Boseovy-Einsteinovy kondenzáty, shluky ochlazených atomů ve společném kvantovém stavu, jsou velmi zajímavým předmětem pro výzkum jemných kvantových jevů. V roce 2002 fyzikové z Ústavu Maxe Plancka pro kvantovou optiku úspěšně umístili atomy rubidia Boseova-Einsteinova kondenzátu do trojrozměrné optické mřížky, tvořené křižujícími laserovými paprsky. Opatrné změny laserových paprsků mohou v atomech vyvolat kvantové přechody mezi dvěma fázemi. V jedné fázi atomy tvoří supratekutinu: všechny atomy mají koordinovanou vlnovou funkci, avšak počet atomů v určité potenciálové "jámě" není znám. Ve druhé fázi atomy tvoří izolant: počet atomů v každé potenciálové jámě je roven přesně jedné, ale atomy nejsou navzájem koordinovány (netvoří koherentní kvantovou látku). Těchto výsledků bylo dosaženo v roce 2002 (viz Greiner et al., Nature, 3. ledna 2003).

Na zasedání Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS, the American Association for Advancement of Science) [N1]) v Denveru v únoru 2003 Immanuel Bloch oznámil, že se svými kolegy z Ústavu Maxe Plancka využil schopnosti atomů rubidia zaujímat dva různé magnetické substavy. Dalším nastavením laditelných laserových paprsků dokázali každý atom oddělit na dvě kvantově propletené a přitom prostorově oddělené části. Výzkumníci se pokoušejí tyto kvantově propletené části (v průměru 3600 atomů v jedné rovině mřížky) přinutit navzájem interagovat. Interakce tak velkého množství kvantově propletených atomů bude možno zřejmě využít v kvantových počítačích.
 

Optická vlákna denně přenášejí miliardy telefonních hovorů a datových přenosů a stala se důležitou součástí optických senzorů a lékařských přístrojů. Fotonická zařízení, zodpovědná za všechny tyto analogové a datové přenosy, by mohla být ještě výkonnější a pružnější, pokud by bylo možno přepínat a měnit konfigurace samotných optických vláken. Aktivní optické vlákno, které by bylo schopno laditelně filtrovat světlo různých vlnových délek (frekvencí), bylo vyrobeno infúzí mikrokapalinových "zátek" rozmístěných v charakteristických (periodických) intervalech ve vzduchových děrách podél dráhy pro světlo ve středu vlákna. Pole mikrokapalinových "zátek" podél dráhy světla slouží jako difrakční mřížka pro tvorbu fotonicko-krystalického jevu. Jinými slovy, přítomnost kapének způsobuje periodické změny indexu lomu, jejichž důsledkem je změna přenosové vlastnosti vlákna. Tvůrci tohoto nového mikrostrukturovaného optického vlákna (MOF, microstructured optical fiber), Charles Kerbage (OFS laboratoře v Murray Hill, [M1]) a Ben Eggleton (Univerzita v Sydney, [M2]) tvrdí, že se jim jako prvním podařilo vytvořit laditelnou difrakční mřížku pomocí mikrokapének. Nové optické vlákno kromě přepínatelnosti optických módů má velmi vysoký index lomu ve srovnání s konvenčními difrakčními mřížkami. (Applied Physics Letters, 3. března 2003)
 

Pokrok při vývoji stále menších elektrických a mechanických součástek představuje ohromnou výzvu pro inženýry a vědce, kteří se snaží vytvořit zařízení o velikosti jen několika mikronů nebo dokonce nanometrů. Jednou z cest by mohl být vývoj materiálů, které se samovolně uspořádají do potřebných obrazců. Společný tým výzkumníků (Igor Aronson, [M3]) z americké Národní laboratoře Argonne a z Fyzikálního ústavu pro mikrostruktury Ruské akademie věd vyvinul novou metodu, která nutí mikroskopické částice, aby se sami uspořádaly do požadovaných složitých obrazců. Autory této metody inspirovaly obrazce vznikající protřepáváním zrnitých materiálů.

Četné pěkné experimenty s jemnými vibracemi nádob s pískem, malými kuličkami nebo jinými zrnitými materiály, ukázaly, že společné působení přitažlivosti a vzájemných sil mezi částicemi vyvolaných srážkami mohou vést k velmi bohaté paletě obrazců, od částicím podobných lokalizovaných excitací (oscilonů) přes podivné útvary až po chaotické víry. Některé práce například pomohly vysvětlit, proč velké a těžké brazilské ořechy někdy zůstávají na povrchu směsi ořechů v protřepávané nádobě. Tento nový výzkum nyní rozšířil podobné experimenty na mikroskopické částice.

Místo mechanického působení na malá zrnka, která samovolně vytvářejí různé obrazce, tato metoda využívá elektrostatických polí, působící na kovové mikročástice rozpuštěné v kapalině. Výzkumníci umístili 120 mikronů velké bronzové kuličky do směsi toluenu a ethanolu mezi dvě skleněné desky. Na tyto desky byly naneseny tenké vrstvy průhledného vodivého materiálu. Mezi deskami byla použita elektrická pole o intenzitě až 3 kilovoltů na milimetr. Částice dotýkající se spodní desky takto získaly elektrický náboj, jímž byly odpuzovány k horní desce. Pokud tato elektrostatická pole byla dostatečně silná, aby překonala gravitaci, pak se částice začaly vznášet vzhůru. Dotykem se svrchní deskou získaly opačný náboj a začaly padat na spodní desku. Neustále se měnící elektrický náboj částic se podobá protřepávání nádoby s makroskopickými zrnky. Podobně jako v případě makroskopického zrnitého materiálu za různých podmínek mikroskopické částice vytvářely víry, pulsující prstence a další samoorganizované struktury (viz obr. na [X1]).

Výzkumníci jsou přesvědčeni, že jejich studium umožní vývoj systémů, které se samovolně uspořádají do užitečných struktur v nepatrně rostoucích měřítcích. (M. V. Sapozhnikov, Physical Review Letters, březen 2003)

Odkazy a literatura:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 626. February 26, 2003 by Phillip F. Schewe, Ben Stein and James Riordon.

[N1] Americká asociace pro rozvoj vědy. Natura 12/1998.

Mikrofluidika je obor zabývající se řízenými systémy pro vzorkování, třídění a mísení mesoskopických objektů. Tyto objekty mají často biologickou povahu, jako buňky, proteiny, chromosomy v nějakém rozpouštědlu. Substrátem je často litograficky vyrobený mikročip, v němž je kapalina protlačována mikrokanálky pomocí elektrického napětí, tepla nebo dokonce peristaltického tlaku. Mikrofluidika se stala významným předmětem zasedání Americké fyzikální společnosti (APS, American Physical Society) v Austinu v březnu 2003.

Carl Hansen (Caltech) popsal zařízení s dosud největším stupně integrace. Mikročip obsahuje tisíc komůrek o objemu jen 250 pikolitrů se záklopkami pro řízení toku a mísení (viz také Science, 18. října 2002). Další zařízení z laboratoře Stephena Quakea v Caltech umožňuje přesné měření sloučenin při řízené krystalizaci proteinů za různých podmínek (pH, viskozita, povrchové napětí, 48 různých rozpouštědel, atd.). Přitom může současně probíhat 144 reakcí s minimální spotřebou materiálu, kdy je třeba jen 10 nanolitrů vzorku proteinu, tedy asi 100 krát méně než u obvyklých metod (viz také Proceeding National Academy of Sciences, 24. prosince 2002). Tímto způsobem lze mnoho proteinů přeměnit v krystaly již během několika hodin místo několika dní. Některé proteiny se podařilo vykrystalizovat poprvé. Krystaly pak lze ozařovat roentgenovými paprsky a z difrakčních obrazců určit jejich molekulární strukturu.

David Grier (Univ. Chicago) publikoval metodu označovanou jako holografická optická pinzeta. Paprsek laserového světla, vysílaný do hologramu, je rozdělen na mnoho paprsků, jimiž lze nezávisle manipulovat s malými objekty, tedy je přesouvat, mísit a donutit ke vzájemným reakcím. Grier publikoval snímky souborů mikrokuliček, které se pohybovaly v obrazcích, a některé dokonce byly donuceny rotovat holograficky tvarovanými světelnými poli. Toto holografické multiplexování, použité na kapalné vzorky biomolekul, Grier nazývá "optickou frakční metodu", podobnou gelové elektroforéze, v níž elektrická pole od sebe oddělují makromolekuly. Nová metoda nevyžaduje žádný viskosní gel. Řízené změny počítačově generovaného hologramu nebo vlnové délky světla umožňují třídit objekty od velikosti 100 nm (viry) do velikosti až 100 mikronů.

Jochen Guck (Univerzita Leipzig, Spolková republika Německo) vyvinul metodu pro stlačování buněk laserovými paprsky. Obecně jsou nemocné buňky měkčí (dvakrát až desetkrát) než zdravé buňky. Guckův "optický stlačovač" může zjistit rozdíl mezi zdravými a abnormálními buňkami rychlostí stovek buněk za hodinu, na rozdíl od desítek buněk za den u jiných metod. Tato metoda omezuje rozsah biopsie při získávání vzorků tkání. Zařízení dokonce může rozlišit běžné rakovinné buňky od ještě měkčích buněk schopných metastáze.
 

Výzkumníci díky nové metodě zřejmě budou schopni objevit hypotetického předchůdce některého nebo všech typů ribonukleových kyselin. Tuto novou metodu vypracovali výzkumních z Whiteheadova institutu MIT. Vzorky desoxyribonukleových kyselin používají paleo-antropologové ke studiu rozšíření lidstva do různých částí světa a evoluční biologové ke studiu souvislostí a vztahů mezi různými liniemi evolučního stromu živých organismů. Ribonukleové kyseliny sehrávají důležitou roli v mechanismu dělení buněk a také v evoluční biologii při studiu jednoduchých organismů včetně některých RNA virů. Hledání původu RNA může pomoci pochopit vznik a vývoj života a vývoj jejích biochemických funkcí v buňkách. Na rozdíl od DNA, která je tvořena dvojšroubovicí, molekula RNA vzniká jako jeden pramen, který se však na mnoha místech může zdvojovat a různě tvarovat do složitých prostorových struktur (příkladem jsou transportní RNA, které přenášejí aminokyseliny při překladu DNA do polypeptidického řetězce).

Erik Schultes (MIT Whitehead) na zasedání Americké fyzikální společnosti v březnu 2003 oznámil výsledky experimentu, v němž změna několika bází v určité části molekuly RNA v ribosomech (kde molekuly RNA katalyzují biochemické reakce) může výrazně změnit její funkci, například ze štěpení proteinů na vázání aminokyselin do nových proteinů). Výzkumníci porovnali dva rozdílné ribosomy s velmi odlišnými funkcemi a s velmi odlišnou posloupností bází. Zjistili, jakým způsobem dochází ke změně funkce RNA postupnou záměnou jednotlivých bází. Erik Schultes [M1] přirovnal svoji metodu ke změně slova "cat" na slovo "dog" postupnými záměnami písmen ("mutacemi"): cat-cot-cog-dog. (viz Science, 21. července 2000).

Ranjan Mukhopadhyay [M2] se svými kolegy z laboratoří NEC (Nippon Electric Corporation) v New Jersey dokázal, že typická posloupnost bází RNA se čtyřmi chemickými bázemi (adenin, guanin, cytosin, uracyl) je pravděpodobnější a stabilnější, než by byla hypotetická posloupnost RNA založená na dvou nebo šesti bázích. Jak čtyřbázová tak šestibázová RNA jsou stabilnější než by byla dvoubázová RNA. Čtyřbázová RNA však tvoří stabilnější prostorové struktury než šestibázová RNA (podobně jako je snazší tvořit slova ze čtyř písmen než ze šesti písmen).

V jiné teoretické práci Ralf Bundschuh ze Státní univerzity v Ohio [M3] a Terence Hwa z Kalifornské univerzity v San Diego ukázali, že molekula RNA může zaujímat několik různých "fází", podobně jako voda existuje v závislosti na tlaku a teplotě v pevné, kapalné a plynné fázi. Autoři matematicky ukázali, že RNA může existovat v normální, skleněné, roztavené a denaturované fázi. Při nízkých teplotách, ve "skleněné" fázi, molekula RNA může zaujmout pevnou náhodnou strukturu. Při vyšších teplotách RNA přechází do "roztavené fáze", kdy se může volně skládat do řady různých prostorových tvarů.

Odkazy a literatura:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 627. March 7, 2003 by Phillip F. Schewe, Ben Stein and James Riordon.

Levostranné materiály se záporným indexem lomu mohou v principu soustřeďovat světlo bez potřeby zakřivených povrchů. První takový "meta-materiál", složený ze střídajících se vrstev kovových tyček a prstenců tvaru C v "plástevnatém" poli tištěných obvodů, byl navržen před třemi lety. Někteří teoretikové tvrdili, že takový materiál nelze zkonstruovat. Nyní však výzkumníci z některých laboratoří toto tvrzení vyvrátili. Na zasedání Americké fyzikální společnosti v Austinu v březnu 2003 dvě laboratoře oznámily dokončení vývoje levostranného materiálu a publikovaly zprávy o chování mikrovln v materiálu se záporným indexem lomu.

Skupina z MIT (na zasedání zastoupená Andrewem Houckem) uvedla, že mikrovlny procházející vzorkem levostranného materiálu se rozptylovaly podle Snellova zákona, rovnice popisující chování světla při přechodu z jednoho prostředí do jiného, ale se záporným znaménkem. Výzkumníci z MIT také dokázali, že světlo z bodového zdroje se může soustředit na ploché pravoúhlé desce z levostranného materiálu (Houck et al., Physics Review Letters, březen 2003). Patanjali Parimi (Severovýchodní univerzita) oznámil, že jeho tým také pozoroval šíření mikrovln levostranným materiálem se záporným indexem lomu [X1]. Dva teoretikové, Clifford Krowne (Laboratoř amerického námořního výzkumu) a Alexandre Pokrovski (Univerzita v Utahu) uvedli, že uvedené experimentální výsledky sice naznačují existenci levostranných meta-materiálů, avšak nesplňují původně požadovanou vlastnost levostranných materiálů: permitivita (míra reakce materiálu na vnější elektrické pole) a permeabilita (míra reakce materiálu na vnější magnetické pole) musí být obě záporné. Potenciálních aplikací levostranného materiálu je řada, a to zejména v průmyslu celulárních (mobilních) telefonů a v oblasti mikrovlnných datových spojů. Součástky z levostranného materiálu mohou sloužit jako filtry a pro soustřeďování mikrovln. Výzkumníci očekávají, že se jim podaří vyrobit levostranné materiály pro viditelné světlo.
 

Obří rovinný Hallův jev (giant planar Hall effect) je název pro nový typ magnetoresistence, pozorované v experimentech s feromagnetickými polovodiči. které provedl společný tým fyziků z Caltech a z Kalifornské univerzity v Santa Barbara. Jevy magnetoresistence jsou důležité v průmyslu datových záznamů. Magnetické záznamy zapsané na datovém médiu jsou převáděny na silné elektrické signály, jako je náhlá změna odporu). Dále tyto jevy mají význam ve spintronice, nové formě elektroniky, která využívá spin elektronů místo elektrického náboje. V obvyklém Hallově jevu proud, který prochází rovinným vodičem, se slabě mění, pokud na rovinný vodič působí magnetické pole kolmo ke směru k rovině průchodu proudu. V provedeném experimentu použité magnetické pole leží v rovině vodiče. Výsledkem je nižší odpor v některých směrech v závislosti na procházejícím proudu. Tento typ anisotropické magnetoresistence byl již pozorován dříve u magnetických kovů, avšak tento jev byl slabý. V současném experimentu byl použit polovodič GaMnAs a jev byl asi 10⁴ krát silnější. Z tohoto důvodu Michael Roukes [M1] věří, že až se podaří Courieovu teplotu použitého materiálu (45 Kelvinů) zvýšit (nad touto teplotou materiál ztrácí své magnetické vlastnosti) na průmyslově použitelnou hodnotu, pak obří rovinný Hallův jev bude možno využít v celé řadě aplikací: v mikroskopii používající magnetickou resonancí, v přepisovatelných magnetických pamětech (MRAM), v magnetických sensorech a také v kvantových počítačích pevné fáze. (Tang et al., Physical Review Letters, 14. března 2003, kontakt: David Awschalom, [M2]).
 

Desoxyribonukleová kyselina, která je nositelem genetické informace v buňkách většiny živých organismů, se může stát jedním z nejuniverzálnějších materiálů pro nanotechnologie. Molekula DNA se skládá ze čtyř bází: adeninu, cytosinu, guaninu a thyminu. Nanotechnologie využívá faktu, že lze získat prameny DNA, které obsahují libovolnou posloupnost bází, a že jednotlivé prameny se prostřednictvím těchto bází vážou dohromady do nových struktur. Guanin se vždy váže na cytosin a adenin se vždy váže na thymin. Výzkumníci z Bellových laboratoří společnosti Lucent Technologies a z Univerzity v Oxfordu (kontakt: Bernie Yurke, [M3], Andrew Turberfield, [M4]) již dříve vytvořili krátké prameny syntetické DNA, které se navzájem navázaly tak, že vytvořily jednoduchý molekulární stroj: dvojici molekulárních pinzet, které se otevíraly a svíraly přidáváním dodatečných pramenů DNA (Yurke et al., Nature, 10. srpna 2000; viz [X2]).

Nyní výzkumníci vytvořili "palivo", skládající se ze smyček DNA, které může být zdrojem energie pro molekulární motory z DNA. Tyto smyčky reagují velmi pomalu, dokud se nepoužije zvláštním způsobem připravený pramen DNA, který katalyzuje reakci tím, že vyvolává otevření smyček. Výzkumníci navrhují, že tento princip bude možno využít pro molekulární motor. Tento motor by mohl fungovat jako katalyzátor, který by otevíral dvě komplementární DNA smyčky. Otevřené smyčky by se navzájem vázaly a tím by vyvolávaly použitelnou sílu. Takto by mohl molekulární motor rotovat nebo se pohybovat po určité dráze. Motor by přitom pomalu spotřebovával molekulární DNA palivo a pohyboval by se samovolně až do jeho vyčerpání. Možnou aplikací umělých molekulárních motorů by mohla být přeprava molekulárního nákladu na určitá místa včetně membrán buněk živých organismů. (Turberfield et al., Physical Review Letters, březen 2003).

Odkazy a literatura:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 628. March 13, 2003 by Phillip F. Schewe, Ben Stein and James Riordon.

Nejostřejší optický snímek molekulárních vibrací, obsahující podrobnosti o velikosti jen 20 nanometrů, vytvořil společný tým univerzit v Rochesteru, Harvardu a Portlandu. (Lukáš Novotný, [M1]). Snímek zachycuje jednotlivé uhlíkové nanotrubičky se stěnami o tloušťce jediného atomu (viz [X1]). Výzkumníci jsou tedy schopni dosahovat vyššího rozlišení, než je potřebné pro získání velmi užitečných snímků proteinů o velikosti 5 až 20 nm. Jiné, neoptické zobrazovací metody, jako je tunelová mikroskopie s rastrovací sondou, sice mohou zachytit menší podrobnosti, avšak tato metoda používá viditelné světlo.

Výzkumníci použili propracovanou verzi "optické mikroskopie na krátkou vzdálenost", v níž je malá sonda (v tomto případě zlaté vlákno s velmi ostrým hrotem) umístěna velmi těsně nad povrchem. Díky tomu, že se vlákno nachází jen několik nanometrů nad zkoumaným povrchem, vědci překonali hranici rozlišení, známou jako "difrakční mez", kdy nelze pozorovat objekty s menší velikostí, než je polovina vlnové délky použitého světla.

Vědci ve své metodě, označované jako "Ramanova spektroskopie na krátkou vzdálenost, ozařovali laserovým zářením zlaté vlákno. Záření vyráží z atomů zlata elektrony, které vytvářejí elektrická pole. Tato elektrická pole interagují s vibrujícími atomy ve vzorku, které pak propouštějí světlo jen specifických frekvencí. Spektrum propuštěného záření poskytuje informaci o chemickém složení a molekulární struktuře vzorku. Z těchto informací lze počítačem vytvořit snímek. Při konstrukci sondy vědci využili "rozšířený Ramanův rozptylový jev", při němž jsou interakce s vibracemi atomů silně zesíleny použitím kovových částic nanoskopické velikosti (v tomto případě samotným hrotem sondy). V budoucnosti výzkumníci doufají, že jejich metoda bude schopna určit neznámé strukturní podrobnosti uhlíkových nanotrubiček, jako jsou různé způsoby jejich spojování. S lepším rozlišením výzkumníci chtějí získat podrobné snímky proteinů v buněčných membránách. Takové informace by mohly přispět k porozumění mechanismům, jak různé proteiny v buněčných membránách fungují, a ve spolupráci s genomikou, která se mimo jiné zabývá výzkumem funkcí genů, přispět k vývoji účinnějších léčiv. (Hartschuh et al., Physical Review Letters, 7. března 2003)
 

Detektory americké neutrinové observatoře SNO (the Sudbury Neutrino Observatory) a japonského urychlovače Super-Kamiokande v roce 2001 pomohly určit počet neutrin pocházejících z rozpadu jader atomů bóru B-8 ve slunečním nitru. [N1] Avšak tento tok elektronových neutrin představuje jen 0,02 % předpovězeného toku všech slunečních neutrin. Proto vědci potřebují studovat také jiné typy reakcí, při nichž vznikají sluneční neutrina. Zejména by se rádi dověděli více o vzniku neutrin z rozpadů Be-7, N-13 a O-18 (katalyzovaných jádry atomů uhlíku C-12) a z proton- protonových reakcí. Proton-protonové reakce produkují zřejmě asi 90 procent slunečních neutrin, která však mají relativně nízké energie nižší než 0,5 MeV a proto je nelze přímo zachytit pozemními detektoru s citlivostí vyšší než 5 MeV. Ve 30. letech 20. století jaderný průkopník Hans Bethe tvrdil, že energie vznikající v CNO cyklu má větší význam než energie z fúze lehčích jader (proton-protonový cyklus). V současné době se většina slunečních vědců domnívá, že reakce CNO cyklu převažují u poněkud hmotnějších hvězd než je naše Slunce, u něhož má větší význam proton-protonový cyklus. John Bahcall, Carlos Pena-Garay (Ústav pro pokročilá studia) a Concha Gonzales-Garcia (Stony-Brook) tento problém řešili pomocí nedávných dat z experimentů se slunečními neutriny a s neutriny z jaderných reaktorů. Bahcall a jeho kolegové zjistili, že podíl sluneční energie pocházející z CNO cyklu je menší než 7,3 procent. Tento odhad je desetkrát přesnější než dosud všechny provedené odhady účinnosti CNO cyklu. (Physical Review Letters, březen 2003; kontakt: John Bahcall, [M2], [X2])
 

Nový matematický model by mohl pomoci vysvětlit vznik sítí krevních cév. Tento model, který navrhli výzkumníci z několika italských výzkumných institucí (kontakt: A. de Candia, [M3]), přesně napodobuje cévní struktury tvořené náhodně rozprostřenými buňkami na gelové matici. Buňky na médiu se pohybují a vytvářejí skupiny. Do určité hustoty buněk matematický model a experimenty shodně ukazují, že vzniká mnoho nespojených skupin. Po překročení kritické hustoty (mez prosakování) se tyto shluky buněk začnou spojovat na velké vzdálenosti. Přesně při kritické hustotě se objevuje fraktální struktura s fraktální dimenzí asi 1,9 (Tato dimenze zhruba určuje, nakolik je dostupný prostor vyplněn. Pro dvojrozměrnou gelovou desku úplně vyplněný prostor má fraktální dimenzi 2).
 
Jak experimenty tak nový model ukazují, že fraktální dimenze je různá při pozorování buněk v různých měřítcích. V měřítcích kolem 0,8 milimetru a méně fraktální dimenze sítě buněk klesá na asi 1,5. Výzkumníci se domnívají, že změna dimenze může být důsledkem dynamiky, která vede k vytváření sítí buněk. Dobrý soulad mezi matematickým modelem a experimenty na gelovém rostoucím médiu naznačují, že bychom v krátké době mohli lépe porozumět vzniku cévních sítí v živých organismech a také různým patologickým jevům, které provázejí například rakovinu. (A. Gamba et al., Physical Review Letters, 21. března 2003)

Odkazy a literatura:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 629. March 19, 2003 by Phillip F. Schewe, Ben Stein and James Riordon.

[N1] Případ chybějících neutrin vyřešen. Natura 11/2001.