Počítala jsem roky, měsíce, dny... Čím více jsem se blížila od Lince k Hornímu Dvořišti, tím větší se mne zmocňovalo rozechvění. Krátce po únoru 1948 jsem opouštěla tuto zemi jako štvanec, po němž každý mohl hodit kamenem. Žádná nadávka nebyla dost hrubá. Prošla pak léta, těžká pro tuto zemi - i pro mne... A dnes se vracím. Je dubnový den roku 1990, jako se hlásí na stráních prvními květy, přibývá zeleně - a já smím překročit hranici mezi Rakouskem a Československem jako člověk, ne příkopem, ale po silnici jako všichni ostatní. Mám pas a legitimaci. Vracím se.
Strážce hranic mě pozdravil a já jsem se na něho šťastně usmála. Po dvaačtyřiceti letech jsem se mohla dívat na lesíky, svahy a údolí, na aleje kolem silnic a pole u samot, kde bych se ukryla - jako kdysi, jako na jaře 1948, kdy jsem zachraňovala holý život.
Mnohá místa jsem si připamatovala. I jejich jména. Planá nad Lužnicí! Sem jsme jezdívali na prázdniny. České Budějovice! Známé náměstí s podloubím, věže, ulice.
- Prosím vás, zastavte! požádala jsem svého průvodce. - Aspoň na chvíli.
Usedli jsme v hotelu Gomel a naslouchala jsem okolo sebe českému hovoru. Pomalu jsem upíjela čaj, jako bych s každým douškem přijímala ovzduší kraje, který mi byl tak dlouho zakázán, na který jsem mohla jen vzpomínat a s nímž už jsem se v duchu dávno rozloučila. Dívala jsem se na lidi kolem a hádala jsem jejich pocity. Jsou zdejší a neváží si krásy, v níž žijí? Nebo se setkávají jako já s oživlými vzpomínkami a bojí se, že by je někdo mohl probudit ze sna? Zahánějí jako já sentimentalitu a snaží se tvářit samozřejmě, ačkoli by - jako já - potřebovali se někomu vyzpovídat a utěšit se?
Už osmělena a trochu zvyklá jsem znovu vsedla do vozu a pokračovala v jízdě známou krajinou.
Miličín! Tady bývalo vždycky hodně sněhu, závěje, někdy se tu nedalo
projet. A opravdu někde v úvozu zůstalo ještě trochu špinavého sněhu. Zůstal
tu od té dávné doby? To ne, šlo tudy také dvaačtyřicet horkých let. A já
jsem si uvědomila, že když jsem opouštěla českou zemi, bylo mi něco přes
třicet. A dnes? Vidím v zrcátku své šedé vlasy. Tehdy, to byl čas Dívky
v modrém a Maskované milenky. Zůstalo zde něco z něho?
Autobiografická kniha Lídy Baarové "Života sladké hořkosti" popisuje autorčinu oslnivou filmovou kariéru, ale také závist, intriky, senzace bulvárního tisku a brutální nenávist. Ukazuje, jak snadno lze člověka nespravedlivě odsoudit jen na základě smyšlenek. V letech 1936 až 1938 svět netušil, jaká zvěrstva spáchá nacistický režim, protože jinak by asi těžko obětoval Rakousko, Československo a později Polsko. Přesto po válce byla Baarová zařazena do kategorie přisluhovačů nacistů a po 40 let komunistického režimu byla zapomenuta, ikdyž čeští diváci mohli čas od času ji vidět v takových filmech jako "Lelíček ve službách Sherlocka Holmese", "Dívka v modrém", "Maskovaná milenka" nebo "Turbina".
8. listopadu 2000 asi dvě desítky smutečních hostů v krematoriu městského hřbitova v Salzburgu byly účastníky posledního rozloučení s touto filmovou hvězdou. Lída Baarová v tomto rakouském městě žila opuštěná a zbavená svéprávnosti.
Na vrcholu slávy Lídě Baarové stačilo, aby vstoupila do sálu, a všichni hned viseli na její hvězdné tváři. Při rozloučení s Lídou Baarovou-Lundwallovou rozenou Babkovou na městském hřbitově v Salzburku asistovala jen zpravodajská kamera České televize, pár českých novinářů a dvě desítky rakouských přátel či známých. Církevní obřad trval asi půlhodinu. Nejslavnější i nejzatracovanější česká filmová hvězda, jejíž život osudově poznamenal vztah s říšským ministrem Josephem Goebbelsem, zemřela 27. října 2000 v samotě ve věku 86 let. Urna s popelem byla uložena v rodinném hrobu v Praze.
Na pohřeb nepřijel režisér Otakar Vávra, jenž s Baarovou natočil čtyři filmy včetně Dívky v modrém a který usiloval o realizaci jejího životopisu. Ve věku téměř 90 let zřejmě k takové cestě neměl dostatek sil. Nepřijel Ivan Hubač, hlavní dramaturg České televize, který připravoval o herečce třídílný televizní film: "Je mi to líto, atmosféra by mě zajímala, ale bohužel, mám moc práce."
Pomíjivost slávy a samotu, jež vroubily poslední roky Lídy Baarové, vidělo jen pár lidí. "Můj základní pocit z ní byl soucit - soucit s člověkem, který je po tom všem, po kariéře a pádu, po neskutečných výkyvech nahoru a dolů, naprosto a zcela sám", vzpomíná režisérka Helena Třeštíková na dny, kdy o Baarové točila dokument. "Věřte, že tak absolutní samota se vidí opravdu málokdy." Prý ještě dlouho poté jí herečka často volala.
Baarová, vlastní jménem Ludmila Babková, stála poprvé před filmovou kamerou jako sedmnáctiletá. O tři roky později měla za sebou už téměř dvě desítky rolí. V polovině třicátých let natáčela především v Německu. Kvůli vztahu z Goebbelsem byla po válce v Praze uvězněna a obviněna z kolaborace, což se však nikdy neprokázalo. V roce 1948 byla donucena k emigraci. V 50.letech 20. století si zahrála ještě v několika italských a španělských filmech, mimo jiné v Darmošlapech Federika Felliniho.
Noční můry minulosti se Baarová nikdy nezbavila. Snad také proto se odmítala vrátit do vlasti i po roce 1989. Na sklonku života se údajně utápěla v prášcích a alkoholu a byla zbavena svéprávnosti.
Literatura:
[1] Baarová, Lída: Života sladké hořkosti. Nakl. Sfinga, Ostrava, 1991. ISBN: 80-900578-5-3. Ukázka: str. 85 - 86.
[2] 09.11.2000. V Salzburku byla pohřbena Lída Baarová. Mladá Fronta Dnes. David Veis (ČTK).