Rysí koťata se právě učí loveckému umění. Mají naspěch, protože jejich rodiče začnou brzy pomýšlet na další rozmnožování. Starší mláďata pak opouštějí rodné hnízdo v březnu až dubnu.

Doba rozmnožování rysů začíná v únoru až březnu. Tehdy se rysi úzkostlivěji drží ve svém areálu, značkují terén močí, škrábou stromy a dunivě mručí. Vedou v té době divoký život, jak je to zvykem u kočkovitých šelem. Samec se zdržuje v blízkosti samice a společně si hrají - honí se, lezou po stromech. Samice je připravena k páření po pěti dnech.

Doba březosti trvá u rysů dva měsíce, poté se rodí najednou obvykle dvě až tři koťata. Narozená mláďata jsou slepá. V severských zemích začínají vidět zpravidla na přelomu května a června.

Potravou rysů bývají zajíci, hrabaví ptáci, srnčí zvěř (zvláště ve Švédsku) a další menší spárkatá zvěř (jelenec běloocasý). Rysi loví tak, že na kořist číhají. Nejsou vytrvalými běžci, ale spíše rychlými sprintéry - svou kořist dostihnou nejpozději po 50, častěji však po 25 metrech prudkého běhu.
 

U našich západních sousedů (rozuměj ve Švédsku - pozn. překl.) vědí o životě rysů více než my. Biolog Stefan Jonsson zkoumá chování rysů už řadu let. V minulých letech byl sledován pohyb několika desítek rysů pomocí vysílaček. Rysi byli dosud považování za samotářská zvířata. Nyní se však ukazuje, že dvě až tři rysí rodiny mohou obývat téměř tentýž areál. Zpravidla se jedná o příbuzná zvířata, například rodiče a jejich odrostlé potomky. Obvyklejší však je, že se areály jednotlivých zvířat vzájemně zčásti překrývají.

Areál rysa mívá rozlohu 150 - 400 km², ale v severnějších oblastech může mít i přes tisíc kilometrů čtverečních. V Polsku a Bělorusku zase bylo zjištěno, že v městských aglomeracích s dostatkem lovné zvěře může žít 10 až 15 dospělých rysů na 100 čtverečních kilometrů.

Kromě dostatku potravy musí mít rys ve svém areálu také vhodné lokality pro odpočinek a dobré úkryty. Rysi zpravidla tráví období kolem poledne a půlnoci na chráněném místě, které může být i v blízkosti obydlené oblasti. Rysům výborně vyhovují například klidné skalnaté lesní oblasti s velkými výškovými rozdíly.
 

V severských zemích žije celkem asi 2500 rysů. Ve Finsku se jejich počet odhaduje na 800 až 900. Ve Švédsku bylo sčítáním potvrzeno 1200 až 1500 jedinců.

Švédské úřady usilují o zvýšení počtu rysů na 3000 jedinců. Olof Liberg, výzkumník zabývající se rysí populací, však považuje za reálnější cíl 2000 až 2500 jedinců. Podle něj je třeba vzít v úvahu také to, že nejméně čtvrtina přírůstku srnčí populace v zemi padne za oběť lovcům.

Na rozdíl od Finska rysi způsobují ve Švédsku velké škody sobímu hospodářství. Švédská oblast chovu sobů zasahuje až do střední části země, kde se zdržují také rysi. Ti zde ročně uloví 1500 až 2500 sobů. Ve Finsku ztráty v sobích stádech způsobené rysy představují přibližně 100 jedinců ročně.

Ve snaze o zamezení škodám bylo ve Švédsku za poslední dva roky odloveno 190 rysů, z velké části právě v oblasti chovu sobů. Podle názoru odborníků byl tento lov příliš živelný.

Názory na to, kolik rysů lze trvale ročně lovit, se různí. Podle některých názorů lze za rok slovit až 10 % aktuálního stavu.

Tatjana Kontio z genetického ústavu university ve Stockholmu svým výzkumem potvrdila, že nelze slovit více než 3 - 6 % stavu ročně, jestliže chceme dosáhnout nárůstu populace. Ve Finsku je sloveno ročně 60 - 70 jedinců, což je asi 7 % stavu.

Kontio má obavy z budoucnosti rysů ve Švédsku, jestliže se jejich stav nezvýší na 2000 až 4000 jedinců. Stav rysů v zemi nejvíce klesl ve 20. letech, takže všichni současní rysi vlastně pocházejí jen z několika málo desítek jedinců. Takováto genetická stejnorodost populace je také velmi rizikovým faktorem.

Kontio je toho názoru, že by švédská populace mohla být doplněna z Finska. Za současného stavu by to však bylo velmi obtížné, protože v severozápadní části Finska se nyní rysi nevyskytují.

Vedle lovu ohrožují rysy také tuhé zimy a s nimi souvisící nedostatek potravy, dále pak v poslední době častější autonehody.

V Rusku bylo prokázáno, že rozsáhlé holoseče a další umělé lesotechnické zásahy zřetelně snižují stavy rysů. Ve Švédsku a Norsku je také časté pytláctví za pomoci motorových sněžných skútrů.
 

Ve střední a západní Evropě rysi vyhynuli v minulém století. Podařilo se je však navrátit do přírody mimo jiné ve Švýcarsku a Slovinsku. V posledních letech se druh rozšířil také do Německa, Francie a Itálie (a také do České republiky - pozn. překl.).

Přírodní direktiva Evropské unie poskytuje rysům zvláštní ochranu: druh je trvale hájen. Rys je považován za jeden z nejdůležitějších druhů lesních ekosystémů mírného podnebného pásma. Ve státech EU je lov rysů přípustný jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana domácích zvířat (to neplatí v České republice, zde je lov rysů vyloučen zcela - pozn. překl.) nebo vědecké účely.

Ve Finsku je rys v zásadě hájen v jižní části oblasti chovu sobů, ale oddělení pro zvěř ministerstva zemědělství a lesního hospodářství (a následně i místní kanceláře) může vydat povolení k lovu.

Lepším řešením by bylo, kdyby byl rys přeřazen mezi chráněné živočichy ve smyslu zákona o ochraně přírody, přičemž by byla zachována možnost povolení odstřelu nebezpečných jedinců. To by odpovídalo i přírodní direktivě EU.

Pro letošní zimu bylo ve Finsku vydáno 90 povolení k odstřelu. Zimní lov rysů v období od začátku prosince do konce února je však svou povahou lovem čistě sportovním.

Ve Finsku by bylo možno zvýšit stavy stejným způsobem jako ve Švédsku. Dobrým příkladem toho, že rysí populace může být početnější než dnes, je však Rumunsko. Tam totiž na 100 000 km připadá pět miliónů lidí, deset miliónů ovcí a 1500 rysů.

Úplné české, finské a vědecké názvy živočichů zmíněných v textu (pozn. překladatele):

rys ostrovid                ilves                         Lynx lynx
zajíc polní                   rusakko                    Lepus europaeus
zajíc bělák                  metsäjänis                Lepus timidus
jelenec viržinský
  (=j. běloocasý)         valkohäntäpeura        Odocoileus virginianus
srnec obecný             metsäkauris               Capreolus capreolus

Literatura:

[1] Cajander, V.-R.: Tupsukorvat mouruavat metsissämme. In: Suomen Luonto 58(1): s. 18-20. Helsinki 1999.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci