Poprvé se fyzikům ve dvou nezávislých laboratořích podařilo zastavit světelný puls. Fyzikové v tomto procesu sledovali jiný cíl: nedestruktivní a vratnou přeměnu informace přenášené světlem do koherentní formy atomů. Skupina ve středisku pro astrofyziku the Harvard-Smithsonian Center for Astrophycis vedená Ronem Walswortem (617-495-7274) a Michailem Lukinem (617-496-7611) posílala světelné pulsy do speciálně připravené páry atomů rubidia. Přitom se jim podařilo zpomalit grupovou rychlost pulsu na nulu a uložit informaci ve formě atomové "spinové vlny", která je kolektivní excitací atomů rubidia. Spinovou vlnu si lze představit jako kolektivní vzorek orientovaných atomů, kde spin představuje magnetický vektor každého atomu. Atomová spinová vlna je koherentní a má dostatečně dlouhou životnost, která umožňuje výzkumníkům ukládat informaci ze světelného pulsu a konvertovat ji nazpět do světelného pulsu se stejnými vlastnostmi, jako měl původní puls. Jednoduchost tohoto systému navíc nabízí nové možnosti pro kvantovou komunikaci, jíž budou využívat budoucí ultrarychlé kvantové počítače v rozsáhlých sítích, jako je dnešní Internet.

Fotony (kvanta světla) jsou obvykle absorbovány v atomech, čímž dochází ke zničení informace, kterou světlo nese. Současná metoda v principu zajišťuje, že se žádná informace ve světelném pulsu neztratí. Dřívější technologie zpomalování světla (jako např. Hau et al., Nature, 18. února 1999) dosáhly zpomalení až na 1 km/h procesem elektromagneticky indukované průhlednosti EIT (Electromagnetically Induced Transparency) (viz např. článek Stephena Harrise ve Physics Today, červenec 1997). Walsworth, Lukin a jejich kolegové dokončili zpomalování světla na nulovou rychlost světelného pulsu použitím nové metody, která byla nedávno navržena teoreticky (Lukin, Yelin and Fleischhauer, Phys. Rev. Lett. 1. května 2000; Fleischhauer and Lukin, Phys. Rev. Lett. 29. května 2000).

Experiment s ukládáním informace přenášené světlem výzkumníci Harvard-Smithsonian Center prováděli ozařováním skleněné baňky s párou atomů rubidia (o teplotě asi 70 až 90 stupňů Celsia) "řídícím" paprskem laseru. Atomy v baňce přecházely do běžného stavu elektromagneticky indukované průhlednosti EIT, kdy nemohou absorbovat světlo v tradičním smyslu. Poté výzkumníci vyslaly "signální" puls světla, obsahující informaci, jíž chtěly uložit. Když puls světla vstoupil do baňky s párou atomů rubidia, jeho rychlost se snížila asi na 2000 km/h. Protože se čelo pulsu při vstupu do baňky výrazně zpomalilo, došlo k dramatické kompresi šířky pulsu z několika kilometrů ve volném prostoru na několik centimetrů uvnitř páry atomů rubidia. Díky tomu světlo může s atomy páry rubidia interagovat (viz obr. [X1]) a koherentně změnit spinové stavy atomů. Vzniká atomově-fotonový systém, který se označuje jako "polariton". (pěkný popis polaritonů lze nalézt v časopise Physics Review Focus, 26. dubna 2000, [X2])

Interakce mezi světlem a atomy způsobuje, že polaritony mají efektivní hmotnost. Takto lze vysvětlit zpomalení rychlosti jako důsledek faktu, že nehmotné fotony získávají efektivní hmotnost. Poté výzkumníci zastavily pohyb signálního pulsu světla postupným zeslabováním řídícího paprsku laseru. Stále více atomů se začalo mísit s postupně ubývajícími fotony a tím došlo k růstu hmotnosti polaritonů a dalšímu snížení rychlosti pulsu. Jakmile je řídící paprsek zcela zeslaben, směs polaritonů se skládá pouze z atomů a světelný puls je efektivně zastaven. Během procesu ukládání z baňky neuniká žádná část světelného pulsu.

V tomto okamžiku již žádné fotony neohřívají atomy v baňce. Všechny fotony jsou využity pro vytvoření atomové spinové vlny. Informace světelného pulsu (úplný kvantový stav fotonů) je takto uložena v atomové spinové vlně. Tato vlna se může znovu změnit ve světelný puls, který je v principu identický s příchozím pulsem.

Jinou možností, jak vysvětlit zpomalování rychlosti světla, je představa, že světlo se skládá s řady různých komponent, které mají různé frekvence. Atomy rubidia různým způsobem "odrážejí" jednotlivé komponenty světla v závislosti na jejich frekvenci. Frekvenčně závislý index lomu pak způsobuje zpomalení grupové rychlosti. Zeslabování řídícího paprsku způsobuje, že index lomu páry rubidia stále silněji závisí na frekvenci světla. Proto se grupová rychlost dále snižuje. Zeslabování také způsobuje, že atomy pro okolní rozsah frekvencí začínají být průhledné. Současně s tím světelná vlna (přesněji kombinace světelné vlny a atomové spinové vlny) se zpomaluje a mění svůj tvar. Okolní rozsah frekvencí atomy nejsou schopny stále absorbovat. Po určité relativně dlouhé době lze znovu zesílit řídící paprsek, který obrátí polarizaci a tím způsobí, že atomy emitují světelný puls stejných vlastností, jako byl příchozí puls.

Můžeme tedy shrnout:

• Délku světelného pulsu lze kompresovat z několika kilometrů na několik centimetrů ve správně připravené páře atomů rubidia.
• Informaci světelného pulsu lze zapsat do atomů rubidia ve formě dlouhotrvajících spinových vln.
• Světelný puls lze později číst podle požadavku.

Vědci věří, že tato metoda ukládání světla je zcela obecná a že jednoduchost její implementace představuje značnou výhodu. Dokonce spekulují, že tuto technologii bude možno využít také v určitých materiálech v pevném stavu. Zmíněný experiment je příznivou zprávou také pro vědce, kteří se obávali, že kvantová dekoherence může zabránit přenosu kvantové informace. Další práce na této technologii umožní ukládání a přenos kvantových stavů fotonů v procesech kvantové komunikace a počítání. (Phillips et al., Physical Review Letters, 29. ledna 2001.)

Walsworth a Lukin potvrdili, že velmi podobných výsledků nedávno dosáhla skupina Lene Haua (Harvard/Rowland Institute of Science) s velmi ochlazeným atomovým plynem. Nedávno byl také publikován teoretický článek (Kocharavskaya et al., Phys Rev. Lett., 22. ledna 2001), který se zabývá novými metodami nejen pro zastavení paprsku světla, ale také pro obrácení jeho směru. Tento jev má význam zejména v aplikacích nelineární optiky.

Literatura a odkazy:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 521. January 18, 2001 by Phillip F. Schewe, James Riordon and Ben Stein

Žijeme v relativně zralém hvězdném systému. Pokud bychom nahlédli do kosmologické minulosti, viděli bychom plynový akreční disk materiálu, z něhož vznikla protohvězda a později se utvořil planetární systém. Z disku mohou také vycházet mohutné výtrysky materiálu z velmi mladé hvězdy. Takové systémy byly již dříve pozorovány, ale pouze u lehkých protohvězd. Nyní byla objevena hvězda o hmotnosti 8 až 10 hmotností Slunce. Na zasedání Americké astronomické společnosti v lednu 2001 v San Diegu Debra Shepard a Mark Claussen oznámili svůj objev provedený radioteleskopem VLA (the Very Large Array). Astronomové objevily objekt G192.16-3.82 ve vzdálenosti asi 6000 světelných let od Země. Pomocí vzájemného propojení 27 radiových antén (každá o průměru 25 metrů) systému VLA s 27 mil vzdáleným systémem v Pie Town v New Mexico se jim podařilo dosáhnout velmi vysokého rozlišení. Díky tomu pozorovali vnitřní akreční disk o průměru asi 100 astronomických jednotek. Data z Pie Town byla zasílána optickým vláknem jako televizní signál. Díky tomuto uspořádání se podařilo radioteleskopu dosáhnout dosud nejlepšího rozlišení a citlivosti na dopadající rádiové vlny. Výsledný obraz bezprostředního okolí pozorované hvězdy naznačuje, že nejen protohvězda má velkou hmotnost, ale také její akreční disk má hmotnost asi 20 hmotností Slunce. Navíc výtrysky (obsahující látku o hmotnosti asi 100 hmotností Slunce) proudí v mnohem širším úhlu (asi 40 stupňů) než je tomu u malých protohvězd a dosahuje vzdálenosti asi 15 světelných let v každém směru.

Nedávné výzkumy podpořily objev, že živé organismy využívají náhodný elektrický šum pro optimalizaci určitých reakcí chování. Výzkumníci se rozhodli prověřit hypotézu "stochastické resonance v chování organismu" studiem primitivní ryby Polyodon spathula (viz např. [X1]), jejíž fosilní pozůstatky byly objeveny již v období svrchní křídy před 65 milióny lety.

Tato ryba se nachází pouze v říční oblasti středozápadu Spojených států amerických a v nejdelší čínské řece Jang c' tiang o délce 6380 km, která je považována také za kolébkou čínské civilizace. Potravou ryby Polyodon spathula je zooplankton Daphnia o velikosti od 1 do 2 mm, který se ve vysušeném stavu používá jako krmivo pro akvarijní ryby. Při chytání tohoto zooplanktonu ryba používá receptory elektrického pole v orgánu označovaném jako rostrum (nosu podobný přívěšek ve tvaru pádla). Ryba tímto orgánem detekuje slabé elektrické signály, které zooplankton vysílá při pohybu a které jsou důsledkem aktivity jeho neuronů.

V předchozích experimentech (Russell et al., Nature, 18. listopadu 1999) výzkumníci ukázali, že přidání určitého množství vnějšího šumu do okolí ryby zlepšuje její schopnost vyhledat a ulovit zooplankton. Nyní výzkumníci (Frank Moss, University of Missouri at St. Louis, 314-516-6150, [M1] a Lutz Schimansky-Geier, Humboldtova Universita v Berlíně, [M2] a jejich kolegové) vypočetli, že roj zooplanktonu může generovat dostatečný šum, který zesiluje elektrické signály jediné Dafnie, jejíž signál je příliš slabý na to, aby jej ryba mohla zachytit. Tato práce doplňuje další důkaz, že stochastická resonance se stala součástí adaptace některých živých organismů během evoluce. Navíc tato práce poskytla další podněty k realizaci experimentů, které by zmíněnou hypotézu definitivně potvrdily. (Freund et al., Phys. Rev. E, duben 2001).

Pokud chcete zasílat zprávy s články Physics News Update, zašlete zprávu na adresu [M3] a do textu zprávy uveďte text "add physnews". Pokud chcete zasílání ukončit, uveďte text "delete physnews".

Literatura a odkazy:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 522. January 26, 2001 by Phillip F. Schewe, James Riordon and Ben Stein

Většina současných polymerů je směsí dvou a více komponent, které se podobně jako olej vzájemně nemísí, ale přitom jsou v těsném kontaktu. Díky tomu výzkumníci mohou vyrábět materiály, které využívají nejlepší vlastnosti každého polymeru. Například polystyrén je sám o sobě velmi křehký, ale ve spojení s částicemi kaučuku odolává silným nárazům.

Smísením dvou polymerů obvykle vzniká emulze, kdy částice jednoho polymeru jsou rozptýleny ve struktuře polymeru druhého. Polymerní technologie jsou dobře propracovány pro předměty, jejichž velikost je mnohem větší než velikost rozptýlených kapek polymeru (obvykle o velikosti jednoho mikronu). Mnohem méně je známo o chování polymerů v mikroskopickém měřítku.

Výzkumníci z NIST (Kalman Migler, 301-9754876, [M1]) ukázali, že za určitých podmínek kapénky polymeru hromadně mění své uspořádání. Ve čtyřfázovém procesu desítky tisíc kapének polymeru se spojují do velmi dlouhých strun o délce až 10 centimetrů. Tyto polymery se zásadním způsobem odlišují od běžných polymerů, které obsahují kapénky o velikosti několika mikronů. Jakmile jednou takové struny vzniknou, lze je velmi obtížně porušit. Jednou z aplikací této technologie mohou být polymerní vlákna, kde strunovou složkou je vodivý polymer a nosič tvoří izolační materiál s dobrými mechanickými vlastnostmi. (Physical Review Letters, 5. února 2001, viz obr. [X1]).
 

Dva nové články podrobně popisují překvapivý experiment, publikovaný před třemi lety [I2], [N1]. Dříve se předpokládalo, že světlo s delší vlnovou délkou, než je rozměr otvoru, takovým otvorem nemůže procházet. Thomas Ebessen z NEC (Nippon Electric Corporation) a Research Institute v New Jersey, ozařoval světlem vzorek, který obsahuje otvory o průměru 150 nm na tenkém filmu stříbra napařeného na křemíkovém substrátu. Zjistil, že vzorkem prochází světlo, jehož vlnová délka je desetkrát větší než je průměr otvorů vzorku. Pokud ale byla vlnová délka světla srovnatelná s velikostí otvorů, v některých případech světlo určité vlnové délky procházelo s účinností vyšší než jedna (na úkor ostatních vlnových délek).

Tehdy výzkumníci předložili vysvětlení, že světlo prochází otvory díky povrchovým plasmonům, kolektivním excitacím elektronů na hranici mezi izolátorem a vodičem.

Nyní dva výzkumné týmy nezávisle na sobě navrhly vysvětlení, že plasmony (jako projevy kolektivní excitace) a fotony světla vytvářejí "povrchové plasmonové polaritony". Polaritony jsou objekty, které se objevují například při interakci světla a atomů (viz [I3] nebo článek "Zastavené světlo" v tomto vydání časopisu Natura). Kombinací plasmonových polaritonů s pravidelným uspořádáním děr vznikají "polaritonové krystaly".

První výzkumný tým (Anatoly Zayats, Queen's University of Belfast, [M2], 011-44-28-90273133) ukázal, že kolektivní chování mnoha děr v polaritonovém krystalu může vést ke vzniku elektromagnetického pole, které má největší intenzitu v těsné blízkosti děr. Polaritonový krystal se podle Zayatse podobá fotonickému krystalu (struktura, která je schopna potlačit jisté vlnové délky).

Druhý výzkumný tým (Luis Martin-Moreno, Universita v Zaragoze, Španělsko, 34-97-6976-1000, [M3]) provedl experimenty a výpočty týkající se samostatných děr dírkovaného kovu, jímž procházelo ještě více světla než v původních experimentech. Výzkumníci tvrdí, že světlo prochází děrami ve formě "molekuly" povrchového plasmonu, která se skládá ze dvou polaritonů, každý na jedné straně kovového filmu. Tyto polaritony spolu interagují pomocí exponenciálně se zeslabujícího elektromagnetického pole. Podobným způsobem interagují vlnové funkce elektronů, které vytvářejí vazby na molekulární úrovni v dvouatomové molekule.

Zhruba řečeno, španělský tým pro průchod světla dírou používá "molekulární vysvětlení", zatímco britský tým používá vysvětlení pomocí "polaritonových krystalů". (Salomon et al., Martin-Moreno et al., Physical Review Letters, 5. února 2001).
 

Ve vakuu se nemůže žádné záření šířit rychleji než je rychlost světla ve vakuu. Avšak v některých materiálech se nabité částice mohou pohybovat rychleji než je rychlost světla v těchto materiálech. Elektricky nabité částice při pohybu magnetickým polem vytvářejí světelný kužel, který odpovídá zvukové rázové vlně. Velikost prostorového úhlu tohoto kužele Čerenkovova záření závisí na rychlosti nabité částice. Výzkumníci ze společného týmu z Michicanu a Stuttgartu nedávno experimentálně prokázali emisi Čerenkovova záření, které se šíří pomaleji, než je rychlost světla v daném prostředí. (Stevens et al., Science [X2], 26. ledna 2001).

Literatura a odkazy:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 523. February 1, 2001 by Phillip F. Schewe, James Riordon and Ben Stein

[I2] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 359 February 18, 1998 by Phillip F. Schewe and Ben Stein

[I3] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 521. January 18, 2001 by Phillip F. Schewe, James Riordon and Ben Stein

[N1] Světlo s velkou vlnovou délkou prochází malými otvory. Physics News Update. Natura 3/1998.

Fyzikové v IBM-Almaden ukázali, že pomocí zvláštním způsobem vzorkovaného magnetického média lze dosáhnout hustoty ukládání dat 100 Gbit/inch² nebo vyšší (1 inch = 2,54 cm). Dnešní hustota ukládání dat dosahuje nejvýše 20 Gbit/inch². Nedávno se podařilo hustotu ukládání dat zvětšit zmenšením počtu magnetických zrn, potřebných k uložení jednoho bitu dat, a zmenšením velikosti těchto zrn.

Vzorkované médium otevírá zcela jiné možnosti. Soustředěným iontovým paprskem je magnetické médium rozděleno na pole navzájem izolovaných ostrůvků. Charles Rettner, Bruce Terris (408-927- 1517, [M1]) a jejich kolegové z IBM ukázali, že pokud jsou tyto ostrůvky dostatečně malé, menší než 130 nm, každý z nich tvoří samostatnou magnetickou doménu. Každý bit je nyní ukládán do jediné magnetické domény a přitom tato doména je dostatečně velká, aby byla tepelně stabilní (tj. odolná vůči tepelným excitacím při pokojové teplotě) dokonce při velmi vysoké hustotě ukládání dat. Tým z IBM ukázal, že do takto vzorkovaných polí lze zapisovat a číst data s hustotou až 100 Gbit/inch².

Laboratorní vzorky jsou dosud příliš malé a vzorkovací metodu bude nutné ekonomicky rozšířit na mnohem větší plochy, než bude přikročeno k průmyslovému využití. Bude nutné vyvinout nové čtecí a zapisovacích hlavičky, které budou spolehlivě plavat na vzduchovém polštáři těsně nad vzorkovaným médiem. Dále bude nutné vyvinout mechanický krokovací motor, který bude schopen hlavičku vystavit s přesností jen několika desítek nanometrů. (Lohau et al., Applied Physics Letters, 12. února 2001).
 

Fyzikové z Univerzity ve Freiburgu ve Spolkové republice Německo provedli experiment, při němž se shluky atomů sodíku přidáním energie ochlazovaly. Shluky obsahující průměrně 147 atomů byly vytvořeny tokem kapalného hélia přes povrch vroucího sodíku. Tímto procesem vznikaly shluky podobně jako vzniká oblačnost v atmosféře Země. Shluky atomů sodíku jsou héliem zaneseny do buňky, kde jsou ochlazeny nebo ohřáty na určitou teplotu. Poté jsou shluky uspořádány podle velikosti a ozářeny laserem.

Paprsek laseru může shluky atomů rozdělit a výzkumníci vyvinuli metodu, jak odečíst energii před absorbcí paprsku laseru ze vzorku shluků atomů. Před tím, než se shluk atomů rozplyne, změřená vnitřní energie klesá, přestože teplota roste. To sice může vypadat podivně, ale je to v souladu s teorií a žádný ze zákonů termodynamiky tím není porušen.

Záporná tepelná kapacita v termodynamických systémech, jako jsou hvězdy nebo atomová jádra. Poprvé však byl tento jev pozorován ve shlucích atomů. (Schmidt et al., Physical Review Letters, 12. února 2001, kontakt: Hellmuth Haberland, 49-761-203- 5726, [M2]).
 

Mezinárodní výzkumný tým (Robert Austin, Princeton, 609-458- 4353, [M3]) předvedl scanner pro pohybující se molekuly, který umožňuje rychle vytvářet snímky s vysokým rozlišením molekul, jako je molekula DNA. Běžný mikroskop s rastrovací sondou je sice schopen vytvářet snímky na molekulární úrovni, ale jeho rychlost je nízká.

V novém zařízení se molekuly pohybují mikroskopickým kanálem o průměru 5 mikronů a vnitřním průměru 1 mikron. Molekuly dále procházejí přímo pod trojicí 100 nm širokých štěrbin, které jsou umístěny jen několik stovek nanometrů nad molekulami. Paprsek laseru vyvolává fluorescenci molekul, pomocí níž se vytvářejí snímky. Štěrbiny v těsné blízkosti k molekulám umožňují vytvářet snímky s vysokým rozlišením. První experimenty dosáhly rozlišení asi 200 nm. Aby se zajistila vysoká kvalita pořizovaných snímků, mikroskop vyhodnocuje pouze odražené světlo z molekul, které projdou pod všemi třemi štěrbinami téměř ve stejných časových intervalech.

Pro molekulu desoxyribonukleové kyseliny o 200 tisících párů bází (což odpovídá délce asi 74 mikronů) byl celkový snímek získán během asi 100 milisekund, tedy výrazně rychleji než mohou dosáhnout mikroskopy s rastrovací sondou. Úpravou štěrbin bude možno získat snímky s ještě lepším rozlišením.

Výzkumníci si představují, že vyvinou obdobný scanner s mnoha štěrbinami, který umožní paralelně zpracovávat mnoho molekul současně. Předpokládá se, že tento mikroskop umožní získat snímky s vysokým rozlišením vazebních míst různých proteinů, které mají význam při replikaci genů. Studiem replikace genů na molekulární úrovni se zabývá nový obor, epigenetika. (Tegenfeldt et al., Physical Review Letters, 12. února 2001)
 

Při vývoji lepší teorie pro popis interakce elektronů a fotonů Richard Feynman, Julian Schwinger a Sin-itiro Tomonaga ukázali, že určité matematické problémy s kvantovou teorií, jako jsou nekonečné hodnoty při výpočtech, lze odstranit. Nekonečné veličiny odstranili metodou renormalizace, která v podstatě od sebe odečítá nekonečné veličiny tak, aby vznikly konečné veličiny. Protože nelze získat přesná řešení složitých rovnic této teorie, k dispozici jsou pouze aproximace ve formě nekonečných řad členů, které lze stále obtížněji vypočítat. Tyto členy nejprve klesají k nule a od určitého bodu začínají růst a tím vyznačují "bod zlomu" příslušné aproximace.

Podle této teorie vakuum není prázdné, ale je vyplněno slabými elektromagnetickými poli, pomocí nichž lze vysvětlit spontánní emisi. Tato pole vytvářejí malé, ale měřitelné posuvy energií atomů a nepatrné změny určitých vlastností částic jako je elektron. Tyto jevy byly později některými přesnými experimenty potvrzeny.

Feynmanova kvantová elektrodynamika (QED) byla později rozšířena tak, aby zahrnovala slabou a silnou jadernou interakci. Jednou z předpovědí kvantové elektrodynamiky je, že intenzita vnitřního magnetického momentu elektronu (magnetický moment) by se měl nepatrně odlišovat od hodnoty v případě neexistence interakcí s virtuálními částicemi. Fyzikové mohou tuto hypotézu snadno testovat, protože jde o oblast, kdy experiment a teorie mají vysokou přesnost. V praxi by fyzikové raději použili místo elektronů miony, protože magnetický moment roste s hmotností. Miony mají hmotnost asi 200 krát vyšší než elektrony, ale lze je obtížně vyrobit a rychle se rozpadají.

Vědci z Brookhavenu studovali rozpad asi miliardy mionů. Objevili další odchylku magnetického momentu, jíž nelze vysvětlit v rámci standardního modelu částic. Nové výsledky, které byly oznámeny na semináři počátkem února 2001 (Vernon Hughes z Yale University a Lee Roberts z Univerzity v Bostonu), odpovídají divegenci 2,6 "standardní odchylky" od standardního modelu. Tyto výsledky nejsou dosud definitivně potvrzeny, ale již vyvolávají diskuse o možných vysvětleních za hranicí působnosti standardního modelu částic. Jedním z takových vysvětlení je možný vliv dosud hypotetických "supersymetrických" částic. Experimentální tým dosud pokračuje v analýze získaných dat ze vzorku čtyřikrát většího, než byl dosud použit. Výzkumníci také chtějí použít přesnější statistické metody. [X1]

Literatura a odkazy:

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 524. February 8, 2001 by Phillip F. Schewe, James Riordon and Ben Stein