Andrej Dmitrijevič Sacharov (1921 - 1989) byl sovětský fyzik, který se podle slov představitelů Výboru Nobelovy ceny míru stal mluvčím svědomí lidstva. Sacharov sice byl fascinován teoretickou fyzikou a kosmologií, ale dvě desetiletí se podílel na vývoji sovětských zbraní hromadného ničení. Stal se otcem sovětské vodíkové bomby a přispěl tak k vývoji vojenského jaderného potenciálu Sovětského svazu. Avšak postupně se stal neúprosným kritikem sovětského režimu, obráncem lidských práv a demokracie. Sovětskému režimu se nikdy nepodařilo Sacharova umlčet, přestože byl vystaven silnému tlaku a diskriminaci.

Andrej Sacharov se narodil 21. května 1921 v Moskvě v rodině ruské inteligence. Jeho otec, Dmitrij Sacharov, přednášel fyziku na vysoké škole a psal učebnice a populárně vědecké knihy. Jeho matka, Jekaterina Sacharovova se plně věnovala rodině. Mezi svými předky měl Andrej také vojenské důstojníky a ortodoxní kněze. Jeho matka a babička byly věřící. Když mu bylo 14 let, rozhodl se, že bude stejně jako jeho otec ateistou. Andrej vyrůstal jako příslušník první sovětské porevoluční generace, nadšené komunistickými ideály rovnosti a společenské spravedlnosti. Jako dítě se učil nejprve doma a do školy nastoupil až od sedmé třídy. Jeho prvním učitelem fyziky byl jeho otec, člověk širokých zájmů.

Andrej Sacharov později uvedl, že svůj fyzický vzhled zdědil od své matky a babičky, zejména mongoloidní rysy očí. Zdědil od nich také některé rysy své povahy, jako byla jistá neústupnost a nešikovnost při jednání s lidmi, kteří mu komplikovali život.

Andrej byl introvert, soustředěný na své pocity a myšlenky. Součástí jeho vnitřního světa, otevřeného jen několika lidem, byl hluboký zájem o poezii a život Alexandra Puškina. Andrej měl mimo jiné zvláštní schopnost psát oběma rukama současně.

V roce 1938, kdy Andrej začal studovat na Moskevské státní univerzitě na fakultě fyziky, právě probíhaly stalinské čistky, které postihly nejlepší učitele.

22. června 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Lékaři zjistili, že Sacharov není schopen vojenské služby. Díky tomu byl s ostatními univerzitními studenty a učiteli evakuován do Aschabadu v Turkmenistánu, kde v roce 1942 dokončil studium s vyznamenáním.

Během války byl Sacharov zařazen na rutinní laboratorní práci v muniční továrně v Uljanovsku na řece Volze. Zde potkal svoji životní lásku, Klavdiju Vichirevovou, která pracovala v továrně jako laboratorní technička. V roce 1943 se Andrej a Klavdija vzali. Počátkem roku 1945 válka na území Sovětského svazu skončila. Andrej v muniční továrně získal praktické technické znalosti, ale po válce se rozhodl vrátit ke studiu teoretické fyziky.

Počátkem roku 1945 se Andrej Sacharov vrátil do Moskvy jako postgraduální student Fyzikálního ústavu sovětské akademie věd (FIAN, "Fyzičeskij Institut Akademii Nauk"). Jeho učitelem byl Igor Jevgenejič Tamm (1895 - 1971), který v roce 1958 obdržel Nobelovu cenu za fyziku společně s Iljou Michajlovičem Frankem a Pavlem Alexejevičem Čerenkovovem za objasnění Čerenkovova jevu. Igor Tamm, vedoucí teoretického oddělení Fyzikálního ústavu měl na Andreje Sacharova nejen profesní, ale také značný osobní vliv. Igor Tamm byl studentem Leonida Mandelštama a prosazoval i v těžkých letech stalinského komunismu Mandelštamovu školu vysoké profesionality a morálních standardů.

Andrej Sacharov vzpomíná, jak ráno 7. srpna 1945 cestou do pekařství zahlédl v novinách prohlášení amerického prezidenta Trumana o svržení atomové bomby 6. srpna 1945 v 8 hodin ráno na japonské město Hirošima. Byl tak ohromen, že se mu skoro podlomily nohy. Pochopil, že jeho osud a osud mnoha lidí, snad celého lidstva, se přes noc od základů změnil. Do života lidstva osudově zasáhl produkt vědy, kterou tolik miloval.

V roce 1946 a znovu v roce 1946 byl Sacharov přizván k účasti na projektu sovětské atomové bomby, ale tyto nabídky odmítl. V roce 1947 obdržel doktorát za svoji práci v oboru fyziky částic. V červnu 1948 Igor Tamm začal spolupracovat s výzkumným týmem Jakova Zeldoviče, který již dva roky studoval možnost vývoje termonukleární vodíkové bomby. Igor Tamm s několika svými studenty včetně Andreje Sacharova vytvořil zvláštní pomocnou skupinu, která se zabývala výzkumem termojaderné fúze.

V roce 1949 Andrej Sacharov získal oddělený byt v Moskvě. Takové byty byly tehdy v Sovětském svazu velkým luxusem. V době svého dětství Sacharov bydlel v bytě společně s několika dalšími rodinami, jak tehdy bývalo nutností.

V té době v Sovětském svazu byl nejvyšší prioritou vývoj atomové bomby s využitím jaderného štěpení. Vědecký výzkum a technický vývoj atomové bomby vedl fyzik Igor Kurčatov.

Sovětská atomová bomba díky sovětské špionáži byla přesnou kopií americké bomby. Podle fyzika Jevgenije Velichova toto převzetí amerického vynálezu umožnila dobrá úroveň sovětské fyziky. Ve 30. letech 20. století se výzkumy jaderné fyziky zabývala výzkumná pracoviště v Moskvě, v Leningradu a v Charkově pod vedením Zeldoviče, Charitonova, Fljorovova a Petržakova. Již 31. prosince 1940 se v novinách Izvestija psalo o uranu 235 jako zdroji energie milionkrát větším, než byly v té době známy. Začátek války ale další jaderný výzkum zastavil.

V Sovětském svazu Josef Visarionovič Stalin nejprve považoval všechny zprávy sovětské rozvědky ve Spojených státech o projektu Manhattan za dezinformace. V roce 1942 vedoucí vědeckotechnické rady Státního výboru obrany Kaftanov a akademik A.F. Ioffe Stalina informovali o úsilí Američanů vyrobit jadernou bombu. Přitom vycházeli ze tří pramenů. Fljorov upozorňoval na vymizení vědeckých informací na toto téma ve Spojených státech a západní Evropě. Sovětská rozvědka upozorňovala na projekt Manhattan. Popis štěpné reakce byl nalezen u zabitého německého důstojníka.

Stalin se proto rozhodl obnovit jaderný výzkum a jeho vedení svěřil Molotovovi. Jevgenij Velichov uvádí, že těžko si lze představit méně schopného člověka pro tuto funkci.

V roce 1943 vznikla utajovaná Laboratoř č. 2, z níž později vznikl Kurčatovův Ústav atomové energie. Do poloviny roku 1945 zde pracovala asi sto lidí. Hlavní překážkou výstavby jaderného reaktoru byl nedostatek prozkoumaných ložisek uranu na území Sovětského svazu. Sovětští vědci také nevyřešili separaci uranu 235 ze smolincové rudy. Zásluhou svých špiónů Sověti sice znali americké řešení separace, ale bylo pro ně neúnosně drahé. Američané byli v té době přesvědčeni, že sovětským vědcům se podaří atomovou bombu vyrobit nejdříve v roce 1952.

Kurčatov již v roce 1943 věděl, že vhodnou náloží atomové bomby je plutonium a že k výstavbě jaderného reaktoru lze využít grafit a nikoliv těžkou vodu, která se v Sovětském svazu ještě nevyráběla. Navíc trpěl značným nedostatkem vědeckých pracovníků. Snažil se přesvědčit sovětskou vládu a Beriju, aby se ujal vedení projektu.

15. července 1945 Američané provedli úspěšný test atomové bomby, 6. srpna 1945 vybuchla atomová bomba v Hirošimě a 9. srpna 1945 v Nagasaki. Stalin byl šokován. Během několika dní byl vytvořen Zvláštní výbor pro řešení jaderného problému, v jehož čele stál Berija. Stalin vydal příkaz, že je nutné atomovou bombu vyrobit nejpozději do pěti let, protože byl přesvědčen, že do té doby Američané atomovými zbraněmi na Sovětský svaz nezaútočí.

Kurčatov své špionážní zdroje nikomu nesvěřil. Piotr Kapica napsal Stalinovi, že sovětská věda tajemství atomové bomby dosud nezná, přestože v té době Kurčatov měl v sejfu špionážní zprávu o tom, jak přivést plutoniovou bombu k výbuchu. Berija nechal vybudovat tajná města, továrny a otevřít doly na těžbu uranu. Kurčatov objevil Dolležala, který vymyslel originální řešení experimentálního reaktoru.

Sovětský svaz ale vlastní uran získával obtížně. V roce 1946 byl spuštěn první sovětský jaderný reaktor poté, co Sovětský svaz ukořistil asi 100 tun uranu z poraženého Německa. První sovětská atomová bomba byla vytvořena z uranu vytěženého v Sovětském svazu, v Německu a v Československu.

Před pokusným výbuchem atomové bomby Berija vytvořil seznam špičkových vědců, pracujících na jejím vývoji. Pokud by pokus selhal, měli být někteří popraveni a někteří uvězněni na doživotí v koncentračních táborech.

29. srpna 1949 na atomové střelnici v Semipalatinsku vybuchla první sovětská atomová bomba. Podle výše zmíněného Berijova seznamu se udělovala státní vyznamenání: hrdina Svazu sovětských socialistických republik těm, co měli být v případě neúspěchu zastřeleni, Leninův řád těm, co měli putovat do koncentračních táborů. [1]

Vývojem vodíkové bomby s termojadernou fúzí se zabývalo jen několik vědců, protože teoretikové dosud nevěděli, zda je taková Super-bomba technicky možná. Sovětský projekt vodíkové bomby byl označován jako "Truba". Původní náměty byly získány pomocí špionáže projektu Manhattan v Národní laboratoři v Los Alamos ve Spojených Státech.

Andrej Sacharov brzy odhalil závažné závady projektu "Truba" a navrhl zcela odlišné schéma, které bylo označeno jako "Slojka" (ruské pečivo z několika vrstev). Další Tammův student, Vitalij Ginzburg, přišel s další klíčovou myšlenkou, která se týkala správného typu termonukleárního výbušného materiálu.

Vývoj vodíkové bomby probíhal v utajeném městečku v oblasti střední Volhy, kde se zvláštní tým zabýval vývojem jaderných zbraní. Jméno městečka bylo po čtyřicet let utajováno. Teprve po rozpadu sovětského režimu bylo odhaleno, že jde o Sarov, kde stál známý ortodoxní klášter. Igor Tamm a Andrej Sacharov do tajného městečka přijeli na jaře roku 1950. Teoretická skupina pod vedením Zeldoviče pokračovala na vývoji bomby "Truba" a Tammova skupina začala vyvíjet Sacharovovu bombu "Slojka". Slojka se stala první sovětskou vodíkovou bombou, úspěšně testovanou 12. srpna 1953.

Oficiální jméno utajovaného městečka sice bylo Sarov, ale v dokumentech se objevovalo kódové označení Arzamas-16, které bylo někdy překřtěno na "Los Arzamas" po vzoru Los Alamos.

