Při různých příležitostech jsem se několikrát setkal s pokusy nějakým způsobem smířit náboženskou víru nebo tzv. duchovní nauky s vědou. Tyto snahy vždy vycházejí od lidí, kteří se snaží nabídnout vědě "jiný pohled" na vesmír. Tímto způsobem chtějí vědce a jejich prostřednictvím atheistickou a "neduchovní" veřejnost přesvědčit buď o oprávněnosti své víry v Boha nebo o oprávněnosti duchovní nauky, v níž věří. Domnívám se, že všechny tyto snahy, pokud jsou vedeny dále popsanými způsoby, nemají žádnou šanci na úspěch.

Při úvahách o vztahu víry a vědy je nutné odlišovat, zda jde o náboženskou víru nebo o víru v duchovní, "mystické" síly. Věřící v Boha se obvykle snaží přesvědčit své okolí o Boží existenci a o pravdivosti Božího poselství popsané v Bibli, v Koránu nebo v jiném díle. Vesmír a člověka chápou jako Boží dílo a o tomto svém přesvědčení se snaží atheisty různými způsoby přesvědčit.

Víra v duchovní síly s náboženstvím nemusí vůbec souviset. Tito lidé jsou přesvědčeni o existenci duchovních sil, které pramení z našeho vědomí a z "vyššího vědomí" ("duchovní energie") vesmíru. K tomuto přesvědčení se mnozí dopracovali duchovním cvičením, meditací a mystickými prožitky. Mystické prožitky odkrývají hluboká tajemství života a vesmíru, jiným způsobem nepoznatelná, a ukazují člověku duchovní cestu. Tyto prožitky jsou v podstatě jiným lidem nesdělitelné, podobně jako nejsme schopni svému okolí sdělit své emocionální prožitky, jež popisujeme obecnými pojmy jako "strach", "smutek", "radost", "láska". Mystické prožitky těmto lidem přinášejí "prozření", "vhled", "vyšší úrovně vnímání a poznání", "sounáležitost s lidmi a s vesmírem".

Konflikt mezi náboženskou vírou nebo nějakou duchovní naukou a vědou nastává v okamžiku, kdy se tito lidé pokoušejí o různá rádoby vědecká zdůvodnění své víry nebo naopak se do vědy snaží přinést rádoby vědecké poznatky ze své víry nebo duchovní nauky.

Například spor mezi tzv. "kreacionisty" a zastánci evoluční teorie postrádá jakéhokoliv smyslu. Evoluční teorie je vědeckou teorií, jíž lze vývojem vědeckého poznání potvrdit, vyvrátit, upravit nebo rozšířit. "Kreacionismus" se konzistentně neopírá o vědecká fakta (vybírá si jen vhodná a zcela ignoruje jiná), nepoužívá vědecké metody přírodních věd a nelze jej ověřit (falsifikovat) pozorováním nebo měřením (nelze například ověřit předpoklady, na nichž je postaven).

Podobným způsobem působí některé snahy předkládat mystické prožitky jako vědecká fakta (osobně jsem se s tím setkal u některých českých buddhistů nebo příznivců Společnosti pro vědomí Kršny). Je smutnou chybou, že se lidé obou stran nechávají zatáhnout do podobných sporů. Ztrácejí tím možnost jakéhokoliv dialogu o věcech podstatných a důležitých, které je mohou vzájemně obohatit.

Někteří atheisté považují víru v Boha a náboženství za něco překonaného a primitivního ve světle moderní vědy. Víře v duchovní síly přikládají stejnou váhu jako kartářkám nebo věštkyním s křišťálovou koulí. Většině atheistů jsou však problémy víry v Boha nebo v duchovní síly naprosto lhostejné a nikdy o nich neuvažovali. Nejspíš je nikdy ani nenapadlo, že jsou označovány za "atheisty". Praktický život přináší tolik situací a událostí, že na nějaké duchovní úvahy prostě nezbývá čas.

Pokud se však takovými úvahami občas zabýváme, zjistíme, že současné přírodní a humanitní vědy nám na otázky po smyslu života a vesmíru nedávají žádnou odpověď. Takové otázky věda jednoduše považuje za "nevědecké". Pokud se obrátíme k filozofii, objevíme sice spoustu názorových směrů a řadu pojmů, jimž však často nejsme schopni porozumět.

