Co může vědět Bůh?
autor: Jiří Svršek

V časopise České křesťanské akademie Universum[X1] jsem si přečetl článek ředitele Vatikánské observatoře George V. Coynea, SJ v překladu Karla Šprunka pod názvem "Co věděl Bůh". Autor článku ukazuje, že k vysvětlení vesmíru Boha nepotřebujeme. Tvrdí, že pokud někdo nedokáže pozorované skutečnosti a jevy vysvětlit a užije k jejich vysvětlení "Boha mezer", obrací se k modle podobné zlatému teleti, o němž vypráví Bible.

Autor jako astronom ukazuje, že všechny objekty a jevy ve vesmíru lze vysvětlit včetně existence člověka a jeho mozku. Přitom vznik člověka není otázkou buď náhody nebo nutnosti, ale současně náhody, nutnosti a třetí složky, kterou autor označuje jako "příležitost". Na příkladu dvou molekul ve vesmíru ukazuje, že kromě nutnosti (jednoduché molekuly nutně vytvářejí složitější molekuly), náhody (náhodný pohyb molekul ve vesmíru) je nutná ještě příležitost (příznivé podmínky pro jejich reakci). Autor se odkazuje na nelineární dynamiku takového procesu, který je stále silněji veden určitým směrem a se vzrůstající složitostí je jeho budoucí složitost stále více předurčena.

Tuto předurčenost si autor představuje jako "strom vesmíru", v němž je obsaženo všechno, co se kdy ve vesmíru stalo. Jsou v něm obsaženy i procesy, které neuspěly. Strom se rozvětvuje a končí nahoře u člověka jednoduše proto, že si zatím složitější mechanismy nedokážeme představit.

Evoluce života ve vesmíru od jednoduchých forem k člověku nabízí otázku, zda nešlo o Boží záměr. Autor tvrdí, že nikoliv, protože k vysvětlení vesmíru od jeho vzniku až po současnost nikde Boha nepotřebujeme a není žádný důvod, proč by tomu při vzniku člověka mělo být jinak.

Podle autora článku výsledky moderních přírodních věd vyvracejí představu všemohoucího a vševědoucího Boha ve smyslu scholastické filozofie. Pokud k nám Bůh hovoří, pak tak činí prostřednictvím stvoření.

Autor si pokládá otázku, zda Bůh mohl předpovědět vznik člověka za předpokladu, že by znal "univerzální teorii", všechny zákony fyziky a všechny elementární síly. Vedle deterministických procesů existují náhodné procesy, díky nimž vesmír disponuje nekonečnem příležitostí. Bůh nemůže vědět to, co nelze vědět. Podle autora věřící musí opustit představu newtonovského Boha, který stvořil vesmír jako hodinový stroj.

K článku autora se vyjádřili Karel Šprunk, Ladislav Krlín a Jan Bednář.

Karel Šprunk polemizuje s názorem, že k vysvětlení vesmíru nepotřebujeme Boha. Tvrdí, že pro vědecké vysvětlení vesmíru skutečně Boha nepotřebujeme. Avšak současně tvrdí, že existují filozofické otázky, které přesahují možnosti přírodovědeckých metod: Proč je spíše něco než nic? Co je pravda? V čem je smysl lidské existence? Mají dějiny smysl?

K otázce Boží vševědoucnosti a náhody Karel Šprunk nabízí pojetí náhody jako střetnutí dvou nebo více kauzálních řad jevů. Podstatou náhody pak není nepředvídatelnost, ale ohromné množství nezávislých kauzálních řad a jejich střetávání. Nezávislá mysl, Bůh, je schopna pojmout najednou všechny kauzální řady jevů, zná jejich výchozí podmínky a může setkání kauzálních řad předvídat. V tomto smyslu je náhoda něco, co Bůh může vědět.

Kvantová fyzika nám ale předkládá jiné řešení otázky, zda zjevnou kvantovou náhodnost lze nahradit nějakým druhem dosud neobjevených fyzikálních veličin, tzv. "skrytými proměnnými" nebo ve smyslu definice Karla Šprunka "střety kauzálních řad". Teoretický fyzik John Bell z CERN ukázal, že v případě existence "skrytých proměnných" by hodnoty některých veličin, které lze změřit v jistých složitých experimentech, neměly odpovídat hodnotám, předpovídaným standardní kvantovou mechanikou. Teprve po řadě let moderní technologie umožnila takové experimenty provést a hypotézu skrytých proměnných vyvrátit.

Ladislav Krlín připomíná, že od doby Galilea bylo náboženství pod tlakem vědy nuceno opustit řadu svých scholastických názorů a představ. Katolická církev byla nucena se omluvit Galileimu a alespoň částečně Charlesu Darwinovi. Omluvy ale přišly pozdě a katolická církev tak ztratila kredit u vlivné části inteligence a vlivem hromadných sdělovacích prostředků také u podstatné části populace.

V posledních letech se řada významných vědců snaží rozpor mezi náboženstvím a moderní vědou překonat. Jedním z nich je jezuita a ředitel vatikánské observatoře George V. Coyne, jehož názory jsou částečně v souladu s duchovním anglikánské církve a matematickým fyzikem Johnem Polkinghornem. Podle Polkinghorna jediná teologicky správná odpověď na otázku, "kde je místo pro Boha", spočívá v tom, že Bůh je všude. Bůh nemusí všechno řídit a nemusí vše vědět. George V. Coyne tvrdí, že Bůh budoucnost v jejím celku ani nemůže znát a ani objevení člověka nemusel Bůh předvídat. Ladislav Krlín k tomu dodává, že pokud bychom tento názor beze zbytku přijali, pak by byl Bůh smutným Bohem, protože teprve člověk jako koruna stvoření je schopen Boha pochopit.

Jan Bednář tvrdí, že George V. Coyne ve svém článku příliš těsně spojuje nahodilost s nepředpovídatelností. Náhodné jevy jsou charakterizovány svým rozdělením pravděpodobnosti. Časové řady náhodných veličin mají řadu vlastností, pomocí nichž lze s jistou pravděpodobností předpovědět jejich vývoj. Jan Bednář uvádí jako určitou hrubou ilustraci, že "Bůh sice nemohl předvídat hřích Adama jako jednotlivce, ale mohl předvídat, že lidstvo bude hřešit v prostoru jemu poskytnuté svobody".

Jan Bednář zastává názor, že přírodní věda místo náboženské představy přesně jdoucího hodinového stroje nabízí představu proudu horské řeky. Voda horské řeky chaoticky teče z kopce. Nemá smysl přesně matematicky popisovat dráhu jedné vybrané kapky. Avšak přes lokální chaotičnost veškerá voda nakonec dospěje do údolí pod kopcem.

Jistě nelze automaticky spojit chaos a determinismus v rovině přírodních věd se vztahem mezi řádem a svobodou ve společnosti a v duchovní sféře. Existuje však jistá analogie. Vývoj lidské společnosti lze chápat jako tok horské řeky se všemi traumaty, jako jsou války, společenské katastrofy atd. Existuje však jistý dějinný řád, naděje a pozitivní směr. Člověk není Bohem a proto nemůže jako Bůh dokonale spojit řád se svobodou, která mu byla darována boží láskou.

Z článku George V. Coynea a zejména z komentářů je cítit, že teologie se snaží vyhnout dalším střetům s přírodními vědami. Posouvá se do oblasti filozofie a metafyziky. Celá bible hovoří o vztahu Boha a člověka a nikde z ní neplynou žádné fyzikální závěry nebo naopak předpoklady. Einsteinovy rovnice pole v obecné teorii relativity nezmění svůj tvar, pokud do svých úvah zahrneme předpoklad existence Boha.

Na druhé straně autoři komentářů neustále zdůrazňují potřebu dialogu přírodních věd a světa víry. Co ale může náboženství přinést moderní vědě? Nějaké metafyzické předpoklady o vesmíru? Nebo může vnášet do vědy větší důraz na zodpovědnost vědců před lidstvem?

Metafyzickými předpoklady o vesmíru, které věda již používá, jsou předpoklad logičnosti a konzistence jeho zákonů, předpoklad poznatelnosti těchto zákonů, předpoklad, že všude ve vesmíru a po celou dobu jeho existence platí stejné zákony (přičemž různé zákony se uplatňují za různých podmínek). Jaké další předpoklady do moderní vědy může vnést náboženství?

Otázka zodpovědnosti vědců před lidstvem se poprvé objevila s dokončením americké atomové bomby a jejím použitím na japonská města Hirošima a Nagasaki. Od té doby se otázka zodpovědnosti vědců neustále objevuje v různých podobách. V poslední době se tato otázka vynořila v souvislosti s klonováním organismů.

Zdá se, že církev naopak vytváří nepochopitelné překážky pro rozvoj vědy a společnosti. Otázka umělého přerušení těhotenství, otázka geneticky modifikovaných organismů, otázka klonování. Někdy bigotnost některých církví jde tak daleko, že například ve Spojených státech probíhají nepochopitelné spory o výuku evoluční teorie na základních a středních školách.

Nebesa již dávno nehlásají slávu Boží. Moderní přírodní vědy se v řadě oborů běžnému středoškolsky a mnohdy i vysokoškolsky vzdělanému člověku natolik vzdálily, že bez hlubšího zájmu a studia jsou prakticky nepochopitelné. Jen málo lidí je ochotno věnovat svůj čas, intelektuální úsilí a trpělivost k tomu, aby daný obor alespoň zhruba pochopili. Pokud se pak někteří vzdělaní věřící vyjadřují k otázkám vědy, jejich názory jsou snad ještě méně pochopitelné, než samotné otázky. Taková situace může vést ostatní věřící k slepému a dogmatickému přijímání názorů těchto vzdělaných věřících a důsledkem jsou pak nátlakové akce církví, nad nimiž člověku, který věnoval svůj čas a intelektuální úsilí, zůstává rozum stát v němé hrůze.
 

Literatura a odkazy:

[X1] UNIVERSUM, revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie.

[1] George V. Coyne, SJ: Co věděl Bůh. Překlad: Karel Šprunk. Universum. Revue České křesťanské akademie, 9 (41), zima 2001.

[X2] John Archibald Wheeler, Max Tegmark: 100 Years of the Quantum. 17 Jan 2001. Published in the Feb. 2001 issue of Scientific American, p.68-75. Max Tegmark, Dept. of Physics, Univ. of Pennsylvania, Philadelphia, PA 19104; mailto:max@physics.upenn.edu John Archibald Wheeler, Princeton University, Department of Physics, Princeton, NJ 08544; mailto:jawheeler@pupgg.princeton.edu arXiv:quant-ph/0101077 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.