V červenci 2000 proběhly v Camp Davidu za účasti amerického prezidenta Billa Clintona několikadenní rozhovory mezi izraelským představitelem Edmuhem Barakem a palestinským představitelem Jásirem Araffatem. Šlo o vrcholnou schůzku představitelů s cílem vyřešit sporné otázky před vyhlášením samostatného Palestinského státu. Největší politický úspěch Billa Clintona se ale nekonal.

Shangri-La, původně víkendová prezidentská rezidence založená Franklinem Delanem Rooseveltem a později přejmenovaná na Camp David prezidentem Dwightem Eisenhowerem, není mýtickým místem, z něhož plukovník Jimmy Doolittle podnikl svůj letecký útok z letadlové lodi Hornet na Tokio během druhé světové války, jak novinářům řekl prezident Roosevelt, ale rezidencí amerických prezidentů v pohoří Catoctin v Marylandu. Camp David od doby Franklina Delana Roosevelta dodnes slouží prezidentům Spojených států amerických k odpočinku a k práci, kde v naprostém soukromí a bez přítomnosti tisku mají jedinečnou příležitost "vidět svět kolem sebe jasněji".

Během válečných konfliktů nebo politických krizí od druhé světové války přes krize studené války až po vážné incidenty mezinárodního terorismu v 80. letech 20. století tato rezidence poskytovala přísné soukromí a nezbytný klid pro závažná rozhodnutí prezidentů Spojených států. Většina prezidentů toto místo využívala také pro návštěvy předních zahraničních představitelů a pro důležité mezinárodní schůzky na nejvyšší úrovni. Vůbec prvním zahraničním představitelem, který navštívil Camp David, se stal ministerský předseda Winston Churchill v květnu 1943.

Historii Camp Davidu popsal poprvé bývalý člen prezidentovy administrativy John L. Gerik ve svém rukopisu "A History of Camp David, 1942 - 1972" na základě různé korespondence, hlášení, záznamů, které měl tehdy k dispozici. Gerik ale tehdy nepatřil k předním členům prezidentovy administrativy a často vycházel jen z neúplných záznamů.

Krátce po vstupu Spojených států amerických do druhé světové války představitelé z Washingtonu na žádost prezidenta Franklina Delano Roosevelta začali hledal vhodné venkovské sídlo poblíž Washingtonu, kde by mohl prezident v soukromí odpočívat a činit závažná strategická rozhodnutí. Výběr místa ovlivňovala celá řada podmínek. Místo nemohlo být příliš vzdáleno od Washingtonu a muselo mít zajištěno nepřetržité utajované spojení s vrchním vojenským velitelstvím v Bílém domu. Prezidentova jachta USS Potomac tomuto účelu nevyhovovala. Americká Tajná služba se obávala prozrazení a americké námořnictvo se obávalo možných útoků německých ponorek, které se v té době mohly pohybovat blízko amerických břehů. S ohledem na prezidentovo zdraví jeho lékaři doporučovali klidnou rezidenci, kde by prezident nebyl vystaven nesnesitelnému horku během letních dní ve Washingtonu. Proto bylo nutné najít místo nedaleko Washingtonu, v nadmořské výšce, kde by nebyla nesnesitelná vedra a přitom byla plně zajištěna prezidentova bezpečnost.

Správa národních parků amerického ministerstva vnitra proto od března 1942 začala hledat vhodná místa v okolí Washingtonu. Hledané místo mělo být upraveno k soukromému pobytu prezidenta, mělo být relativně dostupné a přitom dostatečně v ústraní. Mělo být ve vyšší nadmořské výšce a pokud možno zalesněné. Mělo navíc poskytovat možnosti pro výstavbu nezbytných budov a zařízení. Ve dnech 27. března a 28. března 1942 pracovníci Správy národních parků navštívili tři vhodná místa: Furnace Mountain ve státě Virginia na břehu řeky Potomac, národní park Shenandoah ve státě Virginia a konečně rekreační oblast Catoctin poblíž Thurmontu ve státě Maryland. Pracovníci Správy národních parků vypracovali podrobnou zprávu, která popisovala daná místa, dobu cestování, vlastnictví půdy, existující stavby a vybavení, stav silnice, inženýrské sítě a případné budoucí využití. Připojené tabulky popisovaly odhadované náklady na vybudování požadované rezidence.

Zpráva shrnovala, že místo Comer's Deadening v Národním parku Shenandoah se nachází asi 100 mil od Washingtonu v nadmořské výšce 3300 stop a vyžaduje tři hodiny cestování. Vybudování víkendové prezidentské rezidence by odhadnuto asi tři měsíce a náklady měly dosáhnout 150 000 dolarů.

Tábořiště číslo 4 v rekreační oblasti Catoctin se nachází 60 mil od Washingtonu v nadmořské výšce 1700 stop a vyžaduje dvě hodiny cestování. Náklady na vybudovaní víkendové rezidence byly odhadnuty na 150 000 dolarů. Půl míle od tábořiště se nacházel plavecký bazén.

Tábořiště číslo 3 v rekreační oblasti Catoctin bylo vzdáleno jen půl míle od tábořiště číslo 4 v nadmořské výšce 1800 stop. Nacházela se zde skupina chatek a existující stavby bylo možno přizpůsobit požadavkům. Stavba rezidence mohla být dokončena již v červnu 1942 a náklady by nepřesáhly 25 000 dolarů.

Projekt rekreační oblasti Catoctin vznikl počátkem roku 1935, aby ukázal možnost přeměny zemědělské půdy v přírodní park. Celá rekreační oblast byla vybudována pouze z materiálu získaného v této oblasti. Například podél silnic byly poraženy nakažené kaštany a z nich bylo rozřezáním získáno stavební dříví na stavbu chatek. Stavební dříví pro krytinu střech a podlah bylo zakoupeno v blízkém okolí. Balvany podél silnic byly rozdrceny na štěrk. Kováři vykovali železné rámy a závěsy dveří a oken. Podobně byly vyrobeny dlažební kostky a dlaždice, okna a dveře. Sklo bylo získáno od blízkých sklenářských firem. Kvůli umístění v hornaté oblasti v horách zde nebyly budovány hráze, aby vznikla jezera. Místo toho byly vybudovány plavecké bazény s moderní filtrací a cirkulací vody, která byla přiváděna z blízkých pramenů. Tábořiště číslo 3 bylo dokončeno v zimě na přelomu let 1938 a 1939 a následující tři roky bylo využíváno jako rodinný tábor pro zaměstnance federální vlády a federální státní úředníky.

22. dubna 1942 se prezident Roosevelt s doprovodem v pěti automobilech vydal směrem na jih z Washingtonu, aby provedl inspekci obou tábořišť v rekreační oblasti Catoctin. Nevíme, proč prezident dal přednost této oblasti před místem Comer's Deadening, protože není známo, že by toto místo také navštívil. Ve zprávě z 24. dubna 1942 Správa národních parků uvedla odhady nákladů na přebudování tábořiště číslo 3 na prezidentskou rezidenci. Dva dny po své návštěvě se prezident Roosevelt rozhodl, že toto místo je pro vybudování prezidentské rezidence vyhovující. Již existující budovy a zařízení výrazně zkrátily dobu výstavby rezidence a snížily náklady na její vybudování.

30. dubna 1942 prezident souhlasil s předběžnými plány na vybudování prezidentské rezidence a Správa národních parků začala přípravné práce výkresové dokumentace projektu. 11. května již byla většina výkresové dokumentace projektu dokončena a započala výstavba. Během výstavby rezidence Jimmie Doolittle podnikl americkým letadlem útok na japonské hlavní město Tokio. Když se novináři při tiskové konferenci tázali prezidenta, odkud pilot odstartoval, s úsměvem řekl, že z Shangri-La. Shangri-La proto byl prvním název víkendové prezidentské rezidence v pohoří Catoctin. Prezidentova první oficiální návštěva proběhla 5. července 1942 a v "návštěvní knize" se zachoval její záznam:

"U.S.S. Shangri La, Launched at Catoctin, July 5, 1942"

Do dokončení prezidentské rezidence Shangri-La Roosevelt využíval svoji jachtu Potomac jako "plovoucí pevnost".

Před dokončením prezidentské rezidence bylo nutné provést řadu stavebních úprav. Většinu chatek bylo nutné přemístit, částečně přestavět a přizpůsobit na skupinu staveb pro ubytování asi 40 lidí prezidentovy administrativy. Při těchto stavebních úpravách se využily místní firmy, aby byly sníženy náklady.

Největší pozornost byla pochopitelně věnována samotné prezidentské rezidenci. Původní stavba, která měla sloužit jako rezidence, měla jedinou místnost o velikosti 17,5 stop krát 28 stop, otevřenou verandu a zastřešenou kuchyň. Stavba měla sloužit současně jako pracovna a jídelna. Okolní terén byl upraven tak, aby křídlo ložnic bylo umístěno jižně a svíralo úhel 30 stupňů s hlavní budovou a křídlo kuchyně bylo umístěno severně pod stejným úhlem. Původní prezidentská rezidence měla pracovnu, která sloužila současně jako jídelna, přepaženou verandu, dlážděnou terasu, chodbu do ložnic, čtyři ložnice, dvě koupelny, kuchyň, spižírnu a verandu kuchyně.

Přestože se původně nepředpokládalo, že by se rezidence používala v zimních měsících kvůli její nadmořské výšce, při stavbě křídla ložnic se již počítalo s krby, které měly zajistit vytápění v celé budově. Proto bylo nutné ve stavebních úpravách zahrnout bezpečnostní opatření proti požáru. Mezi stěny byla vložena skelná vata, která měla zabránit případnému rozšíření ohně. Veškeré kouřovody byly obaleny nehořlavým materiálem a celý prostor pod podlahou byl rozdělen na tři nezávislé části. Konečně byl vybudován zvláštní nouzový východ, jímž v případě požáru mohl prezident uniknout do bezpečí. Konstrukce chatky severně od prezidentského sídla se stala základem spojovacího pracoviště. Celá stavba se skládala z původní chatky a z dalších dvou chatek, které byly přemístěny ze svého původního místa. Spojovací pracoviště mělo k dispozici veškeré spojovací prostředky včetně telegrafu, telefonní ústředny a dvou soukromých telefonních linek. Zvláštní telefonní vedení vedlo přímo do Bílého domu a bylo aktivováno pouze v případě, že prezident pobýval ve své rezidenci. Dále byl instalován nezávislý komunikační systém uvnitř tábora. Operátoři spojovacího pracoviště měli vlastní koupelnu s přívodem teplé vody a elektřiny.

Zbývající chatky byly přesunuty a přizpůsobeny novým účelům. Jedna z chatek byla zcela přestavěna a rozdělena tak, aby měla dvě ložnice spojené s koupelnou pro hosty nebo členy prezidentovy administrativy.

Ubytovna zaměstnanců byla umístěna v přestavěné řemeslnické dílně. Odstraněním pracovních stolů a zařízení a uzavřením některých otevřených částí vznikly ložnice pro šest filipínských stevardů. Stevardi měli k dispozici vlastní záchody, umývárnu a šatnu. Další dva záchody byly přestavěny podobným způsobem a byly vybaveny elektrickým přívodem pro ohřívání vody. Původní vodovodní rozvod byl zcela dostatečný. Pro odpad ze záchodů byly vyhloubeny dvě žumpy.

Prezident při své inspekční cestě 30. dubna 1942 navrhl, aby byl okolní porost prořezán a tím byl uvolněn výhled východním směrem na vzdálené údolí. Podobně byl přizpůsoben výhled na borovicemi zarostlý vrcholek při úpatí hory Catoctin a údolí ve směru na Keyswille, kde se narodil Francis Scott Key. Žádné další vážnější zásahy, kromě odstranění mrtvých nebo poškozených stromů, nebyly prováděny.

Podstata a charakter prostoru prezidentské rezidence a jeho využití také pro odpočinek prezidenta a jeho pozvaných hostů vyžadoval vybudování přirozené terasy. Celý prostor terasy byl vyplněn do průměrné hloubky tři a půl stopy. Vybudované stěny měly vypadat jako přírodní kamenné římsy. Jako stavební materiál byly použity zvětralé kameny různé velikosti od tří kubických stop do 25 kubických stop, aby bylo dosaženo požadovaného efektu. Požadované stromy na okrajích a v rozích terasy byly chráněny tak, aby stěny nezasahovaly do jejich kořenů. Terasa byla vydlážděna velkými kameny z různých místních hornin a částečně zatravněna.

Přístupová cesta, která vedla od hlavní brány k prezidentské rezidenci, byla vybudována tak, aby vypadala jako úzká stezka, vinoucí se do svahu. Staré služební cesty vedoucí k prezidentské rezidenci byly zahrazeny a zrušeny. Pokud to bylo možné, části původních silnic byly využity pro uložení podzemních inženýrských sítí, aby dále nebyl narušován lesní porost. Velké balvany byly ponechány na původních místech aby částečně vymezovaly celé území prezidentské rezidence.

Aby bylo dosaženo přírodního vzhledu prezidentské rezidence, byl v celém okolí vysázeny keře a stromy. Veškerý porost byl přesazen z okolních lesů. Větší stromy a keře byly přesazeny s celým kořenovým obalem, aby se zvětšila jejich šance na přežití. Přesazování divokých květin v okolí chat bylo odloženo na pozdější dobu. Většina rostlin byla ponechána na místě, aby mohla přirozeně růst v původním prostředí.

Nedaleko prezidentské rezidence se nacházel plavecký bazén. Pro snadnější příjezd automobilem byla navržena nová přístupová cesta. Proto byly opatrně vymýceny mrtvé a nemocné porosty. Americké námořnictvo poskytlo stan, který sloužil jako šatna nedaleko plaveckého bazénu.

Když pracovníci Správy národních parků dostali za úkol přeměnit tábořiště číslo 3 v letní prezidentskou rezidenci, předpokládali, že veškeré práce budou dokončeny do 1. července. Silné deště během května a června, válečný nedostatek materiálu a zkušených dělníků výstavbu poněkud zpomalil. Stavební tým byl složen z agentů Tajné služby, příslušníků armády a námořnictva ve spolupráci s WPA (Work Projects Administration). 5. července 1942 prezident Roosevelt provedl první inspekční návštěvu tábora. Nedokončené části rezidence sice neumožňovaly v místnostech zatopit, ale to nijak neovlivnilo prezidentovu povznesenou náladu. Den předtím americké letectvo ve spolupráci s britským královským letectvem úspěšně zaútočilo na vojenské cíle v Německu. 7. července 1942 stavební tým pokračoval v práci a brzy nedostavěné části dokončil. 18. července prezident strávil svoji první noc v prezidentské rezidenci a zůstal zde celkem tři dny.

Po dokončení výstavby prezidentská rezidence tábor Shangri-La představoval asi 20 chatek a několik dalších staveb, kde byli ubytováni četní hosté, zaměstnanci tábora a další lidé. Kolem prezidenta Roosevelta se pohybovalo asi sto lidí: ministři vlády a jejich tajemníci, lékař a jeho asistent, kryptografové, operátoři radiového a telefonního spojení, řidiči, komorník, fotografové a filmaři a agenti americké Tajné služby. Několik chatek mělo tekoucí vodu. Zpočátku bylo možno nádobí omývat pouze studenou vodou a záchody byly stranou mimo chatky.

Zaměstnanci tábora měly celou řadu různých úkolů. Mezi tyto úkoly patřila údržba budov a cest, oprava plotů, stříhání křovin a trávníků, oprava postavených zdí a provoz vodovodu a požárního zařízení. Všechny stavby v Shangri-La zachovávaly svůj přírodní venkovský ráz.

Po několika návštěvách prezidenta vznikla originální mapa celého tábora Shangri-La se zvláštními jmény jednotlivých chat. Prezidentova chata dostala název "Medvídkův brloh". V blízkosti této chaty stála chata spojovacího pracoviště, pojmenovaná "Okamžik, prosím". Chata pro hosty byla pojmenována "Kutě". Mike Reilly, šéf týmu americké Tajné služby bydlel v "221 B Baker Street" a chatky agentů Tajné služby byly nazvány "Uličníci z Baker Street". Chata prezidentova lékaře George Foxe byla nazvána "Krabička léků". Konferenční místnost měla název "Chlebník" a chaty filipínských stevardů nesly název "Malý Luzon". Plavecký bazén nesl název "Medvídkovo brouzdaliště". Hlavní vstupní brána byla nazvána "Řekni to námořníkům".

Nejvyšší prioritu vždy měla prezidentova bezpečnost. Když byla oblast Catoctin zařazena na seznam možných míst, Tajná služba celou oblast podrobně prozkoumala včetně okolních lesů, přístupových cest a silnic, prošetřila řadu zde žijících osob, přezkoumala zvukotěsnost staveb v táboře a konečně nad celou oblastí byla provedena řada průzkumných letů. Zpráva Tajné služby byla příznivá. Agenti Tajné služby přivítali, že dřevěné budovy jsou ze vzduchu obtížně pozorovatelné, protože se skrývají v hustém lesním porostu. V létě byly budovy ze vzduchu zcela neviditelné a celý tábor Shangri-La vypadal jako hustý les.

Prezidentská rezidence Shangri-La byla umístěna prakticky na vrcholu hory. Hlavní přístupová silnice byla uzavřena a do tábora byl omezený a přísně kontrolovaný přístup. Celá oblast byla obehnána ostnatým drátem do výšky deseti stop. Podél tohoto ochranného plotu byly rozmístěny v pravidelných vzdálenostech strážní budky s telefonem, jímž bylo možno v případě potřeby vyvolat bezpečnostní poplach. Uvnitř tábora Shangri-La byly rozmístěny reflektory spustitelné jediným vypínačem a druhá sada reflektorů byla umístěna kolem samotné prezidentské rezidence. Tajná služba byla se všemi bezpečnostními opatřeními spokojena a považovala ochranu prezidenta za dostatečnou.

Jednotky námořníků, které nesly odpovědnost za ochranu prezidenta během jeho pobytu v táboře Shangri-La, byly ubytovány v táboře Misty Mount. Pobývalo zde více než sto námořníků, jimž velel plukovník Brooks, který byl velitelem námořnictva ve Warm Springs. Námořníci ve spolupráci s Tajnou službou strážili celý tábor Shangri-La. K ostraze byli také využiti speciálně cvičení psi. Pokud chtěl někdo kolem tábora Shangri-La projít v noci, byl několikrát příslušníky ostrahy kontrolován. Psi se chovali velice tiše a klidně.

Třetím táborem v pohoří Catoctin byl Greentop, který byl utajován a zabezpečen ještě více než Shangri-La. Tento záhadný tábor oficiálně sloužil výcviku zvláštních komand, ale v podstatě se zde cvičily sabotážní jednotky. "Will Bill" Donovan, šéf Úřadu strategických služeb (Office of Strategic Services), který vznikl v červnu 1942, později uvedl, že tábor měl sloužit pro výcvik nových příslušníků zvláštních komand. Blízkost tohoto tábora znepokojovala jak námořnictvo, strážící tábor Shangri-La, tak Tajnou službu. Tajná služba se obávala, že někteří příslušníci OSS mohou využít naučené metody a taktiku k provokacím ostrahy prezidentské rezidence. Tajná služba vycházela z názoru, že není žádoucí, aby tábor Shangri-La měl nějaké kontakty s okolím. Přes toto možné nebezpečí nikdy nedošlo k žádným problémům.

Přestože pro ochranu prezidenta v Shangri-La byla učiněna všechna možná bezpečnostní opatření, prezident Roosevelt se sám vystavoval určitému riziku. Sice se nikdy neukázal v Thurmontu, ale s oblibou jezdil na koni po horských stezkách. Jednou ráno za doprovodu agenta Tajné služby prezident jel po soukromé cestě kolem velkého stavení. Když dorazil k budově správce, z domu vyběhla žena s puškou a rozhodně nechtěla věřit tvrzení, že před ní stojí prezident Spojených států. Když zjistila, že muži na koních nemají žádné písemné povolení správce, zamířila puškou na oba muže a přinutila je k chvatnému ústupu. Následujícího dne byl Tajnou službou do Bílého domu povolán správce Charles Paine, který se setkal s prezidentem, dlouho se mu omlouval se mu za způsobené problémy a vystavil mu písemné povolení, že se může kdykoliv pohybovat přes jeho pozemky. Není známo, zda prezident toto povolení někdy využil.

Bezpečnost prezidenta také vyžadovala, aby byla prezidentská rezidence v táboře Shangri-La jako "letní Bílý dům" utajena před tiskem. Byla proto šířeny falešné zprávy, že prezident pobývá ve starém táboře Herberta Hoovera v Národním parku Shenandoah. Pracovníci prezidentovy administrativy v Bílém domě doufali, že se tyto dezinformace rozšíří i do tisku a zajistí tak ochranu prezidenta před možným nebezpečím.

Když washingtonská spisovatelka Evelyn Peyton zhruba popsala oblast Shangri-La, prezident byl velmi znepokojen, protože se obával, že veřejná známost prezidentské rezidence mu z důvodů bezpečnosti znemožní zde pobývat. O něco později, 15. října 1943, tisková agentura UPI (United Press International) vydala zprávu, že prezidentská rezidence se nachází někde v pohoří Catoctin v západní části státu Maryland. Správa národních parků potvrdila, že prezident tuto oblast občas navštívil. Administrativa Bílého domu k celé záležitosti tvrdošíjně mlčela.

O dva roky později, po skončení druhé světové války v Evropě a krátce před koncem války v Pacifiku proti Japonsku reportér Frank Henry z novin Baltimore Sun s fotografem Frankem Millerem si najali letadlo a podnikli let nad prezidentskou rezidencí. 16. září 1945 byla v novinách uveřejněna reportáž s fotografiemi. Henry uvedl, že americká vláda již nemůže dále utajovat existenci prezidentské rezidence. Představitelé americké vlády změnili svůj postoj, ale stále ještě neumožnili novinářům přístup do tábora Shangri-La. Teprve 30. září 1945 novináři a fotografové poprvé prezidentskou rezidenci oficiálně navštívili .

Přestože se Tajná služba snažila zajistit utajení tábora, obyvatelé Thurmontu o Shangri-La většinou věděli. Dokonce přesně věděli, kdy prezident do své rezidence v Shangri-La přijel, protože vždy krátce před jeho příjezdem se objevila ostraha na můstku křižujícího bystřinu Big Hunting Creek na přístupové cestě k táboru. Přesná hodina příjezdu prezidenta ale byla překvapením i pro zaměstnance tábora.

Tábor Shangri-La byl pro prezidenta Roosevelta místem jeho aktivního odpočinku. Jeho oblíbeným oblečením bylo vlněné tričko a krátké kalhoty. Nikdy se zde nedodržoval nějaký oficiální protokol jako v Bílém domě. Prezident měl velice rád posezení na verandě, věnoval se své sbírce známek, někdy podřimoval, hrál pasiáns nebo dělal cokoliv, co ho zaujalo. Když četl, věnoval své sbírce známek, nebo přemýšlel, nikdo si nedovolil ho vyrušovat. Nikdo k němu neměl přístup, pokud nebyl předem ohlášen. Přímý telefon do Bílého domu měl zaveden až do své ložnice, ale nikdo mu na tento telefon nemohl volat. Když byl z Washingtonu nějaký důležitý telefonní hovor, byl na něj vždy upozorněn spojovacím pracovištěm. Spojovatel v Bílém domu mu hovor přepojil.

Harry Hopking, zvláštní asistent prezidenta, který dříve pracoval jako Ministr obchodu a ředitel WPA (Work Projects Administration), s prezidentem vždy zpracovával došlé zprávy, telegramy a kabelogramy a připravoval na ně odpověď. Pokud bylo slunečné počasí, pracovali na verandě, když se počasí zhoršilo, přemístili se do pracovny. Obvykle prezidenta doprovázela jeho sekretářka Grace Tully a její asistentka Dorothy Brady, která prováděla zápisy a záznamy.

Přestože tábor Shangri-La sloužil jako místo oddechu od povinností, prezident Roosevelt zde také pracoval. Učinil zde řadu závažných a důležitých rozhodnutí během druhé světové války.

Prezident měl ve své rezidenci v Shangri-La během druhé světové války k dispozici všechny zprávy z fronty a mohl odtud činit závažná vojenská a politická rozhodnutí. V Shangri-La například obdržel zprávu o vylodění amerických jednotek v Alžíru a otevření druhé fronty. Během první návštěvy ministerského předsedy Winstona Churchilla v Shangri-La prezident obdržel zprávu o odstoupení italského krále.

V táboře Shangri-La prezident také obdržel zprávy o vylodění Spojenců na Sicílii a o pádu fašistického diktátora v Itálii Benita Mussoliniho. Dva týdny po vylodění Spojenců v Normandii začal tábor v Shangri-La sloužit jako Velitelské středisko Catoctin. V návštěvní knize lze nalézt bez uvedeného data podpisy Douglase McArthura, C.W. Nimitze a W.F. Halseye.

Prezident Roosevelt začal víkendovou rezidenci Shangri-La využívat také pro návštěvy významných státníků. Během druhé světové války rezidenci Shangri-La dvakrát navštívil ministerský předseda Winston Churchill. V Shangri-La pobýval s prezidentem Rooseveltem poprvé od pátku 14. května 1943 do neděle a pak se sem s ním vrátil následující týdne. Když jejich automobil stál na křižovatce v Thurmontu, lidé v okolí si Roosevelta a Churchilla povšimli a oběma státníkům upřímně provolali slávu.

Během těchto dvou víkendů se Churchill toulal venkovem západního Marylandu. Pamětníci vzpomínají, že navštívil také restauraci Cozy Restaurant v Thurmontu, kde si dal pivo a během čekání vhodil několik mincí do hracího automatu.

Jiní pamětníci vzpomínají, že oba muži odpočívali na verandě "Medvídkova brlohu". Churchill šel také s Rooseveltem chytat ryby a seděli společně na břehu v přenosných křeslech. Churchill kouřil své oblíbené doutníky a jejich dým zaháněl nepříjemné komáry. Oba muži spolu asi hodinu hovořili.

Rybaření bylo jedním z oblíbených Rooseveltových koníčků. Během výstavby rekreační oblasti Catoctin byly toky bystřin v oblasti upraveny na základě doporučení odborníků a byly zde vysazeny ryby. Bystřiny Big Hunting Creek a Little Hunting Creek byly jedním z důvodů, proč se prezident Roosevelt pro tuto oblast rozhodl. Bystřiny stékaly po skalách ve stínu mohutných stromů. Prezident neměl štěstí, protože bystřiny neobsahovaly příliš ryb. Později ale nalezl skvělé místo pro rybaření Iron Furnace, které leželo na hranici národního parku.

Po smrti prezidenta Roosevelta 12. dubna 1945 se diskutovalo o tom, zda oblast Catoctin a prezidentská rezidence Shangri-La mají být vráceny Správě národních parků. Někteří představitelé vlády zastávali názor, že by prezidentská rezidence měla být zachována jako národní památka, protože zde prezident Roosevelt učinil zásadní rozhodnutí, která vstoupila do historie Spojených států. Prezident Harry Shippe Truman ve svém dopise guvernérovi státu Maryland Herbertu R. O'Connorovi napsal, že oblast Catoctin kvůli svému historickému a mezinárodnímu významu zůstane majetkem federální vlády a bude dále spravována Správou národních parků. Toto rozhodnutí bylo v souladu s přáním prezidenta Roosevelta.

Celá oblast byla udržována federální vládou jako historická památka. V dubnu 1947 se prezident Truman krátce v Shangri-La ubytoval. Tábor Greentop byl 1. května 1947 předán Lize pro postižené děti v Marylandu. Prezidentská rezidence stále zůstala pro veřejnost zcela uzavřena.

V létě roku 1945 obyvatelé Thurmontu a zaměstnanci Shangri-La očekávali, že do prezidentské rezidence přijede prezident Truman se svojí manželkou. Několik týdnů po smrti prezidenta Roosevelta nebyla prezidentská rezidence obydlena s výjimkou dvaceti mužů, kteří zajišťovali ostrahu a údržbu. Teprve v září 1945 prezident Truman s manželkou prezidentskou rezidenci navštívil. Prezident tehdy uvedl, že rezidence je sice zajímavá, ale neprojevil zájem ji využívat tak, jak ji využíval prezident Roosevelt. Při své druhé a třetí návštěvě vydal veliteli Williamu M. Rigdonovi pokyny, aby nechal porazit některé stromy, které bránily výhledu z rezidence. Pracovní četa z prezidentovy jachty USS Williamsburg pilami, sekerami a buldozery pak odstranila stromy, bránící výhledu na východní stranu a vyvrátila pařezy.

Přestože přání prezidenta Trumana byla splněna, jeho manželka poprvé navštívila Shangri-La jednoho deštivého dne na podzim roku 1945. Celé místo se jí zdálo ponuré. Zřejmě proto prezident Truman zpočátku ztratil o prezidentskou rezidenci Shangri-La další zájem. Na Den matek v roce 1946 ale prezident Truman se svojí manželkou, dcerou a svojí matkou přijel do Shangri-La na oběd. Prezidentův doprovod se od doprovodu prezidenta Roosevelta odlišoval. Agenti Tajné služby odstoupili od některých procedur z doby války. Když prezidentův vůz zastavil na červenou, agenti zůstali ve svých vozech a nechránili prezidentův vůz, jak to dělali během války na ochranu prezidenta Roosevelta.

Prezident Truman se rád toulal po kraji a v Shangri-La ho obvykle doprovázel velitel tábora William Rigdon. Jedině tehdy se mohl prezident pohybovat bez dohledu agentů Tajné služby. Prezident Truman nakonec našel v kraji zalíbení díky bezpočtu stezek. Občas projížděl krajinou táborovým jeepem se svojí manželkou a šéfem Tajné služby v Shangri-La. Manželka prezidenta Trumana začala tábor Shangri-La využívat pro neformální obědy.

Kvůli nedostatečnému topení prezident Roosevelt tábor v zimě nenavštěvoval. Prezident Truman ale chtěl tábor využívat po celý rok a proto bylo instalováno parní vytápění jak v prezidentské rezidenci tak v některých chatách pro hosty. Prezident Truman navíc umožnil, aby prezidentskou rezidenci využívali někteří pracovníci jeho administrativy nebo členové vlády v době, kdy on nebo jeho manželka zde nepobývali. Tábor Shangri-La byl díky tomu využíván prakticky každý týden. Řada pracovníků administrativy Bílého domu nebo vlády používala toto místo pro svá společenská setkání.

Samozřejmě pro využívání prezidentovy rezidence Shangri-La pracovníky administrativy Bílého domu platila jistá omezení. Pouze několik pracovníků administrativy mělo toto privilegium. Návštěvníci zde mohli pobývat výlučně v době nepřítomnosti prezidenta, jeho rodiny nebo oficiálních hostů. Pokud pracovníci administrativy používali tábor Shangri-La k soukromým účelům, museli zaplatit všechny výlohy s jeho použitím.

Přísně se vyžadovalo, aby hosté dodržovali provozní směrnice tábora pro zajištění bezpečnosti a provozu. V táboře bylo přísně zakázáno pořádání "divokých party", nadměrné používání alkoholu nebo hazardní hry.

Návštěvníci mohli tábor Shangri-La navštívit výlučně se souhlasem kanceláře Námořního pobočníka prezidenta. Pokud došlo k překrytí termínů návštěvy, Námořní pobočník tento problém řešil podle služebního postavení žadatelů. Výjimku z tohoto pravidla bylo možno získat jen vzájemnou dohodou služebně mladšího pracovníka administrativy se služebně starším pracovníkem, který byl v pořadí. Všichni návštěvníci Shangri-La se museli řídit předpisy, které vypracoval komodor Vardaman. Především bylo nutno zachovávat utajení a bezpečnostní nařízení.

Během funkčního období prezidenta Trumana se Shangri-La stala místem odpočinku. Truman zcela změnil svůj počáteční názor a do tábora Shangri-La často jezdil se svou rodinou nebo s oficiálními hosty. Když bylo příznivé počasí, prezident se vydal na krátkou asi půlhodinovou procházku v doprovodu velitele tábora Williama Rigdona. Obvykle ušli asi míli až půldruhé míle. Během léta po procházce prezident Truman si šel zaplavat a odpočíval na slunci. Když počasí nebylo příznivé, Truman odpočíval v prezidentské rezidenci nebo se šel podívat na nějaký film.

Na rozdíl od prezidenta Roosevelta prezident Truman neměl v Shangri-La tolik hostů. Občas navštívil Shangri-La jen se svou manželkou. Když jeho manželka nebyla ve Washingtonu, vydával se do Shangri-La na víkend sám.

Přestože přísná bezpečnostní opatření z doby prezidenta Roosevelta byla zrušena, do tábora Shangri-La neměl přístup nikdo ze sdělovacích prostředků.

20. ledna 1953 převzal úřad prezidenta Spojených států Dwight David Eisenhower. Prezident Eisenhower přejmenoval Shangri-La na "Camp David" po svém vnukovi Davidu Eisenhowerovi. Eisenhower nechal provést řadu úprav a změn. Byl odstraněn nouzový východ. Všechny obývací místnosti získaly více soukromí a v budově byla instalována klimatizace. Prezident Eisenhower se svojí manželkou považovali Camp David za jeden ze svých soukromých domovů. Proto tábor již nemohli využívat pracovníci administrativy Bílého domu nebo členové vlády. Prezident Eisenhower miloval golf a proto nechal vybudovat malé golfové hřiště.

Prezident Eisenhower využíval Camp David především ke svému odpočinku. Eisenhower svůj volný čas rozděloval mezi svoji farmu v Gettysburgu a Camp David. Během jednoho víkendu v červenci 1953 prezident Eisenhower podnikl svoji první návštěvu v Camp Davidu. Doprovázela ho jeho manželka a její matka. Během víkendu prezident řešil situaci v Koreji pomocí telefonní linky do Bílého domu, podobně jako prezident Roosevelt před deseti lety. Přesto si prezident našel čas, aby navštívil tábor pro postižené děti Greentop. Asi hodinu a půl si s dětmi povídal a daroval správě tábora peníze na nějaké sladkosti.

V roce 1955 se prezident zotavoval se srdečního infarktu a Camp David se stal poprvé místem zasedání vlády. Zasedání se uskutečnilo 22. listopadu 1955 a zúčastnili se ho Poradce pro odzbrojení Harold Stassen, ministr zemědělství Benson, ministr obrany Wilson, ministr zahraničí Dulles, ministr pošt Sommerfield, ministr práce Mitchell, ministr financí Hues, ministr zdravotnictví McKay a velvyslanec v Organizaci spojených národů a viceprezident Nixon. Během zasedání bylo přijato několik důležitých rozhodnutí včetně rozhodnutí požádat Kongres o souhlas s americkou pomocí při výstavbě Asuánské přehrady v Egyptě, rozhodnutí o zesílení propagandy ve východní Evropě, ukončení krácení vojenského rozpočtu a posílení rozpočtu na vývoj systému mezikontinentálních balistických raket. Tato rozhodnutí byla reakcí na rostoucí protiamerickou činnost Sovětského svazu. Dále byl vypracován materiál, na jehož základě se prezident později vystoupil v Kongresu a obrátil se k americkému lidu. Den předtím v Camp Davidu proběhlo zasedání Rady národní bezpečnosti.

Když Eisenhower odpočíval v Camp Davidu, občas si našel čas, aby navštívil bohoslužby v nedalekém Thurmontu. Poprvé se tak stalo v roce 1953, když navštívil bohoslužbu v Trinity United Church of Christ. Předem tuto návštěvu neplánoval a byl rád, že mu nikdo nevěnoval zvláštní pozornost.

Když britský ministerský předseda Macmillan navštívil Spojené státy, prezident Eisenhower ho pozval na víkend do Camp Davidu. Oba státníci spolu hovořili o takových otázkách, jako o anglo- amerických vztazích, o postavení britského obchodu a americké pomoci při obnově víry v britskou konzervativní stranu, jíž byl Macmillan předsedou. V sobotu proběhly přípravy před návštěvou bohoslužeb oběma státníky. Agenti Scotland Yardu a americké Tajné služby provedli pečlivou prohlídku kostela a zajistili bezpečnost obou státníků při přepravě.

Po návratu z bohoslužeb oba státníci se vrátili do Camp Davidu, aby vzájemné rozhovory ukončili a poté se navrátili do Washingtonu. Tato návštěva byla patrně nejdůležitější a nejdelší za celé funkční období prezidenta Eisenhowera. Také poprvé dva přední státníci různých zemí bydleli pod jednou střechou.

Na jaře roku 1959 prezident Eisenhower oznámil, že dojde ke vzájemným návštěvám představitelů Spojených států a Sovětského svazu. 3. srpna 1959 prezident Eisenhower oznámil, že předseda Nejvyššího sovětu Nikita Chruščev navštíví Spojené státy. Stalo se tak poté, co viceprezident Richard Nixon navštívil v červenci 1959 Moskvu. Nikita Chruščev na tiskové konferenci návštěvu potvrdil a poznamenal, že nic nemůže zabránit vytvoření ovzduší vzájemné důvěry a porozumění.

V pátek 5. srpna 1959 prezident Dwight Eisenhower a předseda Nejvyššího sovětu Nikita Chruščev přiletěli vrtulníkem do Camp Davidu. Jejich první jednání proběhlo krátce po příletu a trvalo asi tři hodiny. Oba státníci diskutovali o obecných otázkách politické situace ve světě. V sobotu viceprezident Nissan zahájil společné rozhovory poradců obou států. V neděli se prezident Eisenhower zúčastnil bohoslužeb a Nikita Chruščev zůstal v Camp Davidu. V poledne jednání byla ukončena. Oba státníci se rozhodli vrátit do Washingtonu. Při průjezdu Thrumontem byli přivítáni řadou lidí v ulicích města.

O obsahu a závěrech jednání Eisenhowera a Chruščeva není dodnes nic známo. O deset let později Chruščev ve svých pamětech napsal: "Vzpomínám si na rozhovory s prezidentem Eisenhowerem, když jsem byl na jeho chatě v Camp Davidu. Šli jsme společně na procházku a vedli jsme užitečný neformální rozhovor."

Oba státníci se shodli, že je nutné zastavit nesmyslné závody ve zbrojení a že bude užitečné pokračovat v dalších rozhovorech. "Duch Camp Davidu" se později odrazil v přátelštějším přístupu k řešení světových problémů.

V létě roku 1960 byl viceprezident Richard Milhous Nixon Republikánskou stranou nominován na úřad prezidenta Spojených států. Protože nemohl najít dostatečně klidné místo, kde by mohl nerušeně pracovat na přípravě své kandidatury, s povděkem přijal nabídku prezidenta Eisenhowera, že může využít Camp David. Nixon zde studoval historii a filozofii v z prací takových lidí, jako byl H.G. Wills, Arnold Toynbee a Winston Churchill. Po týdnu osamělého studia se Nixon vrátil do Washingtonu, aby napsal svoji kandidátskou řeč. Později Nixonovi Camp David posloužil pro přípravu dalších projevů prezidentské kampaně. V listopadových prezidentských volbách ale zvítězil John Fitzgerald Kennedy.

Po prezidentských volbách se v Camp Davidu setkali nově zvolený prezident Kennedy a prezident Eisenhower. Kromě jiných témat se zabývali problémem vývoje situace na Kubě.

Drobnou epizodu do historie Camp Davidu zapsal George O. Fowler, který přejmenoval prezidentskou rezidenci na "Aspen", jak je zachyceno na fotografii prezidenta Eisenhowera z roku 1960. Tento název se používá dodnes.

- pokračování -

Odkazy:

[X1] Camp David. Naval Support Facility Thurmont.

[X2] The History of Camp David.