Alfred Bernard Nobel se narodil v 21. října 1833 ve Stockholmu ve Švédsku. V roce 1866 objevil dynamit a později vybudoval řadu firem a laboratoří ve více než 20 zemích světa. Nobel je držitelem více než 350 patentů a kromě svého technického nadání se také věnoval psaní poezie a dramat a vážně uvažoval stát se spisovatelem. 27. listopadu 1895 podepsal svoji závěť ve Švédsko-Norském klubu v Paříži, která se stala podnětem pro každoroční udělování Nobelovy ceny za fyziku, chemii, fyziologii nebo medicínu, literaturu a mír. Alfred Nobel zemřel 10. prosince 1896 v San Remu v Itálii na srdeční záchvat.

Alfred Nobel se narodil ve Stockholmu 21. října 1833. Jeho otec Immanuel Nobel byl inženýrem, vynálezcem a projektantem mostů a budov ve Stockholmu. Mimo jiné se také zabýval různými metodami dobývání kamene v kamenolomech.

Alfredova matka, dívčím jménem Andrietta Ahlsell, pocházela ze zámožné rodiny. V roce 1883 Immanuel Nobel zbankrotoval kvůli ztrátě několika lodí stavebního materiálu.

V roce 1837 Immanuel Nobel a jeho rodina opustil Stockholm a odešel do Finska a Ruska. S podporou rodiny Andrietta Nobel otevřela obchod s potravinami, který rodině zajišťoval určitý finanční příjem. Immanuel Nobel mezitím otevřel nový podnik v St. Petersburgu v Rusku. Otevřel mechanickou dílnu, která dodávala výzbroj pro ruskou armádu a podařilo se mu přesvědčit ruského cara a jeho generalitu, že na obranu města před útokem z moře lze použít námořní miny.

Námořní miny, které Immanuel Nobel vyvinul, měly jednoduchou konstrukci. Šlo o potopené dřevěné soudky naplněné střelným prachem. Nobelovy námořní miny byly ukotveny podél pobřeží Finského zálivu a poměrně účinně odrážely všechny útoky Britského královského námořnictva na St. Petersburg během Krymské války (1853 - 1856). Immanuel Nobel byl také průkopníkem ve výrobě zbraní a parních strojů.

Díky svým technickým a obchodním úspěchům mohl Immanuel Nobel v roce 1842 přestěhovat svoji rodinu do St. Petersburgu. Zde jeho synové získali od soukromých učitelů prvotřídní vzdělání v oblasti přírodních věd, v jazycích a literatuře.

Když bylo Alfredu Nobelovi 17 let, hovořil plynně švédsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy. Zajímala ho anglická literatura a poezie a také chemie a fyzika. Alfredův otec chtěl, aby synové později vedli jeho podnik jako inženýři. Proto nebyl příliš nakloněn Alfredovým zájmem o literaturu a poslal ho do zahraničí, aby získal další vzdělání jako chemický inženýr.

Během následujících dvou let Alfred Nobel navštívil Švédsko, Německo, Francii a Spojené státy americké. V Paříži, kterou považoval za nejkrásnější město světa, pracoval v soukromé laboratoři profesora a významného chemika T. J. Pelouzea. Zde se setkal s mladým italským chemikem Ascaniem Sobreroem, který tři roky předtím objevil nitroglycerin, silně třaskavou kapalinu. Nitroglycerin se vyráběl smícháním glycerinu s kyselinou sírovou a kyselinou dusičnou. Jeho výroba byla ale nebezpečná nebylo ho možno použít k praktickým účelům. Přestože byl mnohem účinnější třaskavinou než střelný prach, byl velice citlivý na teplo nebo na tlak.

Alfreda Nobela velice zaujal problém, jak nitroglycerin využít k praktickým účelům jako trhavinu při stavebních pracích. Časem zjistil, že bezpečnostní problémy lze řešit a vyvinul metodu řízeného odpalování nitroglycerinu. Ve Spojených státech se Nobel setkal s Johnem Ericssonem, švédsko-americkým inženýrem, který vynalezl lodní šroub.

V roce 1852 se Alfred Nobel vrátil domů, aby pracoval v otcově podniku, který se začal prudce rozvíjet díky dodávkám ruské armádě. Společně se svým otcem provedl řadu experimentů s cílem vyrobit z nitroglycerinu komerční a technicky použitelnou třaskavinu. Jenže s koncem války se hospodářská situace podstatně změnila a podnik Immanuela Nobela znovu zbankrotoval. Immanuel Nobel se svými dvěma syny, Alfredem a Emilem, opustili St. Petersburg a vrátili se do Stockholmu. Zbývající dva synové, Robert a Ludvig zůstali v St. Petersburgu. Se značnými těžkostmi zachránili rodinný podnik a začali se zabývat rozvíjejícím se petrolejovým průmyslem v jižní části Ruského impéria. Brzy dosáhli značných úspěchů a stali se jedněmi z nejbohatších lidí ve své době.

Po návratu do Švédska v roce 1863 se Alfred Nobel soustředil na vynález nitroglycerinu jako technické třaskaviny. Několik explozí, včetně výbuchu v roce 1864, kdy zahynul Emil Nobel a několik dalších lidí, vedlo představitele města k názoru, že výroba nitroglycerinu je krajně nebezpečná. Alfredu Nobelovi zakázali další experimenty na území města Stockholmu. Nobel se proto přestěhoval na ukotvenou jachtu na jezeře Mälaren. V roce 1864 již mohl začít vyrábět nitroglycerin ve velkém.

Aby bylo možno s nitroglycerinem bezpečně manipulovat, Alfred Nobel experimentoval s různými přísadami. Brzy zjistil, že pokud smíchá nitroglycerin s křemenným prachem, vznikne pasta, jíž bylo možno vytvarovat do válečků určité velikosti. Tyto válečky pak bylo možno bezpečně vkládat do navrtaných otvorů v hornině.

V roce 1867 Alfred Nobel tento materiál patentoval pod názvem dynamit. K explozi se dynamit přiváděl detonátorem, který se zapaloval zápalnou šňůrou. Tento objev přišel ve stejné době jako objev diamantové vrtací korunky a pneumatického kladiva. Všechny tyto vynálezy dohromady zásadním způsobem zlevnily dobývání hornin, vrtání tunelů a šachet a budování kanálů.

Zájem o dynamit brzy prudce vzrostl a Alfred Nobel se stal zkušeným podnikatelem a obchodníkem. Od roku 1865 jeho továrna v Krümmelu nedaleko Hamburgu v Německu exportovala třaskaviny na bázi nitroglycerinu do řady zemí Evropy, Ameriky a Austrálie. Během následujících let založil továrny a laboratoře na 90 různých místech ve více než 20 zemí světa. Přestože žil v Paříži, často cestoval po celém světě.

Victor Hugo Nobela jednou nazval "evropským nejbohatším tulákem". Pokud Nobel necestoval nebo nevěnoval se obchodu, stále intenzivně pracoval ve svých laboratořích, nejprve ve Stockholmu, později v Hamburgu v Německu, v Ardeeru ve Skotsku, v Paříži a v Sevranu ve Francii, v Karlskoga ve Švédsku a nakonec v San Remu v Itálii. Soustředil se na vývoj technologie trhavin a učinil řadu dalších objevů v oblasti chemie, včetně takových materiálů jako syntetický kaučuk a syntetická kůže, umělé hedvábí atd. Do své smrti v roce 1896 přihlásil 355 patentů.

Intenzivní práce, obchod a cestování mu nedávaly moc času pro soukromý život. Když mu bylo 43 let, cítil se jako starý člověk. Proto si podal inzerát do novin "Bohatý, velmi vzdělaný, postarší gentleman hledá dámu zralého věku, znalou jazyků jako sekretářku a domácí hospodyni. Jako nejvhodnější se ukázala Rakušanka hraběnka Bertha Kinsky. Přestože pro Nobela pracovala jen velmi krátce a rozhodla se vrátit do Rakouska, kde se provdala za hraběte Arthura von Suttnera, stala se Nobelovou přítelkyní, s níž si Alfred Nobel dopisoval řadu let.

Během let se Bertha von Suttner stavěla stále kritičtěji k závodům ve zbrojení. Napsala knihu "Lay Down Your Arms" (Odložte své zbraně) a stala se významnou osobností v mírovém hnutí. Nevíme, zda Bertha von Suttner nějak ovlivnila Alfreda Nobela při psaní závěti, do něhož zahrnul také cenu osobám nebo organizacím, které se zasazují za mír. Několik let po smrti Alfreda Nobela se v roce 1905 norský Storting (parlament) rozhodl udělit Nobelovu cenu míru právě Bertě von Suttner.

Velikost Alfreda Nobela spočívala v jeho schopnosti dokonale kombinovat pronikavou mysl vědce a vynálezce s předvídavostí podnikatele. Alfred Nobel se vždy velmi zajímal o sociální a mírové problémy a měl na ně ve své době radikální názor. Velice se zajímal také o literaturu a psal vlastní poezii a dramata. Nobelova cena se stala vyvrcholením jeho celoživotních zájmů.

Řada společností, které Alfred Nobel založil, sehrála v době průmyslové revoluce klíčový význam ve světové ekonomice, jako společnost Imperial Chemical Industries (ICI) ve Velké Británii, Société Centrale de Dynamite ve Francii a Dyno Industries v Norsku. Koncem svého života získal také společnost AB Bofors v městě Karlskoga.

Alfred Nobel zemřel v San Remu v Itálii 10. prosince 1896. Jeho závěť se stala velkým překvapením, protože svůj finanční úspěch použil pro každoroční oceňování největších úspěchů ve fyzice, chemii, fyziologii nebo medicíny, literatuře a v práci pro světový mír. Vykonavateli jeho závěti se stali dva mladí inženýři, Ragnar Sohlman a Rudolf Lilljequist. Založili Nobelovu nadaci jako organizaci, která se starala o finanční pozůstalost odkázanou Nobelem a koordinovala činnost institucí udělujících Nobelovy ceny. Činnost Nobelovy nadace se zpočátku neobešla bez problémů, ale Nobelova cena se brzy stala nejprestižnějším oceněním vědců, spisovatelů a politiků.

V závěti Alfreda Nobela se mimo jiné uvádí: "Celý můj zbývající zpeněžený majetek bude použit následujícím způsobem: kapitál, investovaný do bezpečných cenných papírů mými vykonavateli, vytvoří fond, jehož úroky budou každoročně rozděleny formou cen těm, kteří předchozího roku dosáhnou největšího přínosu pro lidstvo. Zmíněné úroky budou rozděleny do pěti stejných částí, které budou využity následovně: jedna část osobě, která učiní nejdůležitější objev nebo vynález na poli fyziky, jedna část osobě, která učiní nejdůležitější objev nebo zlepšení v chemii, jedna část, která učiní nejdůležitější objev v oblasti fyziologie nebo medicíny, jedna část osobě, která v oblasti literatury vytvoří nejlepší dílo idealistického zaměření a jedna část osobě, která vykoná nejlepší práci pro bratrství mezi národy, pro odstranění nebo omezení stávajících zbraní a pro zachování nebo prosazení mírových myšlenek. Ceny za fyziku a chemii budou udělovány Švédskou akademií věd, za fyziologii nebo medicínu Institutem Karolinska ve Stockholmu, za literaturu Akademií ve Stockholmu a obráncům míru výborem pěti osob, zvolených norským Stortingem. Je mým výslovným přáním při udělování cen nepřihlížet k národnosti kandidátů, ale k zásluhám bez ohledu na to, zda jde o Skandinávce nebo nikoliv."

Literatura a odkazy:

[X1]  The Official Web Site of Nobel Foundation.