Literatura:

[X1] Mgr. Jitka Gjuričová: Na okraji. Rómové jako objekt státní politiky. duben 1998. A. Historie Rómů na území České republiky. IV. Období 2. světové války. Prevence kriminality. Ministerstvo vnitra České republiky.

[1] Hitlerův Můj boj očima historiků. Zpracoval: Dr. František Bauer, úvod: Dr. Fr. Stárek. Nakl. Univers Praha, 1994. ISBN: 80-901525-1-1.

[2] Colloti, Enzo: Hitler a nacismus. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z italského orig.: Hitler e il nazismo, nakl. Giunti a Casterman, 1994. Překlad z italštiny: Josef Hajný. ISBN: 80-85928-44-2.
 

Během několika prvních let druhé světové války byly na území Čech a Moravy vyvražděni prakticky všichni Rómové a sociálně, ekonomicky a lidsky byli zdecimováni Rómové na Slovensku. První předzvěstí genocidy Rómů na území Protektorátu Čechy a Morava bylo 31. ledna 1940 nucené nasazení rómského obyvatelstva a vyčlenění některých Rómů mezi tzv. asociální osoby. Rómové byli soustředěni do "kárných pracovních táborů", které byly zřízeny v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu 10. srpna 1940.

Podpora širokých mas německého obyvatelstva politice NSDAP, která vyústila 30. ledna 1933 zvolením Adolfa Hitlera Říšským kancléřem, uvolnila cestu k cílům, které Hitler stanovil ve svém díle "Mein Kampf" (Můj boj):

"Silnější musí vládnout a nesmí se mísit se slabšími a obětovat tak vlastní velikost." Podle Hitlera příroda sama spěje k zachování čistých ras. Hitler vycházel z přesvědčení, že příroda je jediným pánem. Byl přesvědčen, že Árijci vytvořili veškerou kulturu a právě oni jsou nositeli geniálních myšlenek, které utvářejí a uskutečňují pokrok lidstva. [1]

Důležitou složkou Hitlerovy nacistické ideologie byl rasismus. Jednou formou byl antropologický rasismus, který považoval za geneticky méněcenné tak zvané "cizí rasy" (Áidy a německo-černošské míšence). Druhou formou rasismu byla teorie rasové hygieny, podle níž byly určité skupiny osob vyčleněny "uvnitř jedné rasy" jako geneticky "méněcenné". Za takové byly pokládány skupiny lidí, které neodpovídaly normám "národní pospolitosti" (Volksgemeinschaft), například lidé duševně nemocní a jinak "asociální".

Ideologie "národní pospolitosti" reprezentovala především vzájemné sepětí všech vrstev společnosti Třetí říše. Protiklad mezi tím, kdo byl uvnitř "národní pospolitosti" a tím, kdo stál mimo ni, byl vyjádřen právní úrovní občanství, právy a službami společnosti. Národní pospolitost měla výrazný rasistický podtext. Sociální a právní hierarchie se v konečném důsledku projevovala jako hierarchie rasy.

Národní pospolitost zdánlivě odstraňovala hranice mezi sociálními třídami, protože deklarovala rovnost mezi jednotlivými vrstvami a složkami společnosti. Tato rovnost však byla popřena v okamžiku, kdy se objevila rozdílnost pracovní hierarchie. Zaměstnanci a zaměstnavatelé sice byli všichni Volksgenossen, ale nikdy nesmělo dojít ke zmatení mezi těmi, kdo měli moc, a těmi, kdo museli jen vykonávat příkazy.

Apel na národní pospolitost a sounáležitost byla ideologická mystifikace, která měla upevnit kolektivní disciplínu. Pocit sounáležitosti měl všechny občany přimět k souhlasu s existující hierarchii a se stanovenými úkoly a funkcemi.

Národní pospolitost byla účinně definována zejména vůči těm, kteří z ní byli vyloučeni. Tito občané se stali druhořadými. Existovali přitom různé kategorie, v nichž se občané nestali přímo nepřáteli nacistického režimu, ale byli "odlišnými" a byla jim odepřena veškerá práva. Druhořadí občané mohli vykonávat jen určité práce a zastávat jen určité funkce, které přinášely užitek členům "národní pospolitosti". V radikálnějších případech tito občané byli vyloučeni ze společnosti a fyzicky zlikvidováni.

Za druhořadé občany kromě Židů byli považováni nuceně nasazení občané, deportovaní lidé z jiných zemí a také tak zvaní asociálové, kteří stáli mimo "národní pospolitost" z důvodů rasových, sociálních nebo kulturních (homosexuálové, duševně zaostalí, zločinci z povolání a jiné asociální osoby). Sintiové a Rómové stáli mezi oběma formami rasismu a byli spojováni jak s "rasově cizími" tak s "asociály". Lidé stojící mimo "národní pospolitost" se stali skupinou, do níž se mohlo vybíjet sociální napětí, vůči němuž měla "národní pospolitost" zůstat imunní. Proto se mezi druhořadé občany dostávali také všichni občané, kteří se z nějakého důvodu nehodili do nacistického režimu nebo svým chováním porušovali pravidla, konvence a zvyklosti. [2]

Ve vědomí většiny lidí se fakt, že někdo je uvnitř "národní pospolitosti" a někdo je mimo ni, stal synonymem dobra a zla. Ten, kdo stál mimo "národní pospolitost" byl prototypem nižší rasy (jako byli Židé) nebo nepatřil k vyšší rase (např. Češi). "Národní pospolitost" posloužila v tomto případě k vyčlenění aristokracie rasově čistých a společensky důvěryhodných lidí. [2]

V knize R. Rittera "Der nicht sesshafte Mensch" (Neusídlený člověk) se snažil autor zdůvodnit méněcennost Rómů. Dokazoval, že Rómy, ačkoliv jsou árijského původu, vedl potulný způsob života k míšení s především asociálními a kriminálními živly. "Cikáni jsou jako Židé bez vlasti. Na jedné straně je těžko odvést je od potulného života. Na druhé straně tam, kde se usadí, rozmnožují neužitečnou, asociální a kriminální sebranku." Tak se vyvinul z Cikánů typ biologicky méněcenný, respektive bezcenný." (Kladivová V., Konečná stanice Auschwitz - Birkenau, Olomouc 1994, s. 10,11. )

V nacistickém Německu persekuce Rómů začala v letech 1933 až 1935, kdy nacisté násilně deportovali tisíce Rómů do zvláštních městských táborů. Program "euthanasie" již obsahoval všechny prvky pozdějšího masového vraždění evropských Židů a Rómů v nacistických táborech smrti: jednoznačný úmysl zavraždit, speciálně vycvičený personál, zařízení pro zabíjení plynem a používání eufemistických termínů jako je "euthanasie" (usmrcení z útrpnosti), aby se odstranily případné psychologické zábrany vrahů a aby německá veřejnost nebyla znepokojena kriminálním a masovým charakterem tohoto vraždění.

Po útoku Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 byli Židé, političtí vůdci, komunisté a většina Rómů hromadně popravováni v koncentračních táborech. Začaly vznikat velké vyhlazovací tábory. Na dobytém území Sovětského svazu za německou armádou postupovaly mobilní pohotovostní jednotky SS Einsatzgruppen, které vznikly měsíc před napadením Sovětského svazu. Velitelé těchto jednotek byli příslušníci tajné státní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei), SD (Sicherheitsdienst) a SS (Schutz- Staffeln). Mužstvo tvořili příslušníci Gestapa, SD, SS, příslušníci pořádkové policie OrPo (Ordnungspolizei) a především příslušníci zbraní SS (Waffen-SS).

Jednotky SS Einsatzgruppen měly za úkol jednak bojovat proti partyzánům a jednak měly vyhladit celé skupiny obyvatelstva. Mezi pronásledovanými byli zejména Židé, komunisté, Rómové. Zde však jejich působnost zdaleka nekončila. Adolf Hitler ve své knize "Mein Kampf" napsal:

"Naším úkolem nebude germanizovat Východ ve starém slova smyslu slova, to značí naučit tamní obyvatelstvo německému jazyku a německým zákonům. My musíme zajistit, aby na Východě žili pouze lidé německé krve". [1]

Situace Rómů na území Protektorátu Čechy a Morava se výrazně zhoršila nařízením protektorátní vlády ze dne 9. března 1942, které sjednocovalo postup pronásledování Rómů na celém území okupovaném Třetí říší. Toto nařízení navazovalo na Říšský výnos "O preventivním potírání zločinnosti" ze dne 14. prosince 1937, podle něhož mohli být vzati do policejní vazby vedle zločinců také ti, kteří ohrožovali veřejnost svým asociálním chováním, mimo jiné i "cikáni a osoby po cikánsku žijící".

Na nařízení protektorátní vlády pak navazoval soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem žijících osob, který byl proveden ke dni 2. srpna 1942. Byly pořízeny nové daktyloskopické karty všech osob starších šesti let a fotografie osob starších šestnácti let. Všem osobám, které soupis zahrnoval, byly odňaty živnostenské a kočovnické listy.

K 1. srpnu 1942 za účelem "...vyloučit cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po cikánském způsobu ze společnosti a vychovat je k práci, pořádku a kázni ", byly z bývalých táborů pro asociály a Cikány v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu vytvořeny tzv. rodinné cikánské tábory, do kterých byla postupně soustředěna část Rómů z českých zemí. První transporty do koncentračního tábora v Osvětimi (Auschwitz-Birkenau) byly vypraveny 3. prosince 1942 z Letů u Písku a 7. prosince 1942 z Hodonína u Kunštátu.

Rozkaz říšského vedoucího SS a říšského ministra vnitra SS- Reichsführera Heinricha Himmlera ze dne 16. prosince 1942 a prováděcí nařízení říšského bezpečnostního úřadu RSHA (Reichssicherheitshauptamt) ze dne 29. ledna 1943 "O soustředění Cikánů v cikánském táboře v Osvětimi" vyrovnaly "zpoždění" v rasové persekuci Rómů na území Protektorátu Čechy a Morava oproti ostatním říšským zemím.

Dne 22. ledna 1943 provedly říšské protektorátní bezpečnostní orgány šetření o počtu Cikánů a cikánských míšenců, kteří nebyli doposud soustředěni do cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Na počátku února roku 1943 proběhla jednání o bezodkladné deportaci všech protektorátních Rómů do cikánského tábora v Osvětimi (Auschwitz-Birkenau). Byly pořízeny nové seznamy a zahájeny dražby majetku sepsaných osob.

Dne 7. března 1943 přijel do Osvětimi první transport přímo z moravských měst a vesnic. V letech 1942 - 1945 bylo z Čech a Moravy deportováno do koncentračních táborů více než 5 500 Rómů. V koncentračních táborech na území Protektorátu Čechy a Morava zemřelo 583 Rómů a v vyhlazovacím táboře v Osvětimi a v dalších koncentračních táborech asi 4 500. Z původní romské populace přežilo asi 500 osob. Rómská otázka byla v českých zemích "vyřešena". Epidemie tyfu a hlad usmrtily stovky českých a moravských Rómů ještě na protektorátním území. V cikánském táboře v Osvětimi pak byla převážná většina Rómů z celé Evropy, včetně Rómů z Protektorátu Čechy a Morava a Sudet, postupně vyvražděna.

Na Slovensku (ve Slovenském štátu) probíhal vývoj odlišně. Již 23. června 1939 bylo oběžníkem Krajinského úřadu v Bratislavě přikázáno vykázat "Cigány" do domovských obcí a zakázat jim obchodovat s koňmi.

25. září 1939 ústavní zákon Slovenské republiky rozdělil občany státu na plnoprávné a neplnoprávné. "Cigáni" byli zařazeni mezi neplnoprávné.

18. ledna 1940 zbavil branný zákon Slovenské republiky "Cigány" spolu s Židy možnosti působit a sloužit v armádě.

29. února 1940 byli nařízením ministerstva obrany "Cigáni" propuštěni z armády Slovenské republiky.

29. května 1940 je nařízením z moci zákona "dočasně upravena pracovní povinnost Židů a Cikánů".

20. dubna 1941 byly vyhláškou ministerstva vnitra o "Úpravě některých poměrů Cikánů" zrušeny všechny kočovnické listy a přikázán návrat do domovských obcí. Usedlým Rómům bylo nařízeno odstranit obydlí z blízkosti důležitých silnic a železničních tratí a postavit si nová obydlí odděleně od ostatního obyvatelstva na odlehlých a zvlášť k tomu určených místech.

22. června 1942 byly otevřeny "pracovní útvary pro asociály a Cikány" v Hanušovcích nad Tisou, Bystrém nad Tisou a v Ptíči na východním Slovensku, o něco později i v Jarabém na středním Slovensku a Nižním Hrabovci na východě, v září 1942 v Dubnici nad Váhom na západním Slovensku, ještě později také v Revúci a Ilavě, v předposledním válečném roce i v Ústí nad Oravou.

Mezi 1. červencem a 14. zářím 1942 byly zahájeny odvody "asociálů a Cikánů" do pracovních útvarů na celém území Slovenska. Administrativní postup byl překonán snahou o soustředění části romských mužů mezi tzv. asociální osoby účelově koncentrované k dočasnému pracovnímu využití pracovních táborech. Himmlerův rozkaz ze dne 16. prosince 1942 a prováděcí nařízení říšského bezpečnostního úřadu ze dne 29. ledna 1943 o soustředění Cikánů ve vyhlazovacím cikánském táboře v Osvětimi na Slovensku uplatnění nenašel. Říšský bezpečnostní úřad RSHA sice oficiálně nabízel své zkušenosti s konečným řešením cikánské otázky, ale slovenský klerofašistický režim přijal pouze několik podnětů a ty uplatnil v domácích poměrech ve značně volném provedení.

Rómů žilo na Slovensku mnoho a jejich likvidace se nedala provést takovým tempem, jaké zvolili němečtí nacisté v Říši a v okupovaných evropských zemích. Nuzné majetkové poměry slovenských Rómů nebyly tak lákavé pro "arizaci" (nucený převod majetku árijským občanům), jak tomu bylo v případě deportovaných Židů.

Dne 21. července 1943 bylo vyhláškou ministerstva vnitra znovu nařízeno, aby "Cikáni" odstranili svá obydlí od frekventovaných cest, zároveň jim bylo zakázáno potulovat se, vyhýbat se práci a živit se nelegálním způsobem. Od podřízených úřadů si ministerstvo vnitra zároveň vyžádalo seznamy osob, které měly být internovány v připravovaném koncentračním táboře pro Cikány.

Život Rómů byl vystaven dalším diskriminačním opatřením zaměřeným zejména na omezení pohybu. Vedle zákazu cestování veřejnými dopravními prostředky (oběžník ministerstva vnitra ze dne 13. června 1944), jim jednotlivá lokální nařízení zakazovala vstup do parků, veřejných místností, obchodů. Do měst či obcí mohli vstupovat jen ve vyhrazených dnech a hodinách. Nedodržování těchto nařízení bylo trestáno bitím, vězením, u žen potupným ostříháním "dohola". To vše iniciativně vykonávali gardisti, jimž byli Rómové na Slovensku vydáni na milost a nemilost.

Plány na táborovou koncentraci všeho romského obyvatelstva byly jedním z pokusů Slovenského štátu o fyzickou likvidaci Rómů. Druhým byly masové vraždy romských obyvatel (popravy zastřelením, vraždění, upalováním "za živa"), mj. v Dolném Turčeku, Kováčové, Zvolenu, Dubnici n. Váhom, Kremničce a Nemecké. Stovky Rómů však násilně zahynuly i na jiných místech, často také ve svých domovech: Žiar nad Hronom, Čierny Balog, Tisovec, Slatina, Valaská Belá, Dolná Bzová, Dolné Hámre, VígŚaš, Sásová, Podlavice.

Masové vraždy cikánského obyvatelstva, k nimž přistoupil německý i slovenský fašismus v letech 1944 - 1945 naznačily, že rasová diskriminace a persekuce Rómů by i na Slovensku směřovala ke stejnému cíli, jehož bylo v dosaženo v Říši a v ostatních okupovaných evropských zemích, tedy k fyzické likvidaci Rómů.

Válka změnila složení romského etnika v Československu, zejména v českých zemích, kde téměř vymazala celou jednu větev, české a moravské Rómy. Slovenským Rómům, nyní vlastně jediné části romského etnika v Československu, přinesla rozvrat vnitřní struktury a prohloubení sociální a kulturní zaostalosti.

Administrativní a represivní zásahy legalizovaly omezení osobních svobod "společensky méněcenných" Rómů, stejně jako jejich izolaci od ostatního obyvatelstva.