Převzato ze zpravodaje Sisyfos [X1] (č. 2, ročník III., září 1997) se souhlasem redakce.

(Pozn. překl.: V předchozím čísle našeho zpravodaje mi bylo vytknuto, že jsem C. Poppera zahrnul mezi filosofy blízké postmodernistům. Netajím se tím, že odmítám jeho názory, které z větší části považuji za mylné, za názory filosofa, který s vědeckou prací vlastní zkušenosti neměl. Následující článek ukazuje, že se svými názory nejsem sám. - J. Heřt)

Proč se dnes mnozí dívají na vědu jako na chybnou ideologii a ne jako na epistemologický ideál? Je to oprávněné?

Před šesti lety jsem se zúčastnil výroční, pětadvacáté Nobelovy konference, jediného nobelovského programu mimo Švédsko a Norsko, který je uznáván Nobelovou nadací. Téma konference znělo: Konec vědy? John Hogan napsal nedávno knihu se stejným názvem. Smyslem konference i Hoganovy knihy bylo zamyslit se nad hrozící likvidací samotné vědy. Ve společnosti totiž stále více sílí názor, že věda není královskou cestou k pravdě. Šíří se názor, že věda je spíše ideologií než metodologií a že tedy nemůže legitimně tvrdit, že má nárok na poznávání reality. Nikdo tento názor nevyjádřil bojovněji, než Paul Feyerabend. Píše:

"Věda má daleko blíže k mýtu, než je filosofie vědy ochotna připustit. Je to jen jedna z podob myšlení, kterou vytvořil člověk a nutně nemusí být podobou nejlepší. Je nápadná, hlučná, drzá, a za primárně nadřazenou ji považují jen ti, kteří se předem rozhodli pro její ideologii nebo ti, kteří ji přijali, aniž by pátrali po jejích výhodách a omezeních. A protože přijetí nebo odmítnutí určité ideologie by mělo být ponecháno jen na rozhodnutí individua, je zřejmé, že odluka státu a církve musí být doplněna o odluku státu a vědy, této současné nejagresivnější a nejdogmatičtější náboženské instituce. Tato separace je asi naší jedinou šancí, jak dosáhnout skutečné humanity, kterou se nám dosud nikdy nepodařilo uskutečnit." (Feyerabend 1975)

Podle Feyerabenda je věda náboženstvím, protože je založena na jistých dogmatech, která nejsou racionálně zdůvodnitelná. Akceptovat ji vyžaduje kus víry. Proto právě tak, jako státu nepřísluší vyučovat náboženství ve veřejných školách, není jeho úlohou vyučovat ani vědu. Ve skutečně demokratické společnosti by lidé měli mít svobodu ve výběru jejich názoru na vědu právě tak, jako si vybírají svou politickou stranu.

Nositel Nobelovy ceny, fyzik Shaldon Glashow na konferenci hovořil o tom, jak těmto názorům oponovat. Jeho odpověď však spočívala v následujícím "kosmickém katechismu": "Věříme, že svět je poznatelný, že existují jednoduchá pravidla, která ovládají chování hmoty a vývoj vesmíru... a že každý inteligentní mimozemská bytost by musela objevit tentýž logický systém, jaký máme my, kterým by vysvětlovala strukturu protonů a povahu supernov. Tato tvrzení ovšem nemohu dokázat, nemohu je zdůvodnit. Je to má víra". Místo toho, aby odmítl Feyerabendovy názory, ve skutečnosti je obhajoval, neboť připustil, že jeho přesvědčení o objektivitě vědy je jenom záležitostí víry. Není divu, že důvěra k vědě tak prudce klesá.

Neschopnosti vědců filosoficky podpořit svou disciplínu si všimli mnozí. Sir Peter Medawar, rovněž nositel Nobelovy ceny, k tomu poznamenal:

"Zeptejte se jen nějakého vědce, jak chápe vědeckou metodu, a uslyšíte odpověď vážnou a současně vyhýbavou: Vážnou proto, že cítí, že by měl vyjádřit svůj názor, vyhýbavou proto, že přemýšlí, jak by měl zakrýt skutečnost, že vlastně žádný názor nemá."