Andrej Sacharov k tomuto období svého života později uvedl, že sice plně chápal nehumánní podstatu zbraní, na jejichž vývoji se podíle, ale současně se obával možné války. Považoval se za vojáka v nové vědecké válce.

Paralelně s vývojem vodíkové bomby Andrej Sacharov a Igor Tamm navrhli reaktor s řízenou termonukleární fúzí označovaný jako TOKAMAK (zkratka ruského názvu pro Prstencovou komoru s magnetickým vynutím). Myšlenka byla původně považována za tajný vojenský projekt. V roce 1956 ale Kurčatov při své návštěvě britského jaderného střediska v Harwellu některé myšlenky, které se týkaly projektu TOKAMAK prozradil. Výzkum řízené jaderné fúze byl poté odtajněn a stal se otevřenou oblastí pro mezinárodní soutěž v získání prakticky neomezeného mírového zdroje energie. TOKAMAK pak byl dlouhou dobu jedním z předních kandidátů.

Po úspěšném testu vodíkové bomby v roce 1953 se Igor Tamm vrátil do Moskvy ke své vědecké práci ve Fyzikálním ústavu sovětské akademie věd. Andrej Sacharov zůstal v městečku, kde spolupracoval mimo jiné s Jakovem Zeldovičem a Davidem Frankem Kamenetskim na vývoji další vodíkové bomby, testované v roce 1955, a na tak zvané Car-bombě, testované v roce 1961. Tato bomba se stala vůbec nejsilnější zbraní, která byla testována pokusným výbuchem. V roce 1953 se Andrej Sacharov stal řádným členem Sovětské akademie věd a získal první ze svých tří medailí Hrdiny socialistické práce, dále obdržel Stalinovu cenu a také chatu na moskevském předměstí Žukovka.

Po dokončení vývoje vodíkové bomby se Frank Kamenetskij začal věnovat astrofyzice a krátce poté se témuž oboru začal věnovat také Jakov Zeldovič.

V roce 1957 Kurčatov požádal Sacharova, aby napsal článek odsuzující nový americký vojenský vývoj tak zvané "čisté bomby", která by měla po výbuchu zanechat méně radioaktivního spadu. Andrej Sacharov ale bral celou záležitost vážněji než jen jako propagandistický úkol. Někteří západní vědci začali upozorňovat na nebezpečí radioaktivního spadu z jaderných testů a vyvolali ve Spojených státech a jinde ve světě veřejnou debatu. Na základě dostupných biologických dat Andrej Sacharov vypočetl, že výbuch "čisté" vodíkové bomby o síle 1 megatuny vytvoří radioaktivní uhlík s dlouhodobým globálním účinkem, který způsobí smrt nejméně 6600 lidí v následujících 8000 letech.

Sacharovovy články "Radioaktivní uhlík z jaderných výbuchů a nepodprahové biologické účinky" a "Radioaktivní nebezpečí jaderných testů" popíraly závěry amerického jaderného odborníka Edwarda Tellera a řady Sacharovových kolegů v Sovětském svazu, kteří tvrdili, že testy jaderných zbraní jsou zcela bezpečné. Pro Sacharova bylo riziko smrti z jaderných testů v atmosféře, přestože malé v porovnání s jinými příčinami, dokázaným vědeckým faktem s neoddiskutovatelnými morálními závěry.

Andrej Sacharov k tomu uvedl, že budoucí účinky radiouhlíku nesnímají naši zodpovědnost za budoucí životy. Pouze člověk bez jakékoliv představivosti může ignorovat viditelné dopady. Svědomí současných vědců nelze oddělit od těchto důsledků.

Andrej Sacharov se tak významně zasadil za podepsání Smlouvy o omezení jaderných testů 10. října 1963 a zúčastnil se ve Washingtonu podepsání protokolu o ratifikaci této smlouvy.

Otázkou morálních a politických důsledků vědeckého výzkumu Andrej Sacharov překročil hranice svého vědeckého oboru a přijal svůj díl zodpovědnosti. Jeho další článek publikovaný v roce 1958 vyjadřuje jeho rostoucí společenské svědomí. Krátce předtím Sovětský svaz vyhlásil dočasné moratorium testů jaderných zbraní.

Vzniku skutečné mezinárodní smlouvy ale bránila vzájemná nedůvěra mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem. Sacharov na základě svého studia radioaktivního nebezpečí a svého morálního přesvědčení začal neúnavně přesvědčovat sovětské politiky o nutnosti zastavit testy jaderných zbraní v atmosféře. Ve svých snahách uspěl v roce 1963, kdy sovětské politické vedení přistoupilo na americký návrh. Smlouva o zákazu jaderných testů, která byla podepsána v Moskvě mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británií, zakazovala všechny testy jaderných zbraní v atmosféře, v kosmickém prostoru a pod vodou. Smlouva se netýkala podzemních testů jaderných zbraní.

Pro Sacharova měla tato smlouva historický význam. Sacharov později uvedl, že tato smlouva zachránila životy stovek tisíců a možná miliónů lidí na celém světě před pomalou smrtí způsobenou radioaktivním spadem. Navíc tato smlouva byla prvním krokem ke snížení nebezpečí nukleární nebo termonukleární války.

Andrej Sacharov se rozhodl zůstat pokud možno co nejdéle pracovníkem vývojového týmu jaderných zbraní. Věřil, že jeho přítomnost bude ovlivňovat některá kritická rozhodnutí sovětského vedení. V roce 1963 se rozhodl, že se bude znovu zabývat čistou vědou.

