Pokud stát zachází se všemi obyvateli stejně a zajistí jim stejné možnosti a práva před zákonem, vytváří politický prostor k tomu, aby lidé dosahovali svých cílů bez nutnosti bránit jiným lidem v přístupu ke stejným možnostem. Na základě principů vyjádřených v Chartě Organizace spojených národů vlády všech států musí dodržovat normy určité chování mezi státy a uvnitř státu, musí zajišťovat bezpečnost a dobré životní podmínky a také musí zajišťovat právní systém.

Porozumění a dodržování zákonů je rozhodujícím předpokladem zdravého systému společenské organizace. Každý systém musí právo nejen vytvářet, prosazovat, ale také sám se jím řídit. Zákony tvoří základ pro uspořádání vztahů mezi lidmi ve společnosti. Právní systém musí zajistit všem lidem základní lidská práva, jak jsou uvedena ve Všeobecné deklaraci lidských práv (the Universal Declaration of Human Rights), která byla přijata rezolucí 217 Valného shromáždění Organizace spojených národů 10. prosince 1948 v New Yorku. [N1] Každý má právo prostřednictvím politických nástrojů na podíl na vládě státu. Stát musí zajistit základní sociální podmínky a stejné ekonomické možnosti všem občanům.
 

Úkolem všech států je prosazovat a dodržovat mezinárodní právo ve třech oblastech. První oblastí jsou základní lidská práva, jak jsou vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Druhou oblastí je humanitární právo, které mimo jiné opravňuje Organizaci spojených národů zajišťovat na území postižených států humanitární pomoc a asistenci. Poslední oblastí je nenásilné řešení sporů mezi státy a uvnitř, včetně pružných vnitrostátních mechanismů pro zprostředkování, rozhodování a urovnávání sporů a dosažení sociálního smíru.
 

Všeobecná deklarace lidských práv zakazuje všechny formy diskriminace, otroctví, nevolnictví, mučení nebo jiného krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Každý má právo na život, svobodu, národnost, svobodu pohybu, svobodu náboženství, právo na azyl, právo na sňatek, svobodu pokojného shromažďování a řadu dalších práv. Všeobecnou deklaraci lidských práv podepsalo celkem 130 zemí světa.

Všeobecná deklarace lidských práv, spojená s Mezinárodní smlouvou o ekonomických, sociálních a kulturních právech (the International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights) a s Mezinárodní smlouvou o občanských a politických právech (the International Covenant on Civil and Political Rights) tvoří Mezinárodní seznam práv (the International Bill of Rights), který je základem "světového hnutí" Organizace spojených národů za lidská práva.

Řada regionálních organizací zahrnula Mezinárodní seznam práv do svých zakládacích listin a programů. Některé organizace dokonce doplnily další práva. Například Helsinská smlouva, která je zakládajícím dokumentem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE, the Conference on Security and Cooperation on Europe), ve shodě se Všeobecnou deklarací lidských práv prosazuje svobodu myšlení, vzdělání, náboženství a víry. Tato práva byla později rozšířena Pařížskou chartou o ochranu etnické, kulturní, jazykové a náboženské identity národnostních minorit.

Přesto většina států teprve začíná používat uvedené principy v bilaterálních vztazích. Přes řadu formálních schválení principů na ochranu lidských práv řada států tyto principy do praxe zavádí neochotně. Zajištění základních lidských práv vyžaduje aktivní závazky zodpovědných vlád. Avšak politická vůle a mezinárodní ochota k takovým závazkům se vyvíjejí velmi pomalu, protože dosud chybí jasné uznání vlád, že ochrana lidských práv je v jejich národním zájmu.

Původní rozhodnutí, které vedlo k začlenění problému lidských práv do Charty Organizace spojených národů, bylo motivováno především obranou před případnou další světovou válkou a hrůzným porušováním základních lidských práv, jehož se dopustili němečtí nacisté. Kdyby mezinárodní společenství zabránilo Hitlerovi a jeho stoupencům v porušování lidských práv v Německu, nemuselo k druhé světové válce vůbec dojít. Během Studené války se prevence před možnou světovou válkou zvrátila v strategii vzájemného zastrašování a vojenské rovnováhy. Avšak od 90. let 20. století stojí svět před novými problémy kolektivní bezpečnosti a na lidská práva je kladen mnohem větší důraz.

Vysoká komisařka Organizace spojených národů pro uprchlíky (the United Nations High Commissioner for Refugees) často vládám připomínala, že porušování lidských práv dnes se stane přívalem uprchlíků zítra. Lidská práva v tomto smyslu nemají pouze morální imperativ, ale jsou také nástrojem analýzy a formování politiky. Porušování lidských práv je prvním varováním před budoucím násilným konfliktem. Pokud některá vláda nerespektuje práva svých občanů, varovným signálem je rostoucí počet uprchlíků a další problémy, které později mohou vyústit v humanitární katastrofu. Zajišťování lidských práv je tedy nezbytnou součástí preventivní diplomacie a kolektivní bezpečnosti.
 

Některé regionální iniciativy v nedávných letech začaly považovat problematiku lidských práv za jeden ze základních faktorů stability. Evropský soud pro lidská práva a Celoamerický soud pro lidská práva řeší porušování lidských práv a problémy mezistátního a vnitrostátního útlaku. Evropský soud pro lidská práva, jako součást Rady Evropy (the Council of Europe), byl založen Evropskou konvencí o lidských právech v roce 1953. V 90. letech 20. století prokázal, že je jedním z nejúspěšnějších nástrojů mezinárodního práva. Celoamerický soud pro lidská práva byl založen Organizací amerických států (the Organization of American States) v roce 1979. Stal se silným obhájcem lidských práv na amerických kontinentech a jeho názor je respektován také na celosvětové úrovni. Tento soud má mandát prosazovat a hájit lidská práva ve spolupráci s Celoamerickou komisí.

Jedním ze základních kamenů pro vyhlašování humanitárních norem, které jsou významné zejména pro řešení konfliktů uvnitř států, je třetí článek v každé ze čtyř Ženevských konvencí. Tento článek se zabývá ochranou lidí v ozbrojených konfliktech na území některého signatářského státu. Ustanovuje humánní zacházení s lidmi, kteří se nijak neúčastnili bojů nebo nepoužili své zbraně. Zakazuje použití jakéhokoliv násilí proti těmto lidem, včetně ponižujícího jednání nebo jakékoliv persekuce. Navíc požaduje ochranu lékařskému personálu a lékařských transportů.

Ve společnostech, které byly roky nebo dokonce po celé generace zmítány válkou, násilím, diskriminací a útlakem, není jednoduché přijmout humanitární normy a vzájemné respektování lidských práv. Lidé se zde musí teprve naučit spolu žít, aniž by se vytvořily předpoklady pro nový výbuch násilí. Často tyto společnosti potřebují vnější pomoc a zprostředkování nebo také mechanismus rozhodování sporů.
 

V současné době existuje řada postupů pro zprostředkování nebo smíření sporů nenásilným způsobem. Smírčí řízení funguje nejlépe za podmínek definovaných právních vztahů, jako je tomu u mezinárodních obchodních smluv. Metody smírčího řízení obvykle vycházejí z dohod a smluv, které členské státy podepsaly. Tento způsob řešení sporů je účinný pouze v případě, že obě strany jsou ochotny respektovat mezinárodni právo. Přítomnost jmenovaných zástupců a role rozhodčí třetí strany zmenšuje možnost přímé komunikace mezi znepřátelenými stranami. Smírčí a arbitrážní soud (the Court of Conciliation and Arbitration), ustavený v roce 1994 Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE, the Organization for Security and Cooperation in Europe), nabídl možnost vyřešení vzájemných sporů mezi některými evropskými státy a státy bývalého Sovětského svazu. Činnost tohoto soudu vychází z Konvence o smírčím řízení a arbitráži a jeho smírčí procedury vytvářejí přitažlivou alternativu pro řešení vzájemných sporů mezi státy.

Zprostředkování je však úspěšnější při řešení sporů na mezinárodní úrovni. Nevyžaduje předem žádné závazky a umožňuje přímou komunikaci mezi znepřátelenými stranami. Jeho cílem je pouze vyřešit konflikt ke spokojenosti všech sporných stran. Zprostředkování se často využívá jako nástroj pro řešení různých vnitřních a mezinárodních sporů. Příkladem je občanská válka v El Salvadoru, občanská válka v Mozambiku, řešení sporů mezi Řeckem a bývalou jugoslávskou republikou Makedonie.

V prevenci násilných konfliktů má menší význam Mezinárodní soudní dvůr (IJC, the International Court of Justice), jehož podíl na řešení konfliktů a obnovení míru je dobře dokumentován. Během své existence vyřešil asi 100 případů, které se týkaly závažného ohrožení bezpečnosti a válečných zločinů. Spory, které vedou k násilným konfliktům, se většinou netýkají porušování zákonů, vzájemných smluv nebo závazků. Obvykle jde o politické spory týkající se různých národních zájmů. Znepřátelené země nebo skupiny nemají zájem řešit své spory zdlouhavě před soudem. Většina států, které respektují jurisdikci Mezinárodního soudního dvora, si vyhradily právo neřešit před tímto soudem spory, které se týkají národní bezpečnosti nebo podobných oblastí. Pravomoc Mezinárodního soudního dvora při řešení vnitrostátních sporů je silně omezena faktem, že před tímto soudem jako sporné strany mohou vystupovat pouze státy.

Soudní řízení Mezinárodního soudního dvora obvykle zesilují konfrontační a nepříznivé aspekty sporů, přinejmenším během soudního jednání. Během 90. let 20. století se objevily některé návrhy, jak posílit pravomoci Mezinárodního soudního dvora, které se týkají fungování a jmenování soudců a využití Mezinárodního soudního dvora jako poradního orgánu národních soudů. Teprve budoucnost ukáže, zda Mezinárodní soudní dvůr se stane účinnějším nástrojem v prevenci násilných konfliktů.

Bez ohledu na současná omezení Mezinárodního soudního dvora Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že jeho hlavní role spočívá v prosazování zákonných norem chování států vůči sobě navzájem.
 

Není snad základnějšího politického práva, než možnost se vyjádřit k vládě jiného. Zdravé politické systémy představují určitou dohodu mezi lidem a jeho vládou, jejímž základním úkolem je zajistit, aby lidé žili beze strachu nebo donucování. Lidé musí mít právo zvolit si a nahradit svoji vládu. Demokracie lidem zajišťuje podílet se na zlepšení svých životních podmínek. Základním nástrojem demokracie je soutěž mezi skupinami lidí, které prosazují své zájmy. Udržitelný demokratický systém také potřebuje funkční a spravedlivý právní systém, armádu pod civilní kontrolou, policii střežící dodržování zákona a další civilní složky a instituce, které jsou kompetentní, důvěryhodné a jejichž činnost lze veřejně kontrolovat.

Účinný podíl veřejnosti na vládě na základě práva zmenšuje potřebu lidí vzít věci do svých rukou a řešit rozpory násilím. Proto je velmi důležité, aby všechny skupiny obyvatel byly pevně přesvědčeny, že mají skutečné možnosti ovlivňovat politiku svého státu. Procesy, které zajišťují tento vliv občanů na vládu státu, jsou velmi různé.

Vnitřní politický systém je trvale ovlivňován okolními státy. Demokratické státy nemají potřebu mezi sebou bojovat. Samozřejmě nikoliv ve všech otázkách se státy navzájem shodnou, jako vidíme na příkladě vleklého sporu mezi Rakouskem a Českou republikou o provoz jaderné elektrárny Temelín. Všechny spory jsou však řešeny na principech tolerance a vzájemné dohody, případně jsou využity různé nenásilné nátlakové politické mechanismy. Někdy státy vytvářejí nové instituce a procesy pro řešení nově vzniklých požadavků, jako jsou mechanismy řešení vzájemných sporů v globálních ekonomických institucích.
 

