Zase jsem ráno na jednoho skoro šlápl, když mi v záhonu ožíral ředkvičky. Minulý týden mi skoro vyplenil záhon kedlubnů, než jsem po něm hodil lopatou. Kdyby sežral jednu nebo dvě kedlubny, neřekl bych nic, ale celý záhon? Nestrefil jsem ho.

V Hromu psali, že snad přišli odněkud z bažin střední nebo východní Sibiře a že se postupně rozšíří do celé Evropy. Jenže znáte Hrom. Kdo by těm blábolům věřil, jsem přece vzdělaný člověk a dobře vím, co je to ten bulvár.

V příloze Universum Neviditelného psa jeden evoluční biolog dokazoval, že žádná evoluční větev živočichů k modrým pidižvíkům vést nemůže. Není totiž jasná evoluční výhoda modrého zbarvení v boji o přežití nebo při rozmnožování. To je asi pravda, žádného jsem bojovat neviděl. Jeden statistik nedávno shromáždil od lidí většinu pozorování výskytu pidižvíků. Dokázal, že žádná korelace mezi ožranými záhony kedluben a ředkviček s jejich výskytem neexistuje. Jeden významný pražský psychiatr uvedl, že domnělí pozorovatelé těchto tvorů zřejmě trpí vzácnou sexuální úchylkou, která souvisí s touhami v dětství a s manifestací neukojeného libida. Moc jsem tomu nerozuměl, ale také jsem v dětství měl jakési touhy. Jenže na druhé straně ožrané záhony kedluben ve mě budí pochybnost. Naštěstí korelace a rozdělení pravděpodobnosti jejich výskytu hovoří naprosto jasně.

Dneska jsem viděl dva. Navíc je viděla i moje tříletá dcera. V Universu jeden americký psychofyzik popisoval principy vzniku kolektivních halucinací na základě periodických slabých změn intenzity magnetického pole vlivem slunečního větru. Podle autora tyto změny způsobují kolektivní orientaci magnetických spinů jader atomů vodíku v molekulách DNA v mozcích postižených osob. Jenže včera žádný sluneční vítr být nemohl, nehnul se ani lísteček. Vezmu si aspirin a možná budu muset navštívit nějakého známého pražského psychiatra.

Tři dny jsem svého modrého pidižvíka neviděl. V Nové televizi ale ve zprávách ukazovali snímky stejně ožraných záhonů, jako mám na zahradě já. Možná na té kolektivní orientaci něco bude, nebo zabral aspirin. V Universu citovali dva články z prestižního amerického časopisu, teď jsem zapomněl jeho jméno. Američtí vědci v nich dokazovali, že kombinace několika alkaloidů z kůry keře Erythroxylon hyperea (snad jsem si to opsal správně) působí na podkorová centra v mozku a mohou u některých vnímavějších jedinců vyvolávat barevné představy, které na rozdíl od klasických drog budí dojem samostatné existence a opravdovosti.

Člověk se hned cítí lépe, když problému rozumí. Korelace, manifestace neukojeného libida, kolektivní orientace a podkorová centra ve mě vzbuzují důvěru. Dneska si neexistující modrý pidižvík přivedl skupinku jiných neexistujících pidižvíků. Jenže vědu neoblafnou!

časopis o přírodě, vědě a civilizaci