Silueta továrny stála uprostřed prázdných míst, kde nerostly stromy ani plazivé keře, stála tam dnem i nocí, řady nízkých nezdobených budov vzbuzujících dojem neurčité zchátralosti. Jako kdyby někdo postavil pouze v hrubých rysech odhadnuté, nedbale načrtnuté kulisy a již se neobtěžoval vdechnout jim alespoň zdání uspořádanosti a smyslu. Abstraktní malby výtvarně značně nadaných lišic mohly v továrně snadno najít vhodnou inspiraci a vlastně je spíše s podivem, že se nic takového zatím nedělo.

Během dne se zdálo, že tovární haly jsou jaksi duté, buď odedávna nebo alespoň zbavené obsahu i vnitřní struktury jako následek nějaké významné, bohužel však dávno zapomenuté události.

Možná v minulosti tohoto kraje opravdu došlo k obrovské kataklyzmatické potopě, ale továrna si nic takového nepamatovala, les ani prázdná pláň na toto téma spolu nehovořily. Snad jedině nízké keře, opatrně pokrývající prostor mezi stromy a pustým kruhem obklopujícím budovy, věděly víc; přinejmenším skutečnost, že se držely pouze na obvodu jakési ne zcela pravidelné kružnice kolem stavby, sváděla k podobným domněnkám. Přeceňovat moudrost plazivých keřů je však nanejvýš pošetilé, neboť život těchto stvoření téměř bezezbytku ovládají ty nejfantastičtější pověry, v nichž je vždy velmi obtížné vystopovat zrnka věrohodné reality, jsou-li tam vůbec jaká.

Ať už bylo tedy příčinou celého jevu cokoliv, kolem továrny se jako vykouslé mezikruží táhla pustá pláň. Oblast nacházející se v jejím středu však zřejmě nebyla tak docela bez života. Jistý dojem velmi silné vůle se občas vznášel nad továrnou, tu byl zcela zřetelný a tu se zase téměř ztrácel. Byla snad tato vůle skryta v trojúhelníkové stavbě z neohoblovaných prken na severním okraji, v čemsi podobném zrezivělému kolu na severozápadě, nebo naopak její síla pramenila z několika prefabrikovaných schodů, které spadaly do podzemí v severním cípu stavby? Byla snad továrna pouhým stínem, odrazem věcí nacházejících se kdesi hluboko pod ní? To vše bylo možné, alespoň během dne působily podobné spekulace vcelku logicky - až na to, že platily právě jenom během dne.

Při pohledu ke zvolna se zatmívajícímu obzoru se středobodem objektu náhle stával obrovský, za slunečního svitu téměř neviditelný komín, pravidelný matný válec čnící vzhůru. V jinak velmi mírném podnebí lesa se tehdy zvedal suchý a chladný vítr, obrysy válce k sobě poutaly zrak a jakoby zvolna, přesto však velmi naléhavě hovořily neznámým jazykem k oněmělému divákovi. Takové byly soumraky kolem továrny, večery přicházely znenadání a hodinu konce dne šlo dopředu vždy jen hádat.

"Je to pouhý komín," říkaly si mezi sebou trochu posměšně líné lišice obývající okolní les. Podobnými výroky se utvrzovaly ve svém bezpečí, třebaže strach se občas pokoušel vejít zadními branami do jejich myslí. Možná to však bylo tak, že lišice si všechny obavy vymyslely kdysi samy, aby jim tento pocit přinášel chvějivé uspokojení z vědomí čehosi neznámého a výjimečného.

"Komu komín mine," skládaly lišice slova do obrazců a řetězců, v nichž nacházely odedávna značné zalíbení.

"Myslíte si opravdu, že je to komín?" vracela se ale otázka jako nepozvaný host.

"Pokud to náhodou není raketa připravená ke startu," prohodila občas některá z lišic nejistě. Mínila to však napůl žertem, třebaže válec tyčící se k nebi tak na první pohled skutečně vypadal.

"To sotva," krčilo vždy hned několik lišic v podobných případech pochybovačně čenichy, "to by nám přece náš komín již dávno odletěl," hleděly poněkud nejistě směrem k továrně.

"Ach ano, pouhý komín, jak banální slovo," uklidňovaly se vždy vzápětí.

Impozantní byl vzhled továrny v čase soumraku, kdy i vysoké stromy polekaně tloukly svými větvemi, jejich koruny se křečovitě zmítaly a nakláněly k sobě, aby pak vždy náhle ztichly v očekávání něčeho významného, co však nikdy nenastalo. Potom se stromy obvykle zvolna uklidnily, neboť v noci byla továrna podstatně přátelštější.

"Možná to není obyčejný komín, ale vyzáblý menhir vládnoucí mocí kouzel. Snad jednou odhodí kulisy zbylé továrny a vezme na sebe svoji pravou podobu."

"Ano, snad ano..."

"To by bylo skvělé. Postavíme menhir do čela obrovské kamenné řady mezi buky."

"A u potoka, kde je mnoho vrb a olší, zbudujeme také kamenný kruh z trojúhelníkových překladů."

"Kde myslíte, že by se daly nejlépe sehnat kameny? Víte o nějakém vhodném lomu?"

"Pokud je náš komín ovšem menhir," promluvila ta nejskeptičtější z lišic.

"I když, na druhé straně..."

"Z hlediska vědy však..."

Takové debaty vedly lišice během noci, kdy se komín jaksi zmenšil a dříve snad pociťovaný dojem hrozivosti se zdál být naprosto směšným. Takové debaty vedly lišice až do chvíle, kdy jim jejich vlastní lenost zabránila ve slovních přestřelkách pokračovat.

Tehdy také z komína stoupala k nebi oblaka různobarevného dýmu a barvila hvězdy, Venuši na zeleno, Mars do ruda a prstence Saturna získaly modrostříbřitý odstín, zatímco Měsíc byl jakoby celý ze zlata. Alespoň většinou byly barvy rozloženy tímto způsobem, třebaže výjimečně tomu mohlo být i jinak a příčiny či pravidelnost těchto odchylek se daly vysledovat jen stěží.

Různobarevný dým se válel na planině kolem továrny, vítr si hrál s jeho oblaky a stromy tiše stály v očekávání přicházejících vůní, jemně drcené skořice, hořkých mandlí, mořské soli i těžké arabské gumy. A když se některý ze zvlášť šťastných stromů dostal přímo doprostřed oblaku, získal pro zbytek noci schopnost řeči, nemusel vkládat verše do šumění větví, ale byl mu dočasně propůjčen dar dunivě znějícího hlasu.

Tehdy vypravěči obvykle popisovali zcela smyšlené krajiny, které pokládali z toho či onoho důvodu za nějak pozoruhodné, občas se zmiňovali i o časech, kdy nestála továrna a ani les se ještě netáhl od obzoru po obzor.

Největší nadání k těmto proslovům měly zřejmě mohutné borovice a světle šedé platany. Po skončení vyprávění se obvykle, jakoby s pocitem opilosti, ponořily do opojné vůně smůly, setrvávaly dlouhý čas v mrákotném spánku a jen občas si sdělovaly útržky jiných příběhů, tentokrát však výhradně náznaky rozsáhlejších celků srozumitelné pouze ve vztahu k niti vážící k sobě hlavní linie. Jen keře na okraji pláně se dýmu bály, neslyšely žádná vypravování, skrčené a jakoby spálené stály v tichu na okraji pustého mezikruží a smutně očekávaly zvolna se blížící úsvit.

Když se noc chýlila ke konci, některé stromy se skláněly ke zvolna se ztrácejícímu světlu hvězd, nechávaly ho odrážet od tůně potoků, zachytávaly různobarevné paprsky do žilkovaní listů. Barvy světla určovaly podobu lesa pro příští den, ulpívaly na kmenech, větvích i nadzemních částech kořenů. A zatímco javory si nejvíce oblíbily záři s přídechem ohnivé oranže, duby dávaly přednost svitu žlutému a husté trsy kapradin se malovaly tmavým violetem.

"Přihlouplí fintilové," sdělovaly si mezi sebou na oko pohrdavě lišice. Ironické poznámky na adresu stromů nemínily tak docela vážně, neboť zejména vyprávění borovic a platanů shledávaly velmi přínosným. K povaze lišic, přirozeně kromě lenosti a lstivosti, nicméně neodmyslitelně patří také sarkasmus a jistá nechuť k činnostem a zálibám, které provozuje kdokoliv jiný.

A to je téměř vše. Den, soumrak a noc, oblaka aromatického dýmu a různobarevné světlo hvězd. Továrna s dominantou komína a pláň nízkých keřů kolem ní, do nekonečna se táhnoucí les a líné lišice; dost prvků na složení čehokoliv dalšího, přesto tím však výčet není zcela úplný.

Mezi hustě rostoucími stromy (shodou okolností to nebyly borovice, ale modře oděné buky a věčně neklidné osiky) stála polorozpadlá budova. Sem se lišice rády vydávaly v dusném poledni, obhlížely roztroušené kameny porostlé mechem a zvědavě krčily čenichy v místnosti beze stropu, snad opuštěné nálevny, kde dosud dožívaly dlouhé řady umaštěných stolů, oprýskané umakartové desky i vlažná voda věčně proudící výlevkou.

Vodu do ruin přiváděl zvolna tekoucí potok, jehož proud se náhle ztrácel v jakési složité soustavě trubek, zatímco o odtok se starala hustá síť pravoúhlých kanálů, vyhloubené příkopy táhnoucí se až k obzoru, dokonalá mapa při pohledu shora. Ten byl však dopřán pouze několika stromům, které kořenily na nedaleké terénní vyvýšenině.

Jen ty také věděly, že většina kanálů je již odnepaměti zanesená hlínou i kamením a voda líně teče pouze na dně hlavního koryta. Jakási nepoměrnost složitého systému mohutných řečišť s jejich současnou úlohou při odvodňování jediné výlevky byla zřejmá i lišicím a stala se předmětem celé řady dohadů, účel zařízení se však odhalit nepodařilo. Nad lesem nicméně nikdy nepršelo, třebaže samotná skutečnost, že lišice znaly slovo vyjadřující déšť, svědčila o tom, že tomu v minulosti bylo zřejmě jinak.

Hlavní záhadou zdejší krajiny byl ale vztah rozpadlé budovy k továrně. Byla snad opodstatněná hypotéza předpokládající, že oba artefakty mají obdobnou či dokonce shodnou povahu? Lišice se spolu často přely, zda se nějaká místnost s výlevkou nachází také v továrně, ke kteréžto domněnce vedla zejména silně zakořeněná představa o nutnosti jakési symetrie obsažené v okolních věcech. V názorech na charakter této symetrie se však lišice mezi sebou dost podstatně lišily.

"V továrně žije přece vyzáblý menhir, eh, tedy vlastně komín. K čemu by mu byla zvolna vysychající výlevka a stoly s umaštěnou umakartovou deskou?" snášeli skeptici jeden argument za druhým.

"Možná to všechno používá jako jakýchsi kulis."

"Půjdeme se tam podívat."

V tu chvíli jim vždy přicházelo divné, že továrnu zatím pouze zpovzdálí pozorovaly a nikdy nepřekročily prstenec plazivých keřů a pustou pláň, aby se k podivnému objektu dostaly blíž.

"Ale chceme to vůbec vědět?"

Jakoby otázka byla položena v obecnější rovině a určená i někomu jinému, stromy za naprostého bezvětří nejistě ševelily listy a ani nejmoudřejší borovice nevyslovily jednoznačný názor.

"Není lepší ponechat některé otazníky bez odpovědí? Nebrat barevnému světlu i vyzáblému menhiru jeho podivuhodné tajemství?" soudila jedna zvláště lstivá lišice.

"Z hlediska vědy ovšem..."

"Ach ano."

Během takovéto debaty obvykle dorazil zástup líných lišic až k pusté pláni. Podivná náhoda tomu chtěla, že se v tom čase vždy náhle přiblížil soumrak a na les znovu padal strach, přinejmenším v lehce tušených náznacích.

"Možná bychom měly jít raději spát," řekl zpravidla někdo a představoval si pohodlný pelech pod kořeny stromů zalívaných různobarevným světlem hvězd, planet i měsíců, třpytivé sny odehrávající se v čase, kdy přijde noc, aromatická oblaka se budou válet nad krajem a povaha továrny se znovu změní.

"Poznání povahy symetrie věcí však..."

"To jistě, i když na druhé straně musíme vzít v úvahu..."

"Půjdeme k továrně - ale až zítra," shodli se nakonec všichni po vzrušené diskusi.

Dopadlo to tak vždycky a je možné důvodně pochybovat, že by tomu v budoucnu mohlo být jinak. Je pravda, že lišice líné pokládaly jména za pouhé libozvučné fenomény a nedomnívaly se, že by měly nějaký vážnější vztah k reálným věcem. Přesto však byli tito tvorové v jistém smyslu velmi líní, při vší úctě k jejich sympatickým čenichům a hustým kožichům lesknoucích se každého večera proti nahrubo narýsované siluetě soumračné továrny.

Autor je šéfredaktorem internetového deníku pro vědu a techniku