Už čtyři hodiny čekal ve své pracovně, připraven komukoli, kdo by náhodou vstoupil, vnutit pocit, že je monumentálně nejzaměstnanější člověk pod sluncem. I když, pravda, s tím sluncem to tak slavné nebylo - už jen necelá polovina ho "vykukovala" z pod mořské hladiny. Neustále se pohupující voda v moři vrhala do jeho očí tisíce odlesků, obzor nad mořem se utápěl v rudé záři červánků a zapadajícího slunce. Obloha měnila barvu od červené až po blankytně modrou. Ten pohled v něm probouzel štěstí a smutek zároveň. Pocity klidu a radosti se mísily s melancholií a strachem. Strachem před tím, co chtěl a musel udělat. Strachem z toho, jak to všechno dopadne. Strachem, který ho trápil od chvíle, kdy se dověděl tu zprávu, jež převrátila jeho uvažování a celý jeho život vzhůru nohama.

Nebylo lehké se s tím smířit. Ne, to není to správné slovo. Smířit se s tím rozhodně nechtěl. Byl odhodlaný bojovat. udělat všechno pro to, aby se Petra netrápila. Miloval ji jako nikoho jiného, miloval ji tak, jak je člověk schopen milovat jen jednou za svůj život. Byla pro něj vším. Byla jeho nadějí, jeho jistotou, štěstím. Byla jeho vírou, jeho životem. Nikdo by nedokázal najít dostatek slov, která by jiným pověděla, jak pro něj byla nádherná. Žádný člověk na téhle planetě ani v celém vesmíru nemohl popsat, jak krásná byla její duše. Miloval ji a ona milovala jeho. A to pro něj bylo to jediné důležité na tomto světě. Věděl, že by nemusel mít nic, a přesto by byl šťastný, dokud by byla šťastná ona. A kdyby věděl komu, děkoval by tisíckrát za to, že jejím největším štěstím je on.

To ale už za pár hodin, pokud všechno vyjde podle plánu, nebude pravda. A vyjít to musí.

Do jeho myšlenek vstoupil náhle rušivý element. Klepání. Zvuk, který ho probudil ze stavu určité psychózy, transu, který znají jen sportovci, soustřeďující se před závodem.

Trhnul hlavou směrem ke dveřím. Obloha za oknem byla už temně modrá a začaly se objevovat první poblikávající hvězdičky. Slunce bylo totam.

Rychle, ale v nejvyšší tichosti přešel ke stolu a usedl do křesla za ním. Ze stolu sebral knihu, kterou tam měl připravenou, a klidným hlasem pronesl směrem ke dveřím: "Vstupte!"

Dveře se otevřely a v nich se na pozadí zářivkami osvětlené chodby objevila silueta hlídače. Zvedl oči od knihy a s mrzutým výrazem člověka vyrušeného od čtení právě uprostřed složitého souvětí zabručel na siluetu:

"Co se stalo?"

"Vy jste tu ještě, pane?" podivil se stín.

"Ano," řekl Jiří už o něco přívětivěji, "dnes mám spoustu práce, od které nechci jen tak odejít. Mám rozečtenou knihu týkající se toho výzkumného úkolu, na němž pracuji. Doufám, že nevadí, že tu jsem." Zasloužil by Oscara za to, jak zahrál člověka obávajícího se trestu za dělání přesčasů.

"Ale vůbec ne, pane. Jen..."

Á, problémy začínají, pomyslel si.

"Jen co?"

"Jen jsem myslel, jestli byste si na to neměl rozsvítit. Přece jenom už je to nějakou chvíli, co se začalo stmívat."

"A-ano, ji-jistě. No vidíte, jak jsem do toho... zabraný. Ani mi to nepřišlo. A přitom si takhle kazím oči. Děkuji vám za upozornění." Jen těžko se mu podařilo zahrát to do autu. S tím nepočítal. Světlo. Pche... Nakonec mu jeho plán překazí to, že i dnes zapadlo slunce. To snad ne. Hlídač naštěstí celou věc přešel bez povšimnutí:

"No jistě. To jste celí vy. Vědci! Chachá. Pro samou vědu byste se dokázali připravit o zdraví. To se mi snad zdá..."

Hlídač ze sebe ještě nějakou dobu chrlil životní moudra podprůměrně inteligentního bezdomovce, než se rozloučil a zmizel za zavřenými dveřmi pracovny. Jiří si oddechl tak, že to muselo probudit i pavouka spícího na pavučině v rohu místnosti.

Tentokrát mu štěstí přálo, ale příště už to tak být nemusí, pomyslel si. Musí si dávat větší pozor.

Všechno tedy šlo podle plánu. Další obchůzku bude hlídač dělat nejdřív za hodinu. To je dost času na procházku do oddělení výzkumu časoprostoru.

Dveře za sebou zavřel tak tiše, jak to jen šlo. Začal zlehka našlapovat směrem ke schodišti. Výtahem jet nemohl, věděl, že by to bylo příliš nápadné. Cestou se ještě ujistil, zda má to, co potřebuje nejvíc - přístupovou kartu. Nahmatal ji v kapse a to ho uklidnilo. Každé zdržení a vracení se by mohlo zbortit plán. To si nemohl dovolit.

Na schodišti byla tma a tak nemohl jít příliš rychle. O dvě patra výš, kde byl jeho cíl, dorazil asi za pět minut. Vstoupil na osvětlenou chodbu a opatrně se rozhlédl, aby se ujistil, že tu nikdo není. Prošel chodbou, samozřejmě ve vší opatrnosti, až na druhý konec ke dveřím označeným "ODDĚLENÍ VÝZKUMU ČASOPROSTORU, pracovna Ing. Světlého" a pod tím ještě cedulka "LABORATOŘ č.13".

Vytáhl přístupovou kartu a zasunul ji do "úst" čtečce umístěné ve výšce ramen. Získat kartu bylo snadné. Jarda byl jeho dobrým přítelem již deset let. Seznámili se na studiích a byli si ve většině vlastností více než podobní. Byli skoro jako bratři. Jednovaječní.

Kdyby tak Jarda tušil, jakou zoufalost Jiří chystá. Kdyby věděl, že zná jeho tajemství - stroj času v jeho laboratoři, o kterém nikdo neměl vědět.

Jiří se trochu zastyděl. Zalhal Jardovi, že nutně potřebuje prohlédnout nějaké materiály z jeho knihovny. Vymyslel nepravdu, aby získal přístupovou kartu. Ne. Ne, ne. To není pravda, že by mu to Jarda zazlíval. Určitě by mu odpustil, kdyby věděl důvod této lži.

S klidnějším svědomím sáhl po tlačítku na čtečce. Ozvalo se to, co chtěl slyšet - zámek cvakl, čtečka "vyplivla" kartu. Cesta byla volná.

Petra ležela na posteli. Hodiny ukazovaly půl dvanácté a ona obracela stránku v románu, který měla už týden rozečtený. Nemohla se soustředit, přestože román byl velice pěkně napsaný. Byla nervózní, necítila se ve své kůži. Věděla, že s Jiřím není něco v pořádku. Poslední dny se choval divně. Cítila jeho nejistotu a strach, ale nevěděla z čeho. Jejich duše byly propojeny poutem lásky a každý z nich žil zčásti za toho druhého, každý měl v sobě velkou část svého protějšku.

Ještě se nestalo, že by zůstal v práci přesčas. O to víc jí teď chyběl. Nevydržela to.

"7-8-5-1-7-9-9-0-6-3," opakovala si nahlas a mačkala tlačítka na číselníku telefonu.

"Dobrý večer, nezlobte se, že volám takhle pozdě, ale sháním manžela. Mohla bych s ním mluvit - jestli tam ještě je?"

Ksakru, na to nepomyslel. Teprve teď mu to došlo. Nevěděl sice, jak ho to napadlo, ale rozhodně mu to na klidu nepřidalo. Ještě aby tak Petru napadlo shánět ho telefonicky. No, snad to nebude až tak horké.

Došel k počítači v laboratoři a zapnul ho. Start proběhl bez problémů. Začal se prokousávat adresáři.

"Tohle to není, to taky ne, to taky..."

Zarazil se.

"Nebo že by to bylo ono?!?"

Otevřel "podezřelý" adresář, našel spustitelný soubor a vyťukal jeho jméno na klávesnici. Odeslal a téměř vykřikl radostí. Na obrazovce počítače se objevilo hlášení "POHYB V ČASOPROSTORU, Experiment 0019." A pod tím "Zadejte dnešní datum a přesný čas:".

Podíval se na hodinky a hbitě vyťukal 29.9.1998, 23:31:06. Odpověď zněla "Zadejte cílový datum a čas pohybu:"

Zavzpomínal. Bylo to 14. nebo 15.? Jistý si nebude nikdy. Zadal tedy raději 14.5.1988, 7:00:00 - na minutách a sekundách tolik nezáleželo.

"Délka mise:" - odpověděl 72 hodin.

"Čas návratu:" - no přeci 29.9.1998, 23:55:00.

"Údaje kompletní, chcete něco opravit? (A/N):" - N.

"Nyní se přemístěte pod ozařovač. Stiskněte Enter pro začátek odpočítávání..." Enter.

A teď rychle pod ozařovač. Ten byl maskován v lampě v rohu místnosti. Jarda opravdu chtěl, aby o jeho vynálezu nikdo nevěděl. Asi to tak bylo dobře - vždyť každý takový vynález se dá tak lehce zneužít. Možná, že to, co teď Jiří chystal a co už nemohl a ani nechtěl vrátit zpět, by mohlo být také zneužitím. Možná. Ale to už je jedno.

"10-9-8-7-6-5-4-3-2-1-..."

"Jirko, Jirko, vstávej!"

"Co je vole? Nech mě hnít."

"Vstávej, musíš na přednášku!"

"Hovno musim, akorát umřít musim." Co to bylo za slova? Vždyť to říkal: "Akorát umřít musim." A najednou z toho měl divný pocit. Naštěstí neměl čas o tom dlouho přemýšlet.

"Vstávej a netoč mě. Copak sem tvá máma, že se vo tebe furt musim starat?"

"Vidiš vole, nejsi máma, tak se nestarej. A nejsi ani budík, tak už konečně přestaň dělat rambajs, tady se nedá spát."

"Ty vole, nedělej bose, na tu přednášku musíš, jinak budeš mít zbytečnej průser."

"...hubu! Mam někde nějakou přednášku i s celym docentem Karáskem. Já sem se včera poctivě společensky unavil, tak se z toho teďko vyspim. A vyřiď každýmu, že jestli toho hnedkon teďko nenecháš, tak vstanu a začnu to řešit. A já, když mě někdo budí před polucí, tak se neznam."

"Jirko neblbni!"

"Co? Kdo? Jakej Jirka?"

"Hahaha. Vtipný. Dobře, jak chceš. Já ti to řikal. Já..."

"VODF¦¦¦Ň!!!! Seš jak malej Jarda."

Jarda odešel a Jiří začal zase usínat. Poopiční stavy sou hrozný stavy, říkal si. Konečně usnul. Ale zdály se mu samé podivnosti, věci, které nechápal. Měl sen o dívce, kterou nikdy předtím neviděl, ale přesto cítil, že ji zná. Cítil, že mu na ní záleží. Moc. Vypadalo to, jako by teď a tady byl jen kvůli ní.

Poopiční stavy sou hrozný stavy. A ty sny!!!

Probudilo ho cvaknutí dveří. Pohlédl tím směrem. Byl to Jarda.

"Jak se jmenuješ?" začal Jarda.

"Seš blbej, nebo co? Jirka, ne?"

"Á, tak pán už má po poluci."

"Raz dva tři smích. Hahaha."

"Děkuji, děkuji." ukláněl se Jarda.

