Literatura a odkazy:

[1] Kosmologické modely vzniku vesmíru. Universum. Revue České křesťanské akademie, 10 (42)/2002

[2] P. Ing. Aleš Opatrný: Cesty k víře. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském. 1995.

[3] Sváťa Karásek: Boží Trouba (Kázání). Kalich, Torst 2000. ISBN: 80-7017-505-2 (Kalich), 80-7215-117-7 (Torst) 
 

Někteří teologové jsou přesvědčeni, že kosmologická teorie velkého třesku potvrzuje teologickou představu vzniku světa. Papež Pius XII. již v roce 1951 uvedl, že věda poskytla nové důvody pro víru v Boha. Podle názoru některých teologů by vznik vesmíru velkým třeskem mohl pomoci vědcům "vystoupit k tvořivému božímu Duchu".

Profesor Pontifikální teologické akademie M. Heller se domnívá, že matematický model, přestože nemůže být potvrzen nebo vyvrácen pozorováním, může testovat předpoklady, z nichž vychází příslušná fyzikální teorie, která k tomuto modelu vedla. Podle jeho názoru by se teologové měli vrátit ke starší doktríně Boethia a Augustina, podle níž stvoření proběhlo mimo fyzikální čas. Heller přitom argumentuje některými fyzikálními výsledky z termodynamiky, statistické mechaniky a fyziky částic), podle nichž čas je v principu makroskopickou vlastností, která souvisí se statistickými vlastnostmi velkého počtu částic. V měřítcích menších než Planckova-Wheelerova délka (1,6.10^-33 cm) pojmy prostoru a času ztrácejí fyzikální smysl.

M. Heller používá nekomutativní geometrii, aby ukázal, jakým způsobem dochází k přechodu pod Planckovu délku. Důležitým důsledkem této koncepce je skutečnost, že existence prostoru a času není nutným předpokladem. Hellerovy závěry však závisí na použitém formálním aparátu, tedy nekomutativní geometrie. Lze si položit otázku, do jaké míry matematický model skutečně popisuje fyzikální realitu. Heller dochází k závěru, že jeho teorie potvrzuje stanovisko Tomáše Akvinského, který tvrdil, že počátek vesmíru a stvoření vesmíru jsou dva odlišné pojmy. Stvoření představuje závislost existence vesmíru na nějaké prvotní příčině. Podle Hellera čas je epifenoménem původní bezčasové existence, podobně jako vedlejším projevem svítící žárovky je teplo. Celá historie vesmíru je přítomna v Boží mysli najednou, Bůh tedy k vesmíru nedochází postupně. Anglikánská kněz a matematický fyzik John Polkinghorne tvrdí, že atemporální (bezčasový) Bůh představuje větší potíže, než Bůh časový. Přesto koncepci atemporálního Boha pokládá za lépe odpovídající teologickému i vědeckému myšlení.

Fyzika nemůže rozhodnout, zda vesmír má svůj původ v čase nebo zda existuje trvale. Velký třesk nelze považovat za popis počátku. Singularita velkého třesku není přístupná vědecké analýze.

Jezuitský kněz N.R. Stoeger se domnívá, že kosmologie a metafyzika jsou odděleny mezerou, jíž nelze překonat. Přesto si kosmologie klade otázku o prvotní příčině vesmíru, na níž nemůže odpovědět.

Další zásadní otázkou, jíž teologové věnují pozornost, je vznik života. Vznik života citlivě závisí na formě fyzikálních zákonů a na hodnotě některých fyzikálních konstant, jako je podíl hmotnosti protonu a elektronu a konstanta jemné struktury (podíl druhé mocniny elektrického náboje elektronu a součinu rychlosti světla ve vakuu a Planckovy konstanty). Hodnoty těchto konstant musí být "jemně vyladěny", aby například při vývoji vesmíru vznikly hvězdy a v nich těžké prvky. Koincidence všech těchto konstant, která umožnila vznik života, je značně nepravděpodobná. Proto kosmologové někdy používají pojmu "antropický princip".

Antropický princip se vyskytuje v několika variantách. Slabý antropický princip tvrdí, že vesmír má takové vlastnosti, které připouštějí vznik života a existenci pozorovatele (člověka). Silný antropický princip tvrdí, že vesmír musí být takový, aby umožnil vznik života a existenci člověka. Participatorní verze tvrdí, že pozorovatelé jsou nutní, aby vesmír vznikl. Finální verze tvrdí, že ve vesmíru musí vzniknout inteligentní zpracování informace. S touto verzí přišli John D. Barrow a Frank J. Tipler, kteří se domnívají, že inteligentní život má kosmologický význam. Konečně existuje také teologický antropický princip, podle něhož vesmír byl navržen tak, aby v něm mohli vzniknout a existovat inteligentní pozorovatelé. Vesmír přitom nemusí být dílem Tvůrce, ale mohou v něm existovat dynamické principy řádu, které směřují vývoj vesmíru k inteligentnímu životu.

Pravděpodobnost koincidence fyzikálních konstant, které umožnily vznik života, je vyšší v inflační teorii vesmíru, jíž navrhl Alan Guth v roce 1980, nebo v teorii mnoha vesmírů, jíž navrhl Hugh Everett III v roce 1957.

Everettova teorie se snaží řešit problém kolapsu vlnové funkce při měření kvantového systému. Do okamžiku měření je stav kvantového systému (vlnová funkce) superpozicí všech možných stavů, které mají různé pravděpodobnosti. Měřením se z této superpozice "vybere" jediný stav, tedy dochází ke kolapsu vlnové funkce. Podle Everettovy interpretace však kvantový systém neprovádí výběr mezi možnými kvantovými stavy, ale mezi vesmíry. Tato koncepce nemá daleko k jedné věty islámu zvané Kalam, podle níž se svět znovu zrodí, kdykoliv v něm dojde k nějaké události.

Proti Everettově teorii se vznáší námitka, že porušuje princip Occamovy břitvy, podle něhož se má dávat přednost jednoduššímu vysvětlení. Kromě toho jádro této teorie nelze potvrdit nebo vyvrátit měřením, pozorováním nebo experimentem.

Někteří teologové zabývají otázkou, zda odhalení určitého kosmického řádu přírodními vědami potvrzuje existenci Tvůrce. Pokud tímto Tvůrcem chápeme Boha klasické víry, tedy všemohoucí bytost, pak musí být odpověď záporná. Nelze dokázat, že tento Tvůrce je transcendentní, existující sám v sobě, nekonečně dokonalý, inteligentní a personální.

Pokud si odmyslíme případný význam antropického principu na podporu existence Božího Tvůrce, zůstává ještě antropocentrický postoj. Člověk v tomto principu pokládá svoji vlastní existenci za významnější než existenci všeho ostatního. Tento postoj pramení z tradičního západního křesťanství. Bůh stvořil svět pro člověka. Ten prostřednictvím stvořených věcí Boha poznává a může být spasen.

P. Davies ve své knize "Mysl Boha" uvádí, že patří k okruhu vědců, kteří nepatří k žádnému konvenčnímu náboženství. Přesto je přesvědčen, že vesmír není něčím bezúčelným a náhodným. Svojí vědeckou prací došel k závěru, že fyzikální vesmír byl sestrojen s genialitou, jíž nelze přijmout jen jako hrubou realitu. Někde v pozadí musí existovat hlubší úroveň vysvětleni.

Uvedené úvahy o vztahu kosmologie a teologie však neuvádějí jeden podstatný fakt. Křesťanský Bůh není pouze všemocná entita, která stvořila fyzikální vesmír a zabudovala do něj určitý Boží záměr. Křesťanský Bůh člověka miluje, je ve světě neustále přítomen, je osobní, zajímá se o člověka a jeho osud. Ústřední postavou křesťanství je Ježíš Kristus, Boží syn. Domnívám se, že přes veškeré snahy teologů teologie a fyzika nemají žádnou společnou řeč. Křesťanský Bůh a Ježíš Kristus do fyziky nevnášejí žádnou podstatnou informaci, která by nějak přispěla k pochopení vzniku, vývoje a existence fyzikálního vesmíru. Fyzikální teorie a pozorování naopak nemohou ani v nejmenším přispět k pochopení mysli člověka milujícího a osobního Boha.

Úvahy teologů o fyzikálních teoriích podle mého názoru je odvádějí od podstaty víry v Boha. Fyzikální úvahy o Bohu nijak nepřispívají k tomu, aby se člověk svým konáním Bohu nějak přiblížil. Kdo hledá Boha ve fyzikálním vesmíru a nikoliv v sobě, bloudí po špatné cestě. Domnívám se, že úvahy teologů o fyzice víře v Boha škodí. Lidé bez hlubšího fyzikálního vzdělání se přečtením těchto článků Bohu nepřiblíží a naopak to může jejich víře uškodit. Naopak pro přírodovědce jsou úvahy o Bohu zcela bezpředmětné. Přírodovědec jistě může Boha přijímat, avšak jen jako svůj osobní postoj ke světu, osobní pocit a motivaci pro vědeckou práci a nikoliv jako vědeckou hypotézu nebo předpoklad.