Převzato z časopisu DOBRÁ VODA (č. 2, ročník 1) se souhlasem redakce [W1] a autora článku.

Za poslední léta jsme si už zvykli, že je zcela běžné strávit alespoň část dovolené u moře. Jezdí se nejen o prázdninách, už tradičně ke Středozemnímu moři do Chorvatska, Itálie nebo Španělska, ale někteří okusili i vlny subtropů a tropů. V téměř každém časopise, ať už je zaměřen jakkoli, se před sezónou dovolených můžeme nespočetněkrát dozvědět, jaké používat prostředky, abychom se na slunci nespálili, že nesmíme jíst nemyté ovoce a ještě řadu dalších víceméně nepotřebných návodů. Avšak připomenutí a rad, čeho se máme při koupání vyvarovat, abychom se vyhnuli ohrožení života, na co dát pozor, abychom nepřišli k úrazu nebo nedošlo k tragické nehodě, je ku podivu velmi pomálu. Při pobytu u moře, ať už se jen rekreačně koupáme nebo provozujeme náročnější sporty, bychom si měli vždy uvědomit, že jako suchozemci nemůžeme znát všechna nebezpečí, která v moři číhají. Ani ti, co už u moře byli vícekrát, nemají zaručeno, že moře poznali tak jako lidé, kteří se u něho narodili, nebo na něm pobývali větší část svého života. Připomeňme si proto těsně předtím, než většina z nás k nějakému moři vyrazí, nástrahy, se kterými se můžeme při koupání v moři setkat. Uvědomme si, že neznalost a podcenění jsou dva nejhorší nepřátelé, kteří ruku v ruce usilují o náš život.
 

Nejprve je třeba se seznámit s pár základními jevy a věcmi, se kterými se u moře běžně setkáváme, a mnozí je považují za tak všední, že se jim ani nevěnuje pozornost. Řekneme si, co je užitečné vědět o mořských plážích a proudech, o vlnách a mořském dmutí.
 

Víme vůbec, co je to vlastně pláž? Přece písečný břeh u moře! Tak jednoduché to ale není. Pláže můžou být pokryté různě velkým štěrkem nebo oblázky, mohou mít různý sklon, každá může být jinak široká a jsou i nestejně dlouhé. Nejstrměji se svažují k moři kamenité pláže. Bývají také nejužší a nejmenší. Naopak rozsáhlé a ploché pláže jsou pláže písečné. Platí takové "plážové pravidlo": čím menší jsou oblázky a čím jemnozrnnější je plážový písek, tím pozvolnější je sklon pláže a roste její šířka i délka. Pláže s nejjemnějším pískem bývají široké stovky metrů a táhnou se podél pobřeží na desítky kilometrů. Je třeba ještě vědět, že pláž není jenom mořský břeh, po kterém chodíme. Pokračuje ještě dál pod hladinu vody. Místu, kam dosahují příbojové vlny, se říká čelo pláže. Pod ním, skrytý už pod vodou, je písečný val. Je vždy na hranici, kde se setkávají vlny přicházející od moře s odtékající vodou z povrchu pláže. Za ním už klesá pláž pod hladinu strměji. Ještě dál do moře se od čela pláže nachází tak zvaný "bouřkový val". Někdy je utvářen do takové výše pod hladinu, že se na něj lze postavit a odpočinout si. Na bouřkový val však nespoléhejte. Změní se směr větru nebo výška vln a val se přesune dále od pobřeží a hlouběji pod hladinu. Případně se jich utvoří více v různých vzdálenostech i hloubkách, anebo nevznikne žádný.
 

S účinky velkých oceánských proudů mohutnějších než největší veletoky a tekoucích na vzdálenosti mnoha tisíc kilometrů se při koupání v moři nesetkáte. Pro naši bezpečnost však bychom měli něco vědět o pobřežním proudění.

Vítr a vlny přicházejí od moře k pobřeží v různých směrech, přičemž vytvářejí poměrně složité pobřežní proudění. Voda je tlakem větru hromaděna u čela pláže a nemá kam jinam utíkat, než podél pobřeží. Nabírá na síle a v okamžiku, kdy nově přibíhající vlny už nemohou udržet podélný směr jeho proudění, podaří se mu prorazit si cestu zpátky do moře. Tomuto vracejícímu se proudu se říká zpětný nebo trhlinový proud.

Trhlinové proudy vznikají podél pobřeží na mnoha místech. Někdy se opakují po několika desítkách metrů, jindy mohou být mezi nimi vzdálenosti větší, dokonce několik kilometrů. Nejčastěji je lze pozorovat u hrází nebo mol vybíhajících kolmo do moře. Protékají po nevětrné straně hráze a snášejí plavce od pobřeží. Čím je pobřeží členitější a dno nerovnější, tím nepravidelnější a složitější systémy trhlinových proudů se vytvářejí. Je velmi důležité si pamatovat, že zpětné proudy nikdy nezasahují daleko, směrem do moře slábnou a v blízkosti příbojové zóny se opět stáčejí pod větrem a vlnami k pobřeží. Jejich rychlost nepřevyšuje obvykle 1-5 km/h.
 

Mnoho lidí se ještě nesprávně domnívá, že voda ve vlně proudí stejnou rychlostí, jakou se vlna šíří po hladině. Je to ale jenom klamný dojem. Částice vody netekou ve směru vlny, pouze v ní opisují kruhovou dráhu, které se říká odborně orbita. Lze se o tom přesvědčit jednoduchým pozorováním. Malý plovoucí předmět, o který se nemůže opírat vítr, se na hladině stejnoměrně houpe nahoru a dolů na jednom místě, ale vlny pod ním zdánlivě ubíhají.

Čím větší je vítr, tím větší silou se opírá do vodní hladiny. Výška vlny roste, protože částice vody opisují orbity o větším průměru. Směrem do hloubky se však orbity zmenšují, to znamená, že s vzrůstající hloubkou ustává i mocnost a síla vlnění, takže potápěč, na rozdíl od plavce na hladině, vlnění nepociťuje.

Nejvyšší výšky dosahují vlny za bouří. V roce 1933 byla zaznamenána vlna vysoká 37 metrů. Změřila ji americká válečná loď Ramapo uprostřed Tichého oceánu. Později byly ohlášeny třicetimetrové a dvacetimetrové, ale vlna z roku 1933 nebyla dodnes překonána. Velikost vln závisí také na rozloze moře, protože vítr dosahuje největší síly jenom na nekonečných plochách oceánů. Na vnitřních mořích, která jsou z několika stran obklopena pevninou, se nemůže tolik rozběhnout, a proto jsou i vlny na nich mnohem nižší. V Baltském moři například mohou dosáhnout pěti metrů, v Černém moři sedm a ve Středozemním deset metrů.

Jakmile vítr zeslábne, uklidňuje se i mořská hladina. Vlny ztrácejí zpěněné hřebeny, snižují se a prodlužují. Pozvolna se mění v takzvané "mrtvé vlny". Přicházejí z otevřeného moře v pravidelných intervalech k pobřeží, dokonce i za naprostého bezvětří, jako nízké, pozvolné a houpavé vlny s oblými hřbety. Jsou to poslové vzdálených oceánských bouří, kteří proběhli tisíce kilometrů jenom proto, aby se jako vlny příboje rozbili o pobřeží. A protože skoro v každém okamžiku zuří někde na moři bouře, příboj vlastně nikdy neutichá. Mrtvé vlny mohou dosáhnout rychlosti i přes 100 km/h, šíří se dvakrát i třikrát rychleji než vlny vyvolané větrem. Předbíhají bouři a často znamenají její předzvěst.

Jakmile vlny hnané větrem nebo dlouhé mrtvé vlny dospějí do mělčích vod k pobřeží, mění se jejich tvar. Částice vody již nemohou dokončit kruhový pohyb, protože v dolní části orbity narážejí na dno. Kruhová dráha se tak mění v eliptickou. To má za následek, že se vlny zvyšují, zkracuje se jejich délka i rychlost. Námořníci říkají, že vlny "cítí dno". Zmenšuje-li se hloubka dále, přední, neboli závětrný svah vlny se stává ještě strmější a vlna začíná ztrácet stabilitu. Její hřeben začíná přepadat dopředu a rozbíjí se. Místo, kde se vlny lámou, se nazývá přirozený vlnolam. Celému pásu, kde dochází k rozbíjení vln, se říká příbojová zóna. U pláží, u kterých klesá dno jen pozvolna do moře, může být příbojová zóna vzdálená od břehu jeden i více kilometrů. Někdy se vytváří více příbojových zón za sebou. Těsně za příbojovou zónou směrem k pevnině se prostírá pásmo zdánlivě klidné vody. Ale pozor! Jak se vrcholky vln lámou, strhávají s sebou velké množství vzduchu ve formě pěny a bublinek. Proto dostala název "bílá voda". Navíc se sem valí spousty vod z rozbitých vln, běží jako stěna po hladině, následovaná souvislou vrstvou vody. To je tzv. přenášecí vlna. Pohybuje se ke břehu rychlostí 20-30 kilometrů za hodinu a pokusíte-li se proti ní plavat, vždycky vás smete o kus zpět. Kousek od břehu vytváří tato vlna malý druhý příboj. Právě jí využívají surfaři k "jízdě na příboji".

Podle vln se dá určit, v jaké hloubce se nachází dno. Vlny "cítí dno", tedy začínají se zvyšovat, když se hloubka rovná polovině délky vlny. Jestliže odhadnete, že vzdálenost mezi hřbety po sobě následujících vln je např. deset metrů, pak se dno v těchto místech nachází přibližně v pětimetrové hloubce. Ještě snazší je určit hloubku podle výšky vlny v době, kdy se lámou, tj. když její vrchol začíná přepadat dopředu. Stačí, když si zapamatujeme číslo 1.3, kterým znásobíme odhadnutou výšku lámající se vlny. Lámou-li se jednometrové vlny, lze se ještě postavit na dno, které je v hloubce 130 cm. Méně zdatným plavcům to napoví, kam až se mohou v rozvlněném moři bezpečně pustit.

Narazí-li příbojové nebo přenášecí vlny pod vodou na nějakou překážku, například na vyvýšené skalní prahy, písečné lavice nebo balvany, dojde u dna k mohutnému úderu. Vznikne hlubinná vlna, která se řítí s ohlušujícím hřměním k pobřeží. Energie ukrytá v příbojových vlnách při nárazu na pobřežní útesy je nesmírná. Bylo nashromážděno nespočet svědectví, která, kdyby nebyla doložena zkušenými kapitány a jinými věrohodnými osobami, zněla by téměř neuvěřitelně. Jazyky vln se vymršťují rychlostí až 250 km/h. Snadno tak dosáhnou výšky několika desítek metrů, jak se stalo u anglických břehů, kde strhly zvon zavěšený na majáku ve výši třiceti metrů. Vlny vysoké okolo čtyř metrů vyvíjejí na m2 svislé stěny tlak téměř 8000 kg. Proto se umělé vlnolamy, mola a hráze stavějí tak pevně, aby byly schopny odolat náporu 10 až 25 tun na m2. Přesto byl ve Skotsku utržen příbojem kus vlnolamu o váze 1350 tun a ještě vhozen do přístavu!
 

Pojem "dmutí moře" neznamená nic jiného, než příliv a odliv. Je to pravidelné stoupání a klesání mořské hladiny způsobené přitažlivostí Slunce a Měsíce. Hřeben přílivové vlny směřuje za viditelným denním oběhem Měsíce, avšak za den dochází ke dvěma přílivům, a tedy i odlivům. Tento tak zvaný "půldenní příliv" je způsoben odstředivou silou vznikající při otáčení Země.

V době úplňku nebo novu, kdy se nacházejí obě tělesa v jedné přímce se Zemí, sčítají se jejich přitažlivé síly a přílivová vlna dosahuje největší výšky. To je "skočný příliv". Naopak "hluchý příliv" nastává při první a poslední čtvrti, to jsou Slunce a Měsíc vůči Zemi v pravém úhlu. Podle toho jak se mění vzájemná poloha Slunce a Měsíce vůči Zemi, tedy jak Měsíc dorůstá nebo ubývá, výše přílivu stoupá nebo klesá, takže ke skočnému a hluchému přílivu dojde jednou za 14 dní. Budete-li u moře pobývat delší dobu, jistě si všimnete, že nástup přílivu nebo odlivu se každý den opozdí asi o hodinu. To je způsobeno tím, že doba oběhu Měsíce kolem Země trvá i o 50 minut 30 sekund déle, než otočení Země kolem své osy. "Měsíční den" je tedy delší, než den sluneční. Nečekejte proto, že příliv nastane v tutéž hodinu jako včera. K vyrovnání časů dojde, až zase Slunce a Měsíc zaujmou původní vzájemné postavení.

Přílivová vlna zahrnuje narozdíl od povrchových vln celý sloupec vody ode dna po hladinu a šíří se rychlostí stovek kilometrů za hodinu. Největší je na oceánech, například v Atlantiku je to až 500 km/h. Rychlost šíření se třením o pobřeží a mořské dno v průlivech, v zálivech a mělkých vnitřních mořích podstatně zpomaluje. V Lamanšském průlivu je to už jen 100 km/h.

Hloubka moří, tvar dna a členitost pobřeží ovlivňuje také výšku a období nástupu přílivu. Jsou místa, kde se příliv opakuje jen jednou za den, pak se mu říká "jednodenní," nebo má charakter přechodu mezi půldenním a jednodenním přílivem, to je "smíšený příliv". V některých oblastech se výška hladiny moře skoro nemění, jinde je příliv nebývale vysoký. Udává se, že nejvyšší příliv je ve Fundy Bay v Severní Americe. Průměrný příliv tam dosahuje 14 metrů a skočný 21 metrů.

Možná, že se vám budou někdy hodit následující údaje o průměrných výškách přílivu v mořích, kam se můžete nejčastěji dostat. Ve Středozemním moři je výška přílivu poměrně malá. Nejvyšší, asi půl metru je u tuniského pobřeží a v Ligurském moři. Směrem k východu se snižuje, takže na Jadranu je to už jen 10 cm a v Levantském moři u břehů Libanonu ještě méně. Stejně je tomu na Baltu, západní část má příliv asi čtvrtmetrový, a čím dále k východu, tím méně je výškový rozdíl postřehnutelný. Také na Černém moři je dmutí sotva znatelné. Zcela jiné jsou přílivové poměry na pobřežích západní Evropy. Nejvyšší příliv byste viděli, kdybyste si zajeli do Bristolského zálivu ve Velké Británii. Pohled na téměř patnáctimetrové zvýšení hladiny je fascinující. O dvanáct metrů se zdvihne moře v zálivu Saint-Malo a o deset u ústí řeky Sommy ve Francii. Ve francouzském přístavu Le Havre a v anglickém Liverpoolu je příliv osmimetrový. U pobřeží Severního moře v Německu jsou to už jen čtyři metry. Rovněž u břehů Španělska a Portugalska je výška přílivu nízká.

Přílivové proudy se vyskytují v průlivech mezi ostrovy, kde jsou nejpatrnější. Nikdy nedosahují rychlosti s jakou se šíří přílivová vlna. Na otevřeném moři nepřesahuje rychlost více jak kilometr za hodinu, ale v úžinách nebo ve fjordech může stoupnout až na 10-20 km/h. U norského městečka Bodo v Saltenfjordu se odlivový proud žene rychlostí téměř 30 km za hodinu za takového burácení, že se až chvějí okolní domky na břehu. Proudění vyvolané dmutím moře ztěžuje plavbu námořníkům a rybářům. Mění směr podle přílivu a odlivu a může být velmi nebezpečné pro plavce. Někdy se vytvářejí takové vlny a víry, že mohou převrátit i menší loď.
 

Je třeba umět rozpoznat obzvláště nebezpečná místa z tvaru pobřeží, kde by mohly vznikat trhlinové proudy. Těsně u čela pláže nebývají zpětné proudy na hladině patrné. Bývají zakryty vlnami a voda se vrací asi v půl až metrové hloubce pod povrchem. Často bývají zaměňovány za spodní proudy u dna, které prý stahují neopatrné plavce hluboko pod moře. Je to jedna z nejrozšířenějších pověr. Trhlinový proud může sice znamenat vážné ohrožení, ale nikdy nestahuje plavce do hlubin.

V případě, že se dostanete do zpětného proudu, je třeba vědět, že sebeusilovnějším plaváním se zpět ke břehu nedostanete. Kdo by se rozhodl proti němu plavat, zbytečně se unaví, a když pozná, že se mu nepodařilo přiblížit ke břehu, propadne snadno panice. Jakmile jeho úsilí ochabne, snese jej proud ještě dál na volné moře. A když nakonec proud zeslábne a plavec se dostane do klidné vody, nezbývají mu už síly k návratu a bez cizí pomoci beznadějně utone.

Z trhlinového proudu se lze vymanit jediným způsobem,ale zato naprosto bezpečným. Jakmile pocítíte, že jste unášeni zpětným proudem, začněte plavat do strany, rovnoběžně s pobřežím, to znamená kolmo na směr proudu. Šířka zpětných proudů obvykle nepřesahuje 30 metrů, takže jste za chvíli v klidné vodě. Nemějte strach ani kdyby se vám zdálo, že vás proud zanesl daleko. Naprostá většina zpětných proudů totiž nezasahuje dále než jeden kilometr od pobřeží. Nechte se ještě chvíli unášet, šetřete síly, a jakmile proudění ustane, můžete obloukem zamířit k pobřeží.
 

Daleko větší nebezpečí znamenají pro plavce vlny. Je jasné, že na plavání v těch několikametrových ani nepomyslíme, ale i neškodně vypadající vlny o výšce kolem jednoho metru mohou ohrozit méně zkušeného nebo slabšího plavce.

Nejsnazší je plavání ve vlnách s větrem v zádech, po jejich směru. Naplavete na návětrný svah vlny až k jejímu vrcholku a vlna vás sveze o hodný kus cesty jako při surfu. V podstatě jste využili síly vodních částic pohybujících se ve vlně po horní části orbity. V opačném případě, budete-li plavat proti chodu vln a proti větru, je nutné pozorně sledovat blížící se vlny a pokud nejsou příliš vysoké, snažit se je překonat mohutnými záběry. Je to opravdu vysilující, a to ještě musíte počítat s tím, že vás vlna posune o kus zpět. Plavete vlastně proti proudu vodních částic v orbitě. Snazší je vlny podplavávat. Na úpatí svahu vlny se nadýchnete a mocnými záběry jako při plavání pod vodou se do vlny zanoříte a podplavete ji. Tento způsob překonávání vln má tu výhodu, že využijete vratného proudění částic vody v dolní části orbity a vlny vás nestrhávají zpět. Nevýhodou tohoto způsobu je nutnost naučit se správně vystihnout rytmus vln jakým za sebou přicházejí, umět se včas vynořit a být stále připraven k nádechu ještě před příchodem další vlny.

Vždycky se vyhýbejte místům, kde se vlny odrážejí od svislých překážek jako jsou přístavní hráze nebo mola, anebo svislé skalní stěny. Odrazem vln vzniká chaotické, vysoké a nepravidelné vlnění. Odražené vlny se skládají s přicházejícími a zvyšují je. Toto odražené vlnění /"trojhranné vlny"/ se velmi nesnadno překonává. Nepravidelné nárazy ze všech stran a zmítavé proudy rychle vyčerpávají každého, i sebelépe trénovaného plavce.

Měli bychom se vyhýbat plavání těsně kolem skalních srázů, je-li moře rozvlněné. Nečekaná vlna nás může narazit na ostré skalní výčnělky a způsobit těžká zranění. Neměli bychom se koupat ani u členitých skalních pobřeží a mezi útesy. Bývají tam silné mořské proudy, které podle přílivu změní několikrát za den směr i rychlost. V úzkých průlivech mezi skalami proti nim nezmůže nic žádné plavecké umění ani sebelepší potápěčská výbava.
 

Nikdy byste neměli plavat v příbojové zóně, v dosahu velkých přenášecích vln nebo v pásmu "bílé vody". Ve zpěněné, vzduchem prosycené vodě ztrácí lidské tělo vztlak a propadá se pod hladinu a plavecké záběry ztrácejí účinnost. Plavec je smýkán vířivými proudy, přestává se orientovat v prostoru, nepozná, kde je dole a kde nahoře. Úder o dno nebo náraz valící se vody v přenášecí vlně jej může ochromit. Velmi častým zraněním bývá poškození páteře. Někdy k němu může dojít i po neočekávaném nárazu větší vlny do zad. Stojíte-li ve vlnách, vždycky se k nim natočte bokem. Rána hřebenem vlny do břicha je také velmi nepříjemná.
 

Při koupání u přeplněných pláží se asi těžko setkáte s mořskými živočichy. Ale už několik set metrů od nich může být život pod hladinou velice pestrý. Žádný z mořských živočichů, s výjimkou některých druhů žraloků, na člověka nikdy neútočí. Přesto se nedotýkejte ryb, medúz a jiných živočichů, které neznáte.

Některé ryby druhu Trachinus nebo ropušnice (Scorpaena), perutýni, a rejnoci mají jedové žlázy v pokožce spojené drobnými kanálky s ostnitými paprsky ploutví. Jejich jed může ochromit i dospělého člověka. Tyto ryby mívají dokonalá ochranná zbarvení, často odpočívají zahrabány nehluboko v písku na dně, takže jsou skoro neviditelné. V místech, kde se vyskytují, dávejte dobrý pozor! Píchnutí o osten hřbetní ploutve ryby nebo o trn rejnoka může způsobit těžký šok. Zranění bývá velmi bolestivé, dostavuje se nevolnost a ve vážnějších případech poruchy srdeční činnosti. Pomoc je stejná jako při uštknutí jedovatým hadem: zaškrcením končetiny nad ránou, aby jed nepronikl k důležitým orgánům. Vždycky je nutné zavolat lékaře! Lehčí následky mívá popíchání o ostny ježovek, ale stejně je velmi bolestivé. Záleží na hloubce, kam až ostny proniknou. Takováto zranění bývají velmi často provázena infekcemi a včasné ošetření zabrání pozdějším komplikacím. Ježovky bývají dosti nápadné, takže se dobře dívejte, kam šlapete, a tam, kde je jich více, bez vhodné obuvi do vody nechoďte.

Nesahejte na žahavé medúzy, které se vznášejí volně při hladině nebo těsně pod ní. Ty nebezpečně jedovaté bývají varovně vybarveny, takže se jim můžete včas vyhnout. Žahnutí bývá velmi bolestivé a neočekávané. Můžete se tak leknout, že na chvíli ztratíte rozvahu. Méně zdatní nebo nezkušení plavci mohou propadnout panice a začít se topit.

Nejvíce vás bude asi zajímat, jak je to se žraloky. Z 354 dnes žijících druhů žraloků průkazně napadlo člověka 35 druhů, z nichž pouze 12 druhů je opravdu nebezpečných. Lidožraví žraloci se však vyskytují jen v tropických a subtropických mořích. Není známo napadení člověka ve vodách, které jsou chladnější než 180C. K nejsevernějšímu zaznamenanému útoku žraloka na plavce došlo u Puly na pobřeží Jadranu. Pokud budete trávit dovolenou u jižních moří, měli byste s tímto ohrožením počítat. Vždycky se řiďte radami domorodců a bez výhrady poslechněte příkazů stráží vodní záchranné služby! K útoku může dojít i ve vodě půl metru hluboké!

Jenom ve 46 případech ze sta došlo k útoku ve větší hloubce než dva metry. 23% lidí bylo napadeno v hloubce od jednoho do dvou metrů a 24% na mělčinách od půl metru do metru hloubky. Zbývajících 7% pokousali žraloci v půlmetrové hloubce! Statistiky udávají, že na celém světě je ročně napadeno v průměru méně než padesát osob. Tyto počty se stále snižují, díky zlepšující se organizaci a technické vybavenosti varovné a hladinové vodní záchranné služby.
 

1. Nepokoušejte se zbytečně plavat proti zpětnému proudu!

2. Nikdy se neodvažujte plavat ve vlnách, nejste-li naprosto přesvědčeni a jisti, že je zvládnete!

3. Neplavte nikdy v pásmu vody zpěněné příbojem!

4. Dívejte se, kam šlapete, a nedotýkejte se zbytečně žádného mořského živočicha, kterého neznáte!

Budete-li znát A a B a dodržovat C, nemůže váš pobyt u moře už nic pokazit.

Literatura a odkazy:

[W1] DOBRÁ VODA, nová vodní revue, čtvrtletník pro vyznavače vody. [M1] Šéfredaktor: Jan Eisenmann, Gnóm-Eisenmann Media, s.r.o., Na Okraji 42, 162 00, Praha 6. Adresa vydavatelství, Gnóm-Eisenmann Media, s.r.o., Na Okraji 42, 162 00, Praha 6

časopis o přírodě, vědě a civilizaci