Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

zpracoval: Jiří Svršek

Více než desetiletí po sametové revoluci v listopadu 1989, která svrhla komunistickou diktaturu, mají komunisté v naší zemi stále podporu asi pětiny obyvatel. Jako by nikdy neexistovalo čtyřicet let nesvobody, jako by nikdy neexistovaly pracovní tábory, kde byli vězněni, týráni a vražděni političtí vězňové, jako by neexistovaly popravy zcela nevinných lidí.

Starší generace většinou odmítá věřit kruté realitě. Vždyť za komunistů nebyla nezaměstnanost, byly levné potraviny a běžné zboží, bylo méně kriminality v ulicích, netunelovaly se banky. Kdo poctivě pracoval a nevystupoval proti všemocné Straně, žil v pohodě. Soudruzi měli vše pevně v rukou. Konečně, vždyť vládl pracující lid. Mnozí lidé dodnes slyší na tvrzení, že jsou za svoji práci málo odměňováni, že jsou "vykořisťováni" těmi, co si "nahrabali divokou privatizací", a těmi, co dostali majetek pracujícího lidu v rámci jakési pochybné restituce. Rádi slyší na tvrzení, že komunistický systém by lidem zajistil spravedlivější rozdělování hodnot.

Jenže dnešní pětinu voličů Komunistické strany již nelze zdůvodnit jen bývalými straníky a milovníky starých pořádků.

Pro mladší generaci je komunismus neuvěřitelně vzdálenou minulostí. Možná obtížně dokážou pochopit, pokud vůbec chtějí, co se v naší zemi dělo ještě před rokem 1990. Možná nechápou, že dnešní svoboda a demokracie není samozřejmostí, ale že za ní obětovali své zdraví a životy tisíce nevinných lidí. Naopak, někteří v komunismu hledají revoltu, vzpouru proti buržoazní společnosti, kde si jen obtížně hledají své místo.

Někteří z nás prostě jen těžko chápou, že za často velkými majetky většiny podnikatelů stojí také neuvěřitelná odvaha, značné schopnosti, hluboké znalosti, oběť veškerého svého času ve prospěch firmy. Těžko se vysvětluje, že za těmito majetky obvykle nestojí nějaká zlodějna. Vždyť televize a noviny nás skoro denně informují o darebáckých podnikatelích. Není ve světle těchto faktů komunistická myšlenka "sociální spravedlnosti" přitažlivá?

Autorce knihy "Byly jsme tam taky" Dagmar Šimkové bylo v roce jejího zatčení v roce 1952 tolik, jako dnešním mladým lidem. Přestože se ničeho nedopustila, byla odsouzena za protistátní činnost na 15 let a další tři roky dostala za útěk z pracovního tábora v Železovcích. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966. Ztratila tak nejkrásnější léta svého života.

Od roku 1968 žila v Perthu v Austrálii. Vystudovala na univerzitě a získala titul bakalář svobodných umění. Poté studovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii. Od roku 1969 byla zapojena do činnosti organizace Amnesty International. Od roku 1990 se každoročně vracela domů a toužila se vrátit natrvalo. Zemřela po několika těžkých operacích na diagnózu CA v únoru 1995. Konfederace politických vězňů již potřetí podala návrh na státní vyznamenání "Řád T.G. Masaryka" in memoriam pro Dagmar Šimkovou.

Její kniha "Byly jsme tam taky" je výpovědí nezlomné vůle přežít, neuvěřitelné a zoufalé snahy zůstat člověkem a prostého přátelství stejně trpících. Je však také výpovědí o zvěrstvech, která ve jménu strany a lidu prováděli vyšetřovatelé a dozorci. Výpovědí, co se odehrávalo za fasádou šťastného a radostného budování socialismu, tam, kde byli všemocnou Stranou odklizeni tak zvaní reakcionáři, zrádci a nepřátelé velké marxisticko- leninské myšlenky.

Je především hlubokou výpovědí o nás samotných.


Co se stalo s dobromyslným tatíkem, který v parku houpává na kolenou děti: "Takhle jedou dámy, takhle jedou páni, a takhle jedou husaři," a děti výskají a tatík s nimi. Ráno chodí do práce s modrou bandaskou a v neděli si přivstane a štrachá v kuchyni.

"Co tam děláš, táto?" mrzutě se ptá z postele manželka.

"I jen spi, Boženko, jen hledám buchťátko."

"Ty holt jsi tichý blázen," zabručí maminka a přetáhne si duchnu přes hlavu. A tatík se usmívá a sbírá rybářské pruty.

"Dneska sakra budou brát," myslí si. "Je po dešti, ta bude koukat, jakého donesu kapříka, a možná, že i štičku."

Co se stalo s pěknou vesnickou holkou, která se těšívala v neděli k muzice a nedočkavě nakukovala oknem do hospody, jestli už tam je ten její, že se teď tak nedočkavě mačká v davu ostatních uniforem, aby viděla popravu?

Jakým procesem se změnil Pepík, Franta nebo Lojza z venkovského tovaryše, který o dožínkách seděl u stolu a pil kontušovku a mrkal po holkách?

"Papáčková, pojď ven," osmělí se, a Blažena se začervená a koukne na lavici u zdi, zda babky číhají, vytrousí se na dvůr a miliskuje se pod kaštanem s Frantíkem.

"Šmarjá, máma jde," lekne se Blažena a upaluje zpět do sálu a dělá, že se byla venčit, ale babky vidí, že má tváře rozpálené jak trajfus a už si šuškají...

Dnes jsou důstojníky Státní bezpečnosti a bijí lidi k smrti, kopají těhotné ženy, až potratí, rozbíjejí láhve o holenní kosti žen, vrazili obušek do vagíny Lence L., bili starou řeholnici Alžbětu přes genitálie a vykřikovali: "Ty krávo jalová, radši jsi měla mít pět dětí, než líbat pánbíčkovi prdel!"

Jak se stal doktor Sommer, který kdysi skládal slib sloužit vědě a životu, travičem, který podle návodu sovětských expertů míchal jedy mescalin a actabron tak, že jeden zbavil člověka paměti a druhý pomohl vtisknout nová fakta, nadiktovaná Státní bezpečností? Byl to strach nebo touha po moci? Byla to dávná podvědomá krutost, kterou doba ozdobila gloriolou spravedlivého skutku? Mohl člověk se zdravým rozumem věřit, že je třeba mučit a trýznit v zájmu politického přesvědčení? Může člověk věřit, že je pravdou to, co druhému člověku vtluče pěstí do hlavy, to, co někdo se zlámanými a rozdrcenými kostmi vyřve v bolesti?

V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu udržet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré. [..]

Tatík už nemaří čas s dětmi v parku, ale vyučili ho na soudce z lidu a jeho život je plný šibenic, na které s radostí posílá ty, které, dřímaje nudou, ani neviděl, ani neslyšel promluvit. A Lojza, Pepík a Franta, statní chasníci, už nejsou využiti v kovárnách a kupeckých a ševcovských krámcích, ale pracují na směny v komandech, a když ostatní soudruzi zemdleli, lámou žebra a údy mužů a žen a vtloukají do jejich hlav pravdu, kterou Strana chce slyšet, a po směně ulehnou, ještě plni vzteku, protože to byl setsakramentsky perný den, vytlouct doznání z toho mizery, který se bránil a dokazoval, že nebyl špiónem a nemínil vypálit budovu národního výboru, a že neví, jak vyrobit třaskavinu. A doktor Sommer míchá jedy a experimentuje, protože závazek k životu, slavnostně pronesený na Karlově univerzitě, vidí teď už ne jako život jednoho lidského červa, ale jako mohutný, obrovský život Strany, která je rodičkou nových myšlenek a odvážných činů.

Tak se rozvinuly prapory revoluce, jak se tehdy zpívávalo a stále častěji zpívá, a mnoho lidí věřilo a věří, že mění krásnější a spravedlivější doby na světě, kdy Blaženy, Lojzové a Frantíci s dělníky ruku v ruce budují nový svět.

Krev, řev, mučírny a šibenice jsou skryté za mohutnou zdí, odkud nepronikne ani hlásek, a venku za zdí jezdí veselé autobusy s turisty a noviny jsou plné článků o surovostech a bezpráví kapitalismu, a my jsme šťastni, že se podílíme na nové době, která dává možnost morálního vzletu, a jen někdy musíme izolovat od společnosti ty, kteří plni nenávisti podtínají kořeny stromu Svobody, ale i těm je dána možnost doznat temné činy, nad kterými soudružky v továrnách zapláčí v spravedlivém hněvu a podepíší petici, aby špión byl oběšen.

Člověk žijící na druhém konci světa, daleko z dostřelu, by se té maškarádě rád zasmál. Ale nezapomínejme, že v těch dnech prošlo soudním řízením 100 000 lidí, a počítáme-li, že strávili průměrně jen 8 let ve vězení, je to 800 000 roků života, zaplacených za to, aby tatíci, domovnice a tovaryši mohli vládnout. Kolik lidí zahynulo dříve, než se dostali před soud, kolik prošlo tou chvílí smyčky a posledního výdechu, se nikdy nepodaří zjistit. A stále, den po dni, a právě teď, někdo řekl něco, co neměl, někdo něco napsal, někdo se projevil a sbalil si tak kufr pro ten strašlivý zájezd.

Literatura:

[1] Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky. Orbis, Praha 1991. Toronto 1980. ISBN: 80-235-0039-2 ukázky: str. 74 - 77

[2] Únor '48 aneb Byly jsme tam taky. Zpravodaj Konfederace politických vězňů České republiky, 2 (duben), roč. 8. (2001)