Někde na drsném pomezí Anurie a Erinu žil podle legendy v dávných dobách muž posedlý sám sebou, nebo přesněji řečeno svým vlastním jménem. Opakoval si je stále dokola, tyto huhňané monology mu však jednoho dne začaly být málo. Nechal tedy své jméno písmeno po písmenu vyrýt do zad tisícům otroků, najatí vyvolávači křičeli během noci to slovo do čtyř světových stran. Nic z toho však muže plně neuspokojovalo a zdálo se mu, že to všechno jsou stále prostředky příliš hrubé a světské, nehodné dokonalosti velmože a jeho krásného jména.

Mužova výstřední vášeň posléze nalezla naplnění ve sběratelství knih. Hromadil kolem sebe dávné manuskripty i tisky vydané v poslední době, nelitoval vynaložených prostředků a jeho sbírka postupně rostla. Sbírka knih, které obsahovaly jeho jméno. Některé přímo ve svém názvu, jiné v textu na záložce obálky, ještě další kdesi ve vlastním textu, některé jen v náznacích či skrytých odkazech. Pak muž zmizel z viditelného světa a jeho jméno s ním, bylo v běhu neúprosného času zapomenuto a přišel den, kdy jej náhle nikdo neznal. Poněkud zvláštní shoda okolností, ty však patří k pověstem stejně zakrvácený nůž k řezníkovi. Legenda také praví, že muž sešel ze světa vlastní rukou, když poznal vše, co může život smrtelníkům nabídnout, a i svého jména byl přes veškerou jeho dokonalost již syt.

To všechno říkají báje o původu obrovské knihovny stojící na Posledním mysu, za kterým už jen po celé věky bouřlivě burácí pěny západního oceánu.

Ať tak či onak, mužovo jméno dnes nikdo nezná a ani z desetitisíců knih se zřejmě nedá nijak určit. Zvídaví učenci moha zemí nelitovali dlouhé cesty divokým pomezím Anurie a Erinu, došli k oceánu a vstoupili do bran knihovny. Sestavili rozsáhlé seznamy knih, katalogy všemožných slov i významů, přebírali se v nich dnem i nocí, rozkládali slova na jednotlivá písmena a ta zase kombinovali do nových tvarů. Matematici ani mágové nelenili, aby našli společný průnik všech textů, zapomenuté jméno zakladatele knihovny. Jejich snaha však nebyla korunována úspěchem, nebo alespoň nenašli takové řešení, na kterém by se došlo k obecné shodě.

A tak vznikly i pochybnosti. Možná, říkali jedni, že původní knihovna byla menší. Vrána k vráně sedá, knihy přitahují další knihy. V neklidných časech občanské války by taková odlehlá knihovna mohla být použitelným úkrytem i pro další literaturu. Nemá tedy smysl zabývat se všemi knihami. Pokud by bylo nějak možné odlišit původní kolekci od pozdějších přírůstků, rázem by šlo i zmenšit obrovskou množinu výrazů, které je třeba katalogizovat a dále zkoumat.

Možná také, hádali jiní, že muže ve skutečnosti posedlost vlastním jménem v pozdním věku přešla a hromadil nadále knihy, které se mu prostě líbily. To by ale zase vyžadovalo umět oddělit původní knihy se vztahem k jeho jménu od pozdějších dodatků.

Ještě další se domnívali, že muž pojal celou knihovnu od počátku jako lehce škodolibý žert a jediné tajemství je v tom, že žádné tajemství neexistuje.

A poslední skupina učenců nakonec došla k závěru, že žádný muž posedlý vlastním jménem nikdy nežil. Knihovna vznikla před dávnými staletími z úplně jiných příčin a celá pověst byla vytvořena až dodatečně, aby zakryla záhady mnohem temnější než jakousi spíše fádní posedlost lidského ducha. Jsou přece i posedlosti další, vůle tvorů, které za lidské nelze označit ani při velmi benevolentním chápání věci a rozostřeném měřítku.

Bez ohledu na jakékoliv domněnky je ovšem knihovna záhadná především sama o sobě. Ačkoliv její sál je ze všech stran samozřejmě ohraničen a uzavřen kamennými stěnami - jedna z nich těsně přiléhá k útesům - chodby uvnitř se divně stáčí, jakoby překlopené a propadlé samy v sebe, se začátkem v každém ze čtyř vchodů, ale bez návratu i průsečíku. Pokud je známo, žádná ze čtyř chodeb prostě nemá konce. Lze dovodit, že potom je zřejmě nekonečný i počet knih v policích a regálech, a proto mají mimochodem přes usilovnou snahu systematizátorů také všechny katalogy dosti daleko k úplnosti.

Liší se názory na otázku, zda jsou knihy v knihovně rozmístěny podle nějakého jednotného systému. I pokud pomineme tajemné zakódované jméno, na určitých místech jsou přednostně seskládány knihy týkající se jediného tématu, s ubíhajícími chodbami se však náměty do jisté míry proměňují. Možná by stálo za to pokusit se knihovnu uspořádat nějak rozumněji, to se však badatelé bojí, neboť by přitom mohli poškodit i klíč zamykající zatím celé tajemství.

A tak v severní chodbě odedávna převládají regály plné šachových knih. Mistři z Ndrangu usuzují, že se alespoň v tomto případě jedná o výběr promyšlený a nenáhodný. Většina zaznamenaných partií je totiž rozhodnuta silou černé věže, která zřejmě patřila ke zvlášť oblíbené figurce zakladatele tohoto křídla (neboť nakonec jednotlivé části knihovny ani vůbec nemusejí být dílem stejné bytosti). Jak však chodba pokračuje dál a dál - vodováhou nelze změřit žádný sklon, takže nekonečnost knihovny není možné vysvětlit tím, že by labyrint využíval třetí dimenze - šachových knih postupně ubývá a namísto nich se objevují svitky věnované chladným zbraním, stříbrným zahnutým šavlím i drobným dýkám zdobených démanty.

Západní chodba je zaplněna rozpadlými memoáry hraběnky, která strávila většinu život ve velmi důvěrných vztazích s mnoha slavnými filosofy své doby. Některé detailnější popisy vhánějí ruměnec studu v tvář nepřipraveného čtenáře a příčinou červeni vskutku nejsou názory oněch učenců na otázky kosmologie. Hraběnka vskutku velmi nestoudnými způsoby poznala celé stovky myslitelů, to však samozřejmě stále nestačí na zaplnění nekonečných regálů západní chodby. Na rozdíl od jiných chodeb se na západě vyskytují tytéž svazky ve více kopiích, nicméně hlouběji v sálech pak mizí chlípné zkazky a namísto nich přicházejí texty věnované omamným vůním. Éterické oleje z květin, jemné pachy destilované z plodů vzácných stromů, výčty nikdy nekončí a ztrácejí se dále a dále od západní brány. Alchymisté z Erinu však soudí, že se vesměs jedná o pouhé fabulace, řada zmiňovaných rostlin vůbec neexistuje, nebo popsanými postupy alespoň nelze dojít k žádným hmatatelnějším výsledkům.

Knihy v chodbě jižní se naopak věnují jedům. V této souvislosti byla vyslovena domněnka, že samotná témata potvrzují alespoň část legendy o muži posedlém vlastním jménem, to jest jeho dobrovolný odchod ze světa. Jedy na jihu, chladné zbraně v rohu severním, není snad taková morbidní ulpívavost k smrti nepřímým svědectvím o tom, jak asi mohl tvůrce celé knihovny skončit?

Nicméně i tyto teorie ztrácejí jaksi na zajímavosti v chodbě východní. Zde totiž knihy vyprávějí především o zvláštní geometrii, zcela fantastické a přesto snad v principu možné, jak alespoň připouští většina matematiků. Jsou to popisy čar, které ubíhají poslušny spíše dopředu daných rovnic než čehokoliv, s čím se lze setkat ve viditelném světě. Trojúhelníky ze samých tupých úhlů, až příliš rovnoběžné přímky směřující dovnitř knihovny, pokřivené kružnice a zamotané spirály lákající k dalšímu postupu nekonečnem. Snad proto, že knihy ve východní chodbě popisují svět, který by za určitých okolností mohl být totožný se samotnou knihovnou, zamíří většina průzkumníků právě sem.

A také jich zde nejvíce zmizí. Neboť kromě oblastí skutečně blízkých vstupům do sálu, které jsou snad relativně bezpečné, si nikdo nesmí být v knihovně příliš jist svým návratem. Nesejde na tom, zda jednotlivec či skupina kráčející v těsném zástupu, občas se po pátračích prostě slehne zem. Zdá se, že tak jako je knihovna nějak stočena v rovině, tak podobně se zamotávají i její chodby a kde dříve byla cesta zpět, směřují náhle oba směry hloub a hloub do nitra labyrintu.

Je tedy možné, že někdo z těch, kdo se nevrátili, nakonec dospěl k samému středu stavby. Snad právě tam se skrývá tajemství, ať už jím je jméno tvůrce tohoto podivného monumentu nebo cokoliv jiného. Možná tam dosud čeká samotný stavitel a živí se po celý dlouhý čas masem těch, kdo v knihovně zabloudí. A možná zde také čeká ještě něco jiného, o čem je lépe nehovořit.

Protože v knihovně zmizela v poslední době celá řada významných osobností, včetně vladařových nejmilejších rádců, uvažoval anurijský král, že zcela zakáže vstup do chodeb. Pohrával si dokonce s myšlenkou, že celou stavbu zahrne pilinami podpálí či nechá podvrtat, aby se prokletá knihovna propadla do vln oceánu a dále neobtěžovala moudré muže nevhodnými myšlenkami. Posléze však král od svých záměrů upustil. Dvorní matematik ve vzácné shodě s dvorním mágem jej totiž taktně upozornili, že v takovém případě by hanebnost, která se dnes skrývá v nekonečně vzdáleném nitru knihovny, byla zřejmě náhle volná, k čemuž ostatně může dojít tak jako tak. I pokud bude pouze uzavřen vstup do chodeb, mohlo by to uvnitř dostat postupně hlad a zkusit najít cestu ven. Mezi šesti očima snad tehdy padla ještě nějaká další slova - takový dvorní mág a matematik mají jistě co říci, rozhodnou-li se už jednou hovořit.

Král nechal krátce po onom nočním rozhovoru oba muže utopit s ucpanými ústy v mořském příboji, nicméně jejich doporučením se přece jenom řídí a dvojnásobná poprava byla tedy zřejmě pouze drobným panovníkovým rozmarem. Pamětliv osudu těch nešťastníků, od té doby na krále raději nikdo nemluví, pokud není přímo tázán. Nezdá se však, že by to vladaři příliš vadilo a sám hovory s dvořany nevyhledává. Státním záležitostem se již prakticky nevěnuje, většinu času si cosi pro sebe divě mumlá a lékaři mu musí každý večer podávat silná uspávadla.

Autor je šéfredaktorem internetového deníku pro vědu a techniku