O druhé světové válce se díky otevření řady archivů 50 let po jejím ukončení napsalo již velmi mnoho. Obraz této války by však nebyl úplný bez románu "Čas žít, čas umírat". Erich Maria Remarque v něm vypráví bez jakéhokoliv patosu, sentimentality a bez jakékoliv umělecké nadsázky příběh vojáka wehrmachtu Ernsta Graebera, který se nakrátko vrátil na dovolenou z ruské fronty. Německá vojska byla v lednu 1943 poražena v bitvě u Stalingradu a snům o konečném vítězství věřili už jen přesvědčení nacisté. Německá města byla soustavně bombardována britským a americkým letectvem a všude se stále silněji projevovaly děsivé důsledky Hitlerovy "totální války".

Ernst Graeber konečně po dvou letech vojenské služby v přední linii dostává dovolenou. Vrací se z ruské fronty, kde německá vojska ustupují před neúprosným tlakem Rudé armády, do Werdenu, kde bydlely jeho rodiče. Dům však byl zcela zničen bombardováním a Ernst nemá o rodičích žádnou zprávu. Záhy zjišťuje, že lidé ve městě jsou ovládáni strachem, nejistotou a nedůvěrou. Ubytuje se v kasárnách a nepřestává pátrat po svých rodičích. Rozhodne se navštívit přítele rodiny, zdravotního radu Krusea.

Setkává se však s jeho dcerou Alžbětou Kruseovou, od níž se dovídá, že její otec byl převezen do koncentračního tábora. Alžběta bydlí s nucenou nájemnicí, přesvědčenou nacistkou a udavačkou. Ernst se setkává se svým bývalým spolužákem Alfonsem Bindingem, který v nacistickém režimu dosáhl funkce okresního velitele. Alfons se ke svému bývalému spolužákovi nadšeně hlásí a snaží se mu pomoci. Graeber stále hledá své rodiče po různých úřadech, nemocnicích a hřbitovech. Začíná stále lépe rozumět strastiplnému životu obyčejných lidí v Německu.

Znovu se setkává Alžbětou, s níž si začíná stále více rozumět. Společně navštíví honosnou restauraci Germania, která zázrakem dosud zůstal uchráněn bombardování, aby zde povečeřeli jako lidé. Graeber také navštíví svého bývalého učitele Pohlmanna, který byl nacisty zbaven funkce a odloučil se od světa se svými knihami. Při druhé návštěvě hotelu Germania dojde k bombardování a k zásahu hotelu. Alžbětina nájemnice není doma. Graeber znovu navštíví Alfonse Bindinga, který oslavuje narozeniny a dostává od něj jídlo a pití. Ernst a Alžběta stráví společně několik nádherných dní. Navrhne jí, aby se vzali. Po chvíli váhání Alžběta souhlasí. Ernst má obavy, jaké doklady bude ke sňatku potřebovat a zda Alžběta na sebe zamýšleným sňatkem neupozorní Gestapo. Od písaře náhradního praporu se dovídá, že všichni dovolenci jsou povoláni zpět na frontu a poradí mu, aby se vojenské posádce vyhýbal. Znovu navštíví svého bývalého učitele Pohlmanna, aby ho požádal o případný úkryt pro Alžbětu, pokud by se o ní začalo zajímat Gestapo.

Společně s Alžbětou jde dohodnout potřebné úřední formality ke sňatku. Úředník znal Alžbětina otce a doklady ihned vyřídil. Ernst a Alžběta se rozhodli ke sňatku ještě téhož dne. Při sňatku vznikne problém se svědkem. Mají však štěstí, jejich chybějícím svědkem se stane náhodně přítomný SS obersturmbannführer Hildebrandt. Při procházce městem Alžběta spatří skupinu vězňů z koncentračního tábora a má pocit, že zahlédla svého otce. Bez rozmýšlení se vrhla k vězňům. Jen díky obratné Ersntově lži, který se odvolal na svého "dobrého známého" Hildebrandta, nebyla dohlížejícími esesáky zadržena.

Druhého dne v poledne, když Ernst šel za Alžbětou k továrně, nastává letecký nálet. Ernst dobře ví, že hlavním cílem náletů jsou továrny ve městě a proto se snaží co nejdříve k továrně dostat, aby případně Alžbětu zachránil. Ernst je bezprostředním svědkem každodenní děsivé válečné tragédie prostých občanů Třetí říše.

Alžbětin dům sice nebyl zasažen, ale zápalná bomba dopadla o dva domy dál a zapálila střechy okolních domů. Ernst vynáší z bytu její cennosti, šaty a několik nezbytných věcí. Požár se šíří a Alžběta a Ernst se stávají bezdomovci. Vydávají se proto za Pohlmannem, avšak o něj se zajímá Gestapo. Pohlmann navíc v bytě ukrývá židovského uprchlíka.

Ernst se znovu vydává navštívit svého bývalého spolužáka Alfonse Bindinga. Avšak jeho dům byl zasažen bombou a Alfons v něm zahynul. Paní Kleinertová, hospodyně domu dává Ernstovi spoustu jídla. Ernst se s Alžbětou ubytují v zahradě kostela. Ernst nezapomíná pátrat po svých rodičích a pod štítem na domě jeho rodičů našel jejich dopis. Společně navštíví malý hostinec paní Wittové, který byl jako zázrakem uchráněn bombardování, a stráví zde jeden z posledních společných večerů.

Ernst chce znovu navštívit Pohlmanna, ale od židovského uprchlíka se dovídá, že ho zatklo Gestapo. Alžběta dostává od Gestapa předvolání. Ernst jde do úřadovny Gestapa místo ní a přejímá od úředníka krabici na doutníky s popelem Alžbětina otce. Rozhodne se Alžbětu ušetřit bolesti a krabici zakope na zahradě kostela vedle hrobu významného kanovníka. Ernst s Alžbětou se ubytují v hostinci paní Wittové.

Nastal poslední den a Ernst žádá Alžbětu, aby ho na nádraží nedoprovázela. Přesto ji při odjezdu vlaku naposledy spatří. Zjišťuje, že fronta se zase přiblížila k hranicím Německa a již je přesvědčen, že válka je prohraná. Jeho jednotka zadrží skupinku Rusů. Mají být popraveni, avšak Ernst se rozhodne zůstat člověkem a při ruském útoku jim pomůže k útěku. Jenže je válka a on je nacistický nepřítel Rusů.

Erich Paul Remark se narodil 22. června 1898. Navštěvoval katolický seminář, z něhož v roce 1916 odešel na frontu jako dobrovolník. Několikrát byl zraněn.

Změnil si jméno na Erich Maria Remarque. V roce 1928 vyšel v novinách Vossiche Zeitung jeho román "Na západní frontě klid" (Om Western nichts Neues), který o rok později vyšel knižně. Během jediného roku byl přeložen do dvanácti jazyků a také byl zfilmován.

V roce 1931 vydal román "Cesta zpátky" (Der Weg zurück), v němž zaujal výrazný protifašistický postoj. V roce 1938 následoval román "Tři kamarádi" (Drei Kamaraden) a v roce 1941 román "Miluj bližního svého" (Liebe deinen Nächsten). V roce 1946 vzbudil velkou pozornost román "Vítězný oblouk" (Arc de Triomphe) o německém emigrantovi v Paříži v letech 1938 až 1939. Román "Jiskra života" (Der Funke Leben) z roku 1952 je příběhem z koncentračního tábora. V roce 1954 následoval román "Čas žít, čas umírat" (Zeit zu leben, zeit zu sterben), v roce 1956 román "Černý obelisk" (Der schwarze Obelisk), v roce 1961 román "Nebe nezná vyvolených" (Der Himmel kennt keine Günstlinge), dále v roce 1962 román "Noc v Lisabonu" (Die Nacht von Lissabon) a v roce 1971 poslední román "Stíny v ráji" (Schatten im Paradies).

Po létech prožitých v emigraci Erich Maria Remarque zemřel v Locarnu 25. září 1970.

Román "Čas žít, čas umírat" má mnoho společného s románem "Na západní frontě klid". Oba romány vyšly koncem prvního poválečného desetiletí. Mají podobné dějové schéma a podobné epizodní motivy. Remarqueův styl se od jeho prvního velkého úspěchu nezměnil. Avšak výrazně se změnil způsob jeho umělecké výpovědi. Remarque se poctivě snažil ukázat ničivou zrůdnost německého nacismu a fašistické propagandy. V některých detailech popisu Třetí říše se mýlil a německý nakladatel musel v jeho rukopisu provést řadu upřesnění. Navíc však zřejmě úmyslně oslabil některá místa románu, zejména líčení nacistických zvěrstev v Rusku.

Smrt Ernsta Graebera ve chvíli, kdy se rozhodl žít nový život, je sama o sobě nesmyslná, stejně jako smrt desítek tisíc jeho spoluobčanů. Taková je ovšem válka.

Literatura:

[1] Erich Maria Remarque: Čas žít, čas umírat. Odeon, Praha, 1986. Z něm. orig.: "Zeit zu leben und Zeit zu sterben", nakl. Aufbau, Berlin, 1954. Překlad: Eva Pátková.