V roce 1924 Jaroslav Heyrovský a M. Shikata zkonstruovali polarograf pro automatický záznam křivek intenzity napětí a proudu a tím položili základy nového oboru elektrochemie - polarografie. V roce 1959 Jaroslav Heyrovský obdržel Nobelovu cenu za chemii za objev a vývoj polarografických metod chemické analýzy.

Polarografie umožňuje analyzovat chemické složení roztoků pomocí fyzikálních jevů spojených s vedením elektrického proudu elektrolyty. Metoda spočívá v tom, že složení elektrolytu se určuje vyhodnocením změn proudu, který při postupném zvyšování napětí na elektrodách prochází zkoumaným roztokem. Katodou je odkapávající rtuť, aby se zaručilo, že povrch elektrody se neustále obnovuje.

Jaroslav Heyrovský se narodil v Praze 20. prosince 1890 jako páté dítě Leopolda Heyrovského, profesora římského práva České univerzity v Praze, a jeho manželky Kláry Hanlové.

Středoškolské vzdělání dokončil v roce 1909, kdy začal studovat chemii, fyziku a matematiku na České univerzitě v Praze. V letech 1910 až 1914 pokračoval ve studiu na Univerzitní koleji v Londýně pod vedením profesora sira Williama Ramsaye, W. C. Mc. C. Lewise a F. G. Donnana. V roce 1913 obdržel vysokoškolský titul B.Sc. Heyrovský se zejména zajímal o výzkum v oboru elektrochemie ve spolupráci s profesorem Donnanem.

Během první světové války sloužil v armádě ve vojenské nemocnici jako chemik a radiolog. Díky tomu mohl pokračovat ve svém studiu. V Praze získal doktorát v roce 1918 a v Londýně získal doktorát D.Sc. v roce 1921.

Heyrovský začal svoji univerzitní kariéru jako asistent profesora B. Braunera v Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1922 byl jmenován docentem a v roce 1926 se stal prvním profesorem fyzikální chemie Univerzity Karlovy.

Polarografickou metodu Heyrovský objevil někdy po roce 1922. Celou svoji vědeckou aktivitu soustředil na rozvoj tohoto nového oboru elektrochemie. Stál u zrodu české školy polarografů při Univerzitě Karlově a sám stál v čele polarografického výzkumu.

V roce 1950 byl Jaroslav Heyrovský jmenován ředitelem nově ustaveného Polarografického ústavu, který byl v roce 1952 začleněn do Československé akademie věd. V roce 1959 obdržel Nobelovu cenu za chemii za objev a vývoj polarografických metod chemické analýzy.

Jaroslav Heyrovský během své vědecké kariéry získal řadu vědeckých ocenění. V roce 1927 byl zvolen za člena Univerzitní koleje v Londýně. V roce 1955 obdržel čestný doktorát na Technické univerzitě v Drážďanech (Dresden) v Německu, v roce 1956 na Univerzitě ve Varšavě (Warszawa) v Polsku, v roce 1959 na Univerzitě Aix-Marseille ve Francii a v roce 1960 na Pařížské univerzitě (Paris). V roce 1933 se stal čestným členem Americké akademie umění a věd v Bostonu. V roce 1955 se stal čestným členem Maďarské akademie věd, v roce 1955 Indické akademie věd, v roce 1962 Polské akademie věd ve Varšavě. Dále byl zvolen členem korespondentem Německé akademie věd v roce 1955, členem Německé akademie přírodních věd v Leopoldině (Halle-Saale) v roce 1956, zahraničním členem Královské dánské akademie věd v Kodani (Copenhagen) v roce 1962. Od roku 1951 do roku 1957 zastával funkci vicepresidenta Mezinárodní fyzikální unie. Stal se presidentem a čestným členem Polarografické společnosti v Londýně, čestným členem Polarografické společnosti v Japonsku a čestným členem Chemické společnosti v Československu, v Rakousku, v Polsku, v Angii a v Indii.

V Československu byl oceněn Státní cenou prvního stupně v roce 1951 a Řádem Československé republiky v roce 1955.

Jaroslav Heyrovský přednášel o polarografii ve Spojených státech amerických v roce 1933, v Sovětském svazu v roce 1934, v Anglii v roce 1946. ve Švédsku v roce 1947, v Čínské lidové republice v roce 1958 a v Egyptě v letech 1960 a 1961.

V roce 1926 se oženil z Marií Koranovou, s níž měl dvě děti, dceru Juditu a syna Michaela.

V roce 1967 Jaroslav Heyrovský zemřel.