Literatura:

[1] Pološenský, Josef: Třicetiletá válka a evropská krize 17.století. Svoboda, 1970.

[2] Kolektiv autorů: Přehled dějin Československa 1526 - 1848. Ústav českých a světových dějin Akademie věd, 1982.

[3] Kolektiv autorů: Světové dějiny. Státní pedagogické nakladatelství, 1967.

[4] Dupuy, R.Ernest. Dupuy, Trevor N.: Harperova encyklopedie. Vojenské dějiny. 1.díl (do r. 1700). Forma, 1996.

[5] Čornej, Petr: Panovníci svaté říše římské. Práh, 1994.

[6] Bělina, Pavel: Slavní vojevůdci. Fragment, 1993.

[7] Horský, Petr: Toulky českou minulostí III. (1526 - 1620) a IV (1620 - 1740). Baronet, 1994.

[8] Franzen, August: Malé církevní dějiny. Zvon, 1995. [9] Janáček, Josef: Valdštejn a jeho doba. Svoboda, 1978.
 

Příčinou většiny válek se stával mocensko - politický střet, dvou či více znepřátelených stran. Mnohdy byl kořeněn náboženskou dogmatikou a také možností vzniku spojeneckých aliancí. V této situaci se většina států zaměřovala na válečnou výrobu. Často se stalo, že ambiciózní panovník napadl méně připraveného souseda, v jeho činu se zrcadlila moc nejen jej samého, často také velké části nobility, popř. buržoazie, v hledání nových cest obchodu a prosperity a s tím souvisejícího mocenského růstu. Proto také hledal záminku. To pro případ, že by se měl dovolávat ospravedlnění těchto činů nebo při hledání podpory u zástupců vyšší moci zde na zemi. Fridrich II. Veliký vystihl plnou problematiku této epizody, když řekl, že útok klidně můžeme začít (tady měl zrovna na mysli bez záminky - pozn. autora), ono už se pak podaří najít řadu šikovných právníků, kteří prokážou, že jsme měli pro svůj tah oprávněný důvod. Záminka pak může být jak politické, tak náboženské povahy.

Onen panovník však jednoduše mohl touto cestou popřát sluchu volání domácích mocensko-politických špiček, a to včetně armády. Jak se válka rozjede, podnikatelé budou docilovat udivujících zisků, armáda zas ohromných vítězství (možná), ideologové budou "zpracovávat" masy a rolníkům aj. poddaným nezbude než pracovat a platit daně, skřípat zuby a nadávat na vrchnost. To vše za cenu nemalého ekonomického oslabení země. Jenže, válka skončí, rozdělí se kořist, popraví nevyhovující lidé či vůdci opozice. Nepřítel je poražen, vydrancován a hlavně podroben - k větší slávě boží.

Ale to snad ne, že by ? No ano, mohlo se to stát. Mohlo také dojít ke špatnému kalkulu. (S vyloučením obranného vítězství protivníka.) Stávalo se právě ve třicetileté válce, že vítězství a kořist se jaksi plně ne a nechtějí dostavit - ambice zůstanou daleko za skutečností, nehledě na vlastní tragické materiální ztráty. Zatímco se budou navzájem promíchávat členové koalic, aby se prý vyrovnala rovnováha sil, všichni se začnou ptát, proč vlastně válka vznikla a jestli by nebylo lepší ji radši ukončit. To už budou sedět u jednacího stolu, hrát svatoušky, ale bedlivě se střežíc, aby nás nedej bože nikdo nepřelstil (a právě o to se každý jednotlivě bude snažit). Zastupujíce tak svaté i nesvaté zájmy vlasti, budou se snažit ukončit tuto velmi nešťastnou a politováníhodnou vojnu. Ať už mají války velkých aliancí jakákoli jména, vždy na ně nejvíce doplatí obyvatelstvo. Pozdější přízvisko je sice trefné, ale nezapomínejme, že v době jejího začátku si nikdo tak rozsáhlý konflikt nepřál, protože měl spoustu vlastních problémů. Náboženský důvod byl zcela pod kontrolou politických zájmů šlechty aj. Klasickým toho úkazem je zpočátku pochopitelně osamocené povstání Čechů a jejich válka s rakouskou větví Habsburků. Nizozemí fakticky zasáhlo do války daleko později, a to teprve po zahájení španělského útoku, neboť vypršela lhůta dvanáctiletého příměří.

Je tedy nutné nahlížet tuto válku nejméně ze dvou úhlů pohledu. Z pohledu velmocenského nebo celoevropského, a dále z pohledu regionálního, státního (předpokládáme, že až na malé výjimky nás provinciální ohledy nebudou zajímat).

V následující části obrátíme svou pozornost k vývoji jednotlivých evropských států, protože jestli je něco nutné pochopit předem, pak je to zcela určitě také minulost těchto zemí. Poté snáze pochopíme, proč se do oné války zapojily a jaké výsledky mohly očekávat, s přihlédnutím k historickým tendencím, ať už se jednalo o jakékoli pohnutky. Tuto pozornost věnujme jen zemím, které do konfliktu přímo zasáhly nebo těm, které hrály v tehdejší době významnou úlohu. Ve všech případech, včetně papežského státu, se bude jednat spíše jen o nástin v průběhu 16. století. O naší zemi trochu podrobněji až v další části, a to od r. 1526.
 

Náš soused zůstával v 16. století stále rozdrobenou zemí s odlišnými politickými a hospodářskými zájmy říšských knížat. Hospodářská centra ležela vždy při hranicích se sousedními zeměmi, takže nebylo možné vybudovat silné, jednotící hospodářské centrum. Královské rody většinou zajímaly vlastní dynastické zájmy v říši, současné a dlouholeté panovníky Habsburky nevyjímaje. Tak dostala říšská šlechta prostor pro upevnění též vlastní moci. To už vlastně umožňovala letitá slabost státní moci v úřadech a slabá armáda panovníkova. Pro boj o moc bylo příznačné chudnutí rytířského stavu a naopak posilování vyšších pánů a měšťanstva. Další reakcí bylo zvyšování poddanských dávek, později už na obou stranách. Proto docházelo v průběhu století k častým povstáním, jež dosáhla vrcholu za Selské války. Tehdy však ještě byla ve hře katolická církev. Třebaže už ztrácela mocenské pozice, stále ještě vlastnila 1/3 půdy. Ani ona, jak známo nevyužívala jiných praktik pro získání peněz na rozmařilý život římského dvora (a někdy i svůj vlastní). Tím se samozřejmě stávala konkurentem všech mocných a objektem nadávek poddaných. Není proto nijak zvlášť obtížné pochopit, že vystoupení Martina Luthera (1483 - 1546) rázně (v historickém pohledu) změnilo skutečnosti.

Hlásal, že spasení lze dosáhnout pouze osobním vztahem k Bohu a vírou v omilostnění, nikoli svátostmi. Stejně jako Hus usiloval o reformu. Ale poté, co jej odmítla většina katolické církve, přešel k myšlence REFORMACE - církev je zkažená, papež je antikrist. Se svými stoupenci pod ochranou nové, reformované, šlechty začal pracovat na vlastním programu konfesního vyznání (pod vlajkou této nové konfese zmíněná šlechta sekularizovala majetek katolické církve). Podobně jako v době husitské, i němečtí poddaní si od nové náboženské změny slibovali především změnu společensko - sociální. Tuto změnu však nemohli prosadit ani proti šlechtě, ani proti Lutherovi. Ten, zkrocený lidovou bouří (tj. Selskou válkou), již vyvolal, přimknul se těsněji ke svým blahodárcům.

Radikalismus chudiny neviděl nikdo jako řešení. Důsledkem největšího povstání v německých dějinách bylo utužení poddanských svobod a zavádění nevolnictví knížaty.

Od roku 1530 však říši vládla nekompromisní osoba. Karel V. (1500 - 1558), mocný španělský král. Snil o jednotné Svaté říši, spojené jednotnou vírou. Tyto jistě ambiciózní plány narazily na zeď reality asi tak, jako kosa na kámen. Na říšském sjezdu ve Špýru r. 1529 dal jasně najevo, jak smýšlí o Luteránech. To tehdy vyvolalo známý protest luterské šlechty - odtud pozdější název protestanté. Ti pak založili šmalkaldský spolek (1531), revoltující proti císaři. Ve známé šmalkaldské válce sice císař protestanty porazil (Mühlberg, 1547), ale dlouhodobě tím nic nezískal. Knížata si dobře uvědomovala, jaké nebezpečí pro ně představuje habsburský centralismus, a není se tedy čemu divit, když ve spiknutí proti králi samému z r. 1552 figurovala také řada katolíků. Zdrcený Karel nepatřil do doby kompromisů. Brzy po augšpurgském smíru (1555), který vnesl do dějin slavnou větu: "cuius regio, eius religio" , se vzdal trůnu (1556) ve prospěch svého mladšího bratra Ferdinanda. Ferdinand více toleroval složité poměry v Říši, neboť z "domácích" zemí měl jiné zkušenosti, než měli v bigotně katolickém Španělsku. Na rozdíl od Karla jim musel věnovat podstatně větší péči (nemluvě např. o válkách s Turky).
 

V teprve nedávno na říši samostatném Švýcarsku se už velmi brzy projevil vliv reformace. Roku 1519 ji zahájil v Curychu Huldrych Zwingli, jenž dal myšlence finanční nezávislosti - tedy i na Římu - možnost nového rozkvětu. I když padl v boji s katolickými kantony (1531), jeho stoupenci většinou konvertovali k dalším protestantům, luteránům a kalvinistům. Snad nejdůležitější z nových konfesí založil právě Jan Kalvín (1509 - 1564). Působil v Ženevě už v půlce třicátých let. Nové pojetí víry přizpůsobil životu a činnosti měšťanstva, nejprůbojnější složky společnosti. Založil jej na učení o predestinaci, tedy vyvolení buď ke spáse, nebo k zatracení. Přísně mravný život a úspěch v životním povolání jsou zárukou vyvolenců, a proto lehkomyslný a hříšný život, neúspěch a bída vždy označují zatracence. Ono učení pak zákonitě muselo jít "ruku v ruce" s kapitalistickým způsobem podnikání, a není proto divu, že nakonec zakořenilo v Nizozemí a anglofonních zemích (dokonce i ve Francii a Polsku - kde o století později pod vlivem katolicismu zaniklo, stejně jako se dělo u nás, a v Uhrách).
 

Snad nejsilnější evropská, ale hlavně koloniální mocnost 16. století doplatila na svoji hospodářskou politiku. Ještě v témže století zakusila první znaky toho, že na výsluní moci není jediná. Malá produktivita výroby nenasycovala domácí trh a tím méně uspokojovala potřeby zámořských osad. Do země se muselo dovážet zboží z jiných evropských zemí. Domácí výrobu "ochraňoval" státní monopol obchodu s koloniemi. Španělsko postupně podléhalo chudobě - ubývalo řemeslníků ve městech, vylidňoval se venkov, na úkor polí se zvětšovaly pastviny pro ovce. V zemi držela velkou hospodářskou moc skupina šlechtických velkostatkářů a vysokých církevních hodnostářů. Proto docházelo ke krachům menších podnikatelů, drobných šlechticů - hidalgů. Není divu,že si celý královský dvůr, zahrnující zemské špičky, včetně armády, uvědomoval, jaký význam mu přináší nejbohatší provincie - Flandry, čili Španělské Nizozemí a Holandsko. Právě ty dávaly monarchii díky pohádkovým obchodním obratům velkou finanční injekci. K nevyhnutelné krizi - střetu mezi vládní mocí a vydíraným měšťanstvem - muselo už brzy dojít. Stejně jako jeho otec Karel V., ani Filip II. (1556 - 1598 španělský král) nezměnil zásady vnitřní i vnější politiky a proto vypukla už po desetileté vládě tohoto Habsburka první otevřená revolta proti všemocnému králi.
 

Kapitalisticky nejvyspělejší oblast tehdejší Evropy. Zatímco severní provincie zastiňovaly Hanzu, ty jižní se zaměřily na obchod s koloniemi, což jim ale svazovalo ruce a vedlo k vyšší závislosti na pyrenejské velmoci. Kromě toho již dlouho zastiňovaly italská obchodní střediska. Již tehdy dosáhly velké prosperity tím, že investovaly do vlastní výroby, a tak rozběhly vlastně vývoj k modernímu obchodu.

Jižní provincie byly bohatší a ... katolické. Za svůj rozmach vděčily Flandry a Brabantsko hlavně rozvoji manufakturní výroby, a také tranzitnímu obchodu se světem, který měl významné centrum v Antverpách. Měšťané bohatli z výroby suken (či dovozu vlny), z čehož plyne vznik rozptýlených manufaktur. Nižší šlechtě se vedlo v bankovním a zprostředkovatelském obchodu. Vysoká šlechta žila z důchodů svých statků, podílů na obchodech a hospodářských výsad. Přestože stále zachovávala feudální vztahy, stavěla se ostře proti absolutismu.

Severní provincie byly ve srovnání s Jihem chudší, zato však kalvínské. Jejich hospodářství zprvu ovládal rybolov. Jenže s příchodem výhodných obchodních podmínek stoupal obrat a provincie Holland, Zeeland a Utrecht se specializovaly na obchod s Pobaltím, Anglií a Ruskem. Obchodovaly i s obilím z východních částí Evropy. Tento obchod nejenže podpořil stavbu lodí, ale také dal vzniknout manufakturnímu způsobu práce. Z majitelů manufaktur, loďařů a obchodníků se vytvářela buržoazie (nebo jinak řečeno měšťanský stav). Tím, že byla chudší než jihonizozemská buržoazie naopak získávala na nezávislosti na Španělsku. Z vědomí soběstačnosti plynulo její odhodlání bránit si obchodní svobodu proti jakémukoli omezení ústřední mocí. Šlechta zde neměla velký vliv a rolníci, svobodní, pracovali buď na své, nebo na půdě patřící buržoazii (vyspělé zemědělství, střídavé hospodaření, pěstování zeleniny a ovocných stromů). Pracovali také jako námezdní síla manufaktur.

Filip II. nejenže nařizoval 17 provinciím nepřiměřené daně. Nechal zakládat i katolická biskupství a dal volný průchod inkvizici. Po potlačení lidového povstání 1566 -1567 pak poslal do země vládce teroru - vévodu z Alby. Následovaly soudy, popravy, omezování nekatolíků, konfiskace. Ten nařídil nové, silné daně, jež znamenaly zkázu obchodu. Lid začal organizovat skupiny tzv. lesních gézů, kteří podnikali na okupanty gerilové útoky. Alba je však téměř vyhubil. Daleko úspěšněji si vedla obchodní flotila, tzv. mořští gézové. Jejich prací se prozatím stalo napadání pobřeží. Po roce 1572 už mohli počítat též s pomocí buržoazie a šlechty, neboť už se jim podařilo obsadit souvislý pás pobřeží natrvalo. Vzniklé 4 provincie si pak svobodně zvolily vládu a místodržitelem se stal Vilém I. Oranžský. Najali stálou armádu a odrážely tvrdé útoky vévody z Alby. Pro neúspěšnost svého počínání byl nakonec Alba odvolán. To ale neznamenalo, že na jeho místo nepřijde jiný.

Postavení jižních provincií bylo složitější. Vysoká šlechta a církevní hodnostáři se už na začátku postavili na španělskou stranu. Proto nakonec rebelie ovládla jen severní provincie. Mocná minorita tak učinila proto, že by v konečném důsledku mohla ztratit své majoritní postavení ve společnosti.

V roce 1579 sjednocuje dále severní provincie tzv. Utrechtská unie, z níž se staly po oficiálním sesazení Filipa II. (1581) Spojené nizozemské provincie, v čele pořád s Vilémem Oranžským. Spojené provincie pak čekal ještě téměř třicetiletý boj se Španěly a následně nové boje v rámci třicetileté války. Oddech jim byl dopřán až rokem 1648, ale to už měly jiné konkurenty.

Filip II. se samozřejmě ztráty severu nevzdal. Do jeho úsilí mu však hodně "fušovali" tradiční nepřátelé - Anglie a Francie, kteří otevřeně pomáhali povstalcům. I proto došlo k legendární výpravě Armady (1588), již si Španělé pamatovali ještě dlouhá léta. Na porážky se totiž těžko zapomíná.

Amsterdam se stal po úpadku Antverp (vydrancování Španěly r. 1576) postupně obchodním střediskem Evropy. Generální stavy zřídily r. 1602 vlastní Východoindickou společnost (výsadní právo obchodu s portugalskými koloniemi v JV Asii a postupné zmocnění se těchto kolonií). Před rokem 1606 byla též založena Západoindická společnost (ústí Hudson River, kde byl založen Nový Amsterdam - pozdější anglický New York, a pobřeží Guyany). Rozvíjel se i obchod s Ruskem a Polskem. Teprve v 17. století se Spojené provincie dostaly na vrchol rozkvětu a snad i proto nebyly za třicetileté války nikým dobyty. Inu, kdo má peníze, má moc. A Nizozemí bylo suverénem evropského a světového obchodu až do doby kolem r. 1670.
 

Anglie dlouho těžila z obchodu s vlnou. Vyměřování pastvin pro chování ovcí podnikavou šlechtou ve 13. a 14. století vedlo k posílení obchodu s touto surovinou. V 15. a 16. století se podmínky již výrazně zlepšily. Angličané zpracovávali hrubou vlnu v manufakturách, kde zaměstnávali poddané (proto výskyt poddanských bouří) a brzy jejich sukna začala vytlačovat nizozemská, popř. italská. Už kolem r. 1600 se v Anglii nahromadilo značné bohatství z námořního obchodu (suroviny, zlato a peníze). To bylo vloženo do výrobního podnikání, a tak se stalo de facto kapitálem. Založením londýnské burzy se pak Anglie vymanila z hospodářsko - finanční závislosti na pevnině.

Za této situace angličtí panovníci téměř nemuseli svolávat parlament (kvůli berni), neboť jim z obchodu, jakožto královského regálu, plynuly značné zisky. To posilovalo absolutismus.

Jindřich VIII. (1509 - 1547) se do podvědomí nejvíce zapsal jako strůjce odtržení od katolické církve a vytvořením tzv. anglikánské církve. Jakoby církev zestátnil a stal se její hlavou. No a když zestátnil církev, samozřejmě jí odňal většinu půdy a nemovitostí, z nichž se napříště měla těšit šlechta, příp. královská komora. Je zajímavé, že o jejích ustanoveních rozhodoval parlament.

Postupně se vytvořily též skupiny lidí, které požadovaly naprosté smazání příbuznosti či pozůstatků katolicismu v zemi. To byli puritáni. Pak sem ještě patřili indepedenti. Toto hnutí se šířilo až později a chtělo naprostou nezávislost církve na státu.

V době Alžběty I. (1558 - 1603) dosáhla Anglie kulturního a hospodářského rozkvětu. Obchodní lodě mířily do Nového světa a často kořistily na španělských a portugalských transportech nejen zlata a stříbra. Kvetl obchod s otroky z Afriky, s Asií (hlavně JV Čínou) atd. Anglie málem doplatila na podporu Nizozemí a francouzských hugenotů, neboť vyprovokovala španělskou invazi. Naštěstí zvítězila lepší stavba lodí a šťastná podpora nebes v podobě námořních bouří. Faktem ale zůstává, že od té doby překotný vývoj Anglie, s výjimkou ničivé občanské války (1640 - 1660), už nikdo nezastavil.
 

Ve Francii je nutno hledat kořeny absolutismu už v 15. století, kdy za vlády Ludvíka XI. (1461 - 1483) byla dovršena centralizace státní moci. Příjmy z vysokých daní dávaly panovníkovi právo ignorovat sněmy generálních stavů, které proto nesvolával a začal si vládnout sám. Vysoká šlechta dostala satisfakcí právo velkolepě žít na královském dvoře, duchovní byli odměňováni vysokými příjmy a příslušnými funkcemi. Drobná šlechta nalezla uplatnění ve vojsku a měšťané zas v králi nepostradatelných státních službách (takhle se rodila byrokracie). Převážná většina obyvatelstva, a tedy poddaných, se živila zemědělstvím. Většina rolníků byla svobodná, přesto nevlastnila žádnou půdu. Najímali si ji od panstva a museli platit známé feudální platy (kromě toho museli ještě pracovat nějaký čas na panském). Rozvoj manufaktur ve velkých městech podporoval sám panovník (konec 16. století). A právě měšťané brzy zastávali četné státní úřady. Vyrábělo se hlavně luxusní zboží, jako jsou hedvábné látky, gobelíny, či zrcadla. Přesto nešlo o výrobu příliš ziskovou, neboť nejenže se šlechta tohoto podnikání neúčastnila, ony jí také bránily celní přehrady mezi jednotlivými provinciemi. I to se pak podílelo na skutečnosti, že francouzská výroba zaostávala za nizozemskou a anglickou, i když, vzato z demografického hlediska, měla k tomu mít ještě dlouho výhodnější předpoklady.

František I. (1515 - 1547) vedl dlouhé války ve snaze zbavit Francii izolace, způsobené všudypřítomnou mocí Habsburků, a to hlavně o severní Itálii. Jeho syn Jindřich II. (1547 - 1559) pokračoval v otcově politice, kdy se paradoxně nejkřesťanštější stát, pronásledující tvrdě své protestanty, neváhal spojit s německými protestanty a dokonce s Osmanskou říší pro posílení svého vlivu. Pár let po jeho smrti vypukla ve Francii občanská válka mezi jihozápadně situovanými protestanty (v čele s Navarrskými) a severovýchodně usídlenými katolíky (pod vedením Guisů). Do propletence s celkem 8 náboženskými válkami pravidelně zasahovali nejvlivnější zastánci každé z konfesí, tedy Španělé a Nizozemci s Angličany. Války, trvající celkem a s přestávkami 27 let, poznamenaly dobu panování dvou králů. Karel IX. (1560 - 1574) zůstával prakticky pod kontrolou matky a velké intrikánky v jedné osobě - Kateřiny Medicejské. Ta se proslavila příkazem k dodnes známé " popravě" asi 3000 hugenotů oné svatobartolomějské noci 24.8. 1572, kdy se konala jako výraz dobré vůle mezi nepřáteli svatba korunní princezny s Jindřichem Navarrským (1540 - 1610), předákem hugenotů. Války dále pokračovaly v éře Jindřicha III. (1574 - 1589) a on sám na ně doplatil rukou fanatického mnicha.

Teprve osobou známého smolaře Bartolomějské noci, Jindřichem IV. (voleným králem 1594 - 1610) na král. trůně (1589) válka postupně utichla. Vyčerpaná Francie se také nakonec dočkala náboženského smíru v ediktu Nantském (1598). Tím se stali hugenoti rovnoprávnými s katolíky. Jindřich se usilovně snažil dosáhnout předválečné stability. Šlechtu uklidňoval dary a tresty, měšťany podporou podnikání a rolníky snížením daní. V prvních letech 17. století tak země vychutnávala hospodářský zázrak, ale, jak se dalo očekávat, opět dlouho nevydržel. Ruka kteréhosi mnicha ukončila život prvního muže rodu Bourbonů (1610). Nedělo se tak náhodou. Jindřich chtěl patrně dát na frak Španělům, aby si konečně Filip III. (1598 -1621) uvědomil, že plést se cizímu panovníku do jeho záležitostí - a tím celé země - rozhodně nevyplácí. Na cestě do vojenského ležení jej zastihl osud, kýmsi opatrně uspíšen. Tak jen uctivě konstatujme, že Francie dosáhla za Jindřichovy vlády ještě rozšíření svého koloniálního území v Kanadě a Indii.

Po Jindřichově smrti se stává poručníkem nezletilého Ludvíka XIII. (vlastní vláda 1613 - 1643) regentská rada na špici s jeho matkou Marií Medicejskou. Král Ludvík svěřil i proti vůli své matky r. 1624 většinu mocí do rukou kardinála Jeana Armanda du Plesis, hraběte Richelieu (1585 - 1642), který vedl státní politiku až do své smrti.

Jeho pojetí vlády bylo zaměřeno jednak proti šlechtě, kdy naprosto umlčel panskou opozici, jednak umlčoval moc nekatolíků, ač je za víru jinak nepronásledoval, a jednak podporoval rozvoj obchodu a kolonialismu. Avšak proslul i jako odpůrce Habsburků, čímž zavlekl zemi do útrap třicetileté války.

Po generační výměně (smrt Richelieaua r.1642 a krále r.1643) převzal vládu nad nezletilým Ludvíkem XIV. další kardinál, tentokrát ryzí kariérista Jules Mazarin. Byl to vychytralý a chamtivý vládce. Jeho politika, kterou zasel už Richelieu, sklidila na samém konci války sérii měšťanských povstání, k níž se po pár letech připojila šlechta (1650). Tzv. Fronda princů málem Mazarina smetla ((1648) 1650 - 1653). Díky loyalistům ji nakonec potlačil.

Polsko mělo vždy nějaký problém. V 16. - 17. století zde můžeme vysledovat hned několik faktorů. Tím prvním bylo společenské rozvrstvení s naprostou hegemonií šlechty, která ovládala stát jak hospodářsky, tak politicky. Svou řemeslnou výrobou nejenže zastiňovala města, ale i její zemědělská výroba uvrhla do závislosti na ní spoustu samostatných rolníků. Postavení rolníků nebylo vůbec záviděníhodné, neboť v Polsku už poměrně dlouho existovalo nevolnictví (poddaní připoutáni k půdě, robota na panském až 5 dní v týdnu).

Co se týče politiky, král byl jen prvním z rovných a nemohl udělat naprosto nic bez toho, aby mu to neodsouhlasil zemský sněm. Ale pozor, potřeboval naprostou většinu. Kromě toho šlechta ovládala i místní sněmy (sněmíky, valnou většinou jde o zastoupení nižší šlechty a rytířstva), což fakticky dokazovalo, kdo byl v zemi pánem. Právě v Polsku proto dosahovala šlechta jakožto společenská vrstva nejvyššího zastoupení v Evropě, a to až osmi procent obyvatel (!).

Jako druhý faktor mám na mysli národnostní otázku. V Polsku žili vedle sebe mimo Poláky též Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Židé, Němci a Tataři, a tak muselo zákonitě docházet ke střetu kultur a k ještě většímu posílení tradiční polské slabiny - roztříštění moci způsobené nejednotným postupem. Tuto problematiku podporoval i poslední faktor z ní vyplývající - náboženská příslušnost. Žil tu mnohde nevídaný počet různých věřících - katolíci (Litevci, Poláci), ortodoxní (Rusové), protestanté (Němci, část Poláků), dále židé a muslimové (Tataři).

Polsko sice patřilo k velkým národům, ale mohlo se opřít jen o málo přirozených hranic. Sílu "stálého" vojska vždy určoval společný zájem šlechty. Největšími nepřáteli se stali Tataři a Osmané na J a JV, rovněž tradiční rival, Rusko, na východě. K nepřátelům je nutno přidat ještě Livonce a zdaleka nejtěžšího soupeře, Švédy. S Rusy vedli úspěšné obranné války o Livonsko. Navíc Poláci si na začátku 17. století vynutili Smolensk, který nakonec natrvalo neudrželi. Zato ale měli výhodu do dalších bojů, a že jich nebylo málo! Velmi výnosný obchod přes Baltské moře na západ se stal jablkem sváru se Švédskem. To nakonec obsadilo celou přímořskou oblast mezi Gdaňskem a Memelem (dnes Klajpeda, Rusko), vyjma samotného Gdaňska a Königsbergu.

Navíc se nebezpečím pro polskou šlechtu stala otázka královské dynastie. V roce 1569 došlo k onomu sjednocení Polska s Litvou pod společnou vládou Jagellovců. Ti ale hned r.1572 vymírají po meči, a tak se polský trůn stává volitelným, a jak dějiny ukázaly, až do svého konce. Poláci měli rádi slabé panovníky, takovým však nebyl Zikmund III. Vasa (králem 1587 - 1632), navíc ze švédského královského rodu. Šlo o rozhodného katolíka, který zapůsobil pronásledováním těch ostatních pomocí jezuitů. Navíc ještě způsobil vznik tzv. Uniatské církve (1596), shromažďující ty pravoslavné, kteří se rozhodli být nadále poslušni Říma. Proti absolutistickému Zikmundovi (který díky své víře přišel ve Švédsku o trůn) se nakonec zvedla šlechtická opozice. Dal k tomu podnět svou hazardérskou válkou se Švédskem, která vyvrcholila velice silným povstáním, a Zikmund jej potlačil s vypětím všech sil a donucen okolnostmi ač nerad, uznal šlechtě valnou část jejích výsad.

Zajímavé bylo také postavení kozáků. Byli to nábožensky i národnostně utlačovaní rolníci, shromažďující se na JV říše v prostoru Dněpru, kde žili ve vojensky organizovaných obcích v čele s vůdcem atamanem. Působili většinou jako zarážka v cestě útoku muslimů, horlivě si však střežili svou nezávislost na polské Koruně. Živili se většinou zemědělstvím a lovem.

Kdykoli vystupovalo Polsko ve třicetileté válce, činilo tak na vlastní obranu (Švédové), a nebo jako zastánce katolicismu. Vnitřně jím však zmítaly národnostní a náboženské rozpory, dlouhotrvající maličké i větší války a šlechtická svévole. Kdysi mocně rozvinutá kultura, zvláště ovlivněná humanismem a renesancí, už překročila svůj vrchol.
 

V 16. století zprvu nikterak soběstačná země. Muselo se bránit útokům Tatarů z jihu, Poláků ze západu a Švédů ze SZ. Zemědělství bylo stále na horší úrovni, než v západní Evropě. Řemesla byla zcela koncentrována ve městech, kam přiváželi svá zboží také drobní řemeslníci. Vyrábělo se především pro vývoz. Vnitřní obchod dosahoval malé úrovně, užitek byl z něj jen asi na daně. Ve vývozu měly významné postavení kožešiny. Pravoslavná církev, jediný držitel monopolu na intelektuální výchovu (kláštery), byla mnohdy příčinou regrese kultury - hlásala lidem, že západní svět je mravně zkažený, a tím více přispívala k izolaci země.

Rusko za slabých knížecích vlád ovládala šlechta, tzv. bojaři, jejichž zájmy často zavedly zemi do rozvratu. Silní panovníci však dokázali rozvrat zadržet a vzpurnou šlechtu zkrotit. Takový byl Ivan IV. (1533 - 1584), přezdívaný pro své nevybíravé způsoby vlády Hrozný. Obklopil se hlavně drobnou, služební šlechtou (buď ve státní správě, nebo ve vojsku) a měšťany. Ty dosazoval do důležitějších funkcí a eliminoval tak vliv bojarů. Ivan IV. se zasloužil o rozvinutí ruské moci směrem na východ dobytím Kazaňského (1552), Astrachaňského a Sibiřského chanátu (1581) Tatarů. Na jih posouval hranice směrem k Černému moři.

Nepodařené livonské války (1558 - 1584) se mu staly záminkou pro rozpoutání protibojarské čistky. Bojaři ostatně dávali najevo svou nechuť válčit na západě. Čistka začala r. 1566 a vešla ve známost jako opričnina (do 1572). Bojarům vyvlastnili půdu s vysokou bonitou, prohlášenou za opričninu. Car Ivan (tento titul si udělil r.1547) rozdělil půdu mezi služebnou šlechtu (opričnici). Méně kvalitní půdu zanechali bojarům (zemština). Tak dosáhl car převahy nad šlechtou a rozvinul vlastní neomezenou vládu - samoděržaví.

Poddanský vztah k feudálovi byl neustále zhoršován nejen zvyšujícími se platbami, hlavně však stupňujícím se znevolňujícím tlakem. Za vlády prvního cara došlo k pomalému rozvoji vzdělanosti v církevním i dvorském prostředí (vliv humanismu lid někdy ještě odmítal, jako např., když zfanatizovaný dav zničil moskevskou tiskárnu - považoval to za kacířství).

Po Ivanově smrti se vyčerpané Rusko dostává do stále větších zmatků. Vláda carových synů se ukázala slabou, a tak se brzy bojaři znovu začali hašteřit o moc. S tou se musel potýkat jeden z prvních bojarských moskevských carů, Boris Godunov (v letech 1598 - 1605). Válčil s bojary a omezoval je, jak se dalo.

Nakonec situaci využili cizinci. Poláci si dělali "zálusk" na carský trůn. Za záminku si vzali dědictví syna Dimitrije, častěji nazývaného obráceně - Lžidimitrij. Toho postavili do čela žoldnéřského vojska, které na jaře 1605 obsadilo Moskvu, a tím začala roční polská okupace. Bojaři nakonec povstali v čele nespokojených lidí (nenecháme si přece líbit, aby nám někdo poroučel a nás okrádal). V květnu 1606 byli Poláci vyhnáni a Lžidimitrij zabit. Carem se stává Vasilij Šujskij (v letech 1606 - 1610) a zmatky pokračovaly dál. Střední část země se v důsledku válek vylidnila, hlavně sbíháním poddaných, a to zase omezovalo výrobu. Tvrdou ruku Vasilije opět nikdo nesnesl a bojaři, měšťané a ostatní znovu povstali.

V roce 1608 vtrhla na Rus nová polská armáda s novým Lžidimitrijem. Lidový odpor je tentokrát zastavil před Moskvou. A to nezapomínejme že dále probíhaly boje ve stylu "všech proti všem." Vasilij doufal v pomoc Švédů. Ti však zklamali a navíc pro sebe zabrali ruský severozápad s Novgorodem. Bojaři se nakonec v obavě před stále agresivnějším lidem domluvili s Poláky a Vladimíra jednoduše zbavili vlády ve prospěch polského králevice Vladislava (v letech 1610 - 1613). Poláci si po čase opět začali počínat jak v dobyté provincii a opět se proti nim pohnula mohutná vlna odporu. Vytáhli na Moskvu z centra v Nižném Novgorodu a Moskvu dobyli na podzim 1612. Bojaři, bohatí kupci a kozáci se poté shodli na novém carovi. Pro svou zprvu skutečnou manipulovatelnost se jím stal Michail Fjodorovič Romanov (v letech 1613 - 1645), zakladatel nejslavnější a zároveň poslední carské dynastie.

Tento car zprvu skutečně vládl slabě. Postupně si ale v obnovující se zemi začal budovat vlastní moc. V zemském sněmu zasedaly všechny vládnoucí složky a postupně spěly k prosazování absolutistických zákonů. Car se opíral hlavně o služebnou šlechtu z níž si napříště udělal své úředníky. Nechal posilovat armádu, udělat soupis obyvatelstva pro určení míry daní. Pomocí nové státní správy vládl car zemi. Navíc nedlouho po carově smrti bylo uzákoněno tzv. Uloženije (usnesení, 1649). Z jeho obsahu vyplynulo následující: Služební šlechta se přemění ve společenský stav s dědičnou povinností (stejně jako měšťané). Feudálům bude umožněno stíhat zběhlé rolníky po jakékoli době (= dědičné nevolnictví). Zákony znamenají faktickou převahu moci samoděržaví (proto už od druhé poloviny století nebyl svoláván zemský sněm).

Utužení nevolnictví vedlo ke zvýšení výroby na vesnici (příležitostná výroba se mění v soustavnou). V některých výrobních odvětvích byla zaváděna manufakturní výroba (zpracování konopí, železářství), o jejíž vznik měli zájem hlavně kupci (často zahraniční), statkáři, kláštery a stát. Nevolnictví způsobilo nedostatek pracovních sil, a tak ji nahrazovali prací rolníků levnějších (a tedy četnějších), avšak málo výkonných. Rozvoj výroby oživil vnitřní obchod. Ten však pro velké vzdálenosti a nedostatek dobrých cest nepřinášel takové zisky, aby se vyplatilo investovat je do výroby.

Roku 1648 vypuklo velké kozácké povstání, vedené Bohdanem Chmelnickým. Nejdříve vypuklo jako mnoho jiných v reakci na rozpínavost Polska, které tím porušilo jejich nezávislost. Ve svém průběhu přerostlo tento rámec a usilovalo o národně osvobozenecký boj po celé Ukrajině. Chmelnický využil k odražení Poláků nejdříve Tatary, ale nakonec stejně musel přijmout nutné zlo - ruskou pomoc. Tak se r.1654 stala Ukrajina součástí ruské říše. Ještě dlouho muselo Rusko o tuto trofej bojovat (1654 - 1667) a polská tvrdohlavost je určitě pochopitelná. Do celé té záležitosti se ještě míchali švédové, ale Rusko uhájilo zábor.
 

Náboženská otázka patřila v 16. - 17. století k těm nejdůležitějším. Způsobovala spoustu zmatků, často dotvářených vojenskými střety. Začátkem 16. století kladlo renesanční papežství větší důraz na přestavbu vatikánského paláce, než na důslednou obrodu velmi zesvětštělé církve. Proto přišel Luther (95 thesí, 1517), proto jej nadšeně podpořila říšská šlechta na sjezdu ve Wormsu (1521). Proto přišel k chudobě nabádat i Johannes Kalvín a dal v Ženevě vzniknout nové konfesi, podobně jako jeho radikálnější kolega Zwingli v Curychu. Jestliže nesnášenlivý Zwingli bojoval a v boji zemřel, učení schopnějšího, skeptičtějšího a podnikavějšího Kalvína našlo brzy po roce 1540 uplatnění v západní Evropě, jakožto správná filosofie zdravého kapitalismu. Je velice pozoruhodné, že luteráni a kalvinisté se nikdy nemohli shodnout, vůči Římu však vystupovali svorně, Řím pak oplácel stejnou mincí oběma.

Reformace byla výsledkem vnitřní i vnější touhy po reformě církve samotné. Byla výsledkem snah, majících původ již v 15. století. Postoj katolické církve dnes, s odstupem 450 let od Tridentského koncilu, a tedy pohled na dobu od začátku do vyvrcholení reformy, je už docela jiný. Už za Pia II. (1458 - 1462), či Sixta IV. (1471 - 1484) a i za velmi renesančního papeže Alexandra VI. (1492 - 1503) bylo podáno několik zbožných návrhů. Zatím nejradikálnější obrodný program předložili v době Lva X. (1513 - 1521) jistí kamaldulští mniši. Církev jevila snahy, ale nebyla dost vnitřně duchovně silná. Nastal neobvyklý paradox - prostí kněží a mniši mohli mít dost duchovní síly. K reformě však potřebovali organizační zásah papeže a kurie, kterým zajisté tato síla chyběla.

Po příchodu reformace se do sebe zaklesly tři základní elementy - 1) římský král a později císař Karel V. požadující na papeži koncil co nejrychleji, 2) papež, který se obává ztráty převahy nad klérem i ztráty světské moci, přesto usilující o 3) církevní synodu. V atmosféře těchto tří požadavků se pohyboval právě Kliment VII. (1523 - 1534). Myšlenka na všeobecný koncil byla v jeho době více než jindy živá, mnozí si ještě vzpomínali na předčasně zesnulého (a velmi zbožného) Hadriána VII. (1522 - 1523), jeho reformní snahy a veřejnou sebeobžalobu na sjezdu v Norimberku (1523). Kliment se soustředil na udržení moci církevního státu a ne už tak moc církve, protože existence státu byla v rozporu s církevní reformou. Zajistil si přízeň Františka I. (francouzského krále). Z druhé strany pod tlakem Madridu brzy došlo k válce (1. francouzsko-španělská válka). V rozhodující bitvě u Pavie (1525) se František I. ocitl po debaklu v zajetí a držen byl v něm tak dlouho, dokud se příštího roku války sám nevzdal.

Reformě napomohl rovněž tragický osud samotného Říma. Když se papež po uzavření míru v Madridu opět spojil s Františkem I., nedlouho po Karlově cestě jel do Německa vyřizovat říšské záležitosti, následoval králův hněv v podobě žoldnéřského vojska. Německo - španělské jednotky, naneštěstí bez velení, po několik dní důkladně plenily Řím ("Sacco di Roma") následně po dobytí 5. června 1527. Otřesený klérus a papež, jenž strávil půl roku ve vězení, jakoby vystřízlivěli z bezstarostnosti renesančního věku.

Teprve Pavel III. (1534 - 1549) se vážně odhodlal k reformě. Dříve skrz naskrz světský člověk. "Zmoudřel" po vyplenění věčného města a začal usilovat o změnu nejprve trochu jiným myšlením. Jako papež jmenoval řadu proreformních kardinálů, podporoval vznik nových - reformních řádů, jako jsou kapucíni, barnabité a oddaní jezuité (1540) ad. Koncil měl začít již 23.5.1540, tehdy jej pochopitelně zmařil František I., obávající se ohrožení svého pokusu o hegemonii v Evropě. Z obavy, že koncil posílí postavení císaře, vyvolal už 4. francouzsko-španělskou válku (1542 - 44).

Teprve po další prohře (mír v Crépy, září 1544) se i on musel zaručit, že koncil podpoří. Dlouho očekávaná událost se stala skutečností až 13. PROSINCE AD 1545 V TRIDENTU. Ustavujícího zasedání se zúčastnilo mnohem méně než 50 vyvolených. Od 22.1.1546 začal koncil jednat o tzv. dogmatech ve snaze napravit teologický chaos, způsobený reformací, a k císařově radosti o reformě (i když neměli dostatek německých Otců). Účelem jednání nebylo zjistit, kdo je heretik, ale co je hereze.

• 1. období (1545 - 1548). Důležité je hlavně ustanovení 4. zasedání o pramenech víry, Písmu a tradici - jednostranné zaměření na Písmo (protestanté) je tedy heretické (duben 1546). Na jaře 1547 přesidluje koncil z Tridentu do Bologne, jednak kvůli moru, a jednak kvůli Šmalkaldské válce, což byla jen záminka, protože papež si nepřál účast protestantů na koncilu (Karel by je tam po vítězství poslal) a věděl, že do Bologne nepřijdou. Využil také podpory Jindřicha II. (Františkova syna), neboť Francie dosud nezanechala útočných snah. Později opět vzrostl spor mezi papežem a císařem (snad i kvůli papežově protežování vlastní rodiny v církevním státě). Došlo to tak daleko, že novému Sacco di Roma zabránila jen papežova smrt. Koncil byl po více než roční pauze v jednání odročen v září 1549.
• 2. období (1551 - 1552). Papež Julius III. (1550 - 1555) jej zahájil oficielně 1. května 1551. Na pořadu jednání byly takové věci jako eucharistie (dokázána reálná přítomnost Páně při mši, což protestanté neuznávali, tzv. transsubstanciace), svátosti pokání, posledního pomazání, zpověď aj. V lednu 1552 konečně slavily císařovy snahy úspěch - protestanté se mohli zúčastnit jednání. Vyslanci Saska, Braniborska a Würtemberska měli asi dost vysoké požadavky na změnu chování církve, neboť na koncilu samém již nebyli přijati. To jen jasněji dokládalo, že neexistuje společná základna pro rozpravu mezi katolíky a protestanty. Další jednání s protestanty papež zakázal. Nová jednání koncilu přerušilo již zmiňované " spiknutí knížat" v Německu.
• 3. období (1562 - 1563). Podnět k zahájení zavdaly Piovi IV. (1559 - 1565) hugenotské nepokoje ve Francii, jež brzy přejdou v občanskou válku. Opět se neúčastnili němečtí biskupové, panovala příliš vypjatá atmosféra. Nejdůležitější náměty zasedání: Znovu eucharistie a mešní oběť, svěcení kněžstva, svátostný charakter manželství (přípustný jen sňatek před místním farářem a dvěma svědky). V prosinci 1563 byly vydány poslední dekrety. Koncil se chýlil ke konci. Čestné dekrety a reformní ustanovení podepsalo 199 biskupů, 7 opatů a 7 řádových generálů. 26. ledna 1564 papež potvrdil všechny dekrety a reformní výnosy. Jejich provádění se stalo od nynějška záležitostí papeže, biskupů a celé církve po několik desetiletí. Dodnes katolická církev soudí, že šlo o jasné vymezení katolické věrouky a o pravou reformu.

Po 300 letech (!) se na Petrově stolci znovu objevil papež - světec. Pius V. (1566 - 1572) začal důslednou reformou kardinálského kolegia atd. atd. Obnova papežského dvora byla prováděna s rigorózní přísností, důsledně potírala simonismus (kupčení) aj. zlořády. Je považován za velkého reformátora po Tridentinu. Piovi nástupci Řehoř XIII. (1572 - 1585), Sixtus V. (1585 - 1590) ad. úspěšně pokračovali v cestě, a jak se později ukázalo, na události 17. století to mělo velký vliv.
 

Tato země se začala mezi ostatní mocnosti zařazovat teprve v 16. století. Roku 1523 země pod vedením Vasovců svrhla staletou nadvládu Dánska, které naopak dlouhodobě ustoupí ze slávy severské velmoci. Gustav I. Vasa (1523 - 1560) důsledně nastoupil švédskou cestu za mocí. Jeho nástupci pak pokračovali v upevňování moci doma a v Baltském moři, kde čile pulzovaly obchodní tepny. Po začátku 17. století země začíná získávat první velká území v Baltské oblasti a kříží zbraně s novými sousedy. O tom, jak si dále vedla švédská mocnost viz švédské období třicetileté války.
 

Dramatické události konce srpna 1526 postavily české stavy před nový problém. Snažily se zvolit co nejpovolnějšího panovníka s tím, aby též náležel k mocnému a váženému rodu. Jistou úlohu tehdy stále hrálo turecké nebezpečí. Snad proto nakonec padla volba na Ferdinanda, mladého arcivévodu rakouské habsburské větve a bratra mocného španělského krále. Ten se v důsledku své politiky (válka s Turky a Zápolským) a politiky rodové (snaha o hegemonii v Říši a Evropě) dost rychle stal utlačovatelem stavovských svobod. Díky síle zemských sněmů, relativní shodě a právu stavů určovat berně se králi do smrti nepodařilo pořádně omezit tuto liberální vládu v efektivitě, jíž prosazoval tehdejší nejmocnější (kancléř) a nejbohatší muž země - Jan z Pernštejna. Stavovskou jednotou však moc neotřáslo potrestání za neúspěšné, ne však protiprávní povstání na jaře 1547 (tzv. první stavovský odboj, souvislost se Šmalkaldskou válkou). Vlastně jen pány a rytíře. S městy to už bylo horší, obzvláště s Prahou, která přišla o téměř všechen nemovitý majetek. Díky panovníkově politickému vítězství se na chvíli vrátila doba rovnocennosti mezi panovníkem a stavy (1547 - 1552). Krátce poté šlechta vybředla z pocitu prohry a znovu se účinně zformovala ve frontu s rytíři a městy. Ta stála ovšem ve značném vleku. Navíc v roce 1555 došlo díky říšskému sněmu v Augsburgu k určitému uvolnění - koho vláda, toho víra. Prostředkem boje mezi panovníkem a stavy se stalo hádání o výši berní, k níž byl panovník nucen tureckým nepřítelem, jinými nepřáteli Habsburků, a v neposlední řadě i vysokými náklady na provoz vlastního vídeňského dvora.

Z hospodářského hlediska se nejvíce dařilo bohaté šlechtě (Rožmberkové, Pernštejnové a další), jejichž poddanská městečka, osvobozená od přílišných daní a přežitků minulosti (cechy) prosperovala na poli pivovarnictví, rybníkářství a chovu dobytka. Slušné platy námezdních sil pak lákaly poddané a vytvářely poptávku pracovních sil a jejich uplatnění z toho plynoucí. Do sféry šlechtického, ale i rytířského podnikání je třeba zařadit kromě velkostatků také jednotlivé podniky zpracovávající sukno, dále hutě či výrobce skla a železa. Rytířský stav byl handicapován při držbě sice rozsáhlého území (1/3 půdy), ale s velkým počtem držitelů postupem generací, a tím pádem malým výnosem a rozdrobeností, jež zapříčinila pokles mnoha rytířských rodin do situace bohatých sedláků. Některé rytířské rody však za použití nových ekonomických opatření a za skvělého hospodářského vedení dosáhly vysokého bohatství, rovnajícího se, nebo převyšujícího statky měst a někdy i vyšší šlechty (Trčkové z Lípy, Smiřičtí ze Smiřic). Pak mohly pochopitelně žít jako pánové sami. Většina rytířů ale tak podnikavá nebyla a snažila se spíše uplatnit ve službách pánů, měst či jiných výnosných institucí.

Ferdinandův nástupce, jinak černá ovce rodiny, Maxmilián II. (v letech 1564 - 1576) splnil očekávání českých stavů aspoň, co se psychologické povahy věci týče. Patřil k zastáncům reformace, ale v zásadních rodinných ohledech zachovával vždy postoj katolíka, neboť si byl vědom možných reakcí všemocné rodiny, navíc provázané dobrými styky s papežem. Když se konečně nekatolické stavy po dlouhé době mezi sebou dohodly na společném vyznání, panovník jim to slíbil, ale jen ústně. Oni dali na čestné slovo a povolili mu berně s tím, že zároveň přijali syna Rudolfa za budoucího krále korunních zemí (1575). Jak se ocitl "doma" v Rakousích, zvláštním zařízením onu formu tzv. České konfese zapovídá.

Rudolf II. (v letech 1576 - 1611) dostával již od malého věku řádnou výchovu u strýčka Filipa II. ve Španělsku, takže se z něj stal perfektní katolík s jistým pocitem nadřazenosti. Ačkoli si španělské autority přály, aby hned po uvedení do svého vznešeného úřadu v podunajské monarchii rázně pustil do rekatolizace, nestalo se tak. Ne proto, že by Rudolf neměl dostatek horlivosti, ale proto, že si jednoduše spočítal, že v zemi, kde se 90 % lidí počítá k nekatolíkům, by prosazování katolicismu bylo stejnou pošetilostí, jako je píchání do vosího hnízda. Zaujal tolerantní stanovisko, i když právě v té době Čechy zrovna neucházely pozornosti Evropy (od r. 1583 sídlil císař v Praze) a hrnuly se do ní různé veličiny všemožných oborů.

Postupem času (90. léta) začal Rudolf postupně propadat tíživým depresím, neblahému dědictví příliš vykalkulované rodové politiky. Těmito rychle se střídajícími pocity melancholie a hned zas až krajní rozčilenosti (již pak mohla způsobit maličkost) trpěl už permanentně od přelomu 16. a 17. století. Není proto divu, že mnoho věcí, jež pak podnikal buď nemělo valný smysl, a nebo ještě hůře, si přímo protiřečily. Císařovy indispozice, rovněž od přelomu století, stále častěji využívala katolická strana a začala posilovat pozice. Přitom těžila z faktu, že císař ztratil soudnost a nic tedy nebránilo prosazování rekatolizačních myšlenek. Brzy dojde skoro všude k pověstnému podráždění včel.

Roku 1599 provádí katolíci (už nová, mladá generace odchovaná jezuity) v čele s Vojtěchem Zdeňkem Popelem z Lobkovic zásadní převrat, samozřejmě, že se souhlasem Rudolfovým. Napříště se Lobkovic stává kancléřem a skupina kolem něj obsazuje vysoké úřady - Ladislav Berka z Dubé se stal zemským hejtmanem, bratr Zbyněk Václav nejvyšším komorníkem. Do pořadí vystupuje pak i několik kariéristů, o nichž bude v budoucnu dost slyšet. Jsou to především Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic, Karel z Lichtenštejna a pozdější kardinál - František z Ditrichštejna. Všichni tito pánové měli naočkován skutečný fanatismus ve víře. Není divu, že brzy docházelo ke střetům s nekatolíky, vedenými hlavně Jindřichem Matyášem z Thurnu a jeho kolegou Václavem Budovcem z Budova. Nekatolíci však přecházeli do defenzívy, a neustálé útoky katolíků se snažili pouze odrážet, neboť iniciativu už ztratili.

Katolíci už měli Rudolfa pěkně v hrsti, a právě proto dal svolení k násilné rekatolizaci na Turcích v právě dobytých územích Horních Uher a Sedmihradska (v poslední fázi tzv. třináctileté války, 1593 - 1606), kdy si během pár let habsburští generálové proti sobě poštvali většinu původně klidného obyvatelstva. V prvních letech 17. století tak vzrostla velká vlna odporu nejen v Sedmihradsku, ale i ve většině Habsburky držených Uher. Do čela povstání se vyhoupl sedmihradský šlechtic Štěpán Bočkaj. Jeho oddíly okamžitě táhly do boje, mohl se opírat i o částečnou tureckou podporu. Habsburská strana podcenila protivníky a teprve po několika porážkách od převážně muslimských jednotek se začala stahovat do Uher a dále. Začátkem května 1605 se povstalci objevili na Moravě. Uhersko - turecká jízda začala drancovat a skoro zkompromitovala účel svého poslání - přimět ostatní země, aby se připojily k povstání. Přestože v Čechách po obnovení svatojakubského mandátu (proti jednotě bratrské, 1602) a i jiných zemích rostla nevraživost proti ústřední vládě, je jasné, že se nikomu nechtělo připojit se k povstání, navíc když se Bočkajovi hajduci, Tataři a Turci chovali tak, jak se chovali. Moravská zemská hotovost nebyla dlouho dost silná, aby mohla vetřelce odrazit (posily dorazily až v červnu). V tomto povstání, které zasáhlo naši zemi se už ukázala jistá nejednotnost a lhostejnost vysoké šlechty k osudům poddaných a měšťanů. Právě ti utrpěli v postižené oblasti největší ztráty, než se konečně samolibí pánové vydali do boje. Stejná zášť pánů k nemajetným, stejná jak u katolíků, tak i protestantů či utrakvistů a jednoty bratrské, se stala také jednou z hlavních příčin, proč došlo k porážce stavovského (2.) odboje o 15 let později. Tuto nejednotnost způsobila už tehdy sobeckost a lakota panstva.

V létě už byla fronta proti Bočkajovi jednotná a Moravané s posilami z Čech přešli do útoku, od září 1605, kdy už dlely zemské jednotky na západním Slovensku, se začalo aktivně jednat. V té době zasáhne do už skvěle se vyvíjejících věcí Rudolf, poněkud neobvykle, vše odmítá. Jenže v červenci 1606 se podařilo bratru, arcivévodovi Matyáši (* 1557), uzavřít mír s Bočkajem ve Vídni. V listopadu pak tento úspěch korunoval konečným mírem s Turky, kteří právem museli cítit zahanbení, když zde, v Žitvatoroku, museli zasednout k mírové smlouvě jako poražení. Bylo to snad takové pokoření, jako odražení od Vídně před více než 80 lety. Nic naplat, Rudolfovi se to zdálo jako dvojí zrada. Jednak se musel rozloučit s gloriolou turkobijce, kdy žárlil na svého vpravdě ambiciózního bratra Matyáše, jak si tuto slávu a s ní spojený respekt přivlastňuje, a jednak na vlastní Matyášovu zradu, kdy štve šlechtu proti němu. Ono to v zásadě vypadalo tak, že se pan bratr "snížil" k tolerantnímu postoji a naoko hrál, že to, co bylo jednou podepsáno (tedy náboženská tolerance v dobytých oblastech) splní a bude uplatňovat i v jiných zemích monarchie. Ovšem dával najevo, která pomazaná hlava tomu brání. Rudolfa II. skutečně brzy opustila rakouská šlechta a i okruh jeho blízkých doma se zužoval. To včetně katolíků, na zvolna se potápějící lodi zůstávali jen jeho věrní, servilní přisluhovači.

Pomyslný pohár hořkosti přetekl tehdy, když už více než rok většina angažovaných čekala, že Rudolf ratifikuje obě smlouvy. A protože se Jeho Výsost neuráčila, Matyáš začal dávat dohromady spiklence. Náboženská otázka dočasně přestala hrát roli a většina moravské šlechty už se klonila na stranu nespokojenců.

Prosinec 1607. Moravská šlechta jedná o připojení se k Matyášovi. Nitky odporu už se splétají také v Rakousích a Uhrách. 1. února 1608 vznikl moravsko - rakousko - uherský spolek pod Matyášovou patronací a začal přemisťovat své síly k moravským hranicím. Zde zůstával až do dubna zemským hejtmanem Ladislav Berka z Dubé se svou klikou, ale sněm moravské šlechty jej svrhl, a tak se počátkem května celá Morava přidala ke koalici. Všichni směřovali ku Praze. Českou a slezskou šlechtu se nepodařilo dostat ke koalici, neboť ta dala Rudolfovi jasně najevo, že za ním budou stát, jestliže jim dá písemně náboženskou svobodu. Protože byla nekatolíků v Čechách a ve Slezsku většina, stala se tato dohoda jasnou věcí. 25. června 1608 nastala v Libni před Prahou za bedlivé pozornosti vojáků jednání o ukončení sváru. Rudolf neměl východiska. Musel se vzdát jak vlády nad Rakousy a Uhry, tak i Moravy, přitom mu zůstaly Čechy, Slezsko, Lužice a titul říšského císaře. Zatímco na Moravě dostala šlechta náboženskou svobodu rovnou (a zemským hejtmanem se stal moudrý Karel st. ze Žerotína), Češi museli Rudolfovi až válkou hrozit, aby nekatolíkům vydal Majestát na náboženskou dohodu (9.7.1609). Rudolf svou životní prohru těžce nesl, ale nakonec se přeci pokusil o poslední zvrat situace - chtěl naučit českou šlechtu poslušnosti pomocí najatých žoldnéřů, jimiž jako na zavolanou disponoval už pár měsíců Leopold Pasovský (1586 - 1632), biskup a bratranec v jedné osobě a nevěděl, co s nimi. Při vidině české koruny na své hlavě se Rudolfovi vetřel do přízně. Po krátké epizodě, kdy obsadili jen půlku Prahy (únor - březen 1611), se vydali neúspěšní pasovští na vesměs rožmberský jih a tam se jim posud žijící Petr Vok bránil do doby, než museli vyklidit pole před vojskem koalice a vyplaceni z rožmberského stříbrného pokladu se stáhli za hranice. Rudolf definitivně skončil. Do smrti bude zajatcem vlastní země. Jakožto bratru mu Matyáš a ostatní ponechali Pražský hrad, jako náhradu za ztrátu všech zbylých zemí a do smrti 20.1.1612 mu také ponechali titul římského císaře.

Matyáš (v letech 1611 - 1619) se brzy ukázal lichou volbou přes všechna očekávání. Už r. 1614 se vrší stížnosti na nezákonné postupy katolíků, jež nikdo schválně netrestá. Na Moravě pak také padá rovnováha sil Žerotínovým pádem (1615). Téhož roku povoluje zemský sněm panovníku berni na 5 let. Ostrá protihabsburská fronta se opět rozpadla a selhala. Takto finančně zatížena se nejednotná šlechta vzdala jediné zbraně proti panovníkovi a katolíci zase byli "na koni." Rozpory v sobě neslo hlavně různé vyznání nekatolíků, proto se často nemohli dlouho shodnout, a teď se jim to vymstilo. Ztracenou iniciativu katolíci ihned využili k velkému útoku. Roku 1617 byla česká aj. šlechta postavena před děsivý úkol - přijmout za budoucího krále v Rakousích již neblaze proslulého bigotního katolíka, Ferdinanda (II.) Štýrského. Každý věděl, že mohou trucovat, ale nic jiného než přijmout jim nezbude, protože s tímhle nepočítali, i stalo se.

Hospodářská situace v předvečer války. Ačkoli politické prostředí bylo velmi dusné, životní úroveň neustále stoupala. Rostl blahobyt země nevyčerpané vážnější válkou, v níž jednotlivá městečka, zvláště poddanská, a často větší vesnice mohly investovat z přebytků do rozvoje inventáře či výroby obecně,a kde se v těchto obcích pochopitelně úměrně zvedal životní styl. Zdálo by se, že tehdy jsme směřovali k bohatství západoevropských zemí. Pokud by se tak dělo, tak jedině za předpokladu, že dosah hospodářských krizí a umořování státních dluhů nebude požírat takové částky (šlo namnoze o dědictví po Jagellovcích a nemalé habsburské dluhy). A to by pak nesměla hospodářskou stabilitu narušovat nemožnost plné záruky nad státními dluhopisy (které většinou kupovalo panstvo či korunní města a bohatí rytíři), jež přirozeně brzdí podnikání daných subjektů. A našly by se i jiné důvody. Ale přejděme už k předehře války celoevropské, k válce české a jejím důsledkům.

                                    - pokračování -
 

časopis o přírodě, vědě a civilizaci