Od dob starověkého Řecka a Říma vystupují na veřejnosti lidé s cílem posluchače přesvědčit a získat je na svoji stranu jako stoupence nebo obdivovatele. Používají k tomu různých metod a často jim nezáleží na pravdivosti, ale na přesvědčivosti a přijatelnosti. Jejich argumentace často postrádá jakoukoliv logiku nebo rafinovaně budí její zdání.

Lidé se nechají velice snadno ovlivnit, přesvědčit a snadno zmanipulovat, pokud předkládané argumenty jsou jednoduché, názorné, přijatelné a snadno pamatovatelné. Mluvčí a pisatelé využívají nejrůznějších metod, které někdy vedou ke mylným závěrům, aniž si toho posluchači nebo čtenáři povšimnou, pokud nad těmito argumenty hlouběji nepřemýšlejí. Tam, kde v dané chvíli chybí zdravý rozum, nastupují přesvědčovací metody, s nimiž se můžeme setkat u astrologů, ufologů, náboženských vůdců nebo diktátorů a často také u politiků a reklamních agentur. Často i lidé inteligentní, s vysokoškolským diplomem jsou natolik naivní, že nechají se lehce zmanipulovat v oblastech, které nejsou předmětem jejich vědeckého nebo odborného zájmu. Přiznejme, kolik z nás dosud nenaletělo přesvědčivým argumentům politiků nebo prodejců výrobků pochybného účinku nebo významu.

Temným projevem síly propagandy a klamavé argumentace byli říšský ministr propagandy Joseph Goebbels a nacistický Vůdce Adolf Hitler. Joseph Goebbels svým řečnickým nadáním vytvořil kolem Hitlera mýtus neomylného génia a byl autorem všech sloganů nacistické propagandy. Adolf Hitler svými projevy dokázal přesvědčit a strhnout masy, jak dokázaly obrovské volební úspěchy NSDAP a následné převzetí moci v Německu. Hitlerovy projevy k masám měly podobný sloh, stavbu a svou emotivní a dramatickou skladbu. Mechanismus Hitlerových projevů byl prostý. Střídal opravdovou vážnost s exaltovaností, až hysterií. Plně se do svých stavů vžíval a byl sám sebou unášen. Byl hluboce přesvědčen o správnosti a nevyhnutelnosti toho, co říkal. Po svých řečnických výkonech upadal znovu do své zádumčivé šedosti, ponořil se sám do sebe.

Hitler ve své knize Můj boj (Mein Kampf) napsal: "Lid je většinou založen a usměrněn tak žensky, že jeho myšlení a jednání určuje daleko víc než chladná rozvaha citové rozpoložení." Dále uvádí: "Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, její síla tkví ve fanatismu víry, a nikoliv vědění. Protože též nesnáší žádné polovičatosti, chce mít vše srovnáno do jednoznačných schémat: nenávist či lásku, právo nebo křivdu, pravdu nebo lež, jen ne žádné směsi, kritičnost, třídění, domnělé duchaplné nápady. Žádá jednoduché a obecně srozumitelné závěry, jichž nesmí být mnoho a k nimž je nutno vždy znovu a znovu z různých stran dospívat a opakovat je bez ustání a při každé příležitosti."

Ke smyslu propagandy se vyjadřuje slovy: "Propaganda tu není proto, aby ustavičně přinášela blazeovaným mladým pánům interesantní změnu, nýbrž aby přesvědčovala masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždycky určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou věc na vědomí, a jejich pozornost upoutáme jen tehdy, opakujeme-li základní pojmy tisíckrát. Žádná změna nesmí nikdy měnit obsah toho, co se propaguje, nýbrž musí vždycky nakonec říkat totéž. Ale potom s úžasem shledáváme, k jakým ohromným, skoro nepochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Každá reklama, ať je to v obchodě nebo v politice přináší úspěch jen tím, že se vytrvale, stejnoměrně a jednotně opakuje. Jistě se musí heslo osvětlit z různých stran, ale každá taková úvaha se musí zakončit oním heslem samým."

Joseph Goebbels vypracoval principy propagandy, které se v jistých modifikacích s úspěchem využívají dodnes. Lidé totiž zůstávají ve své neuvěřitelné naivitě a hlouposti stejní. Leonard W. Doob publikoval tyto principy ve své knize "Public Opinion and Propaganda".

1. Propagandista musí mít přístup k informacím o událostech ve společnosti a k informacím o veřejném mínění.

2. Propagandu musí plánovat a provádět pouze jediná autorita, která

- musí vydávat všechny pokyny týkající se propagandy,
- musí tyto pokyny vysvětlit důležitým osobnostem a udržovat jejich morálku,
- musí mít přehled o ostatních činnostech, které mohou propagandu ovlivnit.

3. Při plánování určité akce musí být zvažovány důsledky pro propagandu.

4. Propaganda musí ovlivnit politiku a akceschopnost nepřítele. Tohoto vlivu lze dosáhnout:

- zamlčením propagandisticky žádoucích materiálů, pomocí nichž se nepřítel může zásobit užitečnými informacemi,
- otevřeným šířením propagandy, jejíž obsah nebo tón způsobí, že nepřítel dospěje k požadovaným závěrům,
- směrováním nepřítele prozrazením aktuálních informací o sobě,
- potlačením jakékoliv zmínky o požadované aktivitě nepřítele, pokud by tato zmínka mohla tuto aktivitu zdiskreditovat

5. Pro spuštění propagandistické kampaně musí být dostupné neutajované operační informace.

6. Propaganda musí vzbudit zájem veřejnosti a musí být proto šířena sdělovacími prostředky, které vzbuzují pozornost.

7. Věrohodnost propagandy určuje, zda ji veřejnost bude považovat za pravdivou nebo lživou.

8. Účel, obsah a efektivnost nepřátelské propagandy, síla, metoda šíření a povaha aktuální propagandistické kampaně určuje, zda veřejnost nepřátelskou propagandu bude ignorovat nebo ji odmítne.

9. Věrohodnost, informační obsah a metody šíření ovlivňují, zda propagandistické materiály budou cenzurovány.

10. Materiály nepřátelské propagandy lze využít, pokud mohou snížit prestiž nepřítele nebo mohou nějak podpořit cíle vlastní propagandy.

11. Místo "bílé" propagandy lze použít "černou" propagandu, pokud bílá propaganda je méně věrohodná nebo vede k neočekávaným důsledkům.

12. Propagandu musí šířit vůdci s prestiží.

13. Propaganda musí být správně načasována.

- Propaganda musí zasáhnout veřejnost dříve než propaganda nepřítele.
- Propagandistická kampaň musí začít v optimálním okamžiku.
- Téma propagandy se musí opakovat do té doby, dokud nepoklesne její účinek pod určitou hranici.

14. Propaganda musí označit události a lidi jasnými frázemi nebo slogany, které

- musí vzbudit požadovanou odezvu, jíž veřejnost reagovala v minulosti,
- musí se snadno zapamatovat,
- musí být používány znovu a znovu, avšak pouze v odpovídajících situacích,
- musí být sami sobě důkazem.

15. Propaganda na domácí frontě nesmí vzbuzovat falešné naděje, které by budoucí události mohly zvrátit.

16. Propaganda na domácí frontě musí vytvářet optimální úroveň obav a úzkosti.

- Propaganda musí vyvolávat úzkost z důsledků případné porážky.
- Propaganda musí zmenšovat obavy a úzkost (jiné, než z důsledků porážky), které by byly příliš velké a jichž by se lidé sami nemohli zbavit.

17. Propaganda na domácí frontě musí zmenšovat dopad frustrace. - Nevyhnutelné pocity frustrace se musí předpokládat a musí se šikovně využívat.

18. Propaganda musí usměrňovat agresivitu veřejnosti jasným označením terčů nenávisti.

19. Propaganda nemůže bezprostředně ovlivnit silné opačné tendence, ale musí nabízet určitý způsob činnosti nebo zábavy.

Nedejme se mýlit, že dnes již není takový vliv na masy možný. Také dnes přicházejí stále ke cti různé modifikace Hitlerových řečnických experimentů. V obrovských volebních kampaních hraje důležitou roli více než volební program kandidátův vzhled, vystupování, přitažlivost a podmanivost hlasu, jaké představy vzbuzuje a zda zapadají do jednoduchých myšlenkových schémat posluchačů. V reklamách se obvykle využívá psychologického účinku snadno zapamatovatelných sloganů a triviálních argumentů. Reklama se snaží vzbuzovat falešné naděje, útočí na city, snaží se ovlivnit postoje a názory. Využívá někdy rafinovaných způsobů, jak přesvědčit různé společenské vrstvy obyvatelstva. Srovnejte například poněkud primitivní reklamy na různé prací prostředky a intelektuální reklamy jedné holandské životní pojišťovny.

Stejnými metodami se podobného účinku se dosahuje při různých masových shromážděních, ať už jde o odpor k jaderným elektrárnám nebo proti globalizaci. Řada zúčastněných lidí vůbec netuší, jak funguje jaderná elektrárna nebo co je globalizace. Jednoduché argumenty a nedostatek faktických informací a vlastního úsudku dokážou pohnout masami. S rozvášněným davem nelze debatovat. Pokud se ale setkáte s vůdci a organizátory těchto hnutí třeba na televizní obrazovce v otevřené debatě, jejich nafouknuté argumenty náhle ztrácejí na významu a síle. ve světle skutečnosti a faktů.

Jakékoliv argumenty lze podrobit logické analýze. Logika je věda o myšlení, dokazování a vytváření logických závěrů. Logika nám umožňuje analyzovat jednotlivé postupy myšlení a umožňuje rozhodnout, zda jsou pravdivé nebo nikoliv.

Člověk samozřejmě nemusí studovat matematickou logiku, aby správně uvažoval. Základní znalosti logiky jsou ale při vytváření a analýze argumentace velice užitečné.

Logika ovšem není zcela univerzálním nástrojem. Každý musí sám rozhodnout, zda ji pro analýzu předložených argumentů použije. Příkladem, kdy logika selhává, je náboženská víra, jíž nelze analyzovat pouze rozumem, ale je třeba k ní přistupovat především svým srdcem. Existenci Boha nelze logickými argumenty potvrdit ani vyvrátit, přestože se řada lidí o to soustavně snaží především různě rafinovanými útoky na tak zvaná "slabá místa" přírodních věd. Bible ale není knihou přírodních věd, ale knihou o Bohu a člověku. Při jejím studiu člověk získává názor nikoliv přísně logickou analýzou argumentů, ale především svým citem. Jistě lze namítnout, že tato metoda není vědecká. Lidé se ale většinou nechovají podle nějakých vědeckých principů nebo přírodních zákonů. Naštěstí. Takový svět by byl nudný a tragicky smutný.
 

Bloky logických argumentů se nazývají výroky nebo tvrzení. Výrok je tvrzení, které může být buď pravdivé, nebo nepravdivé. Příkladem výroků jsou tvrzení

    "První programovatelný počítač byl sestaven v Cambridge."
    "Psy nemohou vnímat barvy."
    "Berlín je hlavní město Německa."

Tvrzení lze buď přijmout (říkáme, že je pravdivé) nebo odmítnout (říkáme, že je nepravdivé). Poznamenejme, že technický význam "odmítnout" neodpovídá významu, jak ho běžně lidé chápou.

Výrok nezávisí přímo na pořadí použitých slov ve větě. Např. věty "Bůh existuje." a "Existuje bůh." vyjadřují stejný výrok.

Co je to argumentace? Argumentace, slovy Monty Pythona, je "navazující skupina vět, které směřují k určitému definitivnímu výroku." Existují celkem tři fáze argumentace: předpoklad, odvození a závěr.

* 1.fáze: předpoklady

Aby mohla nějaká argumentace pokračovat, jsou nezbytné jeden nebo více výroků, které jsou stanoveny explicitně. Takové výroky se nazývají předpoklady. Tyto předpoklady se používají pro přijetí argumentu a pro závěry z něj vyvozené.

Předpoklady jsou často vyznačeny slovy "protože", "poněvadž", "samozřejmě" atd.

Slovo "samozřejmě" přijímáme s určitým podezřením, protože se někdy používá k zastření pochybných předpokladů. Pokud se vám dané tvrzení nezdá samozřejmé, nebojte se zeptat. Vždycky pak můžete říci "ano, máš pravdu, to je samozřejmé", když je vám podáno dostatečné vysvětlení.

* 2.fáze: odvození

Předpoklady argumentů slouží pro získání dalších výroků. Tento proces se nazývá odvození. Při odvození začínáme s jedním nebo více výroky, které jsme přijali. Pak odvodíme nový výrok. Existuje několik forem platných odvození.

Výroky získané odvozením lze použít pro další odvození. Odvození se často vyznačuje slovy jako "vyplývá" nebo "proto".

* 3.fáze: závěr

Konečně získáváme závěr argumentace. Závěr je většinou poslední fází argumentace. Závěr vzniká na základě původního předpokladu pomocí odvození. Závěry jsou obvykle označeny slovy jako "proto", "z toho vyplývá, že", "odvodili jsme, že" apod.
 

Existují dva tradiční typy argumentace: deduktivní a induktivní. Deduktivní argumentace poskytuje nezvratné důkazy svých závěrů. Pokud jsou předpoklady pravdivé, musí být závěry také pravdivé. Deduktivní argumenty jsou buď platnými nebo neplatnými výroky.

Platná argumentace je taková, že z pravdivých předpokladů dává pravdivé závěry.

Induktivní argumentace je taková, že předpoklady poskytují určité důvody pro pravdivost závěru. Induktivní argumentace tedy není platná nebo neplatná, ale posuzujeme ji srovnáním, zda je lepší či horší než jiná argumentace a jak věrohodné jsou její předpoklady.

Existují ovšem ještě jiné typy argumentace, které nejsou ani induktivní ani deduktivní. Zde se omezíme pouze na deduktivní argumentaci, která se používá pro přesvědčování nejčastěji.

Toto jsou příklady deduktivní argumentace:

- Každá událost má příčinu (předpoklad).
- Vesmír má počátek (předpoklad).
- Na počátku stojí vždy nějaká událost (předpoklad).
- Z toho plyne, že na počátku vesmíru stála nějaká událost (odvození).
- Proto vesmír má příčinu (odvození a závěr).

Poznamenejme, že závěr jedné argumentace lze použít jako předpoklad argumentace jiné. Výrok se nazývá předpokladem nebo závěrem s ohledem na příslušnou argumentaci, ale tyto termíny jinak nemají význam.
 

V některých případech argumentace neprobíhá tak, jak bylo uvedeno dříve. Například závěry mohou být uvedeny dříve než předpoklady, které je podporují.

Argumenty lze poznat hůře než předpoklady nebo závěry. Mnoho lidí tvrdí něco, co nelze rozumně popsat jako argumentaci. Některé výroky se podobají argumentům, ale argumenty nejsou.

    Například:

"Pokud je Bible pravdivá, pak Ježíš Kristus musel být buď ďábelský lhář nebo skutečně syn Boží."

Výše uvedený výrok není argumentem, ale podmíněným výrokem. Neobsahuje totiž předpoklady, které jsou nezbytné pro potvrzení závěru. Můžeme sice přidat nějaká další ujištění, ale nijak tím nepodpoříme možnost nějakého logického odvození.

    Jiný příklad:

"Protože tě Bůh stvořil, buď Bohu oddán."

Text "buď Bohu oddán" není ani pravdivý, ani nepravdivý, neboť je imperativem, příkazem. Nelze jej proto považovat za závěr a celá věta není argumentací.

Velice důležitá je příčinnost (kauzalita). Předpokládejme, že se snažíme tvrdit něco o závadě motoru auta. Uvažujme dvě věty ve tvaru "A protože B". Prvním větou je:

"Můj automobil nechce nastartovat, protože má nějakou závadu motoru."

Uvedená věta není argumentem, protože závada motoru zde vystupuje jako vysvětlení, proč automobil nechce nastartovat. Vysvětluje se výrok A s použitím výroku B jako vysvětlením. Není argumentem dokazujícím z výroku A výrok B, pokud se použije tvar "A protože B".

Přesto použitím takové věty lze provést argumentaci od výroku B k výroku A:

"Musí být nějaká závada v motoru, protože automobil nechce nastartovat."

Zde se vysvětluje výrok A s použitím výroku B jako důkazu. Věta "A protože B" je pak argumentem.

Aby rozdíl byl jasný, poznamenejme, že věta "A protože B" je ekvivalentem věty "B proto A".

Pokud si uvědomíme, že předpokladem je závada motoru, pak je jasné, že druhá část věty je platným argumentem.
 

Při analýze argumentů je třeba si pamatovat velice důležitou skutečnost: Platnost deduktivního argumentu ještě neznamená platnost jeho závěrů. Důvodem je více či méně intuitivní povaha implikace, kterou musíme nyní prostudovat podrobněji.

Platný argument jistě může obsahovat pravdivé výroky. Avšak argument může být zcela platný a přitom může obsahovat nepravdivé výroky. Např.:

- Veškerý hmyz má křídla. (předpoklad)
- Mravenci jsou hmyz. (předpoklad)
- Proto mravenci mají křídla. (závěr)

Závěr není pravdivý, protože v argumentu není pravdivý jeden z jeho předpokladů. Jestliže jsou všechny předpoklady argumentu pravdivé, musí být závěr pravdivý. Argument je pak platný.

Uvedeným způsobem lze získat pravdivé závěry z jednoho nebo z více nepravdivých předpokladů. Díky možnosti ověřit pravdivost závěru lze také poukazovat na pravdivost předpokladů. Logicky ovšem je taková konstrukce nepřípustná. Následující argument se nás snaží přesvědčit, že delfíni jsou rybami díky tomu, že závěr lze ověřit a je platný:

- Všechny ryby žijí ve vodě. (předpoklad)
- Delfíni jsou rybami. (předpoklad)
- Proto delfíni žijí ve vodě. (závěr)

Pamatujme na to, že nelze získat pravdivé závěry na základě pravdivých implikací z nepravdivých předpokladů.

Pro logickou operaci implikace lze sestavit pravdivostní tabulku. Symbol "=>" označuje implikaci, "A" je předpoklad, "B" je závěr, "0" označuje nepravdivý výrok, "1" označuje pravdivý výrok.
 
 

předpoklad  A	závěr  B	odvození  A => B
0 0 1 1	0 1 0 1	1 1 0 1

 
Pokud je tedy předpoklad nepravdivý a odvození je platné, může být závěr pravdivý i nepravdivý. Pokud ovšem je předpoklad pravdivý a odvození je pravdivé, musí být závěr pravdivý.

V běžné mluvě tak dochází k tomu, že za platný argument se považuje ten, jehož předpoklady jsou pravdivé. Takový argument pak vede k pravdivým závěrům. Je třeba však dávat pozor, zda daný argument je platný nebo neplatný. Z pravdivých předpokladů nelze získat pravdivé závěry pomocí neplatného argumentu.

V běžném životě jsou argumenty téměř vždy určitým projevem myšlení. Pokud kritizujeme argumenty, musíme kritizovat podstatu těchto argumentů a jejich smysl. Přitom musíme stále pamatovat na možnou logickou neplatnost takových argumentů.
 

Abychom hlouběji pronikli do struktury logických argumentů, museli bychom se zabývat podrobněji lingvistikou a filozofií. Proto je zřejmě jednodušší udělat si přehled chyb, kterých se musíme vyvarovat při vytváření argumentů.

V běžném jazyce se výraz "mylný závěr" používá pro označení chybných domněnek, stejně jako způsobů uvažování, které k těmto chybným domněnkám vedou. V logice se tímto termínem obecně označuje forma technicky nesprávného argumentu, zejména pokud se tento argument jeví jako platný nebo přesvědčivý.

Pro naše účely budeme tedy definovat mylný závěr jako logický argument, který vypadá správně, ale pokud se jím zabýváme podrobněji, zjistíme, že je nesprávný. Studium mylných závěrů nám umožní se takovým závěrům vyhnout.

Následující přehled obsahuje nejběžnější mylné závěry a také některé rétorické nástroje, které se při debatách používají. Seznam si pochopitelně neklade nárok na úplnost.
 

Důraz na sílu je způsob argumentace, kdy mluvčí se snaží určitým nátlakem vnutit posluchačům své závěry. Tento způsob používají často politici, náboženští vůdci nebo někteří aktivisté různých iniciativ a lze jej shrnout slovy "síla vede k pravdě". Příkladem je následující tvrzení:

    "... Tím je dán dostatečný důkaz pravdivosti Bible. Všichni, kdo tuto pravdu odmítají přijmout, skončí v plamenech pekelných."
 

Argumentum ad Hominem je "argument určený člověku". S tímto způsobem argumentace se lze setkat tehdy, když se mluvčí pokouší dokázat pravdivost tvrzení tím, že útočí na osobu nebo jiné lidi. Takový způsob argumentace je chybný, protože pravdivost tvrzení nezávisí na postoji toho, komu se toto tvrzení dokazuje. Příkladem může být následující tvrzení:

    "Atheismus je ďábelská filozofie, protože ho zastávali nacisté a komunisté."

Někdy se u soudu používá metoda, jejímž účelem je zpochybnit výpověď svědka, např. důkazem, že svědek již v minulosti křivě vypovídal. Takto se snižuje důvěryhodnost výpovědi svědka, avšak nejde o argumentaci typu "Argumentum ad Hominem". Na druhé straně tato metoda zcela určitě nedokazuje, že svědecká výpověď je nepravdivá.

Modifikací Argumentum ad Hominem je argumentace, při níž oponent musí pravdivost tvrzení přijmout kvůli jiným okolnostem:

    "Zabíjení zvířat kvůli jídlu je zcela přijatelné. Nemůžete přece tvrdit opak, když tak rád nosíte kožené boty."

Výše uvedené tvrzení je příkladem nekonzistence, nesouladu argumentů, použité pro vyloučení jiného názoru oponenta.

Tento způsob argumentace lze také použít pro odmítnutí závěru, např.:

    "Samozřejmě, že tvrdíte, že diskriminace je špatná věc. Vždyť jste běloch."

Výše uvedená forma Argumentum ad Hominem je založena na principu kdy mluvčí tvrdí, že názory odpůrce jsou založeny na jeho osobních zájmech. Tato forma se také někdy nazývá "otrávení pravdy".
 

Argumentum ad Ignorantiam znamená "argumentaci z neznalosti". Tento způsob argumentace se vyskytuje tehdy, když někdo tvrdí, že nějaké tvrzení musí být pravdivé, protože nelze dokázat, že je nepravdivé. Případně, když někdo tvrdí, že tvrzení je nepravdivé, protože nelze dokázat, že je pravdivé. (Poznamenejme, že nejde o stejný princip v případech, kdy předpokládáme, že tvrzení je nepravdivé, dokud se nedokáže, že je pravdivé. Tento způsob se používá ve vědeckých důkazech). Příkladem může být:

    "Samozřejmě, že Bible je pravdivá. Nikdo nedokázal opak."

    "Telepatie a jiné fenomény neexistují. Nikdo dosud nedokázal, že jsou reálné."

Poznamenejme, že pokud se u soudu předpokládá, že souzený je nevinen, dokud se mu neprokáže vina, nejde o mylný závěr.

Pokud je ve vědeckém výzkumu známo, že nějaký jev lze potvrdit určitými důkazy, pak neexistence těchto důkazů vede ke správnému závěru, že k danému jevu nedošlo.

    "Potopa světa, popsaná v Bibli, by vyžadovala na Zemi ohromné množství vody. Na Zemi se ale tak velké množství vody nevyskytuje ani v případě, že by roztály všechny ledovce na pólech. Proto žádná biblická potopa světa nebyla."

V přírodních vědách lze na základě nedostatku určitých důkazů předpokládat, že nějaký jev nemohl nastat. Na druhé straně ale nelze s jistotou dospět k závěru, že daný jev skutečně nenastal.
 

Tento způsob argumentace klade důraz na soucit nebo na projev lítosti. K chybnému závěru dojde, když mluvčí vzbudí soucit či lítost, aby byl jeho závěr přijat.

    "Svou matku a svého otce jsem opravdu nezabil. Prosím, neobviňujte mne. Jsem dostatečně potrestán tím, že jsem sirotek."
 

Tento způsob argumentace klade důraz na posluchače. Mluvčí se snaží získat přijetí svého tvrzení důrazem na velkou skupinu lidí. Tato forma argumentace je velmi často doprovázena velice emotivním jazykem:

    "Pornografie musí být zakázána. Je to útok proti všem ženám."

    "Bible musí být pravdivá. Milióny lidí jsou o tom pevně přesvědčeny. Chcete jim snad tvrdit, že se všichni mýlí?"
 

Tento způsob argumentace těsně souvisí s předchozím způsobem. Je založen na úvaze, že pokud mnoho lidí podporují nebo věří v dané tvrzení, pak jistě musí být pravdivé.
 

Tento způsob argumentace klade důraz na autority, které mohou podpořit dané tvrzení.

    "Isaac Newton byl geniální vědec a přesto věřil v Boha."

Tohoto způsobu argumentace se často zneužívá v reklamách, kdy některá známá osobnost nabízí určitý výrobek a tím mu propůjčuje určitý "punc věrohodnosti, jedinečnosti a kvality".

Tento způsob argumentace ale není vždy chybný. Věda se často v určitých oblastech odkazuje na autority, které mají k problému co říci:

    "Stephen Hawking tvrdí, že černé díry vyzařují."

Stephen Hawking je astrofyzik a je asi rozumné předpokládat, že jeho názor o záření černých děr je dostatečně kvalifikovaný. Obecně se ve vědě požaduje, aby každá teorie byla konfrontována s pozorováním nebo experimentem. Jakoukoliv teorii bez tohoto rozhodujícího testu nelze považovat za vědeckou. Situace ale nemusí být tak jasná v případech, kdy testování nevede ke zcela jednoznačným výsledkům, jak se někdy stává. V těchto případech se mohou objevit dogmatické tendence podporované některými vědeckými autoritami. Takové dogmatické tendence se v historii objevily častěji, než se můžeme domnívat. Jako příklad může sloužit dlouhá debata mezi Ludwigem Boltzmannem (1844 - 1906) a Wilhelmem Ostwaldem (1853 - 1932) koncem 19. století o atomové povaze světa.
 

Tento způsob argumentace se vyskytuje tehdy, pokud se obecné pravidlo použije v konkrétním případě, kdy vedlejší okolnosti způsobují, že ho nelze použít. Jde o chybu při pokusu aplikovat obecné pravidlo na specifické jevy.

    "Křesťané většinou nemají rádi atheisty. Jako křesťan přece nemůžete mít atheisty rád."

Tento způsob argumentace se často vyskytuje u moralistů nebo zákonodárců, kteří se pokoušejí na určité morální nebo právní problémy mechanicky přenést obecná pravidla.
 

Tento způsob argumentace je opakem předchozího. Vyskytuje se tehdy, pokud se obecné pravidlo vyvozuje jen z několika určitých případů, které nereprezentují všechny možnosti. Temným příkladem ukvapených zobecnění byl německý nacismus se svojí rasovou teorií. Bohužel, s ukvapeným zobecněním tohoto typu se potkáváme dodnes.

    "Minulý týden dva Rómové vykradli místní restauraci. Rómové jsou kriminální živel."
 

Jde o způsob argumentace, kdy se obecné pravidlo použije v určité situaci, jejíž povaha použití tohoto pravidla vylučuje.

    "Dopravní nehodu se sanitním vozem jsem rozhodně nezavinil. Na semaforu svítila zelená."
 

Způsob argumentace Non Causa Pro Causa se vyskytuje, pokud někdo označí za příčinu jevu něco, co s daným jevem nesouvisí.

    "Vzal jsem si aspirin a modlil se k Bohu, aby mé bolesti hlavy pominuly. Bůh mne bolestí zbavil."

Způsob argumentace Post Hoc Ergo Propter Hoc se vyskytuje, když někdo prohlásí za příčinu nějaké události jev, který se stal před touto událostí, aniž tyto jevy mají nějakou souvislost.

    "Sovětský svaz se rozpadl kvůli prosazování atheismu. Proto se musíme atheismu vyhýbat ze stejného důvodu."
 

Tento způsob argumentace se podobá argumentaci Post Hoc Ergo Propter Hoc. Dokazuje se, že pokud dva jevy proběhly současně, musí spolu kauzálně souviset a nebere se ohled na žádné jiné faktory, které mohou být příčinou těchto jevů.

    "To špatné počasí způsobil včerejší start raketoplánu."
 

Tento způsob argumentace se vyskytuje, pokud předpoklady jsou sporné, dokud se nepodaří dosáhnout mylného závěru, jemuž se ale mluvčí samozřejmě vyhne.
 

Tento způsob argumentace se vyskytuje, pokud se závěr, který se má dokázat, použije jako předpoklad. Často je tvrzení sestaveno tak, že se mylný závěr objevuje jako pravdivý argument.

    "Homosexuálové by neměli pracovat ve státní správě. Každý úředník, o kterém se zjistí, že je homosexuál, by měl být propuštěn. Homosexuálové jistě budou dělat všechno pro to, aby své tajemství ukryli a mají tedy sklony lhát. Z tohoto důvodu ovšem nemohou pracovat ve státní správě."

Povšimněme si, že v tomto případě je argumentace cyklická. Předpoklad je stejný jako závěr. Mimochodem, argument podobný výše uvedenému byl Britskou tajnou službou citován jako důvod, proč v jejích řadách nelze zaměstnávat homosexuály. Následující příklad je ovšem zcela klasický:

    "Víme, že Bůh existuje, protože tak to tvrdí Bible. A také víme, že Bible je pravdivá, protože je slovem Božím."
 

Tento způsob argumentace je dotazovací formou dokazování. Příkladem může být klasická otázka:

    "Přestal jste již mlátit svoji ženu?"

Otázka předpokládá odpověď na jinou otázku, která nebyla vůbec vyslovena. Tento trik často používají právníci v křížovém výslechu, když pokládají otázky podobné následující:

    "Kam jste ukryl peníze, které jste ukradl?"

Podobně se tento způsob s oblibou používá v politice:

    "Plánuje snad pan předseda vlády ještě další dva roky této zlodějské privatizace?"

Jinou formou této argumentace je ptát se na vysvětlení něčeho, co je nepravdivé nebo se ještě nestalo.
 

Tento způsob argumentace obsahuje určité předpoklady, které nemají žádnou logickou souvislost s dokazovanými závěry.

Například křesťané někdy tvrdí, že jejich učení je čistá pravda. Pak dlouho hovoří o tom, jak křesťanství pomáhá mnoha lidem a tím se snaží prokázat původní tvrzení.

Tento mylný závěr je ovšem často úspěšný. Použití citově zabarvených logicky nesouvisejících předpokladů mnohdy ostatním znemožňuje vidět předkládané závěry v jasném světle.
 

Dvojsmyslnost se vyskytuje tehdy, když se určité slovo použije ve stejném argumentu ve dvou nebo více různých významech.
 

Dvojznačnost se vyskytuje, pokud předpoklady argumentu nejsou jednoznačné kvůli nedbalosti nebo kvůli negramatické stavbě.
 

Akcent (důraz) vede k mylnému závěru kvůli posuvu významu. Tohoto posuvu se dosahuje zdůrazněním jiné části věty. Uvažujme např. následující dvě věty, kde tučné písmo vyznačuje akcent:

    "Pokud jste nemocen, neměl byste mluvit s vašimi přáteli."

    "Pokud jste nemocen, neměl byste mluvit s vašimi přáteli."
 

