Literatura a odkazy:

[X1] Nina Byers: Physicists and the 1945 Decision to Drop the Bomb. arXiv:physics/0210058 v1 13 Oct 2002. Physics and Astronomy Department. University of California Los Angeles, Los Angeles, CA 90095.

[X2] Los Alamos National Laboratory.

[1] Philippe Masson: Historie německé armády 1939 - 1945. Nakl. Naše vojsko, Praha 1995. ISBN: 80-206-0461-8. Z franc. orig.: "Historie de l'armée allemande". Librairie Académique Perrin, 1994.
 

24. prosince 1942 skončila neúspěchem ofenzíva německých vojsk pod vedením generála von Mansteina s cílem osvobodit Paulusovu 6. armádu z obklíčení u Stalingradu. 31. ledna až 2. února 1943 Paulusova armáda kapitulovala a došlo k zásadnímu k obratu ve druhé světové válce ve prospěch Spojenců.

V té době britsko-americké kobercové bombardování ničilo německá města. Například 30. května 1942 zaútočilo na Kolín 1000 letadel. V květnu 1942 Spojené státy americké v Tichém oceánu zastavily japonskou agresi v bitvě v Korálovém moři. Obavy, že nacistické Německo použije atomovou bombu, ve Spojených státech amerických na základě zpravodajských informací vyprchávaly. Řada vědců zúčastněných na Projektu Manhattan v Národní laboratoři v Los Alamos však měla obavy z poválečných závodů ve zbrojení a z celosvětového šíření jaderných zbraní. Fyzikové již v roce 1944 měli jen malé pochybnosti, že by testy atomové bomby neproběhly úspěšně, přestože první test byl proveden až 16. července 1945. V Národní laboratoři v Los Alamos probíhal závod s časem. V době, kdy porážka nacistického Německa již byla nepochybná, a všeobecně se vědělo, že Japonsko nemá žádné suroviny na výrobu atomové bomby, jen několik pracovníků laboratoře vzneslo otázku, zda by se ještě mělo pokračovat na výrobě atomové bomby. Jedním z nich byl Joe Rotblat.

Richarda P. Feynmana v interview pro BBC krátce před jeho smrtí se zeptali, jaké měl pocity z účasti na tomto projektu. Feynman odpověděl, že v závodech s časem tehdy nijak nepřemýšlel nad tím, proč se projektu vývoje atomové bomby účastnil.

V Metalurgické laboratoři na Univerzitě v Chicago práce probíhala pod menším tlakem. Hlavní problémy již většinou byly vyřešeny. Vědci a inženýři začali vážně diskutovat o využití jaderné energie v poválečném světě. Při představě, jak ohromnou ničivou účinnost jaderné zbraně mohou mít a že budou levnější než konvenční zbraně stejné účinnosti, se vědci pokusili přesvědčit přední americké politiky, že základní myšlenky projektu Manhattan by se již neměly utajovat, aby všechny národy ve světě a nevládní instituce mohly vyvinout atomové zbraně, pokud by získaly štěpný materiál. Tím by se zamezilo závodům ve zbrojení. Předními zastánci této myšlenky byli Leo Szilard a James Franck. Byli přesvědčeni, že bude nutné prosadit mezinárodní kontrolu štěpného materiálu. Doporučili, aby účinnost atomové bomby byla vyzkoušena v některé neobydlené oblasti. Měli obavy, že případné vojenské použití představuje nebezpečný precedens. Spojené státy americké a Velká Británie podle jejich názoru mají morální povinnost se zasadit za prosazení mezinárodní dohody, která by zabránila použití jaderné energie pro válečné účely. Tyto své názory zaslali ministru války a prezidentovi Trumanovi v dnes známé Franckově zprávě.

Jak se Projekt Manhattan blížil k dokončení atomové bomby, někteří vědci ve vedení Projektu se stali významnými poradci ve vysokých vládních kruzích. Na rozdíl od autorů Franckovy zprávy navrhovali okamžité vojenské využití atomových zbraní. Tito vědci, především Arthur Compton a J. Robert Oppenheimer, ve skutečnosti byli prostředníky mezi svými kolegy, kteří chtěli zabránit, aby Spojené státy americké a Velká Británie získaly absolutní politickou výhodu vlastnictvím atomové bomby, a politiky, jako byl britský předseda vlády Winston Churchill a Trumannův ministr zahraničí James F. Byrnes, kteří tuto výhodu mít chtěli. V případě Oppenheimera tento postoj byl nejasný. Avšak Compton, jak vyplývá z jeho vlastních knih, byl příznivcem nacionálních cílů vládních představitelů. Jeho politická filozofie se značně odlišovala od filozofie Franckovy skupiny. Ve své knize "Atomic Quest" napsal, že generál Groves, vojenský velitel Projektu Manhattan, byl klasickým příkladem patriota. Jednou se ho Compton zeptal, zda staví prospěch Spojených států nad prospěch lidstva. Groves mu odpověděl, že pokud je otázka postavena takto, tak musí dát přednost blahu lidstva. Hned však dodal, ať mu někdo ukáže jinou instituci, která prokázala lidstvu větší službu, než Spojené státy.

Niels Bohr byl hluboce znepokojen představou poválečných závodů ve zbrojení. V roce 1944 vyzval představitele Projektu Manhattan a vládní představitele včetně prezidenta Roosevelta a britského ministerského předsedy Churchilla, aby zvážili možnost podělit se s ostatními národy, včetně Sovětského svazu, o technologii jaderných zbraní. Byl přesvědčen, že pouze tímto způsobem lze dosáhnout mezinárodní kontroly atomové energie. Felix Frankfurter ve svém interview s prezidentem Franklinem D.  Rooseveltem zaznamenal jeho příznivý postoj. Prezident však současně navrhl, aby se novinář také zeptal na názor britského ministerského předsedy. Niels Bohr odjel za svým synem do Londýna, kde se setkal s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem, který však jeho návrh ostře odmítl. Churchill se pak v září 1944 setkal v Hyde Park s americkým prezidentem Rooseveltem, kde oba představitelé podepsali dohodu odmítající Bohrův návrh. Albert Einstein se dověděl o Bohrově neúspěchu a proto podnikl své vlastní kroky. Informoval přední vědce, které znal v klíčových zemích. Niels Bohr však měl pocit, že jde o ohrožení válečné bezpečnosti a tyto kroky sám nepodpořil.

John A. Simpson, tehdy mladý vědec Metalurgické laboratoře Univerzity v Chicagu, později uvedl, že vědci válečného období a inženýři brzy rozpoznali, jaké dopady by mohlo mít uvolnění atomové energie na budoucnost celé společnosti. Nebyl si však jist, zda James Franck, Leo Szilard a další starší vědci se touto otázkou zabývali do hloubky. Kvůli bezpečnostním opatřením mladší vědci neměli k těmto diskusím přístup. Mladí vědci však pořádali vlastní diskuse přes zákazy americké armády, jichž se účastnili obvykle jen po dvou až po třech. Později se k nim připojili také starší vědci, jako Szilard, Franck a další. Eugene Rabinowitch připravil souhrnné dokumenty. Vědci se zabývali dvěma hlavními problémy. Aktuálním problémem byla otázka svržení atomové bomby na některé japonské město. Druhá otázka se týkala mezinárodní kontroly štěpného materiálu a problému inspekcí a ověřování, zda je smlouva dodržována. Návrhy a závěry pak byly publikovány ve Franckově zprávě.

Leo Szilard nepochybně věděl o setkání Nielse Bohra s prezidentem Rooseveltem a ministerským předsedou Churchillem. Proto se pokusil setkat s prezidentem Rooseveltem, aby ho přesvědčil o dlouhodobých důsledcích použití jaderných zbraní, které je nutné vzít v úvahu v souvislosti se snahami o okamžité vojenské použití. Požádal svého přítele Alberta Einsteina o pomoc. Albert Einstein napsal prezidentovi Rooseveltovi dopis, aby se co nejdříve se Szilardem setkal, protože má plnou důvěru v Szilardův úsudek. V březnu 1945 Szilard připravil pro prezidenta Roosevelta svoji zprávu. Napsal, že vývoj atomové bomby byl motivován především jejím možným použitím v nynější válce. Avšak role atomové bomby v budoucnosti bude mnohem důležitější, protože Spojené státy a celý svět budou neodvratně ovlivněny její existencí. Pokud takové bomby budou existovat, nebude již nutné bombardovat americká města ze vzduchu, aby byla zničena. Bude možno malý počet těchto bomb dopravit do velkých amerických měst a odpálit je později. Spojené státy mají velmi dlouhé pobřeží, které umožňuje v době propašovat takové bomby na území Spojených států a převést je automobily do amerických měst. Dlouhé pobřeží, struktura americké společnosti, značně heterogenní populace reálně znemožňují účinnou kontrolu takové "dopravy". 12. dubna 1945 prezident Franklin Delano Roosevelt zemřel a Einsteinův dopis zůstal ležet neotevřený na jeho stole.

Po Rooseveltově smrti se Leo Szilard pokusil přes své kontakty v Kansas City setkat s prezidentem Harrym Trumanem. Podařilo se mu setkat s Trumanovým ministrem zahraničí Jamesem F. Byrnesem. Předal mu svoji zprávu a pokusil se ho přesvědčit o důležitosti mezinárodní dohody o kontrole jaderné energie. Avšak nesetkal se s pochopením. Byrnes se zabýval sovětskými plány na uchopení moci v Polsku, Rumunsku a v Maďarsku a byl přesvědčen, že vlastnictví atomové bomby přinutí Sovětský svaz k ústupkům. Když odcházel, řekl svým poradcům Haroldu Ureyovi a Walteru Barkymu, že svět by byl lepší, pokud by se Jimmy Byrnes narodil v Maďarsku a stal se fyzikem. Avšak on se narodil ve Spojených státech a stal se ministrem zahraničí.

Porážka nacistického Německa a jeho bezpodmínečná kapitulace 8. května 1945 měla na plánované svržení atomových bomb nepatrný vliv. Někteří historikové, kteří provedli rozsáhlou analýzu řady dokumentů, dospěli k závěru, že o použití atomové bomby v Evropě se nikdy systematicky neuvažovalo. V žádném dostupném dokumentu nebyla nalezena zmínka o úmyslu použít atomovou bombu proti Německu nebo jinde v Evropě. Na druhé straně některé dokumenty dokazují, že se vážně uvažovalo o použití atomové bomby proti japonské armádě. V záznamech Výboru pro vojenskou politiku ze zasedání 5. května 1943 se uvádí, že se diskutovalo o použití první atomové bomby. Z vojenského hlediska bylo nejlepším cílem japonské loďstvo, pokud se ho nepodaří zničit jiným způsobem. Atomová bomba měla být odpálena v dostatečné hloubce ve vodě. Japonsko bylo vybráno kvůli tomu, že nemělo taková bezpečnostní opatření jako Německo. Další důkaz o plánovaném svržení atomové bomby na Japonsko pochází z dokumentu, který v roce 1944 podepsali Roosevelt a Churchill. V dokumentu se uvádí, že až bude "bomba" konečně dostupná, po pečlivých úvahách by mohla být použita proti Japonsku. Záznam generála Grovese se zástupcem ministra zahraničí 27. března 1945 potvrzuje, že byl dotázán na možné použití atomové bomby.

Po smrti prezidenta Roosevelta ministr války Henry Stimson ustavil poradní výbor pro otázky civilního a vojenského použití jaderné energie, který měl sloužit prezidentovi Trumanovi a Kongresu. Byl označován jako "Dočasný výbor", protože byl ustaven bez souhlasu Kongresu. Členy tohoto výboru byli Henry Stimson, Vannevar Bush (ředitel Úřadu pro vědecký výzkum a vývoj), James Conant (prezident Harvardovy univerzity a ředitel Obranného výzkumu), Karl Compton (prezident MIT), asistent ministra zahraničí William Clayton, zástupce ministra námořnictva Ralph Bars a ministr zahraničí James F. Byrnes. Výbor jmenoval poradní Vědecký panel, jehož členy byli J. Robert Oppenheimer, Enrico Fermi, Ernest Orlando Lawrence a Arthur Compton. Dočasný výbor zřejmě sehrál důležitou, avšak nikoliv rozhodující, roli při rozhodnutí prezidenta Trumana použít atomové bomby proti japonským městům.

V záznamu z jednání Výboru 1. června 1945 se uvádí, že Byrnes doporučil a Výbor souhlasil s tím, aby ministr války byl informován o tom, že současný názor Výboru je použít atomovou bombu proti Japonsku co nejdříve. Konečné rozhodnutí o cíli bude čistě vojenským rozhodnutím. Historikové jsou přesvědčeni, že Truman se později setkal s Byrnesem a dospěl ke svému rozhodnutí.

Vědecký panel se účastnil jednání Dočasného výboru o den dříve, 31. května 1945. Odsouhlasilo se, aby vědci informovali své kolegy o existenci tohoto Výboru. Arthur Compton informoval své kolegy v Metalurgické laboratoři o existenci Výboru, ale zřejmě jim neprozradil, že Výbor doporučil okamžité vojenské použití atomové bomby. Snad o tomto rozhodnutí nevěděl, ale jeho bratr Karl se rozhodnutí výboru 1. června 1945 účastnil.

Franckova zpráva byla napsána 11. června 1945 a předána ministrovi války Stimsonovi a Dočasnému výboru. V úvodu této zprávy se uvádí, že vědci cítí povinnost důrazně upozornit, že politické problémy, které vyplývají z ovládnutí atomové energie, by měly být zváženy v celé své hloubce. Měly by být učiněny odpovídající kroky k jejich prostudování a k přípravě nezbytných rozhodnutí. Vytvoření Výboru Ministrem války pro řešení všech aspektů nukleoniky naznačuje, že vláda tyto důsledky pochopila. Vědci jsou přesvědčeni, že kvůli své znalosti vědecké podstaty a kvůli přetrvávajícím předsudkům o celosvětových důsledcích nasazení jaderných zbraní jsou povinni nabídnout Výboru některá doporučení a možná řešení. Jedno doporučení se týká okamžitého vojenského použití atomových bomb, kdy nesouhlasí s doporučením Dočasného výboru. Použití jaderných bomb pro brzký neohlášený útok proti Japonsku nedoporučují. Pokud Spojené státy jako první využijí těchto nových způsobů plošného ničení lidstva, obětují tím veřejnou podporu své politice ve světě, urychlí závody ve zbrojení a ztratí možnost dosažení mezinárodní dohody o budoucí kontrole takových zbraní. Mnohem příznivější podmínky pro dosažení takové smlouvy by nastaly, pokud by jaderné bomby byly světu předvedeny v nějaké vhodné neobydlené oblasti. Použití jaderných bomb v této válce představuje problém dlouhodobé národní politiky než vojenské účelnosti. Tato politika by měla především umožňovat dosažení účinné mezinárodní kontroly jaderných prostředků.

Autorem této zprávy byl Výbor pro politické a sociální problémy Metalurgické laboratoře Univerzity v Chicago, známější pod označením "Franckův výbor". Jeho členy byli James A. Franck, Donald J. Hughes, J. J. Nickson, Eugene Rabinowitch, Glenn T. Seaborg, J. C. Stearns a Leo Szilard. Franckova zpráva byl dokument skládající se z pěti částí (Úvod. Předpovědi závodů ve zbrojení. Předpovědi dohody. Metody kontroly. Souhrn.). Ředitel Metalurgické laboratoře Arthur Compton předal tuto zprávu ministru války Stimsonovi 12. června 1945 společně se svým dopisem. Pokud si tento dopis přečteme, nemůžeme se ubránit dojmu, že Arthur Compton se snažil zabránit účinku Franckovy zprávy.

V dopise se mimo jiné uvádí, že Franckově zprávě nemusí ministr přikládat velkou pozornost, protože Vědecký panel se touto zprávou bude zabývat za několik dní. Skutečně, Vědecký panel vydal svoji vlastní zprávu o čtyři dny později. V této zprávě se uvádí, že nesouhlasí se závěry Franckovy zprávy a nadále podporuje předchozí rozhodnutí Dočasného výboru. Zpráva Vědeckého panelu znovu opakuje původní doporučení a Compton mylně tvrdí, že nebyl předem informován o Franckově zprávě. Zpráva Panelu nese název "Doporučení okamžitého použití jaderných zbraní". V úvodu této zprávy se uvádí, že Vědecký panel byl požádán, aby posoudil použití nových zbraní, a došel k závěru, že není žádná jiná přijatelná alternativa, než přímé vojenské použití. Na základě Comptonova postoje a Oppenheimerovy těsné spolupráce s generálem Grovesem není žádným překvapením, že Vědecký panel trval na okamžitém použití atomové bomby. Jak již bylo uvedeno, Comptonova politická filozofie se velmi odlišovala od filozofie Franckovy skupiny.

Arthur Compton byl přesvědčen, že Spojené státy musí učinit všechna opatření, aby se jaderné zbraně nedostaly do rukou totalitních režimů včetně Sovětského svazu. V roce 1946 ve své práci "Morální význam atomové bomby" (the Moral Meaning of the Atomic Bomb) popsal svá vlastní doporučení, jak zachovat mír. V této práci mimo jiné uvedl, že nyní lze světovou politiku ovládat zbraněmi, které zabrání válce a zajistí mír. Letectvo vybavené atomovými bombami musí být rozmístěno všude ve světě a musí se tak učinit rychle. Americký monopol na atomové bomby a ovládání světového míru bude trvat jen krátce. Je americkou povinností se všemožně přičinit o prosazení odpovídající světové politiky. Někteří historikové se domnívají, že tato výrazně odlišná politická filozofie představovala americkou představu řešení problému na rozdíl od evropského řešení. Avšak mnoho Američanů věřilo, stejně jako Franckova skupina, že pro trvalé udržení míru jsou spíše nutné mezinárodní mírové dohody než řinčení zbraněmi.

Spojenci očekávali, že během útoku na japonské ostrovy utrpí značné ztráty na životech. Invaze měla začít 1. listopadu 1945. V červnu ještě probíhaly boje o ostrov Okinawa jižně od Japonska, avšak očekávalo se, že brzy Spojenci dosáhnout vítězství. Na léto byly naplánovány rozsáhlé vojenské akce: blokáda japonských přístavů a pokračování bombardování. Někteří američtí velitelé byli přesvědčeni, že koordinovaná blokáda s přímým leteckým úderem by mohly Japonsko přinutit ke kapitulaci bez nutnosti invaze. Na základě doporučení Dočasného výboru byly atomové bomby svrženy 6. a 9. srpna 1945 na japonská města Hirošima a Nagasaki. Jen málo dnes víme, zda bomby byly použity bezprostředně po jejich dokončení. O nezbytnosti svržení atomových bomb dodnes někteří historikové diskutují. Velení strategického bombardování však tehdy došlo k závěru, že nejpozději do 31. prosince 1945, avšak spíše do 1. listopadu 1945, Japonsko kapituluje, a to bez ohledu na to, zda budu atomové bomby svrženy, nebo zda Rusko vstoupí do války nebo dokonce zda dojde k pozemní invazi. Sovětský svaz měl v létě 1945 připravenou mohutnou a dobře vyzbrojenou armádu na hranicích s Mandžuskem. 8. srpna 1945, přesně tři měsíce po ukončení druhé světové války v Evropě, v souladu ze závěry Jaltské konference z 11. února 1945 vyhlásil Japonsku válku na straně Spojenců. Sovětský útok na okupovanou Koreu a do Manžduska začal 9. srpna 1945.

Je tedy zřejmé, že bylo dostatek času před plánovanou invazí 1. listopadu 1945 se pokusit porazit Japonsko demonstrací atomové bomby podle doporučení Franckova výboru. V roce 1960 Szilard ve svém interview uvedl, že nevěřil v nutnost demonstrace síly atomové bomby, protože považoval za nemorální použít takové násilí, když byla naděje na dohodu. Válkou zničené Japonsko tehdy již toužilo po míru.

Dnes existuje několik vysvětlení, proč došlo k okamžitému vojenskému použití atomových bomb. P.M.S. Blacket došel k závěru, že šlo o chytrý a velmi úspěšný posun v mocenské politice, zejména ve světle poválečného vývoje Studené války. Není jasné, zda Franckova skupina skutečně věřila, že by mohla ovlivnit běh politických událostí. Jen velmi těžko by prosazovala svůj názor. Mnoho vědců však sdílelo názor Leo Szilarda, že bylo důležité, aby většina vědců, podílejících se na vývoji jaderných zbraní, jasně a pevně vyjádřila svůj morální odpor k použití jaderných zbraní v poslední fázi druhé světové války. Hlavním poselstvím, které má dodnes zásadní význam, zůstává nutnost celosvětových mezinárodních dohod o inspekcích a kontrole technologie jaderných zbraní. Proto zdánlivě zbytečný krok Franckova výboru zůstává dodnes důležitým a trvalým odkazem.