"Šašku. Jaká byla přednáška, co?"

"Je důležité ši uvědomit, že š čašem ši nelže žahrávat. To je hlavní Ajnštajnova myšlenka, študenti..." začal stařecky skuhrat Jarda. Jiří se převlékal.

"Á, Karášek žaše filožovoval, čo? No eště že šem tam nebyl."

"Aby ti to nezůstalo. Jo, mam tě od něj pozdravovat."

"Kecy! Co říkal? Průser?"

"Ne, nevšim si toho, ale už to neriskuj."

"Dobráááá!"

"Pudem nějak ven?"

"Dobráááá!"

"No s tebou je zase hlína. Nemoh by sis hodit klídek?"

"Dobráááá! - Hej-Hej počkej, nezdrhej, já už budu hodnej, už tě budu poslouchat, mami, plenky si budu měnit sám..."

Zavřely se za nimi dveře.

Procházeli se po ulicích města a dívali se do výloh, po autech a po děvčatech. Teď měli namířeno zpátky na kolej. Najednou se zarazil. Ten roh domu před nimi, za který za chvíli zajdou, náhle upoutal jeho pozornost. Měl svíravý pocit, že přišla důležitá životní chvíle. Ale co může být za tím rohem tak důležitého? Denně za ním zmizí stovky lidí a on jediný má najednou, z ničeho nic, takový divný strach. Úzkost, obavy, aby to nezkazil. Ale co? Potřeboval nějaký impuls, nějaký záchytný bod. Snažil se ho najít. Pátral zrakem před sebou, tápal ve svých myšlenkách.

Najednou se před ním posadil na chodník holub. A on věděl, že to má. Jako mrknutím oka se ocitl v transu. Viděl tu samou ulici, šel po ní dopředu až k tomu rohu, ačkoli věděl, že ve skutečnosti stojí na místě. Zašel za roh a přitom stál kus před ním. Sledoval, jak se mu chodník pohybuje pod nohama, jak jeho nohy míjejí jedna druhou, i když měl jistotu, že s nimi nehýbe. Náhle ucítil, jak do něj někdo vrazil. Na zem se sesypalo pár papírů a knih. Pohlédl nahoru a uviděl před sebou tu dívku. Tu dívku z jeho snu - ale vypadala mladší. O dost mladší. Začal se jí omlouvat, pomáhal jí sbírat papíry a knihy. Byl z ní "vedle". Smála se a stále opakovala, že se nic nestalo. Nakonec ji pozval na kávu a ona přijala.

Co to je? Co to je za divný sen. To nemůže být sen. Stojím tady před tím rohem a zároveň jsem s tou dívkou za ním. A jakto, že je mladší než v tom minulém snu? Všechno je tak reálné. Téměř jako vzpomínka.

Vzpomínka? Jak bych mohl vzpomínat na něco, co se mi vlastně ani nestalo. Anebo stalo? Je to tak živé. Je to divné, jako bych skákal v čase...

Skoky v čase....

Čas...

Časoprostor...

Výzkumný ústav...

Jmenuje se Petra, je to moje žena. Ale nemá být, aby mohla žít i nadále šťastně. Je to zmatené, ale vzpomínám si. Jsem tu na návštěvě, abych jí ošetřil rány. Nesmím dovolit, aby se se mnou seznámila. Ale to bych mohl úplně změnit historii.

Jarda!

Že mě to nenapadlo dřív. Prohodíme se s Jardou. Ne, pošlu ho napřed, až přijde čas. To bude lepší. Ale kdy bude ta vhodná chvíle. Vzpomínej, vzpomínej!

Auto! Červené sportovní auto se objeví na rohu - to je ta vhodná chvíle.

Probudil se z transu. Měl jasno.

Zahlédl auto.

"Jdi napřed, jenom si tu odskočím," křikl na Jardu a zamířil k záchodkům.

Jarda zašel za roh.

Dveře pokoje se rozletěly. Jarda byl ve vynikající náladě.

"Kde se flákáš," přivítal ho Jiří.

"To mi nebudeš věřit. Zatímco ty si voblejzal záchodky, já se tam seznámil s perfektní kočkou. Já ji žeru. Vrazili sme do sebe na ulici a tak se to ňák zašmoulilo - a zejtra s ní mam další rande."

"A mě tu necháš čekat jako vola. Ti dík..." zabručel jakoby naštvaně Jiří, ale někde uvnitř začínal stále víc věřit, že splnil svůj úkol.

Procitl. Byl v Jardově laboratoři. Hodiny ukazovaly 23:35:03.

Někdo otevřel dveře. Byl to hlídač.

"Co děláte tady, v pracovně inženýra Světlého?"

"Já jsem s ním domluvený. Půjčil mi kartu. Nesháněla se po mně žena?"

"Žena?" podíval se nechápavě hlídač. "Odkdy jste ženatý?"

"Ne, nic, promiňte..."

"Asi jste přepracovaný. Neměl byste to přehánět. Sháněli vás akorát Světlí."

"Kdo?"

"No Světlí. Pan inženýr a jeho žena Petra."

"Aha. Petra..."

"Čekají na vás s tou oslavou výročí svatby. A prý mají nějaké překvapení. Tedy nechci mluvit nesmysly, ale proslýchá se, že čekají dítě. Jak jsou spolu šťastní. Moc jim to sluší, nemyslíte?"

"Ano, jistě. Vyřiďte, že už jedu."

Hlídač zavřel dveře a zbyla po něm ozvěna kroků v tichu chodby. Jiří zaklonil hlavu. Snad to bude fungovat.

Dnes byl celý den malátný. Nechce už ani jíst ani spát. Bolesti začínají být nesnesitelné. Cítí, že jeho dny jsou sečteny. Zbývá pár minut. Možná hodin. Ale to už je jedno.

Před měsícem se vrátil ze svého výletu do minulosti. Byl spokojený, když věděl, že žena, kterou miluje, je šťastná. Bylo to i jeho štěstí.

Rakovina je zákeřná. Ale už se nebojí umřít. Ví, že Petra je v dobrých rukou. Ulehl na postel a přemýšlel o svém životě. Ničeho nelitoval. Měl krásný život. Škoda, že to musí takhle skončit. Jak moc by si přál mít s Petrou děti. Vychovávat je, mít dvakrát víc štěstí. Život si ale nevybírá.

Ležel a už ani necítil bolest. Pomalu ztrácel vědomí. Myslel na ni. Na její duši, kterou s sebou stále nosil. Na její úsměv, dlouhé lesklé vlasy, krásný obličej. Naplňovala ho úleva, že se Petra nemusí dívat, jak umírá. Děkoval Jardovi za jeho vynález.

Tik-tak-tik-tak-tik...

Jeho mysl se propadla do temnoty a hodiny na zdi odpočítávaly další sekundy dějin.
 

Kdysi jsem znal jednoho pána a ten měl problém s velikostí svého nosu. Jeho rozměry byly příliš velké na to, kolik bylo schopno tolerovat jeho okolí. Ve vesnici, kde bydlel, ho nikdo neznal jeho pravým jménem, všichni říkali jen "ten s tím velkým nosem". Několikrát jsme se v rozhovorech s ním k tomu tématu dostali.

"Není to nic příjemného, ale dá se s tím naučit žít," říkával vždycky s úsměvem. Ale já vím, že někde v hloubi duše se tím trápil a ještě stokrát slyšel před spaním ozvěnu výsměšných komentářů svých zvrlých sousedů.

"Kde máš letadlo, když vlastníš takovej hangár?"

Nebo: "Měl bys začít vydělávat s tím svým velkokapacitním holubníkem!"

Dneska už problém nemá - vlastnoručně ho radikálně vyřešil. Nebyli schopni tolerovat jeho chybičku.

Taky jsem u nás ve městě občas vídal pana Pokorného. Nebyl zrovinka bohatý, ale že by byl chudý, to tedy rozhodně ne. Spoustu let se poctivě dřel, prodával zboží ve svém krámku od slunka do slunka, až si vydělal na auto. A časem na modernizaci obydlí.

