Doplněno komentářem teoretického fyzika v teorii superstringů Luboše Motla [X1], [M1] s jeho laskavým souhlasem.

Všichni souhlasíme s tím, že vaše teorie je šílená. Rozcházíme se jenom v tom, zda je dostatečně šílená, aby bylo pravděpodobné, že je pravdivá. Mám pocit, že tato teorie není dostatečně šílená.

                                                                                                Niels Bohr

V roce 1982 došlo k významné vědecké události. Na univerzitě v Paříži vědecký tým vedený fyzikem Alainem Aspectem provedl jeden z významných fyzikálních experimentů. Pokud není vaším zvykem číst vědecké časopisy, pak jste zřejmě nikdy jméno fyzika Aspecta neslyšeli. Jde o vědce, který věří, že jeho objev změní tvář současné fyziky.

Aspect a jeho tým objevili, že za určitých podmínek subatomární částice, jako jsou elektrony, jsou schopny spolu okamžitě vzájemně "komunikovat" nezávisle na vzdálenosti, která je odděluje. Nezáleží na tom, zda jde o centimetry nebo o miliardy kilometrů.

Každá taková částice vždy určitým způsobem má informaci o chování druhé částice. Problémem této hypotézy je porušování Einsteinova postulátu, který tvrdí, že žádná informace se nemůže šířit rychleji než je rychlost světla ve vakuu. Protože rychlost pohybu, která je vyšší než rychlost světla ve vakuu, vede k porušení časové kauzality, tato nepříjemná skutečnost vede některé fyziky k tomu, aby se pokoušeli prokázat neplatnost Aspectových objevů. Tyto objevy však současně vedli jiné fyziky k ještě radikálnějším závěrům.

Fyzik David Bohm z Londýnské královské univerzity například věří, že Aspectovy objevy dokazují neexistenci objektivní reality a že navzdory hmotné podstatě vesmíru je jeho skutečnou podstatou obrovský a dokonale detailní hologram.

Abychom pochopili, proč Bohm vyslovil tento tak překvapivý názor, musíme nejprve porozumět podstatě hologramu. Hologram je trojrozměrná fotografie vytvořená pomocí laseru.

Pokud chceme vytvořit hologram, musí být fotografovaný objekt umístěn tak, aby první svazek paprsků laseru dopadal přímo na objekt a druhý svazek paprsků vznikl odrazem paprsků prvního svazku od zrcadla. Výsledkem jsou interferenční obrazce, které se zachycují na fotografické desce.

Když se fotografická deska vyvolá, obsahuje světlé a tmavé interferenční pruhy. Pokud je však vyvolaná deska ozářena paprskem laseru, v prostoru se objeví obraz původního objektu.

Trojrozměrnost takových obrazů však není jedinou významnou vlastností hologramů. Pokud je například hologram růže roztržen na dvě části a jedna část je ozářena laserem, zobrazí se prostorový obraz celé růže.

Když je část hologramu znovu rozdělena, každý jeho kousek filmu je schopen zobrazit stejný obraz, jako původní hologram. Na rozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje úplnou informaci o celém obrazu.

Podstata hologramu, kdy je "celek uložen v každé části", nám předkládá zcela nové chápání organizace a řádu. Západní věda v celé své historii při snaze pochopit reálný svět vždy studovala jednotlivé části celku, aby pak pochopila celek. Ať už vědci zkoumali žábu nebo atom, vždy studovali jednotlivé části a na základě těchto znalostí usuzovali na vlastnosti celku.

Princip hologramu nás poučil, že některé skutečnosti ve vesmíru nelze pochopit uvedeným postupem. Pokud se pokusíme studovat celek, který je vytvořen holograficky, pak jeho dělením nezískáme jeho části, ale pouze menší celky.

Tento princip motivoval Davida Bohma k jinému chápání Aspectova objevu. Bohm věří, že příčina vzájemného kontaktu subatomárních částic není v nějaké výměně signálů, ale tkví v tom, že jejich oddělenost je pouhá iluze. Argumentuje tím, že na hlubší úrovni reality nejsou takové částice jednotlivé objekty, ale jsou jen určitým rozšířením stejného fundamentálního základu.

Aby Bohm svoji myšlenku přiblížil ostatním, vymyslel následující přirovnání.

Představme si akvárium s rybičkami. Představme si dále, že nejsme schopni se dívat na akvárium přímo, ale naše znalosti o něm jsou zprostředkovány dvěma televizními kamerami, jedné umístěné vpředu a druhé umístěné na jeho boku.

Pokud sledujeme dva televizní monitory, můžeme předpokládat, že rybičky na každém monitoru jsou samostatné objekty. Protože kamery jsou postaveny v různých úhlech, každý obraz akvária je jiný. Pokud však budeme dostatečně dlouho sledovat na každém monitoru jednu rybu, můžeme za čas zjistit, že mezi nimi je určitý vztah.

Když se jedna z nich pohne, druhá udělá poněkud jiný ale odpovídající pohyb. Když jednu vidíme zepředu, druhou uvidíme z boku. Pokud nemáme možnost celkového obrazu situace, můžeme si dokonce představovat, že obě ryby spolu musí trvale a nepřetržitě komunikovat, ale nebudeme vědět jak.

A právě to, říká David Bohm, je přesně stejná situace u subatomárních částic v Aspectově experimentu.

Podle Bohma, domnělé nadsvětelné spojení mezi částicemi nám ve skutečnosti jen říká, že existuje hlubší úroveň reality, která je před námi utajena, komplexnější rozměr za naším, jako je v naší analogii akvárium. Vnímáme objekty, jako jsou subatomární částice, vzájemně oddělené, protože vidíme jen část jejich reality.

Takové částice však nejsou oddělenými částmi, ale jen obrazy hlubší a níže ležící reality, která je vlastně hologramem a je nedělitelná jako náš hologram s růží. A proto všechno, co existuje ve fyzikální realitě je uloženo na nižším "základě" a vesmír sám je jen obrazem, hologramem tohoto základu.

Pokud tuto hypotézu dále rozvineme, pak vesmír má mnohem více překvapivých vlastností. Jestliže jsou jednotlivé subatomární částice jen iluzí, pak to znamená, že na hlubší úrovni reality jsou všechny věci ve vesmíru navzájem nelokálně propojeny.

Elektrony atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomárními částmi kterékoliv hmotné částice ve vesmíru.

Všechno souvisí se vším, a ačkoliv lidská povaha se snaží svět dělit do kategorií a skupin, různé vlastnosti vesmíru jsou jen synchronními projevy jedné společné podstaty vesmíru.

V holografickém vesmíru se dokonce nelze dívat na čas a prostor jako na jeho základ. Žádné místo není odděleno od žádného jiného, proto čas a prostor jsou jen projekcí nižší úrovně.

Na takové hlubší úrovni reality existuje posloupnost superhologramů, ve kterých je minulost, přítomnost a budoucnost současně. To vede k myšlence, že pokud vytvoříme vhodný nástroje, tak jednou budeme schopni proniknout na tuto úroveň a budeme se pohybovat v čase všemi směry.

Co všechno takový "superhologram" obsahuje, zůstává otevřenou otázkou. Lze si například představit, že takový superhologram je matricí, jíž je dán vznik všemu v našem vesmíru, tedy určuje, čím každá subatomární částice kdy bude - každé seskupení hmoty a energie, které je potřebné, od sněhových vloček po quasary. Lze se na tyto hologramy dívat jako na kosmické muzeum "všeho, co je".

Ačkoliv Bohm připouští, že nemusí existovat žádný způsob jak zjistit, co leží ukryto v superhologramu, odvažuje se tvrdit, že není žádný důvod, aby neobsahoval více skutečností. Je možné, že superholografická úroveň reality je jen jedním stupněm, za ním leží "nekonečnost dalšího vývoje".

David Bohm není jediný vědec, který předpokládá, že vesmír je hologram. Neurofyziolog Standfordské univerzity Karl Harry Pribram, jehož rodina mimo jiné pochází z Příbrami, se zabývá výzkumem lidského mozku a je také přesvědčen o holografické podstatě reality.

Karl H. Pribram vytvořil holografický model, který objasňuje, jak jsou paměťové informace v mozku uloženy. Po dlouhém období výzkumů došel k přesvědčení, že lidské vzpomínky nejsou uloženy na určitém místě v mozku, ale jsou rozprostřeny v celém mozku.

Vědec Karl Lashley skupinou experimentů v roce 1920 zjistil, že nezávisle na tom, která část mozku krysy byla odstraněna, krysa nezapomněla, jak vykonat řadu úkolů, které se naučila před operací. Tehdy nikdo nebyl ochoten přijmout mechanismus, že podstata paměti je založena na kuriózní představě "celek v každé části".

V roce 1960 přišel Pribram se svojí holografickou hypotézou a vyhledal výsledky řady vědců, aby svoji hypotézu potvrdil. Pribram věří, že vzpomínky nejsou uloženy v neuronech nebo ve skupinách neuronů, ale v obrazcích nervových impulsů, které probíhají celým mozkem stejným způsobem, jako světlo laseru interferuje celou oblastí kousku filmu, na němž je holografický obraz. Jinými slovy, Pribram věří, že mozek je sám o sobě hologram.

Pribramova teorie také vysvětluje, jak může lidský mozek uchovávat tolik vzpomínek na tak malém prostoru. Odhaduje se, že lidský mozek má kapacitu pamatovat si přibližně 10 miliard bitů informace během průměrného lidského života (což je přibližně stejné množství informace jako v pěti svazcích Encyklopedie Britannica).

Bylo zjištěno, že hologram může podobné množství informace uchovat jednoduchou změnou úhlu, pod kterým dopadají dva laserové paprsky na fotografický film. Je možné tak uložit různé obrazy na stejném fotografickém povrchu. Lze ukázat, že na jednom krychlovém centimetru filmu lze udržovat více než 10 miliard bitů informace.

Naše neobvyklá schopnost rychle si vybavit informaci, kterou potřebujeme z obrovského množství vzpomínek, je pochopitelná, pokud si představíme, že mozek pracuje podobně jako hologram. Pokud se vás přítel zeptá, co se vám vybaví na slovo "zebra", není třeba procházet setříděný obrovský datový soubor v mozku a hledat odpověď. Asociace jako "pruhovaný", "podobný koni" nebo "zvíře žijící v Africe" se vám vybaví téměř okamžitě.

Vskutku, jednou z nejzáhadnějších věcí na procesu lidského myšlení je, že každá část informace se zdá být spojena s mnoha jinými souvisejícími informacemi, tedy další vlastnost hologramu. Protože každá část hologramu je nekonečně spojena s každou jeho jinou částí, může být tím vysvětlena podstata takového uspořádání informací v mozku.

Ukládání informací v mozku tedy není jen neurofyziologickou skládačkou, která se jeví pochopitelnější ve světle Pribramova holografického modelu mozku. Pribramův model umožňuje vysvětlit, jak je mozek schopen přeložit posloupnost frekvencí, které přijímá smysly (světelné frekvence, zvukové atd.), do konkrétních slov našeho vnímání.

Kódování a dekódování frekvencí je přesně to, co hologram dělá nejlépe. Funkce hologramu jsou zajištěny skupinou optických čoček, které převádějí význam frekvencí a bodů převést na obraz. Pribram věří, že mozek je složen také s určitých "čoček" a používá holografické principy pro matematickou konverzi frekvencí, které přijímá pomocí smyslů z vnějšího světa.

Podstatou Pribramovy teorie je tedy myšlenka, že mozek používá holografické principy pro provádění svých operací. Pribramova teorie dnes získává mezi neurofyziology stále větší podporu.

Argentinsko-italský vědec Hugo Zucarelli rozšířil holografický model na svět akustiky. Objasnil fakt, že člověk je schopen určit zdroj zvuku aniž by pohnul hlavou a to dokonce i v případě, že slyší jen na jedno ucho. Zucarreli uvažoval, že holografické principy by takové schopnosti snadno vysvětlily.

Zucarelli také vyvinul technologii holofonního zvuku, záznamovou techniku, která je schopna reprodukovat akustickou situaci tak, jak ji vnímáme reálně.

Pribramova hypotéza, že náš mozek matematicky konstruuje "tvrdou" realitu v závislosti na vstupních frekvencích, získala tak určitou experimentální podporu.

Zjistilo se, že každý z našich smyslů je citlivý na mnohem větší oblast frekvencí, než se původně čekalo.

Vědci například objevili, že náš zrakový systém je citlivý na zvukové frekvence, že náš čich je částečně závislý na tom, co se nazývá "osmické frekvence" a že dokonce buňky našeho těla jsou citlivé na určitý rozsah frekvencí. Tyto objevy nás přesvědčují, že existuje jediný holografický systém vnímání, který takové frekvence třídí a rozděluje je mezi jednotlivé smysly.

Zajímavé závěry získáme, pokud Pribramův holografický model mozku spojíme s Bohmovou teorií. Pokud je náš reálný svět jen jakousi sekundární realitou, a všechno co je "zde" je jen holografickou směsí frekvencí a pokud mozek je také hologram, který vybírá jen určité frekvence z této směsi a matematicky je transformuje na naše smyslové vnímání, co je vlastně objektivní realita?

Jak tvrdí náboženství Východu, materiální svět je jen iluze a ačkoliv si myslíme, že jsme fyzické bytí pohybující se fyzickým světem, nejde o nic, než o naši představu.

Jsme jen "přijímači" obrovského oceánu frekvencí, a to, co z něj vybíráme a převádíme na svoji fyzikální realitu, je pouze jediným kanálem z mnoha, které lze ze superhologramu získat.

Toto vytvoření nového pohledu na realitu, syntéza Bohmova Pribramova pohledu, se nazývá "holografické paradigma". Ačkoliv mnoho vědců má vůči této hypotéze vážné výhrady, jiné vědce tato hypotéza motivuje. Malá ale stále rostoucí skupina vědců věří, že tato hypotéza může být nejpřesnější model reality, který věda může získat. Někteří věří, že může vysvětlit některá mystéria, která by jinak byla nevysvětlitelná vědou, jako jsou paranormální jevy a jejich podstata.

Někteří vědci, včetně Bohma a Pribrama věří, že většině parapsychologických jevů lze porozumět ve světle holografického paradigmatu.

Ve vesmíru, v němž jsou jednotlivé mozky neviditelnými částmi většího hologramu a vše je nekonečně propojeno, je telepatie jen projevem holografické úrovně.

Lze mnohem snáze porozumět, jak informace mohou cestovat z mysli jednoho člověka do mysli druhého člověka na velkou vzdálenost a lze vyřešit mnoho dne stále ještě neřešitelných problémů psychologie. Grof předpokládá, že holografické paradigma dává model pro chápání mnoha zmatených reakcí, které lidé pociťují při změně stavu svého vědomí.

V roce 1950, během provádění výzkumů pomocí halucinogenu LSD jako psychoterapeutického nástroje, Grof měl jednu pacientku, která náhle měla pocit, že se stala samicí jistého druhu prehistorického plaza. Během trvání halucinace nejenže přesně popisovala všechny pocity, jako by skutečně byla plazem, ale dokonce popisovala části samčí anatomie. Popsala, že hlava samce byla pokryta barevnými skvrnami.

Jak Grof zjistil, ačkoliv žena nikdy neměla předchozí znalosti o těchto věcech, pozdější konzultace se zoology potvrdila, že určité druhy plazů měly barevné skvrny na hlavě, které měly důležitou roli při sexuálních hrách těchto tvorů.

Zkušenosti ženy nebyly ojedinělé. Během svého výzkumu Grof zjistil, že jeho pacienti se identifikovali s různými druhy evolučního žebříčku. Většinou se zjistilo, že tyto zkušenosti obsahovali velmi podrobné zoologické detaily, které byly značně přesné.

Regrese do zvířecí podoby nebyla jediným objevem, které Grof učinil. U některých pacientů pozoroval přeměnu do individua neobvyklé skupiny nebo rasy. Pacienti, které měli nízké nebo žádné vzdělání, náhle popisovali třeba praktiky pohřbívání Indiánů nebo scény z hinduistické mytologie. V některých jiných případech pacienti podnikali cesty mimo své tělo nebo měli předtuchy z budoucnosti nebo se reinkarnovali.

V pozdějším výzkumu Grof zjistil stejné jevy, které se projevovaly při terapii bez použití halucinogenu. Společným článkem těchto zkušeností pacientů byl přenos vědomí pacienta do jiného vědomí jednotlivce bez omezení času a prostoru. Grof proto tyto projevy nazval jako "transpersonální zkušenosti" a koncem 60. let 20. století vznikla oblast psychologie - "transpersonální psychologie", která pokračovala v jeho výzkumech.

Ačkoliv před několika lety založená Asociace transpersonální psychologie je rychle rostoucí skupinou stejně smýšlejících odborníků a stala se uznávanou oblastí psychologie, v době, kdy Grof a někteří jeho kolegové prováděli své první výzkumy nebyl znám mechanismus těchto zvláštních duševních projevů. Dnes se tyto projevy vysvětlují právě pomocí holografického paradigmatu.

Jak Grof uvedl, pokud je naše vědomí součástí kontinua, pak nejenže existuje cesta mezi jednotlivými vědomími lidí, ale dokonce existuje spojení mezi každým atomem, každým organismem nebo každou oblastí samotného prostoru a času a toto spojení občas vede k transpersonálním projevům, které se dosud jevily jako nepochopitelné.

Holografické paradigma má své důsledky i v exaktních vědách, jakou je biologie. Keith Floyd, psycholog z koleje Virginia Intermont, tvrdí, že pokud je realita jen holografickou iluzí, nelze dále tvrdit, že mozek vytváří vědomí. Naopak, je to právě vědomí, co umožňuje výskyt mozku, stejně jako tělo a všechno kolem interpretujeme jako to, co je fyzické.

Někteří odborníci tvrdí, že medicíně a jejím léčebným procesům lze porozumět na základě holografického paradigmatu. Pokud je fyzická struktura našeho těla jen holografickou projekcí vědomí, pak je jasné, že každý z nás má v sobě takové schopnosti zajistit si zdraví, které medicína sotva poskytne. Na choroby se lze dívat jako na změny v našem vědomí, které se odrážejí v hologramu našeho těla.

Různé rozporuplné léčebné postupy jako je vnímání nemocných orgánů dotykem ruky, pak lze snadno vysvětlit, pokud přijmeme názor, že holografický obraz mysli je stejně reálný jako naše realita.

Dokonce některé neobvyklé projevy "neobyčejné" reality lze vysvětlit pomocí holografického paradigmatu. Ve své knize "Gifts of Unknown Things" (Dary neznámých věcí) biolog Lyall Watson popisuje své zkušenosti s indonéskou šamanskou ženou, která provedením rituálního tance byla schopna nechat zmizet celou skupinu stromů. Watson pozoroval celý jev s několika dalšími pozorovateli a viděl skupinu stromů jak zmizet tak objevit se a to dokonce několikrát za sebou.

Ačkoliv běžné vědecké chápání není schopno objasnit takovéto události, události podobné výše uvedené nás stále více ubezpečují, že skutečná realita je pouze holografickou projekcí.

Zřejmě se shodneme na tom, co je "zde" nebo "není zde", protože to, co nazývám realitou je vytvářeno na úrovni lidského vědomí, ve kterém jsou všechny lidské mysli vzájemně propojeny.

Je-li to pravda, pak je to nejhlubší důsledek holografického paradigmatu ze všech. Znamená to, že takové zkušenosti jaké získal Watson, nemají společný základ v naprogramování našich myslí. V holografickém vesmíru nejsou žádná omezení rozsahu, v jakém můžeme měnit strukturu reality.

Všechno, co si představujeme jako realitu, je pouze plátno čekající až na něj nakreslíme obraz, jaký chceme. Cokoliv je možné, od ohýbání lžic silou vůle až po neuvěřitelné události pozorované Castanedou během jeho setkání s Yagui don Juanem. Není to o nic více zázračné, než naše schopnost vypočítat realitu když se nám zdají sny.

Většina našich základních představ o realitě se stane nedokonalá, pokud přijmeme hypotézu holografického vesmíru. Dokonce náhodné události lze vysvětlit na holografických principech a pak je lze určit. Objeví se náhle určité nové souvislosti a většinu nevysvětlitelných událostí lze popsat nějakou symetrií.

Ať už věda přijme nebo odmítne Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma, je jisté, že tato hypotéza již nyní natrvalo ovlivnila myšlení mnoha vědců. I kdyby se ukázalo, že holografický model nedává nejlepší vysvětlení pro vzájemnou komunikaci subatomárních částic, tento model znamená, že se musíme připravit na radikálně nové pohledy na realitu.
 

Začátek článku je mystifikace. Tým Alaina Aspecta vůbec neobjevil žádný nový jev, který by jakkoliv měnil fundamentální poznatky fyziky, nýbrž experimentálně potvrdil (přesně v souladu s očekáváním vědců) kvantovou mechaniku v pokusu, který do té doby existoval jen jako myšlený. Tento pokus ukázal, že se Einstein spolu se svými spolupracovníky Rosenem a Podolskym opravdu mýlil a kvantová mechanika je správná. Jejich pokus ukázal, že Bellovy nerovnosti jsou v přírodě opravdu narušeny. Bellovy nerovnosti jsou vztahy, které říkají, že korelace mezi jistými veličiny ve světě ovládaném v podstatě klasickou fyzikou jsou vždy menší než jistá mez. Jakýkoliv pokus oklamat kvantovou mechaniku a nahradit ji jistou formou klasické fyziky - snahy o teorii, o níž v historii usiloval nejen Louis de Broglie (teorie řídící vlny), David Bohm (teorie skrytých proměnných), ale nakonec i sám Erwin Schrödinger nebo v poslední době nositel Nobelovy ceny z roku 1999 Gerard 't Hooft a další - jsou tedy chybné, protože nemohou vysvětlit občas velmi vysokou míru korelace, kterou předpovídá kvantová mechanika a potvrzují i pokusy.

Kvantová mechanika předpovídá pro velké množství pokusů korelace, převyšující maximální možné korelace, které by mohla vysvětlit teorie klasické povahy. Tyto předpovědi kvantové mechaniky byly potvrzeny experimenty, z nichž nejpůsobivější byly provedeny v týmu Alaina Aspecta.

Dnes chápeme kvantovou mechaniku, která má pro svět zásadní význam, moderním způsobem. Ten se ovšem v důsledcích shoduje s tím, jak kvantovou mechaniku chápala již kodaňská škola (Niels Bohr a jeho přátelé) na konci 20. let 20. století. Byl to Einstein, který se mýlil, nikoliv kvantová mechanika. Předpovědi kvantové mechaniky - nebo ekvivalentně experimentální výsledky Alaina Aspecta - v žádném případě nenarušují Einsteinovu zásadu, že se informace šíří nejvýše rychlostí světla. Výsledky dvou pokusů mohou být korelovány, ale to v žádném případě neznamená, že výsledek jednoho z nich je důsledkem výsledku druhého, který byl na dálku zaručen nadsvětelnou rychlostí.

I v klasickém světě je zcela normální, že měření dvou událostí mohou být korelována, ačkoliv jde o události vzdálené (jejich příčiny působily na sebe navzájem v minulosti, ale měření probíhá v době, kdy již působení pominulo). Tak například pokud zabetonujeme náhodně manžela a manželku do dvou betonových bloků a pošleme je na opačné strany Galaxie, měření za milióny let ukáže, že objekty v obou blocích mají opačné pohlaví, aniž bychom byli nuceni tvrdit, že přítomnost mužského pohlaví v jednom bloku nastala jako důsledek toho, ze v druhém bloku jsme objevili pohlaví ženské. Kvantová mechanika se liší od klasické v tom, že umožňuje korelaci i v různých fyzikálních veličinách, které podle klasické fyziky nemohou být korelovány současně.

Tak například v tradičním EPR pokusu jsou oba odlétající fotony levotočivé nebo oba pravotočivé, aby měly nulový celkový moment hybnosti a dodržovaly tak jeho zákon zachováni. Pokud ale měříme lineární polarizaci (polarizace x/y jsou lineární kombinací pravotočivě nebo levotočivě kruhově polarizovaného světla), žádnou korelaci podle klasické fyziky nenaměříme, kombinace xx, xy, yx, yy všechny proběhnou s pravděpodobností 25%. Podle kvantové mechaniky je tomu jinak, mohou proběhnout jen výsledky xy a yx s pravděpodobnostmi 50%. Kvantová mechanika tak dovoluje větší korelace než klasická. Korelace narušují Bellovy nerovnosti a proto experimentální důkaz narušení Bellových nerovností (od Alaina Aspecta) znamenal více méně definitivní důkaz pravdivosti (pro naši intuici) podivných principů kvantové mechaniky a vyvrácení všech kliček, jimiž se těmto paradigmatům lidé chtěli vyhnout.

Ještě jednou důležitý bod: jevy, které dokázal Alain Aspect a druzí, nelze v žádném případě použít k šíření jakékoliv reálné informace nadsvětelnou rychlostí - právě proto, že svět funguje pravděpodobnostně. Konkrétní výsledek pokusu je opravdu dílem náhody, jíž nelze přímo ovládat (Bůh hází v kostky, abychom tak řekli), a proto nelze na dálku ovlivnit výsledek vzdáleného pokusu (nadsvětelnou rychlostí), protože nelze přesně ovládat ani výsledek našeho vlastního pokusu. Pravděpodobnosti různých výsledků pokusu na druhé straně Galaxie jsou předem jasně dány a nejsou vůbec ovlivněny ničím, co děláme se svým pokusem na naší straně Galaxie.

Všimněte si, že pozorované jevy (vysoké korelace) jsou konzistentní s teorií relativity jen proto, že kvantová mechanika opravdu funguje pravděpodobnostně a náhodné výsledky pokusu opravdu nejsou (ani v principu) důsledkem nějakých složitých deterministických jevů. Kdyby tomu tak bylo, relativita by byla opravdu narušena, protože by skutečně šlo šířit informace nadsvětelnou rychlostí. Člověk musí chvíli přemýšlet, aby sám pochopil, proč korelace ještě neimplikuje okamžité působení na dálku.

Pokusy Alaina Aspecta ukazují, že se David Bohm mýlil a jeho teorie skrytých proměnných jsou chybné (pokud jsou alespoň trochu lokální, což je pro splnění požadavku teorie relativity nakonec také nezbytné). Proto je poněkud nelogické, když je pro autora nejcennějším komentářem právě ten od Bohma. Bohm, jehož ideje se zhroutily, se uchýlil k zoufalým výrokům o tom, že vesmír je jen přelud. Vesmír nefunguje tak, jak si Bohm myslel. Bohm v něj ztratil jakoukoliv důvěru a vesmír se pro něj stal pouhým přeludem. Bohm je ale tím, kdo prohrál, zvítězila kvantová mechanika.

Autorovy technické zmínky o hologramu jsou poměrně v pořádku, byť jistě existují lepší úvody do holografie. Filosofické důsledky jsou ale chybné. Západní věda vždy analyzovala věci tak, že je krájela na části. Pokud je podstata něčeho holografická, krájení na části nemá doslovný geometrický smysl, ale pořád platí, že k pochopení, jak věci fungují, je třeba je rozdělit na jisté ideové části. V uvedeném článku je jinak hodně výroků, které lze interpretovat jistým způsobem, aby byly pravdivé. Celkově je ale třeba říci, ze text je chybný. Moderní kvantová gravitace či teorie strun opravdu projevuje mnoho nelokálního chování. Nic se ale nesmí změnit na experimentálním faktu, že běžné jevy při dostatečně nízkém gravitačním poli a nízkých energiích - například prozaické Aspectovy pokusy - musí mít stále interpretaci v řeči relativistické a lokální kvantové teorie pole.

Určité jevy kvantové gravitace - například záhada informace v objektu, vypařujícího se z černé díry - mají nelokální podstatu, ale tento druh nelokality nezodpovídá za zdánlivou nelokalitu, kterou Bohm vidí v Aspectových pokusech. Je třeba říci, že za posledních několik let fyzika udělala velké kroky k chápání počtu stupňů volnosti a podobných záhad, které přesně ukazují, v čem měl autor intuici dobrou a v čem se mýlil.

Tak například jeho analogie s akváriem. Pokud se dvě ryby pohybují určitým korelovaným způsobem a musí tomu tak být vždy, znamená to, že počet stupňů volnosti je menší, než se zdá na první pohled. Pokud si představíme svět - nebo počítač - jako krychlovou síť rozřezanou na buňky o velikosti krychlového nanometru, víme zcela jistě, že každá kostička může být nezávisle na ostatních v jakémkoliv stavu. Při běžných jevech vypadá svět jako systém extenzivní v objemu, v němž jsou jednotlivé geometricky oddělené části nezávislé. Entropie - střední hodnota informace, kterou lze zakódovat - je pro dané těleso fakticky úměrná objemu.

V říši kvantové gravitace je tomu jinak. Ukazuje se, že pokud se snažíme někam nahustit příliš mnoho informace, musíme tam dát i příliš mnoho hmoty, čímž vytvoříme černou díru. Ale entropie černé díry je úměrná jejímu povrchu (vydělenému čtyřnásobkem Newtonovy gravitační konstanty). Přesnější tvrzení tedy říká, že daná oblast prostoru se může nacházet jen v exp(S) stavech, kde S je povrch této oblasti vydělený čtyřnásobkem Newtonovy konstanty (v jednotkách c = \hbar = 1). Tohle je přesný smysl holografie, jediné holografické omezení na množství nezávislé informace ve vesmíru. Je nasnadě, jak posoudíme, zda to či ono Bohmovo tvrzení je správné či chybné. Pokud souhlasí s tím, co říkám já, je správné, pokud nesouhlasí (například říká, že jsou věci více spojené, než požaduje kvantová gravitace), je chybné - protože protiřečí entropii černé díry. Není třeba psát složité filosofické eseje, stačí pochopit základy kvantové gravitace a teorie strun. Odpovědi na většinu kladených smysluplných otázek jsou již známy.

V článku se konečně spekuluje nad tím, co se stane, když zkombinujeme (chybné) Bohmovy úvahy s (pomatenými) úvahami Pribramovými. Autoři docházejí sice k třaskavé směsi (jak přiznávají), většinou vědců zavrhované, ale zato prý může obsahovat paranormální jevy. Všechno vrcholí "holografickým zfetovaním" do tvaru prehistorického plazu. Asi bych k tomu raději už nic neříkal a ani už tyhle povídačky nečetl do konce. Koho opravdu zajímají podobné holografické otázky, ovšem na vědecké a racionální úrovni - nikoliv na úrovni náboženských spekulací - snad také leccos najde v bestselleru "Elegantní vesmír", který bude vycházet i v češtině.

Literatura:

[1] Capra, Fritjof: Tao fyziky, Gardenia, Bratislava 1992 (originál: The Tao of Physics, Bantam Books, 1984, 1991)

[2] Fischer, Jan: Průhledy do mikrokosmu, Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1986

[I1] Subject: Alain Aspect a dezinformace o holografii. Date: Mon, 24 Jul 2000 11:30:08 -0400 (EDT) From: Lubos Motl motl@physics.rutgers.edu

časopis o přírodě, vědě a civilizaci