Současná společnost na naše otázky po smyslu života nabízí jednoduchou odpověď: stále více produkovat a konzumovat. Pokud si můžeme dovolit přepych mít takové otázky, tak zřejmě buď málo produkujeme nebo málo konzumujeme.

Někteří lidé považují události popsané v Bibli za reálné jevy, přestože jsou někdy v příkrém rozporu s poznatky přírodních věd. Takové chápání Bible vede ke snahám vědu zjednodušovat a zesměšňovat. Tito lidé jednak zdůrazňují jevy, které věda "nedokáže vysvětlit" bez "Boží existence" a jednak hledají "nedostatky" vědeckých teorií jako důkaz "nesmyslnosti vědeckého poznání". Ve sporech s těmito lidmi lze ztratit nekonečně mnoho času. Dokud sami nepochopíte, že vám taková debata vůbec nic nepřináší. Tito lidé vás nechtějí pochopit, ale přesvědčit nebo alespoň nahlodat vaši důvěru ve vědeckém poznání. Tím se utvrzují ve své "pravdě". S tímto postupem jsem se setkal zejména u Svědků Jehovových, ale také například v církevně schválené knize "Boží existence, 22 důkazů" [2].

Totéž ovšem platí i o nás, kteří stojíme na "vědecké" straně barikády. Necháváme se zavlékat do těchto debat, abychom ukázali sílu "vědeckého rozumu" při střetu s "pavědou". Samozřejmě to myslíme dobře. Ale svým neochvějným postojem ztrácíme nejen čas, ale také prostor k možnému dialogu, byť s někým jiným.

Podle mého názoru mnoho škody nadělala kniha autorů Nancy Percyové a Charlese Thaxtona "Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství" [6] popisující, jak vědecké poznání odmítlo víru v Boha, a jak nyní tato víra je ochotna vědě všechno odpustit, pokud bude Boha akceptovat. Kniha v části o matematice hovoří o "krizi matematiky" a o "pádu matematiky" způsobené mimo jiné Gödelovou větou o neúplnosti, podle níž v axiomatickém systému existuje tvrzení odvozená z těchto axiomů, o nichž nelze v rámci tohoto systému rozhodnout, zda jsou pravdivá nebo nepravdivá. V části o nové (kvantové) fyzice se autoři snaží podsunout názor, že bez předpokladu existence Boha nelze vysvětlit její paradoxy. Takové a podobné úvahy jsou snad zajímavé, ale o samotné vědě nebo o Bohu nám nic nevypovídají.

Podobnou škodu dělají knihy Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, jako kniha "Život pochází ze života" [7]. Tato kniha je plná zášti k vědcům, které autor neustále označuje za "darebáky". Autor neustále vyzývá vědce, aby tedy stvořili život ve svých laboratořích, když hovoří o evoluci a vzniku života. Autor by stejně tak mohl požadovat, aby mu vědci přinesli elektromagnetickou vlnu nebo černou díru.

Někteří lidé považují náboženství za jistý morální kodex, za soubor příkazů, zákazů a naučení, jimiž se má člověk řídit. Bůh zde vystupuje jako Velký Dozorce, jehož všudypřítomné oko odhalí jakýkoliv nesprávný čin, a jako Velký Soudce, který nám uloží za tento čin spravedlivý trest. Lidé, kteří takto věří v Boha, jsou svým způsobem zcela nešťastni. Musí žít v trvalém strachu z pokušení, z provinění a z Božího trestu. Domnívám se, že ani tato představa o Bohu není správná. Neštěstí a utrpení postihuje jak lidi bezbožné, tak lidi zbožné. Jaký by to byl Bůh, který nechává umírat novorozence na rakovinu nebo AIDS? Čím se provinili? Proč občas umírají krutým způsobem lidé, kteří žili zcela příkladně v souladu s Biblí?

Určitou oblibu v poslední době získaly představy Boha jako jakési fyzikální abstrakce. V souvislosti se vznikáním finální teorie, jejímž účelem je vysvětlit celý fyzikální vesmír, si kosmologové a teoretičtí fyzikové kladou hluboké otázky. Kde se vzaly přírodní zákony? Proč byly počáteční podmínky vesmíru takové, jaké byly? Ať už člověk věří v cokoliv, je svůdné hovořit o finálních zákonech přírody jako o Boží mysli. Někteří lidé chápou Boha tak široce a proměnlivě, že ho pak nacházejí všude, kam se podívají. Příkladem takové "teologie na vědecké úrovni" je práce Franka J. Tiplera "The Physics of Immortality. Modern Cosmology, God and the Resurrection of the Dead" [5] (Fyzika nesmrtelnosti. Moderní kosmologie, Bůh a vzkříšení po smrti).

Musím souhlasit s názorem amerického astrofyzika Stevena Weinberga. Pokud má slovo "Bůh" mít nějaký význam, tak se musí zachovat jeho význam určený Biblí. Bůh je tedy starostlivý Bůh, je stvořitelem a zákonodárcem, který nejen vytvořil zákony přírody, ale určil míru dobra a zla. Bůh se zajímá o naše činy a je tím, koho stojí za to uctívat. Vědci občas používají slovo "Bůh" ve významu tak abstraktním, že ho pak lze těžko odlišit od zákonů přírody. Pokud použijeme slovo "Bůh" tímto způsobem, pak je tento pojem ani ne tak chybný jako zcela bezvýznamný. [4]

Podobně se lze stavět k abstraktnímu Bohu (Přírodě, Vesmíru, Univerzálnímu vědomí, atd.) různých mystických a duchovních nauk, náboženských filozofií a tzv. "alternativních" věd. Bůh zde vystupuje jako tajemná a nadpřirozená síla (energie). Jenže celá moderní věda je tvořena konvergujícími, logicky konzistentními a vzájemně propojenými řetězci vysvětlení. Existenci nějaké tajemné energie by přinejmenším musela moderní fyzika umožňovat. Uvěřit v mystické síly a tajemné duchovní jevy znamená obrátit se zády k celé současné vědě.

Celý problém má však jiný rozměr, který s přírodními vědami nesouvisí. Bible totiž všude hovoří o živém Bohu, Bohu - člověku, tedy nikoliv o nějaké fyzikální nebo mystické abstrakci. Podle Bible lze Boha vidět jako jednajícího ve světě, v našem životě. Nejde přitom vůbec o to vidět Boha v každém kousku uhlí nebo jako jakéhosi Prvotního Hybatele nebo Velkého Konstruktéra.

Existuje pojem, který může dělat křesťanům problémy, pojem všemohoucího Boha. Pokud je Bůh všemohoucí, proč je tolik utrpení na světě? Pak buď není všemohoucí, nebo je mu to jedno a není milujícím Bohem. Taková představa se však neslučuje s tím, jak o Bohu hovoří Starý zákon. Bůh je ten, kdo je uprostřed svého lidu, kdo spolu s ním jedná, kdo mu pomáhá, ale kdo respektuje dějinný řád ve světě, kdo tedy neruší lidské dějiny, ale je v nich přítomen. Utrpení není trestem, ale cestou a možností. Bible nikde nehovoří o tom, že budeme žít bez problémů. Říká však, že každé naše utrpení má svůj smysl. Pomáhá nám pochopit naši cestu, na níž nikdy nezůstaneme sami.

Přes výše uvedené vysvětlení však zůstávají znepokojující otázky, která mi zabraňují přijmout jakoukoliv víru v Boha. Proč zemřelo šest miliónů Židů v nacistických koncentračních táborech? Jaký měla jejich smrt smysl, jakou jim nabídla cestu? Proč umírají kojenci na vrozené choroby? Podobné otázky mne nutně vedou k přesvědčení, že žádný milující Bůh nemůže existovat, a že jsme jen hračkou v rukou slepé náhody ve vesmíru, jemuž je náš osud naprosto lhostejný.

Tento závěr je však pro většinu lidí děsivý. Život přece není pouhá fraška, pouhý záblesk v historii Vesmíru. Věříme, že svůj osud jsme schopni do značné míry ovlivnit. Proto jsme si vysnili různé Bohy a duchovní síly, pokud zrovna nevěříme v síly trhu, ekonomiky a vlády tvrdých pěstí. Nemáme na vybranou. Buď budeme sami vzdorovat děsivému světu, beze sebemenšího smyslu, bez cíle a bez špetky naděje, anebo uvěříme, že náš život má nějaký vyšší smysl a cíl. Všichni tajně doufáme v to druhé.

Velmi přínosnou knihou k pochopení podstaty křesťanské víry a Bible je kniha Svatopluka Karáska "Boží trouba (kázání)" [3]. Autor dokázal svými kázáními přiblížit podstatu křesťanství, jako vztahu lidí k sobě navzájem a vztahu lidí k Bohu, také lidem nevěřícím. Jeho kázání jsou živé biblické příběhy, v nich vnímavý a nezaujatý čtenář objevuje někdy překvapivá řešení svých životních situací.

Podobně přínosnou knihou k pochopení významu duchovních nauk může být kniha Jamese Redfielda "Celestýnské proroctví". [8] Přírodovědecky vzdělaného čtenáře nesmí odradit některé podivné závěry, které autor vyvozuje z fyzikálních teorií 20. století. Musí také autorovi prominout používání termínu "energie" ve zcela nefyzikálním smyslu. Autor však nabízí přínosný pozitivní postoj k životu a k lidem, kteří nás obklopují. Naše kritické myšlení dané metodami přírodních věd mám v těchto případech brání objevit některé podnětné myšlenky a úvahy o člověku a lidstvu.

Nejsem věřícím v Boha, ani nejsem přesvědčen o duchovních naukách. Domnívám se však, že člověk by se neměl uzavírat do své ulity pravd, třebaže přísně vědeckých. Svůj život totiž žijeme především mezi lidmi a nikoliv mezi fyzikálními entitami. Svým nesmlouvavým kritickým postojem tak ztrácíme jisté, třebaže přísně vzato "nevědecké" cesty poznání.

Poznámka pro čtenáře:

Lidi, neberte se tak vážně! Vypněte už konečně ty bedny počítací a vydejte se do jarní přírody. Možná v lesích a kopcích, když budete vnímat tu krásu kolem, pocítíte něco z té Boží lásky a Duchovní energie.

Literatura a odkazy:

[1] Opatrný, Aleš: Cesty k víře. Pastorační středisko při arcibiskupství pražském. Praha, 1995.

[2] Máj, P. K.: Boží existence, 22 důkazů. Edice Maják Pravdy, církevně schváleno, Litom. č.184, 30.4.1991.

[3] Svatopluk Karásek: Boží trouba (kázání). Nakl. Kalich a nakl. Torst. Praha 2000. ISBN: 80-7017-505-2 (Kalich), ISBN: 80-7215-117-7 (Torst)

[3] Barrow, John D.: Teorie všeho. Mladá fronta, Praha 1997. z angl. orig.: Theories of Everything. The Quest for Ultimate Explanation. Oxford University Press, 1991. ISBN: 80-204-0602-6

[4] Weinberg, Steven: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek spol. s r.o., Celetná 11, 110 00 Praha 1. 1996. z amer. orig.: Dreams of a Final Theory. Pantheon Books, New York, 1993. ISBN: 80-85906-26-0

[5] Frank J. Tipler: The Physics of Immortality. Modern Cosmology, God and the Resurrection of the Dead. Doubleday, New York 1994. ISBN 0-385-46798-2

[6] Pearcy, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství. Nakl. Návrat domů, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5. překlad: Alena Koželuhová. angl. orig.: Pearcey, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: The Soul of Science. Christian Faith and Natural Philosophy. Konos Connection, 111 Bethea Road, Fayetteville GA 30214, USA. Vydáno: Crossway Books, a division of Good New Publishers, 1 300 Crescent Street, Wheaton, Illinois, 1994 ISBN: 80-85495-73-2

[7] Šrí Šrímad A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda: Život pochází ze života. Výzva moderní vědě. The Bhaktivédanta Book Trust International. 1990. ISBN: 91-7149-251-8

[8] James Redfield: Celestýnské proroctví. Knižní klub, k.s., nakl. PRAGMA. ISBN: 80-7176-108-7 Z angl. orig. "The Celestine Prophecy", Warner Books, New York, 1993, přeložila Eva Houserová.