Vypouštím z rukou sinavě modré měsíce a vydávám se na cestu. Z jejich svitu vyvěrá jemná melodie, v níž cítím chladný písek omývaný vlnami kdesi na vzdáleném pobřeží. Fobos a Deimos si prozpěvují cosi o strašném údělu toho, kdo by se pokusil uniknout z moci měsíce. Já o nic takového neusiluji, jsem šťastný, nebo si to alespoň namlouvám. Dříve jsem se na své noční toulky vydával pouze s jediným měsícem, jeho druh se k nám však připojil již před celými aeóny let. Na vzdálenější minulost si pamatuji jen matně, Fobos a Deimos také jen neradi hovoří o událostech, které předcházely našemu setkání. O svém dřívějším průvodci však Fobos složil poému, jejíž tóny občas přidává do svého svitu. Konec textu je podivně melancholický:

V chladném svitu měsíce nechtěl už být více, udolán byl touhou po ohni. Tak unikl svitu bledých selenitů, hranice se dočkal pohřební.

Nechápu, jak vůbec může průvodce opustit svůj měsíc, nejenom v bolestné přestávce mezi dvěma nocemi, ale navždy. Mě samotného tedy oheň vůbec neláká, ať už jde o hranici pohřební či o žár planoucí v nitru některých hvězd. Na svých nočních výpravách se proto takovým místům pokud možno vyhýbáme.

Ještě téměř na počátku naší cesty potkáváme vždycky Charona. Starý převozník má od počátku světa za úkol dopravovat duše mrtvých mezi hvězdami. Jeho loď zvolna klouže přes ocasy komet, vyhýbá se zrádným proudům i vírům, jichž je nebeská klenba plná. Sírius, Aldebaran, Plejády, Andromeda i další souhvězdí představují místa přátelská. Pokud se zde nějaký vír vůbec vyskytne, je lehký jako vánek a sotva zčeří hladinu oceánu více než převozníkovo bidlo.

Nejvíce úskalí se naopak skrývá u jednotlivých znamení zvěrokruhu. Kolem prámu tehdy blikají vábivá světla bludiček, ohníčky řídkého mezihvězdného plynu i jiskry odletující od diamantových zdí.

Podle toho, kolik stínů se na lodi tísní, vždycky poznám, zda na zemi došlo k nějaké katastrofě, při níž přišlo mnoho lidí o život. V takových chvílích mám někdy opojnou radost a jindy jsem smutný, ani jeden z těchto pocitů však Charon podle všeho se mnou nesdílí. Neustálý styk s mrtvými, nutnost poslouchat jejich prosby, nářky a výčitky otupily převozníkovu od přirozenosti samotářskou povahu až do naprosté lhostejnosti. Nevnímá tedy ani to, co se mu občas snažím sdělit já. Bez úsměvu sahá svými křivými prsty mrtvým pod jazyk, vybírá mince a nic si nedělá z toho, když se ho stíny pokouší kousnout. Kdo nemá obolus, tomu Charon jediným trhnutím prostě vyškubne jazyk u samého kořene a odhodí onen zmítající se hadovitý orgán některé z hladových bludiček.

Mé cesty se zpravidla s Charonovým člunem kříží nedaleko bran. Prázdný mezihvězdný prostor se tam láme do spletitého labyrintu úzkých chodeb a cesta je po obou stranách lemovaná hradbami z pálených cihel, mezery pečlivě vymazané asfaltem. Na povrchu cihel je nanesena glazura, po které se volně procházejí hrozivé obrazy draků, býků a lvů. Prý je to opatření proti nepřátelům ztraceným kdesi v dálkách. Je za tím však zřejmě ještě něco víc, cesty i brány totiž v sobě tají kouzlo, které v podivném řetězci nesčetných příčin a následků vyzařuje od prvotní ideje až do hmotného světa. Není proto divu, že se lidé mnohokrát pokoušeli nebeskou architekturu opakovat. Nejblíže svému vzoru měla podle názoru mých měsíců stavba v zemi mezi dvěma řekami. Viděl jsem Mardukovu cestu i Ištařinu bránu v dobách jejich největší slávy, ale obě stavby se již dávno propadly do nebytí. Je mi města líto, ale Fobos i Deimos říkají, že se Babylon z nebytí dříve či později musí opět vynořit, ať už se zrodí z věčných hlubin času či ze stejně věčné touhy po kráse.

Až na samý konec světa, kde u útesů šumí perlové moře a za ním se už skrývá jen země nesmrtelných, jsme doputovali onoho dne. Rád bych v cestě pokračoval i do těchto vzdálených krajin, ale nějaká síla vždycky přinutí Fobos a Deimos k návratu. Ptám se jich na povahu oné nutkavé přitažlivosti a dříve jsem se je snažil i přemlouvat, ale místo nějakého vysvětlení se jenom bezradně otáčejí a tvrdí, že prostě nemohou dál. Bez měsíců se vždy cítím podivně sám a ani poklady oné říše mě dostatečně nelákají, vydávám se proto spolu se svými druhy zpět.

Naposled jsem tehdy pohlédl na kouli z tmavého skla v dálce, zaposlouchal se do jemného svistu meteoritických rojů a otočil se s podivnou předtuchou, že už ta místa více nespatřím.

Na zpáteční cestě jsem obvykle vídal prázdný Charonův člun směřující směrem k zemi. Někdy se však stávalo, že některý ze stínů nebyl docela mrtvý, nit osudu poutající ho k pozemskému bytí nebyla dosud přestřižena. Pekelný pes Kerberos zaháněl takové duše se vzteklým vytím zpátky a Charon je znovu odvážel, tvář bez výrazu.

Tito ve skutečnosti živí lidé neměli přirozeně v ústech připravený obolus a ztráceli tak díky Charonovým zásahům své jazyky. Dříve se mi to zdálo nanejvýš nespravedlivé, ale později jsem pochopil, že obyvatelé nebeských krajin tímto způsobem brání určitou tajemnost svého světa. Ne všechny znalosti jsou určeny všem.

Té noci, již se blížilo svítání, vezl převozník nazpět stín malíře, mistra krajin i ornamentů, s nímž jsem měl již dříve příležitost hovořit v hlubinách jeho snů. Malířův pohled byl nyní pochopitelně němý, ale i tak skrýval jakousi otázku. Mohl jsem ji sice jen hádat, ale přesto jsem se mu snažil pomoci. Znal jsem mužovu posedlost světem Múz, takže jsem mu pečlivě odměřil několik kapek vědění o oněch věcech.

"Nesmíš zůstat na povrchu věcí," poučil jsem malíře. "Důležitá je idea, zbavená tíže hmoty. Jeden můj druh se takto pokoušel nakreslit křik sebevraha ve vší hrůznosti umírající oběti." "Nikdy jsem nic takového neslyšel," napsal malíř do vzduchoprázdna dlouhým štětcem roztřesená písmena. Obdivoval jsem, jak snadno si dokázal pomoci i bez jazyka. "Aby získal potřebnou inspiraci," pokračoval jsem, "navštěvoval můj přítel mosty známé svojí oblibou v komunitách místních sebevrahů. Když ale jedné noci křik konečně uslyšel, zjistil, že ho nedokáže zachytit. Musil tedy oběť zachránit a později, když k němu pojala bezmeznou důvěru, ji znovu vrhnout do hlubin. Pak se mu teprve podařilo znázornit na plátně podobu posledního stenu. Učinil to barvami tak éterickými a jemnými, že křivky kromě něj nikdo nedokázal spatřit."

Hleděl mimo mě očima obrácenýma dovnitř, jakoby se nedokázal rozhodnout, zda je myšlenka posledního výkřiku přitažlivá a nebo se mu naopak příčí. "Nezajímá mě křik," napsal pak štětcem. "Barvy, ach, ty ano. Očištěné od všech věcí, vydestilované z předmětů nekonečnými alchymistickými postupy kamsi do vzduchoprázdna. Nebo čísla bez číslic a předmětů, jež by byly počítány."

Slyšel jsem podobnou úvahu už mnohokrát. Dokonce jsem kdysi sám oba nápady spojil, když jsem se snažil odhadnout barvy jednotlivých čísel ve světě čirých idejí, který je podle názoru mých měsíců totožný s říší nesmrtelných.

Snil jsem po celé aeóny let se zavřenýma očima, počítal duše na Charonově bárce a nechával z šedé páry podsvětí vystoupit na povrch vždy jen jedinou barvu. Nic překvapivého: lichá čísla hrála jasnými barvami, červenou a žlutou, sudá pak byla oděna do modrofialových odstínů. Číslice deset, symbol božské dokonalosti, se zjevila jako éterická postava ve fialovém šatu a vyprávěla mi následující příběh. Teď jsem vše slovo od slova opakoval starému malíři, abych prověřil hloubku jeho talentu.

Ostrov kdysi dávno povstal z hlubin temně fialového moře. Neosobní síly, jež jej v náhlém rozmaru stvořily, nedovolily zemi, aby se příliš zvedla nad hladinu okolního oceánu. Snad to bylo záměrem jejich vůle, která nebyla příliš nakloněna věcem poněkud se vymykajícím plazivé všednosti, ať už se těmi slovy chápe cokoliv. Najisto šlo soudit pouze to, že pokud by fialová hladina moře jen o málo stoupla, ocitl by se Ostrov opět pod vodou a stal se tak tím, čím byl kdysi - mořským dnem, které nezná úsvit ani soumrak.

Vlny ale dlouho nedorážely na pobřeží a vítr nebičoval proudy deště pevnou zemi. Fialové útesy hleděly bez hnutí k obzoru a mělké fjordy mlčely. Z dálky se zdálo, že skály ční do závratné výšky a třebaže to nebyla pravda, dávalo to snad útesům příjemný pocit vlastní výjimečnosti. Jinak však o nich příběhy mlčely, tím směrem nikdy nepohlédlo jediné oko Kyklópů a fjordů se netýkal žádný epos ani známá proroctví.

Ve fialové drti kamene zapustily po čase své kořeny rostliny uvyklé na mořské dno. Jejich fialové listy nyní poprvé poznaly světlo matného disku zvolna se sunoucího po obloze a téměř se ztrácejícího na pomezí vzdálených singularit. A zatímco se vlny nehlučně převalovaly u břehů Ostrova a ani za bouří nebylo slyšet kvílení větru, od věků vládnoucí ticho bylo jednou narušeno. Stonky rákosu tiše ševelily, jako kdyby si chtěly něco sdělit, alespoň zde nebyl nikdo jiný, kdo by je poslouchal. Snad však spřádaly melodické verše a bizarní historie pouze pro vlastní sympaticky zvrácenou radost.

Náhle jsem zjistil, že hovořím do prázdna, Charonův člun mizí kdesi v dálce, starý převozník lhostejně kýve svým prámem a obrysy stínu muže vráceného životu blednou. V mysli mi pak ještě dlouho zněl rozhovor s malířem, křídla se mi lehce chvěla opilá svitem hvězd. Tehdy jsem na chvíli polevil v pozornosti a zavadil cípem pláště o kování brány. Ze dřeva se odloupla tříska, otrávený hrot mi přejel po kůži a já poprvé během té noci zakolísal. Některých věcí, ač jsou krásné, by se člověk raději dotýkat neměl. Postavy lvů, cherubů, gryfů i orlů se přilákány pachem krve lačně shlukovaly na okolních zdech a já jen se štěstím bránu opustil.

Fobos a Deimos se snášely k zemi. Letěli jsme nad provazovým mostem, liánová lana svěšená dolů. Vznášeli jsme se nad šumivým oceánem a pak zamířili ke starému hvozdu. Přelétal jsem právě nad prvními řadami stromů, když se náhle nad obzorem objevil puchýř slunce. Jeho ostré paprsky mi způsobily rány bolestné jako úder meče, bezbarvá krev kapala k zemi v hustém dešti. Jsem bratrem sov a trpím dnem stejně jako ony. Kdybych někdy nemohl následovat Fobos a Deimos, stal bych se druhem velkého výra, elegantní sovy pálené, zasněného kalouse či obratného drobného kulíška.

Těžká slabost přicházející ze slunce mi ochromila křídla, zchromlý jsem klesal k zemi jako pták zasažený šípem a hledal úkryt ve stínu stromů. A jak mizely měsíce rozpouštějící se kdesi daleko na bezmračné nebeské klenbě, tála i síť kouzel kolem mě a já se postupně vracel do lidské podoby.

Z posledních sil jsem stihl zašeptat větu, kterou jsem se se svými měsíci vždycky loučil:

Utichají vaše hlasy a nadlouho probuzení rozdělí nás, kéž však není to na věčné časy...

Tak se to stávalo každé ráno, ale dnes byla má slabost obzvlášť silná. Z posledních sil jsem si vzpomněl na své zranění u nebeské brány. Pak jsem se propadl do propasti mdlob a dostavil se sen.

Kéž bych se každé z nebeských bran dotkl vždy jen ostřím. Nyní jsem nahý plaval plamennou řekou, oblečen do kůže ptáka Anzua, která pomalu obrůstala peřím. A pak jsem ve snu přišel tam, kde jsou všichni oděni šatem ptáků a jedí jen prach, hlínu a dusivý sopečný popel. Zato bytosti v říši nesmrtelných seděly u právě prostřených stolů, na kterých byl bílý pšeničný chléb, nádoby s olejem, pivo z ječmene a poháry s datlovým vínem. Dobře jsem je i ve svém zbědovaném stavu cítil! Sešli se tam snad všichni a přeli se o to, kdo má toho dne zemřít. Hovořili klidně, nikoho z nich se volba netýkala.

Bál jsem se, že vyberou právě mě a snažil jsem se podsunout jim nějaké jiné jméno. Vždyť přece po smrti bych už více nespatřil své měsíce ani říši za hvězdami na konci světa a byl bych přinucen pobývat ve věčném dni.

Zoufale jsem opakoval cizí jména a pak jsem se v hrůze probudil.

Bloudil jsem cestami, jejichž jazyky se sbíhaly v jediném průsečíku. Snažil jsem se mu vyhnout, nechci naplňovat plány připravené někým jiným, ale naopak zaplétat ostatní do pravidel svých vlastních her, ale ve své slabosti jsem si tentokrát nemohl pomoci. Les se mě snažil chránit větvemi stromů a já mu za to na oplátku říkal tichým hlasem blouznivé verše, které nedávaly mnoho smyslu.

Jste bludní duchové větrem hnaní, k neznámým břehům unášení, vaše větve tonou v šedi, k moři z azuru však hledí, porfyr se vám v listech třpytí smaragd v korunách vám svítí kmeny stojí, sloupy bílé jako z mramoru jsou postaveny, dny se ale dlouží, přijde chvíle, kdy opustím vaše krásné stěny...

Stromy rozpačitě šuměly větvemi, neboť jejich vytříbený poetický smysl nalézal v oné básni až příliš mnoho stylistických vad, když však viděly můj zbědovaný stav, snažily se nedat mi své výhrady najevo.

V žáru slunce, s jazykem tvarujícím slova, která dávala čím dál méně smyslu, jsem posléze doklopýtal na téměř planoucí mýtinu, kde se postavy připevněné k šibenici zmítaly v podivném tanci, podobny věčně se točícímu větrnému mlýnu.

Nenechal jsem se zmást tímto dalším úskokem slunce, vzpomínal jsem na příběh, kdy poutník odřezal tupým nožem těla nešťastníků a nechal je padnout k zemi, čímž na sebe přivolal prokletí. Poučen jeho osudem jsem naopak pokřikoval na oběšence nadávky a sytil se jejich bolestí tak dlouho, až jsem dokázal jít dál. Posléze jsem tak doklopýtal ke krčmě situované přímo vprostřed lesa, kde za vytlučenými okny panoval již téměř snesitelný stín.

Mnoho džbánů chladivého piva jsem do sebe nasál toho dne, abych překonal rány uštědřené branou. Šenkýřka mi radila radovat se a nemyslet na zítřek, nosila na stůl a zrazovala mě od úvah o věčném životě. Zvolna jsem chmelovou lázní uklidňoval rozjitřené smysly, ale nový pohár útrap přerušil řadu pěnivých korbelů.

Obrovský pes, který náhle povstal z ohně planoucího v krbu, mi totiž přikázal následovat ho opět ven a má vůle mu nedokázala čelit. Jeho nohy byly lvími tlapami, z nichž vyrůstají orlí drápy.

Pes mě přinutil, abych se chytil jeho ocelového obojku a táhl mě za sebou do okolního lesa. Zde, ač jsem přitom plakal a mé srdce se tak naplnilo žalem, že se jím téměř zalklo, jsem musel spolu se psem kácet stromy, z jejichž kmenů jsme zhotovili jakýsi vor. S ním jsme nakonec vypluli do vroucího písečného moře smrti, odráželi jsme se dlouhými pádly a zoufale se snažili nepotřísnit se dotekem mrtvého moře. Proklínal jsem psa téměř stejně jako předtím puchýřovitý sluneční kotouč.

V jednu chvíli se však namísto prachu otřel o vor proud chladivé vody a já se v jediném zoufalém vzepětí postavil proti vůli psa, upustil pádlo i rozžhavený obojek a vrhl se za vlnou, nechal se jí nést, dokud mi vor nezmizel z očí a proudy prachu zůstaly kdesi v dáli.

Potopil jsem se do hlubin oceánu v říši náležející duchu alkoholu. Proměnil jsem ve žraloka a pronásledoval tonoucího námořníka ze ztroskotané pirátské plachetnice. Když nešťastník ochabl a začal polykat vodu, sevřel jsem ho k jeho překvapení svými ostrými zuby jen natolik, abych mu sice způsobil citelnou bolest, ale přitom mu vážně neublížil. Vynesl jsem ho ke břehu a tam pohodil do mělkých přílivových vod a vzal na sebe opět lidskou podobu.

Hleděl do mých očí a našel v nich něco, co ho mátlo.

"Proč jsi mě zachránil? Cítil jsem, že ti dělá radost, když mi můžeš působit bolest..." "Daroval jsem ti život, abys mohl být stejně zlý jako já," řekl jsem mladému pirátovi. Hleděl na mě v úžasu. Ničemu zatím nerozuměl, ale nechal jsem to být, věděl jsem, že dříve nebo později vše podstatné pochopí a předá to vědění dál.

Změnil jsem se znovu ve žraloka a zmizel v mořských hlubinách. Plaval jsem stále níž a níž, až do oblastí, v nichž obrovské chobotnice podemílaly svými chapadly svět, odebíraly kamínek po kamínku a chystaly tak pád pevniny do bezedných propastí. Taková činnost se mi zdála být tak trochu k smíchu, ale přátelsky jsem svými ploutvemi kynul velkým hlavonožcům a jenom několik drobných bezmocných sépií pro vlastní potěšení roztrhal svými ostrými zuby.

A i ve chvíli, kdy jsem se konečně vynořil na hladinu, byl můj zrak stále připoután k moři. Viděl jsem skrz střepy slaného mořského zrcadla i starého malíře, rysy obličeje strhané, jak se marně snaží zachytit nějakou myšlenku. Plátno pokryté abstraktními motivy, pohled upřený do ztracena.

Vstoupil jsem do jeho mysli a dokončil pověst o fialovém Ostrově.

Mnohokrát se pak nad Ostrovem střídalo zářivě fialové světlo dne s temně fialovou nocí, mnohokrát se objevily fialové květy a mnohokrát zase uvadly, uschly a rozpadly se ve fialový prach. Jiné barvy Ostrov nikdy nepoznal, třebaže možná právě jich se týkal šepot rákosů, když se na jejich listech usazovaly fialové krystalky mořské soli.

Osud dlouho dopřával skaliskům shlížet k moři. Pak však pozornost a péče, kterých se Ostrovu dostávalo od jeho tvůrců, náhle pominula. Snad bylo stvoření kousku země jen naprosto nevýznamným krokem v prapodivné hře, kterou hráli napůl šílení bohové. Možná už nechtěli naslouchat jemné imaginativní ironii, estetickým teoriím a abstraktním konstrukcím o nekonečné barevné paletě, snad se i trochu nudili.

A tak přišla doba, kdy hra skončila a čas vypršel.

Fialové vlny kousek po kousku podemílaly útesy a nakonec se přelily přes klesající pevninu. Moře si vzalo zpět zemi, která mu podle práva či alespoň vlastního názoru náležela. Nikdo proto dnes najisto neví, o čem spolu hovořily fialové květiny ztracené kdesi v hloubi vod. Kdokoliv se mohl pokoušet hádat, zatímco fialová noc se s fialovým dnem dále střídaly ve své vládě. Jen hladina moře zůstávala prázdná a žádný hlas už nerušil bezčasé mystérium jednobarevného ticha.

Příběh skončil, malíř však nic neříkal. Zklamán jsem tedy opustil jeho mysl a nechal mu jen fragmenty bájí, které mě nedokázaly v mém putování nasytit ani rozveselit. A v hněvu jsem mu vložil do srdce hroznou touhu, obraz ideje hladu. Bude své tělo neustále trýznit a malba, jež z hladu nakonec povstane, bude natolik nasycena lačností, že malířovo tělo roztrhá a pozře v děsivých orgiích. Bezcenné, vysáté ideje pak přízrak rozvěsí na stromy nedalekého hřbitova a ani ne právě vybíravé kořeny břečťanu nenajdou na mrtvole nic, co by jim bylo k užitku. Když jsem dokonal dílo zkázy v malířově mysli, vyběhl jsem z krčmy, bezcílně se plahočil ostrým sluncem a slabě vyl. Cesta byla náhle lemovaná budovami nesčetných pohřebních ústavů, z nichž vycházeli úslužní majitelé, zvali mě dál a nabízeli mi plné číše spalujícího modrozeleného absintu. Neodmítl jsem a na jedné z rakví pronesl dokonce rouhavý přípitek urážející své měsíce, jehož slova jsem naštěstí ihned poté zapomněl.

Tu jsem náhle oknem přesvětlené krypty spatřil do výšky čnící postavu námořníka, kterého jsem předtím zachránil před utonutím. Právě hovořil s jakousi ženou, v nestřeženém okamžiku se kolem ní prosmýkl a vetkl jí do zad ostrý meč.

A zatímco žena poklesávala v kolenou, on stejně rychle rostl vzhůru, až se změnil v obrovskou postavu rozsévače ohně, který, sám naplněn žárem a hořící, běží a z jeho tváře i rukou odpadávají plameny.

Otřásl jsem se odporem z toho žáru. Dopadla na mně tíže mých minulých skutků. Ničeho jsem nelitoval, snad až na pokácené stoly a moudré roztrhané sépie, věděl jsem, že to moc dne je na vině, že právě ona převrátila mou mírnou noční povahu. Napadlo mě, zda rozsévač ohně nemůže být druhou částí mého vlastního já, onou polovinou, o níž je pro klid duše lepší raději nevědět.

"Já nešťastný," vykřikl jsem zoufale, neboť rozsévač ohně se právě blížil ke hvozdu, jenž mi toho rána velkoryse poskytl úkryt.

A tu ke mě promluvil tichý hlas: "Ale vždyť den již končí, nad tvým čelem vychází hvězda a vedle tebe volně leží i plášť z perel a drahokamů. Proč si jej neoblékneš? Poslouchej:

Je mráz, první hvězdy vycházejí, V bílé záři měsíce se chvějí, Stromy za ztemnělá moře hledí, Noc se halí do stříbra a šedi A netopýři mávají Mlčky svými křídly nad krajinou. Jilmy jako stěžně vypadají Lodí, které oblohou se dají A mimo svět uplynou jim dny."

Tu jsem viděl, že vláda dne opravdu alespoň protentokrát končí, Fobos a Deimos se objevují nad obzorem a letí k mým dlaním, přestává mě svazovat tíže lidského těla, křídla se odlepují od země a v čase probouzejících se sov se volně vznáším soumrakem. Svět mizel v dálce a modravý svit měsíců opět zaléval mou tvář.

Ale současně jsem se nemohl ubránit ani pochybnostem, zda za mnou nestojí můj ohnivý dvojník, plamenný meč připravený vetknout při nejbližší vhodné příležitosti do mých zad a pak ještě dál, až tam, končí má tkáň a začíná šat z perel a drahokamů, zářících pouze barvou a zdánlivě očištěných od všeho hmotného.

Autor je šéfredaktorem internetového deníku pro vědu a techniku