Strukturální prevence, tedy budování míru, zahrnuje strategie vyřešení příčin ničivých konfliktů tak, aby případné krize vůbec nevznikaly, nebo se alespoň již neopakovaly. Tyto strategie jsou založeny na mezinárodních právních systémech, mechanismech řešení případných sporů a na pravidlech vzájemné spolupráce. Jejich hlavním cílem je zajistit lidem základní sociální, ekonomické, kulturní a humanitární potřeby a přebudovat společnosti, které byly postiženy válkou nebo velkou krizí.

Existují dvě široké oblasti strategií budování míru. První oblastí je vývoj spolupráce a posílení vzájemných vztahů mezi vládami. Druhou oblastí je vývoj mechanismů v jednotlivých státech (s možnou zahraniční pomocí), zajišťujících bezpečnost, právo a zdraví všech obyvatel těchto států. Těmto mechanismům se v minulosti věnovala mnohem menší pozornost, než si zasluhují, protože mají značný význam pro prevenci násilných konfliktů.

Tato kapitola se zabývá mezinárodními a národními rozměry strukturální prevence. Přestože neexistuje žádná vakcína, která by chránila společnost před násilím, existuje celá řada opatření, která mohou zabránit jeho výbuchu a rozšíření. Tato opatření však musí prosazovat a udržovat především samotné státy pomocí živých vztahů mezi vládou a občanskými společnostmi státu. Vláda musí zajistit svým občanům život ve stabilním prostředí, založeném na rovnosti a právech politického a ekonomického života. Základním argumentem této kapitoly je, že takové státy jsou odolnější vůči násilí uvnitř státu a také vůči ohrožení zvnějšku.

Existuje řada mezinárodních zákonů, norem, smluv a dohod na různých úrovních (bilaterálních, regionálních nebo globálních), jejichž cílem je minimalizovat všechny hrozby přímého ohrožení bezpečnosti. Existují četné smlouvy kontroly zbraní, právní dohody jako Konvence o námořním právu, mechanismy řešení sporů, jako je Mezinárodní soudní dvůr a Světová organizace obchodu. Tyto nástroje pomáhají omezovat rizika ohrožení bezpečnosti tím, že ustanovují obsáhlá pravidla pro mírová řešení vzájemných sporů mezi státy. Poskytují také právní rámec pro dosažení dialogu a spolupráce dotýkající se národních zájmů jednotlivých států. V roce 1997 Valné shromáždění OSN konstatovalo, že neexistuje otevřené nepřátelství mezi státy a že mír je součástí politiky většiny států.

Ať už společnost přijme jakoukoliv formu vlády, tato vláda musí nutně zajistit tři nezbytné podmínky: bezpečnost státu, zdraví všech svých obyvatel a právo pro nenásilné řešení všech sporů. Tyto podmínky zajistí nejen lepší život lidí a také přispějí ke snížení rizika násilných konfliktů.

Lidé nemohou žít v prostředí, v němž jsou přesvědčeni, že jejich životy jsou ohroženy. Skutečně, řada násilných konfliktů je důsledkem snahy lidí zajistit vlastní bezpečnost.

Dnes existují tři hlavní zdroj nebezpečí: hrozba jaderných zbraní a dalších zbraní hromadného ničení, možnost konvenční války mezi armádami a konečně vnitřní násilí, jako je terorismus, organizovaný zločin (mafie), vzpoury a represivní režimy.

Ronald Reagan a Michail Gorbačov při svém setkání uvedli, že každé použití jaderných zbraní by skončilo katastrofou. Myšlenka, že jaderné zbraně budou trvale udržovány aniž budou použity, podkopává vzájemnou důvěru. Udržování jaderných zbraní nějakým státem stimuluje nejen ostatní státy, ale také různé nestátní činitele, aby tyto zbraně získaly. Proto jediným trvalým a bezpečným řešením je postupná likvidace těchto zbraní v rozumném časovém období. Dokud nebudou všechny jaderné zbraně zlikvidovány, musí být zajištěna jejich přísná ostraha, aby nepadly do rukou diktátorským a fanatickým vůdcům, pro něž jaderný Armageddon představuje možnou cestu. Musí být proto učiněny následující kroky k vývoji zcela spolehlivých mechanismů a metod:

• Přesná evidence jaderných zbraní a jaderného materiálu.
• Monitorování používání jaderných zbraní, materiálu a provozních podmínek.
• Zabezpečení stávajících skladů jaderných zbraní a jejich postupná likvidace.

Proto v roce 1991 americký Kongres schválil Zákon o omezení sovětské jaderné hrozby (známý jako Nunnův-Lugarův program podle jeho předkladatelů senátora Samuela Nunna a senátora Richarda Lugara). Tento zákon umožnil americkému Ministerstvu obrany získat 1,5 miliardy dolarů na Kooperativní program na omezení hrozby (CTR, the Cooperative Threat Reduction Program). Program CTR poskytl bývalým zemím Sovětského svazu potřebné finanční prostředky a asistenci při odstranění a likvidaci zbraní hromadného ničení, tedy při jejich demontáži, přepravě, uskladnění, ostrahy a při zajištění bezpečnosti jaderného materiálu před zneužitím.

Přestože se program CTR netýkal přímé likvidace jaderných hlavic na území Ruska, umožnil likvidaci jaderných sil, ponorek, raketových nosičů a bombardérů. Program CTR nedohodl určitou úroveň snížení jaderných zbraní Ruska, ale podpořil jeho snahy o naplnění podmínek Smlouvy o omezení strategických zbraní START (the Strategic Arms Reduction Treaty). V rámci smlouvy START program CTR pomohl odstranit asi 1200 strategických jaderných hlavic, 230 balistických raket vypouštěných z ponorek, 445 mezikontinentálních balistických raket, asi 35 strategických bombardérů a dalších 1500 raket z aktivní jaderné výzbroje.

Konečně Nunnův-Lugarův program podpořil rozhodnutí Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu stát se nejadernými státy tím, že všechny rozmístěné jaderné zbraně byly odsunuty do Ruska.

Výbor Mezinárodní bezpečnosti a kontroly zbrojení (the Committee on International Security and Arms Control) americké Národní akademie věd navrhl rozsáhlé změny při ochraně jaderných zbraní a štěpného jaderného materiálu. Zejména podtrhl prosazení jasných pravidel pro zacházení s jaderným materiálem od jeho výroby, přes skladování až po přísnou kontrolu vývozu do určitých oblastí. V určitých oblastech světa musí dojít k úplnému zákazu jaderných zbraní, dokud se nepodaří tyto zbraně odstranit na celé planetě. Výbor kladl důraz na vývoj diplomatických strategií, které by se zabývaly oprávněnými zájmy nejaderných mocností s cílem zmrazit a zcela zastavit jejich vlastní jaderné programy.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu se s tímto postupem ztotožňuje, protože největší obavy vzbuzuje možnost jaderného útoku z nedbalosti během nějaké krize. Zatímco úmyslné použití jaderných zbraní velkými mocnostmi lze dnes vyloučit, hrozba použití jaderných zbraní z nedbalosti nebo kvůli chybě roste, protože v dozoru nad ruským jaderným arzenálem a materiálem existují závažné nedostatky. Na druhé straně nelze očekávat, že by Rusko snížilo počet svých jaderných hlavic, pokud Spojené státy americké budou nadále udržovat současný stav své jaderné výzbroje. Výrazné snížení počtu jaderných zbraní by prospělo oběma jaderným velmocím a zřejmě by snížilo určité napětí mezi Spojenými státy a Čínou a mělo by vliv na celosvětové omezení jaderné hrozby.

Rusko je dnes schopno udržovat pouze 1000 jaderných hlavic v aktivní výzbroji, což je ještě méně, než umožňují existující smlouvy o omezení strategických zbraní START I a START II.

Jaderné zbraně představují nejničivější zbraně vůbec a proto představují velmi kritický problém v prevenci ničivého konfliktu. Komise zastává názor, že preventivní úsilí pro odvrácení násilí s použitím konvenčních zbraní nebo chemických a biologických zbraní hromadného ničení bude mnohem účinnější, pokud se podaří dostat pod úplnou kontrolu jaderné nebezpečí.

Svět by byl mnohem bezpečnější a riziko ničivého konfliktu by se výrazně snížilo, pokud by jaderné zbraně nebyly aktivně rozmístěny v jaderných silech a na jaderných nosičích. Jaderné zbraně si většinu svého odstrašujícího účinku udrží i v případě, že přestanou být bezprostřední hrozbou hromadného jaderného útoku. Státy, které aktivně udržují jaderné zbraně, jsou nejvíce ohroženy aktivními silami jiných států, které musí této bezprostřední hrozbě čelit. Současně s tím je celý svět vystaven vážnému nebezpečí operační chyby nebo omylu, který může způsobit jadernou katastrofu. Dokud jsou rozmístěny jaderné zbraně, jsou důvodem pro další šíření jaderných zbraní. Odstranění jaderných zbraní z aktivního rozmístění je technicky řešitelné, avšak bude vyžadovat také zásadní změny politického myšlení velkých států. Komise pro prevenci ničivého konfliktu zastává názor, že by měly být splněny všechny závazky Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (the Non-Proliferation Treaty), aby se vytvořily podmínky, které jsou nezbytné k postupné likvidaci všech jaderných zbraní.

Proto bude nutné vyvinout mezinárodní dozorčí systém, který by zjistil přesné počty vyrobených jaderných zbraní a přesné množství štěpného jaderného materiálu, který lze využít k výrobě jaderných zbraní. Dosud pouze pět států předložilo přehled rozmístění svých jaderných zbraní. O třech státech je známo, že udržují jaderné zbraně neznámého počtu a účinnosti. Dnes nemáme dostatečný přehled o počtu jaderných zbraní a štěpného materiálu na této planetě. Přestože jíž existují mechanismy vzájemného monitorování, nepodařilo se dosud dosáhnout smlouvy o stažení jaderných zbraní z aktivního rozmístění.

Technické a politické kroky budou nepochybně vyžadovat jistý čas, než se podaří vyvinout mezinárodní dozorčí systém, který by umožnil stáhnout jaderné zbraně z aktivního rozmístění. Komise pro prevenci ničivého konfliktu zastává názor, že tyto kroky je nutné učinit přednostně.

Vlády jednotlivých států by neměly vyvíjet systémy včasných varování, ale měly by se soustředit na stažení jaderných zbraní. Velké jaderné mocnosti by měly upustit od hromadného rozmístění jaderných zbraní, které vyvolává nebezpečí omezeného použití. Multilaterální dohody by měly zajistit mír a bezpečnost světa bez rozmístěných jaderných zbraní.

Vztahy mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem během Studené války byly založeny na vzájemném zastrašování a na vytvoření podmínek, které zabraňovaly vzniku válečného konfliktu. S výjimkou kubánské krize koncem října 1962 nikdy nedošlo k přímému ohrožení jednoho státu druhým. Zeměpisná vzdálenost mezi Moskvou a Washingtonem měla pro politiku zastrašování značný význam, protože vytvářela situaci, kdy nikdy nemohlo dojít k současné mobilizaci armád obou stran, která by vedla k jaderné válce.

Dnes je situace zcela jiná. Existují sousední státy, které mohou mít nebo mají jaderné zbraně. Tato situace klade důraz na nutnost mezinárodního dozoru nad jadernými zbraněmi a štěpným materiálem. Jaderné státy musí jasně demonstrovat, že berou vážně VI. článek Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, který vyzývá její signatáře, aby projevili dobrou vůli k úplnému odzbrojení za přísné a účinné mezinárodní kontroly.

