Na filmovém festivalu Finále v Plzni byl uveden film Kristiny Vlachové"Věž smrti". Hrdinou filmu je politický vězeň Jaroslav Lukeš, který pracoval v tzv. Věži smrti. Primitivními pracovními postupy zde byla drcena a tříděna uranová ruda, určená pro Sovětský svaz. Vězni pracovali v krutých a nelidských podmínkách, přesně v duchu jejich označení "mukl" - muž určený k likvidaci. Lukeš, doprovázen dalším vězněm, se rozhodl z tábora smrti uprchnout. Za prchajícími vězni vyrazil strážný Bohumil Vlačiha. Lukeše zastavil střelbou do zad a pak ještě bezmocně ležícímu vězni chtěl prostřelit hlavu. Vězeň však otočil tvář ke svému vězniteli a to mu zachránilo život. Střela nešla do zátylku, ale prostřelila tvář.

Jaroslav Lukeš snad jen zázrakem přežil komunistické peklo a po listopadu 1989 poněkud bláhově uvěřil ve spravedlnost. U soudu byl hloupě vyslýchán: Proč vlastně porušil předpisy tábora? Proč zbytečně riskoval? Strážný Bohumil Vlačiha je roztomilý starý pán, který naivně vypráví filmařům o své poctivé práci pro vlast. Je strašně udiven, že někdo mohl hladovět, když vězňové dostávali "kvalitní suchou sovětskou salámu". Věž smrti? Opravdu se tomu tak říkalo? On tam snad někdo umřel?

Film vyznívá do ztracena. Vlačiha tvrdí, že plnil pouze své služební povinnosti, že se řídil předpisy a pokyny nadřízených. Původní rozsudek, trestající jeho brutalitu několika lety vězení, je nakonec zrušen a promlčen.

Film Kristiny Vlachové není fikcí. Zdeněk Kovařík vzpomíná, jak koncem března 1951 stál v jedné řadě s Jardou Lukešem, Karlem Morkusem, Ctiradem Andrýsem, Lubkou Školoudem a Zdeňkem Uchytilem v jedné řadě a těžkými ocelovými palicemi natloukali barely s uranovou rudou pod Věží smrti. Radioaktivní prach, velmi těžká práce, nedostatečná strava a oblečení, psychický a fyzický teror. Všichni odsouzeni k postupné likvidaci při "budování socialismu".

V zoufalé touze po svobodě se Jaroslav Lukeš a Karel Morkus rozhodli k útěku. Při nočním nástupu na pracoviště se oba vězni klidným krokem vydali k bráně, prošli brankou a okamžitě se rozběhli po silnici. Bohužel klapnutí branky zaslechl jeden ze strážných a okamžitě vyvolal poplach. Oba prchající vězni skočili přes příkop na louku, kde doufali, že je v mlze nikdo neuvidí. Jedna ze zbloudilých střel však zasáhla Jaroslava Lukeše do zad a on stačil jen svému spoluvězni říci, aby utíkal sám. Karel Morkus však jen popošel a zůstal skryt ve tmě a mlze. Slyšel, jak strážný Bohumil Vlačiha přišel k ležícímu vězni se slovy "Já ho dodělám". Bezmocně ležící Jaroslav Lukeš otočil hlavu, aby se podíval do očí svému vrahovi a to mu zachránilo život. Probudil se až v nemocnici v Karlových Varech. Po částečném uzdravení byl převezen zpět do tábora, aby strážní mohli demonstrovat, že z jáchymovských táborů nelze utéct a kdo se o to pokusí, skončí jako Lukeš.

Karel Pařízek vzpomíná, jak se 13. ledna 1952 s Jaroslavem Lukešem setkal v nemocnici v Karlových Varech. Jeho osud byl také krutý. Na štědrý den roku 1951 ho "osvětový pracovník" tábora Nikolaj nechal vysvléci donaha a poslal ho do "korekce", kde strávil 19 dní o hladu a žízni se dvěma zločinci. Až 13. ledna přišel na kontrolu příslušník Cifary a pravil: "Parizek, ako to vyzeráte". Když viděl vězňův zubožený stav, nechal ho poslat do nemocnice do Karlových Varů. Zde se setkal s Jaroslavem Lukešem, který zde ležel s prostřelenou tváří a s průstřelem plic. Přesto se usmíval a byl veselý, že přežil.

Bohumil Vlačiha byl v roce 1994 obviněn a po vynesení několika rozsudků a následném odvolání v roce 2002 osvobozen pro nedostatek důkazů a promlčení trestného činu.

Jaroslav Lukeš se tak spravedlnosti nikdy nedočkal. V sobotu 24. května 2003 v Ostrově nad Oslavou za doprovodu mnohých místních občanů, členů žďárské pobočky Konfederace politických vězňů a dalších přátel se vydal na svoji poslední cestu.

Tisíce politických vězňů z komunistických lágrů 50. let 20. století se nikdy nedočkali zákonné spravedlnosti nad svými vězniteli. Proto se musí dočkat alespoň morální spravedlnosti - musí v paměti našeho národa, v každém z nás, zůstat trvalou připomínkou hrůzných zločinů komunistického režimu.

Literatura:

[1] Jaroslav Krásný, Karel Pařízek: Jarda Lukeš - symbol bezejmenných a zapomenutých osudů. Zpravodaj Konfederace politických vězňů 3/10 (červen/2003)

[2] Zdeněk Kovařík: Nedočkal se spravedlnosti! Zpravodaj Konfederace politických vězňů 3/10 (červen/2003)

[3] Petr Chudožilov: Science fiction? Zpravodaj Konfederace politických vězňů 3/10 (červen/2003)