místnosti vstoupil ve 2:05 hodin, šest minut poté, co byl Rosenberg prohlášen za mrtvého. Těžce vystoupil po třinácti schodech na šibenici. Jeho poslední slova byla: "Ať žije věčné Německo".

Dalším odsouzeným byl Julius Streicher, který vstoupil do popravčí místnosti ve 2:12 hodin. Když mu byla sejmuta kovová pouta a jeho ruce volně visely podél těla, tento ošklivý trpasličí muž upřel pohled na tři šibenice stojící před ním. Pak se rozhlédl po místnosti a jeho oči se krátce zastavily na malé skupince účastníků. Jeho ruce byly spoutány za zády koženými řemínky. Dva strážní, každý z jedné strany, ho přivedli k první šibenici vlevo od vchodu do místnosti. Streicher strnule přešel asi na šest stop od prvního schodu na šibenici a jeho tvář se nervózně škubala.

Strážní ho zastavili před prvním schodem před úředníkem, který se ho zeptal na jméno. Julius Streicher hlasitě vykřikl nacistický pozdrav: "Heil Hitler!". Když ozvěna dozněla, americký plukovník ostře přikázal překladateli: "Ať uvede své jméno". Na výzvu překladatele Streicher odpověděl: "Mé jméno dobře znáte". Překladatel opakoval svoji žádost a Streicher konečně odpověděl: "Julius Streicher".

Když Steicher vystoupil na popraviště, vykřikl: "Nyní jsem v rukou Božích". Pak udělal poslední dva kroky a stanul pod oprátkou.

Streicher náhle upřel svůj pohled na účastníky popravy před sebou. Pak vykřikl: "Purim Fest 1946". (Purim je židovský svátek na jaře, který je vzpomínkou na popravu Hamana, starověkého pronásledovatele Židů, který je zmiňován také ve Starém zákoně).

Americký důstojník stojící vedle odsouzeného na popravišti požádal překladatele: "Zeptejte se ho, zda chce říci nějaká poslední slova". Když překladatel větu přeložil, Streicher vykřikl: "Bolševici vás jednoho dne pověsí".

Když popravčí navlékal odsouzenému na hlavu černou kapuci, Streicher ještě řekl: "Adele, moje drahá ženo".

Pak se s hlasitým třesknutím otevřelo propadliště. Místo toho, aby se lano napjalo, začalo se divoce škubat a zevnitř šibenice bylo slyšet sténání a chroptění. Popravčí sestoupil do vnitřku šibenice, sténání utichlo a lano se napnulo. Všichni přítomní novináři byli přesvědčeni, že se tělo při pádu do šibenice někde zachytilo a Streicher se na oprátce uškrtil.

Wilhelm Frick byl prohlášen za mrtvého v 2:20 hodin a jeho tělo bylo odneseno do vzdáleného rohu místnosti. Do popravčí místnosti byl přiveden Fritz Sauckel, který vehnal do otroctví milióny lidí. Rozhlédl se po místnosti a náhle vykřikl: "Umírám nevinný! Tento rozsudek je chybný. Ať Bůh ochraňuje Německo a učiní Německo znovu velkým! Ať Německo dlouho žije! Ať Bůh ochraňuje moji rodinu!"

Ve 2:26 hodin Sauckel zmizel v propadlišti a podobně jako v případě Streichera se ozvalo hlasité zasténání, když tělo dopadlo na dno.

Dalším odsouzeným byl Alfred Jodl. Ve své uniformě wehrmachtu bez distinkcí vstoupil do místnosti se svojí obvyklou nervozitou. Po schodech na šibenici však vyšel volněji než Keitel. Jeho posledními slovy bylo: "Zdravím tě, mé Německo."

Ve 2:34 hodin byl Jodl popraven. O šest minut později byl Fritz Sauckel prohlášen za mrtvého a jeho tělo bylo přeneseno do rohu místnosti.

Dalším odsouzeným byl Artur Seyss-Inquart, narozený v Československu, který byl říšským místodržícím v Rakousku, říšským komisařem v Holandsku a zástupcem Hanse Franka v Polsku. Do popravčí místnosti vstoupil ve 2:38 hodin. Na očích měl brýle, které jeho tváři propůjčovaly snadno zapamatovatelný vzhled.

Rozhlédl se kolem sebe se zjevnými známkami nejistoty a kulhající na levou nohu byl pomalu přiveden dvěma strážnými k šibenici.

Svá poslední slova pronesl hlubokým a silným hlasem: "Doufám, že tato poprava je posledním dějstvím tragédie druhé světové války a že poučením světa z této války bude mír a porozumění mezi lidmi. Věřím v Německo." Seyss-Inquart byl popraven ve 2:45 hodin.

V době, kdy na šibenicích ještě visela těla Jodla a Seyss- Inquarta, bylo do popravčí místnosti na nosítkách přineseno tělo Hermanna Göringa.

Göringovi se podařilo překazit plán Spojenecké řídící rady, podle něhož měl být popraven jako první. Proto zástupci Rady rozhodli, aby jeho tělo bylo alespoň uloženo ve stínu šibenice.

Strážní položili Göringovo tělo mezi první a druhou šibenici. Velící plukovník nařídil sejmout z mrtvého těla pokrývku tak, aby se všichni účastníci a spojenečtí novináři mohli přesvědčit, že Hermann Göring je skutečně mrtev. Armáda nechtěla, aby se rozšířila legenda, že Hermann Göring z vězení uprchl.

Göring ležel na nosítkách v černém pyžamu s modrou košilí, která byla promočena zřejmě v důsledku beznadějných oživovacích pokusů vězeňských lékařů. Ve tváři se odrážela bolest posledních okamžiků agónie. Po chvíli strážní mrtvé tělo zakryli a přenesli k ostatním mrtvým tělům.

Literatura:

[1] The Execution of Nazi War Criminals by Kingsbury Smith. Nuremberg Gaol, Germany. 16 October 1946, International News Service.

[2] John Keegan: Kdo byl kdo ve druhé světové válce. Nakl. Barrister & Principal. 2002. ISBN: 80-86598-0603