Přestože byla podepsána řada protokolů, konvencí a smluv o kontrole a zákazu biologických a chemických zbraní, nebylo dosud dosaženo většího pokroku. Dosud totiž nebyla vypracována žádná opatření pro realizaci, inspekci a vynucení těchto smluv. Například konvence o biologických zbraních z roku 1972 neobsahuje žádná ověřovací opatření a Konvenci o chemických zbraních z roku 1993 dosud nepodepsaly některé velké státy, jako je Rusko.

U biologických zbraní není možná úplná kontrola. Nelze zabránit přístupu k biologickému materiálu a k odborným informacím, které se biologických zbraní mohou týkat. Lze však zesílit kontrolu pomocí monitorování provozu a výstavby laboratoří produkujících potenciálně nebezpečné patogeny. Vlády musí zavést přísnou kontrolu a registraci používání patogenů a jejich kmenů a registrovat veškeré experimenty. Registrovaná pracoviště musí mít povinnost své výsledky veřejně publikovat. Registrace zprůhlední výzkumnou práci v této oblasti a vytvoří právní a profesní prostředí, v němž nebude možno utajovat nebo zneužít jakékoliv výsledky. Výzkumníci a vědci v této oblasti musí navzájem ve větší míře spolupracovat a musí být v těsném spojení s lékařskou odbornou veřejností. Spojené státy americké a Rusko již jsou v tomto případě příkladem ostatním státům.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že vlády jsou schopny dosáhnout účinnějších kategorických zákazů vývoje a použití chemických zbraní. Mezinárodní společenství musí vybudovat systematické monitorování chemických sloučenin, musí přehled o velikosti zásob těchto sloučenin a zabránit jejich zneužití.

Aby bylo dosaženo v těchto oblastech pokroku, bude nutné vyřešit řadu složitých problémů. Většina těchto problémů zmizí, pokud se podaří zajistit účinnou kontrolu jaderných zbraní.

Institut pro kontrolu chemických a biologických zbraní vypracoval návrh opatření, která by přispěla ke zmenšení hrozby těchto zbraní hromadného ničení:

• Lepší koordinace nástrojů vlád států, jako jsou zpravodajské služby, důsledná kontrola exportu, diplomacie a ozbrojené síly. Mezinárodní společenství musí formulovat koherentní strategii kontroly chemických a biologických zbraní s využitím nových technologií a odpovídajícího tlaku na tuto kontrolu.
• Větší úsilí porozumět hrozbě terorismu studiem teroristických skupin, které usilují o získání zbraní hromadného ničení.
• Izolace "zlotřilých" států, které dosud nepodepsaly Konvenci o chemických zbraních a Konvenci o biologických zbraních. Mezinárodní společenství musí tyto státy přesvědčit, že jim znemožní vyrobit chemické a biologické zbraně a že z použití těchto zbraní nebudou mít žádný prospěch.
• Řešení rozdílů mezi rozvinutými a rozvojovými státy kontrolou exportu z rozvinutých zemí a poskytnutím moderních technologií rozvojovým zemím výměnou za kontrolu chemických a biologických zbraní na jejich území.

• Hlavní prioritou je účinné prosazování Konvence o chemických zbraních. Aby se zajistila důvěryhodnost této Konvence, po určitém přechodném období musí být provedena důsledná kontrola jejího plnění. Úspěch Konvence o chemických zbraní pomůže snahám o kontrolu a omezení ostatních zbraní.
• Konvenci o chemických zbraní musí podepsat všechny státy této planety včetně Ruska, jehož finanční problémy s plněním Konvence může překonat cílená zahraniční pomoc.
• Musí být posílena obrana proti účinkům chemických zbraní. Zcela nepochybně se v nejbližším desetiletí nepodaří dosáhnout likvidace chemických zbraní. Proto je nutné zdokonalit detekci a identifikaci chemických zbraní. Je nutné zajistit ochranné prostředky, posílit lékařský výzkum účinků chemických zbraní. Dále je nutné zdokonalovat odborný výcvik lékařů, civilní obrany, policie, hasičů a armády při odstraňování následků použití chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu.

• Musí být dokončeno sjednání protokolu Konvence o biologických zbraní. Tento protokol vyžaduje realistickou formulaci procesu prohlašování a inspekce, který bude poněkud odlišný od Konvence chemických zbraní. Kontrola vědeckého výzkumu nebezpečných biologických látek a případného vývoje biologických zbraní je obtížnější než kontrola vývoje chemických zbraní. Splnění dohod nelze plně kontrolovat a musí být založeno na vzájemné důvěře.
• Pochybnosti Spojených států amerických a Velké Británie, které se týkají plnění Konvence o biologických zbraní Ruskem, musí být postupně odstraněny.
• Vlivní politikové musí být lépe informováni o závažnosti hrozby biologických zbraní. Tento vzdělávací proces by měl vycházet z dodatečného výzkumu biologických zbraní a odborného výcviku.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu uznává, že všechny státy mají právo na odpovídající obranu a zajištění své bezpečnosti. Proto vznik globální smlouvy o kontrole konvenčních zbraní bude složitý a obtížný. Cílem však musí být dosažení kontroly toku zbraní na celé planetě. Globálnímu zbrojnímu průmyslu dominuje pět zemí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a Německo. Dohromady tyto země vyrábějí 80% až 90% všech konvenčních zbraní na světě. Největším odběratelem zůstává Střední východ včele se Saúdskou Arábií. Dalším velmi významným odběratelem konvenčních zbraní jsou země jihovýchodní Asie, které modernizují svoje armády.

Dosud byla věnována velmi malá pozornost toku těchto zbraní a munice ze země původu do ostatních zemí. Výroba malých zbraní probíhá prakticky bez jakéhokoliv kontroly. Krokem správným směrem proto byla smlouva o zákazu výroby, hromadění, distribuce a použití pozemních min. Vlády jednotlivých států mohou zajistit kontrolu na národní a multilaterální úrovni. Regionální vojenská uskupení nabízejí prostředí k diskusi profesionálních armád a mohou pomoci ke zprůhlednění vojenských struktur, výzbroje a rozmístění zbraní a mohou zajistit civilní kontrolu armády.

Konvenční zbraně dnes mohou nakupovat soukromí odběratelé a nadnárodní zločinecké organizace včetně narkomafií. Prvním krokem k regulaci toku konvenčních zbraní se stal Registr OSN konvenčních zbraní a Wassenaarská úmluva.

Registr OSN konvenčních zbraní vznikl v roce 1991. Je založen na dobrovolném oznamování přesunů velkých konvenčních zbraňových systémů uvnitř států. Jeho cílem je vybudovat mechanismus vzájemné důvěry na základě kontroly konvenční výzbroje. Státy do Registru zasílají informace o počtech konvenčních zbraní na svém území, o přesunech velkých zbraňových systémů o importu a exportu konvenčních zbraní. Informace v registru se omezují na bitevní tanky, ozbrojená bojová vozidla, dělostřelectvo, bojové letectvo, útočné vrtulníky, válečné loďstvo, rakety a odpalovací rampy. Přestože by Registr mohl být hodnotným zdrojem informací, jeho význam klesá. Řada států do Registru informace o přesunech konvenčních zbraní nezasílá. Některé státy přestaly informace do Registru zasílat již v prvních dvou letech a další státy zasílají zprávy, že žádné přesuny nebyly provedeny. Kvalita a množství informací v Registru OSN konvenčních zbraní neodpovídá skutečné situaci a na jeho základě si nelze učinit představu o konvenční výzbroji.

Wassenaarsská úmluva o kontrole exportu konvenčních zbraní vznikla v roce 1995. na základě činnosti Koordinačního výboru NATO o mnohonárodní kontrole exportu (COCOM, the Coordinating Committee on Multilateral Export Controls). Úmluva nese název podle čtvrti v Haagu, kde byla podepsána. Úmluvu podepsalo 33 států, které se zavázaly neprovádět destabilizující přesuny konvenčních zbraní a citlivých technologií. Tato úmluva se týká téměř výlučně velkých zbraňových systémů a nikoliv malých zbraní. Jedním z bodů diskuse je rozšíření této úmluvy na přesuny všech konvenčních zbraní do rizikových oblastí a zemí nebo do zemí, na něž byly uvaleny sankce Organizace spojených národů.

Výsledky Wassenaarské úmluvy jsou opět slabší, než se původně očekávalo. Není totiž jasné, zda tato úmluva je schopna účinně řešit vzájemné spory států týkající se přesunů konvenčních zbraní a citlivých technologií.

Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE, the Conventional Armed Forces in Europe) je mezinárodní dohoda, která stanovuje omezení konvenční výzbroje. Byla podepsána v roce 1992 a stanovila omezení pro pět typů konvenčních zbraní: tanky, ozbrojená bojová vozidla, dělostřelectvo, útočné vrtulníky a bojová letadla. Smlouva CFE-1A stanovila omezení počtu vojáků v činné službě. Smlouva zajišťuje víceúrovňový ověřovací systém vzájemných inspekcí. Na základě této smlouvy bylo z výzbroje vyřazeno více než 50 000 kusů konvenčních zbraní. Státy, které podepsaly smlouvu CFE, se dále zavázaly podepsat smlouvu o změně bezpečnostní situace v Evropě.

V některých státech se podařilo úspěšně odzbrojit malé armády povstalců pomocí programů zpětného odkoupení zbraní. Příkladem je El Salvador, kde se podařilo odkoupit většinu zbraní použitých během občanské války. V Mozambiku byl uskutečněn malý program výměny zbraní a munice za zemědělské nástroje, šicí stroje a další základní potřeby domácností. Takové programy mohou použít vlády zemí, které chtějí dosáhnout kontroly konvenčních zbraní. V České republice proběhl program "amnestie" nelegálně držených zbraní, kdy občané mohli přihlásit své nelegálně držené zbraně, aniž by byli za jejich držení trestně stíháni.

Vlády musí zajistit kontrolu své konvenční výzbroje, aby byly schopny zajistit národní i mezinárodní bezpečnost. NATO a další regionální vojenská uskupení nabízejí prostředí k diskusi profesionálních armád a mohou pomoci k zprůhlednění vojenských struktur, výzbroje a rozmístění zbraní a zajistit civilní kontrolu armády.

Po ukončení Studené války a prudkém rozvoji ekonomické globalizace řada došlo k přestavbě a k oslabení řady národních armád. Konec vojenské konfrontace mezi demokratickým západem a komunistickým východem a rozpad vojenského uskupení armád Varšavské smlouvy vedly ke strukturálním změnám armád států východní a střední Evropy a ke zmenšení armád západoevropských zemí. Mohutný tlak globální ekonomické soutěže donutil řadu vlád věnovat finanční prostředky na urychlení ekonomického růstu a sociální programy místo na výzbroj svých armád.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu si samozřejmě plně uvědomuje, že tento proces není všeobecný. Zejména státy východní Asie výrazně posilují a modernizují svoji vojenskou výzbroj. Některé státy vynakládají na zbrojení neúměrně vysoké finanční prostředky. Severní Korea a některé státy bývalé Jugoslávie vynakládají na zbrojení až 20 procent hrubého národního důchodu. Komise je přesto přesvědčena, že ekonomický tlak a vývoj mezinárodních a regionálních vztahů povede ke snižování významu konvenční výzbroje.

