Literatura:

[1] Mužík, Josef: Štěchovický poklad - mýtus nebo skutečnost? nakl. Schwank, spol. s r.o., Okrajová 4, 736 01 Havířov. 1995.

[2] Butler, Rupert: Černí andělé. Historie zbraní SS. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z angl. orig.: The Black Angels, nakl. Arrow Books, Londýn 1989. Překlad: Ivan Ryčovský. ISBN: 80-85928-41-8.

[3] Masson, Philippe: Historie německé armády, 1939 - 1945, Naše vojsko, Praha 1995, ISBN: 80-206-0461-8 překlad: Jiří Žák. Z franc. orig.: Histoire de l' armée allemande 1939 - 1945

[4] Colloti, Enzo: Hitler a nacismus. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z italského orig.: Hitler e il nazismo, nakl. Giunti a Casterman, 1994. Překlad z italštiny: Josef Hajný. ISBN: 80-85928-44-2.

[5] Beierl, Florian M.: History of the Eagle's Nest. A complete account of Adolf Hitler's alleged "Mountain Fortress". Verlag Anton Plenk, Berchtesgaden, 83471 Berchtesgaden, PO box 2147. Koch-Sternfeld Strasse 5. ISBN: 3-922590-77-2. 2nd English Edition, Summer 1998.  [X1]

[6] Skorzeny, Otto: Mé velitelské operace. Naše vojsko, Praha 1994, 1.vydání. překlad: Vladimíra Ráftlová něm. orig.: Meine Kommandounternehmen (Krieg ohne Fronten), Universitas, Munchen 1993, ISBN: 80-206-0430-8

[7] Petrovová, Ada; Watson, Peter: Hitlerova smrt. Nejnovější fakta z ruských tajných archivů. Nakl. BB art, 1998. angl. orig.: The Death of Hitler. Richard Cohen Books, 7 Manchester Square, London W1M 5RE. ISBN: 80-86070-50-6 překlad: Miroslav Košťál.

[8] Josef Ivo Unzeitig: Dora. K vydání připravil Josef Bartoš. Profil, Ostrava 1988.

[9] Burger, Adolf: Ďáblova dílna. V padělatelském komandu koncentračního tábora Sachsenhausen. Nakl. Svoboda. Praha, 1991. ISBN: 80-205-0187-8

Rok 1944 byl pro wehrmacht a Třetí říši rokem zlomu. Před vyloděním Spojenců v Normandii maršál Gerd von Rundstedt disponoval pouze 59 divizemi. 185 divizí bylo vázáno na východní frontě na území Sovětského svazu, 55 v Itálii a na Balkáně, 21 ve Skandinávii.

Velkým problémem wehrmachtu byla naprostá neschopnost abwehru (vojenské rozvědky) zjistit, kde dojde k vylodění západních Spojenců. Předpokládalo se, že Spojenci se vylodí někde v Normandii. Vrchní velení wehrmachtu a vrchní velení vojsk na západě se stalo obětí klamných manévrů v rámci spojeneckého plánu Bodyguard a plánu Fortitude. V rámci plánu Fortitude Spojenci vytvořili zdání, že jsou posilovány jednotky v oblasti Středozemního moře a že by mohlo dojít k invazi v Itálii nebo na Balkáně.

K vylodění západních Spojenců v Normandii došlo v rámci operace "Overlord" v noci z 5. na 6. června 1944 za mohutné podpory loďstva a letectva. 6. června 1944 za úsvitu řada německých velitelů nebyla na svých místech, protože Němci byli přesvědčeni, že spojenecká operace začne nejdříve 15. června. Již od 10. června 1944 měli západní Spojenci vytvořené pevné předmostí.

Spojenci měli absolutní leteckou převahu. Nasadili více než 10000 letadel. Po třech měsících intenzivního bombardování byla francouzská železniční síť naprosto rozrušena. I přes hromadné nasazení opravářských čet Němci nedokázali zprovoznit železniční tratě, na jejichž ničení se podílel francouzský odboj.

12. června 1944 v depeši zaslané Vrchnímu velení branné moci OKW (Oberkommando der Wehrmacht) popsal Erwin Rommel naprosto deprimující situaci v převaze spojeneckých leteckých sil. Během dne německá vojska nemohla provádět žádné přesuny a musela se ukrývat a maskovat. Navíc jednotkám začala docházet munice.

Rommel byl přesvědčen, že druhé vylodění bude následovat brzy po prvním. Měl oprávněný dojem, že situace je bezvýchodná a že v krátké době bitva skončí pro skupinu armád B porážkou. Proto byl stále více nakloněn naléhání Stülpnagela a Speidela, kteří plánovali odstranění Adolfa Hitlera. Odmítal však atentát a dával přednost Hitlerovu zatčení a chtěl ho postavit před soud.

17. června 1944 se na Rommelovo naléhání uskutečnila porada s Vůdcem v Margivalu nedaleko Soissons. Podle Speidelova a Jodlova svědectví se Rommel pokusil nastínit Vůdci vážnost situace a dvakrát hovořil o politickém řešení. Hitler však trval na tom, že situaci posoudí sám. Byl velmi klidný, důvěryhodný a dokonce měl na ostatní povzbuzující účinek.

18. června 1944 zahájily britské jednotky mohutnou ofenzívu "Goodwood". Britské tankové jednotky sice utrpěly vážné ztráty, avšak Spojencům se podařilo udržet obrannou linii a během následujících dnů dobyli řadu strategických míst.

Spojenecká vojska neustále posilovala předmostí. Bombardéry a stíhací bombardéry soustavně ohrožovaly pozice německých vojsk. Německé jednotky musely použít různé druhy maskování a omezit své přesuny po válečném poli na tři noční hodiny. Ke vzdušnému útoku se připojovala neustálá dělostřelba. Námořní dělostřelectvo bylo schopno ostřelovat vnitrozemí do hloubky až 20 kilometrů. 11. června 1944 Rommel musel přiznat, že účinnost bombardování námořního dělostřelectva znemožňuje zahájit jakékoliv tankové nebo pěší operace v tomto prostoru.

Hitlerův pokus zahnat Spojence zpět do moře selhal. Hitler doufal, že protivník se vyčerpá a německá vojska ho sevřou do kleští. Přes spojenecký tlak vedl wehrmacht v Normandii dva měsíce příkladnou bitvu.

Němci se postupně přizpůsobili situaci. Přemisťovali se jen v noci a k přesunům využívali i řeku Seinu. Problémy zásobování nakonec nezpůsobily spojenecké letecké útoky, ale nedostatek nákladních vozidel a pohonných hmot.

Rommel si přál sejít se ještě jednou s Hitlerem. 28. června 1944 v Berchtesgadenu tentokrát Vůdce Rommela nepřesvědčil. Byl nepřístupný ke všem zmínkám na politické řešení. Požadoval, aby bylo vytvořeno pevné předmostí a zastavit frontu, na níž bude vedena vyčerpávající válka, dokud Spojenci neustoupí.

Po návratu z Berchtesgadenu se Erwin Rommel rozhodl pro strategii vyčkávání. Admirál Ruge ve svém deníku napsal, že Rommel chtěl získat čas, aby se mohl uchýlit k politickému řešení, tedy k odstranění Adolfa Hitlera a nacistického režimu.

Již tři týdny po spojeneckém vylodění bylo jasné, že Hitlerův plán selhal. Wehrmachtu se nepodařilo Spojence zatlačit nazpět do moře a německá fronta v Normandii stála před zhroucením. V Itálii Kesselring neustále ustupoval k severu. Na východním bojišti Rudá armáda posílila centrální frontu.

První velká krize se týkala italské fronty. 12. května 1944 zahájilo spojenecké velení generální ofenzívu proti německým pozicím. 4. června 1944 Kesselring opustil Řím a pokračoval v ústupu. Neustále se zastavoval a v polovině srpna 1944 se zastavil na Gotické linii severně od Apenin.

K nejzávažnější krizi s katastrofálním dopadem na wehrmacht došlo na východním bojišti na centrální frontě. 22. června 1944 sovětské velení v Bělorusku zahájilo rozsáhlou operaci Bagration. Za necelé dva dny byl vytvořen široký průlom německou obranou, jímž projely sovětské tankové jednotky a začaly ihned obkličovat jednotky wehrmachtu ve směru na Minsk.

25. června 1944 Rudá armáda osvobodila Vitebsk a 27. června 1944 hlavní město Běloruska Minsk. Skupina armád Mitte byla téměř zničena. Německé jednotky se většinou nedokázaly vymanit ze sevření. Rudá armáda zajala několik desítek tisíc německých vojáků a 17 generálů.

Model, který byl Hitlerem ustanoven velitelem zbytku skupiny armád Mitte, se pouze pokoušel zpomalit postup Rudé armády směrem k pobaltským zemím, k Visle a ke Lvovu, který byl Rudou armádou dobyt 27. července 1944.

Po atentátu na Hitlera 20. července 1944 byl Heinz Guderian jmenován náčelníkem štábu vrchního velení pozemní armády OKH (Oberkommando des Heeres). Guderian v Haliči znovu shromáždil obrněné divize, které připravily Rudé armádě před Varšavou tvrdou porážku. Rudá armáda po svém více než pětisetkilometrovém postupu měla značné problémy se zásobováním. V pobaltských zemích svedl tvrdé boje maršál Ferdinand Schörner a zachránil skupinu armád Nord před zničením.

V polovině července 1944 byla fronta na východě po celé délce rozrušena. Koncem července Rudá armáda dosáhla Rižského zálivu. Na centrální frontě se Rudá armáda přiblížila k Varšavě a na jihu zaujala linii ukrajinské řeky San.

Rudá armáda se zastavila na Visle. Vojenští historici se domnívají, že za tím stál také politický důvod. Josef Visarionovič Stalin přenechal Němcům starost o likvidaci varšavského povstání, které začalo 1. srpna 1944 a jemuž velel generál Bor-Komorowski. Po dvou měsících zuřivých bojů za podpory dělostřelectva a letectva bylo varšavské povstání krvavě potlačeno. Na polské straně padlo 180 tisíc lidí. 30. září 1944 povstalci složili zbraně. Hitler však chtěl povstání využít k roztržce mezi Sověty a Poláky. Vzbouřenci byli považováni za zajatce a byli umístěni do zajateckých táborů a nikoliv do koncentračních vyhlazovacích táborů.

Katastrofa v Bělorusku, při níž bylo zničeno 25 divizí s více než 300 tisíci vojáky, měla několik příčin. Díky velmi přísným opatřením Němci neměli žádné informace o připravované operaci. Teprve dva dny před zahájením sovětské ofenzívy si Hitler a OKH začali uvědomovat ohrožení skupiny armád Mitte. Zpravodajská služba podcenila sovětské prostředky a kapacitu Rudé armády. Rudá armáda používala novou taktiku. Mohutná dělostřelecká příprava nejprve zničila opevněné pozice. Poté pěchota za podpory tanků vytvořila průlomy frontou. Těmito průlomy pak pronikly obrněné jednotky a provedly obkličovací operace, jako tomu bylo u Minska. Luftwaffe měla k dispozici jen 500 letadel v porovnání s více než 5000 letadly Rudé armády. Operace Bagration byla navíc provázena řadou partyzánských sabotáží zejména na železnici.

Neúspěšný pokus o převrat 20. července 1944 měl pochopitelně vliv na vedení bitvy v Normandii. Ve štábech byla těžká atmosféra podezírání ze zrady a generál Günter von Kluge měl obavy, že bude také obviněn ze zrady. Vrchní velení západní fronty navíc mělo naprosto zkreslené představy o prostředcích a cílech spojeneckých vojsk.

I přes krátkou přestávku na Visle byla situace na východní frontě kritická. Schörner se v pobaltských zemích po ústupu do Kurlandska úspěšně bránil. 10. července 1944 Rudá armáda zahájila ofenzívu proti Finsku. Finové se ale ubránili a 4. září 1944 bylo uzavřeno příměří. Tak se Finsko vyhnulo sovětské okupaci. Němci se museli stáhnout do severního Norska.

20. srpna 1944 zahájila Rudá armáda ofenzívu proti Rumunsku, kde po několika dnech padla Antoneskova vláda. Rumunsko vyhlásilo Německu válku, což mělo pro zde soustředěné německé jednotky katastrofální důsledky. Generálovi Freissnerovi se podařilo část své armády stáhnout do Maďarska a na Slovensko. Sověti ovládli důležitá ropná pole u Ploiesti.

28. srpna 1944 Sovětský svaz vyhlásil válku Bulharsku a Rudá armáda pronikla na jeho území. Maďarský regent Horthy začal proto vyjednávat se sovětskou vládou, což ohrozilo skupinu armád F na území Řecka. Poprvé od roku 1939 byla na některých místech německá armáda vytlačena až k hranicím Říše a zdálo se, že je na pokraji rozpadu. Německá armáda byla postupně vytlačena z Řecka, části Jugoslávie a kolem vánoc roku 1944 se dočkala obležení Budapešti.

Nejvážnější situace pro Říši nastala na západě po zhroucení normandské fronty. 1. a 3. americká armáda postupovala k jihu po západním pobřeží poloostrova Cotentin (Cherbourgský poloostrov). 5. americká armáda se pokusila prorazit německou obranou v úrovni Bologne. Spojenci za podpory odbojových jednotek přešli do útoku a aplikovali metody Blitzkriegu.

30. srpna 1944 překročila Montgomeryho 21. skupina armád řeku Seinu a o dva dny později dosáhla Amiensu. 3. září 1944 byl dobyt Brusel a následující den padl přístav Anvers.

Podobně úspěšně postupovala Bradleyho 12. skupina armád. Během prvního zářijového týdne 1944 osvobodily Hodgesovy jednotky Liége a Louxembourg a některé americké oddíly překročily německou hranici. O něco jižněji divize Pattonovy 3. armády překročily 20. srpna 1944 řeku Seinu, obešly Paříž a Melun, přejely Champagne, pronikly do Lotrinska a překročily řeku Meusu.

1. září 1944 byl osvobozen Verdun, o týden později byl osvobozen Nancy. Americký předvoj poté vytvořil předmostí na řece Moselle s tím, že bude postupovat směrem na Metz a Sarre. Deversova skupina armád, která postupovala z Provence, osvobodila 3. září 1944 Lyon, 8. září Besancon, 11. září Dijon a spojila se s Pattonovou armádou.

Ačkoliv se porážka wehrmachtu a jednotek Waffen-SS zdála neodvratná, v polovině září 1944 došlo téměř na všech frontách k oživení německých sil. Spojenci, kteří se domnívali, že válka bude rozhodnuta nejpozději do konce roku, byli zaskočeni.

Důvodů oživení bylo hned několik. Především Adolf Hitler byl po atentátu 20. července 1944 naprosto přesvědčen, že na jeho straně stojí Prozřetelnost. Utvrdil se v oprávněnosti svého poslání a ve své naději na konečné vítězství. Represivní opatření proti spiklencům mu přinesla úlevu, neboť byl přesvědčen, že za neúspěchy německé armády nestojí chyby jeho strategie, ale pouze zrada generálů. Neskrýval svůj obdiv ke Stalinovi, který dokázal v roce 1937 očistit důstojnický sbor a zadusit jakékoliv pokusy o zradu. Hitler konečně získal možnost kontrolovat chování svých generálů a tvrdou rukou trestal jejich slabost. Respektování jeho příkazů se stalo zákonem. Řada jeho příkazů však byla za dané situace neuskutečnitelná.

Na základě velkých zkušeností Hitler věděl, že Spojenci budou mít značné problémy se zásobováním při postupu delším než zhruba 500 kilometrů. 16. srpna 1944 vydal rozkaz pobřežním divizím, aby proměnily přístavy v "pevnosti". Tato obranná postavení měla na sebe vázat spojenecké síly a měla narušit spojenecké zásobování. Skutečně došlo k rozdělení spojeneckých sil zejména v Bretani.

Ani na pobřeží průlivu La Manche nedosáhli Spojenci lepších výsledků. Montgomery musel při přechodu přes Seinu soustředit celou kanadskou armádu posílenou o britský armádní sbor, aby se mu podařilo vyčistit přístavy na pobřeží a zlikvidovat základny raket V1 a těžkých dělostřeleckých baterií v prostoru Calais.

25. září 1944 kanadská armáda dobyla Boulogne, 30. září byl dobyt přístav Calais. Nesourodé německé posádky měst na pobřeží průlivu La Manche na sebe vázaly celou kanadskou armádu a jeden britský armádní sbor. S výjimkou přístavu Dieppe, byly ostatní přístavy zničeny bombardováním. Bitva o průliv La Manche umožnila posledním jednotkám 15. armády generála Zengena se dostat do vnitrozemí a pečlivě se opevnit v ústí řeky Šeldy.

Dalším faktorem oživení německé armády v polovině září 1944 byly menší ztráty, než se původně předpokládaly. Celkem bylo do bitvy o Normandii nasazeno 29 divizí, z nichž 8 bylo později odebráno 15. armádě, když se obavy o druhém vylodění Spojenců nepotvrdily.

Když 4. září 1944 přejímal maršál Gerd von Rundstedt velení západní fronty, konstatoval, že všechny jednotky nasazené v bitvě o Normandii mohly ustoupit za hranice Říše, ale v různém stavu.

V prvních dvou týdnech září 1944 byla obrana západní hranice Říše zajištěna jen asi třiceti divizemi, z nichž pouze šest mělo plný počet vojáků. Relativní úspěch německého ústupu byl usnadněn velkými chybami Spojenců, když přes značnou převahu nedokázali zamezit ústupu německých jednotek na Seině.

Ústup německých vojsk byl také usnadněn sporem Montgomeryho s Eisenhowerem. Montgomery dával přednost ofenzívě na úzké frontě s obchvatem Arden z obou stran a přechodem k Rýnu. Předpokládal, že se část Bradleyho jednotek spojí s 21. skupinou armád a že se Patton zastaví na řece Mosele. Eisenhower se naopak přikláněl k široké frontě, která by v ofenzívě spojila Pattonovu armádu s Deversovou skupinou armád a vedla by údolím Rhony a Saony. Měla být provedena rozsáhlá výsadková operace v sektoru horního toku Rýna, která by umožnila obrněným jednotkám 2. britské armády překročit na třech místech řeku a vytvořit severně od Arnhemu pevné předmostí.

Tento spor vyvolaly především zásobovací těžkosti způsobené stavem silnic a železnic, Hitlerovou obranou přístavních pevností a chybou Montgomeryho, který po osvobození Anvers nepřevzal kontrolu nad ústím Šeldy. Začátkem září bylo jasné, že nedostatky v zásobování municí a pohonnými hmotami generální ofenzívu zcela znemožní.

Německý ústup se zastavil v místech, kde přestaly odbojové akce. Spojenecké letecké útoky omezovaly rozsáhlé lesy, v nichž se německé jednotky uschovaly, a navíc zkracování dnů. Německá fronta se upevnila díky potížím Spojenců a díky německému velení, které nasadilo všechny prostředky. OKW povolalo dvě divize, jednu z Itálie a druhou z východního Pruska.

Německá obrana před Aix-la-Chapelle a Metz výrazně zbrzdila postup spojenců. Německé oddíly využívaly terénních výhod a také předčasného mimořádně deštivého podzimu.

Německá armáda dosáhla u Arnhemu defenzívního vítězství. Spojenci chtěli uskutečnit pomocí tří paradesantních jednotek přechod Rýna v Eidhovenu, Nimegue a Arnhemu s cílem proniknout do severovýchodních rovin, obsadit Nizozemí a zničit základny raket V2 (A4). Tyto rakety nahradily rakety V1 a na Londýn dopadly poprvé 9. září 1944.

Po defenzívním vítězství v Arnhemu Němci vnutili Spojencům vleklou bitvu, která pokračovala celý podzim. Po celý měsíc se bránila 64. německá divize v breskenském předmostí proti útokům kanadských divizí. Ke kapitulaci došlo až 2. listopadu 1944.

Němci se usilovně bránili také u Metz, kde ve druhé polovině října se několik obrněných brigád snažilo zatlačit Američany za řeku Mosellu. Metz padl až 22. listopadu 1944 a Patton překročil řeku Sáru až 2. prosince 1944.

Na jižní části fronty se 1. francouzské armádě podařilo 20. listopadu 1944 osvobodit Belfort a 22. listopadu Mulhouse. Proti drtivé ofenzívě Patchovy 7. armády Němci nedokázali udržet sedlo Saverne a 2. obrněná divize generála Leclerka osvobodila 28. listopadu 1944 Strasbourg (Štrasburk). Generál Wiese pak celé následující dva měsíce udržel kontrolu nad oblastí města Colmar (jižně od města Strasbourg).

V pobaltských zemích se maršálu Schörnerovi podařilo udržet úzký koridor v sektoru Rigy a shromáždil síly na Kurlandském poloostrově. Němci odrazili ofenzívu Rudé armády ve východním Prusku. Znovu obsadili město Goldap, kde zjistili, že civilní obyvatelstvo bylo s mimořádnou krutostí povražděno Rudou armádou.

Na Slovensku se Němcům podařilo potlačit povstání a zabránit podpoře Rudé armády. Bylo zachováno spojení jednotek v Polsku a jednotek vytlačených do rovin Panonie. V Maďarsku se podařilo zabránit zradě, k níž došlo v Rumunsku. Komandu, jemuž velel Otto Skorzeny, se podařilo zatknout Horthyho, když se chystal oznámit veřejně podepsání příměří se Sovětským svazem. Horthy byl odvezen do Německa. Vládu převzal fašista Szalazi a maďarský generální štáb souhlasil se spoluprácí s německou armádou. Hitler věnoval Maďarsku velkou pozornost kvůli jeho ropným zdrojům a výjimečné geografické pozici na jihu Říše.

V Jugoslávii se Němci bránili útokům Titových partyzánů, jimž pomáhala Rudá armáda. Bělehrad byl osvobozen 21. října 1944. Pak bitva pokračovala na jihu země a skupina armád F opustila Řecko, Albánii a Srbsko a v polovině prosince se stáhla do Bosny.

Spojenci ztratili na podzim roku 1944 na západní frontě téměř 500 000 mužů, což byl asi dvojnásobek ztrát ve srovnání s bitvou v Normandii. Německé vrchní velení přestavělo armádu a luftwaffe a obnovilo jejich manévrovací schopnosti. Díky iniciativě Alberta Speera dosáhl německý zbrojní průmysl v září 1944 svého vrcholu a koncem roku se stabilizoval. Říše v roce 1944 vyrobila 40 000 letadel a 17 500 obrněnců. Řada dílen a továren byla přemístěna do jeskyní, opuštěných tunelů, malých měst, vesnic a do oblastí mimo dosah spojeneckého letectva. Porúří přestalo být střediskem zbrojního průmyslu, který se přemístil do středního Německa, do Čech a do Slezska.

Na druhé straně Německo bylo vážně ohroženo snížením těžby uhlí, výroby oceli a produkce pohonných hmot, která kvůli útokům letadel Spojenců poklesla asi o 80 procent. Nedostatek paliv byl kompenzován silným omezením civilního sektoru. Náhradní díly pro vozidla a pohonné hmoty byly získány z "černých" rezerv civilních obyvatel, které Albert Speer odhalil při stěhování civilních obyvatel a armády na severu Německa.

Klíčovým problémem německé armády na podzim roku 1944 byl nedostatek lidí. Návrat zraněných nebo nemocných nemohl nahradit značné ztráty. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler jako velitel vnitrozemské armády a Joseph Goebbels jako komisař totální války měli v úmyslu začít s hromadnými odvody mužů ve věku od 16 do 55 let do armády. Došlo také k přerozdělení sil z luftwaffe nebo námořnictva.

Přes značné vyčerpání válkou mělo Německo ještě v roce 1944 rezervy pracovních sil. Na nucenou práci v Říši bylo využito asi 7,5 miliónu válečných zajatců a cizinců.

Na podzim roku 1944 došlo také k přestavbě obrněných divizí a pancéřových divizí. Ztráty byly doplněny o zraněné, nové brance a převelené muže. Panzerdivision byla složena ze dvou praporů tanků se 114 až 140 tanky typu Mark IV a Panther a jednoho praporu samohybných děl. Často se však toto vybavení nenaplnilo.

Hrozba, která se týkala bezprostředně území Říše, vyvolala vznik oddílů Volkssturme, které byly složeny z neodvedených mužů ve věku 14 až 65 let. Jejich organizací byli pověřeni místní gauleiteři. Příslušníci těchto oddílů byli vyzbrojeni zbraněmi, které ukořistili nepříteli. Jejich kvalita byla různá.

Vzepětí německé armády od podzimu roku 1944 bylo z velké části dílem Josepha Goebbelse. Goebbels vycházel z Morgenthauova prohlášení, které 24. září 1944 uveřejnil americký tisk. Podle něj bude Německo okleštěno a změněno na zemědělský stát. Všechny továrny a materiál bude totálně demontován, odvezen nebo zničen. Vybavení všech dolů bude odvezeno a doly zavaleny. Goebbels tak neměl problémy zničit iluzi politického řešení se západními Spojenci. 21. října 1944 prohlásil, že Sovětský svaz a západní Spojenci mají stejný cíl: zbavit se 30 až 40 miliónů Němců.

Německý lid se stal obětí dvojnásobného barbarství. Jednak šlo o cílené anglo-americké bombardování civilního obyvatelstva explozivními a zápalnými pumami, jako v případě města Darmstadt, které nemělo žádný vojenský nebo ekonomický význam, kde 11. září 1944 zahynulo příšernou smrtí v ohnivé smršti během jediné hodiny 17 000 lidí. A jednak šlo o brutální a primitivní barbarství ze strany Sovětského svazu, jehož jednotky Rudé armády příšerným způsobem vyvražďovali obyvatelstvo východního Pruska.

Joseph Goebbels se usilovně snažil oživit heroickou náladu. Pořádal grandiózní vojenské přehlídky. Jeho veřejné projevy se podobaly církevním obřadům. Pro německý lid se komisař totální války změnil v anděla smrti. Oznámil, že nadchází hodina Nemesis, hodina pomsty.

16. září 1944 Adolf Hitler před Alfredem Jodlem vyjádřil přesvědčení, že po stabilizaci fronty bude možno zahájit protiútok pod ochranou podzimních mlh, které zamezí akcím spojeneckého letectva. Cílem ofenzívy bylo zasadit rozhodující úder spojeneckým jednotkám obsazením nebo destrukcí všech přístavů na pobřeží Atlantického oceánu. Hitler rozhodl, že ofenzíva vyjde z Arden a jejím cílem bude Anvers. Německé jednotky měly zopakovat manévr z května 1940 a měly rychle překročit Meusu, zmocnit se Liege a pak přes Brusel obsadit vlámský přístav, který byl zásobovací základnou Spojenců.

Vůdce počítal s tím, že tato ofenzíva povede k politickému řešení, o němž dříve nechtěl slyšet. Doufal, že Spojence donutí uzavřít příměří a wehrmacht se soustředí na obranu Říše proti Rudé armádě a zahájí v lednu 1945 velkou ofenzívu.

Operace, přejmenovaná na Herbstnebel, začala již v polovině listopadu 1944. Hitler byl neústupný a odmítal operaci s omezeným cílem, která by rozhodným způsobem nenarušila strategii Spojenců. Ofenziva Herbstnebel měla začít uprostřed noci po krátké a silné dělostřelecké přípravě ve světle reflektorů. Útok měly provést divize volksgrenadier. Obrněné divize pak měly proniknout do vytvořených průlomů.

Příprava operace Herbstnebel probíhala velmi pečlivě a byla přísně utajována. Velké jednotky se měly přemístit do výchozích pozic během tří dnů a nocí a hlavní sklady pohonných hmot zůstaly na východ od Rýna. Jakmile se objevily podzimní mlhy, dalo se do pohybu dvacet divizí, rozdělených do tří armád.

Operaci měl předcházet hromadný útok luftwaffe na spojenecká letiště v Nizozemí, Belgii a severní Francii. Hitler počítal také s operací Graf, jíž velel Otto Skorzeny. Cílem operace bylo se zmocnit mostů přes Meusu a poté v amerických uniformách vnést zmatek v amerických liniích. Úspěch operace Herbstnebel závisel na špatném počasí, aby spojenecké letectvo nemohlo podniknout žádné akce.

Operace Herbstnebel začala 16. prosince 1944 v sektoru, který držela 4. americká divize a několik obrněných jednotek. Spojencům trvalo tři dny, než pochopili, že se jedná o rozsáhlý manévr. Již na počátku celé operace se německé velení dopustilo několika chyb. Mimořádně špatné počasí znemožnilo přepokládané útoky na spojenecká letiště.

Vývoj operace Herbstnebel neodpovídal původnímu plánu, avšak přesto šlo o výrazný úspěch německých vojsk. Operace vnesla chaos do spojeneckého velení, které muselo přerušit operace v sektoru Aix-la-Chapelle a v Sársku. Spojenci nasadili všechny zálohy, kdy čtyři divize Pattonovy armády zamířily k jižnímu okraji kapsy v úrovni Bastogne.

Nakonec všechny plány operace Herbstnebel selhaly. Po pádu Saint-Vithu sice měli Němci přístup k Meuse, ale 24. prosince se začalo vyjasňovat a spojenecké letectvo ihned zásobilo ze vzduchu obránce Bastogne. Pak spojenecké letectvo zaútočilo na německý průlom v Ardenách o hloubce 95 kilometrů. Spojenecké bombardéry ostřelovaly německé obrněné kolony. Kobercové nálety zničily silniční uzly v Saint-Vith, Houffalize a La Roche, což ochromilo německé přesuny. Poté spojenecké letectvo zaútočilo na letiště, skladiště a nádraží až k Rýnu.

Katastrofa v Ardenách přesto nezabránila zahájení ofenzívy v Alsasku. Luftwaffe zničila nebo vážně poškodila 250 amerických a britských letadel. Patchova 7. armáda, která posílila Pattonovy divize, byla odražena a zatlačena o dvacet kilometrů nazpět. Ve směru od colmarské kapsy byl ohrožen také Strasbourg. Eisenhower chtěl město opustit, ale Francouzi protestovali. Po tři týdny pak byly vedeny o město tvrdé boje.

8. ledna 1945 se Hitler smířil s ústupem německých jednotek. Manévr byl proveden metodicky za špatného počasí, hustého sněžení a mrazu. Při stahování německých jednotek utrpěli Spojenci velké ztráty. Bitva v Ardenách skončila 18. ledna 1945. Bylo zabito, zraněno nebo zajato asi 80 000 Američanů. Divize SS byly jen málo postiženy, ale obrněné divize 5. armády byly těžce zasaženy.

Poslední Hitlerův plán velké ofenzívy ztroskotal. Podzimní mlhy přinesly jen odklad pádu Třetí říše. Ardenská ofenzíva však vnesla do spojeneckého velení zmatek a Spojencům způsobila značné ztráty. Proti rozsáhlé německé ofenzívě musel Eisenhower nasadit všechny strategické rezervy a musel zcela přebudovat velení, kdy Montgomerymu svěřil všechny jednotky severně od Meusy.

Jediným výsledkem německé ofenzívy v Ardenách bylo vyčerpání posledních rezerv Třetí říše a tím urychlení jejího pádu.
 

Po neúspěchu ardenské ofenzívy mohla být válka považována za prohranou. Německo již na žádném bojišti neprojevovalo sebemenší iniciativu. Rozklad se začal projevovat ve všech oblastech, avšak přesto válka pokračovala ještě dalších pět měsíců. Toto poslední období Třetí říše bylo poznamenáno nejzuřivějšími bitvami celé války.

Nepřetržité hromadné útoky spojeneckého letectva na dopravní a průmyslová centra Německa způsobila postupný rozpad ekonomiky Třetí říše. Porúří bylo izolováno a uhlí se hromadilo v okolí těžebních důlních jam. Výroba benzínu a nafty se zcela zhroutila. Zbrojní průmysl již nedokázal své výrobky dostat na frontu.

Německo bylo prakticky rozděleno na dvě části. Vojenské vlaky s transporty materiálu a mužstva dělaly často různé zajížďky, aby se dostaly na místo určení.

Nové zbraně, k nimž Hitler upínal své poslední naděje, nebyly schopny zvrátit katastrofální vývoj války. Rakety V1 vypouštěné na Londýn sice vedly k evakuaci miliónů lidí a snížení průmyslové výroby asi o 15%, ale jinak neohrozily život hlavního města. Nasazení raket V2 nebylo také nijak přesvědčivé. Proudová letadla přes svůj revoluční charakter již nebyla schopna vážně narušit anglo-americkou leteckou převahu. Letiště, z nichž tato letadla startovala, se stala permanentním cílem spojeneckých útoků.

Pouze několik čelných představitelů Třetí říše si uvědomovalo nebo připouštělo skutečnou situaci. Byl mezi nimi například Ernst Kaltenbrunner, generál Wolf nebo Albert Speer, který všechna svá hlášení Vůdci končil větou "Válka je prohraná."

Ostatní představitelé nacistického státu si porážku nechtěli připustit a někteří z nich se upnuli dokonce k okultismu. Když například 12. dubna 1945 byla oznámena smrt amerického prezidenta Roosevelta, rozběhl se Joseph Goebbels k Hitlerovi, aby mu sdělil ten nový zázrak brandenburského domu, jako tomu bylo v případě zmizení carevny Alžběty.

Nejvyšší velení wehrmachtu neztrácelo naději a válka stále pokračovala. OKW, OKH a důstojníci generálního štábu pokračovali ve své práci. Po ardenské ofenzívě Jodl počítal se stabilizací západní fronty. Guderian doufal, že mu budou poskytnuty mobilní jednotky, aby rozdrtil sovětský útok a teprve v polovině března 1945 začal pochybovat o jakémkoliv úspěchu.

Ještě na počátku roku 1945 měla německá armáda 7,5 miliónu mužů a 40 obrněných a motorizovaných divizí, taktické letectvo a materiál slušné kvality. Pokud by wehrmacht bojoval na jediné frontě, byl by zřejmě schopen převzít iniciativu.

Každý voják wehrmachtu dobře věděl, že válka je prohraná. Vojáci si přáli přežít a jediným smyslem boje bylo ochránit civilní obyvatelstvo před hrozbou z východu. Pociťovali hořkost nad tím, že musí bojovat na německé půdě a neměli jinou možnost, než zůstat věrni přísaze. Z hlediska cti nebyla bezpodmínečná kapitulace přijatelná.

Na západní frontě po neúspěšné ofenzívě v Ardenách a Alsasku vznikla naděje, že německá obrana nebude proražena. Na východní frontě se počítalo se zpomalením postupu Rudé armády. Obrana základen v Severním a Baltském moři a v Norsku měla rozhodující význam pro březnovou ponorkovou ofenzívu.

V noci z 12. na 13. ledna 1945 se čtyři sovětské fronty, Žukovův, Koněvův, Čerňakovského a Rokossovského vrhly na německé pozice ve východním Prusku a na jihu Polska. Čerňakovského postup byl zastaven Reinhardtovou skupinou armád Mitte. Útočné vlny, které vyrazily ze čtyř předmostí na Visle, však prorazily pozice skupin armád A generála Harpa a během dvou dnů byl průlom německé fronty dokončen.

Rudá armáda disponovala dostatečnými prostředky a prolomila obranné pozice v Poznaňsku. Jednotky Rudé armády postupovaly díky znamenité logistice denně o 50 až 70 kilometrů. Německé jednotky se mohly opevnit v Posenu, Thornu nebo Graudenzu. Pouze obrněné jednotky vytvořily mobilní kapsy a dorazily k Odře.

Již 31. ledna 1945 a v následujících dnech dorazil předvoj 1. běloruského frontu po přesunu o pět set kilometrů k Odře v úrovni Kustrinu a Frankfurtu a poté na zamrzlé řece vybudoval předmostí. Rudá armáda stála necelých 80 kilometrů od Berlína. Jednotky Koněvova 1. ukrajinského frontu osvobodily Lodž a Krakov a pronikly do Horního Slezska, obklíčily Breslau a vybudovaly na Odře další předmostí.

V Berlíně vyvolala rychlost sovětského útoku obrovský úžas. Během čtrnácti dnů ztratila německá armáda celé Polsko a Berlín se ocitl prakticky v první linii. 16. ledna 1945 Hitler opustil Ziegenberg a přemístil svůj hlavní stan do bunkru kancléřství v Berlíně. Vůdce přisuzoval rozpad skupiny armád A neschopnosti nebo dokonce zradě jejich velitelů.

OKH muselo okamžitě připravovat obranu na Odře. Všechny jednotky z prostoru Berlína byly vyslány do první linie. Baterie protiletadlových děl ráže 88 mm měly vytvořit protitankovou hráz. Luftwaffe naposledy soustředila všechny své síly, které přesunula z Maďarska.

Vytvoření obranné linie na Odře usnadnila přestávka postupu Rudé armády, která byla způsobena problémy se zásobováním a náhlá obleva, která polské cesty změnila v hluboké bahno. Došlo také ke krizi v disciplíně sovětských vojáků, kteří se na německém území často pouštěli do rabování, zabíjení a znásilňování, podobně jako jednotky Waffen-SS ve Francii.

Generální štáb Rudé armády se před postupem na Berlín rozhodl vyčistit zranitelné boky fronty. Začala nejzuřivější bitva druhé světové války, která trvala dva měsíce.

Pozornost německé armády se znovu soustředila na východní frontu, která díky přeskupení sil měla 106 pěších divizí, 32,5 panzerdivision a panzergrenadier. Na západní frontě zůstalo jen 64 pěších a 12 obrněných divizí, které byly brzy redukovány na 8. Nejvíce jednotek se soustředilo ve Szczecině (Štětín) v rámci nové formace nazvané skupina armád Visla. Z tohoto názvu plyne, že Hitler a OKH snad ještě věřili v úspěch. Heinz Guderian chtěl zaútočit na bok předsunutých jednotek Žukova a pak postupovat ve směru na Kustrin.

Hitler zcela překvapivě do čela skupiny armád Visla jmenoval Heinricha Himmlera, který v té době již byl Říšským vůdcem SS, velitelem německé policie, říšským ministrem vnitra a velitelem vnitřní armády.

Skupina armád Visla stála u zrodu poslední velké ofenzívy německé armády na východní frontě, operace Sonnenwende. Útok byl zahájen 15. února 1945 na padesát kilometrů široké frontě. Efekt překvapení byl zjevný. Německé jednotky postoupily ve směru na Dölitz a Arnswalde. Obrněné jednotky postupovaly vpřed, avšak pěší divize již neměly svoji dřívější taktickou účinnost. Žukov se brzy vzpamatoval z překvapení a povolal všechny své rezervy. Již 19. února 1945 se musely německé obrněné jednotky zastavit a začít se bránit. Operace Sonnenwende vyústila v porážku.

Ofenzivní pokus skupiny armád Visla donutil generální štáb Rudé armády urychlit likvidaci odporu v Pomořansku a ve východním Prusku.

Na jižním boku se jednotky maršála Schörnera stáhly z Horního Slezska poté, co způsobily Rudé armádě obrovské ztráty materiálu a mužstva. Koncem února 1945 začalo obléhání Breslau, které však trvalo prakticky až do doby kapitulace Třetí říše. 1. ukrajinský front musel vynaložit značné úsilí na postup v Dolním Slezsku. Schörner blokoval Koněvův postup na západní Neisse a až do konce dubna se držel v průmyslové oblasti Märisch Austrau.

Ve východním Prusku se německé jednotky zuřivě bránily. Po neúspěchu Čerňakovského u Královce (Kaliningrad) se Rokossovskému nakonec podařilo izolovat tuto bývalou německou provincii. Poté postoupil podél Visly a oblehl Elbing. Po zuřivých bojích od 13. do 28. března 1945 se Rendulikovi nepodařilo útok na Královec odrazit. Němci opustili 10. března 1945 město.

Po skončení německé operace Sonnenwelde Žukov a Rokossovskij spojili úsilí, aby obsadili západní Pomořansko. Německé jednotky pomalu ustupovaly po celý březen a nakonec se stáhly do prostoru Gothenhafen - Gdaňsk. Námořnictvu se podařilo zachránit většinu německých vojáků, kteří se zde ukryli. 18. března 1945 po zuřivé bitvě padl Elbing.

Skupina armád Visla, z níž se stala 3. Panzerarmee, se vrhla do svého posledního boje kolem Altdamu a nakonec se stáhla za Odru na úrovni Štětína. Žukovovy jednotky pak dokončily čištění západního Pomořanska. Německá obrana se rozpadla.

Němci využívali všech možností terénu a klimatických změn. Zuřivě se bránili také v průmyslových aglomeracích ve Slezsku. Bitva se rozpadla na řadu drobných střetů, kdy se německé jednotky bránily s využitím všech bojových prostředků. Vojáci se pohybovali mezi domy a troskami, kladli miny, připravovali léčky a maskovali se plachtami, aby skryli své pozice a přesuny. Během těchto pouličních bojů vynikly především jednotky Volkssturmu a Hitlerjugend, které byly vyzbrojeny samopaly a panzerfausty.

Hitler se ve svém rozkazu z dubna 1945 obracel na jednotky wehrmachtu a SS pověřené obranou Říše na řece Odře. Žádal je, aby vojáci hájili své domovy a své nejbližší.

Koncem března 1945 zůstalo na Odře a Nise jen několik míst odporu a bitva o východní provincie Německa skončila. Přes zásah silných jednotek SS se situace v Maďarsku pro Třetí říši trvale zhoršovala. V první polovině ledna 1945 zaútočil na Rudou armádu 4. obrněný sbor, ale nedokázal osvobodit posádku Budapešti, která byla obklíčena. Její poslední jednotky se bránily na jižním břehu až do 13. února 1945.

Postup Rudé armády se zrychlil. Malinovskij a Tolbuchin po vítězné tankové bitvě pokračovali směrem na Vídeň. 6. dubna 1945 pronikly předsunuté sovětské jednotky na vídeňské předměstí, kde těžké boje probíhaly až do 12. dubna 1945.

Guderiana nahradil generál Krebs. Do jeho jmenování pokrývaly dvě oddělené stěny konferenčního sálu bunkru říšského kancléřství dvě velké mapy pro východní a západní frontu. Krebs tyto dvě mapy nahradil jedinou. Všichni si plně uvědomili závažnost situace, kdy se sovětské a spojenecké armády blížily k Berlínu.

Po přesunu mobilních rezerv na východní frontu se situace na západní frontě brzy zhoršila. 19. armáda generála Weise v Alsasku musela ustoupit soustředěné ofenzívě francouzsko-amerických sil. Colmarskou kapsu Němci opustili 9. února 1945. Generál Weise stáhnul jádro svých jednotek na pravý břeh Rýna. V té době začala generální ofenzíva britských a amerických jednotek na levém břehu Rýna. Na severu 1. německá paradesantní armáda se bránila útoku Montgomeryho jednotek a v době od 3. do 11. března 1945 musela ustoupit za Rýn, přičemž bylo zajato 70 000 německých vojáků.

Na jihu, v prostoru Kolína a Koblenze, se německé jednotky zuřivě bránily až do 11. března 1945, kdy se stáhly za Rýn. Avšak obrana skupiny armád B se rozpadla po Pattonově obchvatu. Německá armáda ztratila 60 000 vojáků a 250 000 vojáků padlo do zajetí.

7. března 1945 přejely americké tanky přes Ludendorffův most u Remagenu jižně od Bonnu a vybudovaly předmostí na pravém břehu.

Kesselring pochopil, že Vůdcův rozkaz obrany Rýna nebude schopen provést, protože na frontě o délce 750 kilometrů měl jen 70 divizí, z toho jen 8 obrněných. Naproti tomu Eisenhower měl k dispozici 85 divizí, z toho 23 obrněných. Pečlivě připravované operaci překročení Rýna předcházela mohutná spojenecká letecká ofenzíva, operace Clarion, které se zúčastnilo více než 10 000 letadel. Útok začal 22. ledna 1945 a jeho cílem byla železnice. Byla zničena seřaďovací nádraží v Chemnitz, v Lepzig (Lipsko), v Halle a Gothe.

Přechod Rýna se uskutečnil v klidu a Spojenci ihned zničili oslabené německé pozice. Operaci předcházel hromadný letecký útok na Rýn, který vytvořil neprůchodnou zónu západně od linie tvořené městy Bremen, Marburg a Koblenz.

Německé jednotky již nemohly zabránit Pattonovi, aby v noci z 22. na 23. března 1945 nepronikl do regionu Oppenheim. O dva dny později Pattonovy jednotky obsadily Frankfurt. Na severu Montgomeryho jednotky přešly Rýn v noci z 23. na 24. března 1945. Během dvou dnů se na východní břeh přesunulo 14 divizí.

Obranná linie Rýna se rozpadla po celé své délce. Patchova 7. armáda překročila Rýn po obou stranách Wormsu a 28. března vstoupila do Mannheimu. 1. francouzská armáda překročila Rýn 31. března ve Spiru a Lemersheimu.

Po překročení Rýna Spojenci postupovali do vnitrozemí Třetí říše. Každý den útočily stovky stíhacích bombardérů na poslední použitelná letiště luftwaffe a na ojedinělé vlaky na železnici. Na silnicích letouny kulometnou palbou ostřelovaly nejen vojenské konvoje, ale také kolony uprchlíků.

OKW již nebylo schopno koordinovaně jednat. Postup Spojenců přesto narážel na poslední ostrůvky ozbrojeného odporu. Britové museli podstoupit několikadenní těžké boje o obsazení malých měst Ibbenbüren, Verden nebo Lingen, které bránily pluky námořnictva nebo žáci poddůstojnických škol. Postup americké armády byl na deset dní zastaven obranou Harzu. Protiútok německých jednotek v sektoru Heilbronnu ve Würtembersku vedl k obklíčení obrněné divize, která musela být letecky zásobována, aby mohla ustoupit.

Bitva o západní část Německa trvala téměř měsíc. Eisenhower nařídil provést obklíčení celého Porúří, po kterém byl prostor rozdělen na menší sektory. 18. dubna 1945 kapitulovala Modelova armáda s 325 000 muži a maršál Model spáchal sebevraždu. Po velmi rychlém přesunu dorazila 9. americká armáda 11. dubna 1945 k Labi a vybudovala dvě předmostí ve vzdálenosti necelých 80 kilometrů od Berlína. Hitler doufal, že zde dojde ke sporu mezi Spojenci a Rudou armádou o Berlín, ale hlavní úsilí Spojenců se zaměřilo na sever a na jih Třetí říše. Montgomery postupoval k severu, kde obsadil Bremen (Brémy) a Hamburg a dosáhl Lubecku na pobřeží Baltského moře. Další spojenecká vojska zamířila na Würtembersko, Bavorsko a Rakousko. 1. francouzská armáda vyčistila Černý les, prošla Stuttgartem a pokračovala k Bodamskému jezeru. Po tvrdých bojích v okolí města Nürnberg (Norimberk) americké jednotky dorazily 27. dubna k Dunaji v Ulmu, Ingolstadtu a Ratisbonnu. Po překročení řeky pokračovaly ve směru k městu München (Mnichov), které obsadily 30. dubna 1945. Pak zrychlily postup směrem do Rakouska a obsadily Innsbruck, Salzburg a Linz.

Generál Patton na východě překročil hranice Československa. Na základě dohody mezi Eisenhowerem a sovětským velením se ale zastavil na demarkační linii zhruba mezi městy Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice. Rudá armáda proto mohla obsadit většinu Čech a osvobodit Prahu.

Po závěrečné ofenzívě Spojenců 14. dubna 1945 se rozpadla německá fronta v Itálii. Generál Vietinghof nestihl uskutečnit ústup německých jednotek do "Alpské pevnosti" (Alpenfestung), táhnoucí se od jezera Garde až po Adige, které bylo dobyto 23. dubna. Verona byla obsazena 26. dubna 1945 a cesta na přechod Brenner byl pro německá vojska odříznut.

- pokračování -