Můžeme si položit otázku, jak dosáhnout demokracie mírovým způsobem v zemích, které dosud mají různé autoritářské režimy. Tato otázka je klíčová pro řadu zemí na celé planetě. V současné době probíhá obtížný přechod k demokracii v řadě zemí Afriky, který Generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan označil jako "třetí vlnu". Během bouřlivých padesáti let Afričané nejprve bojovali proti koloniálnímu systému a apartheidu. Poté následovala "druhá vlna" občanských válek, tyranie vojenských režimů a ekonomické stagnace a hlubokého propadu. Koncem 90. let 20. století se řada afrických zemí vydala směrem k demokracii, jako je Benin, Erithrea, Etiopie, Ghana, Malawi, Mozambik, Namibie, Jihoafrická republika, Tanzanie, Uganda a další.

Dosažení přechodu k volené vládě a k obnově legitimních vlád po období anarchie někdy vyžaduje dočasné sdílení moci různých skupin. Existuje samozřejmě celá řada sdílení moci, ale všechny musí zajišťovat širokou účast obyvatelstva na rekonstrukci válkou nebo anarchií zničené země, základní zdroje pro přežití všem obyvatelům, rovný přístup ke vzdělání, k ekonomice a politice. Silná občanská společnost byla velmi důležitá při přechodu zemí střední a východní Evropy od komunistické totality k demokracii. Přechod k demokracii ve státech, kde docházelo k dlouhodobému potlačování občanské společnosti (Albánie, Bělorusko, Bulharsko) je mnohem obtížnější, než tomu bylo ve státech, kde existovala sociální soudržnost a instituce občanské společnosti měly větší vliv (Československo, Maďarsko, Polsko). V některých extrémních případech, jako v Albánii v roce 1997, přechod k demokracii může vyžadovat dočasnou přítomnost mezinárodních vojenských sil, které zajišťují právo a pořádek.

Při přechodech od vojenské vlády v Argentině (1983), v Chile (1989), v Haiti (1995) a v Turecku (1983) se podařilo vyhnout krveprolití kombinací politického oslabení jádra vojenské vlády a silnými vnitřními a vnějšími tlaky. Vojenský režim není schopen se současně zabývat dramatickými politickými, institucionálními a ekonomickými změnami (jako tomu bylo v Chile) nebo vzdorovat rostoucí podpoře demokracie v kombinaci s vnitřním rozpadem nebo selháním armády (jako v případě Argentiny). Transformaci od vojenské k civilní moci provází rostoucí rozpory uvnitř armády týkající se vlastní legitimity vlády, chybějící široká podpora veřejnosti, silná nespokojenost s vládou jedné strany a rostoucí tlak mezinárodních finančních a obchodních institucí na větší otevřenost a průhlednost trhu, spojená s neochotou nebo obavou v těchto zemích investovat. Důležitým faktorem je také neochota veřejnosti podporovat vládu a její státní aparát, soustavný silný tlak veřejnosti, podporovaný vládami v zahraničí, mezinárodními organizacemi a nevládními organizacemi.

Po pádu autoritativního režimu nebo občanské válce má klíčový význam obnova legitimní moci a smíření původně znepřátelených stran. V Československu k pádu komunistické moci v listopadu roku 1989 výrazně přispěla politická rozvaha představitelů Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, kteří vytvořili vládu "národního porozumění" a zabránili násilnému zúčtování s představiteli komunistické moci, zejména pak s příslušníky Státní bezpečnosti, bývalými dozorci koncentračních táborů nucených prací a věznic pro politické vězně.

Existují nejméně tři hlavní způsoby, jak dosáhnout zákonného vyrovnání s představiteli, pomahači a zločinci autoritativních režimů: důrazné a viditelné použití existující soudní moci, ustavení zvláštní vyšetřovací komise nebo důvěra v mezinárodní soudní tribunály, které se začnou zabývat režimem způsobenými zločiny. V Německu po jeho sjednocení kriminální zločiny soudily existující soudy. V Argentině, v Chile, v El Salvadoru a v Jižní Africe vznikly zvláštní komise, které prošetřily stížnosti proti představitelům bývalé moci a kriminální případy předaly soudům. Zločiny ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii vyšetřoval mezinárodní soudní tribunál.

Mezinárodní soudní tribunály sehrávají důležitou roli odstrašováním potenciálních válečných zločinců a smířením dříve znepřátelených stran. Soudní tribunály jsou důvěryhodným fórem, které projednává stížnosti postižených osob a legitimním procesem s jednotlivci dosahuje spravedlnosti za prokázané zločiny. Tyto tribunály se však také potýkají s vážnými problémy, pokud se jim například nepodaří prokázat vinu významných vůdců za hromadné násilí nebo genocidu nebo pokud narazí na hranice své kompetence a jurisdikce. Příkladem byl bývalý prezident Jugoslávie Slobodan Miloševič, jehož jugoslávská vláda odmítala vydat jurisdikci mezinárodního soudního tribunálu. Dalším příkladem byl svržený irácký diktátor Saddám Husajn byl Spojenými státy americkými vydán do jurisdikce iráckého státu. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že Organizace spojených národů ustaví mezinárodní trestní soud, který bude mít pravomoc zabývat se válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti mezi státy i uvnitř států.

Řada institucí civilní společnosti sehrává klíčovou roli při smíření původně znepřátelených stran. Takovými společnostmi jsou náboženské instituce a církve, veřejné sdělovací prostředky, společenské organizace a vzdělávací instituce. Pokud dosud chybí soudní moc, může být jejich úloha rozhodující.

Rozšíření a posílení organizovaných politických stran může být jednou z cest, jak se veřejnost může podílet na státní moci. Další prvky demokratizace společnosti jsou přinejmenším stejně důležité. Svobodné a nezávislé sdělovací prostředky umožňují občanům komunikovat mezi sebou navzájem a se svojí vládou. Rovný přístup k ekonomickým možnostem umožňuje všem občanům dosahovat svých cílů a prosazovat své zájmy na základě svých schopností. Všichni občané musí mít také stejná práva pracovat ve státních službách. Důležitý je také vyrovnaný a spravedlivý daňový systém, nezávislé soudy a ústavní, zákonodárná a výkonná moc, která současně chrání lidská práva. Občané musí mít právo se podílet na moci na všech jejích stupních podle svých schopností a na základě volby široké veřejnosti. Ozbrojené síly se musí řídit zákony a musí existovat jejich veřejná kontrola.

Krátce řečeno, právo svobodně vyslovit názor na vládu někoho jiného je základním lidským právem, které vytváří politický rámec pro řešení případných sporů mezi skupinami a jednotlivci zcela nenásilnou cestou. Lidé musí být přesvědčeni, že jejich vláda není zkorumpována, že udržuje právo a pořádek, že zajišťuje základní lidské potřeby a že hájí jejich zájmy.
 

Demokratický politický systém nabízí všem lidem stejné možnosti, což ovšem neznamená, že všichni lidé těchto možností mohou nebo budou využívat. Zvláštní pozornost musí stát věnovat zvláštním potřebám lidí velmi starých, velmi mladých, chudých a zdravotně postižených. Rozdíly mohou existovat také mezi různými skupinami ve společnosti a proto je třeba jim věnovat pozornost, aby měly stejná práva a možnosti jako ostatní občané. Mezi jejich práva patří ochrana důležitých kulturních tradic, včetně práva na vzdělání v jiném jazyce a práva na svobodu náboženského vyznání.

Tato témata jsou někdy politicky výbušná dokonce v takových otevřených společnostech, jako je Kanada nebo Spojené státy americké. Příkladem je používání výlučně anglického jazyka ve Spojených státech, které znevýhodňuje španělsky mluvící občany. V Kanadě má hnutí separatistů v Quebecu širší kontext, kdy uvnitř této provincie existují tlaky původních Indiánů hledajících své původní kulturní tradice.

Jednou z možností je umožnit kulturním a jazykovým skupinám provozovat soukromé vzdělávací instituce. Další možností jsou vícejazyčné instituce. V Jihoafrické republice kvůli zajištění kulturního sebeurčení národnostních skupin nová ústava uznává 11 oficiálních jazyků. Studenti mají právo na vzdělání v jazyce podle svého výběru. V Indii, kde mnoho lidí používá angličtinu, ústava uznává 18 oficiálních jazyků s domorodými kořeny. Belgie přijala řadu zákonů a praktik zajišťujících rovnoprávnost vlámsky, francouzsky a německy hovořících populací od kulturní přes vzdělávací až po jazykovou oblast. Švýcarsko si zachovává svoji národní jednotu a přitom ve svých hranicích ochraňuje čtyři odlišné kultury a tři jazykově odlišné skupiny.

Na druhé straně používání jednoho jazyka může mít za určitých podmínek sjednocující účinek. Například v Tanzanii přes řadu jiných problémů všechny etnické skupiny hovoří svahilsky, což dodává lidem pocit národní sounáležitosti.

Odborníci a politikové se dosud snaží porozumět situaci v zemích bývalého Sovětského svazu, východní a střední Evropy. Zvláštní význam kromě role vůdců a společenské soudržnosti má začlenění minoritních skupin do společnosti, zejména pokud etnické hranice překračují hranice různých států, jako je tomu v případě etnických Albánců, Arménů, Maďarů, Rusů a Srbů. Různé konflikty mezi etnickými skupinami se zde mohou rozšířit přes hranice různých států. Proto musí existovat komunikační kanály vládami různých sousedních států, které mohou odstranit napětí mezi etnickými skupinami na lokálních úrovních.

Některé státy po rozpadu Sovětského svazu zdědily poměrně nebezpečnou národnostní situaci, kdy etnické skupiny přesahují hranice bývalých sovětských republik. Pokud se některá etnická skupina cítí v jednom státě utlačována nebo poškozována na svých právech, hledá podporu svého etnika ve státě druhém. Obyvatelé jednoho státu pak mohou chápat existenci svého etnika v jiném státě jako oprávnění vměšovat se do vnitřních záležitostí tohoto státu. Příkladem může být situace v Náhorním Karabachu.

Náhorní Karabach (Nagorno Karabach) je území, na němž žijí především Arménové, kteří tvoří minoritu mezi Ázerbajdžánci. Koncem 80. let 20. století, kdy již bylo nepochybné, že sovětské republiky získají nezávislost, Arménové z Karabachu požadovali začlenění svého území do Arménské sovětské republiky. Azerský nacionalismus vzrůstal s počtem pro-arménských demonstrací, které vedli Arménové z Náhorního Karabachu. Azerské pouliční nepokoje, které byly namířeny proti Arménům, vedly k rostoucímu násilí. Rusko se samo zmítalo v politické krizi a počátkem 90. let nebylo schopno situaci udržet pod kontrolou.

Rozpad Sovětského svazu dal konfliktu mezi Armény a Azery v Náhorním Karabachu mezinárodní kontext. Arménie podporovala povstalce v Náhorním Karabachu, ale současně byla ohrožena tlakem Ázerbajdžánu. Turecko podporovalo Ázerbajdžán, který se cítil být ohrožen ruskou intervencí. Rusko se domnívalo, že se Turecko snaží proniknout do ruské sféry vlivu. Neschopnost Arménie a Ázerbajdžánu vyřešit spor nenásilnou cestou, snaha místních vůdců uchopit moc a rozšířit svoji sféru vlivu a konečný rozpad Sovětského svazu vyústily ve výbuch násilí. Arméni v Náhorním Karabachu vyvolali svým činem sympatie Arménů po celém světě.

V každém státě musí být zachovávána schopnost kulturních a náboženských projevů minoritních skupin, které se odlišují od většinové populace. V řadě států se podařilo vytvořit prostředí, v němž lidé respektují své kulturní, společenské a náboženské tradice. Zvláštním příkladem je Kypr, kde se představitelé kyperských Řeků a Turků nedokáží již desítky let dohodnout. Přitom zde existuje minoritní skupina křesťanů, kteří překračují Zelenou hranici v Nicosii a na obou stranách praktikují svoji víru a náboženské obřady.

Pokud má nějaký společenský systém přežít bez otřesů, musí zajišťovat lidem kulturní a náboženskou svobodu. Jak poznamenal Hans Küng: "Přežití humanismu je v sázce... Nebude míru mezi národy, pokud nebude míru mezi náboženstvími."

Asi je zbytečné opakovat základní myšlenku této kapitoly: bezpečnost, zdraví a právo nejen zlepšuje životní podmínky lidí, ale také pomáhá zabránit použití násilí. Následující kapitola se bude zabývat otázkami, jak těchto podmínek lze dosáhnout. Jakou roli sehrávají vlády, mezinárodní organizace? Jak společnost sama může zabránit vzniku násilného konfliktu?
 

Rozsáhlý ničivý konflikt ohrožuje globální stabilitu vážným narušením pravidel a norem chování postižených států a lidí. Výbuchu násilí často předchází porušování lidských práv, které je důsledkem tragického selhání zákonů a práva. Pokud není právo obnoveno, lidé ztrácejí důvěru ve schopnost státu ochránit jejich základní lidská práva, dodržovat demokratické principy vlády a mezinárodní smlouvy. Pod tímto tlakem stále více lidí cítí, že musí vzít spravedlnost do svých rukou. Tato jejich snaha se ale obvykle zvrhne v ničivý konflikt. Pomoci při odvrácení hrozícího konfliktu není jen humanitární povinností, ale také nutností, jak chránit vlastní existenci.
 

Největší díl zodpovědnosti za rozsáhlé preventivní akce nesou státy a zejména jejich představitelé. Vlády se musí rozhodovat, zda nepodniknou žádné kroky, zda budou jednat samostatně nebo ve spolupráci s jinými vládami, zda využijí mezinárodních organizací nebo zda budou spolupracovat také se soukromým sektorem a různými nevládními organizacemi. Obecně přijatelným principem by mělo být, že státy, které mají největší možnosti zasáhnout, by měly mít největší zodpovědnost za zásah.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že představitelé, vlády a lidé nejblíže potenciálně nebezpečné situaci by měli nést prvotní zodpovědnost za preventivní akci. Pokud se akce nezdaří, samozřejmě mohou utrpět největší ztráty. Nejlepší prevencí jsou vždy kroky místního významu, tedy místní řešení místních problémů. Postižené vlády mohou nejlépe využít pomoci ze zahraničí, protože mají nejlepší představu o kritické situaci a o možnostech jejího řešení. Preventivní roli mohou sehrávat nejen vlády, ale také mezinárodní, soukromé a nevládní organizace prostřednictvím svých odborníků a materiálních nebo finančních zdrojů. Komise je proto přesvědčena o účelnosti kombinací vládních a nevládních akcí.

Vlády, které ignorují nebezpečí násilného konfliktu nebo na toto nebezpečí včas nereagují, riskují humanitární katastrofu a značné materiální škody. Za poválečnou rekonstrukci a obnovu konfliktem narušené ekonomiky nepochybně tyto vlády jednou obdrží účet, který obvykle mnohonásobně překročí možnosti státního rozpočtu a zadluží postižený stát na řadu let. Tíhu takového účtu pak obvykle nesou vyspělé průmyslové země, které jsou ochotny nebo mají možnost náklady uhradit. Komise se proto domnívá, že všechny státy by měly věnovat mnohem větší pozornost prevenci ničivých konfliktů, protože náklady na prevenci budou vždy činit jen zlomek nákladů, které by bylo nutné vynaložit na potlačení konfliktu, odvrácení humanitární katastrofy a obnovu konfliktem postiženého státu. Prevence ničivých konfliktů se musí řídit mezinárodními standardy, respektováním lidských práv, lidské důstojnosti a ochranou národnostních menšin.

Státy by měly v rámci Organizace spojených národů vytvořit a prosazovat normy nenásilného řešení konfliktů. Demokratické principy těsně souvisejí s prevencí ničivých konfliktů.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu zjistila, že někdy vyspělé průmyslové země prosazují zahraniční politiku, která je v rozporu s jejich domácími demokratickými principy a tak nepřímo přispívají ke vzniku ničivých konfliktů. Některé demokratické státy nejsou příliš ochotny převzít svůj díl zodpovědnosti v Organizaci spojených národů a oslabují tak potenciální možnost mezinárodního společenství odvrátit masové násilí.

Pokud však státy chtějí zajistit svůj vlastní vývoj a ekonomický rozvoj, nemohou ignorovat nebezpečné situace, které se ve světě objevují. Státy proto musí vyvinout mechanismy pro odvrácení hrozby násilných konfliktů a vypracovat koordinovaný postup. Například některá jednání skupiny G-8 (Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Rusko, Velká Británie a Spojené státy americké) by mělo zahrnovat také diskusi o vývoji konfliktů na naší planetě o způsobech, jak členové skupiny mohou odvrátit hrozbu násilných konfliktů.

Představitelé všech států musí považovat prevenci násilných konfliktů za jednu ze svých hlavních priorit. Na každém vrcholném zasedání států nebo vlád by měla být jedním z témat diskuse o domácí a zahraniční situaci. Je nutné využít všech takových zasedání k diskusi o počátečních příznacích násilných konfliktů a zformulovat jasnou strategii postupu proti těmto konfliktům na národní, regionální a mezinárodní úrovni. Vrcholná zasedání by měla vypracovat a schválit plány s postupy na řešení krizí.

Někdy se podaří mezinárodnímu společenství zasáhnout ještě předtím, než konflikt přeroste v hromadné násilí. Většinou však mezinárodní společenství vyčkává do doby, dokud není zřejmé, že postižený stát nebo státy nejsou schopny problém zvládnout. Avšak jak napětí narůstá a konflikt se prohlubuje, rozumné a řízené jednání je stále obtížnější. Znepřátelené strany jsou méně a méně ochotny zasednout k jednacímu stolu a řešit spory mírovou cestou. Drastickým příkladem může být napjatá situace mezi palestinskou samosprávou a Izraelem v roce 2001, kdy palestinští teroristé z militantních hnutí Hamas a Islámský džihád útočili na izraelské civilní obyvatelstvo a izraelská vláda se rozhodla k rozhodným vojenským krokům. Podobná situace se opakovala v roce 2003.

V takovém případě by měli zahraniční vyjednavatelé jasně a zřetelně znepřáteleným stranám vysvětlit, jaké jsou výhody mírového řešení a jaké utrpení civilnímu obyvatelstvu a těžké materiální škody může přinést vojenský násilný konflikt. Tento druh zahraniční pomoci mohou poskytnout nejen vlády států, avšak také mezivládní organizace, nevládní organizace a představitelé soukromého sektoru. Vlády by proto měly zpřesnit své schopnosti identifikovat a sledovat příčiny vedoucí k masovému násilí. Proto je nutné vytvořit spolehlivé kontakty s privátním sektorem, který je obvykle schopen jako první poskytnout varovné signály. Dále je nutné, aby všechny organizace jednaly koordinovaně.

Stále více států, obvykle těch menších, které lépe ovládají umění vytvářet koalice k prosazení svých zájmů, již reaguje na rostoucí vlnu násilí ve světě. Některé státy, jako například severské státy Evropy, se orientují na zprostředkování jednání znepřátelených stran v určitých oblastech. Norsko vytvořilo nový postup spolupráce vládních a soukromých organizací na řešení krizí, který je velmi pružný. Tzv. Norský model vyplňuje mezeru mezi varováním a řešením naléhavých událostí. Základem tohoto modelu je Norský pohotovostní systém NOREPS (the Norwegian Emergency Preparedness System) a Norská banka pro demokracii a lidská práva NORDEM (the Norwegian Resource Bank for Democracy and Human Rights), která zajišťuje nezbytné finanční zdroje. NOREPS vytvořil rámec vztahů mezi různými vládními, dobrovolnými, soukromými a nevládními organizacemi při řešení krizí.

Systém NOREPS je schopen velmi rychle zajistit potřebnou finanční, hmotnou podporu a záchranné prostředky pro oblasti postižené nějakou katastrofou. Během pouhých 72 hodin je schopen dopravit do postižené oblasti více než 400 odborníků, kteří jsou vycvičeni a vyškoleni k okamžitému nasazení v postižené oblasti. Jednotlivé skupiny jsou tvořeny odborníky, kteří zajišťují zdroje pitné vody, lékařskou péči, provoz polních nemocnic, odstraňování trosek a vyhledávání zraněných. Od roku 1991 systém NOREPS byl využit při řadě zásahů Organizace spojených národů a dalších mezinárodních organizací. NORDEM je banka, jejíž odborníci jsou schopni zajistit finanční zdroje pro podporu lidských práv, pro asistenci při volbách a pro další formy podpory demokracie. Od druhé poloviny 90. let 20. století systém NOREPS rozmístil stovky svých záchranných pracovníků, poradců na ochranu lidských práv, zprostředkovatelů mírových jednání a pozorovatelů po celém světě. Norská vláda vytvořila pro spolupráci s nevládními organizacemi další nástroje včetně "Výboru pro řešení katastrof", na jehož činnosti se podílí ministerstva zahraničních věcí a obrany.

Švédské ministerstvo zahraničních věcí vysílá své mise, které získávají informace o porušování lidských práv ve světě. Tyto informace slouží nejen švédským organizacím při účinné a rychlé reakci na již vzniklé konflikty ve světě, ale jsou využívány také pro včasné varování na mezinárodní úrovni.

Kanada, Holandsko a Irsko již mají v poskytování humanitární pomoci dlouhou tradici. Kanadské a dánské studie vypracovaly metody rychlé reakce, jichž využívá Organizace spojených národů a které pomohly převést teoretické debaty k praktickým krokům. Irsko vysílá své humanitární záchranné pracovníky do různých oblastí Afriky, včetně těch nejobtížnějších a nejnebezpečnějších, jako je Somálsko, Etiopie a Demokratická republika Kongo (dříve Zaire).

V roce 1994 americké ministerstvo zahraničí ustavilo iniciativu ministra pro preventivní akce jako vnitřní mechanismus pro politické a diplomatické předvídání násilných konfliktů. Národní výcvikové středisko zahraničních věcí zahrnulo výuku prevence násilných konfliktů do svého programu. Ministerstvo obrany již několik let prosazuje program "preventivní obrany", který koordinuje vojenské a nevojenské úsilí prevence ničivého konfliktu. Ve Velké Británii úřad zahraničních věcí a spojeného království podnikl řadu kroků pro předvídání vývoje konfliktů ve světě. Austrálie sehrála významnou roli při zprostředkování mírového procesu v Kambodži, při prosazení Konvence o chemických zbraních a Smlouvě o zákazu testů jaderných zbraní. Zasedání Canberrské komise přispělo ke snaze dosáhnout úplné likvidace jaderných zbraní.

Řada vlád se podílí na mezinárodním úsilí na zákazu výroby, šíření, skladování a používání pozemních min.

Je tedy vidět, že státy a jejich představitelé věnují stále více pozornosti prevenci válečných a násilných konfliktů, a že jejich politika směřuje k vybudování systémů lepší spolupráce vládních a nevládních organizací. Cílem je vybudování světového systému prevence všech násilných konfliktů, který by překonal všechna finanční, materiální, vojenská, politická, diplomatická, technická a organizační omezení těchto národních systémů.
 

Historie ohromných masakrů a válečných zločinů ve 20. století dokazuje, že tradiční systém vládních a nevládních organizací, které se zabývají prevencí masového násilí, válkami a obranou míru, není dostačující. Proto je nezbytné nalézt relativně nové občanské skupiny a instituce, které se mohou na prevenci účinně podílet.

Znovu zopakujme, že hlavní zodpovědnost za prevenci a řešení násilného konfliktu nesou vlády, které jsou tomuto konfliktu nejblíže. Tyto vlády však mohou využít účinné pomoci soukromého a nevládního sektoru. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že k prevenci ničivých konfliktů mohou významně přispět také různé agentury, instituce a občanská sdružení.

Jak k prevenci ničivých konfliktů mohou přispět různé prvky soukromého sektoru, jako jsou nevládní organizace, náboženské instituce a církve, vzdělávací a vědecké společnosti, obchodní společnosti a hromadné sdělovací prostředky? Jak mohou přispět různé prvky občanské společnosti v zemích, v nichž hrozí násilný konflikt? Tato druhá otázka je zejména důležitá v případech, kdy represivní režimy utlačují občanskou společnost a brání řešení problémů společnosti. Proto je důležité objevit ty prvky občanské společnosti, které mohou přispět ke zklidnění napjaté situace svým zájmem, svou společenskou zodpovědností a vzájemnou pomocí. Příkladem jsou odborové organizace, které v řadě případů mohou pomoci přesvědčit široké vrstvy obyvatelstva k účasti na procesu demokratizace. V Jihoafrické republice například organizace občanské společnosti významně přispěly k sociálnímu smíru.

Opoziční skupiny v Jihoafrické republice aktivně bojovaly proti apartheidu desítky let. V roce 1976 došlo k povstání v Sowetu, jehož důsledkem byl rychlý růst občanských společností mezi černošským a barevným obyvatelstvem a částečně také mezi bělošskými obyvateli, kteří nesouhlasili s politikou apartheidu. Vznikaly vládou nepovolené studentské spolky, odborové svazy, náboženské skupiny, ženská sdružení a osvobozenecká hnutí. Řada těchto organizací zajišťovala nezbytné sociální služby a pomoc, jako byly lékařské kliniky, humanitární zařízení a vzdělávací organizace. Další organizace trvale vyvolávaly domácí a dokonce mezinárodní tlaky na změny politického systému. Vznikly široké koalice jako Kongres odborových svazů jihoafrické republiky a Jednotná demokratická fronta, které získávaly širokou podporu domácího obyvatelstva a mezinárodní pozornost. Arcibiskup Desmond Tutu získal v rozhodujících chvílích mezinárodní podporu.

Zmíněné občanské organizace díky svým vůdcům společně a uváženě působily proti jihoafrickému rasistickému režimu. Řada těchto vůdců sehrála důležitou roli při přechodu původního režimu apartheidu k demokracii a v současné době zastává vysoké funkce v nových demokratických vládách Jihoafrické republiky.

Jihoafrická vláda však dosud nemá dostatek finančních prostředků k překonání chudoby a hluboké sociální nerovnosti, která byla jedním z důsledků režimu apartheidu. Aby demokracie v zemi přežila, občanské společnosti musí nadále sehrávat důležitou roli pro udržení sociálního smíru.

Řada prvků občanské společnosti na celém světě je určena pro prevenci ničivých konfliktů a veřejně vyhlašuje svůj zájem na zajištění nezbytných podmínek. Tyto prvky občanské společnosti získávají určité finanční prostředky a díky tomu často mají značné možnosti, ale také velkou zodpovědnost.
 

Prakticky každý konflikt někde ve světě vyvolává mezinárodní pozornost, humanitární přítomnost a diplomatickou aktivitu. Jako první, často dlouho před vznikem konfliktu v postižené oblasti působí nevládní organizace, které zde zajišťují humanitární, lékařskou a vzdělávací pomoc. Nevládní organizace se hluboce angažují ve všech konfliktem ohrožených oblastech ve světě. Proto jsou velmi důležitým prvkem při odvrácení hrozby nebo při řešení vzniklého násilného konfliktu. Pracovníci nevládních organizací jsou často vystaveni stejnému nebezpečí jako vojáci.

Nevládní organizace jsou projevem občanské společnosti. Mají důležitý význam pro politické zdraví všech států. Jejich přínos při prevenci a řešení násilných konfliktů a zejména hromadného násilí uvnitř států je jedním z pilířů dnešní společnosti.

Nevládní organizace v řadě zemí světa zajišťují celou řadu služeb, které nejsou schopny zajistit vlády těchto zemí nebo mezinárodní organizace. Nejsou závislé ani na politice vlád, ani na obchodních zájmech a sami rozhodují o svých akcích ve věci veřejného zájmu. Rychlý rozvoj informačních technologií, trhem řízená ekonomická nezávislost a snazší a levnější komunikace uvnitř států a mezi státy umožňují řadě nevládních organizací působit po celém světě. Nevládní organizace se tak stávají předvojem globálních myšlenek, finančních zdrojů a technické asistence. Během obtížného ekonomického a politického přechodu mají organizace občanské společnosti rozhodující význam pro odvrácení nebezpečí násilných konfliktů.

Nevládní organizace mají různou velikost a různý mandát. Existují velké nevládní organizace, jako Oxfam, která působí ve většině zemí světa a má rozpočet několika stovek miliónů dolarů ročně. Existují také menší nevládní organizace, jako je Mírová iniciativa v Nairobi, která se soustřeďuje pouze na jednu zemi nebo na jediný typ problémů.

Nevládní organizace se dnes zabývají širokou škálou problémů, jako je ochrana životního prostředí, kontrola a omezení zbrojení, ochrana lidského zdraví a řada dalších problémů globálního nebo lokálního významu.

Existují tři široké kategorie nevládních organizací, které mají důležitý význam pro prevenci ničivých konfliktů: organizace na obranu lidských práv a obhajobu dalších práv, humanitární a rozvojové organizace a malá, avšak rostoucí skupina, která pomáhá otevírat cestu pro neformálnější vnitřní nebo mezinárodní mírové procesy.

Všechny tyto nevládní organizace poskytují včasné varování před rostoucím napětím v určité oblasti a mohou otevřít a chránit nezbytný politický prostor mezi znepřátelenými skupinami, který umožňuje vzniklé spory řešit nenásilně. Nevládní humanitární organizace mají značnou pružnost a jsou schopny rychle zajistit nezbytné potřeby obětí konfliktu (zejména domácích vysídlenců) již během složité a napjaté situace. Rozvojové a demokratizační procesy podporující skupiny mají význam zejména během mírového přechodu od autoritativních režimů k demokracii a jsou schopny zabránit zvratu demokratizačního procesu zpět k násilí. Práce mezinárodních nevládních organizací a jejich vzájemné propojení po celém světě vychází z principů společných zájmů a společných cílů a také z politické vůle podpořit kolektivní úsilí prevence násilných konfliktů.

Řada nevládních organizací má hluboké znalosti regionálních a místních podmínek, kultury a vztahů v oblastech, v nichž působí. Díky různým osobním vztahům na různých úrovních mohou tyto nevládní organizace činit různé kroky, které vlády oficiálně učinit nemohou. Navíc nevládní organizace mají často přístup také do oblastí, kam mezinárodní organizace vstoupit nemohou bez ohrožení národní suverenity postiženého státu.

Některé nevládní organizace se přímo soustřeďují na prevenci a řešení konfliktů. Monitorují vývoj konfliktů, předávají včasné varování o zhoršující se situaci a násilí, zajišťují jednání mezi znepřátelenými stranami jako neutrální strana, zprostředkovávají nebo organizují zprostředkování jednání, nabízejí možná řešení konfliktu mírovým způsobem a analyzují situaci, umožňují konflikt překonat sjednáváním příměří, pomáhají obnovit právo a pořádek, zajišťují nezávislé zpravodajství a obnovu nezávislých médií v oblasti, pomáhají při organizaci svobodných voleb a dohlížejí na jejich průběh, poskytují pomoc při složitých procesech demokratizace společnosti, která zmenšuje pravděpodobnost, že se obnoví původní konflikt mezi dříve znepřátelenými stranami.

Nebezpečné vyhrocené situace a konflikty vznikají na celém světě. Proto nevládní organizace musí při svém úsilí nejen spolupracovat navzájem, ale také spolupracovat s mezinárodními a vládními organizacemi, aby nedocházelo ke zbytečným akcím nebo k chybným krokům, které by mohly situaci dokonce zhoršit. Některé globální nevládní organizace se začaly soustřeďovat jen na určité aspekty humanitární pomoci. Například organizace Oxfam ve Velké Británii a v Irsku se soustřeďuje pouze na zajištění pitné vody a vybudování sanitárních zařízení. Organizace CARE se soustředila na logistické operace. Katolická podpůrná služba se soustředila na zajištění potravin.

Představitelé velkých humanitárních nevládních organizací by se proto měli pravidelně setkávat nejméně jednou ročně a takto si vyměňovat informace, aby zabránili nadbytečným operacím a dohodli si společné postupy při řešení krizí. Tato spolupráce by mohla vést k širší spolupráci mezi nevládními organizacemi na ochranu lidských práv, humanitárními organizacemi, rozvojovými a dalšími organizacemi, které mohou zabránit konfliktu nebo pomoci při jeho vyřešení.

Nevládní organizace musí spolupracovat s mezinárodními organizacemi a vládami, často za značně nebezpečných a nejistých podmínek. Proto budou nuceny vést širší dialog se svými partnery, aby se zabránilo vzájemným nedorozuměním nebo sporům, které by mohly celou složitou situaci ještě zhoršit. Jednou z možností je vzájemná výměna informací prostřednictvím různých setkání. Komise pro prevenci ničivého konfliktu rovněž doporučuje, aby Generální tajemník Organizace spojených národů využil svých možností a prosadil těsnější spolupráci nevládních organizací s OSN. Nevládní organizace a další agentury občanské společnosti by měly mít přímou možnost předkládat kompetentním orgánům OSN relevantní informace a upozorňovat tyto orgány na krizové situace.

Na rozdíl od vlád a Organizace spojených národů nevládní organizace nemohou donutit útočníky k dodržování lidských práv nebo k ukončení vojenských akcí. Nevládní organizace navíc musí pečlivě vážit své kroky, nesmí dávat přednost určité straně konfliktu nebo podlehnout politickému tlaku nebo korupci. Aby se vyhnuly jakýmkoliv krokům, které by některá strana zúčastněná v konfliktu zneužila ke svým cílům, musí nevládní organizace vypracovat vlastní etický kodex, jímž se budou všichni její pracovníci řídit.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu vysoce oceňuje práci nevládních organizací při prevenci násilných konfliktů. Nevládní organizace jsou značně pružné, mají přístup do oblastí, kam mezinárodní organizace nebo cizí vlády nemohou vstoupit z politických nebo právních důvodů, a mohou rychle reagovat na první známky zhoršující se situace nebo ozbrojeného konfliktu. Pracovníci nevládních organizací jsou často prvními svědky dramat a proto jako první pozvedají svůj hlas na obranu lidských práv. Informují světovou veřejnost o krvavých událostech válečných konfliktů, o utrpení tisíců nevinných lidí, o porušování lidských práv, o politickém bezpráví a násilí, mučení a vraždách. Pomáhají tak mobilizovat veřejné mínění a vlády k rozhodné akci.

- pokračování -