Jednou z důležitých regionálních iniciativ několik let po pádu komunistických režimů ve východní a střední Evropě se stalo Partnerství pro mír (Partnership for Peace) Severoatlantické aliance NATO (North Atlantic Treaty Organization). Tento program, který byl vyhlášen Severoatlantickou radou v lednu 1994, umožnil nečlenským státům NATO ve východní a střední Evropě uzavřít bilaterální smlouvy se Severoatlantickou aliancí za předpokladu, že souhlasí s principy NATO. Partnerství pro mír přizvalo tyto státy do politických a vojenských orgánů NATO s cílem prohloubit a rozšířit bezpečnost a spolupráci všech národů v Evropě. Tento program kladl důraz na tři faktory bezpečnosti v Evropě, které snížily riziko případné konvenční války: vzájemné ujištění o obranném charakteru vojenských sil, přebudování vojenských struktur a rozmístění zbraní z útočného charakteru pouze na obranný charakter, civilní kontrola a řízení armády jako základní prvek demokratické vlády. Dalším cílem Partnerství pro mír bylo přezbrojit a snížit počet jednotek NATO v Evropě.

Kromě Severoatlantické aliance NATO také další regionální organizace aktivně působí na posílení vzájemné důvěry a zmenšení hrozby vojenského konfliktu. Organizace ASEAN (Association of Southeast Asian Nations) vytvořila regionální fórum pro pravidelné konzultace dvaceti států jihovýchodní Asie. Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OSCE, the Organization for Security and Cooperation in Europe) za posledních více než 20 let učinila řadu významných a důležitých kroků pro posílení důvěry mezi evropskými státy.

Řada států prosazuje různé vojenské iniciativy přizpůsobené jejich specifickým podmínkám s cílem odvrátit vnější hrozbu vojenského konfliktu. Například vláda Jihoafrické republiky prosazuje programy vojenské spolupráce s okolními státy, s nimiž Jihoafrická republika v době apartheidu byla ve válce. Izrael a Egypt se dohodly na mírových hranicích, kterou udržují již více než 20 let. Brazílie a Argentina vytvořily agenturu pro evidenci a kontrolu jaderného materiálu ABACC (Argentinean-Brazilian Agency for Accounting and Control of Nuclear Materials) a vybudovaly Společný systém evidence a kontroly jaderného materiálu. Tyto kroky významně posílily důvěru a spolupráci mezi Brazílií a Argentinou a na jejich základě byly uzavřeny další smlouvy, zajištěna ostraha, vypracovány protokoly a mechanismy a založeny podpůrné organizace.

Zatímco však mezinárodní prostředí trvale směřuje k větší stabilitě vztahů mezi státy, v řadě zemí různých oblastí světa existuje vážné nebezpečí vnitřních konfliktů a výbuchu násilí.

Násilí uvnitř států může být důsledkem vzpoury, politického terorismu nebo organizovaného zločinu. Rámec vnitřní stability státu tvoří následující čtyři prvky:

• Právní systém, který je legitimně ustanoven, veřejně prohlášen a většinou společností je pochopen a respektován.
• Důsledný, viditelný, bezúhonný a aktivní policejní systém, který zajišťuje dodržování právního systému.
• Nezávislý, spravedlivý a všem dostupný systém pro řešení sporů a stížností a nad tímto systémem stojící soudní systém.
• Trestní systém, který je spravedlivý a rozvážně trestá všechna provinění proti právnímu systému.

Samozřejmě nikoliv všechny státy jsou demokratické. Některé mají centralizovanou a represivní moc v rukou jednoho vůdce, jiné naopak mají slabou nebo narušenou státní moc. V těchto případech nelze výše zmíněných čtyř prvků nikdy dosáhnout, pokud nedojde k zásadní reformě politického uspořádání státu. Dosažení takové reformy může být v těchto zemích natolik vzdálené, že zde dochází k výbuchům hromadného násilí, které mohou trvat řadu let.

Důležitým faktorem pro ukončení hromadného násilí jsou mírové smlouvy, které například ukončily občanskou válku v Guatemale, v El Salvadoru, v Libanonu, v Mozambiku a v Nikaragui. Tyto smlouvy měly několik společných prvků: soustředění na provedení dlouhodobých změn, podpora ustavení mechanismu národního smíření (tj. konstituční uspořádání státu), opatření pro navázání vztahů původně znepřátelených stran a konečně opatření k zajištění ekonomického rozvoje a práva.

Při zajištění vnitřní bezpečnosti sehrávají důležitou roli také jiné vlády, mezinárodní organizace a soukromé organizace, které pracují na mezinárodní úrovni. K zajištění míru v některých z výše uvedených zemí přispěla významně Organizace spojených národů. Obecně zahraniční organizace mohou pomoci:

• prosazováním norem a praktik, jimiž se řídí mezistátní vztahy, aby se zúčastněné strany vyhnuly možným sporům nebo dosáhly jejich vyřešení,
• zmenšením a případně odstraněním řady vojenských hrozeb a zdrojů napětí mezi státy včetně těch, které narušují vnitřní stabilitu států,
• nešířením sporů uvnitř států nebo mezi státy ať úmyslně nebo jen z nedbalosti. Historie intervencí třetích stran je plná příkladů intervencí, které byly nejisté, nechtěné nebo nevedly k žádnému pozitivnímu výsledku.

Jaký je vztah mezi lidským zdravím, dostatečným ekonomickým zázemím a mírem? Jaké strategie ekonomické prosperity mohou za daných podmínek nejlépe fungovat? Můžeme se učit z našich úspěchů a krutých selhání v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky od 50. let 20. století.

Příliš mnoho lidí na světě nemá dosud zaručeno ani základní životní potřeby, jako je jídlo, pitná voda, přístřeší, základní hygienu, zdravotní péči a další nezbytnosti. Mnoho lidí ještě dnes bojuje o svoji lidskou existenci, přestože Evropa a Severní Amerika žije v blahobytu. Degradace lidí, jíž jsme byli svědky počátkem 90. let 20. století v Somálsku, nutně vede k nebezpečí občanské války, terorismu a k humanitární katastrofě.

Zaručení lidského zdraví v tomto smyslu znamená zaručení základních lidských potřeb, včetně zdravotní péče, vzdělání a možnosti výdělku na živobytí. V kontextu strukturální prevence ničivého konfliktu lidské zdraví znamená více než poskytnutí základních životních potřeb státem. Lidé jsou často schopni po krátkou dobu tolerovat ekonomickou chudobu a nepoměr, pokud vláda vytvoří podmínky, které jim umožní zvýšit svůj životní standard a zmenšit rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že patřičný životní standard je všeobecným lidským právem. Zajištění podmínek pro dosažení takového životního standardu je prvotní povinností každé vlády a světové společenství nese zodpovědnost za pomoc při naplňování této povinnosti. V řadě rozvojových zemí existují asistenční programy, jejichž cílem je v těchto zemích vybudovat základní hospodářskou infrastrukturu. Avšak dlouhodobá řešení musí zajistit rozvojová politika těchto zemí, která přihlíží k požadavkům společnosti. Velmi důležitou podmínkou je rozumné využívání přírodních zdrojů těchto zemí, které slouží celé společnosti.

Podle zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství FAO (the UN Food and Agriculture Organisation) je hlad a bída největším nebezpečím pro všeobecnou bezpečnost. Podle odhadů FAO na světě trpí 800 miliónů lidí hladem a podvýživou. Hrozí vážné nebezpečí rozsáhlé migrace obyvatel. Milióny uprchlíků opustí státy, které nejsou schopny svému obyvatelstvu zajistit výživu. Očekávaný nárůst světové populace z dnešních 5,8 miliardy lidí na 8,6 miliardy lidí v roce 2025 bude podle odhadů FAO vyžadovat zvýšení produkce potravin o 75%.

Odhaduje se, že více než 1,1 miliardy lidí v rozvojových zemích má příjem jen kolem jednoho dolaru denně.

Zásobování pitnou vodou a využívání odpadní vody je dosud nedostatečné. Pouze 40% lidí má odpovídající instalace pro odběr pitné a užitkové vody. Vyřešení tohoto problému do roku 2020 by stálo od 22 miliónů až do 45 miliard dolarů ročně při kupní síle z roku 1990.

Podle zpráv Světové zdravotnické organizace WHO (World Health Organisation) umírá ročně 3,2 miliónů batolat a dětí na průjmová onemocnění, která jsou způsobena biologickými patogeny v pitné vodě a v potravinách. Dva milióny lidí umírá ročně na malárii a více než 2 miliardy lidí jsou ohroženy infekčními chorobami z vody.

Podle názorů Světové zdravotnické organizace WHO velmi špatné podmínky pro zásobování pitnou vodou jsou v afrických zemích jižně od Sahary (tzv. subsaharská Afrika). Více než polovina z 500 miliónů obyvatel těchto oblastí nemá k dispozici čistou pitnou vodu a 344 miliónů lidí se musí obejít bez kanalizace. Situace se výrazně zhoršuje v období sucha. Denně umírá až 25 tisíc lidí na infekční onemocnění.

V roce 1974 byl založen Worldwatch Institute ve Washingtonu. Tento institut analyzuje údaje z mnoha oblastí a zaměřuje se na vztah mezi globální ekonomikou a životním prostředím. Pracovníci institutu jako první upozornili světovou veřejnost na globální oteplování Země, nedostatek palivového dřeva, půdní erozi, celosvětový nedostatek pitné vody, zhroucení mořského rybolovu a na ekologické katastrofy v zemích střední a východní Evropy. The Worldwatch Institute se obává, že v nejbližších 40 letech může dojít k hromadnému nedostatku potravin a pitné vody v zemích Afriky, v Indii a v Číně.

Z řady důvodů většina národů Afriky, Asie, Střední a Jižní Ameriky se výrazně opožďuje za ekonomickým a sociálním rozvojem ekonomicky vyspělých zemí. Tyto státy dnes hledají možnosti, jak zmodernizovat svoji ekonomiku a přitom zachovat často jedinečné kulturní a sociální tradice.

Zlepšení životních podmínek obyvatelstva vyžaduje, aby vlády těchto zemí zajistily všem obyvatelům stejné ekonomické možnosti založené na demokratických principech. Komise pro prevenci ničivého konfliktu zastává názor, že samotný ekonomický růst nemůže snížit riziko násilného konfliktu. Naopak může být jednou z příčin takového konfliktu. Nespokojenost obyvatelstva může být důsledkem nevyrovnaného a nestejnoměrného ekonomického růstu různých skupin obyvatelstva. Na druhé straně nabídka stejných možností se podílet na ekonomickém růstu může konfliktům účinně zabránit.

Bohužel, současné mezinárodní ekonomické prostředí tento názor nesdílí a soustřeďuje se na krátkodobé dosažení maximálního zisku jako míry ekonomické úspěšnosti. Samozřejmě, že řada států potřebuje rychlý ekonomický růst, aby byly zajištěny potřeby společnosti. Pokud ovšem tento ekonomický růst nebere ohled na všechny vrstvy obyvatelstva, může se stát příčinou násilných konfliktů. Lidské utrpení nelze přehlížet nebo dokonce ignorovat, protože se může stát zdrojem násilí jako boje za právo na slušné životní podmínky.

Rozdělení ekonomických zisků v celé společnosti závisí na politických rozhodnutích, která určují, jaký ekonomický systém bude společnost budovat a jakým způsobem bude vláda zasahovat do soukromého sektoru. Chudoba je často strukturálním důsledkem těchto rozhodnutí. Pokud navíc chudoba postihuje určité etnické nebo kulturní skupiny, je zdrojem vážných krizí. Společnost se vyvíjí nenásilně, pokud všichni obyvatelé mají stejné možnosti se podílet na ekonomickém růstu.

