"Za dávných časů, někdy od 5. století, říkali křesťanští misionáři Židům: 'Nesmíte žít mezi námi jako židé.' Naproti tomu světští vládci v pozdním středověku rozhodli: 'Nesmíte žít mezi námi.' A konečně nacisté určili: 'Nesmíte žít.' Zatímco Židé násilně obráceni na křesťanství mohli v skrytu duše i nadále zůstávat židy, zatímco vyhnanci se mohli jednoho dne vrátit, pro mrtvé žádného návratu nebylo."
            (Claude Lanzman: Zpráva o velikém neštěstí ŠÓÁ)

Dějiny Židů jsou plné pronásledování, pogromů a vyhánění, ale to, co tento národ potkalo za 2. světové války, otřáslo celým světem. Nacisté to nazvali jako Endloesung, konečné řešení. V praxi to znamenalo šest milionů Židů zabitých většinou v plynových komorách vyhlazovacích táborů. To bylo příliš i pro tradičně spíše antisemisky orientovanou křesťanskou Evropu a k osudu Židů se zvedla vlna solidarity. Ta se také projevila v literatuře, proto vznikla po válce řada děl s židovskou tematikou, a to i od nežidovských autorů. V Terezíně a v polských vyhlazovacích táborech zahynulo 80 tisíc česko- slovenských Židů, přežilo jich jen několik tisíc. Proto židovská tematika významně zasáhla i do naší poválečné literatury.
 

První skupinou románů, které byly u nás k dané tematice napsány, tvoří Život s hvězdou Jiřího Weila a Pan Theodor Mundstock Ladislava Fukse. V obou případech je hrdinou drobný, bezvýznamný Žid, který v atmosféře druhé světové války očekává povolání do transportu. Každý z nich se s tím ale vyrovnává jinak, stejně jako se různě vyrovnávají s navenek podobnou tématikou oba dva autoři.

* Život s hvězdou
Weilův "nehrdinský hrdina" Josef Roubíček je pasivní, odevzdaně čeká, až na něj přijde řada. Po rozchodu se svou láskou Růženou žije zcela sám v ubohém kamrlíku, ve kterém kromě spacáku a kamínek už nemá vůbec nic. Řada nacistických protižidovských opatření ho zcela izoluje od okolního světa. Neustále se potýká s nějakými zákazy, příkazy, opatřeními, byrokracií. Po čase dostane práci na hřbitově, ale to s sebou přináší další problémy, například jízdu tramvají, z níž ho kdokoliv může vyhodit, přes celé město. Doma o samotě v duchu rozmlouvá s Růženou a nahlas s kocourem Tomášem, jedinou živou spřízněnou duší. V závěru knihy se přeci jen pan Roubíček odhodlá k činu. Po té, co na něj zapomněli při odsunu (nebyl povolán společně se všemi ostatními Roubíčky) a co se dozví, že Růžena byla popravena a kocoura Tomáše někdo zastřelil, přijme nabídku souseda Materny. Rozhodne se, že nenastoupí do transportu a že se bude do konce války ukrývat. Vyžaduje to od něj velkou dávku odvahy, aby se vytrhl z letargie a nabídku přijal, aby vystoupil ze svého světa vnitřních monologů a postavil se tváří tvář realitě.

Absurdní svět byrokratické mašinérie, která nemilosrdně a systematicky Židy likviduje, připomíná ve Weilově podání atmosféru Kafkových děl, hraničí s existencialismem.

* Pan Theodor Mundstock
Také hlavní hrdina této Fuksovy tragické grotesky ví, že půjde do transportu. Na rozdíl od pana Roubíčka se ale k tomu, co ho čeká, nestaví odevzdaně. Má z koncentračního tábora hrůzu tak velikou, že to psychicky neunese a dochází u něho ke schizofrennímu rozdvojení osobnosti. Se svým fiktivním dvojníkem Monem doma rozmlouvá o svém strachu. Stejně jako pan Roubíček i on má za přítele němou tvář, holuba (říká mu ale slípko). Pan Mundstock se ale nevyhýbá ani lidem, naopak, snaží se všechny okolo povzbudit a uklidnit. Zlom u něj nastává ve chvíli, kdy nabude přesvědčení, že se může zachránit, jestliže se psychicky i fyzicky dobře na očekávaná utrpení připraví. Skutečně začne trénovat a chvíli se zdá, že to funguje. Znovu nachází vnitřní rovnováhu, Mon mizí. Brzy se však ukazuje, že tento pracně nabytý klid byl jen iluzí - pana Mundstocka poráží auto a v té chvíli mu dochází, že na tak velké zlo se nedá připravit. Jeho poslední výkřik proto patří Monovi.

V celém díle se pravidelně objevuje stále stejný motiv - otáčivé stínidlo lampy s plachetnicemi, poslední luxusní předmět v ubohém pokojíku pana Mundstocka. Symbolizuje touhu uniknout a zároveň její nesplnitelnost (pohyb v kruhu).

Dílo není jen obrazem utrpení Židů za války, je to protest proti jakémukoliv násilí a diskriminaci, má obecnou platnost.
 

Arnošt Lustig byl jedním z mála Židů, kteří přežili koncentrační tábor. Byl vězněn v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu, povedlo se mu utéct z transportu smrti. Tyto konkrétní hrůzné zážitky velmi poznamenaly jeho tvorbu.

Zážitky z Terezínského ghetta shrnul do souboru povídek Noc a naděje, v souboru Démanty noci k nim přibírá i zkušenosti z koncentračních táborů a transportu smrti. Hrdiny jeho děl jsou nejčastěji děti, dospívající nebo staří lidé, tedy ti, kteří se nemohou bránit a nejhůře se vyrovnávají s těžkou životní situací. Společným motivem Lustigových povídek je snaha hrdinů zachovat si lidskost, odhodlání nenechat se psychicky zlomit, neztratit tvář. V těch nejhorších podmínkách dokáže v dětech zvítězit solidarita a přátelství nad sobectvím a strachem. Snaží se pomoci svým blízkým zdánlivě nesmyslným činem, do kterého ale vkládají všechno své odhodlání a lásku a které je stojí velkou dávku odvahy. Tento motiv se objevuje například v povídce Bílý (Démanty noci). Malý Tomáš, zvaný Oškliváček, chodí každé ráno k pavilonu infekčních onemocnění, kde čeká, až se v okně objeví jeho vážně nemocná kamarádka Blecha. Jejich "rozhovory" jsou pro oba velmi důležité, přestože se navzájem na tu dálku a přes okno nemohou slyšet. Protože Tomáš vidí, že je na tom Blecha se zdravím stále hůř, rozhodne se, že ji potěší a ukradne malého králíka, kterého jí nese ukázat. Už je ale pozdě, Blecha mezitím zemřela.

Podobně také Ervín v povídce Sousto věří, že jeho velmi nemocnou sestru může zachránit citrón. Sehnat ho v Terezínském ghettu je však téměř nemožné a tak se Ervín po velkém vnitřním souboji odhodlá a vyrazí kamenem svému mrtvému otci z úst zlatý zub, aby ho mohl vyměnit za citrón.

Hlavní myšlenky Lustigových povídek nejlépe vystihuje motto Démantů noci:

V bludičkách noci, kterou je válka, jsou děti démantem světla a smutným květem naděje.
PRAVDA

Je-li v člověku něco bezelstného a čistého i v dospělosti a stáří, jsou to někdy nejlepší pozůstatky z dob jeho dětství. ZKUŠENOST

To dobré v člověku se projevuje činem.
VÍRA

Osudy Židů za války i po ní jsou také námětem Lustigových novel. V Modlitbě pro Kateřinu Horowitzovou se nechá skupina bohatých Židů donekonečna vydírat nacisty a postupně jim nechá všechen svůj majetek. Věří, že si mohou vykoupit život a svobodu. Bývalá polská tanečnice Kateřina, kterou Židé dostali od nacistů jako "dar", však jako první pozná, že s nimi Němci hrají nečistou hru a při cestě na smrt zabije dva německé vojáky. Přestože tato její vzpoura nic neřeší, Kateřina si tím zachovává svou důstojnost, neumírá jako ovce, ale jako nezlomená žena.

Už po válce se odehrává děj novely Dita Saxová. Dita je mladá židovská dívka, která přežila koncentrační tábor a po válce se ocitá v židovském sirotčinci. Za války si vysnila, že až bude mír, čeká ji bezproblémový svět a život plný lásky a štěstí. Realita je však jiná a Dita ji nedokáže unést. Snaží se před ní utéct do Švýcarska, a když ani tam nenachází štěstí, páchá sebevraždu.
 

Jan Otčenášek a Jiří Škvorecký se v jednom ze svých děl dostávají také k židovské tematice, přestože nejsou židovského původu. V obou novelách jsou hlavními postavami dva mladí zamilovaní lidé, shodou okolností je vždy on árijec a ona židovka. Zatímco Otčenáškovi hrdinové Pavel a Ester hrůzy války přímo prožívají, Škvoreckého Danny a Rebeka už si o nich "jen" vyprávějí.

* Romeo, Julie a tma
Stejně jako v Shakespearově tragédii je i v Otčenáškově novele hlavním motivem hluboká láska v nepřejícím prostředí, ve "tmě". Pavel, syn krejčího, který má před maturitou na gymnáziu, v parku potká židovskou dívku Ester, která nenastoupila do transportu, a teď je bezradná a má strach. Pavel se rozhodne dívku ukrýt v kumbálku za otcovo dílnou. V atmosféře nedávno spáchaného atentátu na Heydricha a následně vyhlášeného stanného práva je to čin velice riskantní. Pavel proto o Ester nikomu neřekne, dokonce ani rodičům. Pavlův otec a jeho tovaryš však na to stejně brzy přijdou a dívce pomůžou. Hlavním nebezpečím je soused Rejsek, který Ester zahlédl a pokusil se ji odhalit. Mezi oběma mladými lidmi se mezitím zrodil hluboký citový vztah. Ester si uvědomuje, jakému nebezpečí jsou kvůli ní vystaveni Pavel i jeho rodiče. Láska u ní zvítězí nad strachem o vlastní život, proto dobrovolně opouští úkryt a je na ulici zastřelena.

Hrdinství a sebeobětování hlavních hrdinů je podáno bez zbytečného patosu. Dílo demonstruje odpovědnost člověka k člověku a sílu lásky.

* Sedmiramenný svícen
Hrdinové této rámcové novely Danny a Rebekka si navzájem vypravují příběhy z války. Rebekka mluví o svých hrozných zkušenostech, které získala jako dospívající dívka v Terezíně, kde přežila jako jediná z rodiny, i později při svém návratu do "normálního" světa. Danny zase vypráví řadu příběhů o tragickém osudu Židů, které znal, ale i o groteskních zážitcích mládeže za protektorátu. Ani jemu samotnému se hrůzy fašistického režimu nevyhnuly - jeho otec byl za "židomilství" odveden do koncentračního tábora v Belsenu, odkud se už nikdy nevrátil.

Stejně jako v Otčenáškově novele se i v Sedmiramenném svícnu objevuje motiv lásky, která je ohrožena válkou, tentokrát se však jedná o lásku mateřskou. Danny vypráví v jednom ze svých příběhů o židovské ženě, které její teta po porodu zaměnila dítě za dítě árijky. Dítě židovské ženy tak bylo zachráněno, ale jeho matka byla stejně velmi nešťastná. Ke svému nepravému dítěti přilnula, takže jí jeho smrt stejně zlomila srdce. Její skutečné dítě pak zmizelo v nenávratnu.

Další motiv, který se v Sedmiramenném svícnu objevuje, zase připomíná Lustigovu Ditu Saxovou. Také Rebekka je poznamenána koncentráčnickou zkušeností, také ona má problémy zapojit se do normálního života.
 

Egon Hostovský se dotýká židovské tématiky za války zase z jiného pohledu - z pohledu emigranta, a to zejména v knihách Listy z vyhnanství a Úkryt. Hrdinové - také židovští emigranti - prožívají pocity prázdnoty a odcizení, nejsou schopni sžít se s novým prostředím. Tím se Hostovský blíží až existencialismu. Hrdinové trpí pocity méněcennosti a neustálým, často podvědomým strachem. Snaží se uniknout ze samoty tím, že se alespoň v myšlenkách upínají k trvalým jistotám, které ztratili útěkem z domova.

* Úkryt
Hrdinou tohoto románu je židovský inženýr, kterému se podařilo emigrovat vlastně náhodou (stejně jako samotnému autorovi). Při vyhlášení protektorátu byl totiž ve Francii, kam odjel za svou přítelkyní. Do Prahy se nevrátí, protože je autorem vynálezu, který by mohli Němci zneužít. Ale brzy pro něj přestane být bezpečno i ve Francii, proto se skrývá u svého přítele ve sklepě. Tam má čas přemýšlet o řadě věcí, hlavně o své rodině, od které vlastně do Francie původně utekl. Celé dílo je psáno formou napůl omluvného a napůl vysvětlujícího dopisu manželce. Samota v úkrytu na něj dopadá stále víc, proto když jednoho dne zahlédne z okna svého bývalého kamaráda v německé uniformě, zapomene na strach a vyleze ven. Když ale zjistí, že jeho bývalý přítel zcela propadl nacistické propagandě a že je ohrožen člověk, u kterého se ukrývá, hrdina nacistu zabije. Pobyt v úkrytu se tím pro něj stává ještě nesnesitelnější, proto po delším rozmýšlení přijme návrh ilegální skupiny a instaluje na německou loď svůj vynález, aby ji zničil, přestože ví, že při tom sám musí zemřít.
 

Ota Pavel napsal dvě vzpomínkové knihy - Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Obě povídkové knihy jsou do značné míry autobiografické a zasahují také do období druhé světové války, kterou autor prožil jako dítě. Pavlovi bratři i tatínek byli odvedeni do koncentračního tábora a jemu samotnému se jako Židovi jen s maminkou žilo velmi těžce. To vše se ale dozvídáme bez jakéhokoliv patosu, autor to pouze sděluje jako holou skutečnost. Všechny příběhy jsou zasazeny do přírodní scenérie a ani v těchto těžkých letech neopouští hrdiny láska k rybaření. Ota Pavel nijak nefilozofuje nad hrůzami války, pouze konstatuje fakta, která jsou však o to působivější.

* Smrt krásných srnců
V této povídce se tatínek rozhodne, že než nastoupí jeho dva starší synové do transportu, musí jim obstarat maso, aby načerpali sílu. Odjede proto za strejdou Proškem, kde se mu podaří ulovit srnce a dovézt ho domů. Přitom všem neustále velmi riskuje, protože nejen lov, ale i pohyb z domu mají Židé zakázán.
 

S postupující normalizací děl s židovskou tematikou ubývalo, neodpovídaly totiž ideologii. Ta považovala Židy za "sílu snažící se ovládnout svět nekalými prostředky". Alespoň tak označuje ve svém díle židovskou rasu oficiální prozaik Alexej Pludek. V 70. a 80. letech 20. století napsal řadu próz, kde se v náznacích nebo zcela otevřeně projevuje rasová nesnášenlivost ke "Světovému Židovstvu".
 

Na rozdíl od českých autorů Američané neprožili holocaust ani nebyli jeho přímými svědky. Jejich díla s židovskou tematikou proto mají zcela odlišný charakter. Přestože se ve většině románů objevuje válečná zkušenost Židů, bývají zasazeny do širšího rámce. Často se z nich dozvídáme řadu podrobností o způsobu života Židů, o jejich tradicích, náboženství. I z historického hlediska obvykle zasahují delší období než jen válku - často se zde objevuje myšlenka sionismu, budování Izraele, ale i arabsko-izraelské války.

* Leon Uris - Exodus I.-V.
Tento obsáhlý román ve dvou svazcích vypráví na příběhu jedné židovské dynastie velice podrobně celou historii osídlování Palestiny Židy, sahající až do minulého století, přes počáteční mírové soužití s Araby, 2. světovou válku, sionismus, vznik státu Izrael až po arabsko - izraelské války. Kromě historických událostí autor seznamuje čtenáře také s židovskými tradicemi, zvyky, mentalitou a způsobem života. Velká část románu se například odehrává v kibucech, zvláštních židovských rovnostářských zemědělských osadách. Z celého díla je cítit odhodlání Židů ubránit si svou znovu získanou vlast za každou cenu.

* Chaim Potok - Vyvolení
Příběh vypráví o přátelství dvou mladých chlapců z odlišných židovských skupin žijících v židovské čtvrti New Yorku. Reuvenův otec je konzervativní židovský učenec, zastávající moderní přístup k náboženství, židovské tradici a náboženství. Je otevřený okolnímu světu a k tomu vede i Reuvena. Danny je oproti tomu synem cadika, duchovního otce chasidů, což je ultraortodoxní židovská komunita, odmítající jakýkoliv jiný přístup ke světu a k víře, než je ten jejich - tedy absolutní oddání se Bohu a studiu Talmudu. Danny je předurčen k tomu, aby převzal po otci jeho postavení, díky svým mimořádným intelektovým schopnostem se však vzbouří a odchází studovat psychologii. Do příběhu odehrávajícího se ve 40. letech zasahují historické události - smrt prezidenta Roosevelta, invaze v Normandii, konec 2. světové války, zprávy o koncentračních táborech a poválečná atmosféra v židovských komunitách v USA, kde se rychle šířila myšlenka sionismu. Tu v knize propaguje také Reuvenův otec, a to je důvod, proč mají oba přátelé na dlouhou dobu od Dannyho otce, Reba Saunderse, zakázáno se přátelit. Nakonec se však i on smíří nejen se snahami sionistů založit stát Izrael bez zásahu mesiáše, ale i s tím, že jeho syn se nestane rabínem, ale psychologem.
 

Erich Segal je autorem řady úspěšných románů, v několika z nich se také zabývá židovskou tematikou. Nejvýznamnější postavení má tato tematika v románu Víra a láska. Toto dílo je pojato podobně jako Potokův román Vyvolení - svět chasidů je tu však tentokrát konfrontován se světem ještě odlišnějším, než byli konzervativní židé v Potokově podání, a to se světem křesťanství. I tady syn rabína Daniel odmítne pokračovat ve šlépějích svého otce jako duchovní vůdce ortodoxních židů v Brooklynu, dokonce se zřekne židovské víry. Ani jeho sestra Debora se nestane poslušnou manželkou některého rabína. Zamiluje se totiž do Timothyho, který je křesťan. Jejich sňatek je nepřípustný, přesto Debora porodí jeho dítě. Timothy se stane knězem a čeká ho strmá cesta vzhůru až do Říma, kde se stane arcibiskupem a papežským nunciem. Debora uteče před hněvem otce do Izraele, kde žije se svým synem Elim v kibucu, a kde také studuje, což je u dívek z ortodoxních rodin nepřípustné.

Celé dílo konfrontuje duševní svět křesťanů a židů a ukazuje hrdiny v situacích, kdy musí volit mezi vírou a láskou.

Židovská tematika se objevuje i v dalším Segalově románu Gentlemani z Harvardu, na rozdíl od Víry a lásky ale není hlavním motivem. Jeden z pětice hrdinů - studentů Harvardu - Jason Gilbert, je sice původem Žid, ale jeho otec se zřekl židovské víry a Jason se považuje za obyčejného Američana. Svůj původ si plně uvědomí až díky své přítelkyni Fany, jejíž rodina, která žila v Holandsku, u sebe za války schovávala židovskou dívku. Za tou se Jason vypraví do Izraele po té, co Fany tragicky zahyne, a je rozhodnut poznat důkladně historii a víru svých předků. V Izraeli přijme židovskou víru, zapojí se do bojů v arabsko-izraelských střetech a je při záchranné akci zabit.
 

Židé jsou národem se specifickými zvyklostmi, vírou a způsobem života. Přestože po staletí žili v diaspoře, byli násilím obraceni na jinou víru a pronásledováni, udrželi si svou odlišnost. To, co se nějak odlišuje, se snáz stane terčem nenávisti - to v tom horším případě, a nebo také námětem pro knihu - to v tom případě lepším. V Americe, kde žije početná židovská menšina, vznikají díla s touto tematikou stále. U nás byl poválečný rozvoj literatury o Židech zaražen v období normalizace a ani po sametové revoluci se k ní autoři nevracejí. Hrůzy světové války jsou již dávnou minulostí, Židů u nás žije jen velmi málo (koho nezabili nacisté, toho většinou přinutili k odchodu komunisté), a tak se toto téma stalo zřejmě neatraktivním. Přesto myslím, že v období 50. a 60. let u nás vznikla řada velmi hodnotných děl z židovského prostředí, a že tato díla se stala významnou součástí našeho kulturního dědictví.

Použitá literatura:

[1] Vítězslav Rzounek: Nástin poválečné české literatury.

[2] Vítězslav Macháček: 50 československých autorů posledních padesáti let.

[3] M. Bodlák, K. Kohout: 77 zastavení v české literatuře.

[4] beletrie, o níž pojednává tato práce

časopis o přírodě, vědě a civilizaci