Úvodem
zpracoval: Jiří Svršek

Sukulenty jsou rostliny se silným dužnatým stonkem a listy. Dobře snášejí vysoké teploty a nízkou vlhkost. "Sukulent" je pouze popisný a nikoliv botanický pojem. Všechny kaktusy jsou sukulenty, ale nikoliv všechny sukulenty jsou kaktusy. Sukulenty obsahují mnoho rodů a druhů, z nichž některé rostou v tropickém pásmu a jiné naopak v pouštních podmínkách. Mezi sukulenty patří i některé liliovité druhy a některé bromélie. Mezi populární druhy sukulentů náleží například Barbados aloe (Aloe vera) a Aloe variegata.

Pěstební podmínky sukulentů jsou podobné. Obecně vyžadují lehkou pórovitou a dobře propustnou směs půdy s určitým množstvím organické hmoty. Tropické sukulenty většinou vyžadují kyselou půdu, naopak pouštní typy sukulentů vyžadují mírně zásaditou půdu. Půdní směs se obvykle skládá z jednoho dílu zahradní zeminy, jednoho dílu organické hmoty, jako je např. rašeliník (Sphagnum) a dva díly hrubšího písku nebo jemných kaménků.

Většina sukulentů dává přednost přímému slunečnímu světlu. Některé druhy však vyžadují polostín a pokud jsou vystaveny přímému slunci, mohou získat odlišnou barvu.

Všechny sukulenty vyžadují dostatečné proudění vzduchu. Potřebují méně vody než ostatní rostliny a delší období bez zálivky obvykle přečkají bez většího poškození. Během letních dní vyžadují více zálivky než během zimních dní se slabým slunečním svitem.

Sukulenty lze rozmnožovat v období jejich aktivního růstu, tedy na jaře a v létě.

Většina druhů rodu Sedum, Graptopettalum, Echeveria, Pachyphytum a podobné se mohou rozmnožovat i jednotlivými listy, které musí být dobře vyzrálé a tuhé. U rodu Echeveria, při vzniku olistěného květního stvolu se nám stane při vynášení rostliny, že listy samy odpadnou a za několik týdnů najdeme u jiných sukulentů již mladé rostlinky z listů které odpadly.

Rostliny výše uvedených rodů zakořeňuji takto: Jednotlivé listy lehce odlomíme (nutné odlomit celý, neporušený list), necháme 3-4 týdny zaschnout na zastíněném místě pod parapetem. Nachystáme si misky naplněné 4 cm silnou vrstvou přesátého písku a na něj listy položím. Písek nechám suchý. Misky pak uložíme na světlé místo, bez přímého slunečního. Asi po 3 týdnech je vidět, jak z odlomené části listů vyrůstají kořínky, tím nastává čas pro první zálivku. Je třeba aby byl písek neustále mírně vlhký. Po 2 měsících jsou z listů nové rostliny, které přesadíme do normální zeminy.

Rostliny rodu Kedrostis množíme začátkem června. Šlahounovité výhonky nařežu na asi 20 cm dlouhé řízky, těsně pod listem. 3-4 spodní lístky odstraním a zasypu stimulátorem. Připravím si květináče 6 cm veliké, naplněné rašelinou a řízky do nich po jednom zapíchám. U všech výhonů, které dělíme na řízky, je třeba dodržet polaritu tzn.: řízky sázet částí bližší k rostlině, ze které jsme je odebrali. Zalité květináče dám do mikrotenových sáčků a uložím na teplé, stinné místo. Po 3 týdnech začínám Kedrostisy větrat a pravidelně zalévat. Do podzimu narostou tak, že je zimuji bez zálivky mezi ostatními rostlinami.

V červnu také nařízkuji kaudexní Dorstenii carnosu. Tato rostlina se bohatě větví, takže z několika rostlin lze získat mnoho řízků k množení, neboť řez je k udržení "stromkového" vzhledu bezpodmínečný. Nejlepší jsou asi 10 cm dlouhé řízky, ale zkoušel jsem i 3 cm dlouhé a všechny zakořenily. Postupuji takto: Listy na řízcích zkrátím o 2/3 a všechny řezné rány zasypu práškem proti vniknutí choroboplodných bakterií. Řízky nechám asi 14 dnů zaschnout, pak je zapíchám po 10 kusech do květináčů naplněných převařenou rašelinou, smíchanou s hrubým pískem. Vložím do mikrotenových sáčků, navlhčím a umístím na zastíněné místo s vyšší teplotou. Po 4 týdnech začínám Dorstenie větrat a normálně zalévat.

Rostliny rodu Cissus se množí velmi lehce řízky 10 cm dlouhými, které nechám asi týden zaschnout a sázím do normální zeminy. Při pravidelném vlhčení začnou odřezky do 3 týdnů růst.

Zkoušel jsem také namnožit rostliny rodů Ipomoea a Bursera. Výhony, které vyrostly za sezónu jsem nařízkoval těsně pod listem na 10 cm dlouhé kousky, na kterých jsem nechal 2 horní listy a rány zasypal stimulátorem. Připravil jsem si bedničku s mírně vlhkou, čistou rašelinou smíchanou s perlitem. Řízky jsem zapíchal do zeminy asi 4 cm od sebe a dal do výsevního aparátu, kde byla udržována teplota 27-30 stupňů Celsia. Po 14 dnech některé řízky, které byly příliš slabé (asi 1 mm) zcela uschly, ale většina jevila známky nového růstu. Začal jsem intenzivně větrat, aby experiment nepodlehl plísni. Tímto způsobem jsem do jarních měsíců získal asi 50 nových rostlin obou rodů. Přesazené do květináčů pak rostly ve skleníku vesele dál.

Cotelydon jacobseniana

Patří do velké čeledi Crassulaceae. Rostliny rodu Cotyledon obsahující asi 21 druhů, na rozdíl od odděleného rodu Tylecodon, má vstřícné neopadavé listy. Cotyledony rostou v jihozápadní a severovýchodní Africe a několik druhů i na Arabském poloostrově. Tvoří nižší keře, které mívají v přírodě listy jen na koncích větví.

Cotyledon jacobseniana tvoří malý polokeř s tenkými stonky až 20 cm dlouhými. Hustě rostoucí zelené listy jsou až 25 mm dlouhé, téměř oblé. Květy zelenavé barvy s červenou obrubou tvoří soukvětí vysoké 15-20 cm.

Cotyledony se velmi dobře přizpůsobily našemu růstovému cyklu střídání ročních období, proto jejich pěstování není obtížné. Od jara do podzimu rostliny umístěné na světlém místě zaléváme pravidelně. Zeminu volíme: 1 díl zahradní zeminy; 1 díl rašeliny a 1 díl říčního písku. Přes zimu je vhodné světlé místo s občasnou mírnou zálivkou a teplotou okolo 10 stupňů Celsia.

Rostliny se rozmnožují výsevem semen nebo lehce zakořeňováním odřezaných výhonků. Jakmile nařežeme řízky, řezné rány zaprášíme stimulátorem a hned zapícháme do mírně vlhké rašeliny s pískem, kde za krátký čas zakoření.

Haworthia magnifica v. paradoxa

Patří do čeleďi Liliaceae (liliovité). Haworthie pocházející z jižní a jihozápadní Afriky, vytvářejí malé a středně velké sukulentní růžice. V poslední době vzrůstá zájem o tyto sukulenty zejména o druhy s průsvitnou horní stranou listů tzv. "okénkové" mezi něž patří i H. magnifica. Dalšími okénkovými druhy jsou: H. truncata, H. maughanii, H. emelyae, H. correcta, H. mirabilis, H. retusa aj. Všechny tyto druhy jsou v přírodě v období sucha zataženy do půdy a světlo přijímají pouze průsvitnou horní stranou listů. Avšak v zápětí po dešti se rostliny "napijí" a vysunou se ze země. Rostliny pěstované v našich podmínkách si zachovávají v horkém létě tuto vlastnost, ale jen v menši míře než v přírodě.

Haworthia magnifica a podobné okénkové druhy mají hlavní vegetační období v podzimních měsících. Rostliny ale zaléváme od jara do podzimu s menší přestávkou v horkém létě. V zimě, pokud je nízká teplota (pod 10 stupňů Celsia) nezaléváme vůbec. Při teplotě okolo 15 stupňů Celsia zaléváme mírně s delšími přestávkami. Nezaléváme vrchem, voda by se dostala do listové růžice a mohla by způsobit hnilobu. Substrát volíme propustný: 1 díl zahradní zeminy, 1 díl rašeliny a 1 díl hrubého pisku. Okénkové Haworthie jsou u nás citlivé (zejména na jaře) na větší množství slunečního záření, proto je třeba rostliny umístit do mírného polostínu. Přezimování je nutné na světlém místě, jinak by se příliš vytahovaly.

Haworthie rozmnožujeme vyséváním čerstvých semen. Dalším způsobem je zakořeňování odnoží. 0kénkové druhy však mají tu nevýhodu, že neodnožují nebo jen velmi málo. Dají se však zakořeňovat jednotlivé napité lístky, které je nutné odlomit celé, nepoškozené. Vhodnější je odlamovat listy blíž ke středu růžice. Listy ošetřené stimulátorem necháme několik dní zaschnout, pak je položíme na mírně vlhký substrát a umístíme na zastíněné teplé místo.

Monanthes polyphylla

Patří do velmi početné čeledi Crassulaceae. V této čeledi jsou i méně známé rody Aichryson, Greenovia a Monanthes pocházející z Kanárských ostrovů. Některé druhy rodu Monanthes jsou jednoleté byliny. Ze sukulentních zástupců vhodných do sbírky patří M. anagensis s nápadnými kvítky žlutozelené barvy, M. laxiflora s jemnými růžovými, červeně tečkovanými kvítky, M. muralis s bělavě růžovými kvítky.

Monanthes polyphylla vytváří nízké husté keříčky. Na koncích stonků jsou růžicovitě nakupené masité lístky světle zelenomodré barvy, stonky mají tmavě hnědou barvu. V letních měsících se objeví na tenkých stopkách 6-7 mm velké květy narůžovělé barvy.

Tento druh je nenáročný na pěstováni. Dobře roste na mírně zastíněném místě. V létě dopřejeme rostlině pravidelnou zálivku s občasným proschnutím substrátu. Zimní teplota se má pohybovat okolo 10 stupňů Celsia za občasného provlhčení substrátu (jen 2-3 mírné zálivky). Substrát volíme propustný: 1/2 dílu zahradní zeminy, 1 díl rašeliny a 1 díl říčního písku.

Rostlinu množíme zakořeňováním odřezaných stonků s růžicemi, ošetřené stimulátorem sázíme do mírně vlhké rašeliny s pískem, dáme na teplé zastíněné místo, kde zakrátko zakoření. Monanthes polyphylla se také hodí k vytvoření malé bonsaje odřezáváním spodních výhonů a zaštipováním vrcholků.