Mezopotámií nazýváme území v povodí středního a dolního (jižního) toku veletoků Eufratu a Tigridu, které se zhruba kryje s územím Iráku. Název pochází z řečtiny. Řekové však nazývali Mezopotámií (Mesopotamia, "Meziříčí", Potomai = řeky) jen území mezi středními toky obou řek, tedy bez jižní části, Babylónie.

Na severu a severovýchodě oddělovala Mezopotámii arménská a íránská pohoří od Arménie a Íránu. Odtud napadaly Mezopotámii horské kmeny. Průsmyky těchto pohoří procházely však také obchodní cesty, jimiž se dovážely zejména kovy.

Na jihu Mezopotámie, Perským zálivem, procházel obchod s Indií. Někteří badatelé soudí, že Perský záliv zasahoval ve starověku hluboko do vnitrozemí, takže např. Eridu, které je dnes vzdáleno 150 km od jeho břehu, leželo přímo u moře. Nové výzkumy ukazují, že tato teorie nemusí být správná a že poloha Perského zálivu byla snad ve starověku přibližně stejná jako dnes.

Na východ od jižní Mezopotámie, za pohořím Zagros, ležel při Perském zálivu Elam.

Na západě odděluje řeka Eufrat Mezopotámii od syrských a arabských stepí, odkud pronikaly do země kočovné semitské kmeny.

Se Sýrií byla Mezopotámie spojena bezpečnými obchodními cestami. Sýrie, která byla ve starověku křižovatkou obchodních cest spojujících Mezopotámii, Malou Asii, Středomoří a za příznivých okolností i Írán, měla pro Mezopotámii klíčový význam. Celé mezopotamské dějiny tedy provází zápas o její ovládnutí.

Od severovýchodu k jihovýchodu protékají Mezopotámií řeky Eufrat (arabsky Furád), a Tigris (Tidžlid), které pramení v arménských horách a ústí v Perském zálivu. Eufrat je delší (2 700 km) a o něco vodnatější. Tigris měří 1 900 km (Eufrat je blíž k Evropě).
 

Severní a jižní část Mezopotámie se od sebe liší geografickými i klimatickými podmínkami a také jejich historický vývoj je odlišný. Podle Babylónu, který byl asi od 19. stol. př.n.l. jejím hlavním městem, se jižní část nazývá Babylónie. Severní část se nazývá Asýrie, podle Aššuru, který byl nejstarším městem severu.

Babylónie se rozkládala od dnešního Bagdádu na severu až k Perskému zálivu na jihu. Severní část tohoto území se nazývá v klínopisných textech Akkat, podle nejstarší semitské říše v Mezopotámii, jež zde vznikla. Jižní část je nazývána Sumer podle obyvatelstva, které zde sídlilo a od něhož pocházejí nejstarší písemné památky.

Babylónie je aluviální pláň s horkým a suchým podnebím a malým množstvím srážek. Vznik a rozvoj zemědělské civilizace byly závislé na zvládnutí a využití každoročních záplav Eufratu a Tigridu. Podzimní deště a jarní tání sněhu v arménských pohoří zvyšují hladinu obou řek. Na jaře se v době tání obě řeky rozvodní, v dubnu a květnu dosáhne záplava Babylónii, v červnu začne voda opadat a nejnižší hladinu mají řeky v září a v říjnu. Pole se osívala v listopadu a v prosinci. V době záplav bylo již obilí vzrostlé a muselo se chránit před zatopením. Současně bylo nutné zadržet vodu pro dobu sucha. Obojí plnila soustava kanálů, nádrží a odvodňovacích drenáží.

Tím, že záplava přicházela až pozdě na jaře, byla půda vystavena dlouhým vedrům a rychlým vypařováním vody se zvětšovalo procento soli v půdě. Tato salinnizace zmenšovala rozlohu obdělávané půdy, což mělo vážné důsledky pro vývoj jednotlivých oblastí Babylónie.

Asýrie je náhorní plošina, která se rozkládá na sever od Bagdádu až k podhůří Arménských hor. Horské oblasti se střídají s úrodnými údolími podél Tigridu. Asýrie má mírné podnebí s dostatečným množstvím srážek, takže umělé zavlažování nebylo nezbytnou podmínkou rozvoje zemědělství.
 

Nejdůležitějšími plodinami mezopotamského zemědělství byly obiloviny a to zejména ječmen, menší význam mělo pěstování pšenice a prosa. Hodně se pěstovaly olejnaté rostliny, především sezam, v Asýrii se dařilo i olivám. Vyspělé bylo zahradnictví. Prvořadý význam pro Babylónii měla datlová palma, pro Asýrii vinná réva.

Díky množství a bohatství pastvin se rozvinulo v Mezopotámii dobytkářství. Nejrozšířenější byl chov ovcí a koz, které byly chovány pro maso a mléko, ale také pro vlnu a srst. Chov skotu měl malý význam, chovala se především prasata. Jako jezdeckých a nákladních zvířat se užívalo mezků a oslů. Kolem roku 1600 př.n.l. se rozšířil chov koní, kteří sloužili při válečných taženích jako jezdecká zvířata.

Velký význam měl i rybolov.

Jižní Mezopotámie je země chudá na nerostné suroviny. Kámen, dřevo, vhodné pro výrobu a kovy se nevyskytují vůbec a musely se vždy dovážet. Obyvatelé jižní Mezopotámie je nahrazovali všestranným využitím hlíny a rákosu.

Nedostatek surovin byl příčinnou rozvoje dálkového obchodu. Pro přepravu zboží bylo užíváno řek a kanálů, o bezpečnost obchodních cest na souši pečoval stát.

Historický vývoj Mezopotámie silně ovlivnila nechráněnost hranic, která umožňovala snadné invaze horských a kočovných kmenů, a nedostatek nerostných surovin, který si vynutil styk s okolními zeměmi formou kořistních výprav, obchodu i expanze.
 

1. Prameny ke studiu politických dějin:

• seznamy datovacích formulí jednotlivých let
• seznamy jmen vysokých asyrských úředníků (limů), podle nichž označovali Asyřané jednotlivé roky
• seznamy panovníků a dynastií, které obsahují jména vládců, délku jejich vlády a jejich sídelní města
• kroniky, které popisují rok po roce války a události, jež se týkají vládců a jejich rodin
• královské nápisy, které popisují a oslavují činy asyrských a babylónských vládců. Babylónské nápisy líčí pouze stavební činnost králů, asyrské vypisují kromě staveb všechny válečné úspěchy jednotlivých vládců.
• diplomatická korespondence a mezinárodní smlouvy
• babylónské astronomické deníky, které jako poznámky k pozorování planet uvádějí některé historické události - tzv. omina (sg. omen). Babylóňané a Asyřané věřili, že přírodní úkazy jsou spojeny s událostmi v soukromém i veřejném životě. Věřili, že stejný přírodní úkaz vždy doprovází stejnou historickou událost.

• účty, seznamy pozemků, inventáře, seznamy pracovníků a jejich odměn, seznamy dávek a poplatků aj.
• zákoníky (lépe soubory právních nařízení jednotlivých vládců)
• smlouvy mezi jednotlivci
• smlouvy mezi panovníkem a poddanými
• edikty, královské výnosy, které regulují život paláce a harémů, regulují placení dluhů a podmínky dlužního otroctví
• kudurru, tzv. hraniční kameny, na kterých byly zaznamenávány převody pozemků
• královská korespondence, dopisy, které posílal panovník svým úředníkům nebo úředníci panovníkovi. Jejich obsahem jsou správní, vojenské, hospodářské a právní záležitosti státu

Kolem roku 290 př.n.l. napsal babylónský kněz Béróssos řeckým jazykem spis Babyloniaca, dějiny Mezopotámie, které věnoval Antiochu I. Sótérovi. Toto dílo se nezachovalo a jsou známy pouze jeho úryvky, zachované u pozdějších autorů jako citace.

V 5.stol. př.n.l. procestoval Mezopotámii Hérodotos, ale jeho zprávy o mezopotamské minulosti mají blíže k legendě, než k historii. Totéž platí také o historických zprávách ostatních antických autorů.
 

Rozdílné ekologické podmínky v různých částech povodí Eufratu a Tigridu vedly k tomu, že také jejich pravěké dějiny jsou rozdílné. Potenciálně nesmírně úrodná Babylónie byla totiž ve své přírodní podobě ohromnou rovinou pokrytou vyschlým náplavovým bahnem a bažinami zarostlými rákosím. Její kultivace předpokládala již poměrně úroveň zemědělských znalostí, tím spíše, že zemědělské plodiny a domácí zvířata sem bylo nutno přivézt z oblastí, kde byl jejich přirozený domov. A tak osídlení Babylónie spadá teprve do doby kolem 5000 př.n.l., kdy členitější a výše položená část severní Mezopotámie již měla za sebou mnoho tisíc let pravěkého vývoje.

Ve středním neolitu se osídlení rozšířilo až na krajní mez, kde bylo ještě možné zemědělství založené na přirozených srážkách. V mladém neolitu (asi 5500 - 5200 př.n.l.) se v souvislosti s osidlováním stepních oblastí poprvé objevilo umělé zavlažování. Centrem vývoje už nebyly horské svahy a údolí Zagrosu, nýbrž okraje stepi severní Mezopotámie. Díky zavodňování a díky vyšlechtění výnosnějších druhů obilí a ochočení tura, dosáhlo zemědělství poprvé trvalých přebytků, takže se objevily předpoklady pro vznik specializace práce - řemesel.

Teprve od konce 6. tisíciletí př.n.l. (eneolit, asi 5200 - 3500 př.n.l.) pronikly zemědělské kultury do aluviální oblasti. Byla osídlena vlastní Babylónie a během neolitu se dostala do čela vývoje, který ve 4. tisíciletí př.n.l. vyústil ve vznik prvních měst.

Vyvrcholením pravěkého vývoje Mezopotámie byla kultura severoobeidská a jihoobeidská (mladý eneolit, asi 4300 - 3500 př.n.l.). Obě vznikly asi nezávisle na sobě z rozdílných kulturních a etnických složek. Vznikají první města jako výrobní a organizační centra, na nichž byly jiné okolní vesnice závislé ekonomicky, ne však ještě politicky.

Oblast budoucí Babylónie se octla definitivně v čele vývoje, zatímco budoucí Asýrie se dostala do druhořadého postavení.
 

V druhé čtvrtině 4. tisíciletí př.n.l. končí v Mezopotámii pozvolna obeidská kultura a je na jihu vystřídána kulturou uruckou. Pro tu je charakteristická nová keramika vyráběná na hrnčířském kruhu. Archeologicky znamená urucká kultura začátek starší doby bronzové.

Velkého rozkvětu městské civilizace dosáhla mladší urucká kultura. Z této doby pocházejí nejstarší písemné (piktografické) památky v Mezopotámii a vůbec ve světě.

Etnická příslušnost nositelů urucké kultury není bezpečně známa, je však pravděpodobné, že jimi byli již Sumerové.

V severní Mezopotámii navazuje na mladší severobeidskou kulturu období gaurské kultury.
 

V raně dynastickém období byl Sumer rozdělen na městské státy, které vznikly integrací predynastických měst a vesnic. První města, která vznikla již v době obeidské kultury, měla malou rozlohu a byla soustředěna na jihu Sumeru. V raně dynastickém období se města zvětšovala a začala vznikat i na severu. Město se stalo centrem státu a jako takové bylo obehnáno hradbami a vedle chrámu se objevila další centrální budova, palác.

Vedle mýtů a archeologických nálezů je jediným pramenem k tomuto období sumerský královský seznam, jehož kanonická verze byla sestavena až v mnohem pozdějším období písaři a knězi z Nipuru. Tento seznam vypočítává panovníky a dynastie až do nástupu Chamurabiho z Babylónu. Celé období je rozděleno na dobu před "potopou" a po "potopě". Před potopou vládlo pět měst a osm nebo deset králů s mytickou délkou vlády. Na konci tohoto období bohové vyhubili lidstvo potopou a ušetřili pouze vládce Šuruppaku, jemuž darovali nesmrtelnost. Vyprávění o potopě převzali Babylóňané, Asyřané, Židé a stalo se součástí i dalších starověkých mytologií. Prvním městem, které zahajuje období po potopě, je Kiš. Za vlády panovníků s Kiše byl Sumer částečně jednotný. Nejstarší formou politické organizace sumerských městských států byla primitivní demokracie. Nejvyšší autorita byla v rukou shromáždění všech obyvatel města, kteří rozhodovali o všech státních záležitostech. K provádění svých rozhodnutí volilo shromáždění úředníky. Z nich byl nejdůležitější ten, který byl nejvyšším knězem městského boha. Sídlil v chrámu a vedl chrámové hospodářství.

Základem chrámového hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov. Pěstovalo se obilí, datle a olejnaté rostliny. K chrámu náležely i specializované řemeslnické dílny. Vedle zpracování zemědělských produktů bylo nejrozvinutější tkalcovství. Bylo známo i kamenictví, kolářství, zlatotepectví, kovářství.

Půda náležela chrámu a byla rozdělena na tři části:

• Půda, kterou chrám obdělával ve vlastní režii.
• Půda určená k obživě příslušníků chrámového personálu, kteří ji obdělávali se svými rodinami.
• Půda, kterou chrám pronajímal za část sklizně.

Územní růst sumerských městských států a jejich zápas o hegemonii se vynutily novou formu politické organizace - monarchii. Politické funkce všeobecného shromáždění se soustředily v osobě vládce, který měl titul lugal nebo ensi. Nejdůležitějším garantem panovníkovy vlády bylo vojsko.

Ekonomickou funkcí panovníka bylo zabezpečit úrodu, a to jednak v rovině náboženské udržováním dobrého vztahu k bohům, jednak v rovině reálné tím, že pomocí administrativy udržoval kanály a rozděloval vodu. Byl nejvyšším soudcem a vrchním velitelem armády. Sídlil v paláci, který se stal významným redistribučním centrem. Palácové hospodářství bylo organizováno podle vzoru chrámového hospodářství.

Redistribuční mechanismus palácového hospodářství byl asi takový, že se ve skladištích v podobě naturálních dávek shromažďovaly výrobky všeho druhu a byly redistribuovány, znovu rozdělovány v podobě naturálních odměn především nevýrobním skupinám chrámového a palácového personálu - kněžím, úředníkům, písařům, věštcům, obchodníkům atd., ale také chrámovým řemeslníkům a vojákům. Redistribuce tak plnila zároveň úlohu vybírání daní a částečně i placení státní administrativy. Redistribučnímu systému vděčíme za četné hospodářské dokumenty: vyžadoval totiž přesnou evidenci dávek a přídělů, stavů zásob ve skladech, počtu obyvatel, kterým dávky příslušely atd.
 

V tomto období se upevnil systém městských států v čele se světskými panovníky. Vytvořilo se několik politických center (Kiš, Uruk, Ur), která spolu soupeřila o ovládnutí co největšího území.
 

V raně dynastickém období III byla ukončena institucionalizace království a královská moc definitivně nabyla despotického charakteru. Vznikla ideologie království, která se opírala o náboženství a vycházela z něj. Z této doby se nám zachoval archív města Lagaše, o jehož historii jsme tak dobře obeznámeni. Dobytím Lagaše Lugalzagesimi z Ummy končí raně dynastické období.
 

Vytvoření států bylo důsledkem mnoha faktorů:

• Intenzivní využití půdy.
• Rozvoj specializovaného řemesla.
• Růst měst a vytváření redistribučních center.

Již v raně dynastickém období se stěhovaly do jižní Mezopotámie polokočovné semitské kmeny ze západních pouští. Ty postupně přecházely k usedlému životu a přijímaly sumerskou civilizaci. Nejvíce Semitů se usídlilo v severní části jižní Mezopotámie. Kolem roku 2340 př.n.l. se zmocnil vlády v Kiši semitský úředník kišského panovníka Ur-Zababy a po svém nástupu na trůn přijal jméno Sargon (akkadsky Šarrum-kínum, tj. pravý král). Sargon si vystavěl nové hlavní město Akkad.

Když Sargon upevnil své pozice na severu, obrátil se proti jižním městům. Postupně se stal jediným vládcem Sumeru a Akkadu. Vedl úspěšné války v Sýrii a pronikl až na středomořské pobřeží. Přičítá se mu i dobytí Malé Asie, avšak žádné z území dobytých za hranicemi Mezopotámie se nestalo trvalou součástí říše. Rozsáhlými opatřeními se snažil o centralizaci země. Jeho synové Rimuš a Maništusu zahynuli jako oběti palácových převratů. Čtvrtým vládcem akkadské dynastie je Narámsín. Vedl mnoho válek, jimiž sice říši rozšířil, ale také vyčerpal a oslabil. Svá vítězství zobrazil na skalním reliéfu v Darband-í Gaur. Týž reliéf se opakuje na slavné stéle, která byla nalezena v Súsách. Na konci jeho vlády proti němu povstala sumerská a akkadská města. Po jeho smrti ohrožovaly Mezopotámii útoky kmenů z pohoří Zagros, syrských stepí a z Elamu. Země byla rozvrácena a nastalo období bezvládí.

V akkadském období získalo palácové hospodářství definitivní převahu nad hospodářstvím chrámu. Velký význam měl obchod.

Akkadská dynastie se jako první v mezopotamských dějinách pokusila vytvořit centralizovaný teritoriální stát. Akkadští panovníci dobyli sice rozsáhlých území, ale neuměli je ještě spravovat. Nedostatečně rozvinutá a nezkušená administrativa způsobila, že dobytá území se nestala trvalou součástí říše.
 

Nepokojů, ve kterých zanikla vláda akkadské dynastie, využil kmen Gutejců z pohoří Zagros, který ovládl jižní Mezopotámii. Gutejci ji ovšem neovládli celou a např. Lagaš měl samostatnou domácí dynastii.

Nejznámějším panovníkem tohoto období je lagašský vládce Gudea. Nápisy, které dal vytvořit, svědčí o rozvinutém dálkovém obchodu. Gudea dovážel na stavbu dřevo z Libanonu, kovy z Malé Asie a Íránu, kámen z jižního Íránu.

Roku 2116 př.n.l. vyhnal Utuchengal z Uruku (2116 - 2110 př.n.l.) Gutejce ze země, znovu sjednotil sumerská a akkadská města.
 

Urnammu, Utuchengalův guvernér v Uru, se zmocnil vlády nad Sumerem a Akkadem a založil dynastii, která byla podle sumerského královského seznamu 3. dynastií vládnoucí v Uru. Urnammu popsal ve svých nápisech přestavby chrámů v mnoha sumerských městech a budování četných kanálů. Jeho nejnádhernější stavbou byl třístupňový zikkurat boha Sína v Uru. Urnammuova stavební činnost dokazuje, že se mu podařilo obnovit hospodářskou prosperitu země a dálkový obchod. Svými zákony se snažil obnovit právní řád, rozrušený gutejskou nadvládou.

Jeho syn Šulgi zvětšil říši připojením Elamu a Asýrie.

Šulgi a po něm i jeho nástupci se nechali zbožšťovat a uctívat jako ochranná božstva země. Zbožštění urských vládců mělo patrně původ v rituálu "svaté svatby", která se slavila při novoročních slavnostech. Aktem svaté svatby získal panovník podíl na nesmrtelnosti a božství.

Během vlády následujících panovníků, Amarsína a Šusína, začali říši ohrožovat ozbrojené nájezdy amoritských kmenů ze syrských stepí. Nájezdy urychlily rozklad říše. Politickou krizi provázela krize hospodářská. Nakonec dobyli Ur Elamité a posledního panovníka Urnammuovy dynastie odvlekli do zajetí.

Urští panovníci navázali na centralizační pokus akkadských vládců a vytvořili jednotný stát, který byl spravován složitým administrativním aparátem, jehož hlavou byl panovník. Stát byl rozdělen na 40 správních okrsků v čele se správci, nazývanými ensi. Ti však byli jmenováni panovníkem.

Vládci 3. urské dynastie vlastnili rozsáhlé pozemky, kontrolovali i chrámové hospodářství a jmenovali nejvyšší chrámové úředníky.

Soudní protokoly a zákoník krále Urnammua dělí společnost na svobodné, na osoby později zvané muškénum a na otroky. Otroků nebylo mnoho a pracovali většinou jako služebníci a v menší míře jako řemeslníci.

Vládcové 3. dynastie z Uru ovládali stát s poměrně vysokým stupněm centralizace, s rozvinutým administrativním aparátem a s dobře fungujícím hospodářstvím. Zánikem této dynastie přestali Sumerové existovat jako politický útvar, ale jejich civilizační dědictví bylo přejímáno ve všech následujících obdobích mezopotamských dějin.
 

Po rozpadu urského státu se vytvořila na území jižní Mezopotámie řada městských států ovládaných panovníky amoritského původu, kteří mezi sebou zápasili o větší moc. Prvním panovníkem, jemuž se to podařilo, byl Išbierra z Isinu (2017 - 1985 př.n.l.), bývalý guvernér posledního urského krále. Isinští panovníci vládli v tradicích 3. urské dynastie a stabilizovali politický a hospodářský život území, které ovládali. Asi po sto letech začala hegemonii Isinu ohrožovat Larsa.

I vládcové z Larsy se totiž považovali za dědice 3. urské dynastie. Rímsín z Larsy dobyl roku 1817 př.n.l. Isin a ovládl celou jižní a střední Babylónii.

Na severu byl vážným soupeřem Larsy Babylón, kde vládla dynastie, jíž založil náčelník jednoho z amoritských kmenů, Sumuabum. Nejvýznamnějším vládcem první dynastie z Babylónu byl Chammurabi, Rímsínův současník a soupeř (1792 - 1750 př.n.l.).

Vedle Babylónu a Larsy existovalo ještě několik významných měst.

Elam byl východním sousedem Babylónie. Nejstarší politickou organizací Elamu byl systém městských států v čele s ensim, podle sumerského vzoru. Po rozpadu akkadské říše vládla v Elamu domácí dynastie se sídlem v Súsách, která zemi sjednotila. Na konci vlády 3. dynastie z Uru dobyli Elamité Ur a vyplenili i další sumerská města. Vztah Elamu k Babylónii a Asýrii byl vždy napjatý, přestože Elamité byli asyrsko-babylónskou kulturou stále ovlivňováni.

Mari byl významným státem, který se rozkládal při Eufratu na severozápad od Babylónie, na křižovatce obchodních cest z Mezopotámie do Sýrie. V době 3.dynastie z Uru byl Mari součástí urského státu. Na konci tohoto období ovládli Mari Amorité a dovedli je k největšímu rozkvětu. Archeologický výzkum prováděli Francouzi v letech 1933 - 1938.

Díky svým schopnostem se šestý panovník amoritské dynastie z Babylónu, Chammurabi, stal jediným vládcem celé Babylónie. V třicátém roce své vlády dobyl Larsu, v třicátém pátém roce porazil koalici Elamu, Ešnunny a Mari.

Země byla rozdělena na oblasti, které řídili panovníkem jmenovaní správci. Správce odpovídal za udržování kanálů a komunikací a za obdělávání královské půdy. Řídil i právní záležitosti celé oblasti. Oblasti byly dále děleny do okresů, které spravovali vždy dva úředníci podřízení správci.

Chammurabiho administrativa byla početná a specializovaná. Úředníci královské administrativy byli odkázáni na panovníkovy instrukce a nemohli rozhodovat bez jeho souhlasu. Tak si Chammurabi zajistil kontrolu všech státních záležitostí, ale administrativní aparát se stal příliš těžkopádným.

O právním řádu se dozvídáme z Chammurabiho zákoníku. Stéla objevená G. Jecquierem je vysoká 2,25 m. Zákoník je psán vytříbenou babylónskou akkadštinou, a to archaickým způsobem. Na vrcholu přední strany je zobrazen král stojící před bohem spravedlnosti Šamašem (= Slunce), sedícím na trůnu a předávajícím králi odznaky jeho moci. Reliéf je vysoký 65 cm. Následuje prolog, po něm hned zákony a nakonec epilog. Jednotlivé zákony nejsou číslovány ani jinak odlišeny. Ráz zákoníku je kasuistický, tedy vypočítává jednotlivé možné případy. Nezná ještě zásadní posuzování trestného činu. Zákony dělí obyvatelstvo do tří skupin, které odlišují svými právy a povinnostmi. První skupina je označena termínem awílum. Jde o příslušníky horních vrstev společnosti, které měly řadu privilegií. Příslušníci druhé skupiny jsou nazýváni muškénum. Jejich postavení bylo podřízené. Nejnižší skupinou obyvatelstva byli otroci. Jejich počet nebyl velký. Chammurabiho zákoník je v podstatě kompilací starších zákoníků, nejde o zásadní reformu vžitého právního systému. Setkáváme se tu však s podstatnou změnou v soudnictví v tom smyslu, že je Chammurabi odebral kněžím a vložil do rukou státních soudů.

Chetitský panovník Muršiliš I. roku 1594 př.n.l. dobyl a zpustošil Babylón. Když Chetité Babylónii opustili, zmocnili se vlády Kassité. Jejich hlavním městem zůstal Babylón.

Ve starobabylónském období se Semité definitivně stali vedoucí politickou silou v Mezopotámii a jejich jazyk postupně vytlačoval sumerštinu, která zůstala jen jazykem náboženských a literárních textů.
 

Ve staroasyrském období se vytvořil na území severní Mezopotámie stát - Asýrie. Nejstarší písemné zprávy o Asýrii pocházejí z nápisů panovníků akkadské dynastie a 3. urské dynastie. Urští panovníci vládli v Asýrii prostřednictvím místodržících. V době úpadku Urské říše za Ibbisína (2027 - 2003 př.n.l.) se ujala vlády v Asýrii domácí knížata, která sídlila v Aššuru. Za vlády panovníků této dynastie prožila Asýrie v 19. a počátkem 18. stol. př.n.l. první období ekonomického rozkvětu. Jedním z jeho projevů byl živý obchod s Malou Asií, který byl tak výnosný, že tam Asyřané zakládali "obchodní kolonie".

Střediskem těchto obchodních sídlišť bylo sídlo obchodníků v městě Kaneš. Tomuto středisku podléhala všechna ostatní. Promyšlená správa těchto obchodních osad, vybudovaná na základě hierarchie, umožnila řídit činnost asyrských kupců poměrně jednoduše směrnicemi, příkazy a rozhodnutími přímo s Ašuru.

Asyrští obchodníci měli zájem především na získání drahých kovů, zlata a stříbra. Předmětem importu do Malé Asie byly především různé druhy látek, dále vlna a kov. Asyrské obchodní kolonie ležící mimo hradby vlastního maloasijského střediska i jejich příslušníci požívali na maloasijském území práva exteritoriality. Měli své vlastní správní a soudní asyrské orgány, nezávislé na moci domorodých vládců. Nadřízenou instancí byly jen soudy města Ašuru.

Působení asyrských obchodníků v Malé Asii trvalo nejvýše jedno století.

Ve staroasyrském období se Asýrie poprvé stala politickou silou, která aktivně zasáhla do dějin Předního východu. V první části tohoto období prožila Asýrie hospodářský rozkvět, ale její vládcové byli politicky málo významní a jejich moc se omezovala pouze na Aššur. V druhé části vybudoval Šamši-Adad I. (1815 - 1782 př.n.l.) z Asýrie a významný stát. Šamši-Adad, stejně jako jeho současník Chammurabi, osobně řídil administrativní, ekonomické, diplomatické a vojenské záležitosti svého státu.

Po jeho smrti začalo dlouhé období úpadku Asýrie. Na krátkou dobu ovládl Asýrii Chammurabi, ale období babylónské nadvlády netrvalo dlouho. Někdy kolem roku 1650 př.n.l. začala ozbrojená expanze Churritů na jihozápad. Churrité se zmocnili Asýrie a pronikli až do Sýrie. Jejich expanze skončila sjednocením churritských kmenů a vznikem státu Mitanni.
 

První část tohoto období je ve znamení zápasu tří mocností - Egypta, Mitanni a Chetitů - o politické prvenství. Všechny se snažily především ovládnout Sýrii, která měla klíčový strategický i ekonomický význam. Stranou tohoto zápasu zůstávala Babylónie, jejíž kassitští vládcové zachovávali v podstatě neutralitu. Asýrie přestala existovat jako samostatný politický útvar a tvořila součást mitannského státu.

Druhé období se vyznačuje politickou pasivitou Egypta, naprostou převahou chetitské říše a úpadkem Mitanni, v jehož důsledku se obnovil samostatný asyrský stát a po zániku chetitské říše ve 13. stol. př.n.l. vyrostl v mocnou vojenskou říši.

Konec celého období je poznamenán ekonomickým a politickým rozvratem, který souvisel s příchodem aramejských a chaldejských kmenů do Mezopotámie a Sýrie.

Vznikl někdy ve 2. polovině 17. stol př.n.l. sjednocením churritských kmenů usazených v jižní Arménii, severní Mezopotámii a východní Sýrii. O počátcích a nejstarších dějinách tohoto státu nevíme takřka nic, zejména proto, že dosud nebylo objeveno mitannské hlavní město Vašukanni a jeho archivy. Pozdější dějiny Mitanni lze částečně rekonstruovat ze zpráv v chetitských, egyptských i babylónských pramenech.

Po úpadku chetitské říše se Mitanni stalo vedle Egypta nejmocnějším státem tehdejšího světa. V době svého největšího rozkvětu ovládl mitannský stát území od arménského jezera Van až ke střednímu Eufratu a od pohoří Zagros až k syrskému pobřeží.

Panovníci kassitské dynastie o velmocenského zápasu o Sýrii nezasahovali a za svoji neutralitu přijímali drahocenné dary. Snažili se především o vnitřní upevnění země a o obnovení centralizované Babylónie. To se podařilo v pol. 15. stol. př.n.l. králi Ulamburiášovi.

Vláda kassitské dynastie nebyla provázena žádným národnostním útlakem. Kassité naopak velmi rychle splynuli s domácím obyvatelstvem a bez výhrad přijali babylónskou kulturu a náboženství. Jejich vláda přinesla Babylónii dlouhé období míru, hospodářského a kulturního rozkvětu. V kassitském období byla písemně zachycena a do kanonizované podoby zpracována některá díla sumerské a babylónské literatury.

Největší politické a hospodářské stability dosáhla Babylónie za vlády panovníků Kadašman-Charbeho, Kurigalzua I., Kadašman- Enlila a Burnaburiáše II., kteří vládli přibližně v letech 1400 až 1347 př.n.l. Udržovali dobré styky s Egyptem za vlády Amenhotepa III. a IV.

V době vlády těchto kassitských panovníků probíhaly významné změny v politickomocenském uspořádání Předního východu. Mitannský stát byl narušen vnitřní krizí, která se projevila obdobím dynastických válek. Amenhotep IV. nevedl aktivní zahraniční politiku a Egypťané ztratili všechny své pozice v Sýrii. Přestali také podporovat Mitanni, které se stalo obětí Chetitů. Chetité obsadili severní Sýrii a ovládli řadu syrských států, které byly mitannskými nebo egyptskými vazaly. Mitanni ztratilo většinu svých území a s nimi i svůj politický význam.

Jedním z nejdůležitějších důsledků oslabení Mitanni bylo obnovení samostatnosti asyrského státu. Již první významný středoasyrský panovník Aššuruballit I. (1365 - 1330 př.n.l.) zahájil dlouhou řadu asyrsko-babylónských konfliktů. Roku 1235 př.n.l. asyrský král Tukultininurta I. (1244 - 1208 př.n.l.) porazil babylónského krále a dobyl Babylón. Ke konci Tukultininurtovy vlády v Asýrii, která byla vyčerpána množstvím válek, ekonomická a politická krize, vyústila v povstání, v němž byl panovník zabit.

Nejmocnějším panovníkem středoasyrského období byl Tiglatpilesar I. (1117 - 1078 př.n.l.). Řadou vítězných tažení si zabezpečil kontrolu nad všemi obchodními cestami. Nedostatek pramenů nám neumožňuje podrobně popsat a analyzovat strukturu asyrské říše. V tomto období byly položeny základy k administrativní a vojenské organizaci říše.
 

Po smrti Tiglatpilesara I. roku 1077 př.n.l. nastalo v Asýrii opět období úpadku. Panovníkům v 10. stol. př.n.l. se podařilo krizi překonat a Adadnirári II. (911 - 891 př.n.l.) zahájil vojenskou a ekonomickou expanzi. Uzavřel také mírovou smlouvu s Babylónií.

Adadniráriho nástupci pokračovali v budování říše. Zejména vnuk Aššurnasirpal II. byl velký schopný vojevůdce a administrátor. Jeho hlavním zájmem byla Sýrie. Syrská města sice nedobyl, ale vybral si od nich jednorázovou daň.

Aššurnasirpalův syn Salmanassar III. získal kontrolu nad celou Sýrií.

Po Salmanassarově smrti prožila Asýrie krátké období úpadku, ve kterém ztratila takřka všechna závislá území. Toto oslabení Asýrie umožnilo expanzi severnímu sousedu Asýrie, státu Urartu. Urartu se rozkládalo na území dnešní Arménie a východních částí Turecka. Už mezi rokem 1800 a rokem 1500 př.n.l. byla na území Urartu konfederace churritských kmenů z centrem kolem jezera Van, v asyrských pramenech nazývaná zemí Nairi. V 11. a 10. stol. př.n.l. se churritské kmeny sjednotily ve stát, který Asyřané nazývali Urartu. Panovník vládl despoticky a patřila mu největší část půdy. Základem urartského hospodářství bylo dobytkářství a zemědělství. V 8. stol. př.n.l. proniklo Urartu do severní Sýrie a podporovalo každou protiasyrskou koalici. Získalo také kontrolu nad obchodními cestami vedoucími do Asýrie, z čehož vyplynulo oslabení Asyřanů.

Z této těžké situace vyvedl Asýrii Tiglatpilesar III. (746 - 727 př.n.l.). Úspěšnými válkami získal říši nazpět všechna ztracená území a podařilo se mu oslabit vliv Urartu v severní Sýrii a v Malé Asii. Ke konci své vlády rozdrtil Tiglatpilesar III. koalici syrských a palestinských měst, potlačil protiasyrské hnutí v Babylónii a stal se babylónským králem. Asýrie tak ovládala rozsáhlá území v severní a jižní Mezopotámii, v Palestině, v jižní Malé Asii a některá území v severozápadním Íránu.
 

Po krátké době vlády Tiglatpilesarova syna Salmanassara V. (726 - 722 př.n.l.) vypukly v Asýrii spory o trůn, v nichž nakonec zvítězil Sargon II. (722 - 705 př.n.l.), zakladatel poslední asyrské dynastie.

Již Salmanassar V. zahájil tažení do severní Palestiny a oblehl Samaří. Oblehání města ukončil až Sargon II., který Samaří v roce 722 př.n.l. dobyl a deportoval velké množství zajatců do Asýrie (biblické asyrské zajetí Židů).

Sargonův syn Sinacherib (704 - 681 př.n.l.) upevnil asyrské pozice v Sýrii a Malé Asii. Roku 689 př.n.l. také dobyl Babylón. Bohatství, které získali Asyřané na svých taženích, použil Sinacherib na výstavbu nového hlavního města. Za nové sídelní město zvolil starobylé městečko Ninive.

Sinacheribův nástupce Assarhaddon (680 - 669 př.n.l.) připojil k říši Egypt. Za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozsahu, ale současně se začaly projevovat i první příznaky blížící se krize. Za vlády Assarhaddona a jeho syna Aššurbanipala (668 - 626 př.n.l.) zesílily útoky ze severu. Během Aššurbanipalovy vlády byl ztracen Egypt, který se osamostatnil pod vedením panovníků 26. dynastie. Posledním velkým vítězstvím asyrského vojska bylo poražení Elamu.

Po Aššurbanipalově smrti nastává velký úpadek.

Již v roce 626 př.n.l. se zmocnil vlády v Babylónii Nabopolassar, kterému se podařilo vytlačit Asyřany z Babylónie. Spolu s Médy vytvořil protiasyrskou alianci. V roce 614 př.n.l. dobyli Médové Aššur a v roce 612 př.n.l. byla společným útokem médských a babylónských vojsk dobyta Ninive. Pádem Ninive byla asyrská říše definitivně zničena.

Asyřané vybudovali poměrně dobře fungující administrativní a vojenský aparát. V prvním období asyrské říše (14. - 10.stol. př.n.l.) byla dobytá území ponechána pod nadvládou domácích vládců, kteří museli uzavřít s Asýrií vazalskou smlouvu.

V novoasyrském období (9. - 7. stol. př.n.l.) byla správa dobytých území dále centralizována. Z většiny závislých území se staly asyrské provincie, které spravovali panovníkem jmenovaní guvernéři. Guvernér řídil vojenské, právní a finanční záležitosti své provincie, ale jeho hlavním úkolem bylo vybírání daní.

Velkou úlohu v asyrské společnosti hrál panovník. Byl stále informován o finančních, právních, vojenských a správních záležitostech své říše a o většině z nich sám rozhodoval. Byl také vedoucí osobností kultu a osobně se podroboval magickým obřadům, které měly zajistit bezpečnost a prosperitu země.
 

Po dobytí Ninive si Babylóňané a Médové rozdělili bývalá asyrská území. Médové získali vlastní Asýrii a Charrán, na západě procházela hranice médského území podél středního a horního toku Tigridu. Babylóňané ovládli vedle vlastní Babylónie všechny bývalé asyrské provincie v povodí Eufratu. Nabopolassar a po něm jeho syn Nabukadnezar II. ovládli postupně celou Sýrii a Palestinu. Nabukadnezar dobyl roku 587 př.n.l. Jeruzalém a deportoval do Babylónie tisíce obyvatel (tzv. "babylónské zajetí" ve Starém zákoně).

V novobabylónském období byly vedle panovníka největším pozemkovým vlastníkem chrámy. Hospodářství chrámů podléhalo státní kontrole a královský úředník kontroloval jejich účty. Vedle dávek z chrámové půdy plynuly státu příjmy z pronájmu královské půdy, z různých cel a poplatků. Velké příjmy měl stát z mezinárodního obchodu.

Guvernéři provincií, správcové měst, nejvyšší kněží a někteří vazalští vládcové tvořili shromáždění nazývané "velcí Akkadu", které mělo funkci poradního sboru. Výkonná moc byla v rukou asi dvaceti úředníků, které jmenoval král.

Po smrti Nabukadnezara II. nastala vleklá vnitřní krize, která se projevila rychlým střídáním panovníků. Z východu a severu ohrožoval říši Kýros, který ovládl Malou Asii a zmocnil se kontroly nad obchodními cestami.

Krizovou situaci se pokusil překonat poslední babylónský panovník Nabonid. Na začátku své vlády uskutečnil náboženskou reformu, která měla sjednotit v kultu různé národy říše. Ztrátu obchodních cest se pokusil nahradit tím, že navázal spojení s Arabským poloostrovem. Protože ale Nabonidova náboženská politika vzbudila odpor mezi bohatým kněžstvem boha Marduka, rozhodli se kněží podporovat Peršany. Babylón se roku 539 př.n.l. vzdal bez boje.

Novobabylónská říše byla poslední samostatnou etapou vývoje mezopotamské civilizace.