Z geografického a z geologického hlediska je ostrov Korfu součástí pevninského Ípirosu. Na severovýchodě je ostrov vzdálen asi dva kilometry od albánského pobřeží. Korfský průliv je hluboký asi 50 až 70 metrů.

Korfu je nejsevernějším ostrovem Iónského souostroví. Ostrov se rozkládá při severozápadním pobřeží Řecka a Albánie a má podlouhlý tvar od severozápadu k jihovýchodu s nejširší severní částí.

Severní část ostrova má hornatý charakter. Zde se také nachází nejvyšší vrchol ostrova Pantokrátorás (Stvořitel světa) s nadmořskou výškou 906 metrů. Zhruba ve střední části ostrova se nachází další horské pásmo s nejvyšším vrcholem s nadmořskou výškou 540 metrů. Jižní část ostrova má nížinatý charakter, lemovaný nízkou pahorkatinou.

Na západní straně ostrova pobřeží spadá prudce do moře, směrem k severu přechází nejvyšší pohoří ostrova do mírně zvlněné pahorkatiny, která zvolna klesá k moři, přičemž vytváří široké a otevřené pláže.

Mohutné pohoří s vrcholem Pantokrátorás je tvořeno vápenci a dolomity. Vápenec je geologickým základem celého ostrova. Při severozápadním pobřeží se ve větší míře vyskytují pískovce, písky, slepence a sádrovec, na západním pobřeží pak břidlice a rohovec.

Dominantou jihu ostrova je mys Asprókavos, na němž jsou zbytky zchátralého kláštera a asi 140 hluboký spád do moře. Celé území na jihozápadě ostrova od mysu Aprókavos až téměř po vesnici Perivóli je pahorkatinou, na níž na loukách rostou tvrdolisté křoviny a olivové háje. Na sever se pak kolem vesnice Lefkímmi rozprostírá rozlehlé údolí, jímž protéká potok Hímaros. Údolí přechází u Perivóli v jiné, podél západního pobřeží se táhnoucí údolí. Toto údolí je přerušeno pouze velkým slaným jezerem Korissión, které je úzkou průrvou spojeno s mořem. U jezera se rozprostírá malá polopoušť s křovinami a písečnými dunami. Ze severu je pak údolí jezera Korissión a pohoří okolo Chlomósu ohraničeno řekou Messóngi a vrcholem Agios Matthéos.

Ústí řeky Messóngi a výběžky dvou horských hřbetů, které se svažují k jezeru Korissión lze považovat za počátek střední části ostrova. Zde končící pohoří se táhne prakticky celou střední částí ostrova Korfu. Směrem od severu pohoří nejprve sleduje západní pobřeží. Zhruba na úrovni největšího města ostrova Kérkyra se pohoří rozprostírá po celé šíři ostrova. Jižně od vesnice Agios Déka se pohoří rozestupuje a ve vzniklém údolí protéká řeka Messóngi. Přírodní dominantou této části ostrova je vrchol Agios Matthéos o nadmořské výšce 463 metrů, na jehož severním úpatí leží stejnojmenná vesnice.

Severně od vrcholu Agios Matthéos se rozkládá hospodářsky méně využívaná oblast olivových hájů, smíšených s tvrdolistými keři a cypřiši, loukami a vlhčími údolími. Jedna z úzkých silnic, která odbočuje z hlavního tahu od Agios Matthéos na sever k západnímu pobřeží, vede do hlubokého údolí s divoce rostoucími olivovníky.

Pokud se přeneseme přes údolí řeky Messóngi se slunnými olivovými háji, zeleninovými a ovocnými zahradami a loukami, dostaneme se k horskému pásu, který se táhne podél západního pobřeží na sever ostrova. Pokud bychom se vydali podél východního pobřeží, projeli bychom nepříliš zajímavou oblastí se silným turistickým ruchem. Nekontrolovaná výstavba turistických objektů výrazně narušuje ráz krajiny a ubírá jí na původní kráse.

Jestliže se vydáme vnitrozemím, projedeme řadou olivových hájů, které jsou okolí vesnice Kinopiástes smíšeny s cypřiši, což jim dodává kouzelný vzhled. Mezi vesnicemi Sinarádes a Pélekas jsou již olivové háje hospodářsky využívány. Západně břeh ostrova klesá prudce do moře a vyskytují se zde vzácnější borovice, která ustupuje pěstování olivovníků.

Pohoří, která se táhne podél západního břehu ostrova až téměř k Paleokastrítse, nepřímo navazuje na mohutné pohoří Pantokrátoru na severu, od něhož je odděleno řekou Rópa. Tato řeka sbírá vodu v rozlehlém bažinatém údolí stejného jména. Údolí je zcela ploché s délkou asi 7 kilometrů a šířkou asi 3 kilometry.

Směrem od východu údolí Rópa ohraničují pahorky v okolí vesnice Puládes, táhnoucí se severojižním směrem středem ostrova. Za těmito pahorky se nachází dlouhé pobřežní údolí, které začíná několik kilometrů na jih od města Kérkyry a táhne se až k jižním výběžkům pohoří Pantokrátoru. Celé východní pobřeží ostrova je významnou turistickou oblastí.

Dominantou severní části Korfu je pohoří Pantokrátoru, které se rozprostírá téměř přes celou šířku ostrova. Na západním pobřeží při jihozápadním výběžku pohoří leží turisticky významné městečko Paleokastrítsa. Při pobřeží je řada oblázkových a písčitých pláží, které jsou obklopeny malými poloostrovy, z nichž vysoké horské svahy s olivovými háji klesají do moře. Při stoupání směrem k vesnici Lákones se nabízí nádherný výhled na celé pobřeží a částečně do vnitrozemí ostrova. Na vysokém skalním výčnělku leží ruiny středověkého hradu Angelókastro.

Téměř celé pohoří Pantokrátoru je do nadmořské výšky asi 350 metrů porostlé olivovými háji, v některých místech prostoupené cypřiši. V nadmořské výšce kolem 700 metrů začíná kamenitá mírně zvlněná náhorní plošina, nad níž se v nadmořské výšce 906 metrů tyčí vrcholek nejvyšší hory ostrova Pantokrátorás. Z vrcholku je nádherný výhled na všechny strany ostrova, včetně města Kérkyry. Nejpříkřejší úbočí se rozkládají při východním pobřeží mezi vesnicemi Ípsos a Kouloúra. Svým vzhledem pohoří Pantokrátoru se podobá pohoří na albánské pevnině.

Mezi turistickým letoviskem Róda a řekou Kabos se rozprostírá rozlehlé údolí, přerušené pouze několika vyvýšeninami u vesnice Karousádes. Ještě dále k západnímu pobřeží je celá tato oblast tvořena pahorkatinou, která je porostlá směsicí různých typů olivových hájů. Na severozápadním pobřeží ústí do moře v zálivu Agios Geórgios jedna z největších řek ostrova Megapótamos.
 

Podnebí ostrova Korfu je subtropické a je ovlivněno tlakovými nížemi ze západní části Středozemního moře. V zimních měsících převládají jižní a jihozápadní větry a období dešťů trvá asi od poloviny října do konce dubna. Průměrná denní teplota v červenci a srpnu je 27 stupňů Celsia.
 

V minulosti byl ostrov Korfu z velké části porostlý lesem. Dodnes se zachovaly na severních úbočích Pantokrátoru řídké porosty dubu [Quercus macrolepis] a na jihu zůstala zachována část lesa na hoře Agios Matthéos, složená z dubů [Quercus coccifera], pistáciovníků [Pistacia lentiscus], vřesovců stromových [Erica arborea], planik [Arbutus unedo], cistů [rod Cistus] a sápií [rod Phlomis].

Po celém ostrově jsou rozšířeny olivovníky [Olea europea], v jejichž společenství roste celá řada jiných rostlin. Vedle celé řady orchidejí zde roste sasanka [Anemone hortensis], pryskyřník [Ranuculus muricatus], čemeřice [Helleborus cyclophyllus], árón [Arum italicum] a dále Tordylium apulum, Cerinthe maior, Parentucellia viscosa a Centaurium maritimum.

Druhým nejrozšířenějším typem vegetace jsou tvrdolisté křoviny složené většinou z dubů [Quercus coccifera], planik [Arbutus unedo] a vřesovců stromových [Erica arborea]. Tyto porosty dosahují výšky kolem 2 metrů, vzácněji až 4 metrů.

Mezi bíle a bělavě kvetoucí rostliny patří oleandr [Nerium oleander], olivovník [Olea europea], trnec [Prunus spinosa], cistus [Cistus salviifolius, Cistus monspeliensis], myrta [Myrtus communis], růže [Rosa sempervirens], skalník [Cotoneaster integerrimus], plamínek [Clematis flammula, Clematis vitalba], kalina [Viburnum tinus], hloh [Crataegus monogyna] a zimolez [Lonicera implexa].

Mezi žlutě kvetoucí rostliny patří vítečník [Spartium junceum], tolice [Medicago arborea], čičorka [Coronilla valentina], zimolez [Lonicera caprifolium], kručinka [Genista acanthoclada], dále [Calicotome infesta], [Calicotome villosa], úročník [Anthyllis hermanniae], dále [Paliurus spina-christi], sápa [Phlomis fruticosa] a vavřín [Laurus nobilis].

Červeně kvetoucí je cistus [Cistus incantus], pistácie [Pistacia lentiscus, Pistacia terebinthus], zmarlice [Cercis siliquastrum] a růže [Rosa canina]. Modře kvete plamínek [Clematis viticella] a fialově kvete šalvěj [Salvia triloba].

Porosty tvrdolistých křovin jsou husté a trnité a většina kvetoucích rostlin roste na jejich okrajích, kde je více vláhy. K pokladům ostrova Korfu patří asi 50 druhů zemních orchidejí, z nichž asi 20 se vyskytuje po celém ostrově. Orchideje kvetou od začátku dubna do poloviny května.

Faunu ostrova velice pěkně popsal anglický zoolog Gerald Durell ve své knihách "O mé rodině a jiné zvířeně", "Ptáci, zvířata a moji příbuzní". Gerald Durell strávil na ostrově Korfu část svého dětství se svou matkou a bratrem Lawrencem.

Na ostrově se nevyskytují žádní větší živočichové. Největšími savci jsou liška, zajíc, ježek, kuna a lasička. Naopak zde žije velké množství ptáků. Na pobřeží to jsou zejména rackové. Draví ptáci jsou zastoupeni kánětem a sokolem. Dále zde žije žluva, dudek, straka, sojka, sýček, strnad, slavík, stehlík, červenka, vrabec, několik druhů vlaštovek a mnozí další.

Z plazů se na ostrově Korfu vzácněji vyskytují želva řecká, želva bahenní a ve vodě žijící želva kaspická. Blízko obydlí lidí lze pozorovat ještěrku Algyroides moreotikus, která má červený hřbet a modrý krk. Menším druhem je pak zelená ještěrka travní, většími jsou ještěrka třípruhá a ještěrka zelená. Na ostrově se dále vyskytuje Agama hardun [Agama stelio] a gekon hrbolkatý. Na ostrově žijí také hadi, ale setkání s nimi jsou velmi vzácná. Z jedovatých hadů zde žije zmije růžkatá [Vipera ammodytes meridionalis] a šírohlavec ještěrčí, z užovek [čeleď: Colubridae] štíhlovka najáda a užovka kaspická. Malým hadem je slepák [čeleď: Typhlopidae], který se podobá velkému červu. V blízkosti vody a ve vlhčích oblastech žijí četné druhy žab.

Z hmyzu nás mohou upoutat především motýli, vyskytující se především na loukách a vlhčích oblastech. Patří sem několik druhů otakárků, modrásci, bělásci a další. Za horkých letních dnů lze slyšet dlouho do noci cikády. Nepříjemní jsou vzhledem k vlhkému podnebí komáři.

V moři se lze setkat s mořskými ježky, žahavými medúzami, s množstvím malých ryb, krabů, hvězdic, malých chobotnic a sépií.
 

Většina obyvatel ostrova Korfu je řecké národnosti. Na ostrově žijí národnostní menšiny Albánců (v roce 1994 byla značná část Albánců z politických důvodů odsunuta zpět do Albánie), Židů, Romů a Angličanů. Ostrov má asi 110 tisíc obyvatel, z čehož třetina z nich žije v městě Kérkyra.

Uvádí se, že 96% všech obyvatel vyznává řeckou pravoslavnou církev, zbytek připadá na římskokatolickou, anglikánskou církev a na obyvatele bez náboženského vyznání.

Oficiálním jazykem je novořečtina, která byla na Korfu ovlivněna především italštinou a proto se v místním dialektu vyskytuje řada italských slov. Novořečtina vznikla přirozeným vývojem z hovorové starořečtiny. Řada ostrovanů hovoří anglicky, italsky a německy. Od roku 1985 byla zatím formálně obnovena na Korfu univerzita, která by měla sídlit v budově Iónské akademie ve Staré pevnosti (Paleió Froúrio).
 

Koncem 19. století se německému archeologovi Schliemannovi podařilo objevem Tróje, Mykén a Tirynsu prokázat, že dochované mýty obsahují také skutečné události. Téměř všechny Homérovy geografické popisy se podařilo prokázat, až na bájnou Zemi Faiáků, která byla již v antice spojována s ostrovem Kérkyra (Korfu), ale dodnes není podložena žádnými archeologickými nálezy.

Mytologie starověkého Řecka a eposy indických a íránských národů opakovaně hovoří o civilizaci žijící pod horami Ripeiskimi (snad Himaláj) daleko na severu. Původní verze Homérovy Odyssey vypráví o setkání Odyssea a princezny Calypsó, dcerou mořského krále Faiáků. Faiakové žili původně v zemi Hyperei vysoko na severu. Odtud je odvedl král Nausithoos na ostrov Scherii (snad dnešní ostrov Kérkyra, Korfu), který se později stal součástí říše Atlantů. Hekataios z Abdéry (asi 300 př.n.l.) sepsal Dějiny Hyperboreje, které se nezachovaly, ale řada starověkých historiků se na ně odkazuje. Podle těchto dokladů pod horami Ripeiskimi žil národ Hyperboreů, od nichž Řekové odvozovali svůj původ. Podle mýtů Hyperboreové byli lidé vysokého ducha, milovníci umění a vládli duchovními schopnostmi. Tento popis mimo jiné připomíná elfy z galských eposů nebo alfy z nordických zpěvů. [2]

Středem Hyperboreje byl ostrov Dél, kterým procházela zemská osa. Klimatické podmínky byly mírné a Slunce zde nikdy nezapadalo. Řecké mýty považují ostrov Dél za rodiště Apollóna a Artemidy, které Diovi porodila bohyně Létó. Některé prameny ztotožňují Hyperborejce s Kimmery. Erasthoténes a Plinius považovali Hekataiovy za pravdivé. Když Héraklés na své cestě do zahrady Hesperidek procházel zemí Hyperborejů, setkal se s králem Atlantů Nausithoonem. Zahrada Hesperidek ležela zřejmě v oblasti dnešní Floridy. Jediný přístup po souši byl přes zemi Hyperborejů, tvořený původně úzkou horskou šíjí, spojující Elesmerův ostrov s Novosibiřskými ostrovy. Podle Hérodota z Halikarnasu žil Héraklés kolem roku 17 550 př.n.l. Z toho plyne, že Hyperborea existovala ještě před kataklyzmatem v roce 15 679 př.n.l. Jiné mýty však hovoří o tom, že Orfeus na přelomu 3. a 2. tisíciletí př.n.l. přišel do kraje bývalé Hyperboreje, ale v té době zde byl jen led a mráz. Zánik Hyperboreje proběhl buď současně se zánikem Atlantidy nebo při kataklyzmatu v roce 3449 př.n.l. [2]

Název Korfu je relativně mladý a objevuje se poprvé roku 968 ve spisech cremonského biskupa Luitpranda. Řekové nejčastěji používají název Kérkyra. Podle legendy tento název pochází od nymfy Korkyry, dcery řeky Asopos, milované bohem Poseidónem. Během doby se Korkyra změnila na Kérkyru.
 

První stopy lidského osídlení na ostrově Korfu pochází z období středního paleolitu před asi 50 až 40 tisíci lety. Obyvatelé Korfu byli ovlivněni kulturami Sesklo a Dimini, které působily v severním Řecku a Makedonii.

Začátkem neolitu na ostrově žili ještě lovci a sběrači, později se z nich stali první pěstitelé a chovatelé.

Během doby bronzové v období mezi 3. a 2. tisíciletím před naším letopočtem byl zřejmě ostrov Korfu osídlen Ilyriky, což byl indogermánský kmen z Balkánu (Illyricum bylo území mezi dnešním albánským pobřežím a řekou Morava v Srbsku). Není známo, zda obyvatelé Korfu měli nějaké kontakty s vyspělými kulturami v oblasti Egejského moře (Minoa).

Zhruba kolem roku 1900 př.n.l. začaly na území dnešního Řecka pronikat kmeny Iónů a Achájů, kteří byli předchůdci mykénských Řeků. Na ostrově Peloponésos bylo založena města Mykény, Tiryns a Pylos. Z tohoto období byl na ostrově Korfu nalezen pouze krátký bronzový meč, ikdyž o mykénské kultuře na ostrově Korfu vyprávějí některé mýty. Mykénský palác faiáckého krále Alkinooa, který navštívil Odysseus, Iásón a Méda, nebyl dosud objeven.

Mykénská kultura zanikla asi kolem roku 1200 př.n.l. Kolem roku 1000 př.n.l. do řecké oblasti začaly přicházet dórské kmeny, které položily základ pozdější antické kultury.

Zhruba od druhé poloviny 8. století př.n.l. je historie ostrova Korfu identická s historií města Kérkyry. Hospodářský a společenský systém na jihu Balkánského poloostrova dosáhl vrcholu a začal upadat. Proto začalo období velkých expanzí do nových oblastí.

V roce 734 př.n.l. se do nových zemí vydalo korintské loďstvo v čele s Archiasem, který zanechal na ostrově Korfu korintského šlechtice Chersikratese. Ten na území dnešního poloostrova Kanóni založil antické město. Nová kolonie na ostrově Korfu se začala brzy rychle rozvíjet díky své strategické poloze.

Řekové v tomto období zaměřili své kolonizační úsilí na jižní Itálii a Sicílii. Protože plavba po otevřeném moři byla příliš riskantní, volili cestu úžinou mezi ostrovem Korfu a pevninou. Proto se východní a severovýchodní pobřeží ostrova začalo rychle rozvíjet. Strategický a hospodářský význam ostrova vedl k tomu, že ostrov se snažil vymanit z nadvlády Korintu.

Korfu se roku 664 př.n.l. postavilo proti Korintu v námořní bitvě. Korinťané bitvu vyhráli, ale došlo k dohodě a oba státy začaly budovat společnou námořní flotilu.

V roce 630 př.n.l. Korfu a Korint společně založily město Anaktórion na sever od ostrova Lefkás. Korfu ale brzy začalo prosazovat své vlastní zájmy a brzy ovládlo pobřežní pevninu na sever od ostrova. Tato rozpínavost Korfu vedla záhy ke sporu s Korintem a stala se jedním z podnětů k peloponéské válce.

Největšího rozmachu Korint dosáhl za období vlády Periandra (628 - 584 př.n.l.), který se snažil o nadvládu nad Jaderským mořem. Roku 600 př.n.l. dobyl bývalou korintskou kolonii Korfu.

V desetiletích nadvlády Korintu se na ostrově Korfu začaly neobyčejně rozvíjet architektura a umění. Město se tehdy rozprostíralo po celém poloostrově Kanóni (Análipsi), přičemž centrum bylo v dnešním areálu Mon Repós (dnes Odhos Phaiakón, téměř zničený klasicistický zámeček s rozlehlým parkem). Původní město se téměř nezachovalo, protože materiál z honosných paláců byl později využit k vybudování pevností a dnešního města. Pouze na několika místech (paláce Artemis a Kardáki) se dochovaly ruiny původního města.

Po smrti Periandra se Korfu znovu osvobodilo z nadvlády Korintu. V dalším období se Korfu postupně dostalo do izolace. Dlouhá desetiletí trvající spor o město Epídamnos vyvrcholil v peloponéskou válku (431 až 404 př.n.l.).

Začátek peloponéské války na Korfu podnítil vleklý spor mezi demokraty (podporovanými Athénami) a oligarchy (aristokracie podporovaná Korintem), který vyústil v občanskou válku. Válka skončila až porážkou oligarchů a ostrov se dostal pod stále větší nadvládu Athén, které byly poraženy v bitvě u Surakus na ostrově Sicílie. Opět se objevily spory mezi demokraty a oligarchy. Poté následovalo odpojení od Athén a začala nadvláda Sparty.

Peloponésané, vedeni spartou, obléhali v letech 375 až 374 př.n.l. město Korfu, jemuž k záchraně dopomohly Athény. O rok později se Korfu připojilo k 2. attickému spolku, ale ve stejném roce Sparta město dobyla a zotročila většinu obyvatel.

Ostrov Korfu byl stále více zatahován do sporů mezi Spartou a Athénami. Roku 303 př.n.l. byl opět dobyt Spartou a následovala krátká nadvláda makedonského krále Kassandra. Poté se ostrov dostal pod nadvládu Syrakus. V polovině 3. stol. př.n.l. se začaly množit loupežné výpravy ilyrských pirátů, kteří ohrožovali velkou část oblasti kolem Středozemního moře. Na pomoc byly přizváni Římané, kteří postupně odrazili nejen ilyrskou, ale také makedonskou hrozbu.

Od roku 229 př.n.l. do roku 336 n.l. se datuje období římské nadvlády nad ostrovem Korfu. Korfu se svým městem Epídamnos se stalo důležitým místem na obchodní cestě vedoucí až do Byzantské říše. Ostrov Korfu byl po dobytí konsulem Fulviem Centumalem a Demetriem začleněn roku 228 př.n.l. jako svobodný ostrovní stát k římské říši.

V roce 200 př.n.l. došlo k válce mezi Římem a Makedonskou říší. Korfu se války účastnilo na straně Říma a dopomohlo zániku ostrovních svazů na východě.

Ostrov Korfu jako součást Římské říše ztratil svůj politický význam. Zůstal ale významnou námořní základnou uvnitř římského impéria. Za občanské války a sporů mezi Césarem a Pompeiem se Korfu postavilo na Pomepeiovu stranu.

Během nadvlády Říma se centrum řecké kultury posunulo zejména na západní pobřeží Řecka. Císař Claudius potvrdil ostrovu Korfu jeho autonomní statut. Ostrov se stal oblíbeným výletním místem řady důležitých římských státníků. Císař Nero navštívil nejen město Kérkyru, ale také Kassiópi.

Ještě před rozpadem Římské říše bylo císařem Konstantinem v roce 312 n.l. v Milánském ediktu povoleno svobodné vyznávání jakéhokoliv náboženství. Křesťanství se na ostrov Korfu dostalo v prvním století n.l., kdy na ostrov přišli Iáson a Sosípatros, kteří na ostrově Vídos založili první křesťanský kostel.

Po smrti římského císaře Theodosia roku 395 došlo k rozpadu Římské říše na Říši západořímskou a Říši východořímskou, později nazývanou Byzantskou. Korfu se stalo součástí Říše východořímské.

V první polovině 5.stol. nechal biskup Ioviános zničit velkou část antického města a ze získaného materiálu byla postavena basilika. V 5. století obě části bývalé Římské říše byly ohroženy nájezdy putujících národů Hunů, Vandalů a Gótů. Dobytí Říma roku 476 Germánem Odoakarem znamenalo zánik Západořímské říše.

V 6. až 8. století Korfu opět nabylo svého starého postavení jako důležité námořní základny, která hájila zájmy Byzantské říše v Itálii.

Při svém ničivém tažení po Sicílii a Itálii přepadl v roce 541 ostrov Korfu východogótský král Totila, který zničil ranně křesťanské město a zplundroval celý ostrov. Ostrované původní rozbořené město již neobnovili, ale postavili město nové v místě dnešní Staré pevnosti (Paleió Froúrio). V polovině 7. stol. se ostrovanům podařilo odrazit nájezd arabských vojsk za pomoci Konstantinopole.

Roku 754 byzantský panovník Konstantin V. začlenil Sicílii, Kalábrii, Ilyricum a Iónské ostrovy včetně Korfu pod pravomoc patriarchy z Konstantinopole. Začátkem 9. stol. byl v této oblasti ustanoven zvláštní vojenský region. Od 10. stol. mělo Korfu vlastního metropolitu.

V 10. století se Jadranské pobřeží, ostrov Korfu a Ilyrské pobřeží několikrát dostaly pod nadvládu Arabů. Do oblasti v této době pronikly Normané, kteří porazily Araby obsazením Sicílie (1061 až 1072). Byzantská říše se musela vzdát dalšího pronikání směrem na západ.

Zhruba jedno století byl ostrov Korfu ohrožován Normany, až nakonec roku 1081 byl na šest let pod jejich nadvládou. Po porážce Normanů spojeneckými vojsky Benátek a Byzantské říše se ostrov Korfu dostal zpět pod nadvládu Byzantské říše. Roku 1147 byl ostrov Korfu znovu dobyt Normany. Tato nadvláda se udržela až do roku 1199, kdy byli Normané poraženi janovským pirátem Leem Capilem Vetronem, který ostrov Korfu použil jako svoji základnu k útokům na Peloponésany.

Po dobytí Konstantinopole čtvrtou křižáckou výpravou v roce 1204 se Byzantská říše rozpadla. Ostrov Korfu připadl Benátské republice.

Při severozápadním pobřeží dnešního Řecka vznikl nový stát Ípiros, jehož prvnímu králi Michaelu I. se podařilo roku 1214 ostrov Korfu dobýt. Za jeho vlády byl na západním pobřeží ostrova vybudován hrad Angelókastro.

Roku 1258 se ostrov Korfu dostal znovu pod vládu Normanů. Král Manfred dobyl také část pevninského pobřeží. Aby ho ípirský král Michael II. zastavil, dal mu za manželku svoji dceru a darem také ostrov Korfu.

Roku 1266 dobyl Karel z Anjou rozsáhlá normanská území včetně Korfu. Karel z Anjou zrušil úřad metropolity a zavedl zde římsko- katolické biskupství. Oficiálně vláda Karla z Anjou skončila roku 1282, kdy Korfu připadlo Neapoli. V polovině 14.stol. ale Neapol měla stále větší problémy s hájením svých zájmů na Korfu a roku 1380 byl ostrov Korfu dobyt Jakobem de Baurem z Navarry (dnešní Baskicko).

Po dvou letech ostrov Korfu přešel opět pod nadvládu Neapole, ale roku 1386 je připojen k Benátkám na žádost obyvatel ostrova.

Benátská republika již roku 1395 poskytla finanční prostředky na rozvoj města, aniž by ostrov Benátkám náležel. Situace se vyřešila roku 1402, kdy Benátská republika zaplatila Neapoli 30 tisíc dukátů. Ostrov Korfu se stal významnou součástí Benátské republiky, kdy plnil nejen obrannou funkci, ale také se stal významnou obchodní základnou. Roku 1500 na ostrov Korfu byla přenesena vojenská pravomoc nad Středozemím.

Ostrov si podržel autonomní statut a guvernér ostrova mohl být potrestán, pokud by svoji pravomoc zneužil proti zájmům obyvatel ostrova. Samospráva na ostrově Korfu byla aristokratická a veškerou moc měla v rukou šlechta. Benátky měly na Korfu značný politický, hospodářský a také kulturní vliv. Částečně k tomu přispělo zavedení oficiální řeči italštiny, která se udržela až do roku 1852.

V roce 1406 bylo na celém území Benátské republiky zakázáno kamenování Židů. Židé ale byli přísnou protižidovskou politikou z celého území Benátské republiky vyhnáni s výjimkou ostrova Korfu.

Roku 1410 vypukla na ostrově Korfu morová epidemie a navíc byl ostrov ohrožen tureckými útoky. Bylo vybudováno opevnění, které po celé 15. století ostrov proti Turkům úspěšně chránilo.

Roku 1435 z Konstantinopole dobyté Turky prchaly tisíce lidí do bezpečí benátských kolonií. Jednalo se především o umělce, intelektuály a církevní hodnostáře.

V 16. století válečné flotily Turků ohrožovaly celou oblast Středozemního moře. V roce 1537 byla Kérkyra po deseti dnech obléhání dobyta. Turkové odvlekli do otroctví asi 20 tisíc lidí, což byla téměř polovina všech obyvatel ostrova. V roce 1571 následoval další turecký útok, který byl úspěšně odražen snad díky zemětřesení.

Začátkem 17. století byla na ostrově zahájena výstavba nového opevnění, které bylo dokončeno v roce 1645. Ve stylu italské renesance byla postavena řada budov včetně Novořecké akademie, která se stala po sjednocení Řecka první řeckou univerzitou.

Roku 1699 Turkové dobyli Krétu, odkud prchla řada umělců a intelektuálů na Korfu, což výrazně přispělo ke kulturnímu rozvoji ostrova.

V roce 1716 se Turkové znovu pokusili dobýt ostrov, ale byli zahnáni prudkými dešti a bouřkami. Benátská republika byla válkou s Turky značně vyčerpána a postupně začala opouštět svá původní území.

Po francouzské revoluci roku 1789 došlo k Evropě k přesunům mocenských sil a Benátská republika po 1100 letech své existence se bez boje vzdala Napoleonovi. Podle mírové smlouvy z Campo Formio Benátky připadly Rakousku a ostrov Korfu s ostatními Iónskými ostrovy připadl Francii.

Vláda Francie na ostrově Korfu trvala pouhé dva roky. 4.11. 1798 byl ostrov obsazen tureckými a ruskými vojsky a vznikl zde "první novodobý řecký stát" podřízený těmto dvěma velmocem. Brzy byla moc předána ruskému caru Pavlu I. a ostrov znovu získal svého řeckého ortodoxního metropolitu.

V roce 1807 Iónské ostrovy na základě Tilsitské smlouvy znovu připadly Francii. Její moc se udržela po sedm let. Roku 1808 byla založena Iónská akademie.

Na vídeňské konferenci roku 1814 bylo souostroví přiděleno na další půlstoletí Anglii. Z Iónské akademie se roku 1824 stala první řecká univerzita.

V roce 1815 byla založena Kulturní akademie a Škola moderního múzického umění v roce 1840. V roce 1863 vyjádřila Anglie svou ochotu předat vládu nad Iónskými ostrovy do správy Řecka. Před odchodem na jaře 1864 Angličané zničili velké části Staré a Nové pevnosti. 21. května 1864 byl ostrov Korfu přičleněn k Řecku, jehož králem se stal Georg I.

V první polovině 20. století se ostrov Korfu nevyhnul oběma světovým válkám. Za 1. světové války ostrov obsadila spojenecká vojska Anglie, Francie a Itálie. Po porážce Srbského království rakouskými a německými vojsky se srbská vláda, parlament a zbytek armády uchýlily na Korfu.

V zámečku Achillion byla dne 20.7. 1917 podepsána deklarace o spojeném Království Chorvatů, Srbů a Slovinců.

Při stanovování přesných hranic mezi Albánií a Řeckem roku 1923 byl zavražděn italský zástupce generál Tellini a italská vojska na čas ostrov Korfu obsadila.

Za 2. světové války byl ostrov Italy bombardován. Po obsazení Sicílie Američany a kapitulaci Itálie byl ostrov obsazen Němci. 12.9. 1944 byl ostrov osvobozen od německé okupace Angličany. Na 2. světovou válku navázala občanská válka, která trvala od roku 1946 do roku 1949, kdy proti sobě stáli zastánci monarchie a komunisté. V roce 1947 se do Řecka vrátil král Geórgios II., kterého po roce vystřídal Pavel I. Občanská válka skončila porážkou komunistů. V roce 1952 Řecko vstoupilo do NATO. V roce 1964 se řeckým králem stal Konstantin II., který byl vojenskou juntou v roce 1967 vyhnán do exilu. Vojenská diktatura v Řecku se udržela až do roku 1974 a v roce 1975 se Řecko stalo republikou. V letech 1974 až 1980 Řecko dočasně vystoupilo z NATO. V roce 1981 se Řecko stalo řádným členem Evropského hospodářského společenství.
 

Město Kérkyra (Paleópolis) založil na území dnešního poloostrova Kanóni Korinťan Chersikratés v roce 734 př.n.l. Město na tomto místě existovalo téměř 1300 let, kdy roku 541 n.l. bylo zcela zničeno východogótským vůdcem Totilou.

Nové sídlo v místech dnešního města Kérkyry bylo postaveno z materiálu původního města. Materiál byl použit také v pozdější době, a proto se žádné antické památky nezachovaly.

Původní město se rozkládalo téměř po celém poloostrově. Na severu, částečně na jihu a zřejmě také na západě bylo ohraničeno městskou zdí. Město mělo tři přístavy. Vojenský přístav v místě dnešního letiště, Alkinooův přístav na sever od města a obchodní přístav u dnešní Staré pevnosti (Paleió Froúrio). Naproti vchodu do paláce Mon Repós byla městská tržnice. Akropole se zřejmě nacházela na řadě kopců Análipsis. Několik chrámů se nalézalo také na území dnešního parku u Mon Repós.

Málo prozkoumané území bývalého antického města by mohlo v budoucnosti přinést řadu překvapení. Dosud byla nalezena řada větších nebo menších památek téměř na celém poloostrově.

Po zničení antického města v roce 541 n.l. bylo město přemístěno na severnější poloostrov se dvěma vrchy (území dnešní Staré pevnosti). Nově vznikající město zde bylo možno mnohem lépe bránit.

Pro výstavbu nového města byl použit levný a kvalitní materiál původního města. První opevnění na bylo postaveno na východním vrchu roku 730 na příkaz byzantského císaře Lea III. Město se rozrůstalo pomalu a roku 1207 se již hovoří o "dvou prostavěných pahorcích".

K většímu rozvoji došlo až ve druhé polovině 15. století. Byly vybudovány dva mohutné hrady, mezi nimiž byla honosná basilika. Celé město bylo chráněno hradbami. Ve druhé polovině 16. století město přerostlo hranice poloostrova.

Benátská republika roku 1576 začala s výstavbou mohutného opevnění, které bylo dokončeno o 12 let později. Pevnost, která zahrnovala oba vrchy, se začala nazývat Paleió Froúrio (Stará pevnost). Na opačné straně města vyrostla pevnost Néo Froúrio (Nová pevnost), na kterou navazoval systém hradeb, opevnění a bašt, který se táhnul podél města až k jižnímu konci Esplanády (hlavní náměstí před Starou pevností).

Uvnitř hradeb se začaly stavět měšťanské domy, obecné domy, kostely a paláce. Angličané pak při svém odchodu z ostrova zničili velké části obou pevností a připravili ostrov o značné kulturní a historické hodnoty. Další rozsáhlé škody byly městu způsobeny německým bombardováním za 2. světové války.

Stará pevnost (Paleió Froúrio) je od náměstí oddělena umělým kanálem. Dnešní kamenný most byl vybudován počátkem 20. století. V rámci posílení původní pevnosti byly ve 2. polovině 16. století vybudovány po obou stranách západní vstupní brány dvě mohutné bašty. Opevnění na obou pahorcích byla roku 1726 zpevněna ještě dodatečnou hradbou. Po celé pevnosti se lze setkat s různě zachovalými benátskými Markovými lvy a nápisy.

Do dnešních dní se vzhledem ke značnému poškození Angličany příliš původních staveb nezachovalo. Nejzachovalejší jsou stavby Angličanů, jako je bývalá vojenská budova při vstupu do pevnosti, kde by měla být umístěna obnovená univerzita. Ze západního pahorku pevnosti ve výšce 65 metrů je nádherný výhled na celé město a na moře. V pevnosti je umístěna malá expozice, která ukazuje historii města Kérkyry a zejména jejích obou pevností.

Nová pevnost (Néo Froúrio) byla postavena ve 2.pol. 16. stol. a je největší stavbou Benátské republiky mimo její území. Uvnitř pevnosti není umístěna žádná expozice. V roce 1994 byla větší část pevnosti restaurována a byly zpřístupněny dosud uzavřené prostory.

Hlavní náměstí před Starou pevností se jmenuje Esplanáda. Toto centrum dnešního života Kérkyry vzniklo v první polovině 16. století, kdy Benátčané nechali zbourat zde stojící domy, aby tak posílili obranyschopnost města. Na severním konci náměstí byl Angličany v letech 1819 až 1823 postavem palác Sv. Jiří a Michaela, jehož projekt navrhl sir George Whitmore. V době nadvlády Britů palác sloužil jednak vysokým lordským komisařům a působil zde Řád svatého Jiří a Michaela, který odměňoval osoby, které se nějakým způsobem zasloužily o rozvoj Iónských ostrovů a Malty. Po sjednocení Řecka v roce 1864 se palác dostal pod správu řeckého krále. Dnes je zde umístěno Muzeum asijského umění.

V roce 1807 v době krátké nadvlády Francouzů byly v severní části náměstí postaveny dva bloky arkádových domů, označovaných jako Listón. Před Listónem se rozkládá rozsáhlá travnatá plocha, která je tradičně kriketovým hřištěm.

Na jihozápadním rohu náměstí stojí vínově červená budova Iónské akademie. Původně byl dům benátskou kasárnou, kterou v roce 1840 nechal změnit v Iónskou akademii sir Guilford. Roku 1864 byla univerzita zrušena a až do roku 1943 zde byla knihovna. Po německém bombardování byla budova těžce poškozena. Dnes je v rekonstrukci a bude zde znovu sídlit univerzita.

Ve městě Kérkyra se nachází řada dalších památek, jako je budova ionského parlamentu Platía Ioníu Wulísi, budova dnešní městské radnice Platía Dimarchíu, katolický kostel San Giacomo. Nejznámějším kostelem Korfu je kostel Agios Spyrídon, který byl postaven roku 1550 patronu ostrova, sv. Spyrídonovi, který se narodil kolem roku 270 na Kypru a stal se Tremithóským biskupem. Kostel se nachází v Kerkyře mezi ulicemi Aj. Spyrídhónos 28/30 a Kalocheritú 7/9.

Na sever od Staré pevnosti se nachází kostel Agios Nikóloas, který je zasvěcen ochránci námořníků a byl postaven v roce 1579 na místě bývalého benátského přístavu Mandráki.

Na území Mon Repós stojí klasicistický zámeček Odhos Phaiakón s rozlehlým parkem o ploše asi 180 tisíc metrů čtverečných. Po sjednocení Řecka přešlo Mon Repós do vlastnictví řeckého krále. V roce 1921 se zde narodil princ Philip, hrabě z Edinburghu V roce 1994 byl téměř po čtvrtstoletí přes protest v exilu žijícího krále Konstantina zámeček opět zpřístupněn veřejnosti. Zámeček je ale bohužel značně poškozen a celý park se proměnil v džungli vhodnou k pozorování místní fauny a flóry.
 

Městečko Paleokastrítsa je jedním z nejkrásnějších míst na ostrově Korfu. Ze silnice a z četných restaurací je nádherný výhled na spletité poloostrovy, tyrkysově modré moře a do okolí na mohutné křovinami a stromy porostlé kopce.

V minulosti se řada archeologů snažila potvrdit na tomto místě existenci bájného Alkinoova paláce. Nalezeny byly pouze sporé pozůstatky z byzantského období a ze středověku.

Na největším a zároveň nejvzdálenějším poloostrově se nachází byzantský klášter Panagía Theotókos. V klášteře lze navštívit malé muzeum s několika velmi vzácnými ikonami.

Celá zátoka městečka Paleokastrítsa s poloostrovy na západním pobřeží je dnes rušným turistickým střediskem s řadou restaurací, hotelů, taveren a diskoték. Pokud se chcete ubytovat v místě, které je levnější, klidnější a není odtud příliš daleko, lze doporučit vesnici Liapádes, ze které pravidelně jezdí autobus do města Kérkyry.

V Liapádes lze získat poměrně levné ubytování v apartmánech nebo v hotelu přímo na pobřeží. Z vesnice Liapádes se lze do Paleokastrítsi dostat buď autobusem, nebo pěšky přes kopec za hotelem úzkou strmou stezkou mezi křovinami a stromy.
 

Achillión je klasicistický zámeček císařovny Elisabeth von Österreich, bavorské hraběnky z Possenhofenu (1837 - 1898). Zámeček se nachází asi 7 kilometrů jižně od Kérkyry u vesnice Gastoúri. Byl postaven z popudu císařovny Sissi, manželky císaře Franze Josefa II., která si ostrov Korfu zamilovala při svém léčebném pobytu.

Se stavbou bylo započato na místě bývalé benátské Villy Braila neapolským architektem Rafaele Caritem v roce 1888. Stavba za 9 miliónů zlatých franků byla dokončena v roce 1892. Ctitelka a obdivovatelka starého Řecka, antiky a mytologie své sídlo pojmenovala podle Achillea.

Necelý rok po dokončení císařovna již hledala kupce. Prodat zámek se podařilo až po její smrti císaři Franzi Josefovi II. v roce 1907 za pomoci řeckého krále. Ještě ve stejném roce byl zámeček renovován a zčásti nově zařízen.

Po první světové válce sloužila budova zámečku jako polní nemocnice pro karanténu francouzských vojáků. Za diktatury generála Pángalose v letech 1925 a 1926 byla zničena většina vnitřního zařízení. Během 2. světové války zde sídlila řecká vojenská nemocnice a později byl zámeček obsazen italskými a německými vojsky.

V roce 1962 bylo v zámečku otevřeno kasino, které zde sídlí dodnes. Byla zde otevřena stálá expozice připomínající především císařovnu Sissi. V roce 1994 byly ukončeny rozsáhlé renovace.

Nejkrásnějším místem na zámečku jsou vyhlídkové terasy s palmami, odkud se za jasného počasí naskýtá výhled na Kérkyru a okolí. Na jedné z teras je socha Achillea a v průčelí řada soch řeckých osobností starověku. Součástí zámečku je rozsáhlý park a pod zámkem na pobřeží se nachází kamenné molo a zbytky mostku, po kterém císařovna vystupovala z lodi k zámečku.
 

Angelókastro jsou zříceniny byzantské pevnosti, západně od města Paleokastrítsa. K ruinám vede silnice přes vesnice Makrádes a Kríní až pod vyvýšeninu, kde se zříceniny nacházejí.

Tato ve své době mohutná byzantská pevnost byla postavena přibližně ve 13. století Michaelem I. Angelos Komnemos a později byla rozšířena Anjou a Benátčany, pro které bylo Angelókastro až do 18. století vedle pevností v Kérkyře nejdůležitějším opevněním ostrova Korfu. Za tureckých nájezdů v 16. a 18. století se zde úspěšně bránily tisíce ostrovanů.

Pevnost se nachází na vysokém skalisku (330 metrů n.m.), které se vypíná nad pobřežím. Pevnost na vrcholu skaliska byla prakticky nedobytná. Z vrcholu měli obránci pevnosti výborný výhled na moře. Divoké břehy moře a nádherný pohled dávají tomuto místu magický nádech zejména při západu slunce.

V pevnosti se kromě kamenných cisteren na vodu, pohřebiště a kaple nachází jeskynní kostelík v severovýchodní části pevnosti (v průvodci [1] je uvedeno pod dubem po schůdkách dolů, což je skutečně pravda).
 

Kassiópi je významným turistickým střediskem, které leží na severovýchodním konci ostrova. Město vzniklo v 8. až 7. stol. př.n.l. díky své výhodné geografické poloze a dobře chráněnému přírodnímu přístavu. Zde italské lodě čerpaly poslední zásoby před plavbou do Itálie. Městečko mělo dostatek vody a úrodnou půdu, což vedlo k jeho brzkému rozvoji.

První zmínky o Kassiópi pocházejí od Cicera, který zde v roce 38. př.n.l. pobyl sedm dní. V té době bylo Kassiópi po Kérkyře druhým nejvýznamnějším městem ostrova Korfu. Roku 67 n.l. město navštívil císař Nero.

V roce 1084 během nadvlády Normanů ve Středomoří zde proběhla významná námořní bitva, v níž zvítězili Benátčané.

O další rozvoj města se zasloužili francouzští šlechtici z Anjou z Neapolského království v letech 1267 až 1386, když nechali vystavě hrad, jehož zbytky se zachovaly nad městem. Hrad byl silně poškozen při přebírání moci nad ostrovem Benátčany. Za nových panovníků město ztratilo svůj význam a při tureckých nájezdech bylo několikrát poničeno.
 

Pantokrátorás má nadmořskou výšku 906 metrů a je nejvyšším místem ostrova Korfu. Na vrchol se lze dostat poměrně náročnou cestou z města Kérkyry neustálým stoupáním po silnici přes vesnice Spartýlas a Strinílas. Po určité době se dostaneme na prašnou cestu, která asi po pěti kilometrech vede až k samému vrcholu. Nejvhodnější je posledních několik set metrů vystoupat pěšky. Za svoji námahu budeme odměněni překrásným výhledem do širokého okolí ostrova.

Přírodní ráz této části ostrova je výrazně odlišný od ostatních částí, což je dáno především nadmořskou výškou. Sporá vegetace balkánského pohoří, ke kterému Pantokrátorás patří, v sobě skrývá exotické kouzlo.

Na vrcholku hory je klášter, nad nímž se tyčí vysílací anténa. Nejstarší zprávy o tomto klášteru s pravoslavnou kaplí pochází z roku 1347 od mnicha z nedaleké vesnice Períthia. Dnes v tomto klášteře žije jeden mnich, který si rád s každým v mezích našich jazykových možností pohovoří.

Literatura:

[1] Vítkovič, Vítězslav: Korfu. Turistický průvodce. Nakl. Madagaskar, Pávov 102, 568 00 Jihlava, 1997. ISBN: 80-86068-01-3

[2] Weisner, Ivo: Světlo dávných věků, nakl. AOS Publishing, Resslova 40, 400 01 Ústí nad Labem, 1996 ISBN: 80-901919-4-0 (AOS Publishing)

Odkazy:

[X1] http://www.toubis.gr

časopis o přírodě, vědě a civilizaci