K teoretické fyzice se Andrej Sacharov vrátil v roce 1965, po devatenáct let dlouhé přestávce, když publikovat svůj první článek o kosmologii. O dva roky později přispěl k rozvoji tohoto oboru dvěma velmi novými myšlenkami. První se týkala podivné kosmologické asymetrie. Teoretická fyzika ukázala, že ke každému druhu částice existuje antičástice s opačným elektrickým nábojem a dalšími kvantovými vlastnostmi. Jenže ve vesmíru pozorujeme značný nadbytek běžné hmoty nad antihmotou. Tento fakt nebyla teoretická fyzika schopna vysvětlit. V čem tkví příčina narušení přesné symetrie mezi hmotou a antihmotou?

Sacharov se pokusil vysvětlit tuto záhadnou antisymetrii v kosmologickém pomocí porušení symetrie v mikrosvětě. V roce 1958 Susumo Okubo objevil porušení symetrie CP, která způsobuje malé rozdíly mezi určitými druhy částic a antičástic. Sacharov přišel s návrhem, že protony, základní stavební bloky atomů, se mohou spontánně rozpadat a měnit v jiné druhy částic. Rozpad protonu společně s porušením symetrie CP by mohl vést k asymetrii mezi hmotou a antihmotou v kosmologickém měřítku, k níž došlo v ranné fázi vývoje vesmíru. Tento předpokládaný rozpad protonu je ale velmi vzácný Sacharovova myšlenka dosud není experimentem nebo pozorováním potvrzena.

Sacharov se také pokusil vysvětlit původ gravitace na základě vlastností vakua, popsaných kvantovou teorií pole. Kvantové vakuum, které je zdrojem všech elementárních částic, by mělo být díky své pružnosti také zdrojem gravitace. Problém sjednocení gravitace s ostatními silovými interakcemi (elektromagnetickou, slabou, silnou) je dodnes ústředním problémem teoretické fyziky.

Vědomí zodpovědnosti jako člena lidského společenství vedlo Andreje Sacharova k jeho veřejnému působení mimo fyziku. V roce 1964 se během voleb do Sovětské akademie věd otevřeně postavil proti kandidatuře jednoho z přátel Trofima Lysenka. Lysenko, polovzdělaný agronom, ale byl chytrým a prohnaným politikem. Získal oficiální podporu Komunistické strany pro své tažení proti moderní genetice. Přes rostoucí odpor vědecké veřejnosti se Strana v roce 1948 za Lysenka postavila. Sacharov, který pomocí genetiky odhalil nebezpečí radioaktivity na živé organismy, tvrdil, že Trofim Lysenko byl přímo zodpovědný za období úpadku biologických věd v Sovětském svazu. Otevřený Sacharovův odpor a několika dalších prominentních vědců nakonec zvrátil rozhodnutí Komunistické strany, které později vyústilo v úplnou politickou rehabilitaci genetiky a molekulární biologie v Sovětském svazu.

Od roku 1951 se Andrej Sacharov podílel na podpoře obětí politické diskriminace a pronásledování, když nabídl pomoc matematikovi Matesu Agrestovi. Mates Agrest byl vyloučen z týmu, který se zabýval vývojem jaderných zbraní, kvůli své židovské náboženské víře. Ateista Andrej Sacharov zajistil Agrestově velké rodině ubytování v Moskvě a pomohl mu najít novou práci. Během 60. let 20. století Andrej Sacharov využil svých četných kontaktů se sovětskými vrcholnými politiky, aby pomohl několika dalším pronásledovaným osobám, a psal otevřené protesty proti porušování lidských práv v Sovětském svazu.

Andrej Sacharov v té době stále pracoval na vývoji nových zbraní a pokoušel se ovlivnit politická a strategická rozhodnutí. V roce 1967 připravil tajné memorandum o strategické rovnováze a závodech v jaderném zbrojení, kde doporučil sovětskému vedení přijmout americký návrh na moratorium obrany proti balistickým raketám. Sacharov zde argumentoval proti nové etapě závodů ve zbrojení, která by byla finančně velmi nákladná, a proti vývoji raketového obranného systému, který by vyvolal vývoj složitějších raketových útočných systémů a snížil by kontrolu nad možným jaderným útokem.

Pro posílení vzájemné důvěry mezi Západem a Východem Sacharov doporučoval, aby jeho memorandum bylo zveřejněno v tisku. Věřil, že skupiny vědecké inteligence na Západě budou schopny zkrotit své "jestřáby". Tyto skupiny sehrály významnou roli při přípravě Moskevské smlouvy o zákazu jaderných testů. Sovětské vedení ale Sacharovův návrh odmítlo s odůvodněním, že jeho rukopis není vhodný k publikování.

Andrej Sacharov se rozhodl ovlivnit rostoucí kritiku domácích "jestřábů" sovětského politického systému. V květnu 1968 dokončil svoji práci "Úvahy o pokroku, mírové koexistenci a intelektuální svobodě". Rukopis koloval v několika psacím strojem opsaných kopiích jako samizdat. Dostal se dokonce za hranice, kde byl v červenci 1968 publikován dánským novinářem Hetem Poroolem v New York Times.

Stalo se tak v době rostoucího celosvětového odporu proti studené válce, který vážně znepokojil politická vedení jak na Východě tak na Západě. Kvůli svému samizdatovému článku byl Andrej Sacharov odvolán z vojenského výzkumu. V březnu 1969 jeho manželka Klavdija zemřela na rakovinu a zanechala Sacharovovi tři děti ve věku 24, 19 a 11 let. V květnu 1969 Sacharov přijal nabídku se vrátit do Fyzikálního ústavu sovětské akademie věd ke své teoretické práci.

"Počátkem roku 1968 jsem pociťoval rostoucí tlak se vyjádřit o základních problémech naší doby. Čtením a diskusemi s Tammem a dalšími jsem se seznámil s úvahami o otevřené společnosti, sbližování a světové vládě. V roce 1968 jsem učinil rozhodný krok publikováním Úvah o pokroku, mírové koexistenci a intelektuální svobodě," napsal Andrej Sacharov.

New York Times publikovaly úplný text Sacharovových "Úvah" pod titulky "Text článku ruského jaderného fyzika vyzývajícího k sovětsko-americké spolupráci", "Společný postup dvou národů nezbytný k odvrácení nebezpečí lidstvu", "Základem naděje je navázání přátelských vztahů mezi socialistickým a kapitalistickým systémem".

Sacharovův článek předkládal pozitivní globální program pro lidskou budoucnost. Jeho autor věděl, že některé jeho vize jsou utopické, ale byl přesvědčen, že tento krok byl nezbytný.

Sacharov dále napsal: "Chtěl jsem upozornit čtenáře na vážná nebezpečí stojící před lidskou rasou: na termonukleární vyhynutí, ekologickou katastrofu, hladomor, nekontrolovaný růst populace, odcizení a zhroucení naší koncepce světa. Vyzýval jsem ke sbližování, k navázání přátelských vztahů mezi socialistickým a kapitalistickým systémem, které by mohly zcela odstranit nebo podstatně omezit tato nebezpečí, znásobená rozdělením světa na dva nepřátelské tábory. Hospodářské, společenské a ideologické sblížení by mohlo vyústit ve vědecky řízenou, demokratickou a pluralitní společnost, zbavené netolerance a dogmatismu, v lidskou společnost, která by pečovala o zemí a její budoucnost a která by využila pozitivních vlastností obou systémů."

Andrej Sacharov ve svém článku podrobně popsal nebezpečí, které představují termonukleární zbraně - jejich enormní ničivou sílu, relativně nízkou cenu a obtížnou obranu proti nim. Psal o zločinech stalinismu a o potřebě je odhalovat, o důležitosti svobody názoru a demokracie. Klad důraz na pokrok, ale zároveň upozornil na nutnost zásadních změn v zahraniční politice.

V Moskvě Andrej Sacharov pokračoval ve své práci v oblastech teoretické fyziky ve Fyzikálním ústavu sovětské akademie věd a stále více se věnoval své politické aktivitě, která vyústila v hnutí za lidská práva. V roce 1970 Andrej Sacharov společně se dvěma sovětskými disidenty Valerijem Chalidzem a Andrejem Tverdochlebovem založil Moskevský Výbor pro lidská práva. V roce 1972 se oženil se svojí spolubojovnicí za lidská práva Elenou Bonnerovou. Smysl svého společného života spatřovali v kontaktech s jinými lidmi a v boji za lidská práva v Sovětském svazu. Psali společně články, dělali rozhovory, psali prohlášení a výzvy, organizovali demonstrace na obranu obětem politické persekuce a diskriminace.

Jak rostla Sacharovova veřejná prestiž a dostávalo se mu rostoucího mezinárodního uznání a podpory, tak narůstal tlak sovětského režimu na něj a jeho manželku. Někteří členové Sovětské akademie věd napsali otevřený dopis, v němž se snažili Sacharova veřejně odsoudit. Noviny publikovaly rozhořčené dopisy "prostých lidí". V roce 1972 se novinová kampaň soustředila jak na Andreje Sacharova, tak na Alexandra Solženicina.

Andrej Sacharov sice nesouhlasil se Solženicinovou vizí Ruské národní obrody, ale vždy hluboce respektoval varovný hlas autora knihy "Gulag Archipelago". Alexandr Solženicin obdržel v roce 1970 Nobelovu cenu za literaturu a v roce 1973 to byl právě on, kdo nominoval Andreje Sacharova na Nobelovu cenu míru. Pouze několik lidí v Sovětském svazu mělo odvahu se zastat "zrádce" sovětského režimu, za něhož byl Sacharov označován. V září 1973 spisovatelka Lydia Chukovskaja napsala článek "Hněv lidu", v němž vysvětlila Sacharovovy myšlenky, které sovětský tisk překroutil.

Chukovskaja ve několika svých článcích uvedla, že Sacharov napsal několik zásadních článků, které jsou známy po celém světě, s výjimkou sovětského lidu. Tyto články upozorňují lidstvo na hromadění bomb, na nebezpečí jaderné války, hladomor, nemoci, možné vyhynutí lidstva a na možnosti, jak zachránit přírodu a civilizaci před zničením. V lednu 1974 byla Chukovskaja kvůli svým článkům na obranu Sacharova vyloučena ze Sovětského svazu spisovatelů a nemohla veřejně publikovat.

V roce 1975 Andrej Sacharov jako první Rus obdržel Nobelovou cenou míru. Nobelovský výbor ve svém oficiálním zdůvodnění uvedl, že Sacharov se neohroženě zasazoval za základní principy míru, nekompromisně bojoval proti zneužití síly ve všech formách ohrožujících lidskou existenci a za ideu právního státu. Lidská práva lze zajistit jen na základě trvalé mezinárodní spolupráce.

Sovětské vedení ale neumožnilo Sacharovovi odjet do Norska převzít Nobelovu cenu. Oficiálním zdůvodněním bylo, že Sacharov je nositelem státního vojenského tajemství. Udělení Nobelovy ceny se v norském Oslo zúčastnila jeho manželka Elena Bonnerová. Ten den se Andrej Sacharov zúčastnil soudního procesu s bojovníkem za lidská práva Sergejem Kovalevem ve Vilniusu.

Andrej Sacharov dále rozvíjel své úvahy o vědě a společnosti. Mezi jeho vizemi budoucnosti nalezneme také futurologický článek z roku 1974, v němž popisuje veřejně dostupný globální informační systém - 18 let před vznikem světové webovské sítě: "Předvídám univerzální informační systém, který každému člověku poskytne maximální svobodu volby..."

"V daleké budoucnosti, za více než padesát let od dneška, předvídám univerzální informační systém, který poskytne každému kdykoliv přístup k libovolné knize, která byla kdy publikována, k časopisu nebo k libovolné informaci. Univerzální informační systém bude mít jednotlivé miniaturní počítačové terminály, ústřední řídící body pro tok informací a komunikační kanály složené z tisíců umělých spojů ze satelitů, kabelů a laserových spojů. Již částečná realizace tohoto univerzálního informačního systému od základů ovlivní každého člověka, jeho volný čas, intelektuální a umělecký rozvoj. Na rozdíl od televize tento univerzální informační systém každému poskytne maximální svobodu výběru a bude vyžadovat individuální aktivitu. Ale historická role univerzálního informačního systému bude spočívat ve zbourání bariér při výměně informací mezi státy a lidmi."(Saturday Review/ World, 24 August 1974.)

Úvahy o problémech a cílech společenského vývoje společně a stále rostoucí aktivita ve hnutí za lidská práva přivedly Sacharova k principu lidských práv jako základu mezinárodní a ekologické politiky. Sacharov se stal předním obráncem lidských práv v celém komunistickém východním bloku.

Ve svém dopise americkému prezidentovi Jimmymu Carterovi ze dne 20. ledna 1977 Andrej Sacharov uvedl:

"Je velmi důležité bránit ty, kteří trpí kvůli svému nenásilnému boji za otevřenou společnost, za spravedlnost, za jiné lidi, jejichž práva jsou porušována. Je naší a vaší povinností za ně bojovat. Myslím, že na této bitvě závisí náš osud - důvěra mezi lidmi, důvěra ve vznešené sliby, a v konečném důsledku mezinárodní bezpečnost."

Lidé na celém světě začali chápat souvislosti mezi porušováním lidských práv a mezinárodním násilím. Studenti začali objevovat, že národy se širokými a pevnými politickými právy se navzájem nebudou ohrožovat. Naopak, domácí represe vedou často ke konfliktům v zahraničí.

V roce 1979 Andrej Sacharov ostře veřejně protestoval proti intervenci sovětských vojsk v občanské válce v Afghánistánu. Sovětské politbyro ale nemělo odvahu ho uvěznit kvůli jeho značné mezinárodní prestiži. Proto ho odeslali do exilu do města na řece Volze Gorkij, kde ho nesměl nikdo cizí navštívit a byl pod stálým dohledem sovětské tajné bezpečnosti KGB (Komitet Gosudarstvennoj Besopasnosti).

Andrej Sacharov o tom později napsal, že 22. ledna 1980 byl zatčen na ulici a násilně převezen do Úřadu prokurátora SSSR. První náměstek generálního prokurátora Alexander Rekunkov ho informoval, že Presidium Nejvyššího sovětu SSSR mu odňalo titul Hrdiny socialistické práce a všechna ostatní státní vyznamenání a ocenění. Ještě týž den byl Sacharov se svojí manželkou Elenou Bonnerovou zvláštním letadlem deportován do města Gorkij.

Vrchní prokurátor města Gorkij vysvětlil Sacharovovi podmínky jeho exilu: stálý dohled, zákaz opustit město, zákaz setkávat se s cizinci a "kriminálními živly", zákaz korespondence a všech telefonních rozhovorů s cizinci včetně vědecké nebo čistě osobní komunikace a včetně kontaktů s dětmi a vnuky. Třikrát měsíčně se měl Sacharov hlásit na policii a byl informován, že pokud tato pravidla poruší, bude zatčen.

Andrej Sacharov byl zadržován v exilu téměř sedm let. Trpěl svojí izolací od přátel a okolního světa, ale pokračoval v boji všemi možnými prostředky na obranu svých základních práv a lidské důstojnosti. Životní důležitost pro Sacharova v době jeho exilu měla podpora amerických fyziků. Američtí fyzikové mu zasílali přetisky svých vědeckých článků, ve sdělovacích prostředcích veřejně vystupovali na jeho obranu, včetně takových časopisů jako je Physics Today. Během svého věznění v Gorkém Andrej Sacharov psal knihu svých autobiografických vzpomínek. Přestože třikrát KGB zabavila jeho rukopis o více než tisíci stránkách, Sacharov knihu vždy začal psát znovu zpaměti. Sacharov také neohroženě pokračoval v psaní dopisů a výzev na obranu pronásledovaných aktivistů za lidská práva. Napsal otevřený dopis o Afghánistánu "Co musí Sovětský svaz a Spojené státy udělat pro zachování míru" a další články, které byly propašovány a publikovány v západním tisku. Sovětské politické vedení reagovalo článkem v sovětském tisku Izvestija, který podepsali čtyři členové Akademie věd. V článku byl Sacharov obviněn z podpory termonukleární války proti Sovětskému svazu.

Andrej Sacharov napsal: "Je třeba bránit oběti politické represe (uvnitř státu a mezinárodně, s použitím diplomatických cest a silného veřejného tlaku včetně bojkotů). Je také třeba podporovat požadavek na amnestii všech politických vězňů, všech, kteří hovoří za otevřenost a právo bez použití násilí. Je nutné zrušit trest smrti, bezpodmínečně zakázat mučení a zabránit zneužívání psychiatrie pro politické účely."

Sacharov na protest proti persekuci vůči své osobě a jeho rodině třikrát zahájil hladovku. Více než 200 dní byl úplně izolován od vnějšího světa. Dokonce ani jeho manželka ho nesměla navštívit pod pohrůžkou zatčení a vyšetřování. V otevřeném dopise prezidentovi Sovětské akademie věd Anatoliji Alexandrovovi Andrej Sacharov napsal:

"Pouze já sám jsem zodpovědný za všechny své činy, které jsou výsledkem mého přesvědčení, formovaného během mého života. Jakmile se Elena Bonnerová v roce 1971 za mne provdala, KGB přijala lstivý a ďábelský plán jak vyřešit "Sacharovův problém". Pokusila se přenést zodpovědnost za mé činy na ni, pokusila se ji morálně a fyzicky zničit. Doufali, že mne zlomí a udrží na uzdě a snažili se mne vylíčit jako nevinnou oběť intrik mé ženy."

V roce 1985 po zvolení Michaila Gorbačova generálním tajemníkem Komunistické strany se temná mračna začala pomalu rozplývat. Gorbačov zahájil proces reforem označovaný jako "perestrojka" (rekonstrukce, přestavba). Teprve v prosinci roku 1986 se Andrej Sacharov mohl vrátit do Moskvy a pokračovat ve své veřejné aktivitě. V letech 1987 a 1988 pomáhal založit první nezávislé legální politické organizace sovětské inteligence a stal se hlavním mluvčím politické opozice Sovětského svazu, která požadovala mnohem důraznější demokratické změny, než navrhovala oficiální linie umírněné reformy Komunistické strany. V dubnu roku 1989 byl Andrej Sacharov zvolen do nového parlamentu Sovětského svazu - Všesvazového sjezdu lidových poslanců a stal se jedním z vůdců demokratické opozice.

Demokratická opozice požadovala, aby Komunistická strana SSSR byla zbavena svých výhod, a zejména požadovala zrušení článku 6 sovětské ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany v sovětské společnosti. Hlavní obránce ústavní demokracie Andrej Sacharov začal psát novou ústavu. Tvrdil, že pouze rychlá a radikální reforma může zaručit nenásilný vývoj v zemi.

Adam Michnik později napsal, že vůdci první vlny perestrojky převzaly do svého systému hodnoty a způsob myšlení Andreje Sacharova. Sacharov se stal duchovním vůdcem všech změn Ruska v demokratický stát. Základním principem se stala pravda, metodou se stala nenásilná cesta změn.

V prosinci 1989 Andrej Sacharov po obtížném dni debat na zasedání demokratické opozice zemřel na náhlý srdeční záchvat. Počátkem roku 1990 mohutné politické demonstrace v Moskvě donutily Komunistickou stranu vyhovět demokratickým požadavkům a předat politickou moc.

Andrej Sacharov, v jádře fyzik, se nenarodil jako humanitní politik. Jeho kolega Vitalij Ginzburg uvedl, že Sacharov měl všechny předpoklady stát se jedním z nejvýznamnějších fyziků. Igor Tamm jednou poznamenal, že jeho student Sacharov veškeré své intelektuální úsilí soustředil na fyziku.

Zkušenosti s vývojem zbraní hromadného ničení zcela změnily Sacharovův život. Nástup jaderné energie donutit fyziky, aby si začaly uvědomovat politiku související s jejich prací. Pro Sacharova tyto zbraně byly novou děsivou skutečností, nad níž bylo nutné se zamyslet. Stál před vážným rozhodnutím: "Když ne já, tak kdo?" Takové úvahy ho přinutily překročit hranice fyziky jako vědy. Ve své výzkumné práci Sacharov několikrát překročil hranice tehdejšího poznání. Poprvé v roce 1948, když objevil nový princip termonukleární zbraně. V roce 1950, když navrhl myšlenku termonukleárního reaktoru TOKAMAK. V roce 1967, když se pokusil objasnit záhadnou asymetrii hmoty ve vesmíru. Stejná intuice ho přivedla k napsání svých "Úvah" v roce 1968, jimiž překročil hranice přijatých politických konvencí studené války.

Celý život byl Andrej Sacharov přesvědčen, že jeho podíl na vývoji jaderných zbraní byl nezbytný jak pro jeho zemi tak pro celý svět. Ve svých pamětech uvedl, že v roce 1948 neměl žádnou jinou možnost, než se plně soustředit na práci a věnovat jí veškerou svoji energii. Po letech se pokusil svůj postoj obhájit nejen před sebou. Jedním z důvodů byla příležitost dělat skvělou fyziku. Termonukleární reakce, záhadný zdroj energie Slunce a hvězd, základ života na Zemi a současně možný nástroj jeho zničení. Přesto okouzlení ze zcela nové oblasti fyziky nebylo hlavním důvodem. Zcela určitě by nalezl jiný důležitý problém v teoretické fyzice. Sacharov ale byl pevně přesvědčen, že jejich práce je zásadní.

V době, kdy se Sacharov podílel na vývoji termonukleární bomby, ještě plně věřil oficiální sovětské ideologii a stejně jako ostatní byl zarmoucen Stalinovou smrtí v roce 1953. Na druhé straně věděl, že za jeho vlády došlo ke strašlivým zločinům, za něž Stalin nesl zodpovědnost. Nedokázal si však dát dohromady celý obraz a věřil komunistické propagandě, že velké změny žádají určité oběti - když se kácí les, tak lítají třísky. Avšak mnohem důležitější bylo pro Sacharova přesvědčení, že po strašlivé válce je nyní nutné všemi silami zajistit mír. Stalina brzy ze svého světa zcela vytlačil. Vytvořil si vlastní představu o světě, v něž věřil. Sovětský tát, národ a ideály komunismu se ho stále hluboce dotýkaly. Pevně věřil, že sovětský stát představuje nový model uspořádání společnosti, který budou další země postupně následovat. Teprve po letech si začal uvědomovat celou demagogii komunismu.

Později si začal uvědomovat, že sovětský model nepředstavuje protiváhu kapitalistického světa. Jeho teorie symetrie vyžadovala změny. Jaká můžeme hovořit o symetrii mezi zdravou a rakovinnou buňkou? Se svými spasitelskými nároky, totalitárním potlačováním svých odpůrců, autoritativní mocenskou strukturou sovětský režim představoval rakovinnou buňku. Veřejnost v Sovětském svazu neměla žádnou kontrolu nad politickými rozhodnutími sovětské vlády. Lidé žili v uzavřené společnosti, kde sovětská vláda vyloučila občany z rozhodování a podílu na moci. Sovětští občané byly podobně odloučeni od okolního světa.

Sacharov byl přesvědčen, že nikdo nemůže znát konečnou pravdu, a že od proroků nikdy nevzešlo nic dobrého. Přes vědomí naší omylnosti nesmíme nikdy přestat o těchto věcech přemýšlet a poskytovat rady jiným, jak nám přikazuje naše inteligence a svědomí. Naším soudcem bude Bůh.

Na rozdíl od svého amerického kolegy Roberta Oppenheimera Andrej Sacharov nikdy neměl pocit, že fyzikové se svojí prací na jaderných zbraních dopustili hříchu. Nebyl ani hrdý jako Edward Teller, který přesvědčil politické vůdce Spojených států, že vývoj vodíkové termonukleární bomby je nezbytný. Sovětské vůdce nebylo třeba přesvědčovat. Přesto Sacharov viděl jistou podobnost s oběma americkými fyziky. Když byl Robert Oppenheimer obviněn americkou vládou z ohrožení bezpečnosti, Andrej Sacharov se svým kolegou hluboce soucítil a viděl jasnou paralelu mezi jeho a svým osudem. Ve 40. a 50. letech 20. století se ale jeho postavení podobalo spíše postavení Edwarda Tellera. Na rozdíl od Tellera ale Sacharov byl těžce zasažen nenávistí některých svých kolegů.

Andrej Sacharov si pokládal otázku, zda sovětští a američtí atomoví vědci mohou pomoci zachovat mír. Po více než čtyřiceti letech existuje svět bez třetí světové války a existuje rovnováha jaderné hrozby. Sacharov si nikdy nebyl jist stabilitou této rovnováhy a proto později tak kladl důraz na jaderné odzbrojení. Každý vědec má zodpovědnost a musí uvažovat v globálním měřítku, tolerancí, důvěrou, bez ideologického dogmatismu, bez prosazování vlastních zájmů a bez národního egocentrismu.

Sacharovova svoboda myšlení se neprojevovala pouze v rovině politiky, ale také v jeho pohledu na svět, který popsal několik měsíců před svou smrtí. Albert Einstein se ve svých přednáškách a svých dopisech často vyjadřoval ke vztahu Boha a přírody. Odráželo se zde jeho myšlení, podobné myšlení řady vědců před ním. Během renesance v 18. a 19. století se náboženství a věda dostávaly často do hlubokých rozporů. Andrej Sacharov byl ale přesvědčen, že pouze jejich hluboké spojení může vyřešit problémy budoucího vývoje lidského svědomí.

Sacharov byl hluboce přesvědčen, že v Přírodě existuje vnitřní příčina a že Příroda má jako celek smysl. Pokud chcete s lidmi vážně hovořit, nemůžete se této základní otázce vyhnout. Tento smysl věcí je snad nejdůležitější otázkou naší existence. ("Science and Freedom, Lyon Lecture, 27 September 1989).

Literatura autorů článku [X1]:

1. Altshuler, B.L., et al., eds. "On meždu nami žil. Vospominanija o Sacharove." Moskva, Praktika, 1996.
2. Babyonyshev, A., ed. "On Sakharov." New York: Knopf, 1982.
3. Bonner, Elena, "Alone together", translated from the Russian by Alexander Cook. New York : A.A. Knopf, 1986.
4. Bonner, Elena, "Volnije zametki k rodoslovnoj Andreja Sacharova." Moskva, Prava čelověka, 1996.
5. Drell, S. and L. Okun. "Andrei Dmitrievich Sakharov." Physics Today (August 1990): 26-36.
6. Gorelik, G. "Andrej Sacharov v 1968 godu." Vestnik 20, 21 (1998).
7. Holloway, David. Stalin and the Bomb: The Soviet Union and Atomic Energy, 1939-1956. New Haven: Yale University Press, 1994.
8. Kapitza, S.P. and S. Drell, eds. Sakharov Remembered. New York: American Institute of Physics, 1991.
9. Lozansky, E.D., ed. Andrei Sakharov and Peace. New York: Avon, 1985
10. Roberg, Jeffrey L. Soviet Science under Control: The Struggle for Influence. New York: MacMillan and St. Martin's, 1998
11. 30 let "Razmyšlenija" Andreja Sacharova. (Materialy konferencii: K 30-letiju raboty A.D. Sacharova "Razmyšlenija o progresse, mirnom sosušestvovaniji a intellektualnoj svobodě". Moskva, Prava čelověka, 1998.
12. Sakharov, A.D. Progress, Coexistence, and Intellectual Freedom. New York: Norton, 1968.
13. Sakharov Speaks. New York: Knopf, 1974.
14. Sakharov, A.D. My Country and the World. New York: Knopf, 1975.
15. Sakharov, A.D. Alarm and Hope. 1978.
16. Sakharov, A.D. Collected Scientific Works. New York, Basel: Marcel Dekker Inc., 1982.
17. Sakharov, A.D Memoirs. New York: Knopf, 1990.
18. Sacharov A.D. Trevoga i naděžda. Moskva, Inter-Verso, 1990.
19. Sakharov, A. Moscow and Beyond, 1986 to 1989. New York: Vintage Books, 1992.
20. Sacharov A.D. Naučnyje trudy. Moskva: Centrkom, 1995.
21. Sacharov, A. Vospominanija. Moscow 1996. 2 vols.

[X1]  Andrei Sakharov. Soviet physics, nuclear weapons, and human rights. The American Institute of Physics.

[X2] Los Alamos National Laboratory.

[1] Budil, Ivo: Zákulisí výbuchu první sovětské atomové bomby. Vesmír 11/1999, ročník 78 (129), ISSN: 0042-4544