Prameny ke starověkým dějinám Egypta pocházejí především z archeologických průzkumů. Při vykopávkách sídlišť, chrámů, hrobek králů a vysokých hodnostářů i prostých hrobů byly nalezeny předměty denní potřeby (keramika, nástroje, zbraně i šperky).

Kromě toho zde byly nalezeny i nápisy, které spolu s nápisy na skalách a s texty na papyrech tvoří hlavní písemný materiál k rekonstrukci dějin starověkého Egypta.

• Nejstarší z nich je tzv. Palermská deska (dioritový kámen nazvaný podle nynějšího místa úschovy), která sice pochází až z páté dynastie, ale obsahuje seznam panovníků od počátku Egypta (dějiny státu do páté dynastie). Její autor zcela jistě čerpal ze "Seznamů králů" pořizovaných chrámy. Bohužel je v místech týkajících se nejstarších fází silně poškozen.

• Karnacký seznam z doby kolem roku 1500 př.n.l. Uvádí jen 62 králů od 1. dynastie až po Thutmose III.
• Abydoský seznam (Ebozévský) se 76 jmény od 1. do 19. dynastie pocházející asi z roku 1300 př.n.l.
• Sakkárský seznam má jen 47 jmen králů od 1. dynastie do Ramesse II. (vznikl kolem roku 1250 př.n.l.)

• Nejdokonalejším seznamem byl kdysi tzv. Turínský papyrus (z doby mezi roky 1300 - 1200 př.n.l.), který obsahoval jména všech králů spolu s údaji o délce jejich vlády. Když jej však v roce 1824 koupil sardinský král, byl už značně poškozen (zachovaly se jen zlomky). Částečně se podařil sestavit, ale velké mezery v papyru se už nikdy doplnit nedají.
• Poslední seznam všech králů sestavil kněz Manehto ze Sebennytu (dnešního Samandu) v Deltě, který psal řecky za Ptolemaia II. (285 - 247 př.n.l.). Jde o spis ze 3. stol. př.n.l. - tzv. "Aigyptiaka" (= Egyptika). Manehto používal jistě podobných seznamů jako jsou ty výše uvedené. Jeho dílo se však nezachovalo. Známe z něho jen výpisky, které si pořídili různí pozdní spisovatelé (známý je překlad Josepha Flavia z 1. stol n.l. a další výpisky např. Iulia Africana - asi kolem roku 220 n.l., a Eusebia asi kolem roku 320 n.l.) a proto jsou zachované údaje o délkách vlády králů nespolehlivé.

Při periodizaci dějin Egypta vycházíme z historiografických památek (různé nepřesnosti a zmatky vznikají při periodizaci přechodných období).

Základní rozdělení egyptských dějin do 31 dynastií končících dobytím Egypta Alexandrem Velikým roku 332 př.n.l. pochází od Manehta.

Od 19. století egyptologové dělí dějiny Egypta na období říší a přechodných období.

• Archaické období = cínevské království za 1. a 2. dynastie: 3100 - 2700 př.n.l. (+/- 200 let). Jde o vlastní začátek historie Egypta. Hlavním městem je Cínev.
• Stará říše za 3. až 6. dynastie : 2700 - 2180 (2181) př.n.l.. Střediskem Staré říše byl Mennofer.
• První přechodné období za 7. - 10. (11.) dynastie: 2180 - 2040 př.n.l.
• Střední říše za 11. a 12. dynastie: 2040 až 1780 (1786) př.n.l.. Hlavním městem je Véset. Končí vpádem Hyksosů.
• Druhé přechodné období za 13. - 17. dynastie: 1780 - 1560 př.n.l..
• Nová říše za 18. - 21. dynastie: 1560 - 1080 př.n.l..
• Pozdní říše za 22. - 31. dynastie: 1080 - 332 př.n.l..

Přítomnost člověka v nilském údolí v období nejstaršího paleolitu se podařilo prokázat teprve v posledních desetiletích. Na pahorcích Thébské vysočiny na západním břehu Nilu proti Luxoru byly nalezeny nástroje, které se svým charakterem mnoho neliší od olduvajské kultury.

Období mladého paleolitu je poznamenáno vysycháním rozsáhlých oblastí západně i východně od nilského údolí. V jeho důsledku pronikají nyní skupiny lidí častěji k Nilu a do oáz v poušti za posledními zdroji vody. Dochází ke zrychlení vývoje, ale i ke kulturnímu rozrůznění na území Egypta. Patrně v této době dochází k zásadní změně v charakteru Nilu. Ustálil se periodický charakter nilských záplav, který je vázán na monzunové deště z rovníkové Afriky a tání sněhu na Habešské vysočině.

Období starého a středního paleolitu je prozkoumáno lépe, pečlivější zpracování nástrojů je zřejmé.

V pozdně paleolitickém a mezolitickém období se setkáváme s pozůstatky činnosti lidí přímo na dně nilského údolí a při jeho skalních stěnách. Období je charakteristické překrýváním industrií v jednotlivých oblastech.
 

V závislosti na přírodních podmínkách existovaly v průběhu predynastického období v nilském údolí vedle sebe tři relativně nezávislé kulturní oblasti: dolnoegyptská, hornoegyptská a núbijsko-súdánská. Hlavní z nich, ve které se vytvářel základ kulturní a politické tradice dynastického Egypta, byla hornoegyptská oblast s centry např. v Abydu, Naqádě a Hierakonpoli. Na druhou stranu byl hospodářsky vyspělejší Dolní Egypt (blíže k syropalestinské oblasti), odkud se šířilo zemědělství na jih. Byla nalezena i keramika se zvířecími motivy příbuzná keramice v oblasti Mezopotámie.

Vývoj se neobyčejně urychluje, roste objem řemeslné produkce a patrný je i postup specializace řemesel. V tomto období se měď stává v Horním Egyptě běžnější a poprvé se objevuje i v Dolním Egyptě. Hrnčířství se z domácí výroby mění na řemeslo. Sociální diferenciace je prokázána na základě rozdílné výbavy hrobek.

Rody se sdružují v kmeny a ty ovládají kraje, které se dále sjednocují ve větší celky (obrana proti asijským nomádům). Proces sjednocování trval 50 - 250 let. V Horním Egyptě vznikají v Naqádě a Hierakonopoli (Náchen = nejstarší egyptské město) sídla městského charakteru. V tomto období vzniká základní dualita (dichotomie) Dolního a Horního Egypta (viz později dvě egyptské koruny). Horní Egypt se stal kulturním centrem, které silně ovlivňovalo vývoj v obou sousedních oblastech, strhl na sebe vedoucí kulturní i politickou roli v nilském údolí.

Otevřenou otázkou zůstává, jaké momenty přispěly ke sjednocení celé země pod jednou centrální vládou, již na tak raném stupni vývoje. Jedním z podnětů byla možná snaha ovládnout výnosný obchod se zlatem a jeho těžbu ve východní poušti (viz. většina významných středisek v Horním Egyptě vyrostla v místech, odkud byl snadný přístup k těmto ložiskům).

Sjednocení Egypta a vznik egyptského státu byl dlouhý a prameny dosud ne zcela dostatečně doložený proces. Jih a sever země od sebe odlišovala řada závažných geografických, ekonomických i společenských zvláštností. V hornatém Egyptě převládla společnost lovců a nomádů, usedlí zemědělci naproti tomu žili v nížině a bažinách Dolního Egypta.

Dříve se předpokládalo, že v obou částech země vznikla postupně politicky a hospodářsky silnější regionální střediska, dalším vzájemným soupeřením pak státní celky na severu a na jihu a že posléze sjednotil Horní Egypt celou zemi. Nyní však převládá názor opírající se o početnější prameny z archeologických výzkumů, že Dolní Egypt státní útvar nevytvořil a že podnět k vytvoření vzešel z Horního Egypta, z oblasti mezi městy Cinev, Abydos a Hierakonpolis. Obraz soupeřícího severu a jihu země je dnes považován spíše za politicko-náboženské dogma než za historickou skutečnost.

Poslední hierakonpolský vládce Štír rozšířil svou moc až do oblasti dnešní Káhiry, avšak území Delty ještě neovládl. To se pravděpodobně podařilo až panovníkovi Narmerovi - jak výmluvně dokládá jeho známá paleta - a jeho nástupci Ahovi, z nichž jeden je s největší pravděpodobností totožný s legendárním zakladatelem první dynastie Menim.

Z tohoto období se nám jako cenné prameny zachovaly palety na líčidla (opracované kamenné desky s panovníky a dalšími výjevy), které pocházejí z let 3200 - 3100 př.n.l. a dnes jsou uloženy v Britském muzeu. Jsou to palety:

• Paleta krále Štíra (znázorněn se štírem)
• Paleta krále Narmera (= sumec), se zdobeným rubem i lícem. Na rubu nacházíme bílou hornoegyptskou korunu ve tvaru "velké čepice". Na líci je zachycena postava krále s dolnoegyptskou červenou korunou se spirálovitým točením (symbol hada). Z této palety je patrné, že se Narmerovi podařilo spojit Dolní Egypt a Horní Egypt. Z těchto dvou korun vzniká později koruna spojená, jako symbol jednotného egyptského státu.
• Archaická doba, vznik jednotného egyptského státu a raně dynastické období (3100 - 2700)

Hlavním politickým centrem je město Cínev v Horním Egyptě. Proto také často hovoříme o raně dynastickém období jako o období cínevského království. Právě z Cínevu dochází ke sjednocení státu.

Rychlý dynamický proces sjednocení země, relativní geografická izolovanost a menší ohrožení vnějšími nepřáteli přispěli k tomu, že se v Egyptě vývoj ubíral jiným směrem než v Mezopotámii: nedošlo ke vzniku městských států, ale k jednotnému státu s ústřední mocí spojenou v osobě panovníka, jediného žijícího boha na zemi. (Již vládci predynastických státních útvarů se považovali za vtělení sokolího boha Hora.)
 

Jsou známa jména devíti faraónů první dynastie (Narmer, Aha, Džer, Džet, ..., Kaa). První napůl legendární faraón Meni pocházel z Cínevu a často je ztotožňován s králem Narmerem. Meni po sjednocení země založil nové hlavní město Mennofer (řec. Memfis). Dnes jde o jedno z předměstí Káhiry na rozhraní obou historických území.

Faraonové první dynastie se nechávali pohřbívat na severu v Sakkáře u Káhiry. Zde byly nalezeny jejich skutečné hroby s nápisy. Toto nové královské pohřebiště založil patrně panovník Aha. Jejich symbolické neobsazené hroby - tzv. kenotofy - vznikaly v Ebozevu na jihu aby byla zajištěna jednota říše. K tomuto účelu sloužila i sňatková politika (vládcové se ženili s dívkami z hornoegyptských knížecích rodin).
 

Z druhé dynastie je známo 8 jmen panovníků. Dochází k rozmachu umění a řemesel. Vzniká nejstarší hieroglyfické písmo a objevuje se nový typ hrobek - tzv. mastaby (z arabského slova označujícího hliněnou lavici), které připomínají obrácenou lavici. Byly zapuštěné do země a uvnitř byly zdobené malířskou výzdobou.
 

Egypťané svou zemi nazývali "Černou zemí" podle barvy úrodné půdy, narozdíl od pouště, "Červené země", která ji od východu i západu obklopovala. Nové sídelní město s ústředními správními orgány bylo nazýváno "Bílé zdi" (podle staveb z bílého vápence). Země byla rozdělena do 42 krajů, nomů: 22 v Horním Egyptě a 20 v Dolním Egyptě.

Nejvyšším správcem celé země byl panovník.

Za mezník ve vývoji státní správy byla považována změna ve způsobu vybírání daní: v archaické době objížděl panovník osobně se svou družinou zemi (tzv. Horova jízda) a od místní rodové šlechty přebíral stanovenou část produktů z území, která spravovala. Koncem druhé dynastie, tj. těsně před začátkem Staré říše, byla Horova jízda nahrazena "počítáním", tj. odvod daní prováděný správními úředníky určenými panovníkem. Dělo se tak jednou za dva roky a termín "x-té sčítání" se stal základem kalendářních údajů. Nejpozději od začátku 3. dynastie se faktické řízení státní správy soustředilo v rukou vezíra.
 

Pravidelné rozvodňování Nilu zhruba od poloviny července do počátku listopadu určovalo i přirozený rytmus obyvatel Egypta, jejichž hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství. Po opadnutí záplavy byla země obdělána a oseta, sklizeň byla ukončena před příchodem další záplavy.
 

Sociální rozvrstvení je patrné na hrobové výpravě (hroby panovníků, velmožů, úředníků, řemeslníků, zemědělců). Egyptský panovník - faraón (z egyptského "per oa" = "Velký dům", označení panovníkova oficiálního sídla) - se stal na počátku Staré říše právně i fakticky neomezeným pánem celé země, veškerého jejího přírodního bohatství i jejich obyvatel. Byl jediným žijícím bohem na zemi, prostředníkem mezi obyčejnými smrtelníky a ostatními bohy. Faraonovi patřil i základní výrobní prostředek zemědělská půda včetně vod Nilu, které ji pravidelně každý rok zaplavovaly a zúrodňovaly.
 

Archeologické a písemné prameny tohoto období pocházejí především z archeologických výzkumů na pyramidových polích ( pohřebiště sídelního města Memfis) v Abu Rawáší, Gíze, Abusíru, Sakkáře, Dahšúru, Medúmu, z velkých provinčních pohřebišť - Assuánu a jiných. (Pyramida je řeckého původu.)

Další informace poskytují výzkumy mastab a nápisů na stélách. Papyrových památek je velmi málo, ale již v této době vzniká nejstarší literatura. Šlo o pyramidové nápisy, knihy moudrých rad a životopisy vládců.
 

Třetí dynastií začíná první velká epocha hospodářského a kulturního rozmachu Egypta - Stará říše. Z třetí dynastie je známo šest jmen panovníků. Mezi posledním panovníkem druhé dynastie a znovusjednotitelem Egypta Chasechemvejem a prvním panovníkem třetí dynastie Nebkou nebylo přímé příbuzenské pouta.

Viditelným mezníkem na přelomu obou dynastií a také epoch egyptských dějin se stala první monumentální stavba Egypta, Stupňovitá pyramida v Sakkaře. Její základy položil Nebka, ale dobudovat ji dal pro sebe až Džoser, považovaný za opravdového zakladatele Staré říše. Šestistupňová, 60 metrů vysoká pyramida byla vybudována ve čtyřech stavebních etapách: na počátku byla masivní mastaba postupně rozšířená ve stupňovitou pyramidu. Pyramidu obklopovaly četné stavby kultovního charakteru a správní budovy. Stavitel první pyramidy Imhotep, byl později zbožštěn, je také považován za nejstaršího spisovatele. Za Nebky a prvních panovníků třetí dynastie byla pozornost egyptského státu zaměřena na východ (snaha o zatlačení kočovných kmenů a získání přístupu ke zdrojům měděné rudy na Sinaji), kdežto zahraničně politická a vojenská aktivita na konci této dynastie se obrátila na jih.

Závěr dynastie tvoří vláda Huniho (Hunei), stavitele první skutečné pyramidy, (tj. ve tvaru jehlanu) na jih od Memfidy, v Medúmu. Huni nechal vybudovat pevnost u Asuánu. Tato pevnost měla upevnit moc nad celou oblastí a vytvořit pevné předmostí k postupnému ovládnutí Núbie.
 

Tato dynastie byla nejvýznamnější vládnoucí dynastií Staré říše. Pocházelo z ní šest panovníků a čtyři z nich stavěli pyramidy. Panovníci této dynastie: Cheops, Chefren a Mykerinos - pořečtěné podoby egyptských jmen Chufu, Rachef a Menkaure - byli staviteli gigantických pyramid v Gíze. Zakladatel dynastie Snofru, snad vzdálený příbuzný Huniho, upevnil moc Egypta na východě (Sinaj) i na jihu (Núbie). Dokončil také pyramidu svého předchůdce v Medúmu a vybudoval dvě vlastní - tzv. Lomenou a Růžovou pyramidu (obložená narůžovělým vápencem) v Dahšúru jižně od Sakkáry. Nádherná socha prince Rahotepa a jeho manželky jsou jedním z nejvzácnějších pokladů Egyptského muzea v Káhiře. Pochází z pohřebiště v Medúmu a dokládají nevídaný rozmach v oblasti výtvarného umění, který doba Snofruova přinesla.

Snofrův syn Chufu založil královské pohřebiště v Gíze. Pyramida, kterou zde vybudoval, má přísně geometrický tvar jehlanu a je největší egyptskou pyramidou (měří 146 metrů) a současně také nejstarší pyramidou v Sakkáře - tzv. Velká pyramida.

V době Chufuově se faraónova moc zdála být neomezená, ale se smrtí svého tvůrce se ocitla ve vážné krizi. Mezi Chufuovými syny došlo ke sporu o následnictví (táhl se celou Starou říší). Po krátkém panování Radžedefa přešla vláda nad Egyptem do rukou dalšího Chufuova syna Rachefa, jehož dioritová socha patří také k mistrovským dílům té doby.

Rachef upevnil státní správu. Vybudoval obrovský pyramidový komplex (jeho pyramida je nepatrně menší než Chufuova, 143 metrů), do něhož byla zakomponována největší socha starověku, tzv. Velká sfinga se lvím tělem a Rachefovou hlavou. Byla vytesána do skály přímo na místě a několikrát byla zanesena pískem. Měla symbolicky hlídat vstup do nekropole, bránu podsvětí, která tu podle tehdejších představ začínala.

Další z Chufuových synů Hardžedef se proslavil jako mudrc a autor sbírky moudrých rad do života. Doba vlády dalšího z Chufuových synů Menkaurea představuje závěrečnou etapu slavné éry Chufuovy rodiny. Jeho pyramida v Gíze svými výrazně menšími rozměry (60 metrů) nepřímo vypovídá o oslabené moci faraóna a je i dokladem vyčerpaných hospodářských zdrojů země. Období po Menkaureově vládě je poznamenáno prohlubující se sociální a ekonomickou krizí Egypta, která se plně rozvinula v následující páté a především pak v šesté dynastii.
 

Z tohoto období známe devět jmen panovníků. Podle legendy dochované na papyru Westcar se první panovníci páté dynastie zrodili ze spojení slunečního boha Rea s pozemskou ženou. Od této doby si egyptští panovníci, jako přímí potomci Reovi, zařazují jméno "syn Reův xy" na přední místo své královské titulatury. Za zakladatelku, "matku" páté dynastie bývá považována Chentkaus, dcera posledního z trojice stavitelů gízkých pyramid Menkaurea, královna a držitelka zcela neobvyklého titulu "matka dvou králů", přestože první panovník 5. dynastie Userkaf nebyl ani jejím manželem ani synem (snad potomek vedlejší větve panovnického rodu 4. dynastie). Teprve další dva panovníci, Sahure a Neferirkare, byli jejími dětmi. Userkaf si zvolil Sakkáru za místo stavby svého pyramidového komplexu. Současně s ní však začal budovat severně od Sakkáry v Abusíru chrám, který napodoboval svatyni slunečního boha Rea z dnešní Heliopole.

Nová dynastie si založila i nové pohřebiště s pyramidovými komplexy v Abusíru. Nevoserre, jehož vláda je považována za vyvrcholení páté dynastie, dal dokončit malý pyramidový komplex své matky a přenést do něj i kult zakladatelky dynastie, Chentkaus, pohřbené původně v Gíze. Pyramidy však mají již menši rozměry.

Ke konci páté dynastie byla ústřední královská moc již natolik oslabena (roste moc rodové šlechty v provinciích), že musel být vytvořen nový úřad správce Horního Egypta, který měl vést k obnovení otřesené panovníkovy autority v jižní části země.

Z doby Džedkareovy pochází nejstarší z dosud objevených papyrů, tzv. Abusírského archívu. Abusírské papyry, zatím nejstarší písemné památky svého druhu, mají hospodářskosprávní charakter a obsahují mimořádně cenné údaje o poměrech na konci páté a počátku šesté dynastie (část z těchto papyrů byla objevena i československými archeology v roce 1982).

Pyramida posledního panovníka páté dynastie Venise (opět v Sakkáře) neudivuje velikostí, je však první, jež má stěny některých místností popsány hieroglyfickými nápisy, tzv. Texty pyramid. Texty pyramid představují nejstarší soubor náboženských textů (říkadel, chvalozpěvů aj.), jejichž ústředním námětem je panovníkův posmrtný život.

Z osobností nekrálovského původu se do dějin zapsali tři významní vezírové té doby. Ptahšepses se stal jedním z hlavních organizátorů výstavby nové královské nekropole v Abusíru, kde si také sám postavil obrovskou hrobku - mastabu (byla také odkryta československými archeology v 60. a na počátku 70. let 20. století. Podle doc. Kumpery (Západočeská univerzita Plzeň) výzkumy začaly již v 50. letech 20. století. Tehdy je vedl archeolog Zbyněk Žába a v jeho práci pokračoval dr. Werner. Vezír Ti si postavil mastabu v Sakkáře s bohatou reliéfní výzdobou. Ptahhotep, vezír z doby Džedkareovy, je autorem slavného literárního díla, tzv. moudrých rad do života.
 

Z období 6. dynastie známe sedm jmen faraónů. Oslabování ústřední moci a narůstání hospodářských a sociálních rozporů uvnitř egyptského státu, které se plně projevilo již v průběhu páté dynastie, začalo dospívat ke svému vyvrcholení.

Společenské postavení tehdy již dědičných správců krajů - nomarchů - se natolik upevnilo, že již neusilují o stavbu své hrobky poblíž panovníkovy pyramidy. Hornoegyptští nomarchové se stali dokonce tak mocnými, že rozhodovali o osudu samého egyptského trůnu. Když se po Venisově zeti Tetim (už 6. dynastie) ujal vlády Pepi I. (= Pjopej) vystoupil proti němu vzdorokrál Veserkare a pravděpodobně jen vojenská pomoc správců krajů Horního Egypta udržela panovníka u moci, ovšem za cenu jeho již trvalé závislosti na hornoegyptských správcích (viz sňatky s jejich dcerami).

Za mimořádně dlouhé vlády posledního velkého panovníka 6. dynastie Pepiho II. (64 nebo dokonce 94 let) oslabovala společnost zmítanou rozpory hospodářská krize a rozkladem státní správy. Zavodňovací práce a zemědělská výroba upadaly a v zemi začínal hlad.

Vnitropolitická krize nezůstala bez následků na zahraničněpolitickém a vojenském postavení Egypta. Jestliže mohl Pepi II. ještě na počátku své vlády přijímat hold porobených núbijských náčelníků, v jejím závěru už o egyptské nadvládě v Núbii již nemohlo být řeči (nepodařilo se ji obnovit ani po opakovaných výpravách organizovanými nomarchy z Asuánu). Egypt tak ztratil cenný zdroj surovin (zlata, slonoviny, vzácných dřev, zvířecích kůží aj.) i levné lidské síly. Zvláště núbijští vojáci byli ceněni, pomáhali totiž na opačné, severovýchodní hranici Egypta odrážet nájezdy asijských kočovníků.
 

Dynastie je založena na genetickém příbuzenství, ale faraón měl řadu manželek (některá ovšem byla hlavní), běžný byl i incest (např. sňatek s dcerou, syna s matkou, sourozenci mezi sebou). Asi i proto dynastie vymíraly. Teoreticky je všechna moc v rukou faraónů (viz orientální despocie). Přesto musel mít jistý represivní aparát, jako jsou úředníci, kněží, vojáci, kteří moc ve skutečnosti vykonávali.

Zástupcem faraóna - vezírem (arabské slovo, egyptské slovo je catej), byl prvním pokladníkem, nejvyšším velitelem a soudcem. Vezíry se stávali pouze schopní lidé (viz. Imhotep). Často šlo o prostého člověka, který musel vynikat především inteligencí a organizačními schopnostmi (případ faraóna páté dynastie Nevoserra, který si za vezíra vybral kadeřníka Ptahšepsese).
 

Stará říše byla rozdělena na 38 krajů: v období Pozdní říše na 42 krajů. Horní Egypt měl 22 krajů a Dolní Egypt 20 krajů. Kraj = nomos (řec., pl. nomoi, čes. nom. pl. nomy) měl i širší náplň, totiž znamenal i zákon. Každý nom měl svůj název podle zvířete či boha. Toto označení bylo užíváno i v úředních listinách i v době válek (srovnej heraldika). V čele nómu stál nomarcha (nom. sg. nomarchos) jako zástupce faraóna v kraji. Často pocházel z místní šlechty a proto není divu, že prosazoval svojí rodinu. Takto vzniká první dědičná úřednická šlechta. Nikdy však nevznikla taková kastovní společnost jako třeba v Indii. Velmi důležitými úředníky byli písaři, schopní a vzdělaní lidé, u nichž nezáleželo na urozenosti.

Nejpočetnější skupinou obyvatelstva byli rolníci (feláhové). Platili naturální daně (v té době peníze neexistovaly). Měli také povinnosti pracovat na stavbách a vojenskou povinnost.

Egypt byl typickou občinovou společností asijského typu, kdy se povinnosti zásadně uplatňovaly vůči celé obci.

Otroků bylo tehdy velmi málo. Jednak se tolik neválčilo a navíc zpočátku se zajatci zabíjeli. Otroci byli majetkem chrámu. Soukromí otrokáři neexistovali.
 

Zánik Staré říše líčí Laydenský [lajdenský] papyrus. Za sedmé a osmé dynastie dochází k úpadku země a rozpadu Staré říše po smrti Pepiho II. Hladové bouře, drancování pohřebišť a královských hrobek, nájezdy cizích kmenů do Egypta a obsazování úrodné země Východní Delty asijskými kočovníky jsou doklady všeobecné bídy, která tehdy Egypt zachvátila. Všeobecný úpadek dokládá i fakt, že sedmá dynastie trvala jen 70 dní a osmá dynastie asi 20 let.

Během deváté a desáté dynastie se opět v rychlém sledu vystřídalo několik panovníků za sebou, aniž by se jim však podařilo sjednotit zemi. Sídelním městem se stal Nennisut (řec. Herakleopolis). Zakladatel 9. dynastie Achtoj ovládl jen oblast Středního Egypta a jeho nástupci postupně připojili oblasti Delty ke svému království. Do Horního Egypta se jim však svou moc již rozšířit nepodařilo. Vládcové Théb (egyptsky Vésetu - 11. dynastie) se jim postavili na odpor a sami zahájili boj za znovusjednocení země. Úspěšně jej dokončil pátý král 11. dynastie Mentuhotep II., který nakonec zlomil i moc tzv. herakleopolského království na severu země asi v roce 2040 př.n.l. Mentuhotep II. je obnovitelem egyptské celistvosti a zakladatelem Střední říše.
 

Po opětném sjednocení Egypta se stal hlavním městem Véset.

Archeologickými a písemnými prameny tohoto období jsou chrámy božstev a skalní hroby nomarchů, písemné prameny různého druhu - skalní nápisy a stély, které po sobě zanechaly obchodní nebo vojenské výpravy na území Egypta, Núbie a Přední Asie. Významné jsou i texty správního charakteru (Kahúnské a Reisnerovy papyry) i literární díla, jako např. různá "naučení králů" (např. Naučení Amenemheta I. jeho synovi Senvosretovi I.) a povídky, např. Povídka o Sinuhetovi. Sinuhet byl dvořanem krále Senvosreta I., který upadl v nemilost a musel z Egypta utéct kolem roku 1900 př.n.l. Snad jde o autobiografický příběh. Je také považován za nejstaršího známého spisovatele krásné literatury o Egyptě). Román Voltariho se odehrává ve 14. století. (román: Egypťan Sinuhet)
 

Novým sjednotitelem Egypta byl kolem roku 2040 př.n.l. Mentuhotep II., který zajistil hranice země, obnovil obchodní spojení s Byblem, odkud se dováželo dřevo na stavbu lodí, a zahájil rozsáhlou stavební činnost v údolí Dér el-Bahrí (později se zde budují hrobky panovníků Nové říše). Za vlády jeho syna Mentuhotepa III. se upevnila hospodářská a politická situace v zemi. V osmém roce jeho vlády byl vyslán úředník Henunu s početnou výpravou do Puntu, ležícího snad na východoafrickém (somálském) pobřeží, odkud Egypťané dováželi pryskyřice, oleje a masti, koření, exotická zvířata a jiné zboží.
 

Vezír posledního panovníka 11. dynastie, Mentuhotepa IV., Amenemhet, který nepocházel z královského rodu, založil roku 1991 př.n.l. novou, 12. dynastii. Jejím panovníkům se podařilo vybudovat silný, centralizovaný stát a přivést Egypt k druhému období velkého rozkvětu. Amenemhet I. se při nástupu na trůn opíral o pomoc některých místních vládců - nomů, a založil nové hlavní město Ictavea, jižně od Memfidy. Na severu země začal se stavbou rozsáhlého systému pohraničních pevností, zvaného Vládcovy zdi, který měl zajistit snadný a bezpečný přístup k nalezištím mědi a tyrkysu na Sinaji a zamezit pronikání Asijců do Egypta. Uspořádal četná tažení proti libyjským kmenům a Núbii, kde také začal se stavbou pevností, které měly umožnit přístup ke zlatým dolům v Núbii. Roku 1971 př.n.l. zavedl Amenemhet I. instituci spoluvládce, která měla zaručit plynulost při přechodu vlády. Tato instituce se osvědčila již brzy po svém zavedení, když byl Amenemhet první zavražděn při harémové vzpouře, a proto byl také v platnosti po celou dobu trvání Střední říše. Jeho nástupci Senvosretovi I. se podařilo dokončit kolonizaci Núbie, takže egyptský vliv sahal až za třetí katarakt.

V následujícím období, za vlády Amenemheta II., se rozvíjel čilý obchod s Puntem, Přední Asií a Krétou. Z této doby pochází významný poklad, tzv. poklad z Tódu, který byl nalezen v základech Moncova chrámu v Tódu u Théb a je považován za dar ze Sýrie (obsahoval čtyři měděné schránky s drahými kovy a polodrahokamy).

Za mírové vlády Senvosreta II. se do popředí zájmu dostala oblast Fajjúmu - největší egyptské oázy, ležící v proláklině v Libyjské poušti. Z velké části ji tvořilo jezero spojené s Nilem přítokem s četnými hrázemi a systémem umělých zavodňovacích kanálů vybudovaných Senvosretem II. Byl tedy opuštěn systém přirozeného zavlažování praktikovaný ve Staré říši. Byly tak získány obrovské plochy nové úrodné půdy a z fajjúmské močálovité krajiny se stala nejvýznamnější zemědělská oblast Egypta.

Panovník Senvosret III. (vládl v 19. stol. př.n.l.) provedl významné reformy v oblasti správy státu - omezil moc nomarchů a jejich rodin a začal spravovat nomy centrálně ze své rezidence prostřednictvím tří zvláštních kanceláří, které přímo řídil vezír. Senvosret III. dále upevnil egyptské panství v Núbii a Palestině a dal prokopat žulovým masívem prvního kataraktu 8 metrů hluboký průplav, který umožnil velkým obchodním a vojenským lodím průjezd do Núbie, a tím rychlejší zásobování tamnějších egyptských pevností.

Poslední panovníci 12. dynastie dále zvelebovali oblast Fajjúmu (obilnice Egypta), a zvláště Amenemhet III. zde završil rozsáhlé stavební dílo Střední říše. Po smrti Amenemheta IV., který nezanechal mužského potomka, se ujala vlády jeho sestra Sobeknofru - první žena na faraónském trůnu. Používala panovnickou titulaturu a vládla území od Delty až ke 2. kataraktu.
 

Přestože došlo k sjednocení země a panovníci, počínaje Amenemhetem I., obnovovali panovníkovu prestiž, nomarchové měli nadále značná privilegia. Vládli neomezeně svým krajům a hromadili majetek. Radikální změnu přinesla až vláda Senvosreta III. a jeho administrativní reforma, která zlomila tradici mocných rodů správců Elefantíni (správní oblast ve Fajjúmu), Zaječího a Antilopího nomu. Byly zrušeny dědičné úřady. Reforma Senvosreta III. značně zvýhodnila střední vrstvy obyvatelstva, zvláště úředníky a řemeslníky, byly zakládány vesnice v čele se starosty odpovědnými za placení daní a užívání půdy.

Charakteristickým rysem společenského vývoje ve Střední říši byl neustálý růst počtu otroků cizího původu (zvláště asijského), kteří se dostávali do Egypta buď jako váleční zajatci nebo přímo prostřednictvím obchodu s otroky. V Egyptě je získávali darem od krále nebo si je kupovali i příslušníci zvýhodněné střední vrstvy.
 

Prameny tohoto období jsou hrobky panovníků 13. dynastie, svatyně, sídliště a pohřebiště v Tell et-Dabě (rezidence Hyksósů). Důležitými písemnými prameny jsou dvě stély z Amonova chrámu v Karnaku s líčením osvobozovacích bojů. Karnacký seznam, Turínský papyrus a výpisky z Manehta. Jediné souvislé líčení vpádu Hyksósů se zachovalo u Josepha Flavia z 1. stol. n.l.
 

13. dynastie vládla ještě na území Ictaveje. Státní moc postupně slábla a území Egypta se zmenšovalo.

Moc nomarchů v provinciích, kterou zlomil už Senvosret III., se však tentokrát přes značné oslabení panovníkovy moci neobnovila. Politickou moc získali naopak hornoegyptský a dolnoegyptský vezír a jejich rodiny (dříve jednotný vezírův úřad byl rozdělen).

Bezpečnostní linie ve Východní Deltě, vymezená řetězem pevností ("Vládcovy zdi"), se za 13. dynastie stala nespolehlivou. Do země stále více pronikaly západosemitské kočovné kmeny a usazovaly se především ve Východní Deltě, kde uctívaly svého boha Baala, kterého ztotožnily s egyptským Sutechem, a zřídily mu kultovní centrum, v pozdější Hyksóské rezidenci Avarisu (egyptsky Hatvoret).

Rezidencí dynastie zůstala Ictaveji. Mezi tím se však většina nomů osamostatnila pod vládou cizích správců (14. dynastie) a vládci 13. dynastie museli ustoupit do Horního Egypta.

V 1. pol. 17. stol. př.n.l. do Egypta pronikla vlna středoasijských přistěhovalců. Egypťané označili přistěhovalce titulem beduínských náčelníků hekau-chasut, "vládci cizích zemí", který antičtí autoři přepisovali jako hyksós. Pomocí nových zbraní a účinné vojenské taktiky (válečné vozy tažené koňmi, složené luky většího dostřelu a průraznosti, bronzové meče) ovládli celou Deltu a založili v Avarisu vlastní dynastie. V Horním Egyptě si udrželi relativní nezávislost thébští vládci. Nejvýznamnějšími hyksóskými panovníky byli Chajan a Apopi. V této době opět kvetly obchodní styky se zahraničím: Chajanovo jméno je doloženo na předmětech nalezených nejen v Horním Egyptě, ale také v Knóssu a Malé Asii.

Za jižní hranicí se mezitím vytvořilo samostatné núbijské království, které sice uznávalo hyksóskou nadvládu v Egyptě, ale zároveň poskytovalo thébským vládcům vojáky.

Thébští (vésetští) vládci, kteří se ve své funkci často střídali, měli jen lokální význam, i když se jejich území rozkládalo mezi Abydem a Elefantínou. Přibližně od roku 1640 př.n.l. začali tito vládci (17. dynastie) užívat faraónskou titulaturu. Za svůj politický vzor si vybrali thébské vládce 11. a 13. dynastie. Brzy zahájili boje s hyksóským panovníkem Apopim, v nichž Sekenjeme padl, jak dokazují smrtelná zranění na jeho mumii. V úspěšných osvobozovacích bojích pokračoval jeho syn Kamose. Tehdy se nepodařilo Apopimu dohodnout se s Núbijci, aby vytvořili druhou frontu a napadli Egypt z jihu. Kamose naopak uspořádal tažení do Núbie. Když Hyksósové nebyli z Egypta ještě úplně vypuzeni, zanechal svému bratru Ahmosovi území, které sahalo až k Fajjúmu. Byl to právě Ahmoset, kdo dosáhl konečného vítězství nad Hyksósy. Sjednotil Egypt a založil novou, 18. dynastii.
 

Toto období je bohaté na písemné prameny (chrámové nápisy z Vésetu), El Amarnský archiv (rozsáhlý soubor korespondence Amenhotepa III. a IV. s Babylónií), Harrisův papyrus (dnes v Britském muzeu) atd.

Z archeologických pramenů jsou to zvláště hroby faraónů v tzv. Údolí králů a manželek ramessovských faraónů v Údolí královen.
 

Ahmose, zakladatel této dynastie a první panovník Nové říše, rozhodl o definitivní porážce Hyksósů, když dobyl Memfis i Avaris. Krátce na to obsadil zbytek Delty a ovládl Sinaj a Dolní Núbii. Opět získané núbijské území se zlatými doly, mělo pro Egypt velký hospodářský význam. Núbie byla opět kontrolována soustavou egyptských pevností a byla tu zavedena přísná správa v čele s místokrálem, který měl značnou pravomoc, neboť mohl v Núbii rozhodovat prakticky samostatně.

Po sjednocení země se Ahmose snažil vytvořit novu ústřední správu. Opíral se o novou úřednickou vrstvu. Správním centrem země a sídlem vezíra byly Théby, které byly navíc náboženským centrem (uctívání boha Amona). Po Ahmosovi nastupuje jeho syn Amenhotep I. Za jeho vlády dochází ke značnému kulturnímu rozmachu. Tento panovník se obklopil umělci, staviteli a učenci. Jeho stavitel Ineni vybral pro panovníkovu hrobku nové místo ve skalách v západních Thébách, v tzv. Údolí králů.

Zcela novou epochu v zahraniční politice zahájil Thutmose I. Zřídil v Horní Núbii novou provincii (až ke třetímu kataraktu), upevnil egyptské panství v Přední Asii a při svém tažení překročil dokonce Eufrat. V této době opět rostla úloha Memfidy (byla zde soustředěna vojenská moc).

Po smrti Thutmose II. se ujala vlády jeho energická a cílevědomá manželka královna Hatšepsut (sestra Thutmose II., vládla od roku 1489). Tato žena přijala dosud výhradně mužskou úlohu faraóna. Začala používat panovnickou titulaturu a dala se znázorňovat jako muž. Dobyvatelskou politiku svých předků však nahradila důslednou mírovou politikou. Válečná tažení vystřídaly obchodní výpravy do Puntu a na Krétu. Tuto politiku se královně dařilo prosazovat díky velice schopným osobnostem (Amonův velekněz Hapuseneb, stavitel Senenmut, vezír Veseramon, správce pokladu Nehsi), jimž se za to dostalo královských privilegií. Královna si dala postavit velkolepý zádušní chrám v Dér el-Bahrí se zdobenými kaplemi bohů (stavitel Senenmut).

Jejím nástupcem se stal její nevlastní syn Thutmose III. (vojevůdce), který byl 22 let jejím spoluvládcem. I mrtvou královnu nenáviděl a nechal ve všech chrámech stesávat její jméno a odstraňovat památky na její vládu, během níž Egypt ztratil Sýrii a část Palestiny. Již v roce 1468 př.n.l. (ve stejném roce zemřela i Hatšepsut) uspořádal do této oblasti vojenské tažení.

Na asijském území zavedl Thutmose III. přísnou správu v čele se "správcem severních zemí". Núbii, která dodávala zvlášť zlato a vojáky ovládl Egypt až ke čtvrtému kataraktu (až k hranicím Súdánu). Thutmose III. se často zdržoval ve vojenské Memfidě, častěji než v hlavním městě Thébách. Vybudoval profesionální armádu a podporoval obchodní styky s cizinou. Po jeho smrti nastává pozvolný úpadek.

Po Amonhotepovi II., který krutě potlačil vzpouru v Asii, vládl jeho syn Thutmose IV. Ten potvrdil mírovou smlouvu s Mitanni politickým sňatkem s dcerou mitannského krále Artatami a dalšími politicky motivovanými sňatky. Tyto sňatky byly v 18. dynastii časté. Asijské princezny byly však pouze vedlejšími manželkami. Hlavními královnami byly nadále Egypťanky.

Amenhotep III., který vládl s vydatnou pomocí své manželky Teje, uzavřel několik politických sňatků s mitannskými a babylónskými princeznami. Amenhotep IV. (syn Teje a A.III.) provedl radikální rozsáhlou reformu náboženství, správy a umění (vládl jen 17 let).

Začal prosazovat uctívání boha Atona, kterého zpočátku chápal jako personifikaci slunečního boha Rea. Tomuto bohu přisuzoval význam jediného stvořitele (ale již dříve byl uctíván za Thutmose IV. a Amenhotepa III., ale neměl tento význam). Aton nahradil Amona v úloze státního boha. Náboženskou reformu současně provázela i reforma v umění: byl zaveden nový až naturalistický styl (reliéfová a sochařská výzdoba Atónova chrámu v Karnaku).

Faraon se obklopil novým úřednictvem, které pocházelo z nižších vrstev. V 6. roce vlády panovník sice založil nové sídelní město a Atónovo kulturní centrum Achetaton ("Atonův obzor") v dnešní el-Amarně. Avšak státní správa z velké části nadále sídlila v Memfidě a Thébách. Zároveň změnil svoje jméno na Achnaton ("Prospěšný Atonovi") a dal odstraňovat jména ostatních bohů v chrámech a archivech. Zavedl monotheismus boha Atona (proto byl také zván král - kacíř).

Aton zosobňoval především život, světlo a lásku. Své vyznání slunečnímu bohu sám literárně zpracoval v podobě Chvalozpěvu na Atona. Jeho hlavní manželkou a stoupenkyní byla Neferiti. Po smrti Achnatona a jeho syna nastoupil na trůn mladičký Tutanchaton (snad bratr Achnatonova syna), ale za něho vládl Tejin příbuzný Aje. Za krátké vlády tohoto panovníka, tentokrát již přejmenovaného na Tutanchamón, končí tzv. Amarnské období a bůh Atón ztrácí význam. V roce 1922 byl objeven nevyloupený Tutanchamonův hrob v Údolí králů Angličanem Carterem.

Když se mladé vdově po Tutanchamonovi nepodařilo uskutečnit zamýšlený sňatek se synem chetitského panovníka (princ byl cestou do Egypta zavražděn), převzal vládu velekněz Aje (nepocházel ale z žádné dynastie), kterého podporoval vysoký vojenský důstojník Haremheb. Protože Aje neměl mužského potomka, určil za svého nástupce velitele vojska Haremheba. Tento panovník vydal soubor nařízení (Haremhebovy zákony), která měla zabránit korupci, a stanovil přesné tresty viníkům. Za své vlády byl nucen bojovat s Chetity.
 

Za svého nástupce si Haremheb vybral osvědčeného důstojníka Paramesseho, kterého jmenoval vezírem. V roce 1306 př.n.l. nastoupil na trůn jako Ramesse I. a založil 19. dynastii. Za jeho vlády bylo odstraňováno jméno "kacířského krále". Výrazněji se do dějin zapsal jeho syn Setchi I.

Jeho syn Ramesse II., který vládl 66 let, byl snad nejslavnějším panovníkem. Za jeho vlády byla osídlena nová rezidence ležící snad na místě bývalého Avarisu Pi-Ramesse ("Ramessovo město"). Sem se z Memfidy přestěhoval královský dvůr a státní správa. Za válečných tažení do Asie získal území sahající až k Ugaritu. Proti němu vystoupil chetitský král Muvatališ. V roce 1285(6) př.n.l. došlo ke slavné bitvě u města Kadeše na Orontu v níž se Ramessovi II. nakonec podařilo odvrátit hrozící porážku. Musel však ukončit tažení. Byla nastolena mírová smlouva Egypta s Chetity v roce 1270 př.n.l. chetitským králem Chatušilišem III. Obě mocnosti se zřekly použití zbraní proti sobě. Chatušiliš III. vykonal státní návštěvu v Ramessově městě. Ramesse II. uzavřel politický sňatek s chetitskou princeznou a rozšířil západní a jižní hranici země.

Další panovník Merenptah opět přesídlil do Memfidy a dodržoval mírovou smlouvu s Chetity. Objevuje se však nové nebezpeční po zániku Novobabylónské a Středoasyrské říše.
 

Již v Amarnské době dosáhly východního Středomoří Šerdenové (často vstupovali do egyptských služeb jako vojáci). Po nich přicházejí další mořské národy, mezi nimiž byly národy: Šekleš, Luka, Turša a další. V roce 1219 př.n.l. se spojily s libyjskými kmeny a napadly Egypt. V západní Deltě byly poraženy. Vítězství je zaznamenáno na zachované stéle.
 

Původ zakladatele 20. dynastie Setnachta není znám. Všichni jeho nástupci však užívali jména Ramesse. Jeho syn Ramesse III. je posledním velkým panovníkem Nové říše. Ještě byl schopen odrazit útok Libyjců a mořských národů v rozhodující bitvě v Deltě. Král byl zavražděn, ale legitimnímu nástupci se podařilo ujmout se vlády. Viníků bylo dovoleno spáchat sebevraždu (ale jen vysokým úředníkům, zatímco ostatním za trest uřízli uši a nos).

Ramesse IV. dal sepsat manifest, tzv. Velký Harrisův papyrus, v němž potvrdil dary, které jeho otec věnoval chrámům.

Za dlouhé vlády Ramesse IX. došlo k vylupování hrobek v thébské nekropoli a při soudních procesech, jejichž záznamy se dochovaly na papyrech, vycházela najevo korupce i nejvyšších státních úředníků.

Za Ramesse X. pokračovaly opět stávky řemeslníků a slábla moc krále a vezíra, zatímco Amonův velekněz a núbijský místokrál se stále více osamostatňovali. Egypt ztratil jednotné vedení a kolem roku 1090 př.n.l. vypukl v zemi hladomor a občanská válka.
 

Postavení faraóna bylo teoreticky absolutní. Pečlivě si vybírali úředníky. Neexistovala rodová šlechta. Administrativní správa fungovala dobře. Nomarchové byli loajální. Starostové měst a obcí odpovídali za daně, odvody do armády a podobně. Amenhotep III. zavedl dva vezíry, jejichž sídla byla v Memfisu a ve Vésetu. V okrajových oblastech vládl místokrál. Kromě místokrálů v asijských državách byli u moci domácí loutkové vlády a synové těchto vládců byli jako rukojmí posíláni do Egypta na výchovu. V závěru Nové říše má velký vliv tělesná stráž rekrutovaná z cizinců (Libyjci). Hospodářský život je organizován na chrámových velkostatcích.
 

Jako prameny tohoto období kromě královských nápisů a hospodářských záznamů existují také literární díla, zejména mimoegyptská (asyrská, novobabylónská a perská) a rovněž údaje Starého Zákona. Části Manehtových řecky psaných dějin Egypta a zprávy antických autorů (Herodotos a Diodor Sicilský).

V tomto období se vystřídala menší skupina dynastií od 21. do 26. dynastie, tj. do roku 525. Ostatní dynastie existují již v období chaosu.
 

Ještě za vlády Ramesse XI. došlo k faktickému rozdělení Egypta na dvě samostatná území spojená jen formálně osobou panovníka. Po Ramessovi XI. nastoupil jeho zeť, zakladatel 21. dynastie. Panovníci této dynastie sídlí ve východní Deltě ve městě Tanis (egypt. Džanet). Vztah mezi 21. dynastií a thébskými velekněžími byl mírový. Tato dynastie udržuje jednotu země. Z šesti panovníků je zajímavý Siamon. Díky němu se podařilo zachovat všechny tělesné pozůstatky panovníků Nové říše. Nechal je převést z jednotlivých hrobek do tajné skrýše v Tal el-Bahrí. Tato komora přežila do konce 19. stol., kdy byla objevena.
 

Tyto dynastie jsou ve znamení vlády libyjských panovníků. Významným panovníkem z 22. dynastie byl Šešonka, který upevnil centrální moc a tažením do Núbie a Palestiny posílil zahraniční obchod Egypta a obnovil tradiční styky s Byblem. Je o něm zmínka i v Bibli - byl tchánem Šalamounovým. Už na konci vlády 24. dynastie se prosazují další cizinci - Núbijci. Núbie byla tradiční kolonií Egypta, ale v době úpadku se osamostatnila. Centrem núbijských panovníků byla Napata. Núbijci získali ve válkách s Libyjci kontrolu nad Egyptem.
 

Tato dynastie je núbijská. Vznikla federace napatského království a Egypta. Jedním ze zakladatelů této dynastie byl faraón Šabaka, který obsadil opět celý Egypt a zbavil moci místní dynastie v Deltě. V této době se Egypt dostává do zájmové sféry asijských kultur (v Mezopotámii vzniká Novoasyrská říše). Během 7.stol. př.n.l. útočí Asyřané na Egypt a v roce 671 př.n.l. dobyl asyrský vládce Assarhoddon Memfis a obsadil Dolní Egypt.

Núbijští faraóni byli zatlačeni do Horního Egypta. V roce 667(6) př.n.l. obsadil asyrský král Aššurbanipal znovu celý Egypt včetně Théb. Núbijci se už nikdy nedostali zpět na sever. V roce 664 př.n.l. se núbijský vládce Tanutamon znovu pokusil dobýt Egypt, ale o rok později byli Núbijci definitivně poraženi a vyhnáni z Egypta.

Núbijská civilizace však existovala ještě dlouho přes antiku. Od roku 300 př.n.l. bylo hlavním městem Núbie Meroe (5. katarakt). Tato merojská kultura a říše existovala ještě 1000 let do roku 350 n.l. Existovalo i merojské písmo odvozené z hieroglyfů.
 

Osmiletá asyrská okupace (671 - 663) postupně končila pod vlivem domácích nepokojů. Asyřané se snažili udržet vládu nad Egyptem dosazením loutkového vladaře Neka. Ten se však stal zakladatelem 26. dynastie a obnovitelem nové samostatnosti Egypta. 26. dynastie se nazývá dynastií sájskou, protože vládcové této dynastie sídlili v Sájích v Dolním Egyptě. Po smrti Neky byl dosazen jeho syn Psammte I. Ten využil oslabení Sýrie a s pomocí Řeků a Lýdie vyhnal Asyřany z Egypta. Během své vlády si podmanil Palestinu a část Sýrie.

Ahmose II. byl posledním velkým panovníkem samostatného Egypta. V době jeho smrti již táhlo proti Egyptu perské vojsko vedené Kambýsem (nástupce Kýra). Armáda Psammteka III. byla roku 525 v bitvě u Pelusia zničena a poslední sájský panovník v bitvě zahynul. Egypt se během krátké doby ocitl pod perskou nadvládou.
 

Peršané ovládali Egypt od roku 525 do roku 332. V letech 460 - 454 došlo k povstání proti Persii. Bylo podporované Athénami, ale bylo potlačeno.
 

Za 28. - 30. dynastie došlo k obnovení samostatnosti Egypta. Posledním faraónem této dynastie byla Nektanebose II. (v roce 342 př.n.l. byl poražen Peršany). V období 2. perské nadvlády je u moci 31. dynastie. Jsou to léta neustálých bojů a není proto divu, že navzdory účasti egyptských oddílů v perské armádě v bitvě u Issu vítali v roce 332 př.n.l. Egypťané Alexandra Makedonského jako osvoboditele země.

Po něm získávají Egypt Ptolemaiovci až do roku 30 př.n.l. Egypt přestal existoval jako nezávislý stát právě v tomto roce, protože umírá Kleopatra. Proto lze chápat období Ptolemaiovců jako vládu 32. dynastie. Přesto však už to není Egypt faraónů.