Když Hubertovi táhlo na třicátý rok, vrátily se jeho lehce podivínské sklony v novém zuřivém náporu. V prvních okamžicích byl poněkud zděšen útvary, které z jakýchsi temných hlubin náhle vypluly do světa bdění, ba dokonce jej lehce znepokojovalo podezření, kdo že je vlastně autorem těchto struktur postrádajících jakákoliv lidská měřítka, ovšem brzy dokázal smazat jistě jen matoucí rozdíl mezi chorobou a zálibou. Vlastní výstřednost se mu nakonec stala hlavním a vlastně také jediným zdrojem vnitřních obrazů, z nichž se vyživovala jeho věčně žíznící duše, libůstkou milovanější i nad ty nejvyhledávanější omamné látky. Celé noci Hubert namísto spánku proseděl, hledě na určité zvlášť bizarně působící místo na oprýskané zdi ložnice. Zeď se před jeho očima plnila geometrickými útvary, rovnostrannými trojúhelníky, které skládaly ozvěny a stíny nepravidelných mnohostěnů. Poslušny přesných matematických vztahů se na neviditelných šachovnicích střídala barevná políčka nadaná leskem, jenž se nedokáže odrazit v žádném zrcadle ani na vodní hladině, ale pouze v horečnatých očích zkušeného šílence. Celé řady šachovnic vedle sebe zabydlovaly figurky, jejichž tahy odpovídaly výhradně záměru znaveného stavitele vzdušných zámků a k jiným hrám byly naprosto nezpůsobilé.

K těmto nočním obrazům občas přistupovaly delirické sny plné sympatických mytologických příšer a rovněž zvláštní ztišení, které Hubert obvykle míchal ze silného čaje, cukru a sedativ. Někdy pro podporu své představivosti také vprostřed noci jedl vybraným způsobem připravené masa, speciální paštiky, rypáky, jazyky a kýty zalévané umrtvujícími omáčkami i cizokrajným kořením. Hustá šťáva masa sytila snové barvy a dávala freskám vnitřního světa pastelový svit dobře ukrývaných hodovních sálů, krypt a tajných hostin plným toho nejdivočejšího rouhání.

Vodní tudy hnal se příval
do podzemí, kam se vlíval,
sám v sobě se zrcadlil
jeho tok zde mnoho mil
tam, kde od pradávna stály
v skále zahloubené sály.

Záplavy banalit, kterými Huberta po celý život sužovalo jeho okolí, tehdy dočasně polevily, neboť se mu čím dál lépe dařilo udržovat odstup a nechávat po sobě cizí věty, názory, pocity i potřeby klouzat bez toho, aby zanechaly nevhodně načrtnutou stopu v duši či pachuť v ústech. Lehce znechucená odtažitost, střídaná s drobně škodolibou potěchou v neštěstích a strázních světa, se postupně staly Hubertovými osvědčenými společníky při občasných výpravách z pokojů staromládeneckého bytu. Cestu lemovaly nádoby plné torz dávno uschlých pokojových květin, jejichž tvary připomínaly stavebnici delirického modeláře, zem pak byla vystlána především pečlivě vybranými knihami.

Postupně ztrácely na významu i ty z všedních věcí, které se Hubert v minulosti snažil přece jen vzít na milost a naplnit zdáním smyslu, a také jejich místo zaujaly vnitřní obrazy. Občas se však stávalo, že životodárný pramen představ náhle vyschl, řečiště bylo prázdné a zvolna stárnoucí muž propadal beznaději, jejíž hlubiny jsou známy snad jen zchudlým narkomanům. Hubertova duše se v takových okamžicích zmítala v dusivých křečích, které obvykle sídlí daleko za hranicemi vesmíru kdesi ve vnějším prázdnu.

Určité jakoby kouzelné artefakty dokázaly na chvíli dodat Hubertovi čerstvou tekutinu do žil, ani jejich účinek však nebyl trvalý. Zdánlivě zlověstné hřbitovy po několika svatokrádežných výpravách již neskrývaly nic tajemného, jen prostou hnilobu, a ač se Hubertova lehce dekadentní povaha radostem hnití zdaleka nevyhýbala, přesto z nich nešlo natrvalo vyžít. Čítával jména a texty na náhrobcích a s uspokojením cítil pocit převahy nad těmi, kdo byli natolik slabí, že se nechali démonem smrti odvléci do podsvětní říše, posléze se však nemohl vyhnout otázce, zda svět stínů není totožný s jeho vnitřním rozpoložením a řeka zapomnění není nakonec cítit po uklidňujícím tlumu opiové tinktury. V takových okamžicích mu přicházely na mysl těžké verše:

Sbohem, na zemi více dlít
nemusím, neboť přestalo bít
mé srdce a vyčerpána
je má duše, strašná rána
zeje v ní, teď spočinu
na místě, kde hostinu
mají stíny, tam zapadá
za horou měsíc a dopadá
lesk šílenství, jen jeho třpyt
zas může duši zasytit.

Nikdy neměl příliš mnoho známých, ale i z toho mála v posledních letech ubývalo. Hloupli před udivenýma Hubertovými očima, ztráceli se mu kdesi ve vnější prázdnotě obyčejných lidských osudů. Stále častěji zjišťoval, že se přesouvají na druhý břeh, do onoho prostoru každodenního života, který vždy plodil pouze nezajímavé únavnosti a jemuž bylo třeba se klidit z cesty, či z něj snad opatrně vysát to či ono, ale rozhodně si s ním nijak nezadat, nevpustit jej do duše a raději setrvávat v aristokratickém odloučení.

V jistém ohledu byl Hubert až chorobně přecitlivělý, nevhodně zvolené slovo, věta či gesto jej dokázaly nadlouho znechutit a vnést nesoulad i do snových obrazů a textů, pokud ovšem ve chvíli výroku neměl nasazenu přiléhavou vestu z tlusté nosorožčí kůže, od níž se odrážela slova bez toho, aby Huberta nějak zvlášť obtěžovala. Přátelé, před nimiž se vyplatilo vestu svléknout, však postupně mizeli. Nakonec dokázal snést už jen hovory hodnotící kvalitu, chuť a účinky lihoviny, neboť tyto tekutiny kapaly jako husté barvy do olejové skvrny kroutící se meandry mozku, a snad tedy měly přece jen jistý vztah i k vnitřním obrazům. Když se však hovor stočil k příběhům, které jej nudily, opouštěl společnost a setrvával pak dlouho na samotářských vycházkách. Kráčel nekonečnými pláněmi, kde tu a tam potkával další noční chodce, někteří Hubertovi mlčky kynuli a pro sebe se podivně usmívali.

Na konci noci obrátil se
zvláštními pohnutkami hnán,
odlétl nazpět bludným stínem,
podoben sově, sýček sám.

Tak ubíhal obraz za obrazem, sen za snem, a když Hubert rozmýšlel, koho pozvat v den svých šest set třicátých narozenin, na žádného alespoň trochu přijatelného společníka nedokázal připadnout. Posléze se rozhodl, že onu oslavu tedy raději prožije v poklidné odloučenosti, provázen pouze zástupem úryvků z pečlivě vybraných knih. Samotný věk byl přitom ovšem jen střípkem v síti dlouho budované osobní mytologie. Zatímco Hubertovi bylo necelých třicet let, jeho dvojník, mohutný zlý vlkodlak s hustě šedou srstí, se shodou okolností ve stejný den dožíval vskutku úctyhodného věku šesti set třiceti let.

Pochybovat lze jistě, však
zuby má ostré vlkodlak
a možná zazní jeho hlas
až skončí vyměřený čas.

Jaký však byl přesně vztah mezi Hubertem a vlkodlakem, to nikdy nebylo příliš jasné, a světlo do celé věci nevnáší ani fakt, že Hubert sám na svých osamělých nočních vycházkách často velmi neuměle vyl. Šedý kožich pohltil v takových chvílích i svit mžourajících hvězd, které mlčky přihlížely lovu v příměstském hájku, ovšem i tato role byla sehrána již mnohokrát, vyčerpána do všech možných detailů. Šest set let Hubertova vnitřního času, rozdílu mezi věkem člověka a vlkodlaka, dokázalo uběhnout velice rychle a téměř prázdně.

Vlkodlakovi se tedy brzy dožije šesti set třiceti let - ale je na tom opravdu něco zajímavého? Není co slavit, takový věk už prostě patří k podstatě vlkodlaků, komentoval vše znuděně jeden z posledních Hubertových přátel a pokrčil rameny v gestu smrtelné únavy. Oba známí potom pro sebe v podivných monolozích opakovali slova označující názvy oblíbených knih a taktéž snad jména silných destilátů, až nakonec všechny vzpomínky na setkání přebila kovová pachuť ranní nevolnosti, se kterou se mísil pocit, že se právě viděli naposled.

Ať se Hubert namáhal sebevíc, nedokázal přijít na žádný dostatečně výstřední a uspokojivý rámec blížícího se výročí. Ještě před pár lety jej velmi bavilo přidat si k vlastnímu věku šest století a hovořit sám se sebou o tom, že nový věk se samozřejmě nevztahuje k jeho lidské podobě, ale výlučně ke stavu lykantropickému. I legenda o vlkodlakovi však mezitím stačila zevšednět, posté opakované zaklínadlo vyčpělo a zanechávalo po sobě dokonce lehkou ránu.

Když nakonec nastaly Hubertovy třicáté narozeniny, vzpomněl celou událost pouze krátkým dutým zavytím ve ztemnělém parku. O tom, byl-li přece jen skutečným vlkodlakem, nepřísluší soudit nikomu než zas jen vlkodlakům. Nehodné noční záhady se ovšem rády skrývají a jako stopu nechávají bludným hledačům jen letmo poházené, otrávené otazníky. Buď jak buď, představa vlkodlaka se postupně mísí s dalšími vnitřními obrazy do čehosi obtížně popsatelného, dává vyrůst stavům mysli, které v budoucích letech zřejmě ještě přinesou své podivné plody. Těžko sice předjímat jaké, ale většina z těch, kdo Huberta v minulosti znali, dnes právem soudí, že určité obavy či alespoň jistá míra obezřetnosti jsou bezpochyby na místě.

Autor je šéfredaktorem internetového deníku pro vědu a techniku