A lidé - jak by ne - začali závidět. Prostě jim to bylo proti srsti. Oni vstávali v pět hodin ráno, aby mohli nastoupit v šest "na šichtu" a vrátit se po osmi hodinách domů se stejně strhanými rysy, jako když ráno zazvonil budík. To všechno za mizerný plat.

A pan Pokorný mezitím vlastnil několik obchodů i v okolních městech a jeho zaměstnání jim připadalo hrozně lehké. Netušili a nebo možná jenom nechtěli pochopit, kolik dní a měsíců si dobrovolně ubral ze svého života "zdravotní závadností" podnikání.

Jednoho dne ho začali vydírat. Nikdo nevěděl kdo, ale hrozba byla blízko.

"Jak by se ti líbilo najít svou dcerunku podřezanou? Dej sto hadrů a my dáme pokoj."

To prostě normální člověk dlouho nevydrží. A tak si ze svého života ubral dobrovolně ještě víc. Vyřešila to legálně držená "čezeta". Prásk...

Chybička se vloudí.

Měl jsem jednoho kamaráda a ten měl trable s láskou. Ta potvora, kterou miloval, s ním čtyřikrát chodila a čtyřikrát se zase rozešla. Byla to ale opravdu "ŽENA". Byla sympatická, dobře se s ní povídalo, byla inteligentní, měla smysl pro humor a taky hromadu stejných zájmů jako on a myslím, že to byly zájmy ušlechtilé. Co já vím, tak snad i víru měli společnou. Prostě - když byli spolu, byli perfektní pár a v čem se zrovna neshodli, v tom se skvěle doplňovali. Ona byla duševně i tělesně krásná a proto ji milovalo mnoho mužů. Možná i já. Ale nikdy tolik jako on.

Čtyřikrát se s ním dala dohromady a čtyřikrát ho opustila. Popáté to nevydržel. Našli ho ráno, jak se houpe na jednom javoru poblíž své chalupy.

Vztahy lidí nejsou bez chybičky.

U nás v ulici bydlela se svým manželem jedna docela pěkná paní. Ale neměla to lehké. Vzala si opilce a zjistila to moc pozdě. Snažila se s ním zůstat - prý kvůli dětem.

"Ty krávo, určitě s nim šoustáš. Když nejsem doma, seš tam pečená vařená, co?"

"To není takovej problém. Ty nejsi doma věčně. Chodíš se sem akorát vyspat z opice!"

"A co mam asi dělat, když mi zahejbáš. Jedině chlastat!"

"Asi už to nevydržim a zahejbat začnu, aby ten tvůj důvod byl pravdivej!"

"Děvko!!!"

Nezačala. Krabička Rohypnolu najednou je na mladou ženskou trochu moc. Ale s tím se tak trochu počítalo.

Poprvé v životě to nemělo chybičku.

Když tak o tom všem přemýšlím, občas mě přepadají deprese kvůli úplným maličkostem. Kdyby to šlo, chtěl byl všechny ty lidi, pána s velkým nosen, Pokorného, do mrchy zamilovaného kamaráda i tu mrchu, nezahýbající paní i toho jejího "notora", možná i to děvče na vozíku, které docela spokojeně stává uprostřed náměstí a pozoruje lidi kolem, a asi také spoustu jiných lidí - zkrátka chtěl bych je pozvat na "mejdan".

Vzal bych si tam fotoaparát a udělal bych si jedno velké skupinové foto. Byli by na něm všichni: ti, co to nezvládli, i ti, co to zvládají.

Prostě LIDIČKY A JEJICH CHYBIČKY.

A až by o mě usilovala zase nějaká další deprese (například až na mě někdo bude pokřikovat něco o velkém nose), podíval bych se na tu fotografii.

Jsem si jistý, že bych potom v klidu odložil nůž a všechno nakonec zvládnul. Jenže to foto nemám.

Co když to bez něj nebude fungovat?