Vědci jsou po stránce filosofické velice naivní. Ale za tuto naivnost musí platit cenu: Protože většina vědců není schopna obhájit metodologii vědy, Feyerabendova tvrzení zůstala většinou bez řádné odpovědi. Výsledkem bylo, že se Feyerabendovy názory široce prosadily jak na akademické půdě, tak i ve veřejnosti. To prokazatelně vedlo nejen k vzestupu pseudovědy a náboženského fundamentalismu, ale také ke konkrétním praktickým důsledkům: k omezení rozsahu vědeckých míst a výzkumných fondů. Fyzici T. Theocharis a M. Psimopoulos proto v článku "Co dělala věda špatně?" naříkají:

"Tím, že vědci ztratili svůj monopol na získávaní nových znalostí, ztratili své privilegované postavení ve společnosti. Proto jsou odměny tvůrcům vědeckých teorií nyní redukovány tak, aby odpovídaly jejich znectěné a devalvované práci a jejich omezeným ambicím."

Autoři také tvrdí, že rozšíření Feyerabendových názorů na vědu je nejzákladnější a dosud nejméně známou příčinou poklesu finanční podpory vědy v západních zemích. Takže neříkejme, že filosofie nemá žádný praktický dopad. Jestliže mají Theocharis a Psimopoulos pravdu, pak to byla právě filosofie, která vyřadila množství vědců z práce.

Feyerabend jednou prohlásil, že vědci "mají více peněz, větší autoritu, více sex-appealu než si zaslouží, a že nejstupidnější procedury a nejsměšnější výsledky jejich výzkumu jsou obklopovány aureolou slávy a výjimečnosti. Je na čase trochu je přistřihnout a přidělit jim skromnější postavení ve společnosti". Zdá se, že se to skutečně Feyerabendovi zdařilo.Jak se to mohlo stát? Proč je věda ve stále stoupající míře nazírána jako zcestná ideologie spíše než jako poznávací ideál? Podívejme se blíže na argumenty, které se Feyerabendovy názory opírají:
 

Je ironické, že jedním z těch, kteří nesou největší odpovědnost za zmenšenou vážnost vědy, je člověk, který byl o významu vědy pevně přesvědčen: Sir Karl Popper! Ačkoli Popper byl přesvědčen, že vědecké teorie jsou správnější než nevědecké, tvrdil, že tradiční induktivní koncepce vědy byla chybnou.Podle induktivismu sestává vědecká metoda ze tří kroků: 1 pozorování, 2 indukce hypotézy, 3 potvrzení hypotézy dalším pozorováním a testy. Popper namítá, že ani jeden z těchto tří kroků vědci nesledují - a ani sledovat nemohou. Podle Poppera je názor, že vědecký výzkum začíná pozorováním, směšný:

"Před pětadvaceti lety jsem dal studentům ve Vídni na začátku přednášky následující instrukci: "Vezměte si tužku a papír. A nyní pozorujte a napište, co jste pozorovali!" Samozřejmě se hned ptali, co mají pozorovat. Je jasné, že daná instrukce: "Pozorujte" je absurdní. Pozorování je totiž vždy selektivní. Vyžaduje vybraný objekt, určitou úlohu, zájem, hledisko, problém" (Popper 1965).

Pro Poppera začíná zkoumání hypotézou, protože hypotéza musí zkoumání vést - vědci by bez ní neměli žádné vodítko k rozlišení, co jsou relevantní data a co nikoli. Popper také popíral názor, že výčet pomocí indukce může vést k vytvoření vědecké hypotézy. Mnoho teorií, jako např. atomová teorie, genetická teorie nebo gravitační teorie, vyžadují podle Poppera použití různých jednotek nebo sil, které nejsou obsaženy v nasbíraných datech. Není tedy možné dospět k teoriím jen pouhou enumerativní indukcí.

A konečně Popper tvrdil, že nelze s konečnou platností potvrdit žádnou obecně platnou generalizaci, protože nikdy nemůžeme vědět, zda jsme měli k dispozici všechna potřebná data. Je vždy možné, že bude objeveno něco, co zvrátí i tu nejlépe etablovanou hypotézu. Proto hleděl na vědu spíše jako na pokus o falzifikaci než o verifikaci. Kromě toho se domníval, že najít pozitivní důkazy pro vyslovenou teorii je až příliš snadné (Popper 1990).

Nejzávažnější problém induktivního myšlení však rozpoznal jako první už David Hume, empirik osmnáctého století. Hume upozornil na to, že enumerativní indukce spočívá na principu, že budoucnost se plně podobá minulosti. Tento princip ovšem nelze dokázat deduktivně, protože nevyplývá ze samozřejmých pravd. Nemůže být ale dokázán ani induktivně - to by bylo tvrzení bez důkazu. Takže pokud je věda založena na indukci, pak spočívá na dogmatu. A jestliže spočívá na dogmatu, pak to není žádné racionální podnikání. - Feyerabendův názor by tak mohl být více než jen pózou.

Popper se domníval, že chápat vědu jako pokus o falzifikaci a nikoli o verifikaci hypotéz by dovolilo vyhnout se problému, spojenému s indukcí, a umožnilo by rozlišit vědu od pseudovědy. Úspěch testu podle Poppera neznamená potvrzení správnosti zkoumané hypotézy. Naproti tomu selhání testu má jednoznačně prokázat falešnost hypotézy. Takže věda v Popperově podání je pátrání po vyvrácení spíše než po potvrzení hypotéz. Problém indukce v tom případě vypadne ze hry a známkou vědeckosti teorie se stává její odolnost proti vyvrácení. To je tedy ono slavné Popperovo demarkační kritérion: teorie je vědecká, jestliže je falzifikovatelná. Jestliže není možné takové pozorování, které by mohlo svědčit proti ní, pak není vědecká.

Záhy ovšem bylo zřejmé, že hypotéza nemůže být s konečnou platností falzifikována právě tak, jako nemůže být verifikována, protože žádná hypotéza nemůže být testována izolovaně. Fyzik- filosof Pierre Duhern a logik Willard Van Orman Quine přesvědčivě ukázali, že z hypotéz lze odvodit testovatelné konsekvence pouze v kontextu určitých základních předpokladů. Jestliže test selže, pak je vždy možné spornou hypotézu zachránit odstraněním jednoho nebo více výchozích předpokladů.

Kromě toho Popperovo demarkační kritérion je příliš slabé, aby rozeznalo vědu od pseudovědy. Podle Poppera je teorie vědeckou tehdy, když existuje možnost, aby se objevila data, která by dovolila teorii odmítnout. Při použití takového kriteria by však vědeckými teoriemi byly astrologie, kreacionismus nebo Velikovského teorie o vývoji planet, protože ze všech vyplývají závěry, které se ukazují jako chybné. Popperovo demarkační kritérion dovoluje příliš mnoho. Poskytuje vědecký status teoriím, které si ho nezasluhují. (Na druhé straně Popper tvrdošíjně odmítal uznat Darwinovu evoluční teorii za vědeckou, protože si nedovedl představit její falzifikaci, ačkoli je evoluční teorie nepochybně jedním ze základních pilířů biologické vědy - pozn. překl.)

Tak jsme se opět dostali do slepé uličky. Nejsme schopni dokázat nadřazenost vědy (při poznávání reality), jestliže ji hodnotíme jako pokus ověřovat teorie indukcí. A právě tak nemůžeme dokázat její nadřazenost, když ji hodnotíme jako pokus o falzifikaci teorií pomocí dedukce. Že by přece jen měl Feyerabend pravdu, když tvrdí, že není cesty k dokázání předností vědy?
 

Filosofové vědy Thomas Kuhn a Feyerabend tvrdí, že ani verifikace ani falzifikace nejsou schopny dokázat objektivitu vědeckého poznávání, protože v obou případech se předpokládá, že data jsou nezávislá na teorii. Uvedení filosofové naproti tomu tvrdí, že veškeré pozorování je zatíženo teorií, protože jakékoli pozorování zahrnuje i konceptualizaci. Protože každá teorie ovlivňuje svá vlastní data, neexistují data neutrální, která by mohla rozhodnout mezi soupeřícími teoriemi. V důsledku toho jsou teorie "nesouměřitelné".

Kuhn a Feyerabend vidí vědu primárně jako cvičné luštění rébusů. Pravidla k luštění jednotlivých hádanek jsou pak obsahem "paradigmat". Paradigma potom vědcům určuje, které druhy hádanek stojí za řešení a jaké metody budou pro řešení vhodné. Čas od času se však objeví některé hádanky, resp. "anomálie", které nelze řešit v rámci existujícího paradigmatu. Když je poznávací disonance vyvolaná těmito hádankami příliš velká, vědecká komunita prodělá "změnu paradigmatu". Kuhn popisuje efekt změny paradigmatu takto:

"Když čteme zprávy o výsledcích výzkumu, podávané dnešní historiografií, pak vidíme, že historici vědy mají snahu hlásat, že spolu se změnou paradigmatu se mění i sám svět. Vědci, vedeni novým paradigmatem, používají nové nástroje a pátrají v nových oblastech. Ještě důležitější je, že vědci v době takové revoluce vidí nové a odlišné věci, i když pátrají pomocí původních nástrojů a na místech, která už prozkoumali. Vypadá to, jakoby vědecká komunita byla náhle přesazena na jinou planetu, kde jsou obvyklé předměty viděny ve zcela jiném světle a kde se objevují objekty nezvyklé. Samozřejmě, že se nic z toho neděje. Není tu žádná zeměpisná transplantace. Mimo laboratoř vše běží stejně jako dříve. Nicméně, změny paradigmatu způsobují, že vědci vidí svět jejich vědeckého zájmu jinak. Vzhledem k tomu, že jejich vztah ke světu je dán jen tím, jak jej vidí a co dělají, máme chuť říci, že po každé revoluci vědci reagují na zcela jiný svět" (Kuhn 1970).

Podle Kuhnova názoru vědci neobjevují skutečnou povahu reality, ale vytvářejí ji. Žádným způsobem nelze zjistit, jaký svět je, protože každé paradigma vytváří svůj vlastní svět. Snadno postřehneme, že takový pohled vede k otázkám po konci vědy. Jestliže neexistuje žádná pravda s velkým "P", pak ovšem nemá smysl tvrdit, že vědci na ni mají monopol.

Abychom posoudili, zda můžeme takový pohled na vědu akceptovat, zkusme zhodnotit jeho implikace:

Jestliže to, co vnímáme, je určováno paradigmatem, které přijmeme, pak je nemožné vnímat cokoli, co neodpovídá tomuto paradigmatu. Jestliže dále je nemožné vnímat cokoli, co neodpovídá našemu paradigmatu, pak je nemožné, aby existovaly nějaké anomálie. Jestliže je dále nemožné, aby existovaly nějaké anomálie, pak je nemožné, aby docházelo ke změnám paradigmatu. Jestliže tedy přijmeme Kuhnovu a Feyerabendovu teorii vnímání, pak musíme popřít celou skutečnou historii vědy.

Mimoto, současný neurofyziologický výzkum ukázal, že ne všechno vnímání je spojeno s konceptualizací. Psycholog Edward Hundert vysvětluje:

"Jestliže někdo ztratí svůj primární vizuální cortex (mozkovou kůru ve zrakové projekční oblasti), např. v důsledku tumoru, ztrácí svůj zrak, oslepne. Jestliže ale je poškozena jeho druhotná nebo terciální korová zraková oblast, projeví se to u pacienta nezvyklým stavem, zvaným vizuální agnosie. Za této situace je zraková aktivita normální (osoba je schopna správně určit orientaci např. písmene "E" na tabuli s optotypy) . Pacient ale ztrácí schopnost identifikovat, pojmenovat nebo vyhledat i zcela jednoduché objekty, nacházející se v jeho zrakovém poli. ... Z psychologického hlediska to znamená, že existuje funkční rozdíl mezi "percepcí" (analýza příjmu) a mezi "poznáním" (centrální proces)...

Evoluční výhoda tohoto schématu, s uvedenou vzestupnou analýzou, je zřejmá. Kdyby naše smysly byly přímo napojeny na centrální poznávací systém, strávili bychom většinu svého času pozorováním, posloucháním atd. světa tak, jak jej známe, v jaký věříme nebo jaký očekáváme. Rozpoznání novinky, resp. nečekaného stimulu, poskytuje mimořádnou evoluční výhodu, a její vznik je umožněn pouze separací smyslového receptoru od centrálního systému pomocí vložených "slepých" analyzátorů." (Hundert 1987).

Neurofyziologický výzkum tedy ukazuje, že každé pozorování není řízeno teorií, protože existují dva typy pozorování: rozlišování a poznávání. Poznávání může být spojeno s využitím určité koncepce, diskriminace nikoli. Kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom nikdy vnímat nic nového.

A nakonec, kdyby byl veškerý výzkum veden v rámci určitého paradigmatu, pak platí, že i Kuhnův a Feyerabendův výzkum by musel být veden uvnitř jejich paradigmatu. Kdyby tomu tak bylo, pak by ani jejich výsledky nemohly být považovány za univerzálně platné. O Kuhnových nálezech můžeme pak říci totéž, co říká Feyerabend o vědě obecně, že je "inherentně prioritní jedině pro ty, kdo se již dříve rozhodli ve prospěch této ideologie". Správná odpověď Kuhniáncům a Feyerabendovcům je taková, jakou dal filosof Alan Garfinkel relativistům mezi filosofy: "Vy možná nepřicházíte odkud přicházím já, ale já vím dobře, že relativismus pro mne není."

Bylo by možno říci k tomuto problému mnoho dalšího. Důležité ale je uvědomit si, že vědci nemusí recitovat katechismus, když mají čelit tvrzením takového druhu, jaká prezentují Kuhn a Feyerabend.
 

Může být vůbec dokázáno, že věda je nejlepším prostředkem k získávání znalostí? Jistěže, ale jenom tím, že dokážeme, že poskytuje věrohodnější zjištění, než jakákoli jiná metodologie. Skutečně důležité není, zda je určitá domněnka vědecká nebo nevědecká, ale zda je oprávněná nebo neoprávněná.

Jsme oprávněni věřit, že je něco pravdivé, když to poskytne nejlepší výklad skutečnosti. A věda je právě proto nadřazena ostatním poznávacím metodám, že obvykle poskytuje lepší výklad, než jsou schopny poskytnout ostatní metody. Zda je určitý výklad dobrý, lze posoudit podle toho, v jaké míře umožní porozumět problému. A rozsah pochopení problému pomocí podaného výkladu závisí na tom, jak výklad systematizuje a shrnuje naše znalosti. Nakolik je výklad správný, můžeme potom určit pomocí různých kriterií, jako je jednoduchost, dosah výkladu, jeho užitečnost. Nikdo jistě nechce trvat na nesprávných názorech, ale je velkým problémem, že většina lidí se nikdy nenaučí chápat rozdíl mezi dobrým a špatným výkladem. Proto tito lidé věří všemu tajemnému a záhadnému, aniž by k tomu měli dobrý důvod.

Hrozí tedy konec vědy? Nutně jistě ne. Ale pokud se vědci nestanou filosoficky více sofistikovanými, pak jejich obhajoba vědecké metody bude znít hluše. A pokud se náš vzdělávací systém nesoustředí více na to, jak se má myslit, než na to, co je třeba si myslit, pak bude naše populace stále méně kritická, a ochotná věřit všemu, co se jí nabídne. Vědci a právě tak učitelé by si měli uvědomit, že vzdělanou osobou není ten, kdo dovede odpovídat na otázky, ale ten, kdo dovede otázky klást a odpovědi zkoumat. V naší době, kdy se tak rychle objevují a mění informace, je daleko důležitější vědět, jak odlišit pravdu od klamu, než vědět, co kdysi bylo považováno za pravdu a co za omyl. Jedině ten, kdo zná, jaký je rozdíl mezi oprávněnou a neoprávněnou domněnkou, je schopen správně ocenit hodnotu vědeckého zkoumání.

Odkazy:

[X1] Občanské sdružení Sisyfos. Klub českých skeptiků.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci