Převzato z historické revue Secundo amni temporis se souhlasem redakce [W1] a autora článku.

Obsah:

    1. Úvod
    2. Prehistorické počátky kartografie
    3. Starověká kartografie
        3.1 Mezopotámie
        3.2 Egypt
        3.3 Řecko
        3.4 Řím
    4. Kartografie středověku
        4.1 Evropská kartografie
        4.2 Portulánové mapy
        4.3 Díla o mapách
        4.4 Ptolemaiův vliv
        4.5 Zobrazení neznámých míst
    5. Mimoevropská kartografie
        5.1 Byzanc
        5.2 Arabové
        5.3 Číňané
    6. Renesance kartografie
    7. Závěr
 

Mapa dokáže podat obraz krajiny přesněji než její slovní popis. Člověk jí v minulosti užíval pro sdělení svých zeměpisných znalostí dříve, než to učinil písmem. Proto můžeme vývoj mapy pokládat za skutečný obraz vývoje lidského vědění vůbec a znalostí geografických zvlášť.

Také musíme ocenit půvab a velikou uměleckou hodnotu starých map. Je zajímavé, že ručně kolorované mapy ležely tak dlouho pohřbeny v knihovnách. Se starými mapami se nezacházelo dobře a byly i podceňovány, protože si každý představoval, že jsou překonány mapami moderními a novějšími. Snad žádné jiné tiskoviny nebyly tak poničeny jako nejstarší mapy. Náš postoj k mapám se nyní změnil a nadšení sběratelů se stalo jejich spásou. Staré mapy se staly zdrojem intelektuálního potěšení. Pátrá se nejen po atlasech ze 17. století, ale i po jednotlivých mapách, a to i těch nejstarších, a shánějí se nejen pro poznání nových končin světa, ale i pro neobvyklou krásu a barevnost a hlavně proto, že jsou obrazem ducha svých tvůrců-kartografů a rytců a doby.
 

Naše představy světa prvního člověka jsou pouze mlhavé a nejasné. Pro něj musely být nedozírné dálky a končiny více než neuvěřitelné. Bezpochyby považoval nebe nad sebou za střechu svého životního prostoru a uvažoval-li o světě ďábla, nutně se musel domnívat, že je za mořem. To k uspokojení jeho představ stačilo. Přesto se ale nějaké pozůstatky zachovaly.

Za snad nejstarší dochovanou památku kartografického charakteru považujeme rytinu pavlovského tábořiště lovců mamutů na hrotu mamutího klu. Tato byla nalezena v Pavlově na jižní Moravě roku 1962. Pochází z mladšího paleolitu, asi tedy z doby před 28.000 až 24.800 roky. V současné době je uložena v archeologické bance Archeologického ústavu ČSAV v Brně.

Paleolitického stáří jsou také nálezy 2 kostěných destiček z roku 1891 se zobrazením cest okolí jeskyně ve švýcarském Schaffhausenu. Podobné objevy byly učiněny na skalách údolí sibiřského Jeniseje, u Ladožského jezera a na Ukrajině.

Ze 3. tisíciletí př. Kr. pochází rytina loveckého revíru na majakopské stříbrné váze. Ta je z vykopávek veliké mohyly (kurhanu) v blízkosti kavkazského Majkopu z roku 1897. Jsou na ní patrné prvky sumerského umění. V současnosti je uložena v petrohradské Ermitáži.

Asi z poloviny 2. tisíciletí př. Kr. je tzv. bedolinská mapa, objevená roku 1914 jako skalní kresba na ledovcových ohlazech u Bedoliny v údolí řeky Oglio v severní Itálii (poblíž Capo di Ponte). Je to 4 metry dlouhý plán, který je dílem Camunů, kteří obývali tuto oblast v době bronzové.
 

Národem výborných mořeplavců i geografů byli starověcí Féničané. Překonali Středozemní moře a dostali se až ke břehům Británie. Obchodovali s Egypťany, posílali lodě do Rudého moře a na pobřeží Arabského poloostrova. Byl to rozpínavý národ, ale své bohaté zeměpisné znalosti si většinou ponechal jen pro sebe.

Asyřané, Izraelité, Féničané, Kartaginci, Číňané, Indové a jiní národové kreslili mapy odedávna. Všechny se však týkaly jen malých částí zemského povrchu. První mapa celého známého "světa", respektive jeho babylónské představy je tamní mapa ze 6.století př. Kr. První mapy pevnin a moří musíme hledat právě u národů, které se zabývaly mořeplavbou.
 

Z této oblasti pocházejí nejstarší doklady starověké kartografie. Nálezů je celá řada a všechny dosvědčují, že tamní zeměměřičství už tehdy muselo mít za sebou dlouhou cestu vývoje.

Z let 2.500 - 2.200 př. Kr. (podle někoho z let kolem 3.800 př. Kr.) pochází mapa zobrazující sever Mezopotámie s Eufratem a Zagroskými horami na východě a s pohořím Libanon na západě. Je vyryta na hliněné destičce, nalezené ve vykopávkách města Gasur u dnešního Kirkúku v Iráku), 300 km na sever od Babylónu. Dnes je uložena v Semitském muzeu Harvardské univerzity v USA.

Asi stejně starý je vysloveně geometrický plán novosumerského chrámu, vyrytý do dioritové desky, kterou na kolenou drží sedící postava knížete Gudey. Socha byla vykopána začátkem 80. let 19. století u někdejšího města Lagaše v jihovýchodní Mezopotámii a dnes je ve sbírkách pařížského Louvru.

Ve vykopávkách města Nippur byl roku 1899 objeven plán města, který byl po dlouhou dobu považován za nejstarší na světě. Byl vytvořen zhruba kolem roku 1.500 př. Kr. na klínopisné tabulce. S velikou přesností zachycuje půdorysy vyznačených staveb, průběh kanálů, hradeb i umístění bran. Obsahuje také legendu. Je umístěn v Hilprechtově sbírce na univerzitě v německé Jeně.

Na závěr ještě zmiňme babylónskou mapu světa ze 6. století př. Kr. Mapa se nachází na zlomku klínopisné tabulky z pálené hlíny z okolí města Sipparu. Snad se opírá o vzor ze 3. tisíciletí př. Kr. V samém středu Země leží Bybylón a kolem něho protéká Eufrat. Vpravo stranou se rozkládá Asýrie. Všechny známé končiny jsou obklopeny "Hořkou řekou" - mořem. Pramení v horách vyznačených obloučkem a rozprostírajících se směrem k oblastem, "kde není vidět slunce". Za řekou, ve tvaru trojúhelníků, jsou naneseny vzdálené mýtické kraje. Dnes jí vlastní Britské muzeum v Londýně.
 

Staří Egypťané prozkoumali velmi důkladně svou vlastní zemi i přilehlé krajiny v Africe a Asii. V okolních pouštích hledali a těžili nerosty, na jihu vedle toho také rostliny, zvláště aromatické (vyráběli z nich, zejména z pryskyřice, masti, voňavky a vykuřovací prostředky), v Egyptě vzácné dříví (eben; na severu, v Libanonu, jehličnaté dříví na stavbu lodí), slonovinu a další produkty. Na místech, kam pronikli, zanechali nápisy, takže jejich poznávání okolního světa lze kontrolovat. Dvě epigrafické výpravy Čs. egyptologického ústavu Karlovy university do Núbie v letech 1963 a 1964 přesvědčivě ukázaly nutnost systematického výzkumu pouštních oblastí. O většině nápisů nalezených zmíněnými expedicemi se dříve nevědělo, i když šlo o území vlastnímu Egyptu tak blízké a procházeli jím před námi četní badatelé. Během návratů z Núbie Východní pouští byly přímo v Egyptě, na cestě mezi Edfú a Marsa Aalam, nalezeny náhodně čtyři nápisy. Při systematickém pátrání jich nakonec bylo objeveno a dokumentováno celkem třicet. Přestože byly u silnice, ukázalo se, že jen jediný z nich byl znám, a ten byl ještě publikován jen neúplně.

Z námořních plaveb víme dosud o cestách Egypťanů do Pwénetu někde na somálském pobřeží, o plavbách po Středozemním moři (začátek V. dynastie) a o obeplutí Afriky za Nekóa (610-595 př. Kr.; cesta trvala podle Hérodota tři léta a podnikli ji Féničané v egyptských službách). Staroegyptských zpráv o takových cestách se zachovalo málo, ačkoli jistě existovaly v archívech; o obeplutí Afriky víme např. jen od Hérodota.

Stejně tak jen náhodou se zachovala mapa, zakreslující jeden úsek východní pouště s doly na zlato (je na papyru a pochází nejspíše z doby vlády Sethiho I., 1330-1317 př. Kr.). Je uložena v Turínském muzeu.

Na vysokém stupni byly zeměměřické práce ve starověkém Egyptě, kde si pravidelné zátopy Nilu vynucovaly neustálé rozměřování pozemků. Přesto však kolébka zeměměřictví není zde, jak se původně domnívali i antičtí autoři Hérodotos, Strabón a jiní.
 

Řecký historik Hérodot byl první, kdo se zmínil o mapě. V jeho díle existuje pasáž, popisující, jak Aristagoras, když šel ke spartskému králi, aby ho přemluvil k dobytí Persie, ukázal mu "bronzovou tabulku", na níž byl vyryt celý kruh Země se všemi moři a řekami. V tomto úryvku se Hérodotos zmiňuje o mapě, resp. o bronzové destičce jí odpovídající jako vůbec první v historii literatury. Takovéto roztroušené zmínky lze shromažďovat od počátku klasické literatury.

Spisovatel Claudius Aelianus a autor díla Variae Historiae popsal, jak Sokrates ve své moudrosti vzal nadutého Alcibiada k mapě světa a požádal ho, aby mu ukázal své pozemky, na které je tak namyšlený. Theophrastus, oblíbený žák Aristotela, který zdědil jeho knihovnu a rukopisy, dostal také sloupovou halu v sousedství athénského Lycea, aby tam zavěsil mapu světa.

Strabón, velká postava počátků geografie, stanovil sice jakási skromná pravidla kreslení map, ale jen velmi málo se zmiňuje o kartografii. Ve starověkém světě byla věda o mapách na velmi nízkém stupni. Spisovatelé té doby byli především filosofy - a - pokud se zeměpisu týká - snili své sny a vypracovávali teoretická schémata. Neměli ani nadání, potřebu, ani znalosti dostačující k vytvoření čehokoliv, co bychom mohli označit jako mapu.

Řecké starověké mapy světa se nedochovaly, lze je však v řadě případů rekonstruovat. Autorem první z nich byl kolem r. 550 př. Kr. milétský filozof Anaximandros (611-546). Ten si představoval Zemi jako nízký válec, na jehož jedné podstavě žijí lidé. Jeho představu opravil asi r. 517 př. Kr. jiný miléťan, Hekataios (asi 550-480). Na ní prý stavěl kolem r. 500 př. Kr. Aristagoras z Milétu. Dalšími autory map oikumény - obydlené části zemského povrchu - byli Démokritos z Abdéry (460-370), poslední vážný odpůrce kulového tvaru Země, pak Eforos z Kým a Eudoxos z Knidu (408-asi 355), už pevně přesvědčený o kulové Zemi.

Dikaiarchos z Messény (350-290), Aristotelův žák, zavedl pro určení zeměpisné polohy dvě osy, jež se protínaly na Rhodu, kdežto Eratosthenés z Kyrény (275-195) užil místo orientačního kříže osm rovnoběžek a sedm poledníků. Jeho dílo se stalo - přes soudobou kritiku, zejména Hipparchovu (180-125) - základem starověké kartografie na několik století. Eratosthenovým následovníkem byl Kratés z Mallu (činný 168-140), který kolem r. 150 př. Kr. sestrojil v Pergamu první a asi jediný, ale nedochovaný starověký zemský glóbus.

K nejstarším kartografickým zobrazením patří gnómonický průmět, přičítaný Thaletovi z Milétu (600 př. Kr.). Autorem ortografického zobrazení byl Apollónios z Pargy (kolem 240 př. Kr.) a Hipparchos z Nikaie (kolem 130 př. Kr.), také autor stereografického zobrazení hvězdné oblohy a snad i zobrazení kuželového, jež potom užil Ptolemaios.

Vynikající kartograf Marinos z Tyru (pracoval 98-138) jako první sestrojil mapu světa ve válcovém zobrazení a někdy se označuje i za autora prvního atlasu zeměpisných map. Je pokládán za zakladatele vědeckého zeměpisu. Určil každému místu zeměpisnou šířku i délku. Jeho dílo se nedochovalo, ale je známo, že řecký matematik, astronom a geograf Ptolemaios napsal své důležité dílo na podkladě Marinových výzkumů a objevů.

Alexandrijský učenec Klaudios Ptolemaios (90-160) žil v zajetí mnoha zkreslených představ, ale přesto byl první, kdo si uměl představit a popsat plochu povrchu země. Jeho hlavním geografickým dílem byl spis Geógrafiké hyfégésis (zkráceně zvaný Geografia), sepsaný asi po r. 141 a skládající se z osmi knih. Není však jisté, co vše je skutečně Ptolemaiovým dílem, poněvadž Geografie se zachovala jen ve středověkých řeckých opisech (nejstarší je ze 13. století), zřejmě však od něho pochází první a poslední kniha. K opisům jsou porůznu připojeny i mapy. Jsou ve dvou podáních: typ A obsahuje mapu světa a 26 map jednotlivých zemí, typ B mapu světa a 63 (případně 67) map zemí.

Mezi nejstarší zachované řecké rukopisy Geografie patří tzv. Codex Urbinas Graecus 82 ze 13. století, uchovávaný ve vatikánské knihovně. Je typu A a je podkladem pro vědecké studie. Ani v případě map není však jisté, zda byly součástí díla od začátku - spíše se zdá, že ne a že Ptolemaiovi šlo jen o to, aby seznam geografických objektů v jeho díle s připojenými souřadnicemi umožnil každému mapy sestrojit.

Pokud jde o mapu celého světa, označuje se za jejího původce v některých opisech jakýsi Agathodaimón z Alexandrie (asi r. 250), jenž ji měl nakreslit brzy po Ptolemaiové smrti.

Ptolemaios navrhl pro mapu oikumény dvě kuželová zobrazení; modifikace prvního (asi podle Hipparcha) nese dosud jeho jméno. Ptolemaiovým dílem se uzavírá vědecký rozvoj řecké geografie a kartografie.

V představách oněch dob byla Země plochá, okrouhlá planina nebo kotouč nejširší v západo-východním směru, celá obklopená oceánem nebo velkou řekou, omývající ji ze všech stran. Podle těchto představ bylo Řecko umístěno asi uprostřed pevniny. Největším vnitřním mořem bylo moře Středozemní. Nejvzdálenějším západním bodem byl Gibraltarský průliv, který byl nazýván Herkulovými sloupy. Jižní část obsahovala severní Afriku až po pouště. Severní část tvořily země kolem Středozemního moře a neznámá hyperborejská země dále na sever a na severovýchodě Černé a Kaspické moře. Nejvzdálenějším východním bodem byla asi tak nynější západní hranice Indie. Předpokládalo se, že Slunce obíhá pod touto plochou planinou a nad ní. Tím se vysvětlovalo střídání dne a noci. Prostor pod zemí si představovali jako veliké klenuté sklepení nazývané Tartarus, sídlo zla. Naproti tomu nebe bylo sídlem dobra. Neznámé oblasti za Herkulovými sloupy obývaly postavy bujné fantazie starých Řeků. Na severozápadě a severu žili Kymerové, lidé žijící ve stálé tmě, a Hyperboreové, kmen, o němž se věřilo, že byl zbaven dřiny, nemocí a válek a tisíc let užíval nerušeného klidu. Na západ od Sicílie byly bájné ostrovy Kirké a Kalypso i plovoucí Eolické ostrovy. Trochu severně od Herkulových sloupů byl vchod do pekel. V Západním oceánu, daleko za hranicemi tehdy známého světa, byla oblast štěstí zvaná Elysium. Byla to země stálého léta, kde trvale vál mírný teplý vítr, kde bouře byly věcí neznámou, kde duše těch, jež si bohové vyvolili, dleli ve stálé blaženosti. Zde byly také zahrady Hesperidek se zlatými jablky hlídanými zpívajícími nymfami, které dlely u řeky Oceánus. Tato řeka byla daleko na západě a její vzdálenost se posouvala tím více, čím byly větší zeměpisné znalosti. Není pochyb o tom, že neznámé a vybájené splývalo s tím, co bylo známo z Hekataiovy mapy.
 

Římany na rozdíl od Řeků zajímala jen praktická využitelnost map, jejich vojenský a administrativní význam. Používali mapy jako pomůcky pro přemístění z místa na místo. Mapy pokládali čistě za užitkový předmět a když tvořili mapu, vynechali všechno, co nepatřilo k místům, kam směřovali svá vojska. S výjimkou Julia Caesara však neměli žádné velké geografy. Přesto římský vojevůdce Agrippa připravil slavnou mapu světa a vystavil ji v Římě, aby ji mohla shlédnout i veřejnost a posoudit, jak velké císařství zdědí mládež.

Požadavky užitkovosti jistě splňovala tzv. Agrippova (63-12) mapa, která snad vznikla r. 20 př. Kr. nebo o málo později a zobrazovala celý tehdy známý svět. Byla pořízena na základě materiálu získaného při měření oikumény, jež nařídil Caesar, a při měření silnic římské říše organizovaném císařem Augustem. Byla to buď nástěnná malba, nebo mozaika či rytina do mramoru a jako základní dílo římské kartografie byla různě překreslována a upravována.

Asi ve druhé polovině 4. století n. l. nebo už na konci 3. století vznikla její kopie, podle níž byla ve druhé polovině 13. století s dalšími doplňky na pergamen namalována tzv. Peutingerova mapa, pojmenovaná (později) po svém majiteli, augsburském humanistovi Konrádu Peutingerovi (získal ji r. 1508). Tvoří ji jedenáct pergamenových listů (dvanáctý není zachován) formátu 56 x 32 cm, původně slepených do úzkého a dlouhého pásu (682 x 32 cm), který se pro snadnou manipulaci navíjel na váleček. Obsahem je kresba silnic římské říše se zastávkami na nich, které jsou vyznačeny nápadným zalomením čáry. Je to vlastně mapová syntéza popisů cest. Jsou však na ní vyznačeny nejen všechny cesty císařství, ale i tři druhy ilustrací. Menší města jsou zobrazena malými domy, větší města - jako např. Řím - miniaturou nebo medailónem a lesy jsou znázorněny stromy. Vzhledem k neobvyklému způsobu schematizování a tvaru je mapa velmi nepřehledná. Není pochyb o tom, že tato mapa pohanského světa je skutečným prubířským kamenem starověkého zeměpisu, jehož slávu šíří spolu s dílem Ptolemaiovým. Svou protáhlou formou se podobá goblénu z Bayeuxe. V roce 1763 bylo ve Vídni vydáno velmi zdařilé faksimile této mapy. Dnes je uložena v Rakouské národní knihovně ve Vídni. Monumentální památkou římské kartografie je kapitolský plán Říma ze začátku 3. století n. l. Vznikl v letech 203-208 jako výsledek měření, jež nařídil Septimius Severus. Má měřítko 1 : 189 až 1 : 413 a byl vyryt do mramorové zdi o rozměrech 18,3-13,3 m. Zachoval se však jen ve zlomcích.

Z doby kolem r. 150 n. l. pochází nejstarší dochovaný glóbus. Má průměr 65 cm a znázorňuje nebeskou sféru, kterou nese na ramenou obr Atlas. Jde o římské ztvárnění řecké mytologie v podobě mramorové sochy, nalezené r. 1575 a nazvané podle antické sbírky římského rodu Farnese jménem Farnéský Atlas (dnes je v Národním muzeu v Neapoli).
 

Ve středověku doplňovali kartografové neznámá místa podle fantazie odpovídající jejich duševním schopnostem. Obecná představa světa byla přejímána od kněží a básníků. Hodnota těchto map z kartografického hlediska je nulová a jsou pouze dobré jako reprezentanti středověkých a církevních názorů, které se snažily všechny poznatky přizpůsobit bibli. Ptolemaiova vysoká úroveň a znalost světa zděděná po Řecích a Římanech neladila s učením klášterů.

Rozpad římské říše a vytvoření nových států nepřinesly jen změny politické, ale i sociální, náboženské a kulturní. Různým vývojem procházejí kulturní oblasti byzantská, latinská, islámská, dále čínská, indická aj., a různě se také vyvíjí kartografie. Zatímco v latinské oblasti, kde byla nositelkou vzdělanosti křesťanská církev, se vytváří nový biblický názor a kartografie se v podstatě omezuje na ilustrování teologických textů, nese arabsky mluvící svět i nadále kartografickou tradici řeckého starověku, třebaže časem také omezenou vlivem islámu. Také v byzantské oblasti přetrvává vliv Aristotelova učení. Přes silný odpor tzv. syrské školy zůstala zachována představa o kulovém tvaru Země a souvislost s antickou kulturou nebyla porušena tak jako v latinské oblasti.

V Číně překračuje mapování hranice země a šíří se i do zahraničí.
 

Evropské středověké mapy se v podstatě člení na čtyři skupiny - na mapy pásmové, mapy Beatovy, mapy kruhové a mapy portulánové.

Od 8. století se užívalo tzv. mappaemundi. Nejstarší z nich se objevuje v rukopise města Albi v Languedocu. I se všemi svými chybami je to nejstarší středověká zeměpisná památka západní Evropy. Nejbližší obdobou je anglosaská mapa z 10. století, která je v Britském muzeu. Mísí se v ní biblická i klasická geografie a Britské ostrovy jsou v ní silně zdeformované. V severovýchodním rohu je kresba lva s popisem "Zde je mnoho lvů" (Hic sunt leones!). V dějinách kartografie nepřinesly mappaemundi žádný pokrok a rozvoj. Je pravda, že přetrvaly celá staletí, ale na moderních mapách nezanechaly svou existencí ani stopy. Nemají nic společného s rozvojem kartografie, který nastal na konci 14. století.

Pásmové mapy jsou ještě odrazem římských map z 1. stol. př. Kr. a zobrazují Zemi tak, jak ji znázornil glóbus Kratéta z Mallu. Rozdělují zemský povrch na pět, někdy dokonce na sedm pásem (studená, mírná a spálená země).

Beatovy mapy a jejich odvozeniny představují skupinu deseti zpravidla oválných map se Svatou zemí uprostřed. Jméno mají podle asturského mnicha Beata (730-798), autora teologického spisu Commentaria in Apocalypsin (776), k němuž byla připojena mapa, jež pak byla častěji obkreslována. Z těch, které se zachovaly, je jí patrně nejbližší mapa ze starokastilského městečka Osmy.

Kruhové mapy graficky vyjadřují definici zemského povrchu podle biskupa Izidora Španělského (560-636), přední geografické autority středověku. Podle něho lze Zemi přirovnat ke kolu, které ze všech stran obklopuje oceán. Pevniny pak od sebe odděluje Středozemní moře a řeky Don (Tanais) a Nil, jež vytvářejí podobu písmene T. Proto se také těmto mapám, jichž je zachováno velké množství, říká T mapy. K nim patří i nejstarší česká "mapa" světa z 15. stol. v kronice Vavřince z Březové (1370-1434).

Impozantními představiteli kruhových map jsou ve vrcholném středověku mapa ebstorfská a mapa herefordská. Autorem ebstorfské mapy z r. 1234, ale možná už 1214, mohl být Angličan Gervasius z Tilbury, který byl v letech 1223-1234 proboštem kláštera v Ebstorfu u Hannoveru. Mapa byla oltářním obrazem o průměru 356 cm, sešitým z 30 pergamenových listů, v jehož středu byl Jeruzalém. Při bombardování Hannoveru, kde byla uložena, však r. 1943 shořela.

Velmi pozoruhodná je proslulá církevní mapa světa ze 13. století v herefordské katedrále. Ta je menší (má průměr 132 cm). Byla také oltářním obrazem a vznikla kolem r. 1280 jako dílo Richarda z Haldinghamu a Laffordu (druhá polovina 13. století). Vyznačuje se nejpodivnějším symbolismem, kde se prolínají mořské panny, jednorožci, draci s opicemi, velrybami a lvy. Ještě podivnější jsou bezhlaví muži s očima na hrudi, čtyřocí Etiopové a další nestvůry v řadě obrázků na africkém pobřeží. V jednom rohu sedí postava s papežskou tiárou, která má asi představovat Julia Ceasara, jak dává písemný rozkaz nebo pověření třem filozofům k prozkoumání světa. Protože je to církevní mapa, je zde zastoupen ráj, vyhnání Adama a Evy, babylónská věž, apoštolové, satan odnášející zatracené i oblíbená představa, že Jeruzalém je centrem světa. Po stránce kartografické je herefordská mapa velmi primitivní, ukazuje hlubokou neznalost světa vůbec, ale i neznalost Anglie a Skotska, které by měl autor dobře znát. Na herefordskou mapu by se mělo pohlížet jako na literární památku, ve které je zachycen stav vědomostí ve 13. století.

K dalším významným kruhovým mapám, které se od začátku 14. století vyvíjely pod vlivem portulánových map patří světová mapa od Pietra Vesconta z r. 1320 (v díle Marina Sanuda), a zejména Fra Maurova (zemřel 1459) mapa o průměru asi 2 m z r. 1459, uložená v dóžecím paláci v Benátkách a čerpající už z cest Marka Pola a Nicola de Contiho. Nápad vystavovat mapy na veřejnosti se ujal na několik staletí. V 15. století dokonce benátský mnich Fra Mauro namaloval mapu na zeď kláštera v Benátkách. Byl to podivuhodný výkon jak pro šíři jeho zeměpisných znalostí, tak pro uměleckou zručnost, s jakou byla mapa namalována. Země byla zobrazena jako kruh.
 

Latinské národy ve Středomoří přepravovaly po moři všechny druhy zboží mezi Asií a Evropou a staly se tím, čím Arabové nikdy nebyli - námořními velmocemi.

Několik století po Ptolemaiovi začali filozofové a kněží s velkým zaujetím studovat zeměpis alexandrijské školy. Středověké klášterní rukopisné mapy s fragmenty učení vypůjčeného z knih Pliniových či Antoniova Itineráře brzy vedly k prvním skutečným mapám. Jsou známy jako portulánové námořní mapy ze 14. století. Římští obchodníci a mořeplavci měli cosi, co nazýváme periply. Slovo "periplus" bylo používáno Řeky jako označení přístavu nebo průvodce směru plavby. Neznamenalo však námořní mapu. Portulánové námořní mapy sloužily velmi podobně jako před staletími periply, ač neexistuje žádný důkaz o tom, že by s periply měly cokoliv společného. Byly to však první vědecky konstruované námořní mapy s ornamentální výzdobou a vznikly ve spojitosti s objevem významu magnetu pro geografii.

Portulány zakreslují hlavně mořské pobřeží, zprvu Středozemního moře a západní a severozápadní Evropy. Jsou to tedy především námořní mapy. Jejich jméno je odvozeno od portulánů, psaných návodů pro pobřežní plavbu. Jejich vývojově pokročilejší skupinou jsou kompasové mapy. Geografickou síť tyto mapy zprvu neměly, zato byly opatřeny svazkem paprsků vycházejících ze společného středu, později kompasovými růžicemi. Ve středu mapy bývala nakreslena alespoň jedna ústřední růžice o 16 paprscích a kolem ní zpravidla dalších 16 růžic o dvojnásobném počtu paprsků.

Nejstarší portulánovou mapou je tzv. pisánská (kompasová) mapa z doby kolem r. 1300, snad kopie starší práce, uložená dnes v Národní knihovně v Paříži; dříve však patřila jedné rodině v Pise, odkud pochází její označení. Nejstarší datovaná portulánová mapa je z r. 1311 a jejím tvůrcem je Pietro Vesconte, autor prvního námořního atlasu z r. 1318.

K nejvýznamnějším však patří katalánský atlas z doby kolem r. 1375. Vznikl na Mallorce, zobrazuje celý středověký svět a jeho autorem byl zřejmé Abraham Gresques (zemřel 1387). Je uložen v Národní knihovně v Paříži. Obsahuje 6 barevně iluminovaných map kreslených na jemném pergamenu. Tato slavná mapa byla pro potřeby námořníků reprodukována ve všech středozemních městech a přístavech. Každý námořní odborník neboli pilot, jak si tenkrát říkali, měl její kopii a dlouhá léta se používala pro všechny možné účely.

Od dob svého vzniku se portulánové námořní mapy rychle množily. Dávaly konkrétní podobu záznamům, plánům a tradicím celých generací lodivodů a kapitánů. V dějinách kartografie neexistuje nic významnějšího a úchvatnějšího, než je cesta od obrázkové mapy klášterní z dob temna k velké řadě katalánských a středozemních námořních map. Portulánové mapy se obvykle kreslily na pergamen či kůži, ačkoliv se už používal papír. Někdy je nacházíme jako jednotlivé listy nebo listy svázané do atlasu. Dochovaly se mnohé nádherné ukázky, speciálně vyrobené pro panovníky nebo mecenáše, které se díky tomu uchovaly v knihovnách. Až na malé výjimky byly všechny vyrobeny v dílnách italských a katalánských kartografů. Vůdčí postavení Italů a obyvatel východní části Iberského poloostrova začalo v 11. století a trvalo až do obeplutí Afriky, nalezení vodních cest do Indie a objevení Ameriky.

Pokud se zachovaly v původním stavu, je jejich výtvarná hodnota značná. Důležitá města byla zobrazena malými obrázky, jednotlivé státy označeny jmény a někdy rozlišeny erby. Kastilie má například čtyřdílné pole s hradem na červeném pozadí a rudým lvem na stříbrném poli. Aragon má červenou zástavu ve zlatém poli a portugalské území korouhev s pěti tečkami na modrém poli. Bylo-li to prostorově možné, označovala legenda, co se tam pěstuje. Někdy se objevují prvky převzaté z map církevních a klášterních, které se již přestaly dělat. V původních portulánových mapách se nepoužívalo barev, časem si však tvůrci map uvědomili možnost vyjádřit své pocity barevností praporů, obrub a štítků, do kterých umísťovali měřítko. Některým ostrovům byly určeny barvy a tvar. Proto se Rhodos dlouho po dobytí Turky stále objevuje bílý s černým křížem - symbolem Maltézských rytířů, zatímco rudá nebo rezavá barva byla vyhrazena Rudému moři. V portulánové námořní mapě Petruse Roselliho z roku 1468 jsou velká města odlišena skupinami věžiček a praporů. Zatímco papežská zástava vlaje nad Avignonem, zástavy Kastilie a Aragonu označují vždy Španělsko. Je dobře známo, že na římských mapách byl jih obvykle nahoře a totéž bylo i na většině map arabských i církevních. Původní středověké mapy měly východ nahoře. Portulánové mapy byly téměř všechny orientovány k severu - myšlenka, která se ujala s objevením kompasu a která se dodržuje dodnes.

Sběratelé starých map by pochopitelně nejraději vlastnili ty nejstarší exempláře, ale faksimilií neexistuje mnoho. Některá jsou velice vzácná. Pro kartografii je velikým štěstím, že se v dějinách vyskytlo několik pracovitých a bohatých badatelů, kteří záchraně starých rukopisných map věnovali celoživotní úsilí i všechny své finanční prostředky a velmi kvalitním způsobem je reprodukovali.
 

V letech 1849-1852 vydal Vicomte de Santare atlas velké hodnoty. Jsou v něm díla tvůrců ze 6. až 15. století. Tento atlas foliantové velikosti obsahuje mnoho mappaemundí a portulánových map. Kniha se svými čtyřmi částmi je nesmírně cenným příspěvkem k dějinám prvních map a v současnosti je unikátem.

Mnohem později se objevilo jiné, téměř stejně významné dílo "Mappaemundi" Konráda Millera, vydané ve Stuttgartu v letech 1895-1898. Obsahuje faksimile většiny významných map světa středověku, včetně anglosaské, herefordské a Higdenovy mapy.

Dalším kvalitním dílem byla Jomardova velká kniha písemných památek zeměpisu. Obsahuje staré itinerární mapy Juana de la Costy-Kolumbova lodivoda a Sebastiana Cabota. Velké množství reprodukcí starých námořních map je i v Nordenskidldově Periplu. Kromě starých periplů Řeků a Římanů před Ptolemaiem obsahuje také několik map vztahujících se k Americe. Nordenskioldův slavný "Facsimile Atlas" se soustřeďuje na znovuobjevení Ptolemaia v 15. století, ale vynechává faksimile starých rukopisných map.

Žádný badatel, který se zabývá historickou geografií, nemůže opomenout veliké dílo C. Raymonda Beazleyho "The Dawn of Modern Geography". Každý ze tří svazků tohoto díla pokrývá oblasti, o kterých se ostatní knihy téměř nezmiňují. V každém svazku jsou části pojednávající o historii map, obsahuje i reprodukce nejstarších map s historickými poznámkami a velmi cennými kritickými připomínkami. Dále je tu útlý svazek "Evolution of Geography" od Johna Keana z roku 1899. Pojednává o počátcích a vývoji zeměpisných znalostí až do doby prvních velkých mořeplavců, kteří obepluli svět. Jeho kapitola "Early and Mediaeval maps" obsahuje i mnoho ilustrací včetně řeckých a arabských map, mappaemundi a map portulánových. Studium portulánových map v posledních několika letech velmi pokročilo, částečně díky podpoře, kterou jejich studiu věnuje americká "Hispanic Society". Práce této bohaté společnosti je nesmírně cenná. Sbírá staré portulánové mapy a vydává je jako faksimile. Pan E. Luther Stevenson, který prostřednictvím Hispanic Society kartografii velice prospěl, říká, že tato společnost vlastní největší sbírku portulánových map v Americe.

Koncem 14. století znamenaly katalánské portulánové mapy obrat v kartografii. V dalším století získalo lidstvo nové poznatky o světě hlavně díky cestám Marca Pola. Ital Toscanelli, kosmograf z Florencie, ovlivněn mapou Fra Maura a cestami Marka Pola, vytvořil mapu, kterou poslal Kolumbovi. Tato Toscanelliho mapa je mezníkem věku velkých objevů.

V pozoruhodném díle "Holy Roman Empire" se Bryce v jedné části zmiňuje o věku objevů a o jedné události, která nemá v dějinách obdoby - o objevení Ameriky. Bryce mluví o nadzvednutí mlhy kolem hranic civilizace, o odstranění mysteriózního strachu. Lidstvo se dozvědělo od astronomů a geografů, že Země je bezpochyby kulatá a místo aby byla středem vesmíru, otáčí se dokola v pohybu jedné z nejmenších vesmírných soustav. Myšlenka, že Země je kulatá, zdaleka nebyla přijata všemi. Kolumbus například věřil, že Země má tvar hrušky. Jedna z nejpodivnějších myšlenek oponentů Kolumbovy výpravy byla ta, že i kdyby dojel na východ, ač se vydal na západ, utvořilo by otáčení zeměkoule takovou horu, že by ji jeho plavidlo nezdolalo. Poprvé se vyskytují Kolumbovy objevy v mapě Johna Ruysche ve vydání Ptolemaiova atlasu z roku 1508 v Římě. O tři roky později, v roce 1511, vydal Bernard Sylvanus Ptolemaia, kde je mapa světa zobrazena v srdcovém tvaru a na této mapě byla zakreslena Amerika (s názvem "Země svatého kříže") mnohem podrobněji a přesněji než na mapě Ruyschově. I v roce 1520 Apian Bienewitz vytvořil mapu srdcového tvaru podle Sylvanova vzoru. Ta proslula jako jedna z prvních map, na kterých se objevilo jméno Amerika. V roce 1531 vydal mapu světa Simon Grynaeus - ta se na určitou dobu stala směrodatná. Byla upravena Sebastianem Münsterem v jeho "Kosmografii" - velmi oblíbené knize 16. století. Byly zde uvedeny i rané obrázky měst.
 

Postava, která v historii kartografie stojí nad všemi ostatními, je Ptolemaios. Ptolemaios nám zachoval vše, co bylo v prvních stoletích našeho věku o zeměpisu známo. Jeho dílo však začalo mít dominující vliv na zeměpisné myšlení až po roce 1475, kdy vyšel jeho latinský překlad, který provedl Jacobus Angelus. Toto znovuoživení Ptolemaia trvalo až do dob Mercatora a Ortelia na konci 16. století. Kresba map v Ptolemaiově díle je přičítána kreslíři jménem Agathodaemon, který snad žil v byzantském období. Ptolemaios se pokusil vytyčit celý svět na vědeckých a astronomických základech. Nebyla-li jeho mapa absolutně správná, pak to nebylo špatnou metodou, ale nedostatkem přesných údajů. Obecně se soudí, že Ptolemaios čerpal většinu informací od Marina z Tyru. Marinus shromáždil poznatky námořníků a cestovatelů a začal opravovat chyby svých předchůdců. Bohužel zemřel předčasně a jeho dílo už neexistuje. Ptolemaiovo dílo bylo napsáno půl století po díle Marinově a bylo něčím, co bychom mohli označit za nové a revidované vydání Marina. Vynález tisku a ryteckých metod v 15. století nepochybně souvisel se znovuobjevením Ptolemaia a s výrobou map v 15. století všeobecně. Kromě tisku a jeho stimulujícího účinku se jako soupeři italských, katalánských a baleárských umělců objevují kartografové portugalští, řečtí a francouzští. Nejstarší Ptolemaiův rukopis, o jehož existenci se ví, byl napsán kolem roku 1200 a byl vydán jako faksimile v Paříži roku 1867. Nejstarší tištěné vydání (1475) bylo bez map. Existuje velmi dávná verze Berlinghieriova, která je cenná tím, že byla vytištěna spolu s rytými mapami. Ptolemaios z roku 1508 je pozoruhodný tím, že obsahuje Ruyschovu mapu, která (nepočítáme-li Waldseemullerovu mapu) je první tištěnou mapou, zobrazující část Ameriky. Waldseemiillerova mapa z roku 1507, reprodukovaná v roce 1901, je nejstarší mapou, kde se objevuje jméno Amerika. Ruyschova mapa jméno Amerika neobsahuje, nicméně znamená zvrat ve vývoji map. Nehledě na velký zájem, který o ni jeví Američané, je to: 1. první tištěná mapa světa, na které jsou zakresleny objevy Portugalců podél pobřeží Afriky 2. první tištěná mapa, na které je Indie zakreslena jako poloostrov trojúhelníkového tvaru, který vybíhá z jižního pobřeží Asie 3. první tištěná mapa, na které je vnitrozemí a východní část Asie nepřevzaté doslovně z materiálů Marina z Tyru a Ptolemaia.
 

Princip zemí obyvatelných a neobyvatelných, antické dědictví, odkázané kosmografům středověku, zachovávali středověcí zeměpisci více než deset století. Podle této neochvějné teorie nebylo možné směrem na jih překročit naši 15. severní rovnoběžku, špici Indie, nechtěl-li být člověk zaživa sežehnut žárem.

Ani jednoho z propagátorů neobyvatelného pásma ovšem nenapadlo vypravit se do těchto krajů. Snadno si však domyslíme, že pro energického člověka, jakých bylo v oněch odvážných a obchodně podnikavých dobách hodně, jistě nebylo nemožnou věcí putovat například podél Nilu a dospět až k jezerům, kde tato řeka pramení. Zvídavý cestovatel by byl mohl přejít rovník, setkat se s černochy a přesvědčit se, jak výborně obyvatelná je druhá sféra. Obchodníci s otroky, se slonovinou, pštrosími péry a cirkusovými zvířaty - oba poslední artikly byly velmi vyhledávány občany Římského císařství - neváhali přes všechny teorie kosmografů proniknout do srdce Afriky; úzkostlivě v tak střežili zprávy o svých výpravách - především proto, že je nezajímaly pošetilosti učenců a ani o nich nic nevěděli, i proto, že neměli zájem prozrazovat případným konkurentům místa, odkud pocházelo jejich zboží.

Není pochyb o tom, že zeměpis středověku je v naprostém úpadku ve srovnání se zeměpisem starověku a daleko pod úrovní zeměpisu arabského. Lze připustit, že západní odborníci, kteří vůbec neznali východní jazyky, nemohli se tedy poučit z těchto dokumentů, ale je třeba uvážit, že např. Tabula Rogeriana a velké dílo Idrísího vzniklo v zemi křesťanské, přímo ve středu Středozemního moře, že obchodní styky mezi Benátkami a Janovem na jedné a Blízkým východem na druhé straně se nepřerušily a že křížové výpravy později odhalily Frankům, jak se tehdy říkalo Evropanům, práce islámských zeměpisců. Tady jen můžeme lidem ze západu vyčítat dogmatismus, který je poutal ne ke znalostem starověkého světa, ale k výtahům z těchto znalostí, pořízeným bezduchými kompilátory, přičemž tu působily také ještě biblické prvky, o jejichž autoritě se nedalo diskutovat.

Potom nás nepřekvapí, že jediným zeměpisným dílem, kterého učitelé užívali pro potřebu žáků po celý středověk, bylo malé pojednání ze 7. století, sepsané Marcianem Capellou - výtah z výtahu, neboť podávalo jen to hlavní ze Solinova Polyhistora, což byl pouze stručný obsah z Plinia Staršího.

Ani jeden z nejlepších mužů té doby, Isidor Sevillský (7. století), neudělal pro zeměpis to nejmenší a svým vlivem, jenž by se dal přirovnat k vlivu Solinovu, naopak ochromoval tuto vědu pro celý středověk. Uprostřed 13. století se Jan de Plano Carpini a Vilém z Rubruku dovolávají jeho autority, ač na svých cestách poznali, jaké mylné představy vnutil badatelům na víc než 600 let.

Tehdejší zeměpisci byli téměř výhradně lidé církve, především z klášterů. Tito mniši, uzavření v celách se svými knihami a myšlenkami, málokdy získali nové informace o zemích a národech, ať už blízkých nebo dalekých. Jejich mapy, sestavené bez triangulace, jsou zakresleny velmi odvážně a přitom nejasně, takže obraz, který nám podávají o zemi, je zcela zkreslen.

Nejlépe to dokazuje slavná mapa světa, pořízená v 10. století anglickými duchovními; byla nalezena v rukopise Priscienovy Periegese, k němuž však nemá žádný vztah. Evropa, kterou bylo přece možno tehdy poznat, skýtá tu nejpodivnější obraz: Španělsko se podobá ostrovu ve tvaru hvězdy, Itálie je hrubý čtverhran, téměř stejně široký jako dlouhý, ve Středozemním moři jsou náhodně rozhozeny ostrovy velké jako Sicílie, Černé moře se téměř dotýká Arktického oceánu a také ono je pokryto souostrovími. Asie, kde nalézáme matné vzpomínky na Ptolemaia, má mezi Středozemním mořem a mořem Rudým obrovská jezera a opravdová moře. Kaspické jezero je dosud zálivem Severního oceánu. Střední Asie se rozkládá jen na malém kousku území, oživeného Ivy, za horizontálou věčných hor Taurus.

Ani tato mapa nemůže objasnit asijskou oblast; nedokázaly to ostatně ani pojednání, planiglóby a středověké mapy. Střední a východní Asie je ještě větší záhadou než před Marinem Tyrským a Ptolemaiem. Je nepochybné, že poučení, jež přinesli cestovatelé, i zprávy, které někteří z nich uveřejňovali, neměli žádný vliv na mozky nasáklé dogmatismem geografů té doby. Jistě se na všechno to nové dívali jako na krásné historky, jakési romány pro širokou veřejnost, a dávali si dobrý pozor, aby nezaznamenali ve svých dílech nic z toho, co nebylo ani v Solinovi ani v Isidoru Sevillském.
 

V byzantské kulturní oblasti nedochází sice k takovému odtržení od antické kultury jako v oblasti latinské, přesto proti učení o kulovém tvaru Země vystupuje tzv. syrská škola a její stoupenci. K těm patřil i mnich sinajského kláštera, původně alexandrijský obchodník Kosmas Indikopleustés (Konstantin z Antiochie, 6. století).

Ten ve svém spise Christianiké topografía z doby kolem r. 547 přirovnává podobu nebeské klenby a Země k biblickému stánku úmluvy a na připojené mapě dává oikuméně tvar obdélníkové ploché desky. Kosmova světová soustava se rozšířila i ve středověké Evropě. Pokusil se vyvrátit myšlenku, že Země je kulatá. "Kdyby byla kulatá", řekl Kosmas, "museli by lidé stát nohama proti sobě". Nakreslil obrázek čtyř lidí stojících proti sobě a tento argument byl podle něho dostatečně přesvědčivý. Zmizení Slunce v noci vysvětloval tím, že na severu je jakási vysoká hora, za kterou Slunce večer zmizí a zanechá Zemi ve tmě a ráno se opět objeví. Nejpodivnějším z nápadů tehdejších geografů byla domněnka, že příliv, odliv a tok vod byly způsobeny dýcháním nějakého obrovského mořského živočicha.

Náznaky arabského vlivu na tvorbu map můžeme sledovat až do 10. století. Arabové se však daleko více zajímali o astronomii a její vztahy se zeměpisem než o topografii a tvorbu map. Máme arabské mapy z 10. až 14. století, které dokládají, že Arabové byli velmi špatní kartografové a ve svých mapách měli obrovský zmatek. Většina arabských kartografů přijala názor, že Země je kulatá.

Z let 560-565 pochází zajímavá mozaiková mapa mádébská, nalezená v 80. letech minulého století v podlaze starého kostela v Mádébě u Mrtvého moře v Jordánsku, která zobrazovala Palestinu a sousední oblasti. Z jejího původního rozsahu 280 m² se však zachovalo jen asi 18 m².

Arabové se stali středověkými dědici řecké geografie. V 9. století přeložili Ptolemaia z řečtiny nebo syrštiny a z něho a z řecké kartografie čerpala raná islámská kartografie prvního období, reprezentovaná nedochovanou mámúnovskou mapou světa z doby vlády chalífa al-Mámúna (vládl 809-833). Významným představitelem kartografie této periody je al-Chvárizmí (al-Chórézmí, 780-847), který vydal Knihu cest a zemí podle Ptolemaia, Araby velmi oceněnou. Ve druhém, čistě islámském období je arabská kartografie zcela bez evropských vlivů a navazuje na starší arabský materiál.

Nejvýrazněji se zde uplatňuje al-Balchí (zemřel 934), autor Knihy zemských pásem, obsahující 21 map s vysvětlujícím textem jež je typem islámského atlasu. Balchího mapy přebírali do svých děl al-Istachrí (934) a Ibn-Haukal (asi 976), který nově přepracoval Knihu cest a zemí. Jinými známými kartografy byli al-Mukadassí (zemřel asi 1000) a al-Birúní (973-1048). Nejstarší arabský zachovaný glóbus (hvězdný) je z r. 1080.

Arabské mapy světa z tohoto období, převážně kruhové a vlivem koránu s Mekkou uprostřed, silně připomínají zálibu maurského slohu v geometrických tvarech. Jsou kombinací přímek a křivek, rozmístění zemí je většinou chybné a jejich vzájemné proporce neodpovídají.

Nápravu zjednalo teprve třetí, normansko-arabské období islámské kartografie, reprezentované především mapami světa nejznámějšího arabského kartografa al-Idrísího (1099-1162 nebo 1166). Vedle kruhové mapy přiložil Idrísí ke své Knize Rogerově, kterou napsal jako arabský vyhnanec na dvoře sicilského vévody Rogera II. r. 1154, také 70 listů obdélníkové mapy světa, nejvýznamnějšího díla arabské kartografie (její rekonstrukci vydal r. 1928 K. Miller ve Stuttgartu). Podle ní snad byla zhotovena i velká rytina na stříbře, která však byla r. 1161 při povstání zničena. Idrísí se domníval, že zeměkoule pluje v oceáně - jako vejce v umyvadle s vodou - a obydlená že je právě ta část nad vodou. kdykoliv se Idrísí musel zmínit o pohádkových a nadpřirozených věcech, které vymysleli jeho předchůdci, provázel svá prohlášení výrokem "Jen Bůh ví, jak to opravdu je".
 

Po vrcholu čínské starověké kartografie, který představoval "otec čínské kartografie" Pchej Siou (224-271), srovnávaný s Ptolemaiem, následovalo další významné období v době dynastie Tang (618-907). Tehdy (801) sestavil Kia Tan (729-805) dvě rozměrné mapy Číny (až 10 x 11 m). Ty byly předlohou map z druhé poloviny 11. století, podle nichž vznikly r. 1137 dvě dosud zachované mapy celé Číny, vyryté na přední a boční straně kamenné stély v někdejším čínském hlavním městě Si-an-fu. Jmenují se Mapa Číny a barbarů (1 : 4 500 000) a Mapa stop Jüa (1 : 3 500 000; Jü je mytický císař). Každá má velikost 75 x 80 cm a Mapa stop Jüa je pokryta čtvercovou sítí o straně čtverce 100 čínských mil zvaných li (1 li = 570,6 m).

Nejsou to však nejstarší čínské zachované mapy. Těmi jsou dvě mapy na hedvábí (tzv. topografická a vojenská mapa) z doby před r. 168 př. Kr., nalezené r. 1973 při vykopávkách chanských hrobů v Ma-wang-tuej (Čchan-ša v provincii Chu-nan) a zobrazující jih centrální části provincie Chu-nan.

Dalším významným čínským kartografem v období dynastie Sung byl Šen Kuo (1031-1095), který r. 1067 sestavil Mapu všech Čchou a Hsien Číny (1 :900 000). Nejstarší čínská tištěná mapa je z r. 1155. Byla ilustrací v encyklopedii a zobrazuje západní území Číny a části Velké čínské zdi.

Vrcholem čínské kartografie středověku bylo dílo kartografa Ču Su-pena (1273-1333). Ten jako poutník i jako vysoký státní úředník hodně cestoval a na základě autopsie i zkušeností svých předchůdců sestavil po desetileté práci v r. 1320 velkou mapu Číny. Ta se zachovala pouze v revidované verzi Lo Hung-khsiena (1504-1564), který ji vydal v listech ve formě atlasu asi r. 1560. Ten byl ještě v roce 1655 podkladem díla Novus atlas Sinensis Martina Martiniho (1614- 1661). Ve 14. století začala čínská kartografie upadat a ztratila svou originalitu.
 

Ve většině zemí západní a střední Evropy dochází ve 14.-15. století ke hnutí za znovuzrození, renesanci antické kultury, vědy a umění. Ani evropská kartografie 15. století nezůstala stranou tohoto proudu. Když Turci stanuli r. 1354 na evropské půdě, začali cařihradští občané odcházet z ohrožených krajů zejména do Itálie a s nimi se dostala do latinské oblasti i řecká Ptolemaiova Geografia. Její "objevení" Evropou znamenalo skutečnou senzaci. Došlo k překladu do latiny, nejprve bez map (1406), později s 27 ptolemaiovskými mapami (nejstarší datovaná verze 1427). Vedle původních map (tabulae antiquae) se však objevují také nové, moderní mapy (tabulae modernae), z nichž první byla už r. 1427 mapa Skandinávie dánského kartografa Claudia Claussona Swarta (narodil se 1388). V r. 1466 přepracoval rakouský kosmograf Dominus Nicolaus Germanus (asi 1420-1490) obdélníkové ptolemaiovské mapy do lichoběžníkové sítě, zkráceně po něm nazvané Donisova.

S vynálezem tisku se objevuje i tisk map, nejprve z dřevořezu (1472), později z mědirytiny (1477). Ptolemaiovo dílo bylo prvně vytištěno (bez map) r. 1475 ve Vicenze, s mapami z mědirytin r. 1477 (boloňské vydání), r. 1478 (římské vydání), r. 1482 (florentské vydání) atd. (ale mapy ulmského vydání z r. 1482 a 1486 byly ještě tištěny z dřevořezů). Počet moderních map roste současně s poznáním, že ptolemaiovské mapy vlastně neodpovídají znalostem ani názvům soudobého světa. Jednou z nových map je mapa střední Evropy Mikuláše Cusy (1401-1464), datovaná 1491, ale hotová r. 1451. Ptolemaiovský obraz světa, doplněný ovšem portugalskými objevy v Africe a patrně i mapou Paola Toscanelliho (1397-1482) z r. 1474, ukazuje předkolumbovský rukopisný zemský glóbus Martina Behaima (1459-1506) z r. 1492 o průměru 50,7 cm.
 

Závěrem musíme shrnout to, co v průběhu mnoha staletí determinovalo geografický, ale i kartografický posun.

V dávných dobách měla určitě velký význam astronomie. Je jisté, že první geografové přemýšleli o Slunci, Měsíci a hvězdách. Lidé si uvědomovali nádheru země, kde žijí a začali být zvídaví. První využití map jako plánků měst či menších oblastí vystřídala potřeba zobrazení celého známého světa. Rovněž mapy nelezly své uplatnění ve válkách a při dalekých plavbách.

Velmi důležitým byl vývoj ve starém Řecku a Římě, kde také vznikl vědecký zeměpis (zakladatelem Marinos z Tyru). Ten podnítil další rozvoj, zvláště Ptolemaia. Poté nastává úpadek, kartografie se udržuje pouze u církve, u vzdělaných mnichů v mnohých klášterech.

Mapy, vytvořené s cílem podat co nejpřesnější informace o vzdálenosti a směru, se objevily ve 13. století jako pomůcky pro námořní navigaci. Tehdy nabylo na ceně poznání magnetu. Objev, že magnet nebo zmagnetizované železo má schopnost ukazovat k severu znamenal v tvorbě map revoluci, přestože nejlepší námořníci po dlouhá léta odmítali řídit lodě podle tohoto "ďábelského výrobku". Pro efektivní použití map musel mít kormidelník dostatečné matematické znalosti, aby mohl provést alespoň jednoduché matematické výpočty a také musel umět užívat pravítko a kružítko.

Kromě magnetu existovaly ve 14. století i další příčiny ohromného pokroku v kartografii. Byli to jednak poutníci, jednak křížové výpravy, které přispěly k rozšíření zeměpisných znalostí. Hlavním důvodem však byla námořní iniciativa a obchodní činnost ve Středomoří. Týkala se míst jako Benátky, Janov, Pisa, Malorka, Barcelona atd.

Když zeměpisci poznali, že pro zhotovování map je nezbytné používání tabulek souřadnic různých míst, dovedlo je to zpět k Ptolemaiovi, který řešil stejný problém. Poznávali, jak postupovat kousek po kousku od zobrazování malých prozkoumaných území k zmapování větších oblastí. Tak se při objevných plavbách v 15. století okamžitě do map zanášela nová místa.

A tak právě "objevení" Ptolemaia, vynález knihtisku a hlavně velké zeměpisné objevy umožňují renesanci kartografie, jež byla zlomem, který dovedl zeměpis do dnešních dní.

Literatura a odkazy:

[W1] Secundo amni temporis. [X1] Šéfredaktor Pavel Černý [M1], Bruslařská 12, 102 10 Praha 10

[1] D. Matthew: Svět středověké Evropy, Knižní klub - Praha 1996
[2] P. Levi: Svět starého Řecka, Knižní klub - Praha 1995
[3] A.L. Humphreys: Staré mapy, Kartografie - Praha 1992
[4] V. Zamarovský: Dějiny psané Římem, Český spisovatel - Praha 1995
[5] R.H. Ramsay: K vybájeným pevninám, Panorama - Praha 1978
[6] A. T'Serstevens: Předchůdci Marca Pola, Lidová demokracie - Praha 1965
[7] Zb. Žába: Tesáno do kamene, psáno na papyrus, Svoboda - Praha 1968
[8] R. Hošek: Země Bohů a lidí, Svoboda - Praha 1972
[9] F. Tauer: Svět Islámu, Vyšehrad - Praha 1984
[10] C.W. Ceram: Bohové, hroby a učenci, Orbis - Praha 1978
[11] J. Součková: Starověký Přední východ, Mladá fronta - Praha 1979
[12] J. Burian: Cesty starověkých civilizací, Práce - Praha 1973 učebnice zeměpisu a kartografie

časopis o přírodě, vědě a civilizaci