Poprvé od roku 1608 se situace začínala vyhrocovat. Protestantské stavy v Říši i mimo ni se diplomatickou cestou sešikovaly v tzv. Unii. Do jejího čela se vyšvihl mladý falckrabě Rýnský a zeť anglického krále, Fridrich V.(Falcký, 1586 - 1632). Již následujícího roku se proti ní postavila hradba katolické síly - Ligy, té velel kníže Maxmilián Bavorský.

V roce 1615 řeší nejen moravský sněm horkou otázku nástupnictví po stárnoucím Matyáši. Habsburské nabídky pravda nezaváněly ničím dobrým (Filip III., Ferdinand Štýrský), ale otevřené připojení se k Unii by jistě vedlo k válce, což dobře informovaný Žerotín předpokládal. Protestantské stavy nejenže válku neměly v plánu, snad ani neměly prostředky ji vést - o jednotném vojsku ani nemluvě. To zajisté kontrastovalo se stavem nepřátelského tábora. Události roku 1617 a následná korunovace Ferdinanda Štýrského (1578 - 1637) mu daly za pravdu. Katolíci prostě cítili vítr v plachtách.

Situaci katolíků však dost silně ovlivňovala síla Španělska. Tato velmoc byla chtě nechtě roku 1609 nucena, pod tlakem vlastní kruté hospodářské krize, uzavřít dočasné 12leté příměří s letitým rivalem, severním Nizozemím. Po roce 1615 už ale nikoho nenechává na pochybách, že až příměří skončí, mají se Holanďané na co těšit a rychle zbrojí. Díky momentální ztrátě převahy na moři a nepřátelskému postoji Savojska se šance na rychlé vítězství snižuje. Kromě toho pokračuje politika subvencí rakouské větve dynastie. Očekává se úspěch jediného jejího mužského potomka, Ferdinanda při volbě římskoněmeckým králem, k čemuž je Španělsko přirozeně odhodláno napomoci, popřípadě i nátlakem.

Po sporu protestantů a katolíků o porýnskou oblast Jülich - Cleve, nastal další vážný konflikt roku 1617 mezi Benátkami a podunajskou monarchií o město a pevnost Gradišku, dosud benátskou. I když ji Habsburkové dobyli, francouzsko - papežská diplomacie si vynutila mírové řešení formou statu quo.

Vedle svých nepřátel mohla španělsko - rakouská koalice sázet na síly Ligy, tedy hlavně Bavorska a Polska, a snad i Saska. Luteráni nebo kalvinisté (obojí neslučitelné) ovládali hlavně sever a jihozápad Říše, mimo ni pak existovaly protestantské monarchie Dánska, Švédska, Anglie (její postoj nebyl takový, jak by si Unie přála) a měšťanské Holandsko. Rusko nikdy vážně do událostí nezasáhne, bude však vázat polské i švédské síly.

Ani Francie Ludvíka XIII. (vlastně od 1613 stále pod dohledem matky Marie Medicejské) nehrála čistou hru. Ludvík byl sice oženěn (1613) s Annou Rakouskou, čímž by Bourboni tíhli k Lize, už jen proto, že šlo o katolickou zemi. Přinejmenším kolem roku 1617 více nezávislý Ludvík koriguje státní politiku. Začal prosazovat neutrální politiku, vzdálenou jak španělské, tak nizozemské straně.
 

23. března 1618 se scházejí protestantské stavy v Karolinu. Hlavní bod jednání už byl velmi apelující - porušování císařského majestátu vládnoucí menšinou. Příčinou hněvu se stalo zavření evangelického kostela v Broumově a zboření kostela v Hrobě u Duchcova z popudu arcibiskupa Jana Lohelia. Protože místodržitelství nijak nereagovalo, sněm sepsal protestní petici určenou přímo Vídni. Odtud pak dorazil ostrý dopis zakazující též případné nové sněmování. Vídeň ale viděla vlastní realitu. Stavy se znovu sešly 21. května 1618 (bez zástupců měst), tehdy proslul Jindřich Matyáš Thurn svou plamennou řečí vůči vládě. Navíc se povídalo, že onen nevraživý list z Vídně mají na svědomí Slavata s Martinicem, a že ti samí pánové dali pohotovost hradní posádce. Šlechtu asi musely ovládat smíšené pohnutky, jistotou však už zůstane, že památnou 3. pražskou defenestrací (23. května 1618) pomalu začínala otevřená vzpoura, třebaže zpočátku pouze naoko.

Brzy po aktu metání urozených pánů z oken se ustavila vláda nebo také kancelář "30 direktorů" (po 10 z každého stavu). Mezi nejznámější z nich patřili: Václav Budovec z Budova (1551 - 1621), Václav Vilém z Roupova (jejich předseda), Jáchym Ondřej Šlik, z rytířů pak Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Bohuslav z Michalovic nebo Petr Mylner z Mylhausu, z měšťanů Martin Fruvejn a Jan Teodor Sixt z Ottersdorfu nebo Daniel Škréta ze Závořic. Nejvyšším komořím se stal Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621). Stavovské shromáždění také začalo pracovat na Apologii (obhajobě svého jednání) určené cizině. První byla hotova již v květnu, druhá až v prosinci. Jejími hlavními iniciátory byli V. Budovec, J. M. Thurn a Václav V. z Roupova. Tady můžeme rovnou do budoucna konstatovat, že i přes celou Apologii cizina dlouho nepochopí český, ovšemže dost složitý, postoj ve vnitřních věcech království, a ze spletitých důvodů nebude ochotna pomoci. Když uvážíme, že i samy české stavy (protestantské s výjimkou několika katolíků: Diviš Černín z Chudenic, Hrzánové z Harasova, Kavkové z Říčan a Jan Slavata z Chlumu) si uvědomovaly, jak těžký bude boj bez cizí pomoci, jeví se osud povstání jako polouzavřený. Fakt, že se nikdo nepostaral o to aby místodržící byli naprosto umlčeni (pouze Slavata se pádem poranil), prozrazoval polovičatost, s níž se budou povstalci potýkat až do konce. On totiž málokdo skutečně bojoval za náboženskou věc. Většina raději užívala okázalých gest častěji, než přešla k činu.

Byla zmobilizována zemská hotovost. Opět se najde málokterý šlechtic, jenž bude plně podporovat financování armády. Direktorium shánělo peníze, kde mohlo, včetně ciziny. V srpnu dalo také znovu opravit pražské hradby. Největším zdrojem peněz se staly konfiskace majetku vybraných nepřátel. Problémem číslo 1 však zůstala neutralita "Žerotínovy" Moravy, už proto, že skrz ni budou mít císařští volnou cestu na Prahu.

Císařská odpověď se zdá na tehdejší poměry rychlá. V červenci se Matyáš rozhodl obětovat kardinála Khlesla (svého rádce), neboť zcela převážila, v katolickém táboře, válečná nálada. I ve Vídni tedy rozhodli pro rychlý příchod armády. Na sklonku srpna se první oddíly objevují na českém území.

Z jihu vpadl na území Čech hrabě Buquoj a v čele sboru přicházejícího z Moravy stál hrabě Dampierre. Nakonec byli oba zastaveni - Dampierre u Nových Hradů, Buquoj 9. listopadu u Lomnice. Současně se Češi pokoušeli vpadat do Rakous. Na sklonku roku se akce pomalu zastavily, ale Mansfeldův pluk (stavům jej poskytl savojský vévoda Karel Emanuel) stačil před zimou dobýt tradičně katolickou baštu - Plzeň. Cizina zatím výrazně nepomohla, snad z panovnických ambic došla pomoc od falckraběte rýnského a částečnou podporu (finanční) poskytlo Nizozemí. Habsburkové, pro něž především čas pracoval, spoléhali nejen na španělskou pomoc, ale také na to, že Čechům nikdo nepomůže, neboť v říšských a jiných státech nevěděli, o co jim vlastně jde. Většinou pouze sympatizovali. Přitom Češi sami nebyli s to uvolnit část svých majetků na vyplacení žoldnéřského vojska, už tak dost zdecimovaného epidemiemi a trpícího hladem.

20. března 1619 umírá Matyáš. Zanechává tak trůn synovci Ferdinandu II. (*1578, u nás 1620 - 1637) a volný říšský trůn, kam se snažila španělská diplomacie protlačit výše zmíněného. Česká šlechta dala novému monarchovi jasně najevo, že Habsburkové u nich skončili. Jarní zemský sněm řešil hlavně otázku financí, tzn. berně, daně, konfiskace. Češi také diplomaticky připravovali připojení Slezska a později Lužice k povstání. Thurn (vrchní velitel) nehodlal riskovat a snažil se aspoň vynutit připojení Moravských. V dubnu 1619 vtáhlo vojsko na Moravu, kde ve společně obsazeném Znojmě prohlásili s opoziční šlechtou Moravu za připojenou k povstání (2. května 1619, paradoxně stál v čele Žerotínův příbuzný Ladislav Velen). V Brně byla téhož dne ustavena vláda 30 direktorů a ihned začala pracovat. Jistý plukovník, jménem Albrecht z Valdštejna, postřehl vhodnou šanci a se zcizenou zemskou pokladnou (asi 100 000 zlatých) se vytratil do Vídně (kde byl za to náležitě odměněn).

Thurn nelenil a poté, co se k povstání přidala i hornorakouská šlechta, vpadl do Dolních Rakous, aby i ty přiměl ke vzpouře, a to samé vojsko též začalo obléhat Vídeň. K výraznému poškození města nedošlo. Záhy držel Thurn v rukou list o tragickém Mansfeldově debaklu u Záblatí (10. června 1619), prý ztratil 3000 mužů!

Díky chabému odporu se nepřítel probojoval až k Třeboni, Táboru a Písku. Přitom císařským padla do rukou na Hluboké velká kořist 300 000 tolarů v cennostech jihočeské šlechty. Alespoň Dampierre byl rozhodně zastaven v bitvě u Věstonic (5. srpna 1619).

Mezitím se ovšem v Praze děly převratné věci. V červenci začal zasedat Generální sněm Koruny české. Při rokování se stavy 16. srpna dozvědí, že v povstání mohou počítat se šlechtou teď už obojích Rakous, a proto zintenzívnili kontakty na uherského odbojného magnáta, Bethlena Gábora (1580 - 1629), toho času sedmihradského vévodu, usilujícího však o uherskou královskou korunu. Předmětem jednání agentů se stala koordinace společného útoku. Výsledkem byla dohoda o případném společném útoku na Vídeň. Sněm v této době dosahuje vrcholu činnosti - 19. srpna zbavuje českého trůnu dosavadního Ferdinanda II. Přesně o týden později volí ono slavné shromáždění nového krále. Fridrich V. Falcký (1596 - 1632) je kurfiřtem falce Rýnské a též držitelem falce Horní (dnes horní Bavorsko) a vyznává protestantskou víru, třebaže u nás neobvyklou kalvínskou.

V tuto dobu se povstání dostává na vrchol, neboť je zřejmé, že Fridrich přijme korunu. V této souvislosti pak dochází k velmi neobvyklé situaci, kdy při volbě římského krále (a císaře) v Říši 28. srpna dává Fridrich své 2 kurfiřtské hlasy (druhý jako českého panovníka) svému současnému nepříteli,takže Ferdinand II. dosáhl toho, čeho chtěl. Ze svého titulu se však dlouho netěšil, protože Češi na sklonku léta zahájili čerstvými silami v součinu s protihabsburskou koalicí i s Bethlenem, který už se teď opožďoval, velkou ofenzívu směrem na Vídeň. Kdyby někoho napadlo proč se teď nepřidal k útočníkům saský kurfiřt, musel by dojít k tomu, co pro Jana Jiřího (1601 - 1656) bylo nejvýhodnější. On chtěl Lužici a věděl, že ji dostane jedině od Habsburků. A tak paradoxně protestantovi vadily úspěchy "soukmenovců". Navíc jej určitě ranila srpnová volba českého krále, tím by získal víc než Lužici.

31. října 1619 přijíždí nový český král do své země s velkou pompou. O 3 dny později je slavnostně korunován, a to v době, kdy se pan Kryštof Harant se svou artilerií tak hezky trefuje do císařských oken. Do měsíce se obléhání zastaví (vrcholná fáze obléhání nastala v říjnu až listopadu). Vyčerpané povstalecké frontě pomoc již nedorazila. Bethlen se jako vždy zdržel obléháním některého důležitého bodu (i on se na Habsburcích snažil urvat, co se dá) a ke všemu nakonec zradil, když mu Habsburci nestydatě nabídli lepší zisk. On to rovněž nestydatě přijal. (Tehdy velice dobře posloužila polská jízda - kryla Habsburkům záda, čímž zdržela Bethlena.) Ve stejné době, kdy česko - rakouská koalice zatroubila k ústupu, získali "alpští páni" velmi důležitého spojence - Maxe Bavorského, vůdce Ligy. Tím začalo formování katolické kontra - koalice. Nakonec přichází zima, Češi jsou tam, kde byli před rokem, mají zoufale málo vojsk a materiálu, cizina nepomáhá, zatímco katolíci šikují Ligisty a Španěly k jarnímu generálnímu útoku.

V březnu 1620 habsburský tábor získává poslední posilu - za slib odměny Lužicemi, posud jen do jakéhosi pronájmu, porušil Jan Jiří Saský svou neutralitu. Jeho úloha v nadcházejících operacích se omezí na strategicky ne nevýznamné vázání odbojných sil Lužice a Slezska. Nakonec završí evangelickou izolaci potvrzení Unie z 3. července 1620 o nezasahování do českého stavovského povstání.

V době kolem 20. července 1620 vyrazila ligisticko - císařská síla do útoku. Protestanti se vyhýbali přímému střetu a nakonec v důsledku císařského postupu odpadají od koalice obojí Rakousy. V polovině září ustoupilo vojsko České koruny před velkou přesilou už na vlastní území. Do konce října 1620 postoupili císařští přes Tábor až za Beroun. Na počátku listopadu se obě vojska rozložila v terénu u Prahy. Češi měli pozice od letohrádku Hvězda (pravé křídlo) až k vrcholu nad obcí Řepy (levé křídlo). Císařští proto zaujali postavení od Řep k Ruzyni. České vojsko mělo nespornou výhodu terénu a obrany, avšak už bylo nedisciplinované, k tomu dlouho neplacené, nemluvě o jeho materiálním vybavení. Navíc selhalo velení.

Ráno 8. listopadu na Bílé Hoře, když vyrazily císařské pluky do útoku, nikdo nápor nečekal. Mnozí důstojníci dosud okupovali zábavní podniky v hlavním městě. Jedenapůlhodinová bitva končila hrozným debaklem. Nakonec prchal, kdo mohl. Snad jen princ z Anhaltu, syn vrchního velitele česko - falcké armády, se srdnatě bil až do obklíčení. Další výjimkou byl ne hrdinný boj, nýbrž boj o holé životy, v podání moravsko - německého pluku hraběte Šlika. Odpor byl brzy zlomen. Během jediného dne po bitvě selhalo jak nejvyšší velení, tak i velení odboje v čele s králem. Město ještě mohlo být dobře bráněno, jenže každý myslel jen na sebe a svůj majetek. Velení se rozhodlo přenést těžiště odboje do Vratislavi a už pakovalo zavazadla, včetně krále, a že to nebylo málo vozů a lidí!

9. listopadu opouští Fridrich Falcký a jeho početná suita Prahu velice nakvap a míří do Slezska. Zatím hrabě Buquoj poslouchá z úst měšťanů a zbylé šlechty řeči o pokoře, zříkání se Fridricha. V té době císařské a česko - falcké nevyplacené jednotky velmi důkladně rabují Prahu. Buquoj jménem císaře odpouštěl jen za vysoké poplatky. Tímto vybíráním již tehdy proslul Valdštejn. Po odchodu Maxmiliána Bavorského a vojska se v Praze stal císařským zplnomocněncem Karel z Lichtenštejna (1572 - 1627). Stejně tak hrabivý byl i moravský zmocněnec (až od 1621) František, kardinál z Ditrichštejna (1570 - 1636). V rozporu se sliby došlo i na čilé konfiskace a zatýkání. Proč byli vlastně odpovědní lidé tak naivní, že zůstali v Čechách? Zřejmě je ukolébaly sliby beztrestnosti nebo trestů naopak mírnějších.

Nyní letem světem probereme celkem známou situaci pobělohorské doby, potrestání poražených, zvůle nových mocipánů a soumrak náboženské tolerance či stavovské monarchie v Čechách.
 

23. ledna vyhlášení říšské klatby na Fridricha Falckého se fakticky rovná vyhlášení války území obojí Falce.

20. února dochází k prvnímu zatýkání rebelů, kteří neunikli.

28. února kapituluje před saským vojskem Slezsko, o pár dní později následují také obě vytoužené Lužice.

21. června se koná ne Staroměstském náměstí osudná exekuce 27 představitelů odboje, 3 pánů, 7 rytířů a 17 měšťanů. Pod mečem pověstného Jana Mydláře skončil také Václav Budovec, Kryštof Harant, Jáchym Ondřej Šlik, Kašpar Kaplíř, Jan Jesenský aj.

13. prosince spatřil světlo světa první protireformační dekret o vypovězení nekatolických duchovních z Čech, prozatím jen z královských měst.
 

3. února umožnil císař " generální pardon" (odpuštění viny) těm, kteří, přiznají vinu a přijdou se omluvit (jinak to za ně udělají donašeči). Ve skutečnosti půjde o akt dvojité hry vedoucí k rozsáhlým konfiskacím. V únoru 1622 zřídila podle Lichtenštejnova návrhu vídeňská vláda konsorcium, jež bude kontrolovat české finanční záležitosti, zejména mincovnictví. Vykutálený místodržitel tak ve společnosti F. Ditrichštejna, A. z Valdštejna, P. Michny z Vacínova, nekatolíka (!) Jana de Witte a žida Jakuba Baševi dokázal během jediného roku znehodnotit české oběživo a doslova způsobit státní bankrot. Za takto získané peníze snadno nakupovali či prodávali známým hodně pod cenou mnohé konfiskáty.
 

28. prosince se dostavila neodvratná "mincovní kaláda" (v dnešním překladu devalvace). Znehodnocení uvrhlo českou měnu do chaosu (pokles o 90%). Císař nad tím vším přivíral oči, vyčerpání této země si vlastně přál. Ve vyčerpané zemi se totiž snáze prosazuje absolutismus.
 

29. března prohlašuje císařský patent katolické náboženství za jediné v Čechách povolené. 18. května dalším patentem vyhání veškeré nekatolické duchovní. V říjnu pak vychází totožný patent pro Moravu.
 

5. února začíná své zasedání zvláštní protireformační komise. V dubnu 1627 už nekatolíci v Praze nesmějí zastávat žádný úřad a nemohou být ani měšťany.

10. května v Čechách nabývá platnosti "protireformační ústava" tzv. Obnovené zřízení zemské (v r. 1628 pro Moravu). Znamená však i jiné veliké změn:

1. Právně zakotvuje katolicismus jako jedinou víru.

2. Oklešťuje zemský sněm - ubírá mu právo volit krále a tedy předává Habsburkům trůn do dědičnosti.

3. Zmanipulování též nejvyššího soudu - nejvyšší slovo teď má císař. Centrální orgány jemu podřízené jsou soustředěny do Vídně zcela ve stylu absolutismu.

4. Stavovská změna - duchovní stav nahrazuje městský. Města se stávají královským majetkem. Stavovskému sněmu zbyla jediná moc - povolovat berni. Panovník též získává (rozuměj: uděluje si) právo udělovat inkolát (obyvatelské právo), což vyvolá masový příliv cizinců a praktickou germanizaci.

5. Němčina je zrovnoprávněna s češtinou. Germanizaci po teoretické stránce nic nebrání.

31. července panovníkův mandát nutí nekatolické šlechtice buď do 6 měsíců přestoupit k "pravé víře", nebo do 10 měsíců opustit vlast za předpokladu, že nemovitý majetek propadne státu. Lhůta pak ještě byla prodloužena, ale tím jen přispěla k většímu odlivu mozků především z vyšších vrstev. Do emigrace odchází na 185 šlechtických a téměř 440 dalších rodin, ca. 200 000 obyvatel. Mezi nimi např. J.A. Komenský (1592 - 1670), Karel St. ze Žerotína (+ 1634), známý historik Pavel Stránský či proslulý grafik Václav Hollar (1607 - 1677) ad.
 

V roce 1621 už se síly českých stavů a jejich spojenců rychle ztrácely (vydržely jen posádky opevněných měst a hradů). Na východě země se pak často v intervalu let 1621 - 23 bouřili Valaši - často pod dojmem postupu J.J.Krnovského, jediného tvrdohlavce ve východní části země, který měl vojenskou sílu. Vedl když ne útočný, tak alespoň guerillový boj, v součinnosti s Bethlenem. V tomto období často útočil a sám Fridrich Falcký musel bránit již od léta vlastní území Dolní a Horní Falce, kam útočil španělský generál Ambrogio Spinola. (Po porážce Čechů se Mansfeldovi podařilo vyjednat v Dolní Falci půlroční příměří, tedy až do května 1621). Zároveň 29. dubna Fridrich uzavírá spojenectví s Holandskem, které si pochopitelně udržením Rýna, v odporu proti císařským a Lize, chtělo zajistit týl při očekávaném začátku španělského útoku v den vypršení 12letého příměří (červen 1621).

Jak už bylo řečeno, Španělé nemohli z hospodářských důvodů ztratit severní provincie navždy. Navíc se tak ocitala v sázce jejich celoevropská prestiž. Španělsko Filipa IV. (1621 - 1665) a jeho ministra v úloze rádce, hraběte Gaspara Gusmana Olivarese, vidělo obsazení Holandska jako jediný cíl současné vnitřní politiky. Politika vnější pak už bylo to ostatní. Nizozemci zůstali v tom boji dlouho odkázáni na vlastní síly. Anglie, jejíž hlava Jakub I. věřil v dobré vztahy se Španěly prostřednictvím sňatku svého syna se španělskou infantkou, nepomohla, ačkoli celý parlament stál na jejich straně. Jakub jej ovšem jednoduše rozpustil. Podobný postup pak bude jeho syna stát hlavu.

Na podzim 1621 vyklizují žoldnéři Kristiána, knížete z Anhaltu, Horní Falc. Vrchní velitel falckého vojska (generál Mansfeld) pak ustupuje do Dolní Falce. V tom čase již Spinola postoupil do strategického území Jülich - Cleve a postupně, díky absenci sil Jakuba I., Fridrichova tchána, obsadil zbylé území.

Po počátečních úspěších sklidil Mansfeld u Wimpfenu porážku, a tím se začal osud Falce pečetit (květen 1622). O více než měsíc později (20. června) jej u Höchstu rozdrtil i Tilly. Nakonec padla císařsko - španělským do rukou i poslední velká města, 19. září 1622 obsazuje Tilly Heidelberg, v listopadu pak Mannheim. K těmto událostem se váže i zajímavá zpráva o přesunutí celé heidelberské knihovny, po dobytí města katolíky, do Věčného města, kde tak jen zpestřil kulturní bohatství Vatikánské knihovny. Ještě bychom mohli dodat ke cti na dvakrát pokořeného Mansfelda, že smělým přesunem na konci srpna 1622 přinutil Spinolu zanechat obléhání pevnosti Bergen-op-Zoom.

Rok 1623 přinesl mnohé zajímavosti. 23. února Ferdinand II. zbavuje Fridricha Falckého držby kurfiřtského hlasu, z nějž se napříště bude radovat bavorský vévoda. Váhavost a také tvrdohlavost Jakuba I. v navázání spojenectví se Španělskem překazila součinnost vojsk jeho zetě se silami Gábora Bethlena. Po prohrané bitvě u Stadtlohnu (6. srpna 1623, Tilly poráží Kristiána Halberstatského) už vhodný okamžik dávno zmizel.

10. června 1624 dosáhla nizozemská diplomacie velkého triumfu - spojenectví s Francií proti Habsburkům. Velikost této dohody umocnil vstup Anglie (15.6.), Švédska a Dánsko - Norska (9.7.) a nakonec i Savojska a Benátek (11.7.) do rodící se koalice. Francie, Savojsko a Benátky se dohodly na společných akcích proti Vatellinu, alpskému průsmyku na španělské spojovací linii z Itálie do Belgie, tzv. španělské cesty, propojující španělské državy. Tak trochu celé situaci napomohly 2 faktory: za prvé Max Bavorský a za druhé papež Urban VIII. (1623 - 1644), každý z jiného důvodu stranili Španělsku. Závěrečnou akcí této fáze války se stal španělsko - holandský souboj o Bredu. Tato pevnost padla do rukou Spinolovi po intenzivním obléhání (srpen 1624 - červen 1625).
 

Přes dobytí Bredy se Španělé nedostali o moc dále. I přes spojené síly koalice plánovali s Rakušany dosažení velkého cíle - ekonomické likvidace Nizozemí pomocí dobytí severoněmeckých měst při pobřeží, i bývalé Hanzy, a tak připravit Holanďany o odbytiště. Nizozemci však mohli kromě koalice počítat s podporou Francie, Dolního Saska, Sedmihradska a Turecka.

Kristián IV. Dánský (1588 - 1648) naverboval za nizozemské peníze vojsko pod velením Jana Arnošta Sasko - Výmarského. Mansfeld se stal velitelem vojska, které podléhalo jak generálním stavům, tak i Fridrichu Falckému. Na západě pak stál sbor Kristiána Halberstadtského. Císařští měli v poli sbory Ligy pod velením Tillyho a císařských pod Valdštejnem (císař přijal jeho nabídku, že si bude vydržovat vlastní vojsko a dal mu šanci).

Cílem koalice bylo táhnout přes Slezsko a spojit se s příchozím Bethlenem ve společném útoku na Vídeň. Císařští je zase měli zastavit kde se dalo. Jako první začal tento úkol plnit Valdštejn, když porazil Mansfelda při přechodu Labe u Dessau (26.6. 1626). Koalice postupovala dál. 16. června umírá Kristián z Halberstadtu a vojenské společné velení je těžké udržet. Nakonec díky Quadtovi odhlasovali akci přes Slezsko na Vídeň. Začátkem září se po úspěšném posunu zdržovalo dánské vojsko ve Slezsku kolem Opavy. Stará stavovská opozice se konečně po letech vrátila a začala na bývalých panstvích a jiném obsazeném území organizovat místní vzpoury. Tak znovu povstali Valaši.

Zatímco se Mansfeld a Jan Arnošt nalézali na středním Slovensku, zastihla je zpráva o zdrcující porážce armády Kristiána IV. u Lutteru 27. srpna 1626. Mezi Bethlenem a Dány pak stál Valdštejn, připravený zhatit jejich spojení. 30. září 1626 se utkal Valdštejn s Bethlenem u Drégelypalánky u Iplu. I přes spojení s Bethlenem pozice Dánů už nebyla taková, aby dále spěli k Vídni. V Německu neměli pevnou základnu, přitom v zemi se nepodařila sklizeň a zuřil hlad, mor a jiné choroby vždy tam, kudy táhlo vojsko. To se už nejméně od roku 1625 na všech stranách živilo drancováním. Obyčejný německý sedlák pak nevěděl, "kdo přítel a kdo nepřítel jest."

Dále se uvažovalo zda pomohou k oslabení Habsburků Benátky. Na cestě tam však koncem listopadu Mansfeld podlehl chorobě. A protože neštěstí nikdy nechodí samo, potkala smrt i Jana Arnošta Sasko - Výmarského v Martině dne 14. prosince 1626. Po těchto nečekaných událostech se dánsko - nizozemské vojsko zase stáhlo k Opavě. Valdštejn vycítil šanci a postupně začal v Čechách i jinde potlačovat rebelie a nakonec začal pronásledovat koaliční armádu podél toku Labe (září - říjen 1627). Obsadil Pomořany i Meklenbursko v součinnosti s Tillym a vytlačuje soka do Holštýnska, tehdy dánského. Opravdu se jen zčásti začala naplňovat španělská vize. To proto, že novopečený meklenbursko - pomořanský pán (Valdštejn je dostal jako léno v lednu 1628) sledoval především vlastní politiku. I když jej císař učinil 21. dubna hlavním velitelem všech armád i loďstva, které měl za úkol vystavět, Valdštejnovi se to však ani za období jednoho roku nepovedlo. Snad tomu i sám chtěl. Na Baltu se nesměly přepadat obchodní lodě. Situace byla v podstatě stejná, jenže teď patřila pobřežní města Valdštejnovi. Tímto postupem si brzy znepřátelil německou šlechtu a císař bude mít s manýry ctižádostivého vojevůdce brzy plno práce. Faktem zůstalo, že nizozemský obchod nijak neutrpěl. Naopak, Holandsko se dostávalo do zlatého věku.

Tuto nespornou skutečnost potvrzuje i událost, která se jistě Španělům tuze nelíbila. Jejich "flotta" byla přepadena u kubánského pobřeží. Korzár Piet Heyn odvážel kořist zajatých lodí v ceně 11 miliónů zlatých. Za nového místodržitele, Frederika Hendrika, si Nizozemci nevedli špatně, když r. 1629 na hranicích východních provincií dobyli pevnost Hertogenbosch.

Dánské období války se chýlilo k závěru jistě i přičiněním samého Valdštejna. Potřeboval pro svá území přízeň Dánska, a tak se u císaře zasadil pro nabídku solidních mírových podmínek poraženému králi. 22. května 1629 mírem uzavřeným v Lübecku dostal Kristián IV. zpět všechna ztracená území s podmínkou nevměšování do říšských záležitostí. Koalice se rozpadala fakticky už od roku 1628, kdy vypuklo nové nepřátelství mezi Francií a Anglií o město a přístav La Rochelle.
 

Teď se podíváme ve zkratce na úspěchy hegemona Baltu - Švédska. V roce 1621 si švédská armáda podmanila Livonsko a Rigu. Roku 1626 zahájila postup do Východního Pruska a obsadila přístavy Elbing, Memel, Pillau a na svou stranu získala i Gdaňsk. 25. září 1629 si smlouvou s Polskem v Altmarku potvrdili všechny své dosavadní zisky. Poláci jim de facto předali anektovaná území do správy. Dále na západ již Švédové nepostoupili. Na podzim se totiž v Meklenbursku objevil Valdštejn, proto se zastavili. Švédský král Gustav Adolf II. (*1584, 1611 - 1632) se zatím ještě nechtěl pouštět do prudkých španělsko - nizozemsko - německo - rakouských střetů.

Zmíněný Valdštejn se na jaře 1630 přesouval ze svých panství do severní Itálie, kde hodlala španělsko - rakouská strana rozhojnit své državy o Mantovu a Montferrat - panství uvolněná vymřením rodu Gonzagů (ani tam nedorazil, protože si už v jihoněmeckém Memmingenu radši počkal na pro něj důležitý dopad řezenského sněmu). Kromě nich uplatňovala nárok na dědictví strana Karla Nevers - Gonzagy, francouzského vévody. Španělé ve spolupráci se Savojskem obsadili Montferrat. Situaci však změnil zájem Anglie, Nizozemí, Benátek a Dánska. Navíc kardinál Richelieu uvítal mezi svými spojenci i Savojsko. Přesto byly jejich síly poraženy a Mantova padla 18. července 1630 opět do španělských rukou. Teprve po vítězství se vyjevil hrozný omyl. Anglie s Francií znovu navázaly spojenectví a ozvala se nespokojená říšská knížata, navíc se už severním Německem proháněl Gustav Adolf. Císař chtě nechtě v uzavřeném míru (19. června 1631 v Cherasku) jednoduše předal obě území Karlu Nevers - Gonzagovi. No prostě fiasko.

Nyní jsem dlužen vysvětlit důvod nespokojenosti říšské šlechty. Sebejistý císař totiž 6. března 1629 vydal tzv. restituční edikt, podle nějž měla všechna zabraná katolická biskupství zpět až do roku 1552 opět náležet katolíkům. Kalvinisté navíc neměli mít stejná práva jako luteráni. Ale vůbec největší neslýchaností byly absolutistické nároky císaře, správně pochopené jako porušení "odvěkých" říšských práv. Tím si tehdy poštval na sebe jak většinu evangelíků, tak i většinu katolíků.

Za projednáním tohoto se musel sejít říšský sněm v Regensburgu (červenec - říjen 1630). Císař byl najednou v úzkých. K další podpoře španělského útoku na Nizozemí a zvolení syna Ferdinanda III. (1608 - 1657) jako příštího krále potřeboval přízeň stavů. Už se trochu odhodlával k ústupkům. Německá šlechta požadovala přezkoumání ediktu a Valdštejnovu hlavu. Přitom hrozili rozpuštěním říšského vojska. Ferdinand kapituloval, ovlivněn také nepřítelem na severu, souhlasil, Valdštejn byl propuštěn (velice to ranilo jeho ješitnost) a edikt předložen k přezkoumání (tzn. ad acta). Pochopitelně ani peníze proti Holanďanům císař nedostal.

Švédský král využil spletité situace a vylodil se v Německu 6. července 1630, provázen gloriolou osvoboditele německých stavů od habsbursko - katolického útlaku a zaručovatele všech odvěkých říšských svobod. Švédské plány počítaly určitě s dobytím severního Německa a následně spěly co nejdále na jih. Již tehdy v jejich řadách bojovalo dost, zejména českých, emigrantů. Např. J. M. Thurn vstoupil do jejich služeb r. 1629. Švédové kromě toho měli pro období 1630 - 33 zajištěnu ruskou pomoc (dovoz obilí a sanitru pro střelný prach) a to nemluvím o francouzských subsidiích.

V severním Německu nebyli přijati s otevřenou náručí. Přidali se k nim vlastně jen meklenburští a pomořanští páni (z těch mála dalších pak ještě Magdeburští a Hesensko - Kasselští). Ti, v něž byly vkládány největší naděje, kurfiřti braniborský a saský, váhali a nepřidali se. Dne 23. ledna 1631 si smlouvou v Bärwalde Gustav Adolf zajistil mohutnou francouzskou pomoc. Ta zahrnovala roční podporu 400 000 tolarů na vydržování armády, 30 000 pěších a 5000 jízdních. Velké zakázky dostal také švédsko - nizozemský bankovnický a podnikatelský koncern Luise de Geera. Poptávka byla hlavně po dělostřelectvu a palných zbraních, tolik potřebných pro nizozemskou útočně - obrannou taktiku, již Gustav Adolf vyznával.

Saský kurfiřt Jan Jiří (+ 1661) nakonec musel připojit své síly ke Švédům. Nejen jím totiž hluboce otřásla tragédie Magdeburgu (obléhaného Gottfriedem Pappenheimem a Tillym od listopadu 1630 do května 1631) z 20. května 1631, kdy vítězní císařští zmasakrovali dobyté město evangelíků. Aspoň toho mohla využít švédská propaganda. Gustav tehdy nemohl přijít na pomoc. Jan Jiří naverboval vojsko, v jehož špici stál podmaršálek von Arnim, kdysi Valdštejnův důstojník. Útočníci nesměřovali na sever (za tím se skrývala tajná zášť Maxmiliána Bavorského k Habsburkům a rovněž tajné spojenectví s Francií, takže Tilly nemohl provádět velká tažení a vlastně měl za úkol postupovat co nejvíce pomalu), nýbrž k východu do Saska. Sem ovšem dorazil i Gustav Adolf a uštědřil sokům hroznou porážku 17. září 1631 u Breitenfeldu. Přes zdrcující porážku se Tilly vydal k Weseře a přístup do Bavor hájil Pappenheim u Dunaje. Mezitím saská armáda vtáhla do Čech a na půl roku se mohli emigranti těšit z návratu do vlasti (říjen 1631 - květen 1632). V tom samém čase švédský král obsadil Franky a Durynsko. Když byl v březnu 1632 obnoven švédský útok, čelil mu pouze oslabený tandem Tilly - Pappenheim. Po překročení Dunaje rozprášil Gustav vojsko Tillyho a Maxmiliána v bitvě u Lechu, kde Tilly padl (15. - 16. dubna 1632). Maxmilián ve zmatku ustoupil a vítězný švédský král obsadil Augsburg, Mnichov a celé jižní Bavorsko.

Bavorský vévoda měl namále a začal prosit císaře o návrat Valdštejna. Tomu císař musel slíbit plnou moc. Dal mu totiž najevo, že po zbavení velení (1630) už má k Habsburkům málo sympatií a zachraňovat je nebude nadarmo. Přesto již v květnu s novým vojskem stačil vyhnat Sasy z Čech a dále spěchal za Gustavem do Bavorska. Na přelomu srpna a září začal Švédy vytlačovat i odtud a v říjnu 1632 už postoupil do Saska. Ale situace na jiných místech už nevzbuzuje takovou euforii. Španělé měli co dělat, aby Nizozemci nepřešli do protiútoku, neboť ztratili Maastricht a zpětné obléhání Pappenheimem bylo beznadějné. Navíc tím byla přerušena "španělská cesta". Poláci byli dle švédsko - ruských dohod poutáni Moskevskou Rusí ve válce o Smolensk.

Habsburské naděje se tedy uchylovaly k Valdštejnovi - nevypočitatelnému stratégovi. Ve dnech 16. - 17. listopadu 1632 došlo mezi ním a švédským králem k rozhodující bitvě u Lützenu. Taktické vítězství stálo na švédské straně, a ač šlo o nerozhodnou bitvu Valdštejn byl nucen ustoupit. Ze strategického hlediska však vyhrál on, protože jeho protějšek již nebyl mezi živými. Kromě ztraceného dělostřelectva zaplatil Valdštejn též vysokou cenu. Mrtev byl i Pappenheim, jehož místo napříště zaujme nadějný Piccolomini.

V následujících časech převzal velení švédské armády kancléř a předseda regentské rady, Axel Oxenstierna, v podstatě s neomezenými pravomocemi. Podařilo se mu udržet jádro protestantského tábora, což potvrdila Heilbronská aliance států v dubnu 1633. Cenou za to bylo, že francouzská podpora teď plynula celé alianci (už ne Švédům samým) a francouzská zahraniční politika zaznamenala velký vzrůst v německé říšské politice.

Valdštejn po celý rok 1633 spíše vyjednával, protože válčení se ocitalo na mrtvém bodě. Španělé, Švédové, Nizozemci i Francouzi měli o jeho služby zájem. V září již byl blízko dohody se Švédy. Ale nutnost pojišťovat si své kroky mu nakonec ve spojení u něj neobvyklou nerozhodností, která ho přepadala stále častěji, stejně přinesla zkázu. Vliv měla i postupující syfilida. Kontakt Švédi okamžitě přerušili po Valdštejnově likvidaci jejich sboru u Stínavy 10. října 1633. Tehdy byli Švédové zajati, ale Valdštejn obojace propustil důstojníky, což neměl dělat. V té době již početná skupina osobních odpůrců (mezi nimi arcivévoda Ferdinand III., Vilém Slavata, španělský šlechtic Oňate a vídeňští Španělé, generálský rival Marradas aj.) působila na neméně podezřívavého Ferdinanda, kterého urážela Valdštejnova přímočarost, drzost a ambicióznost. Rovněž podezříval českého dobrodruha ze snah stát se ve vlasti králem. Stačily 2 měsíce a Valdštejnův osud se začal naplňovat dříve, než by tak mnohem důstojněji, dokonala nevyléčitelná choroba (kvůli níž už tehdy skoro nemohl chodit).

Na jednání v Plzni 11. - 13. ledna 1634 se dohodli dosud věrní Valdštejnovi důstojníci, že nezůstanou na potápějící se lodi a připojí se k vůdci protivaldštejnské skupiny - Aldringenovi. 24. ledna rozhodl císař (tajně) o Valdštejnově odvolání z funkce vrchního velitele. Konečně, 18. února opět tajně vydal císař nařízení o proskripci vojevůdcově. V té době dlel nemocný kníže frýdlantský v Chebu, aby byl blíže kontaktu s cizinou. Útočné komando přepadlo chebský hrad a Albrechta s několika věrnými zavraždili (25. února 1634). Valdštejnův majetek byl rozdán věrným kondotiérům. Avšak ani v tehdejší době v Albrechtově korespondenci nemohli najít stopu, jež by mohla rozpoutat proti vojevůdci proces za účelem obvinění z velezrady. Válka se už vyvíjela jinak. V bitvě u Landsberku (Landeshutu) stihla smrt samého Aldringena, který podlehl generálům Bernardu Výmarskému a Hornovi. Z tohoto vítězství se ale Švédové dlouho neradovali, neboť Horn musel rychle se svými jednotkami odcestovat do Polska, aby zchladil příliš rychlé úspěchy místních v bitvě o Smolensk. (Ještě téhož roku rusko - polská válka skončila, Polsko Vladislava IV. Vasy (1632 - 1648) se vzdalo nároků na carský trůn). Po jeho návratu oslabení Švédové čelili spojeným španělsko rakouským katolíkům v bitvě u Nördlingen 6. září 1634, kde švédské vojsko zakusilo dosud největší porážku. V důsledku toho se začala pomalu rozpadat protestantská aliance. Pádu Švédska, neschopného vést válku na dvou frontách, zabránila až Francie. Důsledkem jednání a smluv od podzimu 1634 do jara 1635 se stalo francouzské vyhlášení války Španělsku (19. května 1635).

V počínajícím novém období války se ještě Habsburkové (Rakousko) částečně usmířili s protestanty v Pražském míru (30. května 1635). Restituční edikt byl revidován k roku 1627. To sice vyhovovalo zatím všem, ale rozhodně ne českému království a všem, kteří do udané doby zaznamenali územní ztráty. Ovlivnitelnost ediktu byla přizpůsobena čtyřicetiletou dobou na odvolání. Nejvíce však z pražského míru získal Jan Jiří Saský. Císař mu předal do dědičného držení oboje Lužice. Pražský mír tím, že jej přijala většina německé šlechty bez ohledu na vyznání, znamenal hlavně konec evangelické opozice a tudíž praktické ukončení náboženského elementu ve válce. Odtud už hrály roli pouze střety za získání co největšího území, a tím i moci, dokud válka neskončí. Švédsko - francouzské, poslední období třicetileté války, bylo právě takové. Jestliže někdo bojoval a ničeho nedosáhl, bylo to právě tehdy.
 

Od vstoupení do války se Francie stala nesporným vůdcem koalice. Navíc Polsko už bylo katolíkům málo platné, podepsalo totiž dvanáctiletou smlouvu o neútočení se Švédskem. Na druhé straně ovšem do konfliktu nemohla žádnou měrou přispět Osmanská říše, jež byla poměrně dlouho poutána válkou s Persií (1630 - 1638). Také sedmihradský vévoda Jiří Rákoczi neměl od sultána povoleno jednat, jak sám uzná za vhodné.

Před začátkem vlastních ofenzívních akcí proti Španělsku Francie uzavřela smlouvu s Nizozemci, kteří se teď mohli věnovat plenění Brazílie na španělský účet. Španělsko, císařští a katolická knížata znovu semkli své řady v Ebersdorfu v novou, tajnou Ligu (31. října 1634) a takto posíleni vzdorovali protivníkům. Ministr Olivarese tehdy dosáhl velikého úspěchu, neboť smlouva zúčastněné zavazovala k účasti na boji proti Nizozemí. Tehdy také smlouva ještě neuváděla Francii jako nepřítele, proto na ní nechyběl podpis Maxe Bavorského (měl s Francií tajné styky). Olivarese, skutečný vládce Španělska, zahájil proti Francii v roce 1636 (po jejím vstupu do války) silnou ofenzívu. Zatímco Gallas vpadl do Lotrinska a Franche - Comté, Piccolomini stál v červenci velice blízko Paříži. Náhle se vše změnilo. Úspěchy zaznamenali také Švédové, když ve středním Německu u Wittstocku (4. října 1636) porazili pod vedením Torstensona a Banéra císařsko-saské vojsko pod Melchiorem von Hatsfeld a Janem Jiřím.

Rok 1637 byl neméně zajímavý. Ještě v předjaří zemřel Ferdinand II. a na trůn podunajské monarchie a v Německu nastoupil jeho syn Ferdinand III. (1637 - 1657). Nepatřil sice mezi vojevůdce, ale prý rozuměl válečné teorii a technice opevňování. Ale zpět k válce. V tomto roce převzala iniciativu Francie s Nizozemím. Francouzům padla do rukou pevnost Artois a Nizozemci po mnoha letech opět získali Bredu, a to jim umožnilo okupovat území mezi Šeldou a Maasou. Poté se větší akce zastavily.

Kvality vojsk upadaly, zhoršovalo se zásobování. Kyrysníky nahradili dragouni a lehká uherská jízda. Dělostřelectvo získávalo postupně na pohyblivosti na vrub kalibru děl, takže se stávalo stále těžším dobýt opevněné město.

Nizozemcům (Hol.) se nedařilo proniknout dále do španělského Nizozemí tak, jak si Frederik Hendrik přál. Zato však ztratili pár opevněných pozic, např. Roermond, Venlo aj. Švédi naopak, i přes velké rozpory mezi Banérem a Výmarským, ve spolupráci s Francií obsadili Breisach, Breisgau a většinu Alsaska (bojů se účastnil i pozdější francouzský maršál Turenne). Pro Španěly to opět znamenalo ztrátu pozemního spojení do Itálie. V červenci 1638 švédské vojsko zaznamenalo ztrátu Bedřicha Výmarského (neštovice) a jeho vojsko proto přešlo do francouzských služeb. V té době už ztrácel kancléř Oxenstierna nad svými vojevůdci kontrolu. Ještě za života si pro sebe Výmarský schraňoval Alsasko a Banér (+1641) tak činil rovněž. Oxenstiernova vláda skončila plnoletostí princezny Kristiny o 3 roky později (1644).

V zámořské válce přišlo Španělsko k další újmě. Jejich flotilu s rozkazem dodat posily pro španělské Nizozemí, rozdrtil v kanálu La Manche Maarten H. Tromp, skvělý námořní válečník. Stejný debakl potkal Španěly též u Pernambuku na pobřeží Brazílie, kde počtem slabší Holanďané v lednu 1640 rozprášili jejich lodě a dále drželi kontrolu nad jihoamerickým pobřežím. K Nizozemcům ještě jednu zajímavost. Frederik byl tchánem anglického krále Karla I. (1625 - 1649). Když na ostrovech vypukla r. 1640 občanská válka, generální stavy mu zakázaly poslat králi pomoc.

Tak jako na síle Francie stáli protestanti, tak Španělsko zajišťovalo stabilitu katolického tábora. Vpády švédů na naše území však cca. kolem 1640 prokazovaly, že císařští nejsou schopni útoky vracet, tedy, že nemají dostatečnou podporu ze Španěl. Španělsko totiž postupně upadalo do vleklé krize. Jak hospodářsky, tak demograficky vyčerpaná Kastilie, mocenské jádro monarchie, nebyla dále schopna nést ohromné daňové zatížení. A to se prohlubovalo tím více, když v důsledku ztráty kontroly nad koloniálními moři nedocházel přísun surovin. V době velkých reforem (ty mimochodem mnoho nepřinesly), r. 1634, začal Olivarese tlačit na ostatní korunní provincie, z nichž nejvýznamnější byly Portugalsko (od 1580 spojené se Španělskem personální unií) a Katalánie. Ty měly přejímat zatížení Kastilie. Důsledkem toho se už r. 1637 staly bouře probouzející se v těchto oblastech. V Katalánii hrotila šlechta francouzskou intervencí, k níž nakonec skutečně došlo, neboť už v květnu 1635 zde Francouzi útočili a dobyli pevnost Salses (léto 1636) a napětí vzrůstalo. Tehdy však ještě, díky z centra povoleným neomezeným pravomocím místokrál celou situaci zvládl a zmíněnou pevnost Salses začátkem roku 1640 získal nazpět. Katalánsko stejně stálo na kraji otevřené vzpoury, dokud vládnou zbraně, bude klid. Už kvůli Portugalsku si Olivarese přál s Nizozemci uzavřít mír. Oni měli pod kontrolou Brazílii a tím i portugalská území, to jenom přispívá k pobouření tamní šlechty. Zatím od května 1640, kdy byl v Katalánsku rebely zabit místokrál Santa Colonna, v oné provincii šlechta převzala moc a tím zahájila vleklou vzpouru. V tomto chaosu svrhli v Lisabonu princeznu Markétu (1. prosince 1640) a králem zvolili vévodu z Braganzy pod jménem Jan IV. (1640 - 1656). Španělé se nějaký čas snažili znovu získat nad odtrženým Portugalskem kontrolu, ale nejméně od bitvy u Montija (26. května 1644) museli dočasně (do 1661) rezignovat v těchto snahách.

16. ledna 1641 také Katalánsko pokračuje rázněji ve vzpouře. Vůdce povstalců, Claris, prohlásil provincii za nezávislou republiku pod francouzskou ochranou. 26. ledna pak spojené jednotky francouzsko-katalánské porazily markýze de Las Veléz před Barcelonou, a tak Olivaresovi bylo jasné, že rychlá porážka povstání se konat nebude. Později, v roce 1642, Španělsko plně pocítilo tíhu deflace. Olivaresovo postavení se stalo neudržitelným a Filip IV. jej odvolal a vyhnal do exilu (17. ledna 1643). Prohlásil, že chce vládnout sám (ve skutečnosti mu vydatně radil Don Luise de Hero, Olivaresův synovec) a státní zřízení svého ministra přebudoval k obrazu svému. Pod vlivem domácího vření ani nešlo jinak, než zaměřit se na rychlé dosažení míru za cenu co nejmenších územních ztrát.

Ve Francii v listopadu 1642 navždy odešel jistě nenáviděný kardinál Richelieu. Aby bylo střídání generací úplné, zemřel také král Ludvík XIII. (leden 1643). Nahrazeni byli kardinálem Mazarinem, o němž už víme, že se choval snad ještě hamižněji a vedl dosavadní politiku, a mladým Ludvíkem (XIV.), který podléhal pečlivé výchově matky a Jeho Eminence. To však nic nezměnilo na postupném úpadku Španělska na všech frontách.

K rozhodujícímu střetnutí mezi hlavními rivaly došlo v roce 1643. Španělsko - císařské vojsko zakusilo hroznou tragédii od mladého vévody Ludvíka d'Enghien v bitvě u Rockroi, po smělém vpádu, jímž chtěli konečně Francouze přinutit k jednání. Španělský "čtverec" poprvé zakusil porážku. Jedna z nejlepších taktik infanterie byla překonána jízdou. Poté už na území Francie žádná další výprava nepřišla.

Švédové se pro změnu stávali noční můrou císařského velení. Na jaře roku 1642 už zase obsadili většinu Saska a vstříc se jim blížilo vojsko Leopolda Viléma (bratra císaře pána) a generála Piccolominiho. Proto na konci října zanechává Torstenson dlouhého obléhání Lipska a ustupuje k Breitenfeldu. Zde císařské opět rozprášil (2. listopadu). V tom samém roce Linhart Torstesnson vpadl do Slezska a porazil císařské u Svídnice. Pak je pronásledoval na Moravu při Odře a Bečvě. Císařští znovu trpěli pod Koenigsmarkem u Holešova 9. června 1642. Postup na Vídeň a její neustálé ohrožení si zajistili dobytím Olomouce (19. června), ta byla navíc přeplněna zásobami. Až do konce války odtud Švédi kontrolovali střední a severní Moravu a císařští proti nim stáli v pozicích Brno - Hradiště - Kroměříž - Přerov atd. na jihu země. Torstensson přezimoval (1642/43) ve Slezsku a na jaře následujícího roku se opět vydal do boje. V červnu a červenci 1643 ovládl celou východní Moravu, včetně Kroměříže. kromě toho také zpustošil nemalou část Čech a Moravy a Gallas jen přihlížel. Vojsko však, naštěstí pro císařské u konce s dechem, muselo odejít na sever vyřídit účty s Kristiánem IV., který mezitím vyhlásil válku. Předmětem sporu se stal obchod v Sundu. Téměř přesně 2 roky tehdy mohli císařští dobývat ztracená území na Moravě. Dánsko - švédská válka skončila mírem v Brömsebro 25. srpna 1645. Dánsko se díky ztrátě ostrovů v Baltském moři (Gotland, Oesel) stalo zase druhořadou mocností.

Císařští mezitím pacifikovali Moravu (výprava proti odbojným Valachům, jaro 1644). Ti, kdo trpěli za to, že pomáhali Švédům, se znovu dočkali jejich příchodu ještě v předjaří 1645. Cílem páně Torstenssona se stala Praha. Do cesty se mu proto postavilo bavorsko - císařské vojsko von Wertha a Götze. Ti doplatili na neznámý terén, byli obklíčeni a stali se hlavními aktéry zatím nejkrvavější bitvy této války na našem území - Jankov 6. března 1645. Nakonec Švédové ztratili spoustu času a prostředků obléháním Brna, takže se museli stáhnout k zásobování postupně až do Hesenska. Možná by jim pomohla Rákocziho pomoc. O tom je však známo, že tak neučinil a navíc v srpnu s císařem uzavřel v Linci mírovou dohodu. Frustrace z marného snažení přepadla i Tortenssona, složil velení a předal jej Karlu Gustavu Wrangelovi, známému již z dánské války a od Jankova.

Francouzi mezitím v srpnu - listopadu 1643 poprvé zaútočili přes Rýn do dnešního Bádensko - Würtemberska. Počátkem srpna 1645 Francouzi (Enghien, Turenne) vstoupili do Bavorska, kde v druhé bitvě u Nördlingen porazili za cenu velkých ztrát již 2 roky proti nim dobře bojujícího von Mercyho, jenž zde padl. V roce 1644 začínají konečně (např. císař, Španělé a další se o to snažili už 3 roky) v Münsteru jednání o míru. Později se jednalo tak, že v Münsteru sídlili katolíci a v Osnabrücku protestanté. Vyjednávání dále probíhala ve všech velkých evropských městech. Španělsko si mír zoufale přálo, Švédsko královny Kristiny mu také bylo nakloněno, mělo ale větší schopnost zařídit si pro sebe lepší podmínky. Koneckonců vojevůdci už neměli jiné direktivy, než napomáhat vylepšení pozice vyjednavačů ve Vestfálsku. Po smrti Urbana VIII. se nový papež Inocenc X. (1644 - 1655) pro změnu stavěl za porážené Habsburky. Španělsko bylo dobře zpraveno o protiválečných náladách holandských měst, když do nevýnosné války, která teď už není jejich velkým nebezpečím, mají stále investovat velké sumy. I ve Francii už se silně projevovaly následky války. Skutečně není východiska pomocí meče.

Válečné akce pokračují. Celou první polovinu roku 1646 proti sobě manévrují Wrangel s Leopoldem Vilémem. Mají větší starosti s nakrmením vojáků a pící pro koně než s nepřítelem, který trpí beztak podobnými problémy. Situaci změnil až v srpnu 1646 Turenne, když manévroval směrem k Wrangelovi a zároveň hrotil Leopoldovi v odříznutí jeho návratu do Podunají. Ten ustoupil dále na východ a oba spojenečtí generálové spojili své síly. Následoval vpád do Bavorska (srpen - listopad 1646), kdy Leopold stál poněkud stranou a nijak nezasáhl. Bavorsko tak během války podruhé zakusilo, co to znamená, když se řekne vyrabovaná země. Proto Maxmilián, právem rozčarován nedostatkem císařovy podpory, požádal agresory o příměří, stvrzené v Ulmu mírovou smlouvou (březen 1647).

Roku 1647 se spojenci rozešli, neboť Wrangel putoval hledat potravu do Hesenska a následně se pokusil vpadnout do Čech. Tehdy to zrovna nevyšlo. Výraznou měrou tomu napomohl i výsledek střetu u Třebele (na území dnešního okresu Tachov). Nakonec se zase vytratil do Německa. Turenne pak musel odejít bojovat proti Španělům do Lucemburska. Další zajímavou událostí se stalo usmíření Maxmiliána a císaře na konci roku. To znamenalo, že od příštího jara se Bavoři opět pustí do boje proti Francii a Švédsku. Měl bych ještě připomenout, že Francouzi (pod Enghienem) stále napomáhali povstání v Katalánsku a pořád, i když neúspěšně, se snažili dobýt Leridu.

Tak se konečně dostáváme do finále. Po více než 25 letech války a 4 letech jednání konečně Nizozemí a Španělsko spolu uzavírají v Münsteru mír. Válka zatím pokračovala. V květnu 1648 Francouzi a Švédi opět navázali spojení v Hesensku a vydali se do Bavor. Poměrně slušné císařsko - bavorské vojsko jim ustupovalo až k Dunaji. Nakonec však došlo k bitvě, jedné z posledních, neboť jednání postupují. Výsledkem bitvy u Zusmarhausenu se 17. května stala úplná porážka zadního voje císařsko - bavorských, přičemž padl jejich vojevůdce, maršál Melander. Císařské vojsko se zformovalo teprve na Innu, jehož rozvodnění překazilo další akce. Poslední akcí se stalo obléhání Mnichova po ústupu Piccolominiho (červenec - září). Pak ale Mazarin svému vojevůdci zavelel k návratu, protože mírová jednání vrcholila.

Hůře to dopadlo v Čechách (od června). Zde totiž švédskému vpádu nikdo nečelil a rychlým útokem také hrabě von Koenigsmarck získal celou levobřežní část Prahy. To je také vysvětlením, proč se musíme jezdit dívat na proslulé rudolfínské sbírky až do Stockholmu, protože Koenigsmarck je neopomněl "přibalit". O Prahu, tedy od Karlova mostu k oběma Městům, se bojovalo neustále od července do října, zvláště poté, co Švéd zahnal vyprošťovací síly. Stálo by zato připomenout, že na obraně se tehdy nemalou měrou též podíleli jezuité, či studenti a ostatní měšťané.

V Münsteru a Osnabrücku již vše spěje ke konci. Největší potíže byly s tím, jak určit poválečnou situaci. A nebylo to ještě tak dávno, kdy Švédi prosazovali požadavky české emigrace na poměry k roku 1618. Císařští pak trvali na roce 1627, o proto i v mocenském zájmu došlo na kompromis. Politicko - náboženské poměry stanovil Vestfálský mír (24. října 1648) k roku 1624. Nizozemci, byli uznáni nezávislými a mocnosti, jako Švédsko a Francie dostaly silné odškodné.
 

* Důsledkem povstání (1618 - 1621) bylo potrestání 680 šlechtických osob v Čechách, z toho 166 ztratilo majetek úplně, a 250 na Moravě k majetkovým postihům.

* Nizozemí si zajistilo v předjaří 1621 odpor Mansfeldových posádek v Čechách (finanční podpora pro udržení odporu - Plzeň, Tábor, Třeboň, Orlík, Zvíkov) a v zahraničí působící Ladislav Velen ze Žerotína a Jan Jiří Krnovský, kteří připravovali v součinnosti s Bethlenem protihabsburskou kampaň. Jejich útok začal 13. 7. 1621 a po porážce císařských u Nového Jičína ovládli východní Moravu. Spojenými silami napadli Bratislavu, ale ta odolala a Bethlen navíc v lednu 1622 podepsal příměří. V roce 1622 císařští potlačili valašský odpor a v květnu 1622 kapitulovala poslední posádka protestantů u nás - Zvíkov.

* Valdštejnova vojensko - hospodářská politika. Základem se stal pozemkový majetek frýdlantského vévodství (více než 60 panství) získaných jednak císařovými dary, a jednak výhodnými nákupy statků konfiskovaných odbojné šlechtě. Valdštejn založil hospodářskou organizaci vévodství na poměrně moderních ekonomických principech, zavedených již v předbělohorském období pány ze Smiřic, jejichž velkostatky právě tvořily jádro velkovévodství. Hospodářská správa výhodně skloubila vrchnostenské hospodářství s hospodařením poddaných zemědělců a měšťanů. Nepřecházela však k tehdy už prosazované robotně nevolnické soustavě. Valdštejnova moc poskytovala obyvatelstvu ochranu před rabujícím vojskem a zásobování jeho armády naopak podporovalo rozvíjení zbožní produkce. Prostřednictvím bohatých finančníků (jako byl de Witte) získával Valdštejn úvěr po celé Evropě.

* Anglii vyřadila z protihabsburské koalice občanská válka, již vyprovokoval král ve snaze vnutit parlamentu prvky absolutismu. Politický boj s parlamentem se vlekl více než rok (1640 - 42). V lednu 1642 se král celkem neúspěšně pokusil o převrat, a proto se brzy odebral do Oxfordu (podzim), kde kolem sebe soustředil věrnou šlechtu. Tehdy vypukla opravdová válka. Král se mohl spolehnout na dobře vycvičené vojsko a ne bezvýznamnou pomoc Nizozemí (místodržitel byl královým příbuzným), zejména v transportu evropských žoldnéřů na ostrovy. Parlamentní vojsko si v období 1642 - 1644 sice vedlo dost špatně, ale na rozdíl od krále mělo lepší podporu veřejnosti (Karla všeobecně podporovala šlechta, anglikánská církev a sedláci, zatímco parlament měl podporu nastupující střední a obchodní vrstvy a námořnictva, přesto dokonce obě strany v prvním období nedisponovaly dostatkem materiálu k boji). Ke konci období jeden z velitelů parlamentního vojska Oliver Cromwell (1599 - 1658), skvělý voják, který se zasloužil o dokonalý výcvik, získal nad králem převahu, zvláště, když si parlament v lednu 1644 zajistil skotskou podporu. Nedaleko Yorku došlo k jedné z rozhodujících bitev, u Marston Mooru (2. července 1644). Porážkou v této bitvě ztratil král kontrolu nad severem země (York, Newcastle) a své úspěchy na jihu po skvělé bitvě u Cropredy Bridge (6. června). Krále mohl na severu zachránit pouze James Graham, markýz z Montrose, který s malým vojskem v období srpen 1644 - září 1645 celkem šestkrát porazil vojska konventu, milice a spojenců. Zvláště poslední bitvou u Kilsythu (15. srpna) vyděsil skotského vrchního velitele (vojsko ztratilo 6000 z 6800 lidí). Proto vyslal daleko mohutnější síly. Přestože se překvapený Montrose nakonec vzdal, jeho vojsko bylo zmasakrováno (3000 skvěle cvičených lidí!).

V lednu - březnu 1645 pak došlo k slavné Cromwellově reformě armády. Stálé síly tak vměstnaly do sebe samostatně nespolehlivou milici. Tehdy mimochodem začali Britové nosit červenou uniformu po vzoru slavných vojevůdcových "ironsides". S novým vojskem také konečně rozdrtil královské síly u Naseby (14. červenec 1645). Po tomto debaklu se král vyloženě bránil, došlo k několika posledním bitvám, pevnosti padaly jedna za druhou (červen 1645 - květen 1646). Tehdy se také král vzdal Skotům. Zajatý král nakonec uprchl a začala nová válka (1648 - 1651), avšak po porážce royalistů a Skotů u Prestonu (17. - 19.8. 1648) byl král znovu zajat. Monarchie skončila popravou Karla I. 30. ledna 1649.
 

* Důsledky třicetileté války pro "Českou korunu":

a) Ztráta obojí Lužice (1635).

b) Postupné oklešťování její suverenity díky maximálnímu oslabení zemského sněmu a vysokému centralizačnímu tlaku. Proto mluvíme o:

1) Zániku dualismu moci stavy - panovník (absolutismus).

2) Ztrátě práva na volbu panovníka, takže je trůn pro Habsburky dědičný.

3) Znemožnění volebních kapitulací (krále ve prospěch šlechty) ani jiných požadavků šlechty na králi.

4) Zřízení centrálních úřadů (tajná, dvorská a válečná rada už existují, důležitá je hlavně česká dvorská komora od r. 1624 ve Vídni), které umlčely místní centrální orgány. Úředníky jmenoval panovník a i nejvyšší soud ztratil váhu, když se panovník stal nejvyšší instancí. Zemské sněmy mohly od posledních úprav r. 1640 projednávat jen méně závažné hospodářsko - správní záležitosti. Jinak patřila i zákonodárná moc panovníkovi. Duchovní stav jej dosti podporoval, zvláště, když měl teď prvenství na zemském sněmu. Kromě Čech byla centralizace provedena i ve vedlejších zemích (1629 zřízení vrchního úřadu ve Slezsku, 1636 královský tribunál na Moravě, tam ještě byl nejvyšším úředníkem zemský hejtman, ten však musel být volen Vídní. 5) Zrovnoprávnění němčiny a češtiny trvá a úřady prosazují stále aktivněji němčinu.

c) Pro situaci za války a krátce po ní se stal typickým ekonomický regres, a to dosti drastický, který způsobil ještě 30 let stagnace. Mnohde zmizela i polovina obyvatel (většinou epidemie a hlad), města se přímo astronomicky zadlužila, čímž také stagnovala řemesla. Vesnice se regenerovaly rychleji než města, ale jejich kupní síla zůstávala na nule, protože stejně jako měšťané poddaní platili velké sumy na daních. Pak platí, že čím déle válka trvá, tím více upadá obchod, výroba a životní existence se stává více nejistou.

* Situace šlechty po 1650.
Poměr mezi starými a novými rody (panstva) v Čechách 169 : 128, v rytířstvu 457 : 116. Majetkové poměry byly však téměř opačné. Nejzámožnější u nás byli cizinci: Eggenbergové, Trautmannsdorfové, Buquojové, Gallasové, Thunové a další. Na Moravě panovala jiná situace. Početnější byly "nové" rody v panstvu 39 : 27, v rytířstvu pak 35 : 30. A zase jen málo cizinců mělo rozsáhlý majetek. Mezi nimi Forgáčové, Magniové, Collaltové, Werdenbergové.
 

1) Do čela boháčů se vyšvihlo pár domácích spekulantů a horlivců, jde hlavně o Lobkovické, Slavaty, Valdštejny, Šternberky, Martinice a Kolovraty. Na Moravě se jedná o Lichtenštejny, Ditrichštejny, Kounice, Žerotíny, Žampachy z Potenštejna a Salmy. U rozvětvenějších rodin samozřejmě bylo možné, že se to týkalo jen některých větví.

2) Z cizí šlechty získalo inkolát celkem 417 osob. Většina z nich patřila k císařským generálům a důstojníkům : Buquoj, Marradas, Aldringen, Clary, Paradis, Huerta atd.

3) Stejně, jako se měnila držba majetku (po válce 60% půdy páni, 20% církev a po 10% rytíři a města) hluboce klesl význam rytířského stavu, jenž dále chudl, a naopak velice prosperovalo panstvo, jehož úloha zase posílila. Brzy získaly na významu říšské tituly a hodnosti, které uděloval císař záslužné šlechtě. Měly různé odstupňování, a kde se vzala, tu se vzala elita hrabat, knížat a vévodů.

I přes pokračující válku velcí feudálové dosahovali poměrně velkých zisků. V podstatě přejali hospodářskou síť z dřívějších dob, avšak s větší tendencí ke znevolnění obyvatel. Přestože válečné události do provozu velkostatků zasahovaly rušivě, vytvářely pro ně paradoxně příznivé podmínky (např. nedostatek konkurence). V pivovarnictví, chovu ovcí, rybníkářství, dřevařství, hornictví a těžbě surovin v podstatě drželi páni monopol díky vysokým prodejním cenám. Přitom mistrně využívali síly nevolníků. Přestože nevolnické praktiky nebyly nikdy uzákoněny, neboť vznikaly jako důsledek stupňování starších feudálních vztahů, mohl se aristokrat spoléhat při revoltě na podporu centrálních a krajských úřadů, jež mohly zase disponovat vojskem. Spoléhat se mohl, tentokrát v ideologické rovině, i na nemalou pomoc církve, která pomalu znovu vštěpovala obyvatelstvu učení o "trojím lidu". Díky možnostem útěku z vrchnostenské půdy za nevyjasněných válečných časů se nemohla nevolnická reforma výroby uplatnit. Po válce ji znovu a ve vší efektivnosti uvedli v život. Nevolník musel 2 - 3 dny v týdnu pracovat na panském, často s vlastními potahy a nářadím. K tomu jak šlechta, tak církev pravidelně odebíraly berni, ale nejvíce požadovala královská komora. Zvláště v letech 1621 - 1626 a ve 40. letech, kdy počet poddaných klesal v důsledku válek. Často tak vznikaly selské bouře a rebelii muselo potlačovat vojsko, známá byla např. povstání ve východních Čechách v rozmezí 1626 - 1628.

* Obyvatelstvo.
K jednoznačnému poklesu přispěly hlavně epidemie a hladomory, jak již jsem výše uvedl, často právě v důsledku tažení té které armády. Další úbytek zajistila emigrace (tím hůře, že mezi nimi bylo nemálo inteligence) 1627 - 28 a také po roce 1648. Za války ztratily Čechy cca 300 000 obyvatel (1/5 - 1/3), Morava 150 000 (1/4) a Slezsko také 300 000 lidí (více než 1/5). Stav obyvatelstva dosáhl počtu před Bílou Horou až teprve kolem roku 1690 (!).

* Náboženská otázka.
Brzy po Bílé Hoře potkalo vyhoštění nekatolické duchovní (1621) a jejich místo zaujímali jezuité. Poté, co museli Karlovu univerzitu v březnu 1622 opustit všichni nekatolíci stala se od listopadu téhož roku jezuitskou a propojena s Klementinem. Jezuité nemohli díky nedostatku kněží a občasnému vpádu nekatolíků, a také díky odporu (někdy i ozbrojenému) převážně nekatolického obyvatelstva, provádět účinnou rekatolizaci. Snad hlavně kvůli vlastnímu výchovnému programu, kterého byli jedinými držiteli, se jim to v desetiletích po válce začalo dařit. Dokonce přispívali k posílení upadlé kultury. Svůj vliv na vesnicích církev posilovala také stavbou kostelů, jichž se dochovalo dodnes poměrně dost. Z nadčasového hlediska to bylo účinné.

* Důsledky vestfálského míru.
Válečné strany si vyměnily ratifikační listiny 18. února 1649 a o tři dny později byl mírový kongres slavnostně ukončen (pak už se jen scházel v projednávání realizace mírového plánu v Norimberku (duben 1649 - červen 1651).
 

Francie musela přečkat dvojí povstání šlechty (1648 - 1651, 1652 - 1654) podporované Španěly, známé jako Fronda. Ludvíku XIV. a hlavně Mazarinovi pomohla intervence cromwellovské Anglie a rýnské aliance (říšských knížat). V listopadu 1659 pak byl mezi Francií a Španělskem, válčícími neustále od roku 1648 dál, uzavřen mír Pyrenejský. Francouzi sice přestali podporovat Katalánsko a Portugalsko a vrátili Franche - Comté Španělsku, ale zato dostali Roussillon, Artois a další území na belgické hranici. Alsasko a Jülich Španělsko vydalo původním majitelům. Pro Španělsko tato smlouva znamenala potvrzení poklesu mezi mocnosti druhého řádu.

Na východě Evropy existovala složitější situace. Polsko zahájilo v roce 1648 další válku s Moskevskou Rusí. Bylo poznat, že kurz jeho politiky už vede nový vládce - Jan Kazimír (1648 - 1668). V roce 1654 však sami Poláci měli co dělat se švédským vpádem. Ti už po dvou letech obsadili Varšavu. Situace z r. 1643 se však zopakovala a dánský král Fridrich III. (1648 - 1670) své sousedy přepadl v době, kdy byli plně disponováni. Sobě ublížil, Poláky zachránil. Mj. v prohrané válce ztratil Bornholm a Trondheim. K opětnému obrácení se proti Polákům už se Karel X. Gustav (1654 - 1660), mimochodem účastník Koenigsmarckova útoku roku 1648, nedostal. Spojili se proti němu všichni : Polsko se kromě Dánska mohlo spolehnout na Nizozemí, Braniborsko a obě Habsburské monarchie, kteří Švédy donutili nabídnout poraženým nevykořisťující mír.

Císařští díky snaze zachránit rodové državy připravili Říši o část Pomořan, řadu biskupství (jako Brémy a Verden) a tím kontrolu nad ústím Odry, Labe a Wesery ve prospěch Švédska. Navíc musela Říše uznat úplnou nezávislost Švýcarska, které ve válce vydatně pomáhalo najímanými žoldnéři. Dále získal Maxmilián Bavorský Horní Falc a Jan Saský Lužici. Hohenzollernové získali Magdeburg, Halberstadt a Minden a spojili území starého kurfiřtství s porýnským dědictvím Cleve-Jülich. Francie získala říšská území v oblasti Breisachu, a to ji otevřelo cestu do Alsaska a Lotrinska.

Třicetiletá válka však jednou provždy ukončila velkou moc papeže, což se hned projevilo tím, že říšská knížata nedala možnost Svatému Otci, aby vyslovil nesouhlas s určitými okolnostmi mírových smluv. Císař se napříště musí podrobit říšskému sněmu v otázce rozhodování, jakou cestou povede politika v době míru a kdy bude válka.To bylo faktickým důkazem, že Habsburkové ztratili svou bývalou moc v Říši. Z války vyšly jednoznačně posíleny Francie a Švédsko a naopak Španělsko a Dánsko na významu poklesly.
 

* První skutečně celoevropský konflikt rozdělující státy do dvou táborů (přebíhání spojenců sice zamíchalo válčícími stranami, ale nemělo rozhodující význam, protože okamžitě vyvolalo reakci). Nikoli poslední snaha zabezpečit své politické výhody na úkor jiné velmoci.

* Oproti jiným konfliktům ohromně posílila úloha diplomacie, na níž stálo utváření koalic, popřípadě dojednávání mírových podmínek. V této válce diplomaté též pomáhali k finanční podpoře bojujících států jinými (Rakousko Španělskem, Švédsko Francií a Nizozemím).

* Válečný podnik přerostl svou délkou a rozsáhlostí možnosti soukromých vojenských podnikatelů typu Valdštejnova. Vyžádal si novou organizaci a podmíněn byl pravidelnými armádami, jak na pevnině, tak na moři. Armády však neměly dostatečné zásobování, a proto plenily. Armáda se stala záležitostí státu.

* Předpokladem pro rozšíření konfliktu byla existence určité evropské hospodářské směny a náznaky světového trhu, avšak s obchodním těžištěm Atlantik - Baltské - Středozemní moře.

* Válka potvrdila provázanost politiky a ekonomiky. Jejím největším společným bohatstvím je živá síla. Přesto kontinent zaplatil cenu 1/3 obyvatel (samozřejmě válčící kontinent). Stejně jako poddaní umírali na epidemie, vojáci většinou podlehli nedostatečně ošetřeným ranám (sněti). Ironií se stal požadavek vlád na vyšší výrobu bez ohledu na pokles lidské síly .

* Válka proměnila určitým způsobem skladbu evropské společnosti (vzpomeňme na Čechy). Uvolnila tak cestu dalšímu vývoji buď kapitalistickou orientací s imperiálními tendencemi (Nizozemí, Anglie), a nebo směrem velkých absolutistických monarchií (Francie, Rakousko, Španělsko). Lze také mluvit o této válce jako o střetu absolutních a buržoazních monarchií, popř. států obecně.

* Múzy za války vůbec nemlčely a nalezly odbytiště v barokním projevu všech oborů. Vyznávali jej jak katolíci, tak protestanti, (přestože s určitými odlišnostmi).

* Jak je známo, člověk se z válek nepoučuje k jejich neexistenci. Nejdříve vyvozuje technická zlepšení, a pak se teprve snaží válce zabránit. Jak je ale možné, že je veden za kořistí i za tuto cenu? Jediným receptem, jak předcházet válkám, je skutečně něco jako společenství národů. Takové se neobjevilo ještě dlouho po popisovaných událostech. Jejich výsledkem však bylo to, co dlouho a krvavě poznamenávalo vývoj války, a co nazýváme rovnováhou sil.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci