V časopise České křesťanské akademie Universum [X1] jsem objevil články Petra Koláře "Křesťané se stali v naší společnosti menšinou" a Jana Bednáře "Víra na prahu třetího tisíciletí".

Petr Kolář v úvodu svého článku píše, že křesťanství v Evropě za poslední dvě století zaznamenalo zmenšování společenského významu a ústup do ústraní. Jako doklad uvádí ztrátu vážnosti a úcty ve formě provokativně neuctivého používání náboženských symbolů ve filmu, ve výtvarném umění, v různých show nebo v reklamě. Zároveň ve společnosti roste nezájem a odpor vůči náboženské realitě.

Jan Bednář ve svém článku uvádí, že ve třetím tisíciletí na pozadí rozvoje vědy, zejména fyziky a biologie, lze těžko uvěřit v Boha vědeckých nebo životních mezer. Nebude však těžké věřit v Boha, který miluje a dychtí sdílet se s člověkem, který pro toto sdílení sám vstupuje do rizika a spojuje se s lidským utrpením a s přirozenou lidskou radostí. Nebude těžké věřit v Boha, přestože se zlo ve světě i v životě jednotlivce stalo ještě zjevnějším, a přestože bychom Boha ve svém blahobytu již nepotřebovali.

Co vlastně křesťanství, náboženství a víra v Boha přinášejí modernímu člověku? Dříve než se pokusím zodpovědět na tuto otázku, položím jinou: jak se člověk stane věřícím?

Někteří věřící, s nimiž jsem někdy hovořil nebo měl možnost je vyslechnout, tvrdí, že pozorují přítomnost Boží vůle ve svém životě, kdy dochází k událostem, které nejsou schopni racionálně vysvětlit. Hovoří o předtuchách, náhlých vnuknutích nebo mocných zážitcích, které zásadním způsobem ovlivnily jejich život. Další hovoří o důkazech trvalé přítomnosti Boha v přírodě. A další zase Boha považují za transcendentální příčinu všeho.

Osobně jsem zažil během svých studií v Praze náhlé vnuknutí, které mi možná zachránilo život nebo alespoň zabránilo vážnému zranění. Nejsem schopen nalézt žádné racionální vysvětlení svého tehdejšího náhlého rozhodnutí.

Nemohu však tvrdit, že za tímto vnuknutím stál Bůh, který mi chtěl zachránit život. Oprávněně bych si musel položit otázku, proč nezachránil zdraví nebo dokonce život ostatním? Kde by potom zůstala jeho láska a spravedlnost pro všechny?

Každý z nás někdy taková vnuknutí zažil. Okamžitá změna rozhodnutí, neočekávaný krok nebo z pravidel zcela vybočující jednání, pro něž nemáme racionální zdůvodnění. A díky tomu zcela neočekávaný výsledek, který zásadním způsobem ovlivnil náš život.

O řadu let později jsem zažil předtuchu, která mne předem připravila na rodinné neštěstí. Dolehl na mne velice tísnivý pocit, který mne provázel několik týdnů. Ve snech jsem prožíval, jak se budu muset zachovat, co budu muset vykonat, jak budu dál žít. Pak se očekávaná událost stala a přes veškerou bolest jsem se cítil dostatečně připraven a především vyrovnán a smířen.

A přesto nemohu tvrdit, že za touto zlou předtuchou stál Bůh, který mne chtěl připravit na zásadní změny mého dosavadního života. Opět nemám žádné racionální vysvětlení, snad jen domněnky, které ale nemohu nijak potvrdit. Psychotronikové by ale v této předtuše jistě viděli psychotronický fenomén, věřící zase projev Boží lásky a vůle.

Někteří věřící tvrdí, že k jejich "prozření" došlo díky zážitku, který je přesvědčil o existenci Boží, o Jeho hlasu a vůli. Před dvěma lety jsem prožil obtížné období.

Moje máma začala těžce snášet samotu a projevila se u ní duševní choroba v podobě paranoidních představ. Nepomohl však Bůh, ale pouze lidé. Pomohla moderní fyzika a špičková technika: jaderná magnetická resonance, počítačová tomografie a následný neurochirurgický zákrok. Dnes je moje máma opět mezi lidmi. Bez lidí a špičkové vědy by z ní byl těžce duševně nemocný člověk bez schopnosti vnímat svět kolem sebe. Vyslyšel by pak Bůh její nebo naše modlitby?

Kde je tedy Bůh? Proč ho tolik lidí objevilo?

Někteří věřící jako důkaz existence Boha předkládají samotnou Přírodu. Tvrdí, že přírodní vědy nikdy nemohou vysvětlit její rozmanitost, složitost, vývoj a její záhadnost bez předpokladu existence Boha. Opírají se o "záhady", "nedostatky" nebo dokonce "díry" přírodních věd.

Argumentace přitom probíhá na různých úrovních, zřejmě podle úrovně vzdělání a zejména znalostí přírodních věd.

Na tu nejnižší bych asi kladl argumentaci v některých knihách Svědků Jehovových. Příkladem takové argumentace je tvrzení, že živá buňka nemohla vzniknout "sama od sebe" stejně jako nemohou vzniknout náramkové hodinky "náhodným" protřepáváním koleček. Objektivně přiznejme, že tento argument leží na stejné úrovni jako argument některých atheistů, zda všemohoucí Bůh může stvořit kámen, který by sám neuzvedl, nebo kolik andělů může tančit na špičce jehly.

S podobnou argumentací jsme se nedávno setkal na letáku "Naděje pro život" Baptistické církve. Autoři kromě jiného tvrdí, že ateistické pojetí světa není "přirozené" a že postrádá racionální jádro respektující fakta okolního světa. Dále tvrdí, že ateističtí vědci na svých pravdách úporně lpějí jen proto, že by jinak museli přijmout fakt Boží existence a svoji osobní zodpovědnost vůči Bohu. Chtějí se vyhnout morální zodpovědnosti, kterou by takové přijetí způsobovalo.

Podstata problému ale tkví zcela jinde. Přijetí nebo odmítání Boha vědcům k vědecké práci nijak nepřispěje. Fyzikální jevy nebo biologické procesy nelze lépe vysvětlit za předpokladu Boží existence. Matematické nebo biochemické rovnice nezmění svůj tvar, ani se neobjeví nějaké nové neočekávané rovnice, které by se bez předpokladu existence Boha neobjevily. Vědci prostě tuto hypotézu pro svoji práci nepotřebují.

Někteří věřící považují události a jevy popisované v Bibli za reálné, přestože někdy jsou v rozporu s poznatky přírodních věd. Domníval jsem se, že v dnešní době již takový přístup není možný, ale osobně jsem se setkal s mladými lidmi, kteří zastávají tento názor. Příkladem může být stvoření světa v šesti dnech nebo potopa světa. Tito lidé se obvykle odkazují na jevy, které "věda nedokáže vysvětlit bez Boží existence", nebo hledají "nedostatky a díry" vědeckých teorií. Bůh je pro ně "Bohem mezer" vědeckého poznání. Ve sporech s těmito lidmi lze ztratit mnoho času, pokud nepochopíte, že tato debata nikdy nemůže vést k žádnému závěru.

Na druhé straně, my, kteří stojíme na "vědecké straně", se necháváme zavlékat do debat, abychom ukázali sílu "vědeckého rozumu" ve střetu s "tmářstvím". Tak ztrácíme nejen čas, ale zejména prostor k případnému dialogu a vzájemnému pochopení, pokud by se debata od počátku ubírala jiným směrem.

Nesetkal jsem se zatím s věřícími, kteří považují Bibli za svůj morální kodex, za soubor pouček, příkazů a zákazů, jimiž se věřící člověk musí řídit. Boha snad nelze chápat jako Velkého dozorce, jehož všudypřítomné oko odhaluje naše "špatné skutky", nebo jako Velkého Soudce, který nám za tyto skutky uděluje přísný a spravedlivý trest.

A přesto katolická církev udržuje mechanismus, v němž člověk prochází prostřednictvím víry a dobrých skutků k "ospravedlnění prostřednictvím svátosti křtu", přes první zpověď a první přijímání k svátostné a zasloužené milosti. Pokud se dopouští "lehkého hříchu" pomocí skutků pokání a dobrých skutků se navrací k zasloužené milosti. Pokud se dopouští vědomého a úmyslného hříchu, kde o "smrtelný hřích", který vede k "věčnému potrestání" a ke ztrátě "posvěcující milosti". Pokud se ovšem kaje ze svého hříchu, může pokáním dosáhnout znovu ospravedlnění. Pokud na konci života člověk umírá ve "stavu milosti", jeho duše prochází "očistcem", aby se očistila od lehkých hříchů předtím, než vstoupí do nebe k věčné slávě. Pokud člověk umírá ve "stavu hříchu", jeho duše se dostává do pekla a podle míry provinění následuje odpovídající trest.

Povšimněme si, že zmíněný mechanismus nijak nezdůvodňuje existenci utrpení a neštěstí, které postihuje lidi bez rozdílu, "bezbožné" i "zbožné". Těžko se odpovídá na otázku, proč Bůh nechává umírat třeba novorozence na rakovinu nebo na AIDS. Těžko se zdůvodňuje, proč mnoho lidí krutě trpí bolestmi, nemocemi, proč mnoho lidí nesmyslně umírá při přírodních katastrofách. Jistě mnoho z těchto lidí žilo v souladu s Božím slovem. Jako odpověď na existenci utrpení v tomto světě se někdy předkládá Jobovo utrpení.

Pro ty, kteří (dosud) Bibli nestudovali, jen v krátkosti: Job byl přímý, dobrotivý a uznávaný člověk. Jednoho dne přišel o svá stáda ovcí, krátce nato mu Chaldejci uloupili stáda velbloudů. Neobyčejně silný vítr zničil jeho dům, v němž zahynuly všechny Jobovy děti. Onemocněl těžkou chorobou, kdy tělo měl pokryté larvami, na kůži se mu objevily strupy a jeho dech odporně páchl. Jeho vlastní žena obvinila Boha, ale Job proti Bohu nezhřešil ani slovem.

Na zcela jiné úrovni argumentace stojí představa Boha jako určité "fyzikální abstrakce". V souvislosti s úsilím vytvořit finální teorii, která by vysvětlila celý fyzikální vesmír, si někteří kosmologové a teoretičtí fyzikové kladou hluboké otázky, z nichž některé mají fyzikální a jiné filozofický kontext. Proč byly počáteční podmínky vesmíru takové, jaké byly? Kde se vzaly přírodní zákony? Může být svůdné hovořit o fyzikálních zákonech přírody jako o Boží mysli. Jak píše Steven Weinberg ve své knize "Snění o finální teorii", někteří lidé chápou Boha tak široce a proměnlivě, že ho pak nacházejí všude, kam se podívají.

Někteří autoři pak zacházejí do takových krajností, jako Frank J. Tipler se svojí knihou "The Physics of Immortality. Modern Cosmology, God and the Resurrection of the Dead". Knihu kritizují jak fyzikálně vzdělaní odborníci tak věřící. Vědci kritizují řadu fyzikálních spekulací a faktické chyby. Věřící zase nemohou přijmout Tiplerovu představu deistického Boha, který je redukován na pouhou fyzikální abstrakci.

Keith Ward se dokonce snaží dokázat Boha pomocí kosmologie, kdy se soustřeďuje na vznik vesmíru "z ničeho". Vychází přitom z přesvědčení, že každý jev ve vesmíru musí mít své příčiny. Těmto lidem je zatěžko přijmout kvantovou mechaniku, která podle jejich názoru obsahuje znepokojivou neurčitost. Tím se ovšem hluboce mýlí, protože pokud zůstáváme na kvantové úrovni, je kvantová mechanika deterministická a dává zcela jednoznačné výsledky. Neurčitost je do ní vnesena teprve provedením měření, tedy procesu, při němž dochází ke "zvětšení" z kvantové úrovně na klasickou úroveň.

V souvislosti s procesem měřením se objevila další nesmyslná spekulace, podle níž bez zásahu inteligentní bytosti by se vesmír nemohl vyvíjet, protože by zůstával jen směsí potenciálních kvantových stavů. Je třeba zdůraznit, že měření v kvantové mechanice je proces interakce mezi klasickým a kvantovým objektem a tento proces probíhá zcela nezávisle na pozorovateli.

Není cílem tohoto článku zabývat se různými spekulacemi, které mají jedno společné: jejich autoři nevěnovali dostatek času a intelektuálního úsilí k pochopení vědeckého jevu nebo pojmu, který ve svých úvahách používají. Když už věří, že Bůh existuje, tak se snaží ho hledat jinde, než především v sobě.

Nyní se vrátím k původní otázce: co přináší křesťanství, náboženství a víra v Boha přinášejí modernímu člověku?

Nevyznívají v dnešním životě křesťanské principy a ideály lásky k bližnímu, odpuštění a pokory trochu naprázdno? Podnikání a zaměstnání nás nutí bojovat přinejmenším o udržení našeho postavení. Jediná chyba, zaváhání nebo neúspěch může znamenat, že na naše místo postoupí chytřejší, obratnější, dravější nebo třeba jen mladší. Pokud chceme uspět, nestačí jen rozšiřovat znalosti, dovednosti a schopnosti. Musíme v sobě pěstovat vlastnosti, které jsou nezbytné v soutěži s ostatními. Lidé nehrají s otevřenými kartami a někdy nehrají ani čistou hru. Musíme se orientovat ve složitém světě, v němž s křesťanskou láskou k bližnímu a pokorou nejspíše nevystačíme nebo přinejmenším zůstaneme nepochopeni.

Není jednou z příčin nezájmu o náboženství a víru v Boha to, že lidé mají svůj vlastní svět - podnikání, zaměstnání, rodinu, přátele, zájmy, společenský život - které jim smysluplně vyplňují život? Nikdy je ani nenapadlo nebo nepociťují žádnou potřebu obracet se k Bohu a k víře. Většina z nich jistě nežije duchovně chudší nebo dokonce prázdný život. Naopak, žijí plný a bohatý život, často nejen pro sebe, ale také pro druhé. Když skutečně o něco jde, dokáží druhým v nouzi nezištně a účinně pomoci ve smyslu křesťanské morálky.

Obdivuji a s hlubokou úctou se skláním před křesťany, kteří dokáží nezištně pomáhat chudým, nemocným, postiženým válkou, starým lidem nebo opuštěným dětem. Stejně tak se ale skláním před lidmi, kteří nejsou křesťany a činí totéž nebo i více. Tito lidé nevěří v Boha, protože se nedomnívají, že víra v Boha je nutným předpokladem k tomu chovat se slušně a morálně. Snad jen - pokud udělají chybu, nemají žádného Boha, který jim spáchaný hřích může odpustit.

Na druhé straně životní styl nám obvykle brání o sobě a o světě kolem nás hlouběji přemýšlet. Jak dospělí již obvykle neumíme sami sebe a svět kolem vnímat a občas zůstat v údivu nad jeho krásou. Neumíme již objevovat sami sebe, protože jsme se svým povoláním, vzděláním a vystupováním stylizovali do jakési formy, kterou předkládáme sobě a ostatním. Ten je lékař, ten podnikatel, ten je vědec, ten zase člen vlády, ten třeba umělec. Všimněme si, jak sami vnímáme lidi jen podle jejich společenského postavení, funkce a zaměstnání, tedy podle vnější slupky.

Žijeme ve svém vlastním světě, jímž jsme si nechali vnutit jeho neúprosná pravidla. Žijeme tak naplno, že nemáme čas se zastavit nebo odbočit z vnuceného životního stylu. Musí se něco stát, abychom najednou ohromeni pochopili, že to, na čem jsme ještě před okamžikem tak lpěli, má nyní jen nepatrný nebo vůbec žádný význam.

Karel Šprunk ve svém článku "A co Bůh?" uvádí, že kromě otázek, které lze zodpovědět pomocí přírodních věd zůstávají otázky, na něž přírodní vědy odpovědět nikdy nemohou: Proč je vůbec něco a ne nic? Jak je možné něco nahodilého? Proč je skutečnost poznatelná? Zde by podle jeho názoru mohly ležet myšlenkové důvody pro Boží existenci.

Osobně bych šel ještě o kousek dál. Žádná věda nedokáže odpovědět na naše osobní otázky. My sami si takové otázky často ani neumíme položit. Mylně se domníváme se, že to, co děláme, to, jak žijeme, je jediná správná cesta. Někdy ani nemáme odvahu si takové otázky položit a hledat na ně odpověď. A přitom vnitřně cítíme svoji nespokojenost, vnitřní neklid. Marně hledáme něco, aniž přesně víme co. Může nám nějak pomoci církev a víra v Boha?

Významný teolog Johann Baptiste Metz vidí krizi současných církví v krizi chápání Boha. V moderním myšlení se Bůh rozplynul v určitou mlhavou transcendenci. Metz se domnívá, že církev musí zodpovědět tři základní otázky:

První otázkou je, zda církev mluví k lidem srozumitelně. Církev by měla hovořit řečí modlitby svobodného člověka, řečí srdce a nesmí být svázána historickou liturgií. Na druhé straně nesmí být svázána ani objektivitou, jako je řeč vědy a techniky. Vnitřní prožitky a pocity nelze popsat objektivním jazykem vědy, ale mají pro nás osobně klíčový význam.

Druhou otázkou je, zda církve hlásají morálku pro dnešní krizi lidství. Řada lidí se celý život honí za zážitky a požitky. Církev by jim mohla pomoci vnímat a chápat utrpení současného člověka jako součást života.

Johann Baptiste Metz uvádí, že utrpení nevinných i samotného Ježíše Krista může být, pokud je správně pochopeno, zdrojem odpuštění, lásky a míru. Nelze se proto omezit jen na uznání vlastní hříšnosti jako zdroje pokory a strachu a hledat odpuštění hříchů jako cestu ke své vlastní spáse. Zdrojem morálky je láska, radostná zvěst a společenství v Kristu. Současná společnost ztratila Boha, je ovládána časem, spěchem a stresem. Lidstvo ztrácí paměť, zvyky a zásady. Nová identita je pak hledána v mýtech a sektách. Církve si proto musí zachovat svoji kontinuitu kulturního vývoje a musí se vyrovnat s vývojem osobní svobody.

Podle Bible lze Boha vidět jako jednajícího ve světě, v našem životě. To ale vyžaduje náš aktivní přístup, chtít ho vidět. Existuje pojem, který dělá křesťanům problémy, a to je všemohoucí Bůh. Pokud je Bůh všemohoucí, proč je tolik utrpení na světě? Pak buď není všemohoucí, nebo je mu to jedno a není milujícím Bohem.

Taková představa se ale neslučuje s tím, jak o Bohu hovoří Starý zákon. Bůh je ten, kdo je uprostřed svého lidu, kdo spolu s ním jedná, kdo mu pomáhá, ale kdo respektuje dějinný řád ve světě, kdo tedy neruší lidské dějiny, ale je v nich přítomen. Utrpení nelze chápat jako trest, ale jako cestu a možnost změny našeho života. Bible nikde nehovoří o tom, že budeme žít bez problémů. Říká však, že každé naše utrpení má svůj smysl. Pomáhá nám pochopit naši cestu, na níž nikdy nezůstaneme sami.

Co tedy křesťanství, náboženství a víra v Boha mohou přinést modernímu člověku? Přinejmenším nám nabízí možnost hlouběji přemýšlet o světě v nás. Nabízí nám možnost přemýšlet z poněkud jiné perspektivy o našich hodnotách, názorech a smyslu svého života. Mění náš osobní vztah k lidem kolem nás. Jiného člověka vnímáme především jako člověka. Bohatost života nespočívá v tom, co získáváme, ale v tom, co ze sebe dáváme jiným. Naše osobní štěstí leží ve štěstí ostatních. Moderní věda je vítězstvím rozumu. Moderní víra by nám mohla vrátit pocit sounáležitosti s lidmi a přírodou.

Literatura a odkazy:

[X1] UNIVERSUM, revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie.

[1] Petr Kolář: Křesťané se stali v naší společnosti menšinou. Universum. Revue České křesťanské akademie, 5 (37) zima 2000.

[2] Barrow, John D.: Teorie všeho. Mladá fronta, Praha 1997. z angl. orig.: Theories of Everything. The Quest for Ultimate Explanation. Oxford University Press, 1991. ISBN: 80-204-0602-6

[3] Weinberg, Steven: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek spol. s r.o., Celetná 11, 110 00 Praha 1. 1996. z amer. orig.: Dreams of a Final Theory. Pantheon Books, New York, 1993. ISBN: 80-85906-26-0

[4] Karel Šprunk: A co Bůh. UNIVERSUM č. 25, léto 1997. Revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie. (dnes: Revue České křesťanské akademie. Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2).

[5] Ward, Keith: Proč Bůh musí existovat. Universum 3 (35), revue České křesťanské akademie. (léto 2000)

[6] Bednář, Jan: Víra na prahu třetího tisíciletí. Universum 6 (38), revue České křesťanské akademie. (jaro 2001)

[7] Frank J. Tipler: The Physics of Immortality. Modern Cosmology, God and the Resurrection of the Dead. Doubleday, New York 1994. ISBN 0-385-46798-2

[8] P. Ing. Aleš Opatrný: Cesty k víře. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském. Praha, 1995.

[9] Pearcy, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství. Nakl. Návrat domů, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5. překlad: Alena Koželuhová. angl. orig.: Pearcey, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: The Soul of Science. Christian Faith and Natural Philosophy. Konos Connection, 111 Bethea Road, Fayetteville GA 30214, USA. Vydáno: Crossway Books, a division of Good New Publishers, 1 300 Crescent Street, Wheaton, Illinois, 1994 ISBN: 80-85495-73-2