15. října 1951 v prostorách slavkovského koncentračního tábora "Dvanáctka" došlo k tragédii, která tehdy otřásla nejen českou veřejností.

14. října se z tohoto tábora pokusilo o útěk 12 politických vězňů. Byli mezi nimi také muži, kteří bojovali ve druhé světové válce proti německým nacistům. K útěku se rozhodli při nedělní noční směně, kdy ostraha byla slabší a na šachtě se prováděly jen pomocné práce. Útěku se zúčastnili Ferdinand Compel, František Kubát, František Čermák, Miroslav Hasil, nadporučík Jan Trn, štábní kapitán Jan Úlehla, Ladislav Plšek, František Petrů, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Boris Volek a Karel Kukal.

O půlnoci vyfárala část skupiny s vadným pomocným čerpadlem. Doprovázel je strážmistr Landa. V zámečnické dílně jeden z vězňů udeřil strážmistra Landu do hlavy a ten vyděšen útěkem se nechal snadno odzbrojit. Skupina se pak přesunula směrem k šachtě. Službu na hlídce měl mladý dozorce Jan Gucký. Úlehla s namířeným samopalem ho vyzval, aby se vzdal, ale Gucký se snažil strhnout zbraň a vystřelit. Úlehla na okamžik zaváhal, ale pak vystřelil a Guckého zranil. Poté byl odzbrojen ještě třetí dozorce. Všichni dozorci včetně zraněného Guckého byli přinuceni se spustit do šachty, kde měli vyčkat do rána.

Skupina měla k dispozici jen tři samopaly a tři pistole. K prchajícím se přidal ještě vězeň Levinský, který měl tu noc službu jako vrátkař. Skupina překonala drátěné oplocení a vydala se neznámou krajinou. Levinský náhle oznámil, že ztratil čepici a že se musí pro ni vrátit. Compel mu uvěřil a Levinský zmizel ve tmě. Vrátil se na šachtu, osvobodil dozorce a běžel na tábor, kde vyvolal poplach.

Ostatní mezitím pokračovali v útěku, pod vedením ozbrojeného Miroslava Hasila a Karla Kukala. Ráno 15. října rozestavěli stráže a ulehli do svahu, krytého lesním porostem. Nespali však dlouho. Nad nimi na malé skalce se objevil příslušník SNB a bez výzvy začal střílet. Karel Kukal skočil ze svahu, ale by zasažen kulkou do kolena. Brzy přiběhli další příslušníci SNB. Kukal se pokusil o sebevraždu oběšením, ale větev ho neunesla a byl jako první zadržen.

Průběh celé akce není přesně znám, protože nakonec nikdo z uprchlých vězňů nepřežil, aby mohl vydat podrobné svědectví.

Karel Kukal byl převezen do Karlových Varů, kde mu lékař dal roztříštěnou nohu do sádry. Poté byl transportován do tábora a vržen do korekce, kde vládli sadističtí zločinci Lukavský a Bydžovský. Ti už předtím mlátili zadržené vězně Zdeňka Šticha a Borise Volka. Vrhli se také na Karla Kukala a přerazili mu nosní přepážku. Na táboře byl vyhlášen nástup. Štich, Volek a Kukal se vypotáceli na nástupiště, kde ležela zohavená těla pěti mrtvých, Compela, Petrů, Úlehly a Roubala. V táboře již byla spousta příslušníků SNB v uniformách a příslušníků Státní tajné bezpečnosti v civilu. Tři zadržení vězni byli předvedeni před mrtvé. Potom museli všichni vězni tábora projít kolem zraněných a mrtvých. Vězni vzdávali mrtvým čest sejmutím čepice, což se neobešlo bez řevu, ran do obličeje, hlavy a kopanců od dozorců. Na závěr zadržení byli nuceni označit všechny, kdo jim při útěku pomáhali. Jejich paměť dozorci vzpružovali kopanci a bytím. Po nástupu byla těla mrtvých odvlečena do kůlny na uhlí vedle velitelství. Za dva dny byli mrtví naházeni do připraveného nákladního auta, přikryti plachtou zatěžkanou kládami. Jejich obličeje a ruce již ohryzaly krysy. Později byli oběti naházeny do jam u hřbitovní zdi ve Slavkově spolu s tělem strážmistra Guckého.

Podle protokolu a lékařské zprávy byli František Petrů a Vladislav Roubal zastřeleni buď příslušníky SNB nebo vlastní kulkou. Jan Trnka, Jan Úlehla a Ferdinand Compel zemřeli na ochrnutí mozkových center a krvácení do dutiny hrudní. To svědčí o skutečnosti, že byli surově ubiti k smrti.

O pět měsíců později se konal v Jáchymově soudní proces s vykonstruovanou skupinou, kterou měl údajně vést strážmistr Jožka Karolík, kterému se takto zřejmě někdo pomstil za "slušnost" k vězňům. Karolík byl obviněn ze spojení s cizí zpravodajskou službou a za organizování útěků vězňů. O útěku vězňů 15. října 1951 ale nemohl nic vědět, protože byl zatčen o měsíc dříve. Soud 21. března 1952 dospěl k závěru, že všichni zadržení jsou vinni a odsoudil Jožku Karolíka, Borise Volka a Ladislava Plška, který byl rovněž později zadržen, k trestu smrti. Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 let vězení, František Kubát na 21 let, Subotič na 17 let atd. Jožka Karolík, Boris Volek a Ladislav Plšek byli 11. listopadu 1952 v Praze popraveni.

Z obklíčení se podařilo uniknout Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní tajné bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník STB.

Velmi krutý úděl stihl Zdeňka Šticha. Jak s ním bylo krutě zacházeno, svědčil jeho beznadějný zdravotní stav, pro který byl později propuštěn. Byl zcela ochrnutý a nebyl schopen mluvit. Strávil dlouhou dobu v bezvědomí, což těžce poznamenalo jeho základní životní funkce. Teprve v roce 1953 byl schopen trochu pohybovat nohama a v roce 1960 byl schopen chodit o berlích.

Po útěku vězňů 15. října 1951 zavládl na všech jáchymovských táborech hlad a z mučíren na Mariánské se ozývalo hlasité naříkání mučených vězňů, z nichž bylo surovým bitím vymáháno přiznání k útěku na základě vymyšlených udání.

Pouze skromný památník na tomto místě dnes hovoří o nesmírném lidském utrpění. Holé větve připomínají lidské ruce vztažené v němé prosbě k nebesům. Prosí za celou zemi a celé lidstvo, aby se již nikdy nenechalo ovládnout slepým a nenávistným terorem.

Literatura:

[1] František Šedivý: Tragédie u Stanovic. Zpravodaj Konfederace politických vězňů, 5/2001, roč. 8., prosinec 2001), str. 12 - 13.