K chybnému závěru z kompozice dochází, pokud se vlastnosti, které mají jednotlivé části, přenášejí na celek.

    "Jízdní kolo se skládá z lehkých částí a proto je samo velice lehké."

K dalšímu chybnému závěru z kompozice dochází, pokud se vlastnost určitého počtu částí přenáší na skupinu těchto částí.

    "Automobil spotřebuje méně paliva a produkuje méně nečistot, než autobus. Proto automobily poškozují životní prostředí méně, než autobusy."
 

Chybný závěr z dělení je opakem chybného závěru z kompozice. První typ předpokládá, že určitou vlastnost celku musí sdílet jeho části.

    "Studujete na drahé univerzitě. Vaše studium bude jistě velmi drahé."

Druhý typ předpokládá, že určitá vlastnost celku je sdílena každou jeho částí.

    "Termiti mohou zcela zničit strom. Tedy i tento termit může strom zcela zničit."
 

Tento způsob argumentace je založen na tom, že jeden jev bude vést k jiným škodlivým jevům. Přitom neexistuje žádný důkaz, že tyto škodlivé jevy nějak souvisejí s původním jevem.

    "Pokud budeme legalizovat marihuanu, povede to k legalizaci heroinu a celá země se stane semeništěm narkomanů."
 

Tento způsob argumentace se vyskytuje, pokud mluvčí tvrdí, že některé jevy nebo věci jsou si určitým způsobem podobné, aniž uvádí, v čem tato podobnost tkví.

    "Není historie založena na víře? Není tedy Bible také formou historie?"

    "Islám je založen na víře. křesťanství také. Není tedy islám jen určitou formou křesťanství?"

    "Kočky jsou masožravými savci, stejně jako psi. Nejsou proto psi jen určitou formou koček?"
 

Tento způsob argumentace je založen na úvaze, typu "pokud z A plyne B a B je pravdivé, pak A je pravdivé". Pomocí závěru se tedy dokazuje pravdivost předpokladu. Pokud si znovu uvědomíte logické hodnoty implikace, zjistíte, proč jde o zcela mylnou argumentaci.

    "Jaderné elektrárny jsou potenciálně nebezpečné. Proto došlo ke katastrofě v Černobylu."
 

Tento způsob argumentace je založen na úvaze typu "pokud z A plyne B a A je nepravdivé, pak B je nepravdivé". Opět lze nahlédnout do tabulky hodnot pro implikaci. Poznamenejme, že tento způsob argumentace se liší od argumentace typu Non Causa Pro Causa. V tomto případě totiž problém netkví v tom, že implikace je nepravdivá, ale v tom, že nepravdivost výroku A neumožňuje tvrdit nic o pravdivosti B.
 

Tento způsob argumentu je založen na úvaze typu "Jestliže z A plyne B, pak z B plyne A".
 

Tento způsob argumentace je založen na důkazu, že něco je pravdivé nebo správné jednoduše proto, že je to staré, nebo proto, že tomu tak vždycky bylo, a tudíž je to pravdivé.

    "Rómové jsou odedávna kočovným národem. Proto nemají žádný domov."
 

Tento způsob argumentace je založen na důkazu, že něco je pravdivé, protože je to nové nebo novější, než původní.

    "Naše společnost je jistě mírumilovnější než staré barbarské národy".
 

Tento způsob argumentace je založen na tom, že peníze jsou kritériem pravdivosti. Více peněz znamená větší míru pravdivosti.

    "Jezdí v novém Jaguaru. Určitě je schopný podnikatel."
 

Tento způsob argumentace je opakem argumentace Argumentum ad Crumenam. Je založen na tom, že pokud je někdo chudý, pak je schopnější než ten, kdo je bohatý a tudíž má pravdu.

    "Nemajetní lidé nejsou zatíženi bohatstvím a proto mnohem lépe chápou problémy současného světa."
 

Tento způsob argumentace je založen na nesprávné víře, že často opakované tvrzení musí být pravdivé. Této argumentace často využívají reklamní agentury, které vytvářejí bombastické kampaně nabízející určitý výrobek. Zákazník se pak mylně domnívá, že když se tato reklama neustále opakuje, tak nabízený výrobek musí být kvalitní.
 

Tento způsob argumentace "buď a nebo" je založen na tom, že mluvčí danou situaci prezentuje tak, jako by měla pouze dvě alternativy, přičemž mohou existovat i jiné možnosti.

    "Můžete volit buď naši stranu nebo komunisty."
 

Tento způsob argumentace spočívá v tom, že mluvčí požaduje jednoduchou odpověď na komplexní otázku nebo na více otázek. Tato argumentace se používá někdy u soudu, kdy žalobce nutí obžalovaného odpovědět pouze "ano" nebo "ne" na otázku, která vyžaduje širší odpověď.

    "Nejste duševně nemocný, úchylný nebo nejste náhodou náboženský fanatik či komunista?"
 

Tento způsob argumentace spočívá v tom, že závěry se odvozují z předpokladů, které se závěry vůbec logicky nesouvisejí. Jde o oblíbený způsob argumentace některých náboženských skupin.

    "Nemůžeme vyslovit žádnou tezi o tom, jaký byl stav věcí na počátku. Nikdo nebyl svědkem Božího počinu stvoření ani při tom Boha neviděl."
 

Tento způsob argumentace spočívá v tom, že mluvčí předloží nesouvisející materiály o nichž se pak diskutuje a tím se pozornost zcela odvede od toho, čeho se problém týká. Takto lze přijmout zcela mylné závěry.

Tento způsob argumentace lze často vidět v parlamentu, kdy se má přijmout nějaké zásadní rozhodnutí, ale mluvčí debatu svedou na zcela podružné souvislosti. Potom se nedostává času na projednání věcí podstatných a je přijato nekvalitní rozhodnutí.
 

Tento způsob argumentace spočívá v tom, že abstraktní pojmy jsou prezentovány jako konkrétní věci.
 

Posunutí váhy důkazu je speciální případ argumentace typu Argumentum ad Ignorantiam, kdy se váha důkazu přesune na osobu, která odmítá přijmout důkaz. Zdrojem chybného závěru je pak předpoklad, že důkaz musí být pravdivý, pokud osoba odmítající tento důkaz nedokáže opak. Na tomto způsobu argumentace jsou založeny některé filozofické směry, jako atheismus.
 

Tento způsob argumentace je založen na principu, že mnohem snadněji lze napadnout někoho, kdo je nepřítomen než napadnout jeho pozici v jeho přítomnosti. Jde o mylné závěry, protože se mluvčí nezabývá aktuálními argumenty, ale nepřítomnou osobou.
 

Tento způsob argumentace je založen na tom, že určité obecné pravidlo se přenese mimo svoji platnost. Uvažují se dvě různé situace, na které se použije stejné obecné pravidlo, aniž se zkoumá jejich analogie.

Následující ukázka je částí debaty o zákonodárství.

    "Věřím tomu, že je zcela nesprávné oponovat právu jeho porušováním."

    "Takový názor je ovšem odporný. Z něho plyne, že zřejmě nepodporujete Martina Luthera Kinga."

    "Chcete snad říci, že legislativa je stejně důležitá jako boj za svobodu černochů? Jak se odvažujete!"
 

Tento způsob argumentace je založen na principu, že nějaká akce je přijatelná, neboť ji provádí i oponent.

    "Jste občas hrubý."
    "Tak? Ale vy taky."

Jde v podstatě o osobní útok, a proto tato argumentace je speciálním případem argumentace typu Argumentum ad Hominem.
 

Často lidé argumentují na základě předpokladů, které se neobtěžují vyjádřit. Princip tohoto způsobu argumentace spočívá v tom, že všechny předpoklady argumentace by měly být vyjádřeny explicitně. Přesněji řečeno, pokud nejsou vyjádřeny všechny předpoklady, nemusí z takové argumentace vždy vyplynout chybné závěry, ale často se na takové závěry díváme s jistým podezřením.
 

Mezi argumentem a vysvětlením je rozdíl. Pokud se zajímáme o platnost výroku A a výrok B použijeme jako důkaz, pak výrok typu "A protože B" je argument. Pokud se pokoušíme prokázat pravdivost výroku B, pak výrok "A protože B" je vysvětlení.

Argumentace typu Ad Hoc podává vysvětlení na základě faktů, která nelze v jiných situacích použít. Často se vysvětlení typu Ad Hoc tváří jako argument. Například, pokud předpokládáme, že Bůh učinil všechny lidi sobě rovné, pak následující výrok je Ad Hoc vysvětlením:

    "Vyléčil jsem se z rakoviny."
    "Pak velebte našeho Pána. On vás uzdravil."
    "Uzdraví Pán všechny, kteří mají rakovinu?"
    "Cesty Pána jsou nevyzpytatelné."
 

Tento způsob argumentace je založen na tom, že pomocí chybných předpokladů se provedou nesprávnou argumentací určité závěry. Pomocí chybné argumentace tak lze získat správné závěry.
 

Braňme se mylné argumentaci. Neztrácejme čas s lidmi, pro něž je síla argumentů důležitější než pravda a fakta. Neztrácejme čas s lidmi, kteří nechtějí naslouchat a slyšet. A přijímejme všechny argumenty střízlivým rozumem, nikoliv citem a vnitřní pohnutkou. Jen tak se můžeme vyhnout krokům a činům, kterých bychom mohly někdy později litovat. Ať už jde o nákup nádobí za desítky tisíc, sliby vysokého zúročení vložených peněz nebo podíl na radikální přeměně světa.

Naše společnost se před deseti lety vymanila z pout tak zvané marxisticko-leninské filozofie, tak zvaného vědeckého komunismu a atheismu. Otevřely se cesty nejen rozumu, ale také hlouposti. Snad proto je teď kolem nás tolik iracionality a pa-vědeckosti. Lidská hloupost a naivita jsou totiž velmi výnosným kšeftem.

Literatura:

[1] From: mathew meta@harlequin.co.uk Subject: Alt.Atheism FAQ: Constructing a Logical Argument. Harlequin Ltd, Cambridge, UK. Date: Fri, 2 Jun 1995 17:33:31 GMT

[2] Novotný, Miroslav: S algebrou od jazyka ke gramatice a zpět. Academia, Praha 1988.

[X1] Goebbels' Principles of Propaganda. Based upon "Goebbels' Principles Propaganda" by Leonard W. Doob published in "Public Opinion and Propaganda". The Society for the Psychological Study of Social Issues.

[X2] Marcelo B. Ribeiro and Antonio A. P. Videira: Dogmatism and Theoretical Pluralism in Modern Cosmology. 8 Jun 1998. physics/9806011 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci