David Baltimore se narodil v roce 1938 v New Yorku. O biologii se začal zajímat již jako student střední školy, když strávil léto v laboratoři Jackson Memorial Laboratory v Bar Harbor v Maine. Zde získal své první zkušenosti s biologickým výzkumem a s prací biologů.

Později se dostal na Swarthmore College, kde začal studovat biologii a později přešel na chemii. Během posledních dvou let ve Swarthmore strávil léto v Cold Spring Harbor Laboratories, kde měl možnost pracovat s doktorem Georgem Streisingerem, který byl zkušeným experimentátorem a dobrým učitelem molekulární biologie.

Začal studovat biofyziku na Massachusettském technologickém institutu M.I.T. (Massachusetts Institute of Technology), kde se rozhodl pracovat ve výzkumu živočišných virů. Opustit M.I.T. a začal v létě studovat s Dr. Philipem Marcusem v Albert Einstein Medical College a absolvoval přednášky o živočišných virech na Cold Spring Harbor, kde se setkal s Dr. Richardem Franklinem a Dr. Edwardem Simonem. Brzy se připojil k práci Dr. Franklina v Rockefellerově Institutu, kde pak pokračoval ve postgraduálním studiu živočišné virologie s Dr. Jamesem Darnellem. V té době zjistil, že by se chtěl věnovat studiu virově specifických enzymů a proto začal spolupracovat s Dr. Jerardem Hurwitzem z Albert Einstein College of Medicine, aby získal profesionální znalosti v oboru enzymologie.

První samostatnou práci Baltimore získal v Salk Institute v La Jolla California, kde měl občasnou příležitost spolupracovat s Dr. Renatem Dulbeccem. Po dvou a půl letech od dokončení studia na univerzitě se vrátil v roce 1968 na M.I.T. V roce 1974 se stal členem výzkumného týmu pro výzkum rakoviny M.I.T. Center for Cancer Research pod vedením Salvadora Luria, protože se již dříve zajímal o RNA viry a stále více se začal zaměřovat na problémy rakoviny.

V letech 1968 byl David Baltimore docentem mikrobiologie v M.I.T., Cambridge, ve státě Massachussets. Od roku 1972 byl profesorem biologie na M.I.T. a od roku 1973 je profesorem mikrobiologie v Americké společnosti pro výzkum rakoviny.

V roce 1975 David Baltimore získal Nobelovu cenu za medicínu za své objevy týkající se interakcí mezi nádorovými viry a genetickým materiálem buněk. Do té doby se předpokládalo, že genetická informace přechází pouze z desoxyribonukleové kyseliny do ribonukleové kyseliny, na jejímž základě vznikají sekvence aminokyselin, které tvoří proteiny. Vědci si tehdy pokládali otázku, jak se dokáží rozmnožovat RNA viry, které neobsahují DNA. David Baltimore a Howard Martin Temin nezávisle na sobě zjistili, že RNA viry, mezi něž patří některé viry způsobující zhoubné nádory a také virus HIV (Human Immunodeficiency Virus), obsahují enzym reverzní transkriptasu, který dokáže RNA informaci přepsat do DNA jádra napadené buňky.

V roce 1990 se David Baltimore stal prezidentem prestižní Rockefellerovy univerzity. V roce 1986 v mezinárodním časopise Cell byl publikován článek zabývající se jednou z otázek molekulární imunologie, jehož autorkou byla Theresa Immanishi- Kari a spoluautory byli David Baltimore a D. Weaver.

V roce 1991 ale Dr. Margaret O'Toole, podřízená Theresy Immanishi-Kari, oznámila, že část uvedené práce je nepravdivá, protože se zakládá na vymyšlených údajích. Do sporu se vložil John Dingell, republikánský senátor, který si vynutil přezkoumání laboratorních záznamů jednou z tajných služeb. Dr. Theresa Immanishi-Kari byla obviněna z podvodu a falšování dat. David Baltimore své spoluautorství odvolal, ale Dr. Margaret O'Toole prohlásila, že o falšování dat musel vědět.

V roce 1991 proto David Baltimore rezignoval na své místo prezidenta Rockefellerovy univerzity. Spor ale dále pokračoval na stránkách časopisu Nature a stal se pro tisk a odpůrce Davida Baltimora "případem Baltimore".

Následovalo několik procesů na různých úrovních. V jednom z nich soudce oznámil, že vzhledem ke složitosti celého případu nemůže rozhodnout. Celý případ se tak vrátil do rukou vědecké obce. Baltimorovi nepřátelé se snažili, aby bylo zrušeno jeho členství v Americké akademii věd a dokonce existovala snaha, aby mu byla odebrána Nobelova cena.

Teprve v roce 1996 celý skandál skončil. Vědecký výbor, ke kterému se Theresa Immanishi-Kari odvolala, po šesti týdnech jednoznačně rozhodl, že důkazy vznesené zástupci Organization for Research Integrity proti doktorce Immanishi-Kari jsou vnitřně protikladné, irelevantní a založené na nepodložených informacích.

Vědecký zpravodaj listu Boston Globe D. Warsh popsal příčiny vzniku celého případu. Jednou z klíčových příčin byla rivalita mezi Margaretou O'Toole a její nadřízenou Theresou Immanishi- Kari, která ji považovala za neschopnou, málo výkonnou.

Druhou příčinou byly vztahy mezi špičkami Rockefellerovy nadace a dalších institucí a Davidem Baltimorem. Někteří vědci, včetně několika nositelů Nobelovy ceny, nejenže Baltimora během sporu nepodpořili, ale chovali se vůči němu nepřátelsky. Warsh dokonce použil termínu spiknutí.

Další příčinou je narůstající nová vlna myšlení, cítění a chování, které se říká postmodernismus. Postmodernismus je nepřátelský vůči vědeckému, kritickému myšlení. Koncem 80. let 20. století se podařilo postmodernistům rozpoutat na amerických univerzitách spory, které připomínaly svými metodami inkvizici.

Vliv postmodernistů se zeslabil poté, co je na jaře 1996 na stránkách jejich vlastního časopisu pro kulturní a politickou analýzu "Social Text" zesměšnil teoretický fyzik New York University Alan D. Sokal článkem "Překračování hranic: Cesta k transformativní hermeneutice kvantové gravitace" (Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity). Jeho esej obsahuje řadu fyzikálních nesmyslů v jazyce postmoderních filosofů. Pět redaktorů časopisu Social Text ale léčku neprohlédlo zřejmě proto, že esej obsahovala úvahy, kterým hluboce věřili, jako je relativní pravda, nespolehlivost poznání, konec vědy, pýcha a omezenost vědeckého rozumu atd.

Poslední příčinou "případu Baltimore" je nastupující základní proměna vědy, které emeritní profesor Bristolské univerzity John Ziman říká Modus 2. Podle Zimana se prvotní základ vědecké práce, kterým je ověřování teorií pokusem a pozorováním nezmění. Změní se však forma předávání vědeckých výsledků dalším vědcům a také veřejnosti. Na jedné straně elektronické prostředky, jako je pošta sítě Internet nebo webovské stránky, umožňují okamžité šíření informace. Na druhé straně ale vnější tlak obchodních a vojenských zájmů bude vědce nutit k utajování informací. Podle Zimana se také změní zájem vědy, kdy se věda omezí stále více na řešení vymezených a určitých problémů a opustí základní výzkum. Příčinu lze hledat v ekonomickém tlaku, kdy vlády, instituce a sponzoři budou od vědy chtít praktické výsledky a nikoliv obecné pochopení přírodních zákonů. O tomto problému hovoří např. Steven Weinberg ve své knize "Snění o finální teorii" [2], když píše o zastavení finanční podpory výstavbě obřího urychlovače Americkým kongresem. Ziman hovoří dále o určitém nepřátelství veřejnosti vůči vědě. Nepřátelské jsou ovšem některé sdělovací prostředky, představitelé různých náboženství a postmoderní filozofové. Obyčejní lidé jsou většinou vůči vědě lhostejní. Podle Zimana bude společným jmenovatelem všech změn vědy finanční zisk a zřejmě "poznání pro všechny" se změní na "intelektuální vlastnictví".

Přes veškeré uvedené změny je věda schopna kontrolovat sama sebe a nepotřebuje žádné zásahy zvenčí v podobě nějakých výborů, které mají často inkviziční charakter. Tato kontrola spočívá v kritickém myšlení vědců, které se řídí sedmi pravidly: jasností, přesností, určitostí, věcností, hloubkou, šířkou a logikou.

• Jasnost problému spočívá ve schopnosti tento problém popsat jiným způsobem, příkladem nebo stručnou charakteristikou.
• Přesnost problému spočívá v jeho vymezení, do jaké míry to, co je nám předkládáno, je přesné nebo nepřesné. Tvrzení může být jasné, přesné, ale neurčité. Požadujeme tedy kvantifikaci problému, jeho vymezení na určitou oblast.
• Věcnost tvrzení spočívá v jeho vztahu k danému problému. Je možné, že tvrzení pouze vypadají, že se daného problému týkají. Nestačí pouze úsilí o popis problému, ale podstatný je výsledek.
• Hloubka problému spočívá v jeho vztahu k pozadí, souvislostem nebo kořenům. Tvrzení nemohou být v rozporu s dříve potvrzenými a prokázanými skutečnostmi.
• Šířka problému spočívá ve zkoumání souvislostí s ostatními tvrzeními, která jsou protikladná nebo odlišná.
• Logika problému spočívá ve vnitřní bezrozpornosti. Důsledky stejného tvrzení nesmí být ve vzájemném rozporu.

Literatura:

[1] Koukolík, František; Koubský, Pavel: Šimpanz a vesmír. O hvězdách, atomech, životě a vědcích. Vyšehrad, Praha 1998 ISBN: 80-7021-204-7, [M1]

[2] Weinberg, Steven: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek spol. s r.o., Celetná 11, 110 00 Praha 1. 1996. z amer. orig.: Dreams of a Final Theory. Pantheon Books, New York, 1993. ISBN: 80-85906-26-0

[X1] The Nobel Foundation. Nobel Prize Internet Archive.

[X2] Social Text. A journal of cultural and political analysis.

[X3] Alan Sokal. [M2]

[X4] Přehled publikační činnosti Alana Sokala. [M2]

[X5] Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity. Alan D. Sokal. Department of Physics. New York University. 4 Washington Place, New York, NY 10003 USA. Telephone: (212) 998-7729 e-mail: mailto:sokal@nyu.edu. November 28, 1994. revised May 13, 1995. článek publikován v Social Text #46/47, str. 217-252 (jaro/léto 1996).

[X6] Sokal, Alan: Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity.