V období po ukončení Studené války většinu válečných konfliktů lze charakterizovat jako vnitrostátní války vedené konvenčními zbraněmi, při nichž větší ztráty postihují civilní obyvatelstvo než vojáky. Tyto konflikty nevznikají samovolně, ale vždy za nimi stojí skupiny, které chtějí bojovat. Za touto trpkou realitou stojí jednoduchá pravda: válka je nástrojem politiky v rukou svévolných vůdců.

Dosud v řadě částí světa lidé nedokáží společně žít v míru. Kulturní zvláštnosti, náboženské rozdíly a etnické odlišnosti mohou být důvodem ostrých rozporů, ale tyto faktory sami o sobě ještě nevedou k válečným násilným konfliktům. Srbové, Chorvati a občané Bosny spolu žili v relativní shodě desítky let během Studené války a celá staletí předtím, než v roce 1991 došlo ke krvavým srážkám a občanské válce. Čečensko vyhlásilo nezávislost na Rusku tři roky předtím, než došlo v roce 1994 k násilnému konfliktu, jehož příčinou zřejmě je mocenská politika Ruska.

Rozpory mezi různými skupinami jsou zcela běžné. Přerůstáním těchto sporů v krvavé násilnosti však nelze vysvětlit jen na základě sektářského, kulturního nebo etnického pozadí. Hromadné násilí nikdy není nevyhnutelným důsledkem předchozích sporů. Ozbrojené střety nejsou přirozeným důsledkem odlišných názorů skupin lidí nebo snad tragickým vyústěním kulturního dědictví a historie určitých skupin.

Násilný konflikt je vždy důsledkem rozhodnutí - rozhodnutí vůdců a lidí - a je usnadněn institucemi, které jsou s těmito vůdci a lidmi spojeny. Tvrzení, že tyto násilné konflikty jsou jednoduše nevyhnutelné, je v rozporu s tím, jak tyto konflikty skutečně vznikají, jak jsou zprostředkována mírová jednání a jak jsou tyto konflikty nakonec vyřešeny. Faktory, které vedou k rozhodnutí použít násilí, jsou četné a složité. V této kapitole se pokusíme tyto faktory popsat. Jaké politické, sociální nebo ekonomické důvody leží za rozhodnutím použít násilí? Proč se vůdci nebo skupiny lidí rozhodnou ke krvavému konfliktu? Lze učinit něco, aby se rozhodli jinak?

Řada faktorů, které mohou vést k násilným konfliktům mezi státy nebo uvnitř států, je dostatečně pochopitelná pro prevenci. Obecné příčiny možných válek byly podrobně studovány již v období Studené války a samozřejmě se studovaly všechny možnosti, jak zabránit jadernému Armageddonu.
 

Násilné konflikty jsou často důsledkem tradiční snahy států bránit, udržovat a rozšiřovat své zájmy a moc. Řadě konfliktů a nebezpečných situací v dnešním světě lze v tomto smyslu dobře porozumět. V nově vzniklých nezávislých republikách po rozpadu Sovětského svazu lze jen těžko zakrýt stopy aktivních zájmů Ruska o jejich vzájemné spory, které by mohly vyústit v intervenci. Na Středním východě většina manévrů mezi různými vládami odráží vypočítavé snahy maximalizovat svoji moc v celé oblasti a naopak minimalizovat svoji zranitelnost. Ve východní a jihovýchodní Asii některé státy mají obavy ze svých územních sporů s Čínou, které mohou vyústit k nezvládnutelným válečným konfliktům. Posledním příkladem jsou spory mezi Spojenými státy americkými a Čínou o americkou podporu Tchaj-wanu před čínskou rozpínavostí. V jižní Asii přetrvávají spory o Jammu a Kašmír mezi Indií a Pákistánem, které ohrožují ekonomický a sociální rozvoj nejméně jedné pětiny lidstva. Řecko a Turecko během posledních desetiletí stálo již na pokraji válečného konfliktu. Nevyřešeným sporem jsou územní nároky Turků a Řeků na ostrově Kypr. Hraniční spory mezi Peru a Ecuadorem a mezi Nigérií a Kamerunem vedly opakovaně k válečným konfliktům. V Asii hrozí konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménii, mezi Severní a Jižní Koreou a také mezi Čínou a Vietnamem. Na Středním východě hrozí konflikt mezi Íránem a Spojenými státy americkými, mezi Izraelem a Sýrií a mezi Izraelem a Palestinou, která dosud nezískala úplnou autonomii.

Od skončení Studené války stojí na pokraji války méně států. Asi 50 států dosud prochází politickou, ekonomickou a sociální transformací. Ve většině případů je tento transformační proces bolestivý a zdlouhavý a může vytvářet nebezpečné a těžko postižitelné politické prostředí zejména absencí politických institucí, které by měly důvěru veřejnosti při provádění radikálních změn. Některé národní ekonomiky těchto států jsou dosud nestabilní a vyvolávají sociální napětí a otřesy.

Většina menších konfliktů je dána existencí řady známých motivů, které vedly k válkám již z minulosti. Územní a hraniční spory, spory o přírodní zdroje jako je ropa nebo pitná voda, migrace lidí přes hranice a komplikovaný faktor národní hrdosti jsou stále hlavními faktory vzájemných vztahů některých států. Na druhé straně se již řada států usilovně snaží zabránit, aby tyto spory nepřerostly v otevřené násilí. Po ukončení Studené války je válka mezi velkými mocnostmi světa již nepravděpodobná. Na druhé straně stále větší nebezpečí představují vnitrostátní konflikty.
 

Vnitřní konflikty po Studené válce vypukly asi v deseti státech v transformačním procesu a asi v 25 státech s dlouhou historií své existence.

Důležitou příčinou některých vnitrostátních konfliktů se stal boj o vyplnění mocenského vakua, které vzniklo ve státech při přechodu k tržní ekonomice pádem Sovětského svazu a ukončením Studené války. Během Studené války řada režimů ve světě byla udržována represivními nástroji s podporou velkých mocností na obou stranách železné opony. Nejmocnější státy pomáhaly udržovat represivní a totalitní režimy, aby zabránily druhé straně převzít kontrolu nad těmito oblastmi a aby zabránily eskalaci těchto lokálních konfliktů v přímou konfrontaci jaderných supervelmocí. V Angole, ve Střední Americe nebo v africkém rohu (Somálsko, Eritrea, Džibutská republika, Etiopie) supervelmoci stály proti sobě prostřednictvím podpory místních znepřátelených stran. Konec Studené války znamenal také konec vojenské nebo finanční podpory těmto režimům. Většina těchto režimů byla zcela závislá na podpoře zvenčí a nebyla schopna se udržet u moci. Různé další skupiny projevily své mocenské zájmy a vzájemné střety někdy vedly k otevřenému násilí.

Po pádu berlínské zdi více než 50 států prošlo nebo dosud prochází politickou a ekonomickou transformací. Tyto státy mohou být postiženy politickými a sociálními otřesy, kdy demokratická vláda není dosud plně ustavena a je vystavena vážným nevyřešeným problémům minorit a sociálních skupin. Politická nenávist může být v těchto případech nebezpečným katalyzátorem.

Další důvody vzniku konfliktů lze hledat v ekonomických faktorech, jako je vyčerpání některých přírodních zdrojů, zvýšení nezaměstnanosti, selhání fiskální a finanční politiky, zejména pokud diskriminující ekonomické systémy vytvářejí nerovnováhu napříč kulturními, etnickými nebo sociálními skupinami. Snaha některých zemí o modernizaci a o vstup do globálního ekonomického systému může být provázena sociálními a kulturními otřesy, které jsou důsledkem snah lidí zachovat tradiční způsoby života. Není pochyb, že ekonomická situace přispívá k hromadnému násilí, ale odborníci se nemohou shodnout, jak tlak ekonomické transformace k těmto vážným sociálním rozporům přispívá.

Vnitřními konflikty jsou často postiženy také nejbližší okolní státy, které mají oprávněné obavy z příchodu uprchlíků nebo z formování vojenských skupin. Mohou mít také vážné obavy z domácích nepokojů, z ekonomických zájmů některých skupin nebo z ohrožení jejich občanů ze zahraničí. Povstalci jsou někdy schopni zabránit zahraniční intervenci do postiženého státu, kdy poukazují na náboženskou nebo etnickou solidaritu nebo na obavy ze zneužívání vlastních přírodních zdrojů zahraniční intervencí. Naopak v řadě případů je intervence vítána a podíl na ní může sahat od dodávek zbraní až po přímou podporu účastí vlastních jednotek v intervenčních silách. Turecko obvinilo Sýrii, že poskytuje finanční podporu teroristům Kurdské strany pracujících. Rusko je obviněno některými okolními státy, že zasahuje do jejich vnitřních konfliktů. Chorvatsko umožnilo přepravu iránských zbraní bosenským vládním jednotkám zřejmě za tichého souhlasu Spojených států v rozporu s embargem Organizace spojených národů. Vnější svět dosud hraje důležitou roli katalyzátoru vnitřních konfliktů, dokonce pokud stojí jen stranou a nepodnikne žádné potřebné kroky.

Dosud neexistují žádná mezinárodní právní ustanovení proti vnitrostátnímu násilí (kromě Konvence o genocidě a obecnějších zákazů obsažených v mezinárodních lidských právech). Neexistuje žádný většinou států přijatý princip, který by takové násilí zakazoval. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že právo na sebeurčení národní nebo etnické komunity nelze prosazovat silou.

K použití síly uvnitř státu může dojít také v případě, pokud některé skupiny použijí násilí při vlastní obraně proti masovému a systematickému útlaku, kdy ostatní možnosti včetně nástrojů mezinárodní ochrany lidských práv nevedou k žádnému výsledku. Takovým příkladem obrany lidské bezpečnosti bylo použití násilí v Jihoafrické republice. Tento případ také ukazuje, jak aktivní pomoc mezinárodního společenství proti vnitřnímu útlaku nakonec vedla k nenásilnému vyřešení problémů. Mezinárodní společenství by mělo přijmout jako fundamentální princip, že žádný nový stát nebude mezinárodně uznán, pokud byl prosazen silou.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že etnické, náboženské, kmenové nebo frakční spory nemohou plně vysvětlit, proč lidé sahají k hromadnému násilí k dosažení svých cílů. Tyto spory sami o sobě nemohou objasnit, proč se lidé kvůli vzájemným rozdílům navzájem zabíjejí. Nálepka označující konflikt za etnickou válku může vést ke zcela nesprávnému závěru, že etnické, kulturní nebo náboženské rozdíly nevyhnutelně vedou k válečným konfliktům a proto musí být potlačovány. Pokusy o toto potlačování rozdílů často vedlo ke krveprolití. Naopak, ustavení těchto rozdílů do odpovídajícího ústavního rámce projevům násilí úspěšně zabránilo.

Podle názoru Komise hromadné násilí je téměř bez rozdílu důsledkem úmyslně násilné reakce určitých vůdců a jejich skupin na širokou oblast společenských, ekonomických nebo politických podmínek, které by sami o sobě k násilí nevedly. Pochopení souhry odpovídajících podmínek a po násilí toužících vůdců nabízí vhodné nástroje pro prevenci násilí.
 

Uvnitř rozmanitého politického, ekonomického nebo sociálního prostředí působí řada faktorů, které zvyšují pravděpodobnost vzniku násilí: politické a ekonomické důsledky kolonialismu nebo Studené války, problematické regionální vztahy, náboženské nebo etnické rozdíly podporované systematickou kulturní diskriminací, politický nebo ekonomický útlak, nezákonné jednání vlády a státní moci nebo rozpad a kolaps režimu. Pocity útlaku, nepřátelství, ohrožení a strachu může vyvolávat také rychlý růst populace, drastické ekonomické změny nebo zmenšení životně důležitých zdrojů potravin a vody. Situaci v určitém státě mohou zhoršit náhlé změny režimu, nepokoje v okolních oblastech nebo snadná dostupnost zbraní a munice. Určitá dramatická událost, jako byl pád letadla v roce 1994 s prezidenty Rwandy a Burundi na palubě, může být roznětkou výbušné sociální a politické situace. Těmto podmínkám se snadno přizpůsobují různé demagogické a kriminální živly. Na základě uvedených faktorů lze výbuchy hromadného násilí dostatečně přesně předpovídat. Například Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR, the United Nations High Commissioner for Refugees) může předpovědět exodus uprchlíků z určité náhle ekonomicky oslabené oblasti například v důsledku dlouhodobého sucha.

Politická interakce mezi společností a jejími vůdci nám může pomoci vysvětlit, proč za určitých okolností dochází k výbuchu násilí v některých skupinách a naopak proč za velmi podobných okolností v jiných skupinách k výbuchu násilí nedochází. Hromadné násilí vzniká, když vůdci určitých skupin toto násilí vidí jako jedinou cestu k dosažení svých cílů a když jsou schopni přimět své příznivce tuto strategii následovat. Bez konkrétních vůdců tyto skupiny jsou schopny vyvolat určité nepokoje, ale nejsou schopny systematicky použít násilí pro dosažení svých cílů. Naopak bez určité mobilizace není vůdce schopen svoji skupinu k boji přinutit.

Nelze však tvrdit, že pouze úmyslné rozhodnutí určitých vůdců je jedinou příčinou vzniku násilí. Nepředvídatelné události mohou také přispět k výbuchu násilí. Důležitým prvkem však je postoj vůdců určitých skupin. Jejich rozhodnutí se většinou řídí dvěma úvahami: zda násilím lze dosáhnout svých cílů a zda násilí je nutné, aby jeho skupina přežila. Ústřední otázkou zůstává, proč tito vůdci při dosahování svých cílů, jako je rovnoprávnost jejich skupiny, změna režimu, nebo sebeurčení, sahají k násilnému řešení.

Určitě nikoliv všichni vůdci, kteří sahají k násilí, jsou šílenci, blázni nebo zločinci. Vůdci a jejich následovníci se mohou domnívat, že pro dosažení jejich cílů neexistuje jiná účinná alternativa než přímý střet s oponenty, a musí věřit, že v tomto ozbrojeném střetu zvítězí. Pokud v období rozhodování neexistuje žádný zprostředkovatel mezi znepřátelenými skupinami nebo nějaká vnější pomoc, která by obě strany smířila, obvykle po určité době skutečně dojde k výbuchu násilí. Někdy vnější faktory, jako je hrozba zahraniční intervence nebo obava z útoku okolních států může vůdce skupiny ovlivnit, zda násilí použije nebo se mu raději vyhne. Rozhodnutí o použití násilí tedy závisí na domácí situaci, na vztazích vůdce a jeho následovníků, na vztazích znepřátelených skupin a zejména na tom, zda existují jiné varianty řešení vzájemných sporů. Někdy má vůdce jen malou autoritu a musí se podřídit požadavkům své skupiny.

Tyto požadavky obvykle vycházejí z různých konfliktních zájmů a představ, z obav a strachu z jiných skupin, z přesvědčení, že neexistuje jiná alternativa než násilí, že skupina je vojensky připravena a že vojenský konflikt zajistí lepší vyhlídky skupiny v budoucnosti. Přesto ani tyto po krvi volající požadavky nevedou vždy k výbuchu násilí.
 

Abychom pochopili, proč k výbuchu násilí nedojde ani při vážné a vypjaté situaci, povšimněme si situací, kdy výbuch násilí byl již očekáván, ale nedošlo k němu. Jihoafrická republika a Sovětský svaz představují dva významné příklady. Revoluční transformace těchto zemí relativně nenásilným procesem lze pochopit na základě tří faktorů: vůdcovství společnosti, sociální soudržnosti (kdy velká společnost nabízí vhodnou atmosféru pro akce občanské neposlušnosti, případně je schopna absorbovat šok z rychlé změny) a soustředěné mezinárodní pozornosti.
 

Přeměna Jihoafrické republiky začala koncem 80. let 20. století v posledních dnech vlády prezidenta P.W. Bothy, režimu nejhorších represí období apartheidu (násilí proti černošskému obyvatelstvu). Když se komunistický režim ve střední a východní Evropě začal hroutit a začaly politické změny zemí Varšavského paktu, začal jihoafrický režim tajně vyjednávat z představiteli Afrického národního kongresu a dokonce začal vyjednávat s úzkým vedením Národní strany a jejím představitelem Nelsonem Mandelou.

Nelson Mandela se s P.W. Bothou setkal v létě roku 1989, krátce před jeho rezignací. V rozhovorech pokračoval Bothův nástupce Frederick W. de Klerk. 2. února 1990 de Klerk oznámil, že Nelson Mandela byl po 27 letech propuštěn z vězení a odvolal zákaz Afrického národního kongresu a jiných opozičních stran. Tento neočekávaný posun byl počátkem formálního jednání přechodu od režimu apartheidu k demokracii v Jihoafrické republice. Tento proces jednání byl provázen překážkami, byl několikrát přerušen a doprovázen opakovanými výbuchy politické neposlušnosti. Každé přerušení bylo provázeno hrozbou masového násilí. V rozhodující okamžiky pomohly Organizace spojených národů a některé soukromé agentury, které asistovaly při obnově procesu vyjednávání. V listopadu 1993 byla dokončena a přijata ústava a v roce 1994 proběhly první svobodné volby v historii Jihoafrické republiky. Místní volby a ratifikace konečné verze ústavy v roce 1996 upevnily mladou demokracii.

K úspěchu relativně klidného přechodu od apartheidu přispělo vedení politických uskupení, občanská společnost a zahraniční pomoc. Připomeňme, že prezident de Klerk neměl plnou podporu své strany. Významné skupiny Afrikánců a anglicky hovořící populace neměly zájem na procesu zrovnoprávnění černých jihoafričanů. Některé skupiny černošské populace byly připraveny dosáhnout svých cílů násilným převratem a občanskou válkou. Díky prozíravé politice Nelsona Mandely a dalších k občanské válce nedošlo. Nelson Mandela odpustil svým věznitelům 27 let vězení a tím ustanovil poklidný tón národního smíření.

Aktivní skupiny černošské občanské společnosti, odbory, ženské organizace, profesní organizace, organizace na ochranu lidských práv a vzdělávací instituce poskytly černošským občanům možnost aktivně se podílet na výstavbě demokratického státu a podílet se na politické moci. Většina lidí aktivních v těchto organizacích a skupinách později uznala vládu Afrického národního kongresu. Své postavení a respekt tito vůdci získali díky řadu let trvajícímu nenásilnému boji proti apartheidu.

Konečně, černí a bílí občané Jihoafrické republiky ocenili a pochopili význam soustředěné mezinárodní pomoci. V roce 1979 mezinárodní společenství uvalilo ekonomické sankce, které sice neměly okamžitý účinek, ale jejich dopad se postupně kumuloval. Koncem 80. let 20. století finanční sankce zaznamenaly na tok kapitálu do Jihoafrické republiky větší dopad a bylo stále jasnější, že bez integrace státu do světové ekonomiky nedojde k ekonomickému růstu. Po pádu Sovětského svazu a následné změně postavení Jihoafrické republiky do pozice regionální bašty proti komunismu bylo zřejmé, že k integraci do světové ekonomiky nemůže dojít, pokud nedojde k integraci celé jihoafrické společnosti. Mezinárodní sankce byly důležitou pojistkou procesu vyjednávání, která existovala až do konce roku 1993, kdy Nelson Mandela požádal o zrušení sankcí.

Když se mezinárodní společenství pokoušelo oslabit režim apartheidu, snažilo se vybudovat ekonomické, politické a sociální základy černošské společnosti. Vlády a soukromé organizace proto přispívaly milióny dolarů na rozvoj občanské společnosti, jejíž vůdci a organizace zásadním krokem přispěli k pádu apartheidu.

Konečně symbolickým způsobem mezinárodní společenství ocenilo obě strany, které přispěly k nenásilnému přechodu od režimu apartheidu k demokratické společnosti. V roce 1993 Nobelovu cenu míru obdrželi současně Nelson Mandela a Frederick W. de Klerk, kteří se na celém procesu podíleli nejvýrazněji.
 

Přestože jisté známky vnitřního rozpadu komunistického režimu v Sovětském svazu byly pozorovány již počátkem 80. let 20. století, téměř nikdo se neodvažoval předpovídat, že již počátkem 90. let se Sovětský svaz (Svaz sovětských socialistických republik) nenásilným způsobem rozpadne na 15 samostatných států a že státy střední a východní Evropy budou konečně svobodné. Historický proces rozpadu Sovětského svazu a jeho impéria by neproběhl nenásilnou cestou, pokud by nebylo silného vůdce společnosti, společenské soudržnosti a mezinárodní pozornosti.

Od doby nástupu Michaila Gorbačova k moci v roce 1985 až do krize a pokusu o státní převrat v srpnu 1991 bylo vedení v Kremlu a vedení v hlavních městech nově vzniklých nezávislých států důležitým faktorem v procesu nenásilného přechodu od komunismu k demokracii. Michail Gorbačov provedl v Sovětském svazu reformu ekonomiky a společnosti a oslabil desítky let trvající závody ve zbrojení se Západem. Také pochopil, že totalitní moc, nastolená Josefem Visarionovičem Stalinem a upevňovaná ještě Leonidem Iljičem Brežněvem, je nadále neudržitelná. Svojí "perestrojkou" představil politiku, která v konečném důsledku měla vyústit v tržní ekonomiku. Podporoval omezené soukromé vlastnictví a určitý zisk v sovětském průmyslu i zemědělství. Mašinérie komunistického kontrolního systému a tuhá centralizace však dusily veškeré snahy už v samotných počátcích a drobné podnikání nepřineslo očekávaný hospodářský zázrak. Namísto toho se fronty na úzkoprofilové zboží ještě prodloužily, občanské nepokoje vrcholily, krvavé srážky, hlavně na Kavkaze a v Pobaltí, stály lidské životy. Nakonec se síly, které uvedl do pohybu, zcela vymkly kontrole. Po ostré kritice odstoupil z funkce, ale vždy se zasazoval o nenásilné změny. Jeho důraz na nenásilí vedl k mírovému rozpadu Sovětského svazu a Varšavského paktu. Michail Gorbačov jako první vůdce Sovětského svazu odmítl použít ozbrojené síly k potlačení rostoucí vlny protikomunistických nepokojů ve střední Evropě.

Michail Gorbačov sehrál také určitou roli 19. srpna 1991, kdy se někteří konzervativní členové jeho vlády pokusili o převrat, který měl zabránit podpisu smlouvy o vzniku Společenství nezávislých států a nastolit znovu pevnou moc Komunistické strany Sovětského svazu. V té době již Ruskou federaci vedl Boris Jelcin, první demokraticky zvolený prezident. Jelcinovy reformy znamenaly dalekosáhlé změny, kdy se Sovětský svaz rozpadl na nezávislé státy.

K nenásilnému zániku komunistického Sovětského svazu přispěla řada dalších faktorů. Sovětská společnost byla více než 70 let utlačována totalitním režimem, avšak ve svém intelektuálním jádru byla velice plodná. Řada vysoce vzdělaných odborníků působila ve státem řízených institucích. Odborové organizace brzy reagovaly na nové možnosti a dosud potlačované politické a náboženské organizace svojí rostoucí aktivitou poskytly základ stability v posledních dnech Sovětského svazu. Nezávislý rozhlas a svobodný tisk během pokusu o komunistický státní převrat podrobně informoval o Jelcinových krocích z moskevského Kremlu. Tyto informace se značně odlišovaly od "oficiálních" zpráv státní ruské televize.

Velkou roli sehrálo mezinárodní společenství, když pomáhalo usměrňovat přerod Sovětského svazu v demokratické společenství států. Michail Gorbačov získal širokou zahraniční podporu, která mu umožňovala učinit rozhodující kroky proti "tvrdému jádru" komunistické strany v Kremlu, připravenému další vývoj násilím potlačit. Příznivé mezinárodní prostředí umožnilo reformátorům argumentovat, že bezpečnost Sovětského svazu není západním světem ohrožena. Díky tomu se podařilo zabránit nebezpečným extrémním názorům v sovětské armádě, které mohly vyústit v občanskou válku a k vojenskému převzetí moci.

Tyto dva příklady jasně ukazují, jak důležitá je mezinárodní pozornost a mezinárodní smlouvy a závazky. V určitých případech mezinárodní úmluvy mohou zabránit hromadnému násilí. Přitom ale není vždy jasné, jaké kroky může mezinárodní společenství učinit a kdy pro tyto kroky je nejvhodnější doba.
 

Jak praxe často ukázala, prevence násilného konfliktu, obrana před jeho rozšířením a dosažení jeho ukončení vyžadují včasnou zahraniční intervenci, která se musí skládat z dobře načasovaných politických, ekonomických, vojenských a sociálních kroků.

Okolnosti, které vedou k násilnému konfliktu, lze obvykle včas rozpoznat. Počátečními příznaky jsou hromadné porušování lidských práv, brutální politický útlak, zneužití veřejných sdělovacích prostředků lživou propagandou, hromadění zbraní a někdy také vládou organizované vraždění. Takový vývoj, pokud je provázen navíc trvalým útlakem obyvatel a nedostatkem základních potřeb, může vést ke krajně nebezpečné situaci. Úspěšná prevence násilného konfliktu tedy závisí na odstranění nebo alespoň zmírnění nepříznivého vývoje.

Pokud z nějakých důvodů nelze násilnému konfliktu zabránit, je zcela nezbytné zabránit jeho rozšíření. K tomu je třeba použít všech politických a diplomatických nástrojů, jimiž lze pomoci konflikt zastavit a zajistit humanitární pomoc obětem násilí. Zastavení nepřátelských akcí je pouze počátkem dlouhé a obtížné cesty k dosažení míru.

Důležitým prvkem prevence násilných konfliktů zejména mezi státy je vývoj účinných mezinárodních mechanismů pro kontrolu zbraní a odzbrojení a vývoj mechanismů pro řešení sporů, pro dialog a vzájemnou spolupráci. Vzájemný dialog je prvkem, který může účinně zabránit, aby vzájemné neshody a spory mezi státy nepřerostly do válečných konfliktů.

Prevence násilných konfliktů musí zajistit účinnou ochranu před výbuchem násilí, před jeho eskalací a návratem. Někdy je velmi obtížné se soustředit na obranu před výbuchem násilí. Mnohem účinnější je vytvořit takové podmínky, aby k násilí nebyly žádné důvody. Dnes klasickým příkladem byla základní strategie Marshallova plánu a dalších ekonomických a politických iniciativ ve válkou zničené Evropě. Druhá světová válka způsobila kromě ohromných ztrát na životech také nesmírné materiální škody. Milióny lidí zůstaly bez domova, bez potravin, pitné vody, bez základní léčebné péče. Cílem vlády Spojených států bylo získat v Evropě ekonomicky silné a spolehlivé partnery a zmenšit napětí mezi bývalými nepřáteli. Proto značná část pomoci směřovala také do zcela zničeného Německa. Podobná pomoc směřovala také do Japonska.
 

Účinná politika prevence násilných konfliktů uvnitř států a mezi státy musí zahrnovat:  Podporu účinných mezinárodních mechanismů pro kontrolu zbraní a odzbrojení, pro ekonomickou spolupráci, pro řešení vzájemných sporů a pro dialog a spolupráci při řešení problémů.  Podporu stabilních a životaschopných států s politickým systémem vlády volených zástupců, s ústavně zaručenými právy občanů a právním systémem, s otevřenou ekonomikou se sociální sítí pro ekonomicky slabé občany a se silnou občanskou společností.  Vytvoření účinných bariér proti rozšíření konfliktů uvnitř společnosti a mezi státy systémem různých sankcí (včetně zákazu vývozu zbraní a munice do těchto zemí, omezení přístupu ke zdrojům "tvrdé" měny), preventivním rozmístěním vojenských jednotek a humanitární pomocí nevinným obětem konfliktu.  Zajištění bezpečného a zabezpečeného prostředí pro odstraňování následků konfliktu poskytnutím nezbytné bezpečnosti zákonné vládě, vytvořením mechanismů pro smíření znepřátelených stran, zajištěním základních ekonomických, sociálních a humanitárních potřeb, obnovením politického a právního systému a oživením ekonomické aktivity.

Strategie prevence konfliktů se rozděluje do dvou velkých okruhů. Operativní prevence (opatření pro bezprostřední řešení krize) a strukturní prevence (opatření, aby krize nevznikaly, a pokud již vznikly, aby se neopakovaly). Následující kapitoly se zabývají popisem těchto strategií a možností, jak by vlády, mezinárodní organizace a různé instituce občanské společnosti mohly tyto strategie úspěšně realizovat.
 

Vždy existuje reálná naděje na odvrácení násilného konfliktu. Ve Rwandě například mezinárodní společenství mělo nejméně dvě příležitosti, jak odvrátit humanitární katastrofu. První nastala několik měsíců před genocidou, kdy se do čela státu postavil Arusha Accords a představitelé velkých států byli opakovaně veřejně i soukromě varováni, že extrémističtí Hutuové připravují rozsáhlou akci hromadného násilí proti menšině Tutsiů. Žádná země nebo oblast, ani mezinárodní společenství neučinily sebemenší kroky ani přípravy k odvrácení násilí. Druhá příležitost nastala po výbuchu násilí v Kigali. Mezinárodní společenství však vůbec nereagovalo na výzvy Generálního tajemníka Organizace spojených národů na rozmístění vojenských jednotek v Rwandě, které by zabránily krveprolití.

Na druhé straně bylo hromadné násilí v několika zemích včas odvráceno díky rychlé reakci mezinárodního společenství. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů učinila významný krok v roce 1992 rozmístěním mírových sil OSN v Makedonii a zabránila tím rozšíření masového násilí na Balkáně. V roce 1993 v Guatemale Organizace amerických států (OAS, the Organization of American States) svým rychlým a účinným zásahem zabránila pádu ústavní vlády prezidenta Jorge Serrana. Ve roce 1993 Organizace africké jednotky (OAU, Organization of African Unity) intervenovala na obranu křehkého demokratického procesu v Konžské republice. Bohužel v roce 1997 se genocida ve Rwandě rozšířila do celé střední Afriky a oživila lokální konflikt v Kongu přes veškeré diplomatické snahy Organizace spojených národů a Organizace africké jednoty. Konflikt v Kongu ilustruje nutnost opakované mezinárodní preventivní pomoci, zejména v případech, kdy vzniklá demokracie je dosud křehká a nestabilní.

Tato kapitola se zabývá operativní prevencí, tedy strategií a taktikou při bezprostředně hrozícím násilném konfliktu. Zodpovědnost za operativní opatření leží jak na sousedních státech, tak na mezinárodním společenství. Znepřátelené strany často nejsou schopny nalézt mírové řešení konfliktu a potřebují zahraniční pomoc, která je v řadě případů zcela nezbytná. Ekonomické, diplomatické nebo vojenské akce ze zahraničí mohou vzniku nebo rozšíření hromadného násilí zabránit. Na druhé straně dobře myšlené kroky, pokud nejsou správně naplánovány, mohou celou situaci ještě zhoršit. Tato kapitola se zabývá různými operativními opatřeními, které mezinárodní společenství může použít pro odvrácení bezprostředně hrozícího násilí:
 

Včasné varování a reakce.  Preventivní diplomacie.  Ekonomická opatření, jako jsou sankce a zvýhodnění.  Použití vojenské síly.

Přestože tato kapitola se zabývá především řešením sporů mezi státy, všechna uvedená opatření lze použít pro řešení krizí mezi státy i uvnitř států. Úspěšnost operativní prevence závisí také na zodpovědnosti národních představitelů postiženého státu a na jejich spolupráci s jinými vládami, mezinárodními organizacemi, a mezinárodními nevládními organizacemi.
 

Operativní prevenci představují včasné a dobře uvážené akce, jejichž účelem je pomoci vytvořit podmínky, za nichž zodpovědní představitelé postiženého státu nebo států mohou vyřešit problémy nebo krizi, aniž by došlo k výbuchu hromadného násilí. Naději na úspěch takových akcí nelze nikdy předem zaručit, ale významně ji zvyšují následující čtyři klíčové prvky:
 

Vedoucí role mezinárodní organizace, státu nebo prominentního představitele, který je schopen zmobilizovat preventivní kroky k vyřešení krize.  Uvážené politicko-vojenské kroky, které mají zabránit možnému násilí, vyhodnotit nezbytné humanitární řešení vzniklé situace a popsat všechny politické a vojenské aspekty problému.  Odpovídající zdroje na podporu preventivního úsilí, zejména při mezistátních sporech.  Plán na obnovu zákonné moci v postiženém státě.

Tyto klíčové prvky poskytují rámec pro použití různých preventivních politických, ekonomických, sociálních a vojenských opatření. Tato opatření sama o sobě nemusí odvrátit hrozící hromadné násilí, ale mohou vytvořit potřebný politický prostor a čas pro nalezení jiného, nenásilného řešení problému a krize.
 

Nezbytnou vedoucí roli mohou sehrávat vlády, mezinárodní organizace a dokonce nevládní organizace nebo prominentní osoby, které jsou schopny zmobilizovat potřebné preventivní akce. Účinná vedoucí role vychází ze zvláštních vztahů nebo schopností, které vyvolají zájem mezinárodního společenství pomoci ohroženému státu nebo oblasti. Příkladem byla důležitá vedoucí role Spojených států amerických ve válce v Perském zálivu s podporou Organizace spojených národů, díky níž se podařilo sjednotit koalici národů k jednotnému postupu proti Iráku. Počátkem 90. let 20. století Organizace spojených národů sehrála vedoucí roli při zajištění mírového řešení konfliktu v Kambodži. V řadě případů vedoucí roli sehrává Rada bezpečnosti OSN a její stálí členové.

Naopak tam, kde důrazná vedoucí role chyběla, byla reakce na krizi v určitém státě nebo oblasti málo účinná nebo dokonce zcela neúčinná. Selhání mezinárodního společenství při řešení genocidy ve Rwandě bylo způsobeno především tím, že neexistovala žádná koordinovaná strategie mezinárodního společenství. Dobrá vůle ani usilovná snaha určitých skupin o pomoc pro vyřešení vážné krize nestačí. Na řešení vážných krizí se musí koordinovaně podílet různé vlády, mezinárodní organizace a nevládní organizace, které v krizové oblasti plní své úkoly.
 

Preventivní akce musí nejen zmenšit riziko násilí, ale také vytvořit základní podmínky pro zklidnění krizové situace a pro nezbytnou mezinárodní kontrolu situace. V akutní fázi krize musí být použity důrazné a rozhodné kroky, které válčícím stranám znemožní získat další zbraně a munici. Proto vojenské kroky musí být doprovázeny odpovídajícími ekonomickými kroky, které znemožní válčícím stranám přístup k "tvrdé měně" na nákup zbraní a munice a na plat vojákům nebo najatým žoldnéřům. Současně s tím je ovšem zcela nezbytná humanitární pomoc civilním obětem konfliktu. Tato humanitární pomoc musí být pečlivě koordinována s politickými, ekonomickými a vojenskými kroky. Samozřejmě tento postup se lépe vysloví, než skutečně provede. Válčící strany se dnes obvykle pokoušejí zabránit humanitárním dodávkám potravin a humanitární a lékařské pomoci, aby tak získaly v konfliktu určité výhody.

Obvykle prvním závažným přímým důsledkem válečného konfliktu a masového násilí jsou uprchlíci a domácí vysídlenci, kteří nutně potřebují humanitární pomoc. Řada států, mezinárodních organizací a soukromých humanitárních skupin tuto pomoc běžně zajišťuje. Poskytování humanitární pomoci je problematické, pokud krize vede k trvalému vysídlení velkého množství lidí. V takovém případě humanitární pomoc organizuje a řídí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a další podpůrné organizace jsou schopny odhalit nebezpečné okolnosti ještě dříve, než tyto okolnosti vedou k obrovskému počtu uprchlíků a domácích vysídlenců. Například v květnu 1996 Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky sponzoroval společně s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE, the Organization for Security and Cooperation in Europe) a Mezinárodní organizací pro migraci (IOM, the International Organization for Migration) mezinárodní konferenci, která se zabývala problémem uprchlíků, domácích vysídlenců, nuceně vysídlených lidí a navrátilců ve Společenství nezávislých států. Konference vypracovala společnou strategii, která by umožnila státům Společenství zabránit dalšímu vysídlení populace. Jedním z důležitých závěrů této konference bylo, že důsledky hromadné migrace obyvatelstva se projevují také za hranicemi oblastí, kde ke krizím došlo. Dotčena je celá oblast a proto se musí problémem zabývat celé mezinárodní společenství, aby se situace úspěšně vyřešila.

Od ukončení Studené války se podstata krizí ve světě změnila. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky proto musel svůj tradiční mandát, v jehož rámci zajišťoval základní potraviny, léky, přístřeší v uprchlických táborech a ochranu lidských práv, výrazněji rozšířit. Kromě základních životních potřeb a péče je uprchlíkům zajišťováno trvalejší ubytování, přesídlení do třetích zemí, vzdělání a pomoc ženám a dětem. Humanitární organizace CARE USA zahájila program vzdělávání dívek, plánování rodiny a program zaměstnanosti. Tyto programy významným způsobem doplňují vládní akce na politické řešení krizí.
 

Pokud někde narůstá krize, politická rétorika mobilizuje preventivní úsilí, které se zpočátku zaměřuje především na získání finančních a materiálních prostředků. Tyto prostředky zajišťují vlády mezinárodního společenství, Mezinárodní výbor Červeného kříže a globální nevládní organizace jako je CARE nebo Oxfam. Významné finanční a materiální prostředky přicházejí také od mnoha menších humanitárních organizací jako je Médecins Sans Frontiéres (Lékaři bez hranic) a řada soukromých organizací. Přestože nevládní a soukromé organizace nemohou sehrávat vedoucí roli při řešení krizové situace, jejich služby jsou důležitou a nezbytnou součástí humanitárních akcí. Proto by měly být vždy zahrnuty do operativního systému řešení krize.
 

Každá mezinárodní pomoc při řešení krizové situace musí nakonec směřovat k předání kontroly nad situací vládě postiženého státu. Podíl veřejnosti a národních představitelů postiženého státu na všech aspektech řešení krize umožní překonat obavy z motivů zahraniční pomoci a pomůže obnovit autoritu místní vlády, jakmile zahraniční pomoc skončí. Přestože většina vlád postižených zemí je ochotna se na řešení krize aktivně podílet, jen velmi málo vlád, pokud nějaká, jsou schopny se na úplném vyřešení krize podílet trvale. Střety domácích požadavků a jiných mezinárodních zájmů a ohromné finanční náklady výrazně omezují možnosti vlády postižené země se trvale podílet na řešení krize. Na druhé straně většina stálých členů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů není ochotna se dlouhodobě účastnit v akcích, které jsou nezvladatelné a příliš drahé. Dokonce tradičně aktivní země mají své omezení. V roce 1993 ukončila Kanada po téměř 30 letech svoji účast v mírové misi UNFICYP (the United Nations Peacekeeping Force in Cyprus).

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že prvotní zodpovědnost za zamezení návratu násilného konfliktu musí ležet na vládě a představitelích postiženého státu, kteří musí převzít plnou zodpovědnost za vnitřní politiku své země. Ve válkou postižených zemích musí být dána možnost rozhodovat o osudu své země také ženám, které obvykle tvoří podstatnou část populace.

Prvním kritickým problémem prevence násilných konfliktů je určit, kde a kdy může dojít k nejničivějším konfliktům a válečným konfrontacím. Schopnost předpovědět možné konflikty kdekoliv na světě je rozhodujícím faktorem pro rychlé rozhodnutí a účinnou preventivní akci.
 

Zopakujme, že okolnosti, které vedou k násilným konfliktům lze obvykle předvídat. Bylo tomu tak v roce 1992 v Bosně a bylo tomu tak v roce 1994 ve Rwandě. První varovné signály se někdy objevují ve sdělovacích prostředcích, zejména však ve vládních kanálech zpravodajských služeb. Nelze přijmout tvrzení některých vlád, že nebyly včas informovány o krizi takového rozsahu, k jaké došlo ve Rwandě. Takový argument je jednoduše nepřesvědčivý v době, kdy zpravodajské služby velkých vlád operují po celém světě a kdy existují rozsáhlé zpravodajské sítě včasného varování. Tyto velké vlády, stejně jako vlády v regionu, kde konflikt vzniká, nejen dobře vědí o možnosti humanitární katastrofy, ale také o možnostech, jak této katastrofě zabránit.

Varovné signály, že určitý stát stojí na pokraji svého zhroucení, jsou obvykle následující:
 

Demografické tlaky: vysoká dětská úmrtnost, rychlé změny v populaci včetně značného pohybu uprchlíků, vysoká hustota obyvatel, nedostatek potravin a pitné vody, různé etnické skupiny donucené sdílet společnou půdu a území, poškozené životní prostředí (zničení porostu a řek).  Nedemokratické principy: kriminální nebo nelegální vlády, porušování lidských práv, rozpad politického parlamentního systému, pronásledování politických odpůrců včetně jejich věznění nebo dokonce likvidace.  Režimy krátkého trvání.  Etnické složení vládnoucí elity v rozporu s velikostí populace.  Zhoršování nebo vyloučení veřejných služeb.  Ostré nebo vážné ekonomické tlaky: nepříznivý ekonomický vývoj, propastné rozdíly mezi vládnoucí elitou a většinou obyvatel, neexistence volného trhu.  Legalizace msty na skupinách obyvatel.  Hromadné, chronické nebo podporované útěky obyvatel za hranice státu.

Nebezpečné okolnosti jen velmi zřídka přerostou v násilí bez jakéhokoliv varování. Proto je nutné nejen získat dostatečné množství informací, ale především získat správný druh informací spolehlivou interpretaci jejich významu. Každá velká vláda má trvalý přehled o "horkých oblastech" a řada z nich vynakládá prostředky na podrobnou analýzu trendů vývoje v těchto oblastech.

Samotný systém včasného varování samozřejmě ještě nezajistí úspěšnou preventivní akci, pokud nedojde k zásadní změně postojů vlád a mezinárodních organizací. Systematický a praktický systém včasného varování musí být doprovázen trvale obnovovaným plánem případných preventivních akcí v horkých oblastech. Musí tedy dojít k významné změně současného systému, kdy nejprve dojde k výbušné situaci přerůstající v ozbrojené násilí a pak se hledá řešení, které je v daný okamžik příliš složité, příliš drahé a přichází příliš pozdě.

Kromě relativně snadné identifikace velkých "horkých oblastí" a přehledu problematických podmínek politici také potřebují mít přehled o významných destabilizujících prvcích v těchto oblastech a také znát metody, jak tyto prvky ovlivnit, aby k násilí nemuselo dojít. Pro účinnou preventivní akci jsou ovšem nutné ještě další kroky.

Politici musí mít přehled o sporných otázkách, faktorech a podmínkách, které mohou ovlivnit nebo změnit místní situaci. Důležitým faktorem je podpora místním představitelům, kteří se chovají "zodpovědně" a "umírněně". Je ovšem třeba upozornit na dvě možné situace. Zahraniční politici nemohou na umírněné místní představitele činit velký nátlak, aby výsledné řešení bylo legitimní a dostatečně "místní". Za druhé, umírněný představitel může být v této situaci relativním pojmem. Dnešní umírněný představitel může s kritickým vývojem situace dospět k extrémním řešením.

V počátečních fázích krize politici nemohou pouze sledovat, jak se situace zhoršuje, ale musí aktivně hledat možnosti, jak využít lokálních sporných otázek a procesů k odvrácení krize. Musí přitom pečlivě uvážit, komu a jakým způsobem nabídnou svoji podporu.

Velké události jsou často vyvolány malými incidenty, avšak jen zřídka z malých příčin. V roce 1994 bylo všeobecně známo, že Rwanda je jednou z nejchudších zemí světa a její celá ekonomika silně závisí na produkci kávy. Když v roce 1987 došlo k zániku Mezinárodní dohody o kávě a cena kávy poklesla na polovinu ceny z roku 1980, bylo možno očekávat, že na obyvatele Rwandy bude mít tato situace ničivý dopad a že může dojít k etnickým konfliktům. Situace se dramaticky vyhrotila v říjnu 1990, kdy Rwandská vlastenecká fronta pod vedením Tutsiů a za podpory Ugandy vtrhla na území Rwandy. Pochopitelně nebylo možno předpokládat havárii letadla a smrt prezidentů Rwandy a Burundi. Avšak mezinárodní společenství mělo včasné signály o přípravách genocidy. Proto Rada bezpečnosti OSN mohla včas přijmout rozhodná opatření na odvrácení možného konfliktu a následné genocidy miliónu obyvatel.

Řada politiků později tvrdila, že pád letadla, který spustil genocidu ve Rwandě nebylo možno předpokládat a proto nebyly předem učiněny potřebné kroky. Toto tvrzení je přinejmenším pochybné. V roce 1992 Bushova administrativa prosadila větší humanitární pomoc v Somálsku nikoliv na základě nějaké události, ale na základě faktu, že v Somálsku umíralo denně 1000 lidí a pod určitým tlakem veřejnosti.
 

Včasné varování před možným konfliktem mohou poskytnout vlády, mezinárodní organizace, nevládní organizace, obchodní společnosti, náboženští představitelé, vědecké skupiny, veřejné sdělovací prostředky a veřejnost. Vlády obvykle mají vybudovány procedury a systémy pro získávání zpravodajských informací z krizových oblastí. Řada skupin a organizací má však podobné možnosti.

Nevládní organizace obvykle jako první varují před krizí a působí v krizové oblasti. Mají bohaté informace týkající se místních podmínek, krizové situace a problémech, které mohou vést k masovému násilí. Obvykle přerušení běžné činnosti nevládních organizací je vážným signálem o nebezpečném vývoji v oblasti. V 80. letech 20. století nevládní organizace působící v Kambodži poskytly velmi důležité informace o celé situaci v zemi.

Na druhé straně informace humanitárních a dalších nevládních organizací a soukromých skupin, působících v krizových oblastech, nejsou vždy přesné, věrohodné a vyvážené. Řada konfliktů vzniká v relativně vzdálených oblastech, z nichž je obtížné získat přesné informace a učinit si správnou představu o situaci. Řada humanitárních organizací, obchodních společností a náboženských institucí, které legálně působí v krizových oblastech, si vedou vlastní agendy, které nejsou vždy v souladu s vládními agendami nebo agendami vládních a mezinárodních organizací. Proto zprávy jedné organizace mohou být dokonce v protikladu se zprávami jiné organizace.

Nevládní organizace a jiné humanitární skupiny pochopitelně nejsou ochotny poskytovat informace, které mohou být zneužity některou stranou zúčastněnou v konfliktu a které by mohly ohrozit jejich pracovníky. Jsou známy děsivé případy únosů, mučení nebo zavraždění pracovníků nevládních organizací, kteří nejsou při své humanitární činnosti nijak chráněni.

Vlády a mezinárodní organizace obvykle mohou nejlépe varovat světové společenství před hrozící krizí v určité oblasti, protože mohou ověřovat informace z různých nezávislých zdrojů. Avšak zřídka tak činí, protože neexistují žádné mechanismy, které by jim umožňovaly shromažďovat a porovnávat informace získávané z různých zdrojů. Avšak nyní již dochází k zásadním změnám. Ve zprávě o reformě Organizace spojených národů v červnu 1997 generální tajemník Koffi Annan zdůraznil důležitost nevládních organizací a dalších prvků občanské společnosti a ocenil jejich důležitou pomoc k činnosti OSN.
 

Včasné varování o narůstající krizi v určité oblasti by mělo být předáno nejprve těm, kteří jsou schopni nějaké konstruktivní akce. Obecně jde o vlády a skupiny, které s nacházejí v krizové oblasti a jsou nejblíže konfliktu, o Organizaci spojených národů (zejména Radu bezpečnosti) a o regionální organizace. Je třeba varovat také náboženské organizace, zejména v situacích, kdy náboženští představitelé mohou sehrát příznivou roli pro zmírnění napětí v oblasti.

Informovat o krizové situaci je třeba mediální organizace, obchodní společnosti a nevládní organizace, které mohou svým vlivem a tlakem přimět vlády, mezinárodní organizace a agentury k účinné činnosti. Zejména je dnes důležitá role informované veřejnosti, jejíž očekávání je důležitým motivačním faktorem pro vlády k rozhodným aktivním krokům. Některé odborné a aktivistické organizace se o napětí v určité oblasti zajímají ještě dříve, než se toto napětí změní ve vážnou krizi, a mohou vyvíjet nátlak na svoji vládu, aby včas zasáhla. Než se podaří vypracovat úplnou strategii pro preventivní akce na řešení vážných konfliktů, bude nutné výrazně posílit dnes slabé vazby mezi různými organizacemi a agenturami.

Včasné varování souvisí se čtyřmi možnými problémy. Za prvé, určit potenciálně problematické a krizové oblasti ve světě není obtížné. Mnohem složitější je dostatečně zmapovat trendy v těchto oblastech, které by mohly vést k výbuchům hromadného násilí. Za druhé, dostatečně neověřené nebo ukvapené varování může vyvolat rozhořčení politiků. Obavy, že určitá akce bude ukvapená, mohou pak být silnější než obavy, že krizová situace přeroste v masové násilí. Za třetí, rozhodnutí provést určitou akci, jsou ovlivněna různými tlaky a jinými krizemi. Pozornost, která je věnována některé relativně vzdálené oblasti, může být považována za luxus, který si v určité situaci nelze dovolit. Konečně, rozhodnutí může mít vážné důsledky pro vývoj celé krize, proto se může objevit neochota zasahovat do krize, o níž nejsou dostupné dostatečné informace. Tyto problémy ukazují, že akce na vyřešení krize může vznikat velmi obtížně. Avšak tato obtížnost nezbavuje žádnou vládu zodpovědnosti takovou akci provést v důsledku rostoucího tlaku občanské společnosti. Pokud někde ve světě umírají nevinní lidé, nelze nečinně přihlížet. Velké vlády mohou dnes obtížně tvrdit, že nevěděly o nebezpečí hromadného násilí, které mohlo propuknout ve Rwandě nebo v Bosně. Podobně vlády nemohou tvrdit, že pro odvrácení hromadného násilí nemohly nic učinit.

Prevencí násilných konfliktů je jednak včasné varování, ale především včasná akce. První akcí mohou být diplomatické kroky.

- pokračování -