Stanley J. Grenz je profesorem teologie a etiky na Carey Theological College a Regent College. Je autorem řady knih o teologii uprostřed změn v dnešním světě. V roce 1996 napsal knihu [1], která o rok později vyšla v češtině pod názvem "Úvod do postmodernismu".

Postmodernismus hlásá konec jednotného a univerzálního pohledu na svět. Odmítá jednotící, všezahrnující a obecně platná vysvětlení a snaží se je nahradit rozdílností a jednotlivostí. Postmodernisté odmítají důraz na racionální objevy pomocí vědeckých metod, které jsou intelektuálním základem našeho světa.

Zpochybňují všeobecně platné pravdy, objevené a dokázané rozumovým úsilím. Nevěří rozumovému intelektu jako jedinému kritériu pravdivosti. Snaží se dívat "za hranice rozumu" a zdůrazňují emoce a intuici.

Tvrdí, že postmoderní vědomí má "holistický rozměr" a proto odmítají myšlenku nezaujatého, nezávislého a rozumného jedince. Pod pojmem "holismus" si představují "integraci všech složek osobního života, tedy citové, intuitivní a poznávací".

Postmodernisté jsou přesvědčeni, že každý člověk je zakotven v určitém lidském společenství, které ho vede ke společnému chápání pravdy. Tvrdí, že nejen naše konkrétní názory, ale také chápání pravdy samotné má svůj základ ve společenství, do něhož patříme. Z tohoto hlediska je pravda nejen relativní, ale každé společenství má své vlastní pravdy. Názory jsou považovány za pravdivé v kontextu společenství, v němž byly vysloveny.

Postmodernisté tvrdí, že již nezáleží tolik na systematickém a logickém uvažování. Někteří postmodernisté se snaží smísit tradičně neslučitelné názorové systémy. Jiní tvrdí, že postrádá smyslu tvrdit, že některé názory jsou "správné" a jiné "chybné", neboť nějaké přesvědčení nebo postoj je otázkou společenského kontextu

Postmodernisté tvrdí, že postmodernismus znamená konec vědy ve formě, v jaké ji známe. Jean-Francois Lyotard ve své knize "The Postmodern Conditon: A Report on Knowledge" tvrdí, že moderní věda se od počátku 18. století opírala o dva základní mýty.

Politický mýtus potvrzoval oprávněnost vědy s poukazem na svobodu. Všechny národy mají právo na vědecké poznání. Pomocí vědy lidstvo dosahuje vyšší svobody a důstojnosti a osvobozuje se od nevědomosti a útlaku, který z ní pramení.

Filozofický mýtus tvrdil, že věda slouží k růstu poznání a že vědecké obory přispívají k postupnému vývoji tohoto poznání.

Jean-Francois Lyotard ve své knize tvrdí, že věk jednotného bádání dospěl ke svému konci. Představu jednotné vědecké činnosti rozdělené na přesně definované paralelní obory nahrazuje shluk nedostatečně definovaných a neustále se měnících oblastí výzkumu. Každý z těchto oborů má svoji vlastní "jazykovou hru" (metodu nebo postup zkoumání) a provádí svoji vlastní práci, aniž by si bral na pomoc nějaký univerzální vědecký "metajazyk", který by jednotlivé vědní obory spojoval.

Podle mého názoru se autor mýlí. Například v matematice a fyzice jistě existuje značné množství oborů, které se často navzájem prolínají, rozdělují na nové obory nebo postupně mění podle předmětů svého zájmu. Avšak to rozhodně neznamená, že tyto obory hrají jakési vlastní "jazykové hry". Všechny matematické a fyzikální obory spojuje univerzální jazyk, jímž je matematika. Všechny přírodovědecké obory spojuje koherence, požadavek, aby teorie v jednom oboru nebyla v rozporu s již potvrzenými teoriemi jiných oborů.

Těžko by například uspěl nějaký věhlasný neurolog s tvrzením, že informace z lidského mozku se šíří do prostoru prostřednictvím zvláštních elementárních částic, které se pohybují nadsvětelnou rychlostí a mají imaginární hmotnost.

Rozhodujícím kritériem pravdivosti všech přírodovědeckých teorií je vždy pozorování, měření a experiment. To je další "univerzální jazyk", který spojuje všechny přírodovědecké obory bez ohledu na to, jaké metody a postupy používají.

Jean-Francois Lyotard dále tvrdí, že cílem vědeckého výzkumu již není "pravda", ale výkonnost. Finanční podporovatelé výzkum nefinancují proto, aby napomohli k osvobození lidstva nebo k rozšíření poznání, ale k upevnění své vlastní moci. Otázkou již není "Je to pravda?", ale "Jak to lze využít?", "Půjde to dobře na odbyt?" nebo v kontextu moci "Je to účinné?"

Podle mého názoru autor nemá pravdu. Vědecký výzkum jistě lze rozlišit na "základní" a "aplikovaný". Základní výzkum slouží vědeckému poznání a neočekávají se od něj žádné bezprostřední aplikace. Většinou probíhá na státních a soukromých univerzitách, ve státních vědeckých ústavech a v národních laboratořích. Aplikovaný výzkum slouží k vývoji určité technologie nebo zařízení a většinou probíhá ve výzkumných ústavech a laboratořích soukromých firem. Toto rozdělení však zcela určitě není ostré. Veškerý aplikovaný výzkum totiž závisí na základním výzkumu a proto řada velkých soukromých firem, jako např. IBM, podporuje také základní výzkum. Na druhé straně aplikovaný výzkum bývá hnacím motorem základního výzkumu.

Základní výzkum je z větší části financován státem, tedy daňovými poplatníky, aplikovaný výzkum pak soukromými firmami, tedy jejich zákazníky. Nepochybně jde o tytéž občany.

Těžko lze například tvrdit, že výzkum v oblasti fyziky vysokých energií nebo studium teorie superstrun je veden s cílem "jak půjde dobře na odbyt" nebo "jak to bude účinné". Na druhé straně máme celou řadu příkladů, kdy základní výzkum vedl k řadě aplikací. Příkladem je kvantová mechanika, kdy se původně "čistá teorie" dočkala mnoha praktických aplikací, jejichž se dodnes rozrůstá.

Stanley J. Grenz ve své knize tvrdí, že lidé postmoderní doby již nepřijímají platnost vize jednotného celistvého světa. Mají naopak sklon oceňovat rozdílnost na úkor jednotnosti a vážit si místního a zvláštního více než univerzálního. Z tohoto důvodu postmoderní myslitelé nelitují ztráty vědy jako jednotící činnosti.

Podle mého názoru je tento přístup k vědě naprosto nesmyslný. Věda v principu musí být vnitřně logicky konzistentní a musí představovat koherentní proud poznání. Těžko si lze představit, jak by se ve vědě uplatnila rozdílnost a zvláštnost.

Stanley J. Grenz dále hovoří o novém pohledu na fyzický svět. Tvrdí, že kvantová teorie a teorie relativity od základů změnily naše chápání světa.

S tím jistě lze souhlasit. Těžko však lze souhlasit s jeho dalším názorem. Grenz totiž tvrdí, že tyto teorie ruší předpoklad vědecké jistoty a nutí nás uznat meze vědeckého poznání. Pozorování se stává relativně objektivní, ale žádný experiment nemůže vést k čistě objektivnímu a nezaujatému pozorování.

Stanley J. Grenz zde mimo jiné naráží na Heisenbergův princip neurčitosti, podle něhož nelze se stejnou přesností změřit např. polohu a hybnost. Zjevně ho znepokojuje, jako většinu teologů, pojem nahodilosti a neurčitosti ve fyzice. Podle mého názoru jde o poměrně standardní nepochopení náhody. Náhodné veličiny jsou popsány zákonem rozdělení pravděpodobnosti a řadou dalších charakteristik a jako takové jsou běžným matematickým pojmem pro popis fyzikální reality. Pravděpodobnost v kvantové mechanice znamená pouze to, že vesmír se nechová tak, jak bychom snad očekávali nebo si přáli.

Výsledky experimentů v kvantové mechanice jsou však naprosto objektivní a kvantová mechanika je deterministická. "Problém" nastává měřením hodnot nějaké veličiny. Pokud pomocí kvantové mechaniky vypočteme, že nějaká veličina bude nabývat jisté hodnoty s nějakou pravděpodobností, pak v dlouhé sérii měření vždy zjistíme, že četnost výskytu této hodnoty odpovídá výpočtu. K tomuto výsledku dospěje každý experimentátor, který se rozhodne měření provést, a proto výsledek je zcela objektivní.

Fakt, že jsme se v kvantové mechanice vzdali pojmu "jistoty" neznamená, že vědecké bádání je omezené, ale jen to, že jsme (opět) museli změnit své představy o vesmíru. V přírodních vědách se stává poměrně často, že "překrásné teorie jsou vražděny ošklivými experimentálními fakty".

Stanley J. Grenz ale dochází k závěru, že "fakta v přírodě neexistují nezávisle na konkrétním pozorovateli". Podle jeho názoru "postmoderní vědci trvají na tom, že nejsme diváci, kteří přistupují ke světu, ale spíše účastníky toho, co se snažíme poznat". Zřejmě tak naráží na další vlastnost kvantové mechaniky, kdy veškerá informace, jíž můžeme o kvantovém systému zjistit, je obsažena ve vlnové funkci. Teprve uspořádáním experimentu se rozhodneme, jakou fyzikální veličinu chceme měřit. "Akt měření" pak probíhá jako působení příslušného operátoru dané fyzikální veličiny na vlnovou funkci. Měřením získáme jednu z vlastních hodnot příslušného operátoru a pravděpodobnost výskytu každé vlastní hodnoty lze vypočítat.

Stanley J. Grenz dále tvrdí, že věda již nevystupuje jako "ostrov objektivity v moři kulturní relativity". Vědní obory podle něj představují další příklady "jazykových her", jak o nich psal Ludwig Wittgenstein.

Vědecký výzkum podle Stanleye J. Grenze není pouze neutrálním prostředkem k objevování povahy skutečnosti, ale formou "jazykové hry". Věda slouží pouze k dosažení určitých cílů a žádná kulturně neutrální fakta jednoduše neexistují.

Musím přiznat, že tento kategorický závěr dost dobře nechápu. Jakým způsobem závisí na kulturním prostředí například Riemannův integrál nebo supravodivost kapalného hélia? Jakou "jazykovou hru" hraje nebo jaký cíl sleduje matematik, když pomocí reziduové věty odvozuje hodnotu nějakého integrálu?

Stanley J. Grenz píše, že postmoderní odhalování mýtu vědy jde ještě dál. Vědecká činnost vychází z předpokladu, že věda postupuje logicky. Vědec pozoruje svět, předkládá hypotézu o tom, jak svět funguje a pak vymýšlí experimenty, které tuto hypotézu potvrdí nebo vyvrátí.

Proti této představě se staví zejména Thomas S. Kuhn ve své knize "The Structure of Scientific Revolution". Tvrdí, že základní změny v teorii nejsou jen logickými modifikacemi nebo novými výklady minulého poznání, ani vědci objektivně nepřidávají jeden údaj k druhému. Posuny v teorii přicházejí jako radikální proměny pohledu vědců na svět. Vědci občas vyrazí vpřed "v náhlém přívalu tvořivosti", který Kuhn nazývá "posun paradigmatu".

Podle Kuhna je paradigma společenský výklad skutečnosti, tedy názorový systém, který převažuje v příslušné vědecké obci v daném dějinném období. V užším smyslu Kuhn tento termín užívá pro označení souhrnu názorů, které napomáhají k vysvětlení "záhad vědy".

Thomas S. Kuhn tvrdí, že přes všechny výkladové možnosti nemůže žádná teorie ani vyřešení záhady vysvětlit všechny údaje. Výzkumníci se neustále setkávají s odchylkami a nálezy, které obecná teorie nedokáže vysvětlit. Těchto odchylek přibývá a pak někdo předloží novou teorii, která dané odchylky vysvětlí lépe než teorie původní.

Thomas S. Kuhn se podle mého názoru snaží obrátit příčinné souvislosti. Tvrdí, že nikoliv věda a technologie jsou impulsem pro společenské změny, ale naopak společenské změny způsobují "posun paradigmatu" a díky tomu věda postoupí vpřed. Pod vlivem nového paradigmatu vědci přijímají nové myšlenkové postupy a zkoumají nové skutečnosti.

Vývoj fyziky 20. století tomuto názoru ale nenasvědčuje. Jaký společenský impuls vedl Alberta Einsteina v roce 1905 k formulaci speciální teorie relativity a v roce 1912 k formulování obecné teorie relativity? Jaký společenský posun paradigmatu způsobil vznik kvantové mechaniky v letech 1925 až 1928?

Na druhé straně jistě nelze přehlédnout, jak politická a společenská situace během druhé světové války výrazně ovlivnila směr vývoje jaderné fyziky, radiotechniky a elektroniky. Nikoliv však "posunem paradigmatu", ale vojensko-strategickou nutností.

Thomas S. Kuhn dále tvrdí, že věda není jen neutrálním shromaždováním dat z měření, pozorování a experimentů. Popírá, že experiment může s konečnou platností prověřit správnost teorie, protože sám tento experiment závisí na platnosti různých teorií, o něž se opírá. Každý experiment vychází ze sítě teorií, názorů, myšlenek, světů a tradic, tedy o kulturu a společenství, v němž se uskutečňuje.

Podle Kuhna tedy žádný objektivní svět neexistuje. Všechno, co kolem sebe vnímáme a pozorujeme, závisí na našich představách, jaké o světě máme na základě svého kulturního prostředí. To je v souladu s postmodernistickým přístupem k poznání, které není "objektivistické" ale "konstruktivistické".

Pokusme se tímto názorem zdůvodnit vznik kvantové mechaniky. Na základě jedné "jazykové hry" Werner Heisenberg, Max Born a Pascual Jordan vyvinuli maticovou mechaniku. Na základě jiné "jazykové hry" Erwin Schrödinger vyvinul vlnovou mechaniku. Tyto dvě teorie se na první pohled výrazně odlišují. Jedna používá nekonečněrozměrné matice, druhá používá vlnovou rovnici a vlnové funkce jako její řešení. Postmodernisté by mohli být nadšeni, pokud by ovšem Max Born nedokázal, že obě teorie jsou naprosto ekvivalentní. Studenti kvantové mechaniky jistě znají pojem reprezentace. V kvantové teorii totiž jde o vnitřní strukturu teorie a nikoliv o konkrétní reprezentaci ("jazykovou hru" slovníkem postmodernistů), v níž se výpočet provádí.

Různé přístupy k řešení problému známe z matematiky v podobě vět o ekvivalenci, které bezesporu patří k jejím nejmocnějším nástrojům. Ten, kdo prošel kursem matematické analýzy na vysoké škole, se jistě v analýze v komplexním oboru setkal s reziduovou větou, jejímž prostřednictvím lze vypočítat hodnoty integrálů analýzy v reálném oboru, které jsou jinými metodami neřešitelné. Matematikové často pomocí vět o ekvivalenci převádějí jeden problém na jiný, který lze snadněji (nebo vůbec) vyřešit. Přitom bezesporu jde v postmoderní terminologii o "různé jazykové hry".

Pokud ve fyzice existuje více různých teorií pro vysvětlení určitého problému, nakonec se vždy ukáže, že buď jedna z nich neplatí (lze ji vyvrátit experimentálními fakty), nebo jedna teorie má větší vypovídací schopnost než druhá, nebo jsou obě teorie ekvivalentní. Nakonec zastánci obou teorií dospějí ke stejným verifikačním experimentům a dojdou ke shodným závěrům. Nikdy však vedle sebe trvale nestojí dvě různé teorie jako "konstrukty odlišných kulturních prostředí a různých posunů paradigmatu".

Konečně Thomas S. Kuhn tvrdí, že vědecké poznání není souhrnem objektivních a všeobecně platných pravd, ale sbírkou výzkumných tradic, které vznikají v konkrétním společenství badatelů. Jazyková hra vědy je mimo živou práci takových společenství z velké části nesrozumitelná.

Podle Kuhna by tedy vědecké poznání mělo být tomu, kdo nezná příslušné výzkumné tradice a není součástí příslušného společenství badatelů, prakticky nedostupné. Ovšem to se mi zdá nesmyslné. Pokud chci například pochopit kvantovou teorii, musím jistě vyvinout určité intelektuální úsilí. Než totiž začnu tuto teorii studovat, musím se seznámit s matematickými nástroji, které tato teorie používá - s teorií Hilbertových prostorů a operátorů, s teorií pravděpodobnosti a řešením jistých typů diferenciálních rovnic. Avšak nepotřebuji znát žádné "výzkumné tradice" nebo hrát nějakou "jazykovou hru".

Jsem přesvědčen, že postmodernismus hlásají většinou lidé bez přírodovědeckého vzdělání, jimž vadí vědeckotechnický svět, jemuž nerozumějí a zřejmě ani nemohou rozumět, protože by to od nich vyžadovalo nemalé intelektuální úsilí. Proto raději sami hrají "jazykové hry", které nelze falzifikovat, neboť pouze jejich autoři znají příslušné "kulturní pozadí" a mají tedy "v tomto kontextu svoji pravdu". A pokud by náhodou bylo možno některou hru falzifikovat, tak prostě dojde "k posunu paradigmatu" a ke změně pravidel, "která rozhodují o tom, jakým způsobem se slova v daném kontextu použijí".

Literatura:

[1] Stanley J. Grenz: Úvod do postmodernismu. Návrat domů. Praha 1997. ISBN: 80-85495-74-0 Z angl. orig.: A Primer On Postmodernism. Wm. B. Eerdmans Publishing Co. 1996