Zásadní význam mají opatření týkající se žen a dětí, které jsou nejčastějšími oběťmi konfliktů a na druhé straně představují důležitý zdroj stability a vitality celé společnosti. Dětem je třeba na jedné straně zajistit základní zdravotní péči a vzdělání a na druhé straně je třeba zabránit zneužívání dětí v armádě a průmyslovému využití dětské práce. Ženám je třeba zajistit národní programy pro vzdělávání dívek a ekonomickou nezávislost. Při obnově válkou a násilím zničeného státu tvoří ženy největší část společnosti a proto musí mít právo se podílet na všech rozhodnutích a aktivně se účastnit jejich realizace.

Existuje mnoho dokladů, že vzdělávání dívek a žen v má klíčový význam pro budoucnost řady rozvojových zemí. Vzdělání a sociální postavení nemá pro ženy pouze vnitřní význam, ale má také značnou praktickou hodnotu zejména tehdy, pokud si ženy osvojí zdravotnické a stravovací znalosti. Jde o investici do budoucího ekonomického rozvoje, kdy vzdělané ženy pracují v řadě zaměstnání. Většina dívek rozvojových zemí se stane matkami a jejich vliv na vlastní děti je klíčový. Zdravotnické studie dokazují, že čím jsou matky vzdělanější, tím menší je kojenecká a dětská úmrtnost bez ohledu na výši finančních příjmů. Vzdělání také pomáhá oddálit dobu vdávání dívek a zvyšuje šanci na získání zaměstnání. Vzdělané ženy mají přehled o svých možnostech ve společnosti a jsou schopny vzít svůj osud do svých rukou.

Na Světové vrcholné konferenci o sociálním rozvoji v roce 1995 se většina zemí zavázala, že jedním z jejich hlavních cílů bude odstranění chudoby. Dosažení tohoto cíle vyžaduje spolupráci světové ekonomiky, která se v následujících desetiletích bude muset aktivně podílet na odstranění chudoby ekonomickými programy rozvoje. Rozvojový program Organizace spojených národů ve své zprávě z roku 1997 o pokroku lidstva uvádí šest hlavních priorit:

• Všude na světě všichni lidé musí mít právo rozhodovat o věcech, které ovlivňují jejich životy, a právo na dosahování svých cílů a zájmů, které nejsou v rozporu s právy jiných.
• Rovnoprávnost žen je základem pro odstranění chudoby.
• Postupné odstranění chudoby vyžaduje trvale udržitelný rozvoj všech zemí, který musí být rychlejší v rozvojových zemích a v zemích procházejících ekonomickou transformací z řízené ekonomiky na tržní ekonomiku, v nichž se tento rozvoj zastavil.
• Globalizace nabízí značné možnosti, avšak pouze tehdy, pokud bude řízena s větším ohledem na globální sociální, politickou a ekonomickou rovnost.
• Všechny vyspělé státy musí vytvořit prostředí pro širokou politickou podporu a pomoc rozvojových trhů.
• Ve zvláštních situacích je nezbytná mezinárodní pomoc. Proto musí být nejchudší země světa rychleji oddluženy, musí získat větší podporu a možnost plně se prosadit na zemědělských a průmyslových trzích vyspělých zemí světa.

Rozvojové země mohou ze zemí, které prošly ekonomickou transformací, získat řadu zkušeností. Světová banka ve své zprávě z roku 1996 uvedla následující postřehy:

• Značných úspěchů lze dosáhnout konzistentní politikou, která je kombinována s liberalizací trhu a výroby a s nabídkou nových obchodních příležitostí s rozumnou cenovou stabilitou. Těchto úspěchů lze dosáhnout i v případě, že nejsou dosud vyjasněna vlastnická práva a nejsou vybudovány silné tržní instituce. Příkladem je úspěšná ekonomická transformace v České republice, Polsku, Maďarsku a v dalších zemích střední a východní Evropy.
• Rozdíly mezi státy jsou velmi důležité jak pro výběr správných politických kroků tak pro určení zodpovědnosti za reformy.
• K úspěšnému prosazení tržního mechanismu jsou nutná jasně vymezená vlastnická práva a případně rozsáhlé předání majetku z vlastnictví státu do soukromého vlastnictví. K takovému kroku došlo v České republice tzv. "malou privatizací" a "kupónovou privatizací" velkých státních podniků.
• Změny trhu musí provázet rozsáhlé změny sociální politiky, která se musí soustředit především na odstranění chudoby, na velké pohyby obyvatelstva a na odvrácení mezigeneračních rozporů v důsledku reforem.
• Trvale udržitelný lidský kapitál ekonomického růstu vyžaduje reformu vzdělávacího systému a zdravotnické péče. Tuto reformu může významně podpořit integrace do mezinárodních struktur.

Globální populační a ekonomický růst a zejména velmi vysoká spotřeba zdrojů nerostných surovin a fosilních paliv způsobily vyčerpání, vážné poškození a znečištění životního prostředí. Věda a technologie mohou zásadním způsobem přispět k snížení rizika globální ekologické katastrofy technologiemi, které již nebudou zatěžovat životní prostředí nebezpečnými odpady. Velký důraz je dnes kladen na vývoj trvale udržitelných strategií společenského a ekonomického rozvoje jako klíčového principu spolupráce všech států a národů naší planety.

Je zcela nepochybné, že využívání a zneužívání přírodních zdrojů surovin a energií se stane jádrem budoucích sporů, které by mohly vést k hromadnému násilí, k lokálním válkám a dokonce by mohly vést ke vážným globálním konfliktům. Příčiny konfliktů mohou být následující:

• úmyslné zneužívání některých přírodních zdrojů k nepřátelským účelům (např. voda nebo dřevo pro výrobu zbraní),
• spory o právo využívat přírodní zdroje (např. řeky, naleziště ropy, zemního plynu, zemědělská půda)
• poškozování a ničení životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů zejména v oblastech politické nestability, v důsledku rychlého růstu počtu obyvatel, v oblastech vleklého ekonomického zbídačování a společenských tlaků.

Pokud budou analytikové bezpečnostní situace dostatečně informováni o stavu životního prostředí, mohou přispět k uzavření mezinárodních smluv o životním prostředí. Příkladem je současný tlak na omezení emisí oxidů uhlíku, které vznikají spalováním fosilních paliv, tedy uhlí, ropy a zemního plynu. Největší podíl emisí pochází z vyspělých průmyslových zemí. Stále rostoucí počet lidí z rozvojových zemí přitom požaduje výrazné zvýšení svého životního standardu na úroveň srovnatelnou s vyspělými zeměmi. Tato situace by mohla vést k prudkému nárůstu emisí oxidů uhlíku spalováním fosilních paliv v rozvojových zemích. Například ekonomický růst Číny ročně přesahuje jedno procento. Protože většina vyspělých zemí svého vysokého životního standardu dosáhla nedokonalým spalováním fosilním paliv, vznikají vážné obavy, že rozvojové země se vydají stejnou cestou. Tato situace značně komplikuje dosažení dohod mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi o trvale udržitelném rozvoji založeném na ochraně životního prostředí.

Vodítkem pro dosažení smlouvy o kontrole emisí oxidů uhlíku mohou být zkušenosti z již uzavřených mezinárodních smluv o životním prostřed a bezpečnosti. V roce 1987 Montrealský protokol stanovil výrazné omezení produkce chlórfluorkarbonových sloučenin (freonů), které ničí ozónovou vrstvu. Tato smlouva se týkala především průmyslově rozvinutých zemí. Když o dva roky později byla tato smlouva v Londýně rozšířena, některé rozvojové země požadovaly technickou pomoc při budování svého průmyslu.

Ekonomové Sudhur Anand a Amartya Sen poukázali na to, že perspektivy rozvoje celého lidstva dnes těsně souvisí s nutností aktivního mezinárodního úsilí na záchranu a ochranu kvality životního prostředí, v němž žijeme. Již víme, jak vývoj, jehož lidstvo dosáhlo v minulosti, lze udržet také v budoucnosti: musíme všemi prostředky zabránit dalšímu znečišťování životního prostředí, vyčerpávání přírodních zdrojů a dalšímu ohrožování lokálního a globálního životního prostředí. Toho ovšem nelze dosáhnout, pokud neodstraníme ekonomické a sociální utlačování stovek miliónů lidí žijících v bídě a chudobě. Pokud chceme dosáhnout dalšího rozvoje lidstva, musíme nejprve zajistit základní lidská práva utlačovaným skupinám obyvatelstva všude ve světě. Tato práva však lze zajistit pouze širokou mezinárodní spoluprácí.

Od 90. letech 20. století je rozvojová pomoc vyspělých států rozvojovým zemím vázána na ustavení demokratických vlád v těchto zemích, které vytvoří nezbytné předpoklady pro aktivní účast na moderní globální ekonomice. V 50. letech 20. století byl důraz kladen na rekonstrukci válkou zničených zemí. V 60. letech 20. století byl důraz kladen na plánování ekonomického rozvoje. V 70. letech byl důraz kladen na zajištění základních lidských práv a v 80. letech na strukturální stabilitu. Nové století přichází s novým požadavkem: státy musí vybudovat profesionální a snadno kontrolovatelné státní úřady, které budou provádět účinnou správu životního prostředí a makroekonomiky, trvale odstraňovat chudobu, zajišťovat vzdělání a výchovu (včetně žen) a chránit životní prostředí.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že vytrvalejší a soustavná rozvojová pomoc může snížit riziko vzniku regionálních konfliktů, pokud tato pomoc bude překračovat hranice států a vyžadovat vzájemnou spolupráci při využívání zdrojů vody, přírodních surovin a zemědělské půdy ke společným zájmům. Téměř všechny oblasti světa mají značný nedostatek určitých zdrojů, který vyžaduje širokou spolupráci států na jejich rozumném využívání. V Severní Americe jsou příklady údolí Rio Grande nebo oblast Velkých jezer. V Rusku a ve Střední Asii existují spory o využívání Kaspického moře. Na Středním východě se žádný stát neobejde bez spolupráce s okolními státy při zajišťování zdrojů pitné vody.

Podporu kvalitní a profesionální vlády potřebuje také rozvoj silného soukromého sektoru. Ekonomického rozvoje nelze dosáhnout bez soukromého sektoru, který má zajištěn stabilní podmínky, jako je ochrana soukromého vlastnictví a investic a stabilní a jasná legislativa. Za posledních deset let projekty Světové banky pomohly zdvojnásobit ekonomický růst v rozvojových zemích.

Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje investice do lidí pomocí programů, které zabrání tomu, aby se mezigenerační chudoba nestala trvalým jevem. Zahraniční pomoc chudým zemím může zahrnovat přechodnou finanční podporu na podporu tržní ekonomiky. S touto finanční podporou těsně souvisí investice do vzdělání, technická pomoc a zvláštní odborná výchova. Musí být vybudovány domácí instituce pro vzdělání a podporu ekonomiky státu.

Dosažení dobrých životních podmínek vyžaduje mobilizaci a rozvoj lidských kapacit, rozšíření a diverzifikaci ekonomické základy, odstranění všech bariér, které brání rovnému přístupu k ekonomickým možnostem a otevření země globální ekonomice a mezinárodnímu společenství.

- pokračování -