Nejdříve si přišli pro Židy a já neřekl nic - protože nejsem Žid.
Pak si přišli pro socialisty a já neřekl nic - protože nejsem socialista.
Pak si přišli pro odboráře a já neřekl nic - protože nejsem odborář.
Pak si přišli pro mne a nezůstal nikdo, kdo by se ozval.
        Pastor Niemoeller, oběť nacismu.

Annelies Frank se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu. Jejími rodiči byli Otto Frank a Edith Frank- Hollander. Anne a její sestra Margot často trávili léto v Aachen v Německu u své babičky.

Koncem ledna roku 1933 se v Německu dostala k moci Nacionálně socialistická strana NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem. Rodiče Anne Frank byli Židé a jejich dcery Anne a Margot neměly v Německu žádnou budoucnost. Proto již v roce 1933 rodina Frankových odešla do Holandska, kde se přestěhovala do domu na Medwedplein v jižní části Amsterdamu. Anne chodila do nedaleké školy Montessori a podle dochovaných vysvědčení byla výbornou žákyní.

V Holandsku Otto Frank získal licenci a založil vlastní firmu Opekta na výrobu jamu. Licence ovšem neumožňovala, aby firma Otto Franka měla příliš mnoho zaměstnanců. Zaměstnanci firmy pracovali v kanceláři v druhém podlaží domu. Mezi kanceláří a přízemím pracovali další dva prodavači.

Až do roku 1940 rodina žila v bezpečí. V roce 1940 během pěti dní německý Wehrmacht obsadil Holandsko a 14. května 1940 složila holandská armáda zbraně.

Do života Frankovy rodiny brzy tvrdě zasáhly nacistické protižidovské zákony. Anne Frank byla nucena opustit školu Montessori a začala studovat na židovské střední škole. V roce 1942 začala násilná deportace Židů do tak zvaných pracovních táborů, které ve skutečnosti byly koncentračními tábory. Z nich byla většina Židů deportována do velkých vyhlazovacích táborů v Polsku.

V roce 1942 dánští Židé získali první znepokojivé zprávy o životních podmínkách Židů v pracovních táborech. Margot domů přinesla zprávy od jednoho příslušníka SS, které nejhorší obavy jen potvrzovaly. Otto Frank se rozhodl ukrýt svoji rodinu v domě, který používal pro svoji obchodní firmu. Požádal svoji sekretářku Miep Gies, zda by mu mohla pomoci ukrýt jeho rodinu a rodinu obchodního partnera Van Pelse. Miep Gies dobře věděla, že bez její pomoci by obě rodiny zmizely v pracovních táborech. Každý den se pak pokoušela nenápadně nakupovat jídlo pro osm ukrytých lidí, což kvůli přídělovému systému nebylo vůbec jednoduché.

Jako řada domů v Amsterdamu měl dům Frankovy firmy oddělenou přední a zadní část. Zadní část domu, nazývaná annex, byla téměř prázdná. S pomocí svých dvou zaměstnanců Otto Frank upravil čtyři místnosti v annexu tak, aby zde mohla tajně bydlet jeho rodina a rodina Van Pelse.

Od 6. července 1942 se začala Frankova rodina skrývat. Připojila se k nim také Van Pelsova rodina a Fritz Pfeffer. Více než dva roky se osm lidí schovávalo v zadní části domu z obavy před deportací. Anne Frank ve svém deníku Van Pelsovu rodinu přejmenovala na Van Daanovu a Fritze Pfeffera přejmenovala na Alberta Dussela.

Během skrývání měla Frankova rodina kontakty s okolním světem pouze prostřednictvím Frankových zaměstnanců, kteří nakupovali potraviny, přinášeli knihy a informovali o všech událostech.

Okna v úkrytu byla během dne zakryta neprůhlednými záclonami. Kvůli osvětlení večer a v noci byla okna zatemněna černým papírem. Podobně byl zamaskován vstup do úkrytu. Před dveřmi do úkrytu byla umístěna posuvná knihovna. Během dne ukrytí lidé kvůli návštěvám v kanceláři museli zachovávat naprostý klid.

Místnosti v úkrytu byly vybaveny stoly, křesly, postelemi a záchodem. Pro osm lidí představovaly značně omezený prostor. Pouze večer nebo v sobotu odpoledne a v neděli mohli obyvatelé úkrytu přejít do přední části domu. Anne Frank bydlela společně s Fritzem Pfefferem. Podstatnou část svého deníku Anne napsala na malém stolu ve své místnosti.

Otto a Edith Frank chránili své dcery Anne a Margot před nacistickou perzekucí tak dlouho, dokud mohli. Několik dní předtím, než se rodina ukryla, otec Anne řekl, že nikdy nedopustí, aby byla odvlečena do pracovního tábora. Anne zpočátku považovala skrývání před nacisty za dobrodružství, ale později občas podléhala smutku a toužila po volnosti.

Za dva roky skrývání Anne popsala několik sešitů svého deníku. Několik měsíců před zatčením a deportací se Anne rozhodla svůj deník přepsat do podoby knihy, kterou chtěla publikovat po skončení války. V roce 1947 její otec Otto Frank deník publikoval pod názvem "Deník Anne Frank". Tato kniha se překvapivě stala jednou z nejčtenějších knih o období holocaustu.

Anne ve svém deníku zachycovala nejen své myšlenky, ale také popisovala události, které se v úkrytu odehrávaly. Anne si chtěla s někým dopisovat, ale tím by hrozilo prozrazení. Nikomu jinému v úkrytu se nemohla svěřit se svými nejhlubšími myšlenkami, protože jí nikdo nebyl ochoten naslouchat nebo dokonce pochopit. Proto si sama vymyslela imaginární přátele, jimž ve svém deníku psala dopisy. Asi po roce psala již jen své jediné imaginární přítelkyni, kterou pojmenovala Kitty.

Lidé většinou ve svých denících zachycují své osobní myšlenky a názory. Anne se pokusila zachytit každodenní život v úkrytu a zprávy, které přicházely z vnějšku. Některé záznamy jsou dodnes svědectvím o událostech v Amsterdamu, jako bylo bombardování nebo noční nálety. Anne ve svém deníku zachytila smutné i veselé chvíle, obavy i naděje ukrývajících se lidí.

Život v těsném úkrytu nebyl pro jeho obyvatele jednoduchý. Neexistovalo soukromí, které každý člověk občas potřebuje, kam se může uchýlit se svými myšlenkami. Obyvatelé úkrytu si nutně museli překážet a lézt vzájemně na nervy. Anne často rozčiloval pan Van Daan, jehož názory jí připadaly povrchní a maloměšťácké. Pedantický pan Dussel ji občas svými názory přiváděl k šílenství. Anne měla někdy špatnou náladu a podléhala smutku, ale jindy se dokázala radovat se sebemenších pohnutek. Lidé v úkrytu žily v trvalém strachu z prozrazení a přitom si vždy dokázali zachovat obyčejnou lidskou důstojnost.

To, co nejvíce odlišuje deník Anne Frank od jiných deníků z období Holocaustu, je citlivé vyjádření snů mladé dívky a její snaha stát se dospělou ženou. Anne se snaží ve svém deníku porozumět okolnímu světu a hledá smysl svého vlastního života. Na pozadí válečných událostí začíná objevovat sama sebe. Poznámky v deníku naznačují její někdy až zoufalou snahu sebe sama plně pochopit. Anne si přála se jednou stát významnou a milovanou osobností. Snila o tom, že se stane spisovatelkou, na níž lidé budou vzpomínat ještě dlouho po její smrti. Krátce před zatčením a deportací do koncentračního tábora také poznala svoji první lásku, plachého a tichého chlapce Petera Van Daana.

9. října 1942 si Anne do svého deníku zapsala: "Mnoho našich židovských přátel a známých již bylo deportováno. Gestapo s nimi zachází velice hrubě a odváží je v nákladních automobilech pro dobytek do Westerborku, velkého tábora v Drenthe, kam jsou posíláni všichni Židé... Pokud se těžko žije v Holandsku, jak se musí žít v místech, daleko od civilizace, kam Němci Židy odvážejí? Myslím, že většinu z nich zavraždí. Anglické rádio tvrdí, že jsou zplynováni."

"Slyšeli jste někdy termín 'rukojmí'? To je nynější trest za sabotáže. Nejhroznější věc, jakou si můžete představit. Přední občané - nevinní lidé - jsou uvězněni a čekají na popravu. Pokud Gestapo nenajde sabotéry, pak jednoduše z nich vyberou několik lidí a postaví je ke zdi. V novinách se pak o jejich smrti napíše jako o nešťastné náhodě."

18. května 1943 si Anne do svého deníku poznamenala: "Všichni vysokoškolští studenti byli vyzváni, aby podepsali oficiální prohlášení, že sympatizují s Němci a s Novým pořádkem. Osmdesát procent z nich se rozhodlo nezradit své svědomí, ale trest je strašný. Každý student, který odmítne podepsat, bude odeslán do německého pracovního tábora."

3. února 1944 si Anne do deníku zapsala: "Nejsem si jista, zda žiji nebo jsem zemřela. Svět se mění beze mne a já na událostech nemohu nic změnit. Události mohu jen sledovat a mohu se jen soustředit na studium a doufat, že všechno skončí dobře."

29. března 1944 si Anne do svého deníku zapsala: "Ministr vlády pan Bolkenstein hovořil v dánském vysílání z Londýna, že po válce by měla vzniknout sbírka deníků a dopisů souvisejících s válkou."

5. dubna 1944 v deníku čteme: "Když píšu, setřesu ze sebe všechny problémy".

"... avšak v okamžiku, kdy jsem zůstala sama, rozplakala jsem se. Proklouzla jsem v županu do svého koutku a začala se vroucně modlit. Pak jsem přitáhla kolena k hrudi, složila hlavu do dlaní a plakala, dokud mne můj hlasitý pláč nevrátil na zem..."

9. října 1942 si Anne do svého deníku poznamenala: "Myslela jsem, že patřím ke zbytkům německých humanistů. Ale Hitler nás německé národnosti zbavil dlouho předtím. Není větších nepřátel než jsou Němci a Židé."

Kromě svého deníku Anne začala některé jeho části přepisovat do formy příběhů podle skutečných událostí v úkrytu. Její příběhy nesou názvy jako "Nejlepší malý stůl" nebo "Když hodiny odbíjejí půl osmé". Kromě příběhů podle skutečnosti napsala také několik vymyšlených příběhů. Všechny její příběhy byly publikovány krátce po druhé světové válce.

V březnu 1944 se v dánském Svobodném rádiu Oranje vysílajícím z Velké Británie objevila výzva, aby občané poskytly své deníky pro poválečnou sbírku, která měla sloužit historickým účelům. Anne si uvědomila, že by její deník mohl zajímat další čtenáře. Proto se rozhodla je přepracovat do formy knihy.

Po přečtení všech záznamů ve svém deníku několik týdnů přemýšlela o svém plánu napsat knihu o životě v úkrytu. Začala svůj deník přepisovat, ale práci se jí nepodařilo dokončit. Během deseti týdnů od 10. května do 4. srpna 1944 přepsala podstatnou část svého deníku. Zejména upravila jeho začátek. Během přepisu pokračovala v psaní původního deníku. Když byla 4. srpna 1944 zatčena, měla dokončeny 324 strany své knihy.

4. srpna 1944 byl úkryt na základě udání jednoho dánského kolaboranta odhalen Bezpečnostní policí. Anne Frank a ostatních sedm lidí bylo okamžitě zatčeno a deportováno do tranzitního tábora Westerbork. Asi po měsíci byli všichni deportováni do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Oswiecim). Anne Frank a její sestra Margot byly po evakuaci tábora v říjnu 1944 deportovány do vyhlazovacího tábora Bergen-Belzen, kde denně tisíce lidí umíraly hlady a různými nemocemi. Margot a Anne onemocněly tyfem a zemřely krátce po sobě v dubnu 1945 jen několik týdnů před osvobozením britskými jednotkami.

Při policejní razii deníky naštěstí nebyly objeveny. Frankova sekretářka Miep Gies později deník a knihu objevila na skrytém místě. Deník a knihu pečlivě uschovala, protože doufala, že se Anne vrátí. Když se krátce po válce dověděla, že Anne zemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen, předala deník a knihu Otto Frankovi, který se jako jediný vrátil z koncentračního tábora.

Na nátlak svých přátel Otto Frank se rozhodl publikovat práci své navždy ztracené dcery. Sestavil dohromady nedokončenou knihu a původní deník. V červnu 1947 byla kniha poprvé publikována v Holandsku. Po prvním vydání v nákladu 1500 výtisků byla kniha publikována znovu a během několika let přeložena do 60 jazyků.

V roce 1955 byla úspěšně uvedena divadelní hra "Deník Anne Frank" a v roce 1959 vznikla její filmová adaptace.

V roce 1986 byly všechny původní texty Anne Frank publikovány v knize "Deník Anne Frank". Vydání připravil holandský Státní institut pro válečnou dokumentaci (RIOD, Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie). Tato publikace vyvrátila všechny dohady a podezření některých neonacistických skupin a revizionistů dějin druhé světové války, že Anne Frank "Deník Anne Frank" sama nenapsala. Státní institut pro válečnou dokumentaci provedl řadu odborných testů papíru a inkoustu prokázal, že deník skutečně pochází ze 40. let 20. století. Grafologové provedli analýzu písma Anne Frank a porovnali texty s jinými texty na dopisech a ve školních sešitech. Konečně v roce 1991 bylo vydáno úplné kritické vydání "Deníku Anne Frank".

Dům Anne Frank v ulici Prinsengracht byl pro veřejnost otevřen 3. května 1957, když se jej podařilo zachránit před demolicí. 3. května 1960 bylo v domě otevřeno muzeum. Původní úkryt Frankovy rodiny se stal nejčastěji navštěvovaným muzeem v Amsterdamu. Dům Anne Frank dnes slouží zejména jako muzeum, ale publikuje také vzdělávací materiály a vyvíjí různé aktivity. Jde o neziskovou, politicky nezávislou organizaci.

Dům Anne Frank se nachází na ulici Prinsengracht číslo 263 v centru Amsterdamu, vedle Westerkerku, jednoho z největších historických kostelů. K domu se snadno dostanete pěšky z hlavního vlakového nádraží Centraal Station asi za 20 minut. Pokud jedete autem, odbočte z dálnice A10 na exitu S105 do centra města.

Vzdělávací oddělení Domu Anne Frank pořádá vzdělávací programy zejména pro žáky základních škol a studenty středních škol. Vzdělávací programy objasňují historické pozadí Holocaustu Židů v Holandsku a umožňují pochopit význam expozice muzea.

Dům Anne Frank je muzeum, v němž se návštěvníci seznámí s událostmi v Holandsku během nacistické okupace na tragickém příběhu jedné židovské rodiny. Kvůli autentičnosti byly místnosti v úkrytu obnoveny do původního stavu. Přední část domu, kde původně byla firma Otto Franka a během skrývání zde pobývali jeho pomocníci, byla obnovena ve stylu a duchu doby. Tragický příběh rodiny je vyprávěn pomocí úryvků z deníku Anne Frank. Expozice obsahuje původní předměty, dokumenty a fotografie, které ilustrují osobní příběh rodiny Frankových v době jejich skrývání. Videonahrávky doplňují příběh historickým kontextem nacistické okupace Holandska a období Holocaustu. Návštěvníci muzea si mohou zakoupit knihy nebo také CD-ROM s obrazovou prezentací.

Místnosti úkrytu zůstaly prázdné, protože veškeré vybavení bylo po zatčení Frankovy rodiny zabaveno. Jsou zde umístěny dokumenty a některé osobní předměty, které se podařilo zachránit před zničením a zabavením.

Každoročně je v muzeu Domu Anne Frank připravena tématická výstava související s Holocaustem a historickými událostmi během druhé světové války. Do dubna 2001 je v muzeu instalována výstava "Vábení nacionalismu", zabývající se patriotismem, nacionalismem a současným nacionálním extremismem a nacismem. Výstava zahrnuje řadu historických materiálů z období německého nacismu a obsahuje osobní svědectví významných i obyčejných lidí. Jejím cílem je návštěvníkům ukázat rozdíly mezi národní hrdostí a nacionalismem.

Nacionalismus byl důležitou součástí nacionálně-socialistické ideologie v Německu 30. let 20. století. Vedl k pronásledování, persekuci a nakonec k hromadnému vraždění lidí, které podle Hitlera a jeho stoupenců neměli právo na život. Více než 50 let po válce je vábení nacionalismu silnější než kdykoliv předtím. Někteří političtí představitelé kladou značný důraz na svoji nacionální rétoriku a zneužívají nacionální cítění ve svůj osobní prospěch. Výstava se snaží odpovědět na otázku, zda nacionalismus představuje vždy určité nebezpečí. Není národní hrdost důležitou sjednocující silou společnosti? Kde ale jsou hranice mezi národní hrdostí a nenávistným nacionalismem?

V Domě Anne Frank se lze také seznámit se závěry odborné expertizy historiků, potvrzující původnost deníku a některých jeho částí, které dříve nebyly publikovány a byly objeveny až v roce 1998.

Dům Anne Frank zaměřuje své vzdělávací programy především na školní mládež. Žáci a studenti se dovídají, kdo byla Anne Frank, jaké události předcházely a provázely druhou světovou válku, co byl Holocaust a jaká jsou nebezpečí nacionalismu. Připravuje tak studenty na jejich budoucí soužití s lidmi různého původu.

Dům Anne Frank vydal řadu publikací a připravil celou řadu vzdělávacích programů. Výstava "Anne Frank - Historie pro dnešek" na základě tragického osobního příběhu Anne Frank přiblížila historii Holocaustu. Obsahovala řadu ukázek z deníku Anne Frank a fotografie Frankovy rodiny, z nichž některé do té doby nebyly publikovány. Výstava byla doplněna dalšími očitými svědectvími lidí, které postihl extrémní nacionalismus, persekuce nebo věznění v koncentračních táborech. Návštěvníci výstavy jsou touto formou vyzváni, aby přemýšleli o významu tolerance, lidských práv a demokracie.

Dům Anne Frank sestavil katalog mezinárodních výstav pod názvem "Katalog Anne Frank - Historie pro dnešek", který dnes existuje v celé řadě jazyků. Je také aktivním partnerem několika národních a mezinárodních projektů, které se zabývají rozvojem tvorbou vzdělávacích materiálů a kursů pro učitele historie v celé Evropě.

Odkazy a literatura:

[X1] Anne Frank House. P.O. Box 730. 1000 AS Amsterdam The Netherlands. tel: +31 (0)20 5567100 fax: +31 (0)20 6207999

[X2] Anne Frank. Selected Entries from Anne's Diary.

[X3]Anne Frank Biography.

[X4] Neoficiální stránky Anti Nazi League.

[1] Masson, Philippe: Historie německé armády 1939 - 1945. Naše vojsko, Praha 1995. Z francouzského orig. "Histoire de l'armée allemande 1939 - 1945" vydaného nakl. Librairie Académique Perrin, 1994 přeložil Jiří Žák. ISBN: 80-206-0461-8