Odkazy:

[X1] A Physicist with the Air Force in World War II. Physics Today online. American Institute of physics.

Alex E. S. Green jako mladý fyzik se po japonském útoku na Pearl Harbor mimo jiné zabýval návrhem speciálních pravítek pro vojenská letadla. Tato pravítka se používala na palubách letadel B-29 ve válce Spojených států amerických proti Japonsku.

Jeho válečný příběh začíná v roce 1935 na Technické střední škole v Brooklynu. Jeho učitel Simon Weissman ho zasvětil do fyziky, kterou později využil během 2. světové války. Velmi užitečné pro něj byly také zkušenosti v radioklubu této střední školy.

Ve svém studiu fyziky pokračoval na vysoké škole City College v New Yorku. Navštěvoval přednášky Clarence Zenera, Hugha Wolfeho, Waltera Zinna a dalších. V roce 1940 úspěšně dokončil bakalářské studium a pokračoval ve studiu na Kalifornském technickém institutu (Caltech), kde mimo jiné navštěvoval přednášky významných amerických fyziků Roberta Millikana, Carla Andersona, Fritze Zwickyho a dalších. V červnu 1941 dokončil magisterské studium a pokračoval v přípravě na získání doktorátu v roentgenové laboratoři Jesse DuMonda, který toho roku působil ve Washingtonu. Ve vedení laboratoře ho zastupoval Wolfgang Panofsky, který se podílel na dokončení Greenovy doktorské práce.

7. prosince 1941 císařské Japonsko zaútočilo na americkou námořní základnu Pearl Harbor a Spojené státy americké vstoupily do války. Jesse DuMond se vrátil do Caltech a celá jeho skupina včetně Alexe Greena se začala podílet na výzkumném programu vývoje raket. Testování prototypů raket probíhalo v Goldstone Lake v kalifornské poušti Mohave Desert. Green pracoval na studiu dráhy britské rakety, která se používala pro simulaci leteckého útoku na pozemní dělostřelecké pozice. S cílem zvýšit účinnost výcvikových střelců doporučil připojení cívek na ocas rakety a odpalování zmagnetizovaných nábojů. Indukované napětí by bylo posíláno rádiem na pozemní stanoviště, kde byl střelec okamžitě informován o případném zásahu.

Vývoj této myšlenky byl financován americkou Národní radou pro obranný výzkum (NDRC, the National Defense Research Council) pod DuMondovým vedením v polovině roku 1942. Pro výstřely zmagnetizovaných nábojů byla použita standardní 30 mm hlaveň. Zmagnetizované náboje uvolňovaly magnetické cívky v různých vzdálenostech. Výzkumníci záhy zjistily, že rázové vlny nábojů, způsobené chvěním cívek v magnetickém poli Země, vytvářely vyšší napěťové pulsy než samotné magnetické pole nábojů.

Výzkumníci vyvinuli akustický indikátor palební chyby (FEI, firing error indicator), který vybavili malým mikrofonem s vysokou citlivostí na rázové vlny a frekvenčně modulovaným rádiovým vysílačem, který umožňoval zjistit, jak daleko střelec minul cíl. Projekt FEI se rychle vyvíjel a Green nesl převzal zodpovědnost za bojové testy na vojenských základnách. Panofsky, DuMond a Green popsali své výsledky v několika zprávách, které zaslali Národní radě pro obranný výzkum.

Od léta roku 1943 Green vedl letecké testy dvou verzí systému FEI ve škole instruktorů pohyblivého dělostřelectva a oddělení výzkumu (FGISRD, the Flexible Gunnery Instructors School and Research Division) na letecké vojenské základně Buckingham ve Fort Myers na Floridě. V době svého působení ho velitel základny major Nicholas Hobbs požádal, zda by se nepodílel na vývoji realistických výcvikových metod. Cílem bylo připravit střelce na náročné útoky, s nimiž se americké letectvo setkalo nad územím nacistického Německa a okupovaných zemí západní Evropy. Green se proto připojil k jednotce pro plánování a analýzu projektu, jíž vedl biofyzik George Taylor. Hobbs se později stal prezidentem Americké psychologické společnosti.

Green, který předpokládal, že zařízení FEI bude brzy nasazeno u bojových útvarů, v FGISRD pracoval na vývoji aerodynamického cíle vlečeného letadly. Tento cíl měl simuloval realistický letecký útok. Měl se pohybovat dostatečně daleko od letadla, které tento cíl vypustilo, aby se zabránilo mylnému zásahu. Při prvním vypuštění z bombovnice tento cíl poskakoval proti trupu letadla takovým způsobem, že nebylo možno bombovnici uzavřít. Letadlo proto nemohlo přistát.

Přes pilotův odpor (jehož slova se Green neodvážil ve svém článku publikovat) Green uvolnil cíl skokem na něj, zatímco se držel za dveře bombovnice s padákem na zádech pro případ pádu. Po této zkušenosti byl cíl upevněn vně letadla a brzy vznikl vlečný cíl pro dělostřelecký výcvik. Green dále pracoval na matematické simulaci vzdušné dělostřelecké palby a na balistice. Jeho první výsledky teoretického modelování byly později publikovány v odborném časopise "Applied Math Panel. 2" Národní rady pro obranný výzkum.

V březnu 1944 se škola FGISRD přemístila do Laredo v Texasu. O dva měsíce později Green obdržel jmenovací dopis z Pasadeny. V souvislosti s přesunem do Texasu se výbor v Pasadeně domníval, že Green se rozhodl změnit zaměstnání. Vybaven dopisy od svých profesorů z Caltech a stálých členů plánovací a analytické skupiny začal usilovat o přijetí k letectvu jako odborníka.

Zhruba ve stejné době byl Taylor jmenován do hodnosti podplukovníka, aby sloužil jako operační analytik se 14. leteckou jednotkou v Číně. Prostřednictvím velitelství vojenského letectva Greena požádal o vyšetření příčin ztrát bombardérů B-29 20. velitelství bombardérů na bojištích v Číně, Barmě a Indii a o vypracování způsobu, jak těmto ztrátám zamezit. Green byl přijat k letectvu na letecké základně Fort Sam Houston v San Antonio do neaktivní služby s povinnostmi odpovídajícími hodnosti majora. Odtud odletěl k 20. velitelství bombardérů do Kharagpuru v Indii. Zde se hlásil šéfovi operační analýzy Hamiltonu Jeffersovi, v civilu známému astronomovi.

Krátce po příletu do Kharagpuru byl vyslán na přelet přes Himálajské pohoří na americkou leteckou základnu v oblasti Ch'eng-tu v Číně. Velícím pilotem letadla B-29 byl generál Curtis LeMay, velitel 20. velitelství bombardérů. V Číně důstojníci dělostřelectva, zpravodajství a členové posádek letadel B-29 Greena informovali, která letadla B-29 a jakým způsobem byla sestřelena.

Po šesti týdnech shromažďování dat a statistické analýze Green dokončil svoji zprávu. Jeho analýza ukázala, že při útocích na bombardéry B-29 zezadu na jeden sestřelený bombardér B-29 připadalo až 70 sestřelených nepřátelských letadel. Avšak při čelních útocích Japonci ztráceli nejvýše tři stíhačky na každý sestřelený bombardér B-29. Tento výsledek byl v naprostém rozporu s rozsáhlou simulační studií vzdušných soubojů, která došla k závěru, že bombardéry B-29 jsou nejzranitelnější při útocích zezadu. Greenovy výsledky vedly ke změnám formací bombardérů a taktiky tak, aby lépe vzdorovaly čelním útokům. Tyto změny, společně s menšími technickými změnami, problém vyřešily.

V lednu 1945 do Kharagpuru přiletěl námořní styčný důstojník, který si stěžoval na kvalitu identifikace lodí posádkami bombardérů B-29 při přeletu nad mořskou hladinou. Na základě znalosti dělostřeleckého systému bombardérů B-29 Green uvedl, že délku pozorované válečné lodi lze vypočítat z měření provedených ze sedadla dělostřelce bombardéru.

K výpočtu použil nastavovací ciferník potřebný pro změření velikosti lodi (x) pomocí nastavitelného prstence v optickém zaměřovači kulometu, výšku letadla nad zemí (h), hloubkový úhel lodi pod horizontem letadla (d) a "polohový úhel" (a) směru lodi vzhledem k zornému paprsku letadla. Člen posádky letadla hodnotu "d" měřil pomocí úhloměru připevněného na kulometu. Úhel "a" odhadoval tak, že si představil loď jako hodinovou ručičku na ciferníku hodin.

Délka lodi (l) se počítala podle vztahu l = x F(d,a), kde F byla komplexní neseparabilní trigonometrická funkce obou úhlů. Aby bylo možno provést výpočet, Green vyvinul speciální pravítko, které používalo obecný princip pro násobení dvou veličin mechanickým přidáváním vzdáleností proporcionálních jejich logaritmům.

S tímto neobvyklým řešením se seznámil major Harry Allen, velitel fotoprůzkumné jednotky letadel B-29 v Ch'eng-tu. Pozval Greena aby jeho jednotku vycvičil a otestoval tuto metodu v boji. 948. technická topografická jednotka vyrobila řadu pravítek a úprav palubních kulometů. Green zacvičil střelce této jednotky jak pravítko používat a jak zacházet s měřícím ciferníkem a úhloměrem.

11. března 1945 byl Green přidělen do posádky kapitána Alvina Coea na průzkumný let s cílem fotografovat vojenská zařízení v jižním Japonsku. Po klidném letu ze západní Číny průzkumné letadlo začalo fotografovat jihovýchodní pobřeží ostrova Honšú v Japonském vnitřním moři. Zcela neočekávaně při přeletu ve výšce asi 28 tisíc stop nad Hirošimským zálivem a kotvištěm Kure letci zahlédli japonské loďstvo, o němž americké letectvo od bitvy před pěti měsíci v zálivu Leyte na Filipínách nemělo žádné zprávy.

V kotvišti kotvilo více než 70 válečných plavidel. Později se posádka dověděla, že toto loďstvo nemělo palivo. Dělostřelci použili Greenovo speciální pravítko a díky tomu určili rozměry japonských válečných lodí. Mimo jiné identifikovali 860 stop dlouhou bitevní loď Yamato a několik dalších velkých lodí.

Letadlo pokračovalo severním směrem podél pobřeží vnitřního moře až k městu Kjótó a pak se obrátilo jižním směrem podél pobřeží ostrova Šikoku. Po zpátečním přeletu nad japonskou flotilou válečných lodí se však zvedl nárazový čelní vítr, který zpomalil rychlost letadla na 60 mil za hodinu. Upravený letoun B-29 se těžce zmítal v turbulentních vírech a nárazech větru.

Pilot a druhý pilot měli plné ruce práce s nárazy větru. Palubní inženýr informoval posádku, že letoun spotřeboval příliš mnoho paliva a nemůže se vrátit do Ch'eng-tu. Kapitán Coe měl čtyři možnosti: Mohl se pokusit dosáhnout po větru Vladivostoku, nejbližšího spojeneckého letiště. Tuto možnost však zamítl, neboť Sovětský svaz (který vyhlásil válku Japonsku až v srpnu 1945) by sice navrátil americkou posádku, ale zadržel by letoun. Dále se mohl pokusit dosáhnout nějaké letecké základny v Číně, které však byly v rukou Chiang-Kai-shekových národních sil. Dále se mohl pokusit dosáhnout ostrova Iwo Jima, 800 mil jihovýchodně. Konečně se mohl pokusit dosáhnout části Číny, ovládanou komunistickými silami Mao Tse-tunga, který poskytoval ochranu americkým silám.

Coe se rozhodl pro nacionalistickou leteckou základnu. Letoun po obtížném letu přistál na poli poblíž Xianu. Toto pole v té době používali Létající tygři, američtí dobrovolní bojoví piloti, kteří podporovali čínské nacionalisty ještě před útokem Japonska na základnu Pearl Harbor. Letoun přistál téměř s prázdnými nádržemi. Navíc pole bylo obklopeno kamennou stěnou, která přistání těžkého bombardéru velmi ztížila. Díky odvaze a značným zkušenostem pilotů se přistání zdařilo a všichni přežili.

V roce 1947 byli všichni členové posádky letounu vyznamenáni Medailí svobody. V průvodní řeči se hovořilo o "nejdelším a nejriskantnějším průzkumném letu během války", díky němuž americké námořnictvo dosáhlo velmi úspěšného útoku na nepřátelské loďstvo.

Po návratu posádky na základnu v Ch'eng-tu byl Green povolán nazpět do Kharagpuru. 20. velitelství bombardérů své operace nad bojištěm Číny, Barmy a Indie ukončilo a analytická jednotka se vrátila do Spojených států amerických. Green byl přidělen k 21. velitelství bombardérů na ostrově Guam v souostroví Mariany.

Po letu leteckým transportem přes Austrálii a Filipíny se Green hlásil o týden později u jednotky operační analýzy na ostrově Guam, jíž vedl fyzik Donald Loughridge.

Ještě předtím, než nastoupil do svého nového působiště, Green navštívil některé další letecké základny bombardérů B-29 v souostroví Mariany a studoval operační postupy 21. velitelství bombardérů. Na rozdíl od 20. velitelství letecké mise obsahovaly dlouhé přelety nad oceánem a krátké průniky nad Japonsko. Bylo zřejmé, že většina těchto leteckých operací je vysoce technických a vyžaduje speciální výpočty, k nimž se využívaly běžná logaritmická pravítka, tabulky a grafy. Dvojrozměrné pravítko, které Green vymyslel pro výpočet délky letadel, nyní upravil tak, aby usnadnilo pracné výpočetní postupy při přeletech nad oceánem. Vytvořil pravítko složené ze tří komponent: z výpočetní tabulky pro řešení konkrétního problému, z hliníkové konstrukce, která měla zahnuté hrany, aby držela tabulku na místě a sloužila jako vodítko pro třetí komponentu, průhledný plastický jezdec s vertikálními linkami, které bylo možno přiložit na výpočetní tabulku. Součástí samozřejmě byla ostrá tužka a guma.

Když se Green vrátil na ostrov Guam, Fred Fennena, letecký inženýr analytické jednotky 21. velitelství bombardérů, ho požádal, aby sestrojil další speciální pravítko. Letečtí inženýři by uvítali pravítko, s nímž by bylo možno dostatečně přesně odhadnout potřebné množství paliva na určitou leteckou misi. Potřebná data pro výpočet spotřeby bombardéru B-29 byla totiž uvedena v nepohodlné, dva palce tlusté knize.

Po několika rozhovorech s leteckými inženýry Green vyvinul pravítkové počítadlo, které vtěsnalo všechny výpočty do dvou tabulek o rozměrech 15 krát 4 palce vložených do kovových rámců s plastickými posuvníky. Jedna tabulka obsahovala několik dvojrozměrných obrysových grafů, které umožňovaly určit optimální spotřebu paliva v galonech na daný počet mil na základě uvedené zeměpisné šířky a délky. Druhá strana obsahovala výpočetní tabulku, která používala dvojrozměrné pole logaritmických křivek a měřítek. Tato tabulka umožňovala vypočítat (metodou určité poruchové teorie) spotřebu paliva při neoptimálním letu, jaký nastával za bojové mise.

Štáb velitelství doporučil všechny bombardéry B-29 vybavit tímto pravítkovým počítadlem. Koncem války téměř všichni palubní inženýři 21. velitelství bombardérů již pravítko používali. Tabulky pro let se třemi nebo dvěma motory byly vytisknuty na druhé straně původních tabulek, aby je bylo možno okamžitě použít při poruše jednoho nebo dvou motorů.

Požadavky na speciální pravítka narůstaly. Aby bylo možno uspokojit rychle všechny požadavky, Green navrhl jednoduchou konstrukci a dokonce vytvořil vlastní "výrobnu". Zrychlené výroby se dosahovalo díky skutečnosti, že důstojníci měsíčně dostávali alkohol, zatímco mužstvo nikoliv. Zvláštní pravítko tak bylo k dostání za dvě láhve alkoholu. Tyto příspěvky Green přiděloval mužstvu 949. topografické skupiny, která vyráběla mapy, výpočty a kopie. Výroba pravítek byla samozřejmě jen přidruženým úkolem.

Příkladem výkonnosti Greenovy skupiny byl požadavek jednoho plukovníka ze 73. bombardovací perutě na Saipanu, který přiletěl na ostrov Guam. Požadoval vyřešit problém s oblačností a dýmem nad zamýšleným cílem. V mnoha případech nebyl požadovaný cíl vidět z velké dálky a proto bylo obtížné takový cíl zasáhnout. Výpočty v posledních minutách před bombardováním byly značně obtížné, zejména v okamžiku, kdy se letadlo ocitlo v nepřátelské palbě.

Greenovo pravítko umožnilo rychle určit polohu letadla, z níž se měl cíl bombardovat na základě balistických charakteristik vrhaných bomb. Již následujícího dne byl vyvinut prototyp tabulky pro bomby o hmotnosti 500 liber. Test pravítka byl proveden na ostrově Rota v souostroví Mariany. Bomby dopadaly přesně tam, kam podle očekávání měly dopadat.

Ještě téhož dne bylo pravítko dokončeno. Green se večer setkal u večeře u jednoho stolu s generálem LeMayem, který měl jisté technické vzdělání a zajímal se o Greenovu práci. Druhého dne ráno začala výroba tabulek pro všechny bombardéry. Tabulky obsahovaly balistické charakteristiky všech používaných bomb.

Posádky bombardérů 509. eskadry na základně Tinian požadovaly vyrobit tabulky s balistickými charakteristikami pět tun těžkých bomb označovaných jako "pumpkins" (dýně). Až do 6. srpna 1945 Green netušil, že tyto těžké bomby 509. eskadra používala při výcviku a přípravě na svržení atomové bomby. Greenovy tabulky tak posloužily pro svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki.

Na jaře roku 1945 Greenova skupina potřebovala velkou dodávku hliníkových pouzder pro svá pravítka. LeMay doporučil, aby byla vyrobena na Havajských ostrovech. Green se však chtěl vyhnout složitému papírování a zpoždění dodávky a proto se rozhodl nechat je vyrobit v železářství Harmona Fielda na ostrově Guam. V té době nebylo příliš letadel B-29 poškozeno v boji. Proto opraváři letadel místo opalování na plážích za několik lahví Old Granddad ochotně Greenovi vypomohli.

Již v počátcích celé mise 21. velitelství bombardérů LeMay požadoval, aby posádky letadel pořizovali fotografie bombardování pro vyhodnocování úspěšnosti leteckých eskader, skupin a perutí. Bohužel získání fotografií bombových zásahů vyžadovalo, aby bombardér letěl po celou dobu dopadu bomb přímo (zhruba 40 sekund podle výšky nad povrchem). Takový způsob letu samozřejmě znamenal větší ohrožení letadel protiletadlovou střelbou nebo leteckým útokem.

Naštěstí postačovalo pořízení fotografie bomby asi 10 sekund po jejím vypuštění. Použitím fyzikálních zákonů bylo možno určit přesný dopad. Tím bombardér ušetřil cenných 30 sekund letu nad cílem. Problém přesného dopadu bomby velmi zajímal 509. eskadru kvůli plánovanému svržení atomové bomby. Avšak zároveň byly vážné obavy, že prudká rázová vlna jaderného výbuchu letadlo zničí. Proto bylo nutné krátce po vypuštění atomové bomby oblast rychle opustit.

V květnu 1945 většina japonských vojenských cílů již byla vážně poškozena nebo zničena s výjimkou těch cílů, které byly "ponechány" po svržení atomových bomb. Protože se již neprováděly mohutné bombové nálety na velké cíle, jednotka operační analýzy se musela soustředit na výpočty čtyř až pěti misí na menší cílová města denně. Tyto výpočty sloužily k určení počtu a typů bomb, které bylo nutné svrhnout při plnění mise. Proto Greenova skupina vyvinula rychle použitelné pravítkové počítadlo, které posloužilo všem misím bombardérů B-29.

V květnu až červnu 1945 se objevily další požadavky na pravítková počítadla, které se Greenově skupině podařilo v krátké době zajistit. Bylo také vyvinuto pravítkové počítadlo pro "radarové rozlišení", které umožňovalo rychlým způsobem určit rozlišení různých radarových systémů za různých podmínek. Toto pravítko sloužilo radarovým důstojníkům při výběru vhodných radarových cílů a referenčních bodů. Green také vyvinul pravítko pro výpočet okamžiku, kdy mělo být zahájeno bombardování určitého cíle na základě polohy letadla a síly větru.

Užitečnost pravítkového počítadla se prokázala o 50 let později, když Edward Teller uvedl, že toto pravítko použil při studiu, zda lze odpálit atomovou bombu ve značné výšce nad tokijským zálivem. Čím výše by byla bomba odpálena, tím méně času by bombardér B-29 měl na únik před ničivou rázovou vlnou.

Počátkem července 1945 na ostrov Guam přiletěly první bombardéry B-29 vybavené Shoranovým systémem, doprovázené členy projektového týmu a Williamem Shockleym z Bellových laboratoří. Nový Shoranův bombardovací systém měl zajistit pozemním jednotkám podporu tisíců bombardérů B-29 při plánované invazi do Japonska v listopadu 1945. Několik bombardérů vybavených Shoranovým systémem mělo být naváděno pozemními a podmořskými vysílači shozenými do moře ve vzdálenosti asi 100 mil od pobřeží a mělo shodit bomby jako referenční body. Ostatní bombardéry se měly řídit těmito referenčními body, aby uchránily invazní jednotky před případným vlastním bombardováním.

Pro geodetické výpočty s přesností na šest platných číslic byl použit ručně ovládaný digitální kalkulátor. V závislosti na počasí bylo nutné provést těsně před bombardováním atmosférické korekce. Tyto korekce vyžadovaly přesnost pouze dvou platných cifer. Shockley se dověděl o pravítkovém počítadle a zeptal se Greena, zda by byl schopen vyrobit pravítko pro atmosférické korekce. Když bylo pravítko dokončeno, Green se Shockeyho zeptal, zda by se mohl účastnit operačních geodetických a atmosférických výpočtů.

Krátce poté, co Green požádal o zařazení do Shoranova týmu, byl velitelstvím vojenského letectva nazpět přeložen do jednotky operační analýzy 20. velitelství bombardování, které se přesunulo na ostrov Okinawa s úkolem podporovat nové Letecké síly dálného východu pod velením generála Jamese Doolittlea. Green byl nešťasten, protože byl přesvědčen, že jeho práce na Shoranově projektu byla velmi důležitá. Přednesl proto svoji žádost generálu LeMayovi a ten zajistil, aby Green mohl pokračovat ve své práci.

Green opustil ostrov Guam a přesunul se se Shoranovým týmem do Manily na Filipínách, kde se podílel na podpoře simulovaných leteckých a námořních operacích a na vývoji pravidel pro bojové účely. Asi o týden později, 6. srpna 1945 byla bombardérem B-29 "Enola Gay" svržena na japonské město Hirošima uranová jaderná bomba "Little Boy". 9. května 1945 byla bombardérem "Bocks Car" svržena na město Nagasaki plutoniová bomba "Fat Man".

O týden později byla Shoranova mise zrušena a Green se vrátil na ostrov Guam. V roce 1990 se Green od Panofskyho dověděl, že doprovodným letadlem byla svržena zpřesněná verze zařízení FEI s úkolem změřit celkovou účinnost atomových bomb.

Když se 18. srpna Green vrátil na ostrov Guam, jeho pověření již skončilo. Protože nepřátelské akce Japonska skončily 15. srpna, byl Green uvolněn z armády a mohl se vrátit ke svému doktorskému studiu. Bylo pravidlem, že operační analytikové mladší 26 let, kteří byli v neaktivní službě, byli povoláni do aktivní služby. Pouze analytikové starší 26 let byli propuštěni do zálohy. Green dosáhl věku 26 let v červnu.

Kromě pravítka určeného pro Shoranův systém, všechna ostatní Greenova pravítková počítadla usnadnila 21. velitelství potřebné výpočty a byla zřejmě nejpokročilejší technologií v letectvu druhé světové války. Význam těchto počítadel byl oceněn jak generálem LeMayem, tak dopisy a citacemi vyšších důstojníků vojenského letectva. Bohužel, personální úředník ve Washingtonu zapsal do Greenových propouštěcích listin o vojenské službě "neaktivní služba". Proto Green nezískal žádný nárok na důchod válečného veterána. Teprve 7. prosince 2000 z Randolphovy letecké základny v Texasu obdržel nové propouštěcí listiny se záznamem o "aktivní službě" a tak teprve ve věku 81 let získal nárok na důchod válečného veterána.

Green uvádí, že jeho letecká pravítka byla dvojrozměrným zobecněním objevu anglického duchovního a matematika Williama Oughtreda z roku 1630. Plastická pravítka, zejména starší generaci absolventů středních škol známé logaritmické pravítko, používali vědci a technici až do 70. let 20. století. Greenova letecká pravítka byla vlastně pružnými mechanickými počítači s určitou datovou kapacitou a výpočetní schopností. Je jistou ironií, že Shoranův počítač, poslední pravítkové počítadlo během války, Green zhotovil na požadavek Williama Shockleyho, jehož objev tranzistoru o dva roky později byl zřejmě vůbec největším objevem od války. První tranzistorové počítače brzy odsunuly plastová pravítka do muzea. Alex E. S. Green občas s nadsázkou tvrdí, že Shockley neměl plastová pravítka rád a proto se vrátil do Bellových laboratoří a objevil tranzistor, aby se jich jednou provždy zbavil.

Alex Green byl vědeckým profesorem na technické fakultě Floridské Univerzity v Gainesville, kde se zabýval problémy